ECLI:CZ:NSS:2019:8.AFS.223.2019:26
sp. zn. 8 Afs 223/2019-26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce:
Research Centre, z.s. v likvidaci, se sídlem Bohdalecká 1460/8, Praha 10, zastoupený
JUDr. Mgr. Filipem Rigelem, Ph.D., advokátem se sídlem Teplého 2786, Pardubice, proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 12. 2018, čj. 56368/18/5000-10480-710970, o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2019, čj. 10 Af 15/2019-37,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2019, čj. 10 Af 15/2019-37, se r uš í a věc
se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím změnil platební výměry Finančního
úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 24. 4. 2018, čj. 3579314/18/2000-31475-11003
a čj. 3579438/18/2000-31475-11003, kterými správní orgán I. stupně vyměřil žalobci odvod
za porušení rozpočtové kázně. Žalovaný pouze změnil část textu výroku rozhodnutí správního
orgánu I. stupně spočívající v odkazu na konkrétní ustanovení právního předpisu. Ve zbytku
zůstalo rozhodnutí správního orgánu I. stupně nedotčeno.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Městského soudu v Praze (dále „městský
soud“). V žalobě uvedl, že mu rozhodnutí žalovaného bylo doručeno 15. 1. 2019 a žalobu podává
řádně a včas.
[3] Městský soud žalobu shora označeným usnesením odmítl jako opožděnou. V odůvodnění
uvedl, že rozhodnutí žalovaného bylo žalobci dle doručenky založené ve správním spisu
doručeno fikcí dne 7. 1. 2019. Žalovaný předal rozhodnutí k přepravě 21. 12. 2018 a doručoval
jej přímo žalobci, jelikož advokátce, které udělil plnou moc, byl k tomuto dni pozastaven výkon
advokacie. Na adrese žalobcova sídla byla zásilka doručována 27. 12. 2019, avšak žalobce nebyl
zastižen. Zásilka byla proto téhož dne uložena u provozovatele poštovních služeb a žalobci bylo
zanecháno upozornění s výzvou k vyzvednutí zásilky. Žalobce si zásilku v úložní době nevyzvedl,
proto byla dle §47 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“),
považována za doručenou ke dni 7. 1. 2019, jelikož desátý den připadl na neděli 6. 1. 2019. Dne
11. 1. 2019 žalovaný dodal rozhodnutí rovněž do datové schránky likvidátora žalobce, přičemž
mu bylo doručeno 15. 1. 2019. Pro určení počátku běhu žalobní lhůty je však podstatný den, kdy
bylo rozhodnutí doručeno žalobci. Z §24 odst. 2 ve spojení s §25 a §45 odst. 1 a 4 daňového
řádu totiž neplyne, že by byl likvidátor považován za procesního zástupce žalobce jako účastníka
daňového řízení, jemuž má být doručováno místo žalobce. Likvidátor je toliko osobou
oprávněnou za žalobce v zákonem stanovených případech jednat. Lhůta pro podání žaloby tudíž
skončila 7. 3. 2019. Žalobce však žalobu podal až 15. 3. 2019, tedy po jejím marném uplynutí.
Městský soud proto nepřisvědčil v žalobě uvedenému tvrzení o včasném podání žaloby, jelikož
je zjevné, že žalobce při výpočtu lhůty mylně vycházel ze skutečnosti, že mu bylo rozhodnutí
doručeno až doručením likvidátorovi.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti tomuto usnesení městského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační
stížnost, v níž namítl, že pod stížnostní důvod podle §103 odst. 1 písm. e) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), lze podřadit situaci, kdy vada řízení před
městským soudem mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí. O takovou situaci
se jedná i tehdy, pokud soud žalobu odmítne pro opožděnost, aniž účastníkům řízení poskytl
právo se k otázce včasnosti vyjádřit, i když má pochyby, které plynou z obsahu žaloby. Povinnost
městského soudu umožnit stěžovateli vyjádřit se k těmto pochybnostem a navrhnout na podporu
svých tvrzení důkazní prostředky plyne i z přiléhavě aplikovatelného rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 8. 2010, čj. 7 Afs 63/2010-65. Jak jednoznačně plyne z žaloby,
stěžovatel tvrdil, že mu bylo rozhodnutí žalovaného doručeno 15. 1. 2019, a proto byl přesvědčen
o včasnosti a přípustnosti žaloby. Přestože městský soud dospěl k jinému závěru o dni doručení
než žalobce, neumožnil mu vyjádřit se k této okolnosti a žalobu odmítl, což je jednoznačně
nezákonným postupem rozporným s citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu
a zásadami soudního řízení správního. Uvedené závěry lze podle stěžovatele považovat za obecně
přijaté, přičemž v této souvislosti citoval z rozsudku 14. 1. 2016, čj. 9 As 244/2015-47, který tyto
závěry rovněž aproboval.
[5] Stěžovatel v kasační stížnosti dále uvedl argumentaci, na níž zakládá své přesvědčení
o včasnosti žaloby. Okamžik doručení rozhodnutí žalovaného se posuzuje dle pravidel
obsažených v daňovém řádu a nikoli dle soudního řádu správního, jak to učinil městský soud.
Daňový řád v §24 odst. 2 stanovuje, že jménem právnické osoby je oprávněn při správě daní
jednat její statutární orgán, nebo ten, kdo prokáže, že je oprávněn jednat jejím jménem podle
jiného právního předpisu. Takovým „jiným právním předpisem“ je §193 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). Žalovaný proto neměl doručovat do žalobcova
sídla, ale jeho likvidátorovi. To zvláště za situace, kdy v průběhu daňového řízení komunikoval
výhradně s likvidátorem. Ostatně i poté, co se žalovanému vrátilo rozhodnutí jako nedoručitelné,
rozhodl se doručovat likvidátorovi. Zcela nejasné též zůstává, proč jej žalovaný nevyzval
k doložení platné plné moci, jestliže se ukázalo, že plná moc advokátky pozbyla platnosti
v souvislosti s pozastavením advokacie. Stěžovatel si je vědom konstantní judikatury, ze které
plyne, že i doručení nesprávné osobě není na vadu, jestliže se osoba, které mělo být správně
doručeno, s obsahem doručované listiny prokazatelně seznámila. V dané věci se však likvidátor
s rozhodnutím seznámil až 15. 1. 2019, přičemž právě až doručení likvidátorovi bylo rozhodné
pro běh lhůty k podání žaloby. Na podporu uvedené argumentace odkázal stěžovatel
na odbornou literaturu, usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2003, čj. 5 A 122/2002 -41
a rozsudek městského soudu ze dne 30. 11. 2012, čj. 7 Ca 156/2009-44.
[6] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatuje,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s.
zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[8] Kasační stížnost je důvodná.
[9] V projednávané věci stěžovatel výslovně uplatnil důvod kasační stížnosti podle
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. a vznesl kasační námitku, která se týká posouzení včasnosti podání
žaloby ke krajskému soudu, resp. určení počátku běhu žalobní lhůty. Kasační stížnost míří proti
usnesení, kterým městský soud žalobu v dané věci odmítl pro opožděnost, tedy žalobu
neposuzoval meritorně. Nejvyššímu správnímu soudu tak v kasačním řízení přísluší v tomto
ohledu pouze hodnotit, zda městský soud správně posoudil včasnost podané žaloby
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, čj. 3 Azs 33/2004-98). Vedle
toho stěžovatel namítá též vadu řízení před krajským soudem spočívající v nemožnosti vyjádřit se
k odlišnému nazírání městského soudu na určení počátku běhu žalobní lhůty a předložit v tomto
směru důkazní prostředky k prokázání svého tvrzení. Nicméně i tato námitka spadá pod důvod
dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[10] Případné shledání vady řízení před krajským soudem, která mohla mít vliv na zákonnost
závěru soudu o opožděnosti podané žaloby, by nutně muselo vést ke zrušení napadeného
usnesení krajského soudu a k vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Proto se Nejvyšší
správní soud nejprve zabýval vznesenou námitkou vad řízení před krajským soudem.
[11] Nejvyšší správní soud ze spisu krajského soudu zjistil, že stěžovatel v žalobě v souladu
s §71 odst. 1 písm. a) s. ř. s. uvedl v záhlaví žaloby datum, které považuje za den doručení
rozhodnutí žalovaného, a to konkrétně 15. 1. 2019. Ve správním spisu je založena obálka, kterou
žalovaný doručoval své rozhodnutí stěžovateli na adresu jeho sídla. Z přiložené doručenky plyne,
že stěžovatel nebyl při doručování zastižen, proto byl vyzván k vyzvednutí zásilky, která byla
připravena k vyzvednutí ode dne 27. 12. 2018. Ve spisu je dále založen úřední záznam, ve kterém
je uvedeno, že žalovaný považuje nedoručenou písemnost za doručenou fikcí dne 7. 1. 2019.
S tímto datem je vyplněna rovněž doložka právní moci na rozhodnutí žalovaného. Následně dne
11. 1. 2019 žalovaný odeslal rozhodnutí rovněž do datové schránky stěžovatelova likvidátora,
přičemž doručeno mu bylo dne 15. 1. 2019.
[12] Nejvyšší správní soud se již v minulosti opakovaně zabýval obdobnými případy, v nichž
byl dán rozpor mezi tvrzením účastníka ohledně data doručení žalobou napadeného rozhodnutí
a data doručení plynoucího z podkladů, jež má soud k dispozici. Z rozsudku ze dne 12. 8. 2010,
čj. 7 Afs 63/2010-65, na který v kasační stížnosti odkázal i stěžovatel, plyne, že „je základním
právem účastníků řízení vyjádřit se před rozhodnutím ve věci k zásadním skutkovým okolnostem na nichž
rozhodnutí soudu závisí. Stejně tak je právem účastníků řízení předkládat (navrhovat) soudu důkazní prostředky
svědčící jejich skutkovým i právním tvrzením obsaženým v žalobě. Na uvedená oprávnění účastníků řízení ovšem
krajský soud při svém rozhodování nereflektoval. Neumožnil stěžovatelce (přiměřeně i finančnímu ředitelství),
aby ke svým tvrzením obsaženým v žalobě (vyjádření k žalobě) stran okamžiku doručení žalobou napadeného
rozhodnutí - tj. základní náležitosti žaloby podle §71 odst. 1 písm. a) s. ř. s. - předložila důkazy nebo alespoň
navrhla provedení takových důkazních prostředků, které by jejímu tvrzení o včasnosti podané žaloby svědčily,
resp. vyvrátily pochybnosti krajského soudu o této otázce.“ Dospěl tak k závěru, že „je povinností správního
soudu, pokud dospěje oproti žalobci k závěru, že napadené rozhodnutí bylo doručeno (oznámeno) žalobci v jiný
den než v den jak bylo uvedeno v žalobě, a tato okolnost by měla mít za následek odmítnutí žaloby
pro opožděnost, umožnit žalobci vyjádřit se k této okolnosti a navrhnout na podporu svých tvrzení důkazní
prostředky“ (obdobně viz rovněž rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2019,
čj. 1 As 382/2018-39; ze dne 27. 2. 2018, čj. 9 As 347/2016-40; ze dne 23. 7. 2015, čj. 8 As 36/2015 -54
nebo ze dne 18. 7. 2019, čj. 8 As 39/2019-25).
[13] Citované závěry judikatury Nejvyššího správního soudu jsou v projednávané věci
aplikovatelné. Městský soud zde totiž dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného bylo stěžovateli
doručeno v jiný den, než uvedl v žalobě. K tomuto závěru dospěl, aniž by žalobce s tímto
rozporem seznámil. Ve vztahu k posouzení včasnosti žaloby přitom vyšel pouze z podkladů
ve správním spisu, o něž odůvodnění napadeného usnesení taktéž opřel, aniž by se k těmto
tvrzením a podkladům mohl stěžovatel vyjádřit.
[14] Jestliže tedy žalobce v podané žalobě uvádí bez dalšího jiné datum doručení napadeného
rozhodnutí, než vyplývá ze správního spisu či jiných podkladů a za takové situace krajský soud
odmítne žalobu, aniž by dal žalobci možnost vyjádřit se k takovému rozporu, je napadené
usnesení překvapivé, a tedy dle výše citované judikatury nezákonné. Nejvyšší správní soud v nyní
projednávané věci nepřehlédl, že městský soud se v daném usnesení podrobně zabýval otázkou,
zda je pro počátek žalobní lhůty určující doručení rozhodnutí žalovaného stěžovateli, nebo jeho
likvidátorovi a v zásadě tak reagoval na některé argumenty, které stěžovatel vznesl nyní v kasační
stížnosti. Z podstaty vady, kterou je napadené usnesení zatíženo, však plyne, že tato skutečnost
ji nemůže zhojit, jelikož vada spočívá v odepření možnosti předkládat tvrzení a navrhovat důkazy
ve vztahu k otázce včasnosti, nikoliv to, zda se městský soud touto otázkou v odůvodnění
zabýval. Městský soud navíc fakticky pouze předpokládal, z jakého důvodu stěžovatel považoval
rozhodnutí žalovaného za doručené až 15. 1. 2019 a argumentoval ve vztahu k tomuto datu, aniž
by v době svého rozhodnutí mohl mít jasno v tom, na základě čeho stěžovatel dovozuje doručení
rozhodnutí žalovaného právě v uvedený den.
[15] Městský soud tak své řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o odmítnutí žaloby. Soud musí dát stěžovateli (a přiměřeně i žalovanému) možnost
se k okolnostem včasnosti žaloby vyjádřit, na základě toho zvážit provedení dokazování, a teprve
poté znovu posoudit otázku včasnosti. Nejvyšší správní soud se za této situace nemohl
vyjadřovat k argumentaci stěžovatele (týkající se navíc širšího okruhu otázek, než kterými
se městský soud v napadeném usnesení zabýval) pojící se k posouzení počátku běhu lhůty pro
podání žaloby, neboť by se tím dostal do situace, kdy by nepřezkoumával závěry krajského
soudu, ale jeho činnost nahrazoval, což je v rozporu s principem řízení o kasační stížnosti.
IV. Závěr a náklady řízení
[16] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené shledal kasační stížnost důvodnou,
usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1. s. ř. s.). V něm
tento soud rozhodne vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu (§110 odst. 4 s. ř. s.).
V dalším řízení bude na městském soudu, aby postupoval předestřeným způsobem a znovu
posoudil otázku včasnosti žaloby.
[17] Městský soud rozhodne v novém rozhodnutí rovněž o nákladech řízení o této kasační
stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 15. října 2019
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu