ECLI:CZ:NSS:2019:8.AZS.340.2018:68
sp. zn. 8 Azs 340/2018-68
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D.,
a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobce:
E. K., zastoupený Mgr. Gabrielou Kopuletou, advokátkou se sídlem Havlíčkova 1043/11, Praha
1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 26. 9. 2017, čj. OAM-99/ZA-ZA11-VL16-2017, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 8. 2018, čj. 31 Az 10/2017-50,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím dle §12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) žalobci neudělil mezinárodní
ochranu. Žalobce o ni požádal z důvodu, že se účastnil Antimajdanu, kvůli čemuž byl zadržen
policií, zbit a nucen podepsat dokument, že jako dobrovolník nastoupí do jednotek ATO. Mělo
mu být také sděleno zahájení trestního stíhání za separatismus. Později byl kvůli své účasti
na Antimajdanu zbit také dvěma neznámými muži. Nyní čelí výhrůžkám i jeho rodina
na Ukrajině. Ve vztahu k §12 písm. a) zákona o azylu žalovaný uvedl, že žalobce aktivně
neuplatňoval svá politická práva. Členem Strany regionů byl ze zištných důvodů, nezastával
žádnou funkci a Antimajdanu se účastnil na základě výhrůžky zaměstnavatele, že jinak
nedostane plat. Na Antimajdanu pouze stál a dostal za to zaplaceno. Neexistuje tedy důvodná
obava, že by měl být v zemi původu jakkoliv postižen. Ve vztahu k §12 písm. b) zákona o azylu
žalovaný uvedl, že jednání policie nedosahovalo takové intenzity, aby vyvolalo důvodnou obavu
z pronásledování. Jednalo se o událost několik měsíců před odjezdem ze země, šlo o ojedinělý
incident a nikdy poté již nebyl kontaktován. Česká republika neeviduje ani žádost o vydání
k trestnímu stíhání, jak je jindy běžné u trestně stíhaných osob s neznámým pobytem. Pokud
skutečně došlo k uvedenému nátlaku a podpisu dokumentu, jednalo se o ojedinělý incident
policistů a nikoliv projev ukrajinské politiky a žalobce se proti tomu mohl právně bránit. Žalobce
navíc zemi neopustil ihned, ale vyčkal na vyřízení polského víza. O mezinárodní ochranu navíc
požádal až v únoru 2017 poté, co mu bylo trestním příkazem uděleno vyhoštění, ačkoliv zde
pobýval od října 2015. Jak sám sdělil, kdyby nebyl zadržen při nelegálním zaměstnání
s padělaným dokladem, o mezinárodní ochranu by nežádal. Žalovaný žalobci neudělil
ani doplňkovou ochranu podle §14a zákona o azylu, neboť nedospěl k závěru, že by mu hrozilo
v zemi původu nebezpečí vážné újmy.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové
(dále „krajský soud“). Tvrdil, že je pronásledován v souvislosti s uplatňováním politických práv
(účast na Antimajdanu, členství ve Straně regionů). Důvodem, proč podal žádost až po takové
době, je strach z možného návratu do země původu. Jako členovi ukrajinské komunity je mu
rovněž známo, že rozhodovací praxe není žadatelům o mezinárodní ochranu nakloněna. Žalobce
se obával, že by se včasné podání žádosti obrátilo proti němu. Odmítnutí aplikace §12 zákona
o azylu na základě odkazu na utilitaristické důvody politické angažovanosti žalobce je v rozporu
se smyslem a účelem mezinárodní ochrany. Žalobce se opakovaně střetl s diskriminací a útoky,
a to i ze strany státních orgánů. Neochota policistů mu pomoci a mučení, kterému jej vystavili,
zcela oslabilo jeho důvěru v policejní orgány. Uvedené jednání je pronásledováním podle
směrnice Evr. parlamentu a Rady 2011/95/EU, o normách, které musí splňovat státní příslušníci
třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany,
o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu,
a o obsahu poskytnuté ochrany. Je tedy nepřiměřené po něm žádat, aby útoky policistům hlásil.
Žalovaný v tomto směru nedostatečně zjistil skutkový stav, neboť neposoudil, jaký dopad mělo
uvedené jednání na psychiku žadatele. Na základě vyžádaných zpráv o stavu na Ukrajině navíc
nelze dospět k závěru, že „nedochází k pronásledování za uplatňování politických práv a svobod, ale ani
z jiných azylově relevantních důvodů“. Zprávy jsou navíc neaktuální (jedna z nich je starší než tři roky).
Žalovaný opomněl aplikovat čl. 4 odst. 4 výše uvedené směrnice, ze kterého plyne, že jestliže byl
žalobce již pronásledován či utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám
pronásledování nebo způsobení vážné újmy, jde o závažný ukazatel odůvodněnosti obav.
Žalovaný nepostavil najisto, že k tomuto již nemůže v případě návratu znovu dojít.
[3] Krajský soud žalobu shora označeným rozsudkem zamítl. Žalobní námitky shledal jako
zcela obecné a neobsahující nic, z čeho by bylo možné usuzovat, že žalobce pro případ návratu
pociťuje jakékoliv azylově relevantní obavy. Rozhodnutí žalovaného netrpí vytýkanými vadami,
je řádně odůvodněné, jasně vyjmenovává důkazy, z nichž žalovaný vycházel a skutková zjištění
z nich vyplývají. Žalobci však dal za pravdu, že rozhodující je, zda byly určité politické postoje
žalobci přičítány a zda byl důsledku toho pronásledován. Podle krajského soudu však žalobce
nezažil skutečnosti, jež by s ohledem na svoji intenzitu a četnost mohly být pronásledováním.
Ve shodě s žalovaným tak měl krajský soud za to, že účelem žádosti byla legalizace pobytu
žalobce. Důvody, které žalobce uvedl v žádosti, se zcela liší od důvodů uvedených o dva dny
dříve v řízení o správním vyhoštění. Krajský soud se neztotožnil s argumentací žalobce, že bylo
racionální nepodávat po předchozích zkušenostech stížnost na postup policistů. Ze sdělení
žalobce nevyplývá, že by podal cokoliv, co by bylo možno považovat za instanční stížnost
na policejní orgán. Krajský soud nepovažuje žalobce ani za „terč diskriminace“, „oběť mučení“, neboť
intenzity mučení jednání policie nedosáhlo, ani nespatřuje v jednání lékaře, který zavolal
k žalobci, jakožto ke svému pacientovi, policii „odmítnutí ze strany lékařů při potřebě ošetření“. Pokud
jde o tvrzené trestní stíhání, žalobce obvinění nepodepsal, další postupy policie během několika
měsíců před odjezdem z Ukrajiny neuvedl a neuvedl ani, že by k nějakým úkonům docházelo
poté, co Ukrajinu opustil. Žalovaný rovněž dostatečně individuálně zhodnotil i bezpečnostní
situaci. Na Ukrajině neprobíhá totální konflikt a žalobce netvrdil ani žádné individualizované
nebezpečí plynoucí z konfliktu. Krajský soud se tudíž ztotožnil s žalovaným, že žalobci nehrozí
nebezpečí vážné újmy podle §14a odst. 2 zákona o azylu. Naopak je podle krajského soudu
potřeba vidět to, že zde žalobce žije nelegálně, o legalizaci pobytu se do doby zajištění
a odsouzení nijak nezabýval.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti tomuto rozsudku žalobce (dále „stěžovatel“) brojí kasační stížností. K otázce
přijatelnosti kasační stížnosti uvádí, že žalovaný a krajský soud zásadně pochybily při
zjišťování skutkového stavu, hodnocení důkazů a posuzování právních otázek, jež mají dopad
do hmotně-právního postavení stěžovatele. Stěžovatel uvedl, že rozsudek krajského soudu
napadá z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“). Podle stěžovatele krajský soud nesprávně posoudil otázku, zda může být
pronásledován ve smyslu §12 zákona o azylu a zda mu v případě návratu hrozí nebezpečí vážné
újmy. Stěžovatel zopakoval výše již uvedené skutečnosti, které jej vedly k odchodu ze země
původu (viz odst. [1]). Skutečnost, že v případě stěžovatele docházelo k pronásledování, se snažil
prokázat svou věrohodnou výpovědí. Naproti tomu žalovaný si neopatřil maximální množství
důkazů a podkladů pro své závěry o tom, že je žádost stěžovatele nedůvodná. Za situace, kdy byla
jediným důkazem výpověď stěžovatele, nelze bez zajištění dalších důkazů tvrdit, že byla jeho
tvrzení nedůvodná, nevěrohodná či účelová. Stěžovatel uvedl okolnosti, které jsou relevantní pro
udělení mezinárodní ochrany, avšak žalovaný mu nepoložil k jeho tvrzením otázky, které by mu
umožnily skutkový děj natolik konkretizovat, aby jej bylo možné posoudit jednak z hlediska
všech zákonných podmínek, jednak z hlediska věrohodnosti a účelovosti podání žádosti. V žádné
ze zpráv o zemi původu se neobjevují informace o stěžovatelem uváděných incidentech,
počtu zadržených či zatčených osob, žádné informace o tom, zda se osoby v obdobném
postavení stávají terčem útoků, výhrůžek, pronásledování, zda jim stát poskytuje ochranu.
Žalovaný tak neopatřil dostatek důkazů. Krajský soud se dále nedostatečně vypořádal
s žalobní námitkou ohledně relevance rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 1. 2005,
čj. 3 Azs 119/2004-50. Stěžovatel je totiž přesvědčen, že dostatečně vysvětlil důvody, proč
nepodal žádost hned po svém příjezdu, a mělo být v tomto kontextu přihlédnuto k bezpečnostní
situaci v zemi původu. Ve vztahu k doplňkové ochraně stěžovatel odmítl závěr, že se situace
v zemi původu stabilizovala. Dne 26. 11. 2018 totiž vyhlásil ukrajinský parlament válečný stav
v deseti oblastech a nejde tedy o zlepšení situace a koncentraci incidentů na dvě oblasti jako
v roce 2015. Tato eskalace není náhlá a mohla být žalovaným zohledněna. Již ve zprávách z roku
2017 pozorovatelské organizace upozorňovaly na mimořádně vysoký počet porušování příměří.
Z tohoto důvodu se stěžovatel obává, že by byl vystaven násilnému jednání a pronásledování
a hrozila by mu vážná újma podle §14a zákona o azylu.
[5] Žalovaný navrhl odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost případně její zamítnutí.
Odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a spisový materiál. Trvá na tom, že vycházel
ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu, posuzoval případ ve všech souvislostech, zabýval
se všemi skutečnostmi, které stěžovatel uvedl, opatřil si potřebné podklady a objektivní
informace (zejm. o bezpečnostní situaci a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině). Žalovaný
má za jednoznačně prokázané, že stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti svědčící o tom,
že by naplňoval důvody pro udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný měl povinnost zjistit
skutečný stav věci pouze v rozsahu důvodů, které uvedl stěžovatel. Stěžovatel měl také možnost
seznámit se s podklady rozhodnutí a navrhnout jejich doplnění o materiály, které by dle něj
více vystihovaly situaci na Ukrajině. Válečný stav na Ukrajině trval 30 dní a stěžovatel
pochází z oblasti, kde nebyl vyhlášen. Došlo k němu navíc až po vydání rozhodnutí krajského
soudu a žalovaného. Stěžovatel navíc v této věci neprokázal dostatečnou míru individualizace
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009, čj. 5 Azs 28/2008-68).
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla
podána včas a stěžovatel je zastoupen advokátkou [§105 odst. 2 zákona s. ř. s.]. Kasační stížnost
je přípustná, neboť se jí stěžovatel domáhá zrušení pravomocného rozhodnutí krajského soudu
ve správním soudnictví a není dán žádný z důvodů nepřípustnosti dle §104 s. ř. s.
[7] Vzhledem k tomu, že se v daném případě jedná o řízení o udělení mezinárodní ochrany,
je nutno se nejdříve ve smyslu §104a s. ř. s. zabývat otázkou, zda kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela
by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
[8] K tomu, kdy je kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přijatelná, existuje početná
a ustálená judikatura tohoto soudu. Již v usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39,
Nejvyšší správní soud vymezil, že: „O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat
v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec
či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které
jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských
soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu. 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit
tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná,
že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. 4) další případ
přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet
i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze
důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.“
[9] Je tedy patrno, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií
přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat. To stěžovatel
sice učinil, ale ve zcela obecné rovině a pod jeho vymezení přijatelnosti je tak možno podřadit
téměř cokoliv, co v tomto kontextu může přicházet v úvahu. Nejvyšší správní soud se tak mohl
otázkou přijatelnosti kasační stížnosti zabývat pouze v obecné rovině za použití shora
nastíněných kritérií.
[10] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná.
[11] Nejprve se soud zabýval nepřezkoumatelností napadeného rozsudku.
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je vadou, ke které jsou správní soudy povinny přihlížet i bez
námitky, tedy z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum rozhodnutí soudu
je možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti.
Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů,
z nichž je zřejmé, proč krajský (městský) soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[12] Veškerá výše uvedená kritéria rozhodnutí krajského soudu splňuje. Jedná se o srozumitelné
rozhodnutí opřené o dostatek relevantních důvodů. Je z něj zcela zřejmé, proč soud rozhodl tak,
jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Ostatně se závěry napadeného rozsudku stěžovatel
v kasační stížnosti polemizuje, což by v případě nepřezkoumatelného rozhodnutí pro nedostatek
důvodů nebylo možné. Stěžovatel poukazoval na to, že se krajský soud nedostatečně vypořádal
s jeho žalobní argumentací týkající se důvodů, proč podal žádost o mezinárodní ochranu po více
než roce pobytu na území ČR a navíc poté, co bylo rozhodnuto o jeho vyhoštění. S takovým
tvrzením se Nejvyšší správní soud neztotožňuje. Krajský soud se na str. 16 věnoval okolnostem,
které vedly k tomu, že stěžovatel podal žádost o mezinárodní ochranu a vyhodnotil, že pro
takový postup stěžovatel neměl vážné důvody.
[13] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda si žalovaný k posouzení žádosti
opatřil dostatek důkazů. Nejvyšší správní soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne 27. 3. 2008,
čj. 4 Azs 103/2007-63, v němž uvedl: „Zásada tzv. materiální pravdy má v řízení o udělení azylu svá
specifika spočívající v pravidelné nedostatečnosti důkazů prokazujících věrohodnost žadatelových tvrzení. Je však
na správním orgánu, aby prokázal či vyvrátil pravdivost žadatelových tvrzení, a to buď zcela nevyvratitelně
zjištěním přesných okolností vážících se na stěžovatelova tvrzení, anebo alespoň s takovou mírou pravděpodobnosti,
která nevyvolává zásadní pochybnosti o správnosti úsudku správního orgánu.“ V posuzované věci pak
žalovaný požadovanému standardu vyhověl, neboť své rozhodnutí opřel o zprávy o zemi
původu, které v rozhodnutí řádně označil a které jsou součástí správního spisu. Žalovaný navíc
založil své rozhodnutí zejm. na tom, že jednání, v němž stěžovatel spatřoval pronásledování,
nelze považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu.
[14] Co se týče argumentace stěžovatele, že měl žalovaný provádět další dokazování ve vztahu
k situaci osob v podobném postavení, jedná se o nepřípustnou námitku dle §104 odst. 4 s. ř. s.,
jelikož ji uplatnil teprve v kasační stížnosti. V žalobě sice stěžovatel vznášel i některé námitky
proti dokazování, ale nijak nepoukazoval na to, že by byl v postavení příslušníka určité skupiny
a ve vztahu k této skutečnosti by mělo být provedeno další dokazování ohledně jeho postavení
na Ukrajině.
[15] Stěžovatel též namítl, že mu žalovaný při pohovoru neumožnil dostatečně věrohodně
objasnit skutkový stav, neboť mu nekladl doplňující dotazy pojící se k jeho tvrzením. Jak plyne
z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2004, čj. 6 Azs 50/2003-89, „vyskytne-li se při
pohovoru určitá okolnost, která by nasvědčovala tomu, že stěžovatel mohl být pronásledován pro uplatňování
politických práv a svobod nebo má odůvodněný strach z pronásledování státní mocí z důvodů stanovených v §12
zákona o azylu, je povinností žalovaného vést pohovor tím směrem, aby jeho výsledek byl dostatečně konkrétní pro
potřeby udělení azylu.“ Jak nicméně vyplývá z protokolu o pohovoru ze dne 6. 2. 2017, během
pohovoru žalovaný reagoval na tvrzení stěžovatele a doptával se na zcela konkrétní otázky
pojící se jak k politické angažovanosti stěžovatele, tak k jeho tvrzeným problémům s policií
a soukromými osobami. Ve vztahu k posouzení účelovosti se žalovaný stěžovatele tázal také
důvody, proč podal žádost až po takové době od příjezdu do České republiky.
[16] K otázce ochrany stěžovatele na Ukrajině je možné odkázat např. na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 6. 3. 2019, čj. 8 Azs 241/2018-76, v němž dospěl k závěru, že státní
orgány Ukrajiny jsou schopny chránit práva svých občanů, a to i v případě přívrženců bývalého
režimu. Stěžovatel byl členem Strany regionů a účastnil se Antimajdanu, podle Nejvyššího
správního soudu se tak citovaný judikaturní závěr uplatní rovněž v jeho případě.
[17] Co se týče aktuálnosti posouzení bezpečnosti na Ukrajině ze strany žalovaného
a krajského soudu, je třeba zdůraznit, že k vyhlášení válečného stavu na podzim 2018 došlo
až poté, co o stěžovatelově žalobě rozhodl krajský soud. Okolnosti nastalé po rozhodnutí
krajského soudu mohou být pouze předmětem nové žádosti o mezinárodní ochranu. Ve vztahu
k situaci, která byla v době rozhodování žalovaného, resp. krajského soudu, lze odkázat na
dřívější rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, v nichž se bezpečnostní situací zabýval a dospěl
k závěru, že konflikt na Ukrajině je dlouhodobě lokalizován ve východní části země, žadatelům
o mezinárodní ochranu z jiných částí obvykle nehrozí vystavení vážnému a individuálnímu
ohrožení života nebo tělesné integrity a nejsou u nich splněny podmínky pro udělení doplňkové
ochrany (srov. např. usnesení ze dne 31. 3. 2015, čj. 4 Azs 15/2015-28, ze dne 30. 4. 2015,
čj. 9 Azs 13/2015-69, či ze dne 21. 2. 2019, čj. 4 Azs 411/2018-26, a mnohá další). Na okraj
Nejvyšší správní soud poznamenává, že se již ve své judikatuře zabýval i kasační námitkou,
že na Ukrajině došlo v době rozhodování krajského soudu k vyhlášení válečného stavu a odmítl
ji jako nepřijatelnou (srov. usnesení ze dne 20. 3. 2019, čj. 9 Azs 437/2018-29).
[18] Nejvyšší správní soud se dále zabýval argumentací stěžovatele, že v případě, že byla jeho
výpověď shledána nedostatečně věrohodnou, měl žalovaný vzešlé pochyby prověřit na základě
podkladových zpráv. Jak plyne z judikatury Nejvyššího správního soudu, v mnoha případech
musí žalovaný správní orgán rozhodovat za důkazní nouze, tj. tehdy, když není ani žadatel ani
žalovaný schopen doložit či vyvrátit určitou skutečnost nebo tvrzení žádným přesvědčivým
důkazem. V takových případech zůstává jediným důkazním prostředkem výpověď žadatele
a klíčovým faktorem se stává posouzení celkové věrohodnosti žadatele a pravděpodobnosti,
zda k události opravdu došlo podle výpovědi žadatele (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 9. 2008, čj. 5 Azs 66/2008-77). Pro případ, kdy není žadatel o azyl schopen
doložit ke svému tvrzení o důvodech odchodu žádný důkaz, musí si být jednoznačně vědom
důležitosti informací vyřčených před správním orgánem. Tyto informace totiž v kontextu
se získanými zprávami o zemi původu posléze slouží jako podklad pro rozhodnutí. Váhavé,
vyhýbavé či nepřesné informace, které navíc žadatel v průběhu řízení ještě mění, jsou v závěru
při porovnání s objektivními informacemi chápány jako účelové, nevěrohodné a pro
azylové řízení nedostatečné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2006,
čj. 6 Azs 386/2004-40). Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005,
čj. 6 Azs 235/2004-57, „není povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými
důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu,
aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl vyvracejí
či zpochybňují“. Jestliže se tedy stěžovatel po celou dobu řízení ve věci mezinárodní ochrany držel
jedné dějové linie, jeho výpověď je v zásadních rysech konzistentní, je třeba z jeho výpovědi
vycházet (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 24. 7. 2008, čj. 2 Azs 49/2008-83). Stěžovatel
takovou konzistentní dějovou linii ve své výpovědi v nyní projednávané věci nedržel. Krajský
soud při úvahách o věrohodnosti žalobcova příběhu posuzoval a hodnotil veškeré dostupné
informace, které žalobce v průběhu konaných pohovorů správnímu orgánu uvedl. Správní orgán
se objektivně zjištěnými a stěžovatelem neobjasněnými rozpory zásadního významu zabýval
při odůvodnění svého rozhodnutí. Rozporné skutečnosti či žalobcem nedostatečně vyjasněné
nesrovnalosti podrobně zaznamenal a popsal a krajský soud se s jeho závěry ztotožnil. Jestliže
sám stěžovatel není schopen splnit ani elementární povinnost v podobě věrohodné výpovědi,
není povinností žalovaného, aby jeho výpověď dále vyvracel dalšími důkazy.
IV. Závěr a náklady řízení
[19] Nejvyšší správní soud tedy neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů
stěžovatele. Proto kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.
[20] Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn §60 odst. 3, větou první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla
kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 25. dubna 2019
JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.
předseda senátu