ECLI:CZ:NSS:2019:7.AZS.57.2019:40
sp. zn. 7 Azs 57/2019 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: H. T. H., zastoupen
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo zahraničních věcí, se sídlem Loretánské nám. 5, Praha 1, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 1. 2019,
č. j. 51 A 21/2018 - 61,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 1. 2019, č. j. 51 A 21/2018 - 61,
se z r ušuj e a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 7. 12. 2017, č. j. 3757/2017-HANOI-48/a, Velvyslanectví České
republiky v Hanoji (dále též „velvyslanectví”), zamítlo žádost žalobce o upuštění od osobního
podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty a zastavilo řízení o této žádosti podle §169d odst. 3
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pobytu cizinců“). Velvyslanectví uvedlo,
že žádost o vydání zaměstnanecké karty lze podat pouze za předpokladu předchozí registrace
k osobnímu podání prostřednictvím telefonického objednání nebo vstupem do živé fronty.
Upustit od osobního podání je možné jen v případech zvláštního zřetele hodných, zejména
ze zdravotních důvodů. Jestliže pro žalobce nebyl problém se osobně dostavit na velvyslanectví
k podání žádosti v přítomnosti zástupce, je evidentní, že důvody pro upuštění od osobního
podání dány nejsou. Tímto důvodem není údajná objektivní nepřístupnost systému Visapoint.
[2] Rozhodnutím ze dne 8. 3. 2018, č. j. 102073-3/2018-OPL, žalovaný zamítl rozklad
žalobce a potvrdil rozhodnutí velvyslanectví. Konstatoval, že důvody pro upuštění od povinnosti
podat žádost o pobytové oprávnění osobně mohou být v zásadě pouze zdravotní a sociální,
nikoliv tvrzená nefunkčnost systému Visapoint či neúspěšné pokusy o registraci v něm. Poukázal
na to, že velvyslanectví po ukončení činnosti systému Visapoint zpracovávalo během listopadu
2017 žádosti podané na základě rezervací učiněných prostřednictvím tohoto systému do dne
31. 10. 2017. Týden před koncem listopadu 2017 pak zveřejnilo velvyslanectví informaci o novém
systému, který začal fungovat od prosince 2017. Přechod na nový objednací systém je třeba
považovat za technické opatření pro zpracování žádostí, přičemž třítýdenní pozastavení možnosti
objednání k podání žádosti nebylo nijak nepřiměřené ani svévolné a bylo předem oznámeno.
Regulaci ekonomické migrace nadto umožňuje směrnice č. 2011/98/ES ze dne 13. 12. 2011.
II.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Českých
Budějovicích (dále též „krajský soud“), ve které namítal nesprávnou interpretaci a aplikaci pojmu
odůvodněný případ dle §169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců danou především nezohledněním
objektivní nemožnosti splnit zákonnou podmínku osobního podání žádosti v rozhodnou dobu,
dále překročení pravomoci ze strany velvyslanectví a nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních
orgánů pro nevypořádání všech rozkladových námitek a nedostatečnou individualizaci.
[4] Krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem podle §76 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zrušil
rozhodnutí žalovaného i velvyslanectví a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Dospěl k závěru,
že napadené rozhodnutí trpí nepřezkoumatelností způsobenou nedostatečným vypořádáním
pro věc podstatných rozkladových námitek. Správní orgány dostatečně nevysvětlily, proč nelze
za důvod pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti považovat objektivní překážky
na straně zastupitelského úřadu spočívající v omezení objednacího systému. Při výkladu pojmu
„odůvodněný případ“ nezohlednily vůbec skutečnost, že žalobce žádal o upuštění od povinnosti
osobního podání právě v době, kdy žádný objednací systém nefungoval. Krajský soud odmítl,
že by odůvodněným případem mohly být jen sociální a zdravotní důvody na straně žadatele.
Je nutno sem zahrnout i důvody nastalé na straně zastupitelského úřadu, typicky nefunkčnost
objednacího systému. V této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 9. 8. 2018, č. j. 9 Azs 213/2018 - 22. Ani přechod na nový objednací systém by neměl vést
k tomu, že v průběhu jednoho měsíce nebudou mít žadatelé možnost podat žádost osobně či
sjednat termín pro její podání, zvláště bylo-li toto plánované omezení provozu správním
orgánům dlouhou dobu předem známo a včas o něm neinformovaly. Dále konstatoval,
že čl. 8 směrnice č. 2011/98/ES ze dne 13. 12. 2011 nelze v řízení o žádosti o upuštění
od povinnosti osobního podání aplikovat, neboť uvedený článek se vztahuje až na věcné
posouzení žádosti. V rámci posuzování žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání
žádosti smí velvyslanectví zkoumat jen to, zda byly naplněny podmínky pro upuštění
od povinnosti osobního podání.
III.
[5] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Namítl, že krajský soud nesprávně vyložil
neurčitý právní pojem „odůvodněný případ“. Je totiž nutné rozlišovat mezi technickými
překážkami, které zcela či částečně znemožňují objednání termínu v přiměřeném čase,
a krátkodobým omezením spojeným s přechodem na nový objednací systém. Přechod na nový
objednací systém je jasně časově ohraničený a sleduje legitimní cíl. Je třeba rovněž zohlednit,
že se v dané věci jednalo o žádost o zaměstnaneckou kartu, nikoliv o okamžitou naléhavou
potřebu návštěvy ČR; časová naléhavost nebyla ani tvrzena. Ze zákona neplyne právo žadatele
podávat žádost libovolně vždy a v jakémkoliv okamžiku. Oporu pro závěry žalovaného poskytují
rozsudky Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 11 A 120/2018 a Krajského soudu v Hradci
Králové - pobočka v Pardubicích ve věci sp. zn. 52 A 11/2018. Stěžovatel dále nesouhlasí
s výkladem čl. 8 směrnice č. 2011/98/ES ze dne 13. 12. 2011 ze strany krajského soudu.
Předmětné ustanovení žádným způsobem neomezuje členské státy ve stanovení okamžiku,
ve kterém se odmítnou žádostí zabývat z důvodu překročení stanoveného objemu vstupů.
Rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť krajský soud přehlédl, že správní orgány výklad pojmu
„odůvodněný případ“ neomezily jen na sociální a zdravotní důvody, ale rovněž připustily,
že se může jednat i o jiné situace. Tvrzení krajského soudu je tak nesprávné, neboť stěžovatel
v napadeném rozhodnutí zdůvodnil, proč přechod na nový systém nepovažuje za odůvodněný
případ. Konečně stěžovatel namítl, že krajský soud k jeho žádosti nenařídil ústní jednání. Navrhl,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu
řízení.
IV.
[6] Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil s názorem krajského soudu.
Krajský soud správně vyložil pojem „odůvodněný případ“, což potvrzuje i rozsudek Nejvyššího
správního soudu ve věci sp. zn. 3 Azs 66/2018. Je zcela nerozhodné, jaké technické překážky
na straně velvyslanectví znemožnily objednání termínu pro podání žádosti o zaměstnaneckou
kartu, ale že objektivní nemožnost nastala. Žádost o upuštění od povinnosti osobního podání
žádosti o zaměstnaneckou kartu nelze podmiňovat naléhavou potřebou návštěvy ČR či vznikem
jiné újmy na straně žadatele. Argumenty z rozsudku Městského soudu v Praze ve věci
sp. zn. 14 A 27/2017 nelze převzít, neboť zde byla řešena žaloba na ochranu před nezákonným
zásahem. Správné jsou rovněž závěry krajského soudu ve vztahu k výkladu směrnice
č. 2011/98/ES ze dne 13. 12. 2011; její aplikace na řízení o žádosti o upuštění od povinnosti
osobního podání je účelová. Ani námitka nepřezkoumatelnosti není důvodná, neboť spornou
argumentací se krajský soud zabýval dostatečně. Jelikož krajský soud rozhodl podle §76 odst. 1
písm. a) s. ř. s., nemusel ve věci nařizovat jednání. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost zamítl.
V.
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost je důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že skutkově prakticky totožnou situací se zabýval již
v případě rozsudků ze dne 19. 3. 2019, č. j. 4 Azs 22/2019 - 50, ze dne 26. 3. 2019,
č. j. 4 Azs 25/2019 - 56, ze dne 13. 3. 2019, č. j. 6 Azs 30/2019 - 29, ze dne 21. 3. 2019,
č. j. 10 Azs 39/2019 - 61, ze dn e 7. 6. 2019, č. j. 4 Azs 83/2019 - 44, ze dne 9. 5. 2019,
č. j. 4 Azs 86/2019 - 38, či ze dne 22. 5. 2019, č. j. 1 Azs 90/2019 - 42. Je přitom třeba zdůraznit,
že znění jednotlivých napadených rozsudků krajského soudu je v uvedených věcech takřka
doslovně totožné, přičemž rozdíly jsou převážně toliko formulační. V nyní posuzované věci
neshledal Nejvyšší správní soud důvod odchýlit se od závěrů vyslovených v uvedených
rozsudcích.
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti. Bylo by totiž
předčasné, aby se zabýval právním posouzením věci samé, pokud by byl napadený rozsudek
nepřezkoumatelný. Stejně jako v případě výše uvedených rozsudků přitom nelze než dospět
k závěru, že odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu se jeví jako vnitřně rozporné,
tzn. nepřezkoumatelné. Krajský soud totiž stěžovateli na jednu stranu vytkl, že se nezabýval tím,
zda lze, popřípadě proč nelze omezení fungování objednacího systému považovat
za „odůvodněný případ“ pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o zaměstnaneckou
kartu (body 27 - 39 odůvodnění napadeného rozsudku), hned nato však zkritizoval závěr
správních orgánů, že „žalobcem namítané objektivní okolnosti na straně zastupitelského úřadu v podobě
omezení jeho provozu, nelze pod odůvodněné případy podřadit“ (odstavce 41 a následující téhož rozsudku).
Takové odůvodnění nemůže obstát. Pokud má být vadou správního rozhodnutí chybějící výklad
neurčitého pojmu obsaženého v zákoně, nelze mu zároveň vytýkat, že tento pojem interpretuje
nesprávně. Nepřezkoumatelný závěr nelze zároveň věcně přezkoumat (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 - 91). Krajský soud v druhé části jeho
rozsudku úvahy žalovaného podrobně přezkoumal, přesto učinil závěr o nepřezkoumatelnosti
napadeného rozhodnutí. Tím vlastní rozsudek zatížil vadou nepřezkoumatelnosti.
[11] K námitce stěžovatele týkající se rozhodnutí věci bez jednání i přes výslovnou žádost
stěžovatele o nařízení jednání, Nejvyšší správní soud uvádí, že rozhodnutí ve věci mimo jednání
by samo o sobě bylo v pořádku, jelikož krajský soud učinil závěr o nepřezkoumatelnosti
napadeného rozhodnutí (§76 odst. 1 s. ř. s.). Zároveň je ovšem třeba uvést, že rozhodnutí
stěžovatele není nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Nejvyšší správní soud se na tomto
místě zcela shoduje s posouzením provedeným ve skutkově zcela totožné věci
č. j. 4 Azs 25/2019 - 26, kde konstatoval, že „[s]právní orgány uvedly na samé hraně přezkoumatelnosti,
resp. z jejich závěrů implicitně vyplývá, že nemožnost podávat žádosti o pobytová oprávnění po dobu zavádění
nového objednávacího systému nepovažují za odůvodněný případ, pro který by mělo být upuštěno od povinnosti
podat žádost o pobytové oprávnění osobně. Podle Nejvyššího správního soudu je vzhledem k argumentaci žalobce
v řízení o rozkladu a nesporným skutkovým okolnostem případu zřejmé, že správní orgány jeho argumentaci
nepřijaly, byť některé argumenty vypořádaly mimoběžně. Nejvyšší správní soud připouští, že se správní orgány
vysvětlení svých závěrů mohly věnovat podrobněji, resp. že mohly výslovně uvést, že nepřijímání žádostí o pobytové
oprávnění po dobu zavádění nového systému není odůvodněným případem pro upuštění od povinnosti osobního
podání žádosti, nicméně i přesto provedené odůvodnění nebrání tomu, aby ze strany krajského soudu mohla být
přezkoumána zákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného.“
[12] Závěrem Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud považoval za žalovaného
ministra zahraničních věcí, který však není samostatným správním orgánem. Směřuje-li žaloba
proti rozhodnutí vedoucího ústředního orgánu státní správy, je žalovaným tento ústřední orgán
[k postavení zastupitelského úřadu v obdobné věci, jako je ta nynější, srov. rozsudek ze dne
5. 12. 2018, č. j. 1 Azs 195/2018 - 48, část IV. a)]. Toto pochybení však nemohlo mít samo
o sobě vliv na zákonnost rozhodnutí krajského soudu, neboť, jak vyplývá z uvedeného rozsudku,
ministr zahraničních věcí je funkční složkou Ministerstva zahraničních věcí, a krajský soud tak
fakticky jednal s Ministerstvem zahraničních věcí, byť za žalovaného označoval ministra.
[13] Vzhledem k výše uvedenému shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou.
Rozsudek krajského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V něm bude krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4
s. ř. s.).
[14] V dalším řízení krajský soud rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. července 2019
Mgr. David Hipšr
předseda senátu