ECLI:CZ:NSS:2020:2.AS.290.2020:10
sp. zn. 2 As 290/2020 - 10
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: A. H.,
proti žalovanému: Krajský soud v Ostravě, se sídlem Havlíčkovo nábřeží 1835/34, Ostrava,
proti usnesení žalovaného ze dne 24. 3. 2020, č. j. 25 A 66/2020 - 6, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2020, č. j. 25 A 132/2020 – 11,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí kasační stížností proti shora označenému usnesení
(dále jen „napadené usnesení“) Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“). Napadeným
usnesením krajský soud odmítl stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí žalovaného (žalovaným
je zde právě krajský soud), tedy proti svému usnesení ze dne 24. 3. 2020, č. j. 25 A 66/2020 - 6,
kterým byla odmítnuta jiná stěžovatelova správní žaloba.
[2] Krajský soud v napadeném usnesení konstatoval, že stěžovatelova žaloba směřuje proti
rozhodnutí soudu ve správním soudnictví, nikoli proti rozhodnutí, jež by bylo soudem vydáno
z pozice správního orgánu. S odkazem na §2 a §4 s. ř. s. krajský soud konstatoval nedostatek
pravomoci rozhodnout o žalobě (ve smyslu §65 s. ř. s.) proti rozhodnutí vydanému soudem
v rámci výkonu soudnictví. Nedostatek pravomoci představoval neodstranitelnou absenci
podmínky řízení, a proto krajský soud žalobu odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[3] Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti uvádí, že ve své dosavadní rozhodovací
činnosti opakovaně vyhodnotil okolnosti, za nichž stěžovatel podává u soudů návrhy na zahájení
řízení, jako projev svévolného a účelového uplatňování práva (srov. k tomu obdobně rozsudek
Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 45/2012 – 11, ze dne 8. 3. 2012, všechna citovaná
rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz). Stěžovatel svá „práva“ uplatňuje zjevně
šikanózním způsobem a znevažující formou a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu,
nýbrž pro samotné vedení sporu (srov. k tomu obdobně rozsudek ze dne 7. 6. 2012,
č. j. 2 As 82/2012 - 13). Z evidence zdejšího soudu je patrné, že množství stěžovatelem vedených
sporů se v průběhu času zvyšuje rapidně. Pouhá skutečnost, že stěžovatel vede takové množství
sporů, přirozeně sama o sobě neznamená, že by jeho žádostem nemělo být vyhověno.
Rozhodující je však sériovost a stereotypnost stěžovatelem vedených sporů, spojená
s opakováním obdobných či zcela identických argumentů.
[4] Nejvyšší správní soud nevyzval stěžovatele k odstranění vad kasační stížnosti,
protože při předběžném posouzení zjistil, že v posuzovaném případě je stěžovatel opět veden
snahou vést „spor pro spor“. Vznesené námitky prima facie nemohou být důvodné – stěžovatel
napadá u jednoho krajského soudu jiné jeho rozhodnutí vydané v rámci výkonu soudnictví, které
ani žalobou napadeno být logicky nemůže, přičemž tyto své úkony obvykle dále řetězí. Kasační
stížnost proti odmítavému usnesení Krajského soudu v Ostravě je tak zcela zjevně bez naděje
na úspěch. Nejvyšší správní soud v souladu se zásadou hospodárnosti řízení nepřistoupil
k provedení standardních procesních úkonů, tj. nevyzval stěžovatele k zaplacení soudního
poplatku za řízení o kasační stížnosti a k předložení plné moci udělené jím advokátovi
k zastupování v řízení o kasační stížnosti. Zdejšímu soudu je totiž z úřední činnosti známo
(srov. např. věci vedené pod sp. zn. 7 As 176/2012 či sp. zn. 2 As 245/2015), že shora uvedené
výzvy vůči stěžovateli neplní svůj účel a nevedou k řádné procesní přípravě řízení. Tyto výzvy
naopak rozehrávají písemný „ping pong“ mezi stěžovatelem a zdejším soudem, který prodlužuje
řízení o kasační stížnosti o několik týdnů až měsíců. Stěžovatel zpravidla požádá o osvobození
od soudních poplatků a o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud však tyto žádosti zamítne, neboť shledá kasační stížnost zjevně bezúspěšnou. Výsledkem
řízení pak obvykle bývá jeho zastavení pro nezaplacení soudního poplatku (viz např. usnesení
ze dne 4. 11. 2015, č. j. 2 As 223/2015 - 43 či ze dne 8. 10. 2015, č. j. 3 As 185/2015 - 40,
která byla stěžovateli doručena a jejichž obsah je mu proto znám).
[5] Nejvyšší správní soud nepochybuje, že tento bezúčelný a zcela neefektivní postup
by se opakoval i v nynější věci. Jako v jiných obdobných věcech – srov. např. usnesení
č. j. 6 As 262/2015 – 7, ze dne 30. 11. 2015 – proto i tuto kasační stížnost Nejvyšší správní soud
a limine odmítá pro vady podle §46 odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s., s odkazem
na odůvodnění, jehož se stěžovateli již bezpočtukrát dostalo, např. právě v posledně citovaném
usnesení č. j. 6 As 262/2015 - 7.
[6] Podle §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne ní opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. srpna 2020
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu