ECLI:CZ:NSS:2019:7.AZS.75.2019:31
sp. zn. 7 Azs 75/2019 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: T. X. M., zastoupen
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha
4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 2. 2019,
č. j. 57 A 21/2018 - 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobci se vrací soudní poplatek ve výši 1 000 Kč, který bude vyplacen z účtu
Nejvyššího správního soudu k rukám zástupce žalobce Mgr. Petra Václavka, advokáta,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 28. 8. 2017, č. j. OAM-5424-16/DP-2017, Ministerstvo vnitra ČR
(dále též „správní orgán I. stupně“) podle §44a odst. 3 s odkazem na §35 odst. 3 ve spojení
s §37 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 14. 8. 2017 (dále též „zákon o pobytu
cizinců“), neprodloužilo platnost povolení žalobce k dlouhodobému pobytu na území České
republiky, neboť předložil doklady, v nichž uvedené údaje, podstatné pro posouzení žádosti,
neodpovídají skutečnosti.
[2] Uvedené rozhodnutí napadl žalobce odvoláním, které žalovaný rozhodnutím ze dne
11. 1. 2018, č. j. MV-131723-4/SO-2017, zamítl a potvrdil prvostupňové rozhodnutí.
II.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Plzni (dále též
„krajský soud“), který ji shora označeným rozsudkem zamítl. V rámci rekapitulace průběhu řízení
před správními orgány poukázal krajský soud mimo jiné na to, že správní orgán I. stupně pojal
pochybnost o věrohodnosti dokladů předložených žalobcem k žádosti o prodloužení povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání vzhledem ke skutečnosti, že žalobce v období
od 17. 6. 2015 do 1. 11. 2015 pobýval mimo Českou republiku a přesto každý měsíc pravidelně
vystavoval faktury za provedené úklidové práce. Při výslechu k této otázce uvedl, že doklady
nebyly vydány správně a že jde o nedorozumění, neboť předložené doklady podepsal v průběhu
správního řízení, poté co obdržel výzvu k doplnění žádosti. Krajský soud na základě uvedeného
konstatoval, že správní orgán I. stupně nepřekročil svou pravomoc, když učinil závěr o tom,
že údaje v dokladech předložených žalobcem k žádosti neodpovídají skutečnosti. Správní orgán
I. stupně neměl pouhé podezření na nesprávnost údajů uvedených žalobcem, ale bylo jasně
prokázáno, a to výpovědí žalobce, že jím předložené účetní doklady nemohou odpovídat
skutečnosti. Pro posouzení věci je přitom irelevantní, že v důsledku postupu žalobce nedošlo
ke zkrácení veřejných příjmů, ale naopak k jejich zvýšení. Žádost žalobce nebyla zamítnuta proto,
že by žalobce neosvědčil dostatečné příjmy, ale proto, že údaje uvedené v dokladech
předložených žalobcem mající vztah k plnění účelu pobytu v roce 2015 neodpovídaly skutečnosti.
Vliv na rozhodnutí proto nemá ani to, že pro posouzení dostatečné výše příjmu žalobce jsou
rozhodné příjmy za rok 2016.
III.
[4] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu včasnou kasační
stížností z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Namítá, že se krajský soud nedostatečně
vypořádal s jednotlivými žalobními námitkami a pouze převzal argumentaci žalovaného. Dle jeho
názoru správní orgán I. stupně a žalovaný překročili svou pravomoc, když hodnotili správnost
předloženého daňového přiznání a platebního výměru. Tu mají hodnotit příslušné orgány. Tímto
správní orgány postupovaly v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy. Nadto správní orgány i krajský soud
kladly přílišný důraz na výslech stěžovatele, který ovšem nerozumí dobře českému jazyku, kvůli
čemuž mohlo dojít ke zkreslení informací. I pokud by sporné doklady vztahující se k příjmům
za rok 2015 neodpovídaly skutečnosti, není tato okolnost relevantní, neboť se nejedná o doklady
podstatné pro posouzení žádosti ve smyslu §37 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Těmi
jsou doklady o výši příjmů za rok 2016. Správní orgány proto měly vycházet z aktuálních dokladů
prokazujících výši příjmu stěžovatele. O dostatečných příjmech a plnění účelu pobytu ze strany
stěžovatele přitom nemůže být pochyb. Údajné porušení právních předpisů stěžovatelem je pak
zcela zanedbatelné ve srovnání s tím, jaký má zamítnutí žádosti dopad do jeho soukromého
a rodinného života. Stěžovatel žije na území České republiky od roku 2007 a svým podnikáním
živí ve Vietnamu manželku a čtyři děti. V České republice má zázemí, mnoho přátel, úspěšně zde
podniká a učí se českému jazyku. Správní orgány ani krajský soud se nezabývaly tím, zda jejich
rozhodnutí není v rozporu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a jejich
rozhodnutí jsou nepřiměřená. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Požádal i o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
IV.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vyjádřil nesouhlas s přiznáním odkladného
účinku. Dále pro stručnost odkázal na závěry uvedené v napadených rozhodnutích.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností, spočívající
dle stěžovatele v tom, že krajský soud v napadeném rozsudku nevypořádal dostatečně všechny
žalobní námitky.
[9] Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků krajských soudů
vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997 Sb. ÚS), podle níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý
proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli
při rozhodování, je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví
podle §54 odst. 2 s. ř. s.). Např. v nálezu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, č. 64/2007 Sb.
ÚS, Ústavní soud vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním
soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje
zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje
do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena.“ Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, dále uvedl, že pokud
„z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování
zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní
normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím
i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k názoru, že není
nepřezkoumatelný. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud
vycházel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil.
Rozsudek je řádně odůvodněn a je plně srozumitelný. Z rozsudku krajského soudu jednoznačně
vyplývají důvody, které krajský soud vedly k zamítnutí žaloby. Nesouhlas stěžovatele
s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost (viz
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30, ze dne
29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163 atd.).
[11] Ačkoliv si jistě lze představit ještě podrobnější vypořádání uplatněných žalobních
námitek, nezpůsobuje způsob zvolený krajským soudem nutnost zrušení jeho rozsudku. Postup
krajského soudu odpovídá konstantní judikatuře, podle níž není povinností správního soudu
reagovat na každý dílčí argument uplatněný v podání a ten obsáhle vyvrátit; úkolem soudu je
uchopit obsah a smysl argumentace a vypořádat se s ní (podpůrně srov. nálezy Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05, IV. ÚS 787/06, III. ÚS 989/08,
III. ÚS 961/09, IV. ÚS 919/14). Např. v nálezu ze dne 12. 2. 2009 vydaném pod sp. zn.
III. ÚS 989/08 Ústavní soud uvedl, že: „Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy
nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim
staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich
závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 - 43).
[12] Podstata kasační argumentace stěžovatele spočívá v tom, že správní orgány na jeho případ
nesprávně aplikovaly §37 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Dle jeho názoru překročily
svou pravomoc, když se zabývaly správností či věrohodností jím předložených dokladů
o příjmech dosažených v roce 2015, neboť tyto nebyly pro posouzení jeho žádosti o prodloužení
povolení k dlouhodobému pobytu relevantní. Pro posouzení dostatečnosti jeho příjmů byly
relevantní doklady za rok 2016.
[13] Podle §44a odst. 3, věty druhé zákona o pobytu cizinců platí, že [n]a prodloužení platnosti
povolení k dlouhodobému pobytu se §35 odst. 2 a 3, §36 a §46 odst. 3 a 7 vztahují obdobně.
[14] Podle §35 odst. 3 zákona o pobytu cizinců [d]obu pobytu na území na vízum k pobytu nad 90
dnů nelze prodloužit, pokud ministerstvo shledá důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti tohoto víza (§37).
[15] Podle §37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců [m]inisterstvo zruší platnost víza k pobytu
nad 90 dnů, jestliže cizinec neplní účel, pro který bylo vízum uděleno.
[16] Podle §37 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců [m]inisterstvo dále zruší platnost víza
k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec v žádosti o udělení víza uvedl nepravdivé údaje nebo k žádosti předložil
padělané anebo pozměněné doklady nebo doklady, v nichž uvedené údaje podstatné pro posouzení žádosti
neodpovídají skutečnosti.
[17] Podle §103 písm. c) zákona o pobytu cizinců je cizinec mimo povinností stanovených v jiných
ustanoveních tohoto zákona dále povinen uvádět v řízení podle tohoto zákona pravdivě a úplně všechny
požadované údaje v rozsahu stanoveném tímto zákonem.
[18] Z uvedeného vyplývá, že podá-li cizinec žádost o prodloužení doby platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu, použijí se na ni obdobně některá ustanovení o vízech k pobytu nad 90
dnů. Platnost povolení přitom nelze prodloužit, shledá-li správní orgán důvod pro zahájení řízení
o zrušení platnosti dosud uděleného pobytového oprávnění. Takovým důvodem je mimo jiné
s ohledem na §37 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců skutečnost, že cizinec v žádosti
o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu uvedl nepravdivé údaje nebo
k žádosti předložil padělané anebo pozměněné doklady nebo doklady, v nichž uvedené údaje
podstatné pro posouzení žádosti neodpovídají skutečnosti. Povinnost uvádět pravdivě a úplně
všechny uvedené informace pak vyplývá rovněž z §103 písm. c) téhož zákona. Dle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2015, č. j. 1 Azs 99/2015 - 36, přitom musí být pro
zamítnutí žádosti postaveno najisto, že předložené údaje neodpovídají skutečnosti a pouhé
zpochybnění údajů předložených cizincem nepostačuje.
[19] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel podal dne 22. 3. 2017 žádost o prodloužení
platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání. Dne 29. 3. 2017 správní orgán
I. stupně stěžovatele přípisem č. j. OAM-5424/DP-2017 vyzval k předložení účetních dokladů
prokazujících provozování živnosti nebo výkonu jiné podnikatelské činnosti, a to zejména za rok
2015. V reakci na uvedenou výzvu stěžovatel předložil přiznání k dani z příjmů fyzických osob
za rok 2015 a 12 příjmových pokladních dokladů vystavených ve všech jednotlivých měsících
roku 2015, mj. 30. 6. 2015, 31. 7. 2015, 31. 8. 2015, 30. 9. 2015 a 31. 10. 2015. Součástí správního
spisu je rovněž kopie cestovního dokladu stěžovatele, ze které vyplývá, že stěžovatel se v období
od 17. 6. 2015 do 1. 11. 2015 zdržoval ve Vietnamu.
[20] Z uvedeného je zřejmé, že při zkoumání plnění účelu pobytu ve smyslu §37 odst. 1
písm. b) zákona o pobytu cizinců byly zjištěny rozpory v dokladech předložených stěžovatelem.
Z předložených dokladů totiž vyplývá, že měl vydávat příjmové pokladní doklady za poskytování
služeb na území České republiky v období, kdy se dle údajů uvedených v cestovním dokladu
nacházel na území Vietnamu. Tyto rozpory se správní orgán I. stupně pokusil objasnit
při výslechu stěžovatele dne 24. 5. 2017. Při něm stěžovatel na otázku správního orgánu
I. stupně, zda v roce 2015 každý měsíc vystavil příjmový doklad, na základě kterého mu byla
uvedený den vyplacena uvedená částka, odpověděl: „Ano, je to tak. Ten den, který je tam uveden, mi
byla vždy vyplacena daná částka. Peníze za tyto doklady mi byly předány v hotovosti v místě pracoviště, tzn. tam,
kde jsem zrovna uklízel. Uklízel jsem v té době pouze v Praze, ale na různých místech.“ Na doplňující
otázku, zda si je jistý, že v roce 2015 na konci každého měsíce vystavil příjmový doklad,
na základě kterého mu na území Prahy byla vyplacena určitá hotovost, stěžovatel potvrdil svou
předchozí odpověď: „Ano, touto výpovědí jsem si jistý.“ Následně správní orgán I. stupně
konfrontoval stěžovatele s údaji uvedenými v jeho cestovním dokladu, přičemž stěžovatel
potvrdil, že v období od 17. 6. 2015 do 1. 11. 2015 pobýval ve Vietnamu. Správní orgán I. stupně
požádal stěžovatele o vysvětlení, jak je možné, že měl vystavovat na území Prahy doklady v době,
kdy se prokazatelně nacházel ve Vietnamu. Stěžovatel uvedl, že nerozuměl tomu, co je
v dokladech. Možná se spletl ve výpovědi, možná v datu podepsání. Rovněž uvedl, že doklady
jsou asi napsány chybně, sám je v českém jazyce nedokáže napsat. Následně uvedl, že doklady
podepsal nedávno. To dále konkretizoval tak, že předmětné dokumenty podepsal letos (v roce
2017). Uvedl: „Pán, co se mi stará o účetnictví, mi řekl, ať podepíšu ty papíry. Byly v češtině, já jsem tomu
nerozuměl. (…) Až poté, co správní orgán doplnil žádost o chybějící papíry, tak jsem se obrátil na pana L. (dle
tvrzení stěžovatele mu pan L. vede účetnictví, pozn. soudu). Pan L . připravil ty papíry k podepsání.
Připravil je v češtině. Já jsem jim vůbec nerozuměl, ale podepsal jsem je.“
[21] Z výše popsaného vyplývá, že správní orgán I. stupně při zkoumání plnění účelu pobytu
zjistil nesrovnalosti v údajích obsažených v dokumentech předložených stěžovatelem právě
za účelem prokázání plnění účelu pobytu. Výslechem stěžovatele pak bylo zjištěno, že stěžovatel
v období od 17. 6. 2015 do 1. 11. 2015 nevykonával podnikatelskou činnost na území České
republiky z důvodu svého pobytu ve Vietnamu, a doklady odpovídající tomuto období vytvořil až
poté, co byl správním orgánem I. stupně vyzván k jejich předložení. Předložené doklady tedy
měly vyvolat dojem, že stěžovatel v inkriminovaném období vykonával na území České republiky
podnikatelskou činnost, přestože tomu tak nebylo a vzhledem k jeho nepřítomnosti na území
České republiky ani být nemohlo. S ohledem na tvrzení stěžovatele při jeho výslechu se evidentně
nejednalo ani o zpětnou fakturaci, jak se stěžovatel snažil předestřít v žalobě. Z jeho výslechu
totiž vyplývá, že předmětné doklady byly vystaveny ex post a bez vazby na jakoukoliv činnost
stěžovatele v období od 17. 6. 2015 do 1. 11. 2015. Vzhledem k tomu, že předmětné doklady byly
podstatné pro posouzení plnění účelu pobytu ve smyslu §37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu
cizinců v návaznosti na §35 odst. 3 téhož zákona (kvůli čemuž si je ostatně správní orgán
I. stupně přípisem ze dne 29. 3. 2017, č. j. OAM-5424/DP-2017, od stěžovatele vyžádal), jedná se
nepochybně o doklady obsahující údaje podstatné pro posouzení žádosti ve smyslu §37 odst. 2
písm. a) zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud má proto za prokázané, že údaje
uvedené v příjmových pokladních dokladech za období červen – říjen 2015, které jsou podstatné
pro posouzení žádosti, neodpovídají skutečnosti a předložením těchto dokladů stěžovatel naplnil
skutkovou podstatu §37 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců.
[22] Námitka, že správní orgány překročily svou pravomoc, když posuzovaly správnost
předloženého daňového přiznání, účetního deníku a příjmových pokladních dokladů, není
důvodná. Z výše uvedeného vyplývá, že správní orgán I. stupně nezkoumal správnost přiznání
k dani z příjmů fyzických osob za rok 2015 stěžovatele, ale toliko věrohodnost jím předložených
dokumentů k výzvě ze dne 29. 3. 2017, č. j. OAM-5424/DP-2017. Zabýval se tedy otázkou,
zda stěžovatelem předložené doklady vůbec fakticky zobrazují skutečný stav, přičemž jak bylo
uvedeno výše, dospěl ke správnému závěru, že tomu tak není. Vyjadřoval-li se pak žalovaný
v napadeném rozhodnutí rovněž ke správnosti stěžovatelova daňového přiznání a navazujícího
platebního výměru na daň z příjmů fyzických osob za rok 2015, jednalo se o určitý exces, který
však nemá vliv na zákonnost rozhodnutí správních orgánů. Důvodem zamítnutí žádosti
stěžovatele totiž bylo toliko předložení dokumentů (příjmových pokladních dokladů)
obsahujících údaje podstatné pro posouzení žádosti, které neodpovídaly skutečnosti.
[23] Stěžovatel rovněž namítl, že při posouzení věci byl kladen přílišný důraz na jeho výslech.
Stěžovatel nerozumí dostatečně dobře českému jazyku a mohlo dojít ke zkreslení rozhodných
skutečností. Ze správního spisu, především z protokolu o výslechu stěžovatele ze dne 24. 5. 2017
a z usnesení o ustanovení tlumočníka z téhož dne, vyplývá, že výslechu stěžovatele byl přítomen
ustanovený tlumočník. V případě, že by stěžovatel skutečně dostatečně nerozuměl dotazům
správního orgánu I. stupně kladeným v češtině, měl možnost využít služeb ustanoveného
tlumočníka, případně měl dát správnímu orgánu jakkoliv najevo, že nerozumí otázkám či jazyku,
v němž se správní řízení vedlo (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2015,
č. j. 6 Azs 284/2014 - 28). Protokol o výslechu stěžovatele ze dne 24. 5. 2017 je však bez výhrad
stěžovatelem a tlumočníkem podepsán, na základě čehož lze dospět k závěru, že stěžovatel
se necítil výslechem nijak poškozen. Ani tuto námitku proto Nejvyšší správní soud nepovažuje
za důvodnou.
[24] Stěžovatel dále namítl, že se správní orgány neměly zabývat spornými doklady za rok
2015, neboť k žádosti předložil aktuální doklady prokazující výši příjmu za rok 2016. Uvedená
námitka stěžovatele vychází z chybného předpokladu, že sporné doklady byly zkoumány jako
doklady podstatné pro prokázání výše příjmů stěžovatele. Tak tomu ovšem není. Správní orgány
se posouzením výše příjmů stěžovatele ve správním řízení fakticky vůbec nezabývaly, neboť ještě
před posouzením výše příjmů byly zjištěny důvody vylučující vyhovění žádosti ve smyslu §35
odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Správní orgán I. stupně totiž zjistil, že stěžovatel za účelem
prokázání plnění účelu pobytu předložil v reakci na výzvu správního orgánu I. stupně doklady,
v nichž uvedené údaje podstatné pro posouzení právě plnění účelu pobytu neodpovídají
skutečnosti. Předmětné doklady tedy byly zkoumány z hlediska prokázání účelu pobytu, nikoliv
ověření dostatečné výše příjmů stěžovatele. Tomu ostatně odpovídá také postup správního
orgánu I. stupně, který platnost povolení k dlouhodobému pobytu stěžovatele neprodloužil
z důvodu uvedeného v §37 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Byla-li by totiž správná
domněnka stěžovatele, že sporné dokumenty sloužily toliko k prokázání výše příjmů stěžovatele,
opíralo by se rozhodnutí správního orgánu I. stupně o §56 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu
cizinců [na základě odkazu uvedeného v §44a odst. 3 ve spojení s §35 odst. 3 a §37 odst. 2
písm. b)]. Tak tomu ovšem v posuzovaném případě nebylo. Rovněž tato námitka stěžovatele
proto není důvodná.
[25] Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, že neprodloužení povolení k dlouhodobému
pobytu je nepřiměřeným zásahem do jeho soukromého a rodinného života a je v rozporu s čl. 8
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Se stěžovatelem lze souhlasit, že právo
na respektování soukromého a rodinného života požívá ochrany vyjádřené nejen v §37 odst. 2
zákona o pobytu cizinců, ale rovněž v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Respektování a ochrana rodinného života přitom spočívá v ochraně skutečných a trvalých
rodinných vazeb, které má cizinec na území České republiky, přičemž zásahem do těchto vazeb
by v souvislosti s čl. 8 Úmluvy mohl být zpravidla pouze dlouhodobý zákaz pobytu, který by
právě svou délkou mohl dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu ve smyslu judikatury ESLP.
Výjimkou by pak mohl být pouze případ, kdy by nepřiměřeným zásahem do rodinné či osobní
vazby byla již pouhá nutnost jeho vycestování (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 5. 2016, č. j. 5 Azs 262/2015 - 35). V projednávané věci je přitom nesporné,
že manželka stěžovatele žije se čtyřmi jejich dětmi ve Vietnamu, vazba stěžovatele na domovskou
zemi tedy není zpřetrhána. Stěžovatel pak v průběhu řízení před správními orgány neuvedl žádné
skutečnosti, které by mohly založit pochybnosti o přiměřenosti dopadů rozhodnutí
o neprodloužení jeho pobytového oprávnění do jeho soukromého a rodinného života. Zásadní
vazbu na Českou republiku spatřuje toliko v tom, že si zde našel přátele, úspěšně zde podniká
a ziskem z podnikání živí rodinu ve Vietnamu. Neuvedl však žádné skutečnosti, které by mu
bránily pobývat s jeho rodinou ve Vietnamu, kde se ostatně celá jeho rodina fakticky nachází.
Vazby stěžovatele na Českou republiku tedy nedosahují takové míry, aby bylo možné nevyhovění
žádosti považovat za nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2018, č. j. 5 Azs 260/2016 - 40).
[26] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). Nejvyšší správní soud ve věci
rozhodl dle §109 odst. 2 s. ř. s. bez jednání.
[27] Na závěr Nejvyšší správní soud podotýká, že samostatně nerozhodoval o stěžovatelově
návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, protože o tomto mimořádném
opravném prostředku bylo rozhodnuto bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení
účastníků řízení a obstarání dalších podkladů nutných pro rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 8. 2003, č. j. 2 Azs 3/2003 - 44, publikován pod č. 173/2004 Sb.
NSS). Protože Nejvyšší správní soud nerozhodl o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti, rozhodl podle §10 odst. 1 věta prvá zákona č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, o vrácení zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč (výrok III).
[28] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2019
Mgr. David Hipšr
předseda senátu