ECLI:CZ:NSS:2020:2.AS.34.2020:30
sp. zn. 2 As 34/2020 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: Mad Max Sportswear
Company s.r.o., se sídlem Podolská 401/50, Praha 4, zastoupená Mgr. Václavem Voříškem,
advokátem se sídlem Pod kaštany 245/10, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy,
se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
5. 6. 2017, č. j. 315/2017-160-SPR/3, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2019, č. j. 2 A 90/2017 – 52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 4114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám
zástupce žalobkyně – Mgr. Václava Voříška, advokáta, se sídlem Pod kaštany 245/10,
Praha.
Odůvodnění:
[1] Včasně podanou kasační stížností brojí žalovaný, jako stěžovatel, proti shora označenému
rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“),
jehož výrokem I. bylo zrušeno shora označené stěžovatelovo rozhodnutí (dále jen „rozhodnutí
žalovaného“); výrokem II. byla stěžovateli uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady
soudního řízení.
[2] Rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto žalobčino odvolání a potvrzeno rozhodnutí
Magistrátu hl. m. Prahy (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 16. 11. 2016,
č. j. MHMP 2065985/2016/Dvo (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“).
[3] Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyně uznána vinnou z porušení §10 odst. 3
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů
(dále jen „zákon o silničním provozu“), a tedy z naplnění skutkové podstaty správního deliktu
podle §125f odst. 1 téhož zákona, kterého se jako provozovatelka motorového vozidla tovární
značky Volkswagen, registrační značky X dopustila tím, že nezajistila, aby dne 28. 4. 2016 kolem
9:37 hod. v Praze 9 na křižovatce Kbelské a Poděbradské při užití vozidla na pozemní
komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích
stanovené tímto zákonem. Nezjištěný řidič v uvedeném čase a místě nezastavil výše specifikované
motorové vozidlo na signál, který mu přikazoval zastavit vozidlo před dopravní značkou „Příčná
čára souvislá“, když s uvedeným vozem vjel do prostoru světelně řízené křižovatky v době,
kdy byl na tříbarevné soustavě se směrovými signály světelného signalizačního zařízení pro směr
jeho jízdy signál s červeným světlem „Stůj!“ (jinými slovy - jel na červenou). Za to byla žalobkyni
prvostupňovým rozhodnutím podle §125f odst. 1 ve spojení s §125f odst. 3 a za použití §125c
odst. 5 zákona o silničním provozu uložena pokuta ve výši 2500 Kč. Současně jí byla uložena
povinnost nahradit náklady správního řízení v paušální částce 1000 Kč.
[4] Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku mj. uvedl, že „[z]e správního spisu
vyplývá, že kamerový systém, jímž bylo zaznamenáno, že nezjištěný řidič (…) dne 28. 4. 2016 v 9:37 hod.
v Praze 9 na křižovatce Kbelské a Poděbradské nezastavil vozidlo registrační značky X na signál s červeným
světlem ‚Stůj!‘, byl provozován Městskou policií hl. m. Prahy, tedy obecní policií ve smyslu ust. §1 odst. 1 odst. 4
zákona o obecní policii (‚Obecní policie zřízená obcí, která je městem nebo statutárním městem, a v hlavním městě
Praze se označuje městská policie.‘). Co však ze spisu není patrné, je skutečnost, za jakým účelem byl daný
kamerový systém zřízen a provozován. Pokud by tomu tak bylo pouze za účelem sledování průjezdu křižovatkou
na signál červeného světla ‚Stůj!‘, nebyl by systém potřebný k plnění úkolů obecní policie, byl by tedy zřízen
v rozporu se zákonem a důkaz opatřený tímto systémem by byl pro účely řízení o správním deliktu nepoužitelný.“
Z uvedeného důvodu městský soud napadený rozsudek zrušil pro nezákonnost a vrátil věc
stěžovateli k dalšímu řízení, v němž se měl otázkou účelu zřízení a provozování kamerového
systému zabývat.
[5] Městský soud rovněž upozornil, že s žalobkyní bylo souběžně s předmětným správním
řízením vedeno i řízení pro správní delikt podle §125d odst. 1 písm. a) zákona o silničním
provozu. Konkrétně poukázal na příkaz Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 24. 1. 2017,
č. j. MHMP 112105/2017/DeL, kterým byla žalobkyně uznána vinnou z porušení §10 odst. 1
písm. a) a naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle §125d odst. 1 písm. a) zákona
o silničním provozu, kterého se jako provozovatelka osobního automobilu registrační značky X
dopustila tím, že byl v provozu na pozemních komunikacích dne 15. 6. 2016 použit předmětný
vůz, který nesplňoval podmínky stanovené zvláštním právním předpisem, za což jí byla uložena
pokuta ve výši 3000 Kč. Městský soud proto stěžovatele zavázal, aby v dalším řízení v případě
ukládání pokuty zohlednil absorpční zásadu.
[6] V kasační stížnosti uplatnil stěžovatel kasační důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a)
a d) s. ř. s. Kasační stížnost tedy podává z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky městským soudem v předcházejícím řízení a v nepřezkoumatelnosti
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, jež mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[7] Stěžovatel namítá, že městský soud do svých úvah nikterak nezahrnul okolnost
dokládanou vyjádřením ředitele Městské policie hl. m. Prahy ze dne 11. 7. 2018,
č. j. MPPH 107323/2018, a sice že použitý automatizovaný technický prostředek (dále
jen „ATP“) nebyl využíván pouze k monitoringu průjezdu křižovatky na červenou, ale i k sběru
dopravních dat, jejich klasifikaci, k úsekovému měření rychlosti a k dalším účelům. Zmíněné
písemné vyjádření přitom stěžovatel doručil dne 11. 12. 2019 městskému soudu jako součást
reakce na žalobčinu repliku.
[8] Dále stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s městským soudem konstatovanou nutností vést
společné správní řízení v nyní projednávané věci a ve věci vedené u správního orgánu prvního
stupně pod sp. zn. S-MHMP 1475457/2016/DeL. Domnívá se, že taková povinnost by byla dána
pouze tehdy, pokud by žalobkyně v řízení o správním deliktu na uvedené další správní řízení
bývala upozornila, v čemž se stěžovatel opírá o závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 10. 2018, č. j. 7 As 312/2018 – 47. V nynější věci však žalobkyně žádné takové
upozornění nepodala.
[9] Žalobkyně se ke kasační stížnosti vyjádřila podáním ze dne 19. 2. 2020. Ztotožnila
se s údajným závěrem městského soudu, že kamerový systém byl provozován nezákonně.
Stěžovatel podle ní netvrdí, že by byl systém provozován za účelem odlišným než právě
odhalování přestupků spočívajících v průjezdu křižovatkou na červenou. Ostatně že tomuto
tak není, je zřejmé již z názvu kamerového systému „UnicamREDLIGHT“, stejně jako
z informací podávaných na webových stránkách výrobce systému Unicam. Stěžovatelovo tvrzení,
že předmětný instalovaný ATP má rovněž další funkcionality, jako např. měření rychlosti, měření
a sběr dopravních dat, nebylo nikterak důkazně podloženo, přičemž stěžovatelem zmiňované
vyjádření ředitele obecní policie nelze považovat za přesvědčivý důkaz. Na závěr svého vyjádření
žalobkyně připojila obsáhlý nesouhlas s tím, aby Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ve věci samé
uvedl identifikační údaje žalobkyně a jejího zástupce (advokáta), resp. aby rozhodnutí s těmito
údaji zveřejnil na svých webových stránkách.
[10] Kasační stížnost je přípustná a projednatelná.
[11] Kasační stížnost jako celek není důvodná, byť jednu z kasačních námitek Nejvyšší správní
soud důvodnou shledal (srov. níže).
[12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval uplatněnou námitkou nepřezkoumatelnosti.
Ta měla spočívat v nedostatku důvodů napadeného rozsudku, zapříčiněném opomenutím
krajského soudu zohlednit stěžovatelem doložené písemné vyjádření ředitele Městské policie
hl. m. Prahy k funkcionalitám dotčeného kamerového systému.
[13] Ve svém rozsudku ze dne ze dne 2. 8. 2012, č. j. 4 Ans 1/2012 - 61, Nejvyšší správní soud
uvedl, že „[n]evypořádá-li se krajský soud ve svém rozsudku, jímž vyhověl žalobě na ochranu proti nečinnosti
správního orgánu, s námitkami žalovaného obsaženými ve vyjádření k žalobě, poruší tím §36 odst. 1 s. ř. s.“
K tomu doplnil, že „[ch]ybějící vypořádání zásadních námitek žalovaného může způsobit, že rozsudek, jímž
krajský soud vyhověl žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, trpí nedostatkem důvodů rozhodnutí
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“ Nejvyšší správní soud si je vědom, že uvedený názor byl
vysloven ve vztahu k řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu,
avšak nepochybuje, že jej lze zobecnit a vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, a to zejména
s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně ve správním řízení uplatnila toliko blanketní odvolání,
čímž se podstatná část prvotní přezkumné činnosti fakticky přesunula až na fázi řízení
před městským soudem. To přidává obranné argumentaci žalovaného (stěžovatele) v řízení
o žalobě proti jeho rozhodnutí na významu, neboť z povahy věci zde v řízení před žalovaným
nebyly odvolací námitky, k nimž by se žalovaný býval měl v odůvodnění svého rozhodnutí
vyjádřit.
[14] Nejvyšší správní soud ze soudního spisu městského soudu ověřil, že vyjádření ředitele
Městské policie hl. m. Prahy ze dne 11. 7. 2018, č. j. MPPH 107323/2018, bylo městskému soudu
stěžovatelem skutečně zasláno jako příloha č. 1 podání žalovaného ze dne 6. 12. 2019 (vyjádření
žalovaného k replice). Vyjádření stěžovatele bylo městskému soudu společně s uvedenou
přílohou doručeno do datové schránky dne 11. 12. 2019, tj. osm dní před vydáním napadeného
rozsudku. Ve vyjádření k replice přitom stěžovatel výslovně uvedl, že „v příloze zasílá vyjádření
Městské policie hl. m. Prahy ze dne 11.07.2018, č. j. MHMP (správně „MPPH“, jak uvedeno výše;
pozn. NSS) 107323/2018, ze kterého jednoznačně vyplývá, že na nyní projednávanou věc nedopadají závěry
učiněné v rozsudku NSS č. j. 10 As 15/2018 – 36.“ Přiložené vyjádření ředitele městské policie
mj. zdůrazňuje, že „[s]ystém lze kombinovat a je kombinován i s dalšími dopravními systémy
jako je např. měření úsekové rychlosti, měření okamžité rychlosti, detekce rozměrů vozidel (použitím 3D skeneru),
apod.“ Obsahuje rovněž právní argumentaci k aplikovatelnosti závěrů rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 7. 6. 2018, č. j. 10 As 15/2018 – 36, na nyní posuzovanou věc.
[15] Je třeba přisvědčit stěžovateli v tom, že uvedená příloha, tj. vyjádření ředitele městské
policie, není v odůvodnění napadeného rozsudku nikterak reflektováno. Městský soud
bez ohledu na ně konstatoval: „Co však ze spisu není patrné, je skutečnost, za jakým účelem byl daný
kamerový systém zřízen a provozován. Pokud by tomu tak bylo pouze za účelem sledování průjezdu křižovatkou
na signál červeného světla „Stůj!“, nebyl by systém potřebný k plnění úkolů obecní policie, byl by tedy zřízen
v rozporu se zákonem a důkaz opatřený tímto systémem by byl pro účely řízení o správním deliktu nepoužitelný.
Městský soud v Praze tedy napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost podle ust. §78 odst. 1 s. ř. s.
a na žalovaném bude, aby se touto otázkou zabýval v dalším řízení.“
[16] Je sice pravdou, že účel zřízení a provozování dotčeného kamerového systému
ze správního spisu nevyplýval, jak naznal městský soud, avšak městský soud neměl opomenout
vyjádřit se k příloze vyjádření stěžovatele, jež se týká právě této otázky. Současně je třeba
poznamenat, že v nynější věci je prvostupňové rozhodnutí datováno dnem 16. 11. 2016
a rozhodnutí žalovaného dnem 5. 6. 2017. S ohledem na časové vymezení období vedení
správního řízení je přitom problematické vytýkat správním orgánům (stěžovateli), že správní spis
neobsahuje podklady pro posouzení případné plurality účelů zřízení a provozování předmětného
kamerového systému; vzhledem k tomu že žalobkyně toto sama ve správním řízení nenamítala
a zároveň právní závěry městským soudem odkazovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 7. 6. 2018, č. j. 10 As 15/2018 – 36, ještě nemohly být v té době správním orgánům
známy, neměly tyto důvod domnívat se, že je vhodné takové případné podklady do správního
spisu opatřit. V takovéto situaci by nevhodnějším řešením, které by přiměřeněji reagovalo
na pozdější vznik potřeby posoudit skutkovou otázku účelů zřízení a provozování předmětného
kamerového systému, bylo doplnění dokazování samotným městským soudem v řízení o žalobě,
nikoli rušení rozhodnutí žalovaného z důvodu, který mu nelze spravedlivě vytýkat. Právě
stěžovatelkou přiložené vyjádření ředitele městské policie přitom mohlo a mělo být jednou
z listin, které by městský soud v procesu dokazování měl vzít v potaz. Jelikož však městský soud
toto zcela opomenul, nezbývá než konstatovat jeho pochybení.
[17] Ačkoli Nejvyšší správní soud přisvědčil výše vypořádané kasační námitce, nepřistoupil
ke zrušení napadeného rozsudku, a to z následujícího důvodu.
[18] Z odůvodnění napadeného rozsudku zřetelně vyplývá, že městský soud shledal důvodnou
nikoli jednu, nýbrž dvě žalobní námitky. Druhá z nich přitom spočívala v námitce neuplatnění
absorpční zásady při ukládání pokuty správním orgánem prvního stupně, resp. absence jakékoli
zmínky o takovém postupu jak v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, tak v odůvodnění
rozhodnutí žalovaného. Právní názor městského soudu ozřejmující úvahy vedoucí k závěru
o důvodnosti předmětné námitky nicméně stěžovatel v kasační stížnosti vůbec nesporuje.
Namísto toho směřuje jeho druhá kasační námitka proti údajnému závěru městského soudu
o nutnosti vést společné správní řízení v nyní projednávané věci a ve věci vedené u správního
orgánu prvního stupně pod sp. zn. S-MHMP 1475457/2016/DeL. Nejvyšší správní soud však
po přezkoumání odůvodnění napadeného rozsudku musí konstatovat, že jde o kasační námitku
zcela lichou, neboť městský soud žádný takový závěr nepřijal. Naopak, z odůvodnění
napadeného rozsudku se jasně podává, že „je na uvážení správního orgánu, zda společné řízení povede,
či nikoli. Nevedení společného řízení o sbíhajících se správních deliktech tedy není vadou řízení,
která by způsobovala jeho nezákonnost.“ Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že druhá (a poslední)
kasační námitka není důvodná, neboť je chybná již ve svém základním předpokladu,
tj. že městský soud přijal určitý právní závěr, ačkoli se tak evidentně nestalo.
[19] Vzhledem k tomu, že stěžovatel další kasační námitky neuplatnil, a tedy žádným
způsobem nebrojil proti druhému zrušovacímu důvodu městského soudu, nezbývá
než (s ohledem na vázanost Nejvyššího správního soudu uplatněnými důvody kasační stížnosti,
srov. §109 odst. 4 s. ř. s.) kasační stížnost zamítnout, neboť právě jeden ze zrušovacích důvodů
dle napadeného rozsudku zůstal nezpochybněn a postačuje k tomu, aby výrok napadeného
rozsudku o zrušení rozhodnutí žalovaného a vrácení věci k dalšímu řízení obstál.
[20] Na okraj Nejvyšší správní soud podotýká, že výše sice městskému soudu vytkl
neprovedení dokazování k otázce účelů vzniku a provozování kamerového systému a vysvětlil,
proč nepovažuje za důvodné přičítat správním orgánům k tíži absenci podkladů k této otázce
ve spisovém materiálu; pakliže ale, s ohledem na zamítnutí kasační stížnosti, žalovaný bude
ve správním řízení pokračovat, nemá být výše uvedená výtka Nejvyššího správního soudu
chápána jako pobídka k tomu, aby žalovaný dokazování k předmětné skutkové otázce v dalším
řízení neprovedl a vyčkával s tím až na případné další žalobní řízení. Při ověření zákonnosti
zjištění deliktu kamerovým zařízením obecní policie je třeba vzít v potaz rozhodná hlediska
plynoucí z judikatury Nejvyššího správního soudu. Podle jeho rozsudku ze dne 7. 6. 2018,
č. j. 10 As 15/2018 - 36, „(o)becní policie nemohla v době před 1. 7. 2017 provozovat kamerový systém, jehož
jediným či hlavním cílem bylo monitorovat dodržování povinnosti zastavit vozidlo na signál červeného světla
[§125c odst. 1 písm. f) bod 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákon
o silničním provozu)]“. Stejně tak v rozsudku ze dne 10. 4. 2019, č. j. 2 As 234/2018 – 36,
při posuzování využitelnosti výstupů z obdobného kamerového systému vyslovil: „Aby tedy mohl
být předmětný záznam z kamerového systému použitelným důkazem pro vyvození odpovědnosti za daný správní
delikt, musel by, i přes jeho výše uvedenou charakteristiku, žalovaný velmi přesvědčivě prokázat, že tento
kamerový systém provozovala městská policie primárně za jiným (v rozhodné době v jeho kompetenci
se nacházejícím) účelem, nikoliv pouze k detekci vozidel projíždějících na signál červeného světla“. Znamená
to tedy, že zachytávání vozidel jedoucích „na červenou“ nesmí být jedním z více „pravidelných“
účelů daného systému.
[21] Pokud jde o polemiku žalobkyně s praxí Nejvyššího správního soudu při uveřejňování
anonymizovaných verzí meritorních rozhodnutí, postačí uvést, že způsob, jakým soud standardně
zveřejňuje anonymizované verze rozhodnutí na svých webových stránkách, neporušuje právo
na ochranu osobních údajů či soukromí žalobkyně nebo advokáta Mgr. Václava Voříška.
Jak již soud mnohokrát uvedl, pokud se advokát „cítí být poškozen, je-li spojován se způsobem, jakým
vykonává advokacii, nelze příčiny takových jeho domněnek spojovat se skutečností, že soudy zcela v souladu
s platnými právními předpisy zveřejňují ve svých rozhodnutích jeho údaje, vystupuje-li v postavení advokáta
a zástupce účastníka řízení“ (viz usnesení NSS ze dne 25. 5. 2017, č. j. Nao 175/2017 - 161,
obdobně srov. rozsudky NSS ze dne 27. 3. 2019, č. j. 2 As 383/2017 - 46, ze dne 17. 1. 2019,
č. j. 10 As 321/2017 - 38, ze dne 5. 3. 2020, č. j. 1 As 36/2019 - 34, a další). Soud dodává,
že obdobná argumentace byla v jiném řízení již předložena předsedovi Nejvyššího správního
soudu (viz řízení vedené pod sp. zn. 7 As 140/2019, ve kterém zastupoval účastníka řízení rovněž
Mgr. Václav Voříšek). Předseda soudu na žádost reagoval přípisem ze dne 23. 7. 2019,
č. j. S 120/2019 - 12 (srov. rozsudek NSS ze dne 11. 9. 2019, č. j. 7 As 161/2019 - 28).
[22] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Procesně úspěšná žalobkyně má oproti neúspěšnému stěžovateli
právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení. Při jejich vyčíslení vyšel Nejvyšší
správní soud z obsahu spisu. Žalobkyně byla v řízení zastoupena advokátem, který jí poskytl
jeden úkon právní služby dle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), v rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“), spočívající v podání vyjádření
ke kasační stížnosti. Jako účelně vynaložený náklad na tento úkon právní pomoci lze uznat částku
vypočtenou dle §7 bod 5 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, tj. 3100 Kč,
navýšenou o paušální částku náhrady hotových výdajů advokáta dle §13 odst. 4 advokátního
tarifu (300 Kč na jeden úkon právní služby). Souhrnnou částku 3400 Kč je přitom třeba
(s ohledem na §35 odst. 10 ve spojení s §35 odst. 2 s. ř. s.) navýšit o daň z přidané hodnoty
v sazbě 21 %, tj. o 714 Kč, neboť zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty. Celkem
je proto stěžovatel povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku
4114 Kč, a to do 30 dní od právní moci tohoto rozsudku, k rukám shora označeného zástupce
žalobkyně.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2020
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu