ECLI:CZ:NSS:2019:7.AS.161.2019:28
sp. zn. 7 As 161/2019 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: J. F., zastoupený Mgr.
Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha, proti žalovanému: Krajský
úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 19. 3. 2019, č.
j. 72 A 70/2017 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Magistrátu města Přerova (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne
16. 5. 2017, č. j. MMPr/060781/2017/KoM, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku
podle §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon
o silničním provozu“), za což mu byla uložena pokuta ve výši 1 800 Kč. Přestupku se měl
žalobce dopustit tím, že dne 25. 4. 2016 v 12.33 h na silnici č. II/367 v obci Uhřičice naproti
domu č. 180 ve směru jízdy na obec Polkovice jako řidič motorového vozidla tovární značky
Hyundai H-1, registrační značky X, z nedbalosti překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy
v obci (50 km/h). Žalobci byla naměřena rychlost jízdy 63 km/h (po odečtení možné odchylky
měřicího zařízení - 3 km/h).
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolání. Rozhodnutím
žalovaného ze dne 11. 8. 2017, č. j. KUOK 91267/2017, bylo odvolání zamítnuto
a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno.
II.
[3] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce správní žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě –
pobočka v Olomouci (dále též „krajský soud“) zamítl shora označeným rozsudkem. Krajský
soud neshledal důvodnými námitky poukazující na nepřezkoumatelnost správních rozhodnutí.
Správní orgány nepochybily ani při dokazování. V řízení bylo jednoznačně prokázáno,
že žalobce překročil maximálně dovolenou rychlost. Stejně tak krajský soud neshledal
důvodnými námitky, že při uložení pokuty nebyla zohledněna všechna zákonná kritéria,
resp. že došlo k porušení zásady zákazu dvojího přičítání. Důvodnými neshledal krajský soud ani
další žalobní námitky, a žalobu proto jako nedůvodnou zamítl. Plné znění rozsudku krajského
soudu je přístupné na www.nssoud.cz, a soud na něj pro stručnost odkazuje.
III.
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Z hlediska věcného vypořádání kasační
stížnosti identifikoval Nejvyšší správní soud následující okruhy námitek stěžovatele,
které pro přehlednost uspořádal
takto:V prvním okruhu námitek stěžovatel krajskému soudu
vytýkal, že se nevypořádal se všemi jeho žalobními námitkami a dovozoval nepřezkoumatelnost
rozsudku krajského soudu. V dalším okruhu námitek poukazoval na nedostatečně zjištěný
skutkový stav věci a vady v dokazování. Podle stěžovatele nebylo jednoznačně prokázáno,
že došlo k překročení maximálně dovolené rychlosti, resp. nebyla prokázána bezvadnost
provedeného měření rychlosti. Závěry krajského soudu nemají oporu v právní úpravě
a judikatuře Nejvyššího správního soudu. Obsáhle polemizoval s dílčími závěry krajského
soudu. V dalším okruhu námitek dovozoval porušení zásady zákazu dvojího přičítání. Z výše
uvedených důvodů stěžovatele navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil kasační stížností
napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami poukazujícími
na nepřezkoumatelnost.
[8] Nejvyšší správní soud při posuzování přezkoumatelnosti rozhodnutí vychází z ustálené
judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997 Sb. ÚS), podle níž jedním
z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování, je povinnost
soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle §54 odst. 2 s. ř. s.).
To potvrzuje i navazující judikatura Ústavního soudu, např. nález ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06, č. 64/2007 Sb. ÚS, v němž Ústavní soud vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí
soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval
při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění
a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok
na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, vyslovil, že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není
zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru
o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě
a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“.
Nepřezkoumatelností z důvodu nesrozumitelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval
např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, podle něhož lze
„za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze
zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je
vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou
účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena
na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí
se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.“
[9] Současně je ovšem nutné zdůraznit, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek
důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité
rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno
(srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008,
č. j. 7 Afs 212/2006 - 76, publikované pod č. 1566/2008 Sb. NSS). Není přípustné institut
nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán,
resp. soud podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje
argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje
na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění.
[10] Kasační soud posoudil rozsudek krajského soudu (jakož i správní rozhodnutí) optikou
výše uvedených judikaturních závěrů a dospěl k závěru, že se jedná o přezkoumatelná
rozhodnutí. Správní orgány i soud se zabývaly jádrem dané věci, tj. otázkou, zda se přestupek
stal, zda se jej dopustil stěžovatel, přičemž vypořádaly všechny nosné námitky. Argumentace
obsažená ve správních rozhodnutích tvoří koherentní celek, ze kterého je zcela zřejmé, jaké
úvahy a důvody správní orgány vedly k jimi učiněným závěrům. To stejné platí
i pro argumentaci krajského soudu. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu je zřejmé, z jakého
skutkového stavu krajský soud vyšel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak
je následně právně posoudil. Rozsudek je řádně odůvodněn a je plně srozumitelný. Ačkoliv
si jistě lze představit ještě podrobnější vypořádání uplatněných námitek, nezpůsobuje způsob
zvolený krajským soudem nutnost zrušení jeho rozsudku. Postup krajského soudu odpovídá
konstantní judikatuře, podle níž není povinností správního soudu reagovat na každý dílčí
argument uplatněný v podání a ten obsáhle vyvrátit; úkolem soudu je uchopit obsah a smysl
argumentace a vypořádat se s ní (podpůrně srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/04,
I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05, IV. ÚS 787/06, ÚS 989/08, III. ÚS 961/09, IV. ÚS 919/14).
Např. v nálezu ze dne 12. 2. 2009 vydaném pod sp. zn. III. ÚS 989/08 Ústavní soud uvedl,
že „Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné
oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační
systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě
dostatečná.“ (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015,
č. j. 9 As 221/2014 - 43). Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm
nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně
nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012 - 45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016 - 64). K takovým
vadám však v řízení nedošlo.
[11] Stěžovatel dále poukazoval na vady ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Podle §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
[12] Podle Nejvyššího správního soudu nedošlo v řízení před správními orgány k vadám
ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Dle názoru vysloveného v usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011 - 68, publikovaném
pod č. 3014/2014 Sb. NSS.: „v řízení o přestupku postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku.“ V nyní
posuzované věci správní orgány dostály tomuto požadavku. Shromážděné důkazy vytvořily
jasnou představu o průběhu celého skutkového děje a bez důvodných pochybností z nich vyplývá
přesvědčivý závěr o tom, že stěžovatel naplnil §125c odst. 1 písm. f) bod 4 silničního zákona.
[13] Správní orgány si obstaraly dostatek podkladů pro závěr o překročení maximálně
dovolené rychlosti stěžovatelem, v důsledku čehož nebylo třeba provádět další dokazování.
Ve správním spisu je založen výstup z měřícího zařízení Ramer 10 C, ze kterého vyplývá,
že vozidlo řízené stěžovatelem (Hyundai H-1, reg. zn. X) překročilo maximálně dovolenou
rychlost v obci. Uvedené měřící zařízení přitom bylo ověřeno. Viz ověřovací list č. 185/15 ze dne
23. 11. 2015 s platností do 22. 11. 2016, ze kterého vyplývá, že rychloměr byl ověřen a lze jej
používat k měření rychlosti. Ověřovací list je veřejnou listinou, u níž se presumuje správnost (viz
rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 9/2013 - 35, či rozsudek téhož soudu ze dne 27.
9. 2016, č. j. 1 As 101/2016 - 77). Správní orgán v řízení nadto vyslechl i zasahujícího policistu,
který potvrdil, že dne 25. 4. 2016 prováděl měření rychlosti v obci Uhřičice, při kterém bylo
změřeno i vozidlo řízené stěžovatelem, které překročilo maximálně dovolenou rychlost o 13
km/h. Dále uvedl, že měření proběhlo v pořádku, nedošlo k žádné technické závadě, která by
mohla ovlivnit měření. Dále je ve spisu založeno vyjádření Krajského ředitelství policie
Olomouckého kraje, ze kterého vyplývá, že při měření rychlosti byl dodržen návod k obsluze
k měřícímu zařízení. Součástí správního spisu je i vyjádření Krajského ředitelství policie
Olomouckého kraje, podle něhož byli všichni policisté Policie ČR, dopravního inspektorátu
v Přerově, proškoleni pro obsluhu měřícího zařízení Ramer 10 C. Stěžovatel přitom v řízení
nepředložil žádný podklad, který by byl s to zpochybnit listiny založené ve správním spisu, ze
kterých vyplývá, že stěžovatel překročil maximálně dovolenou rychlost. S ohledem na výše
uvedené není Nejvyšší správní soud názoru, že bylo třeba nutno provádět důkaz návodem
k obsluze měřícího zařízení, či vyžadovat další podklady. Závěr správních orgánů o překročení
maximálně dovolené rychlosti má dostatečnou a jednoznačnou oporu ve správním spisu, přičemž
stěžovatel nepředložil žádný podklad, který by tento závěr zpochybnil. Podpůrně srv. i rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2016, č. j. 1 As 101/2016 - 77, ze dne 24. 4. 2008, č. j. 7
As 39/2007 - 66, ze dne 21. 9. 2015, č. j. 1 As 79/2015 - 56, ze dne 16. 8. 2018, č. j. 7 As
186/2018 - 52, atp.
[14] Stěžovatelem akcentované rozsudky se pak nezabývaly zcela identickou skutkovou situací.
V rozsudku ze dne 16. 3. 2016, č. j. 3 As 77/2015 - 37, Nejvyšší správní soud vytkl krajskému
soudu, že se důkladně nezabýval námitkou účastníka řízení o nesprávném použití rychloměru.
S ohledem na výše uvedené a obsah správního spisu, resp. správních rozhodnutí však takový
závěr v dané věci učinit nelze. Rozsudkem ze dne 28. 4. 2016, č. j. 7 As 27/2016 - 31, pak zrušil
Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu primárně z důvodu procesních pochybení. Věc
se odlišovala i v sadě důkazních prostředků založených ve správním spisu a v argumentaci
správních orgánů.
[15] Krajský soud se důkladně zabýval i námitkou, že měření proběhlo v zatáčce. Mj. uvedl,
že „[n]edůvodná je námitka, že měření rychlosti proběhlo v zatáčce. Z fotografie na záznamu přestupku
z rychloměru je bezvadně vidět, že vozidlo bylo změřeno a zachyceno před zatáčkou. Skutečnost, že úhel změření
byl souladný s návodem k obsluze a umožnil technicky změření rychlosti vozidla, dosvědčila svědecká výpověď
policisty K. J. a vyjádření Policie ČR ze dne 19. 12. 2016. Policista K. J. k přestupku dne 10. 10. 2016
vypověděl, že stáli u domu č. p. 180 v Uhřičicích, měření proběhlo v pořádku, nedošlo k žádné technické závadě,
která by mohla ovlivnit měření. K dotazu žalobcovy zmocněnkyně svědek uvedl, že měřicí vozidlo stálo souběžně
s komunikací ve směru jízdy měřeného vozidla. Místo měření názorně vyplývá z mapy vytištěné ze serveru mapy.cz
na č. l. 40 správního spisu; je na ní vidět, že zakřivení předmětné pozemní komunikace je minimální. Mapa
zobrazuje většinu předmětné hlavní komunikace v obci – od domu č. p. 151, poblíž začátku obce a hřbitova, až
po nezastavěnou část za obcí, kde se železniční trať takřka dotýká předmětné pozemní komunikace; místo měření
bylo asi uprostřed mapy. Technickou správnost měření potvrdila Policie ČR ve vyžádaném vyjádření ze dne
19. 12. 2016, podle kterého správnost pozice měřeného vozidla a dodržení návodu k obsluze vyplývá
z přiloženého snímku, opatřeného zobrazením radarového svazku a hodnotou zoom. Správnost měření podle
vyjádření dosvědčuje skutečnost, že levý zadní roh měřeného vozidla je v prostoru radarového svazku.“ Uvedené
závěry mají podle Nejvyššího správního soudu oporu ve správním spisu. Z něho jednoznačně
vyplývá, že měření neproběhlo v zatáčce, poukaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 23. 11. 2017, č. j. 8 As 42/2016 - 29, je tedy nepřípadný.
[16] Nutno dodat, že stěžovatel bezprostředně poté, co jej zastavili zasahující policisté,
nezpochybňoval překročení maximálně dovolené rychlosti, resp. nesprávnost provedeného
měření. Takové námitky začal uplatňovat až následně, což vyvolává i pochybnosti
o jejich neúčelovosti (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013,
č. j. 1 As 83/2013 - 60, ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115, či usnesení rozšířeného
senátu téhož soudu ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015 - 71). Lze tedy uzavřít, že námitkám
zpochybňujícím překročení maximálně dovolené rychlosti, resp. námitkám stran nesprávného
měření rychlosti kasační soud nepřisvědčil.
[17] Stěžovatel v kasační stížnosti dále poukazoval na porušení zásady zákazu dvojího
přičítání.
[18] Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je třeba zásadu zákazu dvojího
přičítání chápat tak, že k okolnosti, která je zákonným znakem deliktu, nelze přihlédnout
jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující při ukládání sankce. Jednu a tutéž skutečnost, která je
v posuzované věci dána v intenzitě nezbytné pro naplnění určitého zákonného znaku skutkové
podstaty konkrétního porušení právní povinnosti, nelze současně hodnotit jako okolnost
obecně polehčující či obecně přitěžující (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 3. 2010, č. j. 4 Ads 66/2009 - 101, ze dne 29. 10. 2009, č. j. 6 As 22/2009 - 84, ze dne
20. 4. 2006, č. j. 4 As 14/2005 - 84, či ze dne 25. 1. 2006, č. j. 4 As 22/2005 - 68).
[19] Nejvyšší správní soud předesílá, že v dané věci byla stěžovateli uložena pokuta ve výši
1 800 Kč ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu
(překročení rychlosti o 13 km/h v obci).
[20] Podle §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu se fyzická osoba dopustí
přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročí nejvyšší
dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km.h-1 nebo mimo obec o méně než 30 km.h-1.
[21] Podle §12 odst. 1 zákona o přestupcích při určení druhu sankce a její výměry se přihlédne
k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem,
za nichž byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele.
[22] Správní orgán I. stupně v rozhodnutí k výši uložené sankce zejména výslovně uvedl,
že při ukládání sankce a její výměry bylo přihlédnuto k závažnosti daného přestupku, ke způsobu
jeho spáchání a míře zavinění, jakož i k osobě pachatele ve smyslu ustanovení §12 odst. 1 zákona
o přestupcích. Správní orgán zvláště přihlédl k míře nebezpečnosti a závažnosti přestupku.
Nerespektování maximální dovolené rychlosti je jedna z hlavních příčin dopravních nehod
s vážnými následky, má negativní vliv na bezpečnost prostředí v obci i mimo obec a může mít
za následek ohrožení života, zdraví, majetku řidiče či jiných osob. Správní orgán rovněž přihlédl
k místu a době spáchání přestupku. K místu a době spáchání přestupku správní orgán uvádí,
že tento byl spáchán v obci v místě s obytnou zástavbou. Dobu kolem poledne je možné
charakterizovat jako dobu se zvýšenou hustotou provozu na pozemních komunikacích. Správní
orgán přihlédl k faktu, že rychlost byla překročena o 13 km/h, tzn. již v horní polovině
stanoveného rozmezí - překročení rychlosti o méně než 20 km/h v obci. Uvedené bylo
hodnoceno v neprospěch obviněného (stěžovatele). Osobu obviněného charakterizuje fakt,
že z pořízeného výpisu jeho evidenční karty, který byl uzavřen ke dni 28. 6. 2016, vyplynulo,
že v seznamu přestupků má evidováno celkem 12 záznamů z let 2006- 2014, protože jsou
staršího data, nebylo k nim přihlíženo. Stav bodového hodnocení je 0 bodů. Držitelem řidičského
oprávnění skupiny B je obviněný od roku 1991, tedy dlouhou dobu. Uvedené bylo hodnoceno
ve prospěch obviněného. Po vyhodnocení všech kritérií a po přihlédnutí ke všem zjištěným
skutečnostem, včetně charakteru přestupkového jednání z hlediska bezpečnosti a plynulosti
provozu na pozemních komunikacích, bylo rozhodnuto o sankci tak, jak je uvedeno ve výrokové
části tohoto rozhodnutí. Sankce byla uložena vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem v první
polovině sankčního rozpětí, když dle přestupkového zákona se uloží za tento typ přestupku
pokuta ve výši od 1 500 Kč do 2 500 Kč. Uložená sankce je adekvátní k míře závažnosti
přestupku a jeho společenské nebezpečnosti, postačí k nápravě obviněného a bude mít
preventivní účinek. Žalovaný se pak s hodnocením správního orgánu I. stupně ztotožnil
a nad jeho rámec se podrobněji zabýval formou zavinění.
[23] Uvedené hodnocení nepovažuje zdejší soud za hodnocení, které by bylo rozporné
se zásadou zákazu dvojího přičítání v takové míře, že by bylo třeba přistoupit ke zrušení rozsudku
krajského soudu a návazně i správních rozhodnutí. Je pravdou, že správní orgán I. stupně
akcentoval i to, že se přestupek stal v obci, což je součástí zákonné skutkové podstaty
předmětného přestupku. Uvedený aspekt však akcentoval při hodnocení důsledků nerespektování
maximální dovolené rychlosti, resp. možných důsledků takového protiprávního jednání. Správní
orgán k tomu uvedl, že nerespektování maximální dovolené rychlosti je jednou z hlavních příčin
dopravních nehod, má negativní vliv na bezpečnost prostředí v obci i mimo obec a může mít
za následek ohrožení života, zdraví, majetku řidiče či jiných osob. Dále akcentoval, že přestupek
byl spáchán (v obci) v místě s obytnou zástavbou, tj. zdůraznil obecně známý fakt, a sice
že v obytné zástavbě lze očekávat větší pravděpodobnost výskytu osob, které mohou být
ohroženy v důsledku překračování maximálně dovolené rychlosti. Výklad stěžovatele by vedl
k tomu, že jakékoliv použití slova „obec“ v odůvodnění výše pokuty by znamenalo nutnost
zrušení správního rozhodnutí bez dalšího. Takto podle názoru Nejvyššího správního soudu
uvedenou zásadu vykládat nelze. Stejně tak neporušuje zásadu zákazu dvojího přičítání v takové
míře, že by bylo třeba přistoupit ke zrušení rozsudku krajského soudu a návazně i správních
rozhodnutí, ani obecné hodnocení závažnosti daného jednání. Jak uvedl Nejvyšší správní soud
např. v rozsudku ze dne 24. 4. 2019, č. j. 2 As 116/2018 - 51: „Tvrdí-li stěžovatel, že obecná závažnost
protiprávního jednání byla v jeho případě přičítána k jeho tíži, není taková námitka důvodná. Z rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně vyplývá, že v části odůvodnění, kde zvažuje veškeré okolnosti v souladu s §12
odst. 1 zákona o přestupcích, sice zmiňuje objekt – zájem chráněný zákonem, tedy znak skutkové podstaty,
který je třeba protiprávním jednáním porušit, aby došlo k jejímu naplnění, nezohledňuje ho ovšem jako okolnost
přitěžující či polehčující.“ Přesně takto postupoval správní orgán i v nyní posuzované věci.
[24] V souvislosti s uvedeným lze zmínit i to, že pokuta byla stěžovateli uložena při spodní
hranici (v první polovině sankčního rozpětí), jak správně uvedl správní orgán I. stupně, přičemž
správní orgán přihlížel i k rychlosti, o kterou stěžovatel překročil maximálně dovolenou rychlost.
Takový postup aprobovala i další judikatura Nejvyššího správního soudu. Např. v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2018, č. j. 6 As 274/2018 - 42, se uvádí: „Nelze přisvědčit
námitce, že žalovaný při ukládání sankce porušil zásadu dvojího přičítání téhož. Žalovaný při určení závažnosti
spáchaného přestupku jako jednoho z kritérií relevantních pro určení výše pokuty zohlednil, že žalobce překročil
nejvyšší povolenou rychlost v obci o 18 km/h. Tato konkrétní okolnost není znakem skutkové podstaty přestupku
podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona o silničním provozu. Podle tohoto ustanovení se fyzická osoba
dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou
rychlost v obci o méně než 20 km.h-1. (Formálně vzato) naplní skutkovou podstatu tohoto přestupku řidič, který
překročí nejvyšší povolenou rychlost o hodnotu v rozmezí od 1 km/h do 20 km/h. Konkrétní výše překročení
nejvyšší dovolené rychlosti v rámci tohoto rozmezí je samozřejmě různě závažným prohřeškem. Zatímco překročení
rychlosti o pouhé jednotky km/h by vůbec nemuselo být z materiálního hlediska přestupkem (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. prosince 2009, č. j. 5 As 104/2008 - 45, č. 2011/2010 Sb. NSS),
rozdíl ve výši 18 km/h je mnohem závažnější. Jak správně upozornil žalovaný, ve vyšší rychlosti se prodlužuje
brzdná dráha. Vozidlo též pochopitelně urazí větší vzdálenost, než řidič zareaguje například na překážku
na silnici, míra ohrožení právem chráněného zájmu (bezpečnosti a plynulosti silničního provozu) je tedy vyšší.
Pokud by stěžovatel jel jen o 3 km/h rychleji, naplnil by již přísněji sankcionovanou skutkovou podstatu podle
§125c odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona o silničním provozu. Závěr, že porušení zákona ze strany stěžovatele bylo
vzhledem k míře překročení nejvyšší povolené rychlosti závažné, je tedy správný. […] Stěžovateli je třeba
přisvědčit, že městský úřad ve svých úvahách ohledně výše sankce zmínil, že stěžovatel spáchal přestupek konáním
a na místě veřejně přístupném, přičemž tyto znaky jsou ve skutkové podstatě „překročení nejvyšší povolené rychlosti
na pozemní komunikaci v obci“ přítomny z povahy věci. Správní orgány však z těchto okolností nevyvodily
pro stěžovatele zvláštní nepříznivý následek. Pokutu v polovině zákonného rozmezí považuje Nejvyšší správní
soud za přiměřenou především vzhledem k míře překročení rychlostního limitu ze strany stěžovatele.“
[25] Nejvyšší správní soud nikterak nezpochybňuje východiska judikatury Nejvyššího
správního soudu a Ústavního soudu akcentované stěžovatelem (např. rozsudek ze dne
30. 11. 2018, č. j. 5 As 182/2016 - 30, nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2001,
sp. zn. Pl. ÚS 9/2000, publ. pod č. 52/2001 Sb., či judikaturu Evropského soudu pro lidská
práva, rozsudek ze dne 2. 9. 1998 ve věci Lauko proti Slovensku, stížnost č. 26138/95) ta se však
nezabývala identickou skutkovou a právní situací. Identickou situací se Nejvyšší správní soud
nezabýval ani v rozsudku ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 As 280/2016 - 23. V uvedené věci byl žalobce
uznán vinným z přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu,
za což mu byla uložena pokuta ve výši 7 000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení
motorových vozidel na dobu 6 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí a povinnost
nahradit náklady spojené s projednáním přestupku ve výši 1 000 Kč. Krajský soud dovodil,
že odůvodnění výše sankcí (zejména pokuty), které byly uloženy žalobci, je nepřezkoumatelné,
neboť správní orgán I. stupně se podrobně nezabýval všemi hledisky pro jejich ukládání
a přesvědčivě neodůvodnil, ke kterému hledisku přihlédl, jaký vliv mělo dané hledisko
na ukládané sankce a jejich výši ve vztahu ke konkrétním okolnostem posuzované věci.
Odůvodnění:
výše sankce se odlišuje i od odůvodnění ve věci projednávané zdejším soudem
pod sp. zn. 2 As 161/2016. Pokud pak stěžovatel namítal, že zavinění by nemělo být
zohledňováno při ukládání pokuty, odkazuje jej soud na §12 odst. 1 zákona o přestupcích, podle
něhož se při určení druhu sankce a její výměry přihlédne i k míře zavinění.
[26] Nejvyšší správní soud neshledal v rozhodnutích správních orgánů a krajského soudu ani
žádné další vady či nezákonnosti, pro které by bylo nutno jejich rozhodnutí zrušit.
[27] Nejvyšší správní soud dodává, že nepřehlédl nesouhlas stěžovatele a jeho zástupce
„s vyvěšením jejich osobních údajů na celosvětovou komunikační síť internet Nejvyšším správním soudem.“
(viz doplnění kasační stížnosti). Uvedenou argumentací se však nezabýval, neboť stěžovatel,
resp. jeho zástupce výslovně uvedli, že soud nemá uvedenou argumentaci považovat za kasační
námitku. Soud dodává, že obdobná argumentace byla v jiném řízení již předložena předsedovi
Nejvyššího správního soudu (viz řízení ve věci sp. zn. 7 As 140/2019, ve kterém zastupoval
účastníka řízení rovněž Mgr. Václav Voříšek), který ji vypořádal v přípisu ze dne 23. 7. 2019,
č. j. S 120/2019 - 12.
V.
[28] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[29] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, nemá
tedy právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. září 2019
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu