ECLI:CZ:NSS:2019:7.AS.167.2019:24
sp. zn. 7 As 167/2019 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: D. J., zastoupen
Mgr. Michalem Pleskačem, advokátem se sídlem Vinohradská 30, Praha 2, proti žalovanému:
Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2019, č. j. 3 A 145/2017 -
46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 26. 7. 2017, č. j. MHMP 1216239/2017, bylo zamítnuto
odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6 (dále též „správní orgán I. stupně“
nebo též „stavební úřad“) ze dne 31. 10. 2014, č. j. MCP6 085727/2014, kterým byla zamítnuta
žádost právního předchůdce žalobce (společnosti DJ Česko, s. r. o.) o dodatečné povolení změny
stavby – stavební úpravy bytové jednotky č. X umístěné v 7. NP objektu č. p. X, N. 18, P. (dále
též „stavba“). Z rozhodnutí správních orgánů vyplývá, že žádosti nebylo vyhověno s poukazem
na negativní závazné stanovisko Magistrátu hlavního města Prahy, odboru památkové péče
ze dne 7. 8. 2013, č. j. S-MHMP 250 675/2013 (dále též „závazné stanovisko odboru památkové
péče“), resp. s poukazem na navazující negativní závazné stanovisko Ministerstva kultury ze dne
20. 4. 2015, č. j. MK 15435/2015 OPP (dále též „závazné stanovisko Ministerstva kultury“), která
byla vydána podle §149 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále
též „správní řád“).
II.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou Městský soud v Praze (dále též
„městský soud“) shora označeným rozsudkem zamítl. Městský soud neshledal důvodnými
námitky zpochybňující zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí, resp. závazných stanovisek.
Podle městského soudu byla stanoviska vydána v souladu se zákonem. Vychází z dostatečně
zjištěného skutkového stavu věci a jsou řádně odůvodněna. Stanovisko Ministerstva kultury
důkladně vypořádalo odvolací námitky, přičemž i zpřesnilo, resp. doplnilo úvahy odboru
památkové péče. Věcně se pak městský soud nezabýval námitkou, že obě závazná stanoviska jsou
v rozporu se zásadou shodného rozhodování skutkově stejných či obdobných případů, neboť
tato nebyla uplatněna ve lhůtě pro podání žaloby. Městský soud nevyhověl návrhu žalobce
na vyžádání znaleckého posudku k předmětné stavbě. Městský soud neshledal důvodnými ani
další žalobní námitky a žalobu proto jako nedůvodnou zamítl. Rozsudek městského soudu (stejně
jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je dostupný
na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Rozsudek městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), tedy z důvodu nepřezkoumatelnosti, z důvodu
nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a z důvodu nesprávného právního posouzení.
Z hlediska věcného vypořádání kasační stížnosti identifikoval Nejvyšší správní soud následující
okruhy námitek stěžovatele, které pro přehlednost uspořádal takto. Podle stěžovatele městský
soud pochybil, pokud neshledal nezákonnost obou závazných stanovisek. Městský soud pochybil
i tím, že bez řádného odůvodnění nevyhověl návrhu na provedení znaleckého posudku. Podle
stěžovatele měl městský soud vyžádat znalecký posudek a provést jej jako důkaz. V dalším
stížním bodě vytýkal městskému soudu, že se nezabýval námitkou poukazující na rozpor
závazných stanovisek se zásadou shodného rozhodování skutkově stejných či obdobných
případů (§2 odst. 4 správního řádu). Městský soud tuto námitku nesprávně považoval
za opožděnou. Podle stěžovatele byla tato námitka uplatněna v žalobě a městský soud se jí tak
měl věcně zabývat. Stěžovatel dále obsáhle polemizoval s odůvodněním městského soudu
k jednotlivým žalobním námitkám. Podle stěžovatele jsou závěry městského soudu nedostatečné
a nesprávné. Z uvedených důvodů stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu navrhl, aby zrušil
kasační stížností napadený rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovil souhlas s posouzením věci ze strany
městského soudu. Navrhl kasační stížnost zamítnout.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Stěžovatel v kasační stížnosti poukazoval i na nepřezkoumatelnost rozsudku městského
soudu ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[8] Podle uvedeného ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
[9] Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků krajských soudů
vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997 Sb. ÚS), podle níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý
proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli
při rozhodování, je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví
podle §54 odst. 2 s. ř. s.). To potvrzuje i navazující judikatura Ústavního soudu, např. nález
ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, č. 64/2007 Sb. ÚS, v němž Ústavní soud vyslovil,
že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým
způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným
na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení,
který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, vyslovil, že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského
soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření
závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě
a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“.
Nepřezkoumatelností z důvodu nesrozumitelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval např.
v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, podle něhož lze „za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud
ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento
pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl
rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů
skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady
skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.“
[10] Optikou výše uvedeného nahlížel Nejvyšší správní soud na napadený rozsudek
a neshledal jej nepřezkoumatelným. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu
městský soud vyšel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně
posoudil. Z rozsudku jednoznačně vyplývají důvody, které městský soud vedly k zamítnutí
žaloby. Soud řádně vypořádal vznesené námitky, a v jejich mezích přezkoumal žalobou napadené
rozhodnutí, resp. jemu předcházející správní akty. Stěžovatel ostatně proti výkladu podanému
městským soudem v kasační stížnosti obsáhle brojí a na mnoha místech s ním polemizuje, což by
v případě nepřezkoumatelnosti nebylo možné. Nesouhlas stěžovatele s odůvodněním a závěry
napadeného rozsudku nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost (viz rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30, ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163
atd.). Nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom,
jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu
znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016 - 24, ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017 - 35). K žádné
takové vadě však v daném případě nedošlo. Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud
nepřisvědčil námitce nepřezkoumatelnosti ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[11] Nejvyšší správní soud nesouhlasí se stěžovatelem ani v námitkách, ve kterých
zpochybňoval zákonnost obou závazných stanovisek.
[12] Ze správního spisu vyplývá, že předmětná stanoviska byla vyžádána v řízení
o dodatečném povolení stavby. Toto řízení bylo zahájeno v návaznosti na místní šetření
provedené správním orgánem I. stupně dne 22. 1. 2013, při kterém bylo zjištěno, že právní
předchůdce stěžovatele realizoval v památkové zóně Bubeneč nepovolené stavební úpravy.
V návaznosti na uvedené zjištění bylo zahájeno řízení o odstranění předmětné stavby, v rámci
kterého byla ze strany právního předchůdce stěžovatele podána žádost o dodatečné povolení
stavby. Této žádosti správní orgán I. stupně nevyhověl rozhodnutím ze dne 31. 10. 2014,
č. j. MCP6 085727/2014 s poukazem na negativní stanovisko Magistrátu hlavního města Prahy,
odboru památkové péče, ze dne 7. 8. 2013, č. j. S-MHMP 250 675/2013, které je závazné
pro výrokovou část rozhodnutí (§149 odst. 1 správního řádu). Podle §149 odst. 3 správního
řádu správní orgán neprovádí další dokazování a žádost zamítne, pokud bylo v průběhu řízení
o žádosti vydáno závazné stanovisko, které znemožňuje žádosti vyhovět, což je i posuzovaný
případ. Stěžovatel napadl uvedené rozhodnutí odvoláním, který zamítl žalovaný rozhodnutím
ze dne 26. 7. 2017, č. j. MHMP 1216239/2017, a napadené rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění
vyslovil souhlas se závěry správního orgánu I. stupně, který správně vyšel z negativního
stanoviska odboru památkové péče, které bylo nadto potvrzeno i stanoviskem Ministerstva
kultury vydaného podle §149 odst. 4 správního řádu (stanovisko ze dne 20. 4. 2015,
č. j. MK 15435/2015 OPP).
[13] Předmětná stanoviska, která sloužila jako podklad pro vydání rozhodnutí o dodatečném
nepovolení stavby stavebním úřadem, resp. pro následné rozhodnutí o odvolání, vydaly dotčené
orgány – orgány památkové péče. V pravomoci stavebních orgánů přitom „není přezkoumávat
stanoviska (podkladové správní úkony) dotčených orgánů státní správy. Dotčené orgány státní správy se v nich
vyjadřují ke specializovaným otázkám, které si z důvodu nedostatku odbornosti nemůže posoudit stavební úřad
sám. Stavební úřad je jejich vyjádřeními vázán a do značné míry při jejich pořizování plní roli koordinátora a jeho
úlohou je zajistit mezi jednotlivými stanovisky soulad.“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 9. 2009, č. j. 4 As 25/2009 - 163). „Dotčené orgány zaujímají ve správním řízení specifické postavení,
jejich úkolem je poskytování odborné pomoci správnímu orgánu, který vede řízení, a to v otázkách, v nichž
disponují dostatečnými znalostmi a kompetencemi. Tato odborná pomoc má formu vydávání vyjádření, stanovisek,
závazných stanovisek atd., jimiž se dotčené orgány vyjadřují k odborným otázkám, které se týkají předmětu
správního řízení. V případě posouzení závazného stanoviska dotčeného orgánu v rámci odvolacího řízení hraje
obdobnou roli též nadřízený orgán dotčeného orgánu, u kterého si odvolací orgán vyžádal potvrzení nebo změnu
závazného stanoviska. (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2017,
č. j. 4 As 49/2017 - 32).
[14] Z další judikatury pak vyplývá, že „závazné stanovisko dle §149 správního řádu není rozhodnutím
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2015,
č. j. 10 As 97/2014 - 127, či též rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2011,
č. j. 2 As 75/2009 - 113) a ve správním soudnictví je proto lze přezkoumat postupem dle §75 odst. 2 věty
druhé s. ř. s. jakožto subsumovaný správní akt.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 3. 2017, č. j. 2 As 230/2016 - 65).
[15] V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud dále uvedl, že je-li „závazné stanovisko potvrzeno
závazným stanoviskem nadřízeného orgánu, pak dle Nejvyššího správního soudu obvykle postačí ty odvolací
námitky, pro něž bylo další závazné stanovisko vyžádáno, vypořádat v rámci rozhodnutí o odvolání odkazem
na (v nynější věci potvrzující) závazné stanovisko, doplněné případně citací příslušné jeho části. Naopak není
úkolem odvolacího správního orgánu potvrzující závazné stanovisko pro odvolatele blíže interpretovat a posuzovat
jeho zákonnost, přezkoumatelnost, věcnou správnost či další obdobné otázky. Takový přezkum původního
závazného stanoviska měl být proveden v rámci vydání potvrzujícího (čí měnícího) závazného stanoviska, přičemž
pokud je v tomto ohledu navazující závazné stanovisko nedostačující, lze se jeho přezkumu domáhat
až v případném soudním řízení správním o žalobě proti finálnímu rozhodnutí odvolacího správního orgánu.“ (…)
Podle Nejvyššího správního soudu je to „právě nadřízený dotčený orgán státní správy primárně povolán k věcnému
vypořádání odvolacích námitek směřujících proti závaznému stanovisku, přičemž odvolacímu správnímu orgánu
pak v zásadě postačí pro účely procesního vypořádání takových odvolacích námitek v rozhodnutí o odvolání
odkázat na závěry potvrzujícího (případně měnícího) závazného stanoviska, je tedy třeba, aby revizní závazné
stanovisko podle §149 odst. 4 správního řádu obsahovalo vylíčení odvolacích námitek vztahujících se
k revidovanému závaznému stanovisku, dále též hodnocení důvodnosti těchto námitek a konečně i předestření
úvah, které nadřízený dotčený orgán k takovému hodnocení důvodnosti vedly. Neobsahuje-li revizní stanovisko
takové náležitosti, lze konstatovat, že je nezákonné.“
[16] Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem, že závazné stanovisko Ministerstva
kultury dostálo shora uvedeným požadavkům. Ministerstvo kultury přezkoumalo předchozí
(stručnější) stanovisko odboru památkové péče a vypořádalo se s nosnými odvolacími námitkami.
Ve stanovisku je uvedeno i to, z jakých podkladů dotčený orgán vycházel a jak je hodnotil.
Ačkoliv si lze zcela jistě představit ještě podrobnější a ucelenější argumentaci, vyplývá
ze stanoviska Ministerstva kultury, z jakých důvodů bylo vydáno, resp. z jakých důvodů
nesouhlasí s dodatečným povolením předmětné stavby. Takový jednoznačný závěr ostatně
vyplývá i závazného stanoviska odboru památkové péče. Tímto důvodem je znehodnocení
památkové zóny P. B., resp. charakteru tamní zástavby provedenou (nepovolenou) stavbou.
Podrobněji viz stanoviska dotčených orgánů, rozhodnutí správních orgánů a rozsudek městského
soudu. Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem i v tom, že skutkový stav byl zjištěn
dostatečně. Orgány památkové péče měly dostatek podkladů pro své závěry. Z ničeho přitom
nevyplývá povinnost dotčených orgánů provádět vždy samostatné místní šetření. Místní šetření
provedl správní orgán I. stupně (stavební úřad), přičemž výsledek tohoto šetření (jakož i další
podklady) měly orgány památkové péče pro svá stanoviska k dispozici. Stěžovatel ostatně
nezpochybňoval obsah listin založených ve spisu, resp. listin, ze kterých vycházely dotčené
orgány. Netvrdil například, že by zjištění při místním šetření byla chybná, že stavba byla
realizována v dovoleném rozsahu atp. Stěžovatel v žalobě a následně v kasační stížnosti
poukazoval na nesprávnost odborných závěrů dotčených orgánů. Stěžovatel však nepředložil
žádné odborné vyjádření, které by jeho názory potvrzovalo, resp. relevantně zpochybňovalo
vyjádření příslušných odborných orgánů. Jinými slovy, stěžovatel nezpochybňoval zjištění
správních orgánů a charakter provedených úprav, pouze v obecné rovině (bez náležité odborné
podpory) zpochybňoval negativní dopad stavby na chráněné hodnoty. Brojil tedy proti
odbornému posouzení provedených úprav ze strany příslušných orgánů – orgánů památkové
péče. Ani správním soudům však nepřísluší posuzovat věcnou správnost závazného stanoviska.
Jak uvedl Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 17. 3. 2017, č. j. 2 As 230/2016 - 65),
„soud je toho názoru, že postupuje-li obecně krajský soud dle §75 odst. 2 věty druhé s. ř. s., má přezkoumat jiný
úkon správního orgánu pouze v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů. Dle tohoto ustanovení rovněž platí,
že soud přezkoumá zákonnost subsumovaného právního aktu a nepřezkoumává tedy jeho věcnou správnost, což
by ostatně bylo například v případech přezkumu závazných stanovisek dotčených orgánů státní správy
z odborného hlediska neproveditelné (…)“. S ohledem na výše uvedené pak nelze správním orgánům
vytýkat, že žádosti o dodatečné stavební povolení nevyhověly. Jestliže bylo totiž v průběhu řízení
o žádosti vydáno závazné stanovisko, které znemožňuje žádosti vyhovět, neprovádí správní orgán
další dokazování a žádost zamítne (§149 odst. 3 správního řádu, resp. §51 odst. 3 téhož zákona).
Taková podmínka byla naplněna i v nyní posuzované věci. Z obou stanovisek jednoznačně
vyplývalo, že předmětné žádosti nelze vyhovět, nebylo tedy nutno vést další řízení, resp.
obstarávat další podklady (srv. i rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 8. 2011, č. j. 2 As 75/2009 - 113, publ. pod č. 2423/2011 Sb. NSS). Podrobněji k nemožnosti
dodatečného povolení stavby, resp. k zákonnosti závazných stanovisek odkazuje Nejvyšší správní
soud na rozsudek městského soudu, který se tím dostatečně zabýval.
[17] Městskému soudu nelze vytýkat ani to, že se věcně nezabýval námitkou, že závazná
stanoviska jsou v rozporu se zásadou shodného rozhodování skutkově stejných či obdobných
případů (§2 odst. 4 správního řádu).
[18] Podle §71 odst. 1 s. ř. s. žaloba kromě obecných náležitostí podání (§37 odst. 2 a 3
s. ř. s.) musí obsahovat a) označení napadeného rozhodnutí a den jeho doručení nebo jiného oznámení žalobci,
b) označení osob na řízení zúčastněných, jsou-li žalobci známy, c) označení výroků rozhodnutí, které žalobce
napadá, d) žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce
napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné, e) jaké důkazy k prokázání svých tvrzení žalobce
navrhuje provést, f) návrh výroku rozsudku.
[19] Podle §71 odst. 2 s. ř. s.: Žalobce může kdykoli za řízení žalobní body omezit. Rozšířit žalobu
na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může jen ve lhůtě pro podání žaloby.
[20] Podle §72 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci
oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem (…).
[21] Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem, že stěžovatel uvedenou námitku
vznesl až na ústním jednání konaném dne 9. 4. 2019, tedy po uplynutí lhůty, ve které lze vznést
nový žalobní bod (§71 odst. 2 s. ř. s.). V žalobě (doručené městskému soudu již v roce 2017)
stěžovatel uvedený žalobní bod (námitku) neuplatnil. Zákon přitom ukládá soudu zabývat se
pouze námitkami, které byly vzneseny ve lhůtě pro podání žaloby. Rozšířit žalobu na dosud
nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může jen ve lhůtě pro podání žaloby. (§71
odst. 2 s. ř. s.). To potvrzuje i judikatura. Srv. např. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, publ. pod č. 2162/2008 Sb. NSS,
kde se uvádí: „Smyslem uvedení žalobních bodů [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] je jednoznačné ustavení rámce
požadovaného soudního přezkumu ve lhůtě zákonem stanovené k podání žaloby.“ Soudní řád správní
umožňuje správním soudům zabývat se (s výjimku zásadních vad řízení – viz např. §109 odst. 4
s. ř. s.) pouze žalobními body, které byly uplatněny ve lhůtě pro podání žaloby (viz rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2004, č. j. 4 Azs 3/2004 - 48, ze dne 29. 4. 2010,
čj. 9 As 32/2010 - 75, ze dne 12. 9. 2017, č. j. 6 Ads 268/2016 - 126, či ze dne 21. 10. 2016,
čj. 8 As 27/2016 - 62). Nelze tedy vytýkat městskému soudu, že se uvedenou námitkou věcně
nezabýval.
[22] Stěžovatel dále namítal, že městský soud řádně neodůvodnil, proč nevyhověl návrhu
stěžovatele na vyžádání znaleckého posudku k předmětné stavbě, resp. stran vhodnosti jejího
umístění v dané lokalitě. Tato námitka není důvodná.
[23] Podle §72 s. ř. s. může soud v soudním řízení správním zopakovat nebo doplnit důkazy
provedené správním orgánem (neupraví-li zvláštní zákon rozsah a způsob dokazování jinak),
přičemž toto dokazování provádí zásadně při jednání. Otázka výkladu tohoto ustanovení byla
v minulosti opakovaně řešena v judikatuře Nejvyššího správního soudu. Ten již ve svém
rozsudku ze dne 26. 11. 2008, č. j. 8 As 47/2005 - 104, uvedl, že ust. §77 odst. 2 s. ř. s. upravuje
možnost soudu zopakovat a doplnit dokazování, kterou však nelze bez dalšího zaměnit
za povinnost. Podle uvedeného rozsudku a dále také rozsudků Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, publ. pod č. 618/2005 Sb. NSS, či ze dne
31. 5. 2007, č. j. 2 Afs 105/2006 - 90, závisí konečná volba toho, jaké důkazy a zda vůbec budou
v soudním řízení provedeny, na rozhodnutí soudu, s ohledem na dostatečnost zjištění skutkového
stavu v rámci řízení před správním orgánem. Pokud tedy soud např. dospěje k závěru,
že provedení navrhovaných důkazů by, vzhledem k rozsahu skutkových zjištění objasněných
ve správním řízení nepřineslo žádné relevantní skutečnosti, není bez dalšího vadou řízení, pokud
tyto důkazy při jednání neprovede. Krajský (městský) soud tedy může na základě své úvahy
rozhodnout o neprovedení navrhovaných důkazů, je však nutno zdůraznit, že v takové situaci je
povinen svůj postup důkladně odůvodnit. V opačném případě poruší čl. 36 Listiny základních
práv a svobod. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005,
č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, publ. pod č. 618/2005 Sb. NSS, nebo nález Ústavního soudu ze dne
16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, uveřejněný pod č. 51 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, či rozhodnutí ve věcech sp. zn. III. ÚS 150/93, 49/2 SbNU 87;
sp. zn. IV. ÚS 185/96, 131/6 SbNU 461; sp. zn. II. ÚS 213/2000, 19/25 SbNU 143; sp. zn.
I. ÚS 549/2000, 63/22 SbNU 65; sp. zn. IV. ÚS 219/03, 25/32 SbNU 225, či sp. zn.
II. ÚS 152/15).
[24] Uvedené povinnosti městský soud dostál. Jak vyplývá ze spisu, městský soud se návrhem
stěžovatele zabýval a řádně odůvodnil, proč mu nevyhověl. Městský soud shledal důkazy
shromážděné ve správním spise za dostačující pro posouzení věci (obě odborná stanoviska jsou
zcela jednoznačná a pro posouzení dané věci jsou adekvátním podkladem), s čímž se ztotožňuje
s ohledem na výše uvedené i Nejvyšší správní soud. Z obou stanovisek jednoznačně vyplývá,
z jakých důvodů nelze považovat provedené stavební úpravy za souladné se zájmy památkové
péče. Podrobněji viz stanoviska dotčených orgánů, které jsou nadány příslušnou odborností
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2017, č. j. 2 As 230/2016 - 65). Nejvyšší
správní soud dodává, že stěžovatel mohl po celou dobu správního řízení předložit odborné
posouzení vypracované odborníkem (znalcem) pro danou oblast. Žádné takové odborné
posouzení, resp. znalecký posudek (který by odborné závěry dotčených orgánů relevantně
zpochybnil) však nepředložil. Teprve v rámci soudního řízení v obecné rovině uvedl,
že vzhledem k tomu, že „žalovaný, resp. autor druhostupňového závazného stanoviska ani k výhradám
žalobce, uplatněným v odvolacím řízení, nebyl s to svůj subjektivní pohled na předmětnou změnu stavby dostatečné
objektivizovat, dává žalobce soudu ke zvážení možnost ustanovení znalce příslušné odbornosti.“ Městský soud
přitom neopomněl se zabývat důvodností takového návrhu (viz výše). Městskému soudu nelze
vytýkat ani následující navazující argumentaci: „Nadto zachycení aktuálního stavu ve znaleckém posudku
je pro posouzení napadeného rozhodnutí irelevantní, neboť soud přezkoumává žalobou napadené rozhodnutí
v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§75 odst. 2 věta první s. ř. s.), a vychází přitom
ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.).“
Městským soudem akcentované ustanovení (§75 odst. 1 s. ř. s. ) skutečně ukládá správnímu
soudu vycházet při přezkoumání rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu, a nikoliv posuzovat stav věci k datu soudního rozhodování. Zdejší
soud připomíná, že v dané věci žalovaný rozhodnutím ze dne 26. 7. 2017 zamítl odvolání
a potvrdil prvostupňové rozhodnutí ze dne 31. 10. 2014. Stěžovatel se přitom na soudním
jednání v roce 2019 domáhal vypracování znaleckého posudku zachycujícího i aktuální stav
předmětné stavby, resp. jejího okolí (a nikoliv pouze stavu k datu vydání správního rozhodnutí),
tj. svůj návrh směřoval nikoliv pouze k datu vydání rozhodnutí (ale k pozdějšímu datu). Nejvyšší
správní soud doplňuje, že „těžiště dokazování má probíhat před správními orgány, přičemž není úlohou
správních soudů provádět složitá dokazování a nahrazovat tak to, co měl již před nimi učinit správní orgán […]
Správnímu soudu přísluší v rámci soudního přezkoumání správního rozhodnutí posoudit, zda správní orgán
provedl dokazování v potřebném rozsahu, tedy zda si opatřil dostatečné podklady pro rozhodnutí tak, aby mohl
řádně usuzovat na skutkové i právní otázky, které pro své rozhodnutí potřebuje zodpovědět. Soudní řízení správní
není pokračováním správního řízení. Úloha správního soudu je tak primárně přezkumná, v zásadě se nejedná
o soud nalézací, byť je správní soud samozřejmě oprávněn v přiměřeném rozsahu doplnit dokazování provedené
správním orgánem (§77 odst. 2 s. ř. s.).“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 4. 2015, č. j. 5 Afs 89/2013 - 29). Obdobně podle rozsudku ze dne 24. 9. 2015,
č. j. 2 As 114/2015 - 36, „v řízení o žalobě podle §65 a násl. s. ř. s. má krajský soud běžně řešit,
a to typicky prováděním důkazů, skutkové otázky, jež byly zkoumány ve správním řízení, jehož výsledek,
tedy žalobou napadené správní rozhodnutí, přezkoumává. Dokazování před soudem se však má zásadně omezit
na prověření toho, zda skutkové závěry ze správního řízení obstojí.“ Pokud pak stěžovatel poukazoval
na nález Ústavního ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, konstatuje soud, že ani z něho
nevyplývá nutnost vyhovění jakémukoliv důkaznímu návrhu vznesenému účastníkem řízení.
Ústavní soud v něm akcentoval nutnost řádného odůvodnění nevyhovění důkaznímu návrhu,
což v daném případě splněno je. Nedošlo proto k namítané vadě řízení, resp. k porušení čl. 36
Listiny základních práv a svobod.
[25] Nejvyšší správní soud neshledal v rozhodnutích správních orgánů a městského soudu ani
žádné další vady, pro které by bylo nutno jejich rozhodnutí zrušit. Jejich závěry mají plnou oporu
v právní úpravě a správním spisu. Zdejší soud se s jejich hodnocením ztotožnil a plně jej přebírá.
Z tohoto důvodu nemohl kasační soud shledat případnou ani polemiku stěžovatele s jejich
argumentací.
[26] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s. in fine). Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl v souladu
s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla
bez jednání. S ohledem na povahu dané věci a připravenost věci k rozhodnutí rozhodl soud
přednostně (§56 s. ř. s. v návaznosti na §120 s. ř. s.).
[27] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2019
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu