ECLI:CZ:NSS:2020:2.AS.8.2018:76
sp. zn. 2 As 8/2018 - 76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v rozšířeném senátě složeném z předsedy senátu Josefa Baxy
a soudců Filipa Dienstbiera, Zdeňka Kühna, Petra Mikeše, Barbary Pořízkové, Aleše Roztočila
a Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Michal Praha, spol. s r. o., se sídlem Michalská 27-29,
Praha 1, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Lhotským, advokátem se sídlem Opletalova 1284/37,
Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1,
ve věci žaloby proti rozhodnutí ministra kultury ze dne 22. 12. 2016, č. j. MK 55266/2016 OLP,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2017,
č. j. 9 A 34/2017 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podstatou projednávané kasační stížnosti je otázka přípustnosti žaloby proti rozhodnutí
správního orgánu ve smyslu §65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
případně žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního
orgánu podle §82 a násl. s. ř. s., směřující proti úkonu, jímž bylo podle §149 odst. 6 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád (dále také jen „spr. řád“), v přezkumném řízení zrušeno závazné
stanovisko dotčeného orgánu.
II. Dosavadní průběh řízení
[2] Magistrát hlavního města Prahy jako orgán státní památkové péče vydal dne
11. 11. 2015 na žalobkyninu žádost závazné stanovisko podle §14 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb.,
o státní památkové péči, (č. j. MHMP 1951405/2015, sp. zn. S-MHMP 782397/2015Zídk /Bašt).
V něm shledal, že provedení žalobkyní zamýšlených stavebních úprav objektů, které jsou kulturní
památkou a nacházejí se v městské památkové rezervaci, je v rozsahu předložené projektové
dokumentace přípustné za podmínek, které současně stanovil. Toto stanovisko bylo jedním
z podkladů pro vydání stavebního povolení ze dne 29. 12. 2015.
[3] Ministerstvo kultury vydalo dne 26. 4. 2016 v přezkumném řízení podle §149 odst. 5
1
ve spojení s §97 odst. 3 spr. řádu rozhodnutí sp. zn. MK-S 16970/2015 OPP,
č. j. MK 27899/2016 OPP, jímž zrušilo závazné stanovisko orgánu státní památkové péče ze dne
11. 11. 2015.
[4] Ministr kultury rozhodnutím označeným v záhlaví (výrokem I.) zamítl žalobkynin
rozklad proti rozhodnutí ministerstva ze dne 26. 4. 2016 jako nepřípustný a (výrokem II.) odložil
podnět k přezkumnému řízení proti tomuto rozhodnutí pro nepřípustnost přezkumného řízení.
[5] Žalobkyně se u Městského soudu v Praze domáhala zrušení rozhodnutí ministra kultury
i předcházejícího rozhodnutí ministerstva, neboť je považuje za nezákonná. Ve vztahu
k rozhodnutí ministra namítala procesní stránku věci, tedy přípustnost opravného prostředku
proti zrušení závazného stanoviska. Nesouhlasila ani se závěrem, že proti zrušení závazného
stanoviska se nelze bránit ve správním soudnictví. Odkázala na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 5. 2014, č. j. 4 As 42/2014 - 69, který potvrzuje opak. Nesouhlasila ani se závěry
Nejvyššího správního soudu v později vydaném rozsudku ze dne 8. 7. 2015,
č. j. 10 As 97/2014 - 127, že uvedený rozsudek čtvrtého senátu je nutno považovat za odchýlení
se od závěrů rozšířeného senátu ze dne 23. 8. 2011, č. j. 2 As 75/2009 - 113, č. 2434/2011 Sb.
NSS (dále jen „rozsudek ve věci Závazná stanoviska II“), a za ojedinělý exces. Uvedením odkazů
na další rozhodnutí (sp. zn. 4 As 72/2013 a 7 As 16/2015) žalobkyně prokazuje, že v případě
rozsudku čtvrtého senátu o ojedinělý exces nešlo. Polemizovala i se závěry Ústavního soudu
v nálezu sp. zn. I. ÚS 2866/15, který rozsudek 10. senátu přezkoumával a zabývala se otázkou,
zda desátý senát za daných okolností (tj. za existence rozsudku čtvrtého senátu) porušil povinnost
předložit věc rozšířenému senátu.
[6] Městský soud žalobu odmítl pro nepřípustnost podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Při posuzování povahy rozhodnutí o zrušení závazného stanoviska vycházel z rozsudku
rozšířeného senátu ze dne 23. 8. 2011, č. j. 2 As 75/2009 - 113, č. 2434/2011 Sb. NSS, rozsudků
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2015, č. j. 10 As 97/2014 – 127, (dále jen „rozsudek
ve věci Office Park Šantovka“) a ze dne 20. 3. 2013, č. j. 6 As 64/2012 – 21, a z nálezu Ústavního
soudu ze dne 14. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2866/15. Na základě této judikatury dospěl k závěru,
že rozhodnutí o zrušení závazného stanoviska v přezkumném řízení podle §149 odst. 5 spr. řádu
nemůže přímo zasáhnout žalobkyninu právní sféru, neboť ani samotné závazné stanovisko
nemůže přímo zasáhnout právní sféru žadatele z důvodu, že ve fázi svého vydání nijak nezakládá,
nemění, neruší, ani závazně neurčuje jeho práva či povinnosti. Jedná se proto o úkon správního
orgánu, který není rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s., a je tedy ze soudního přezkumu vyloučen
[§70 písm. a) s. ř. s.].
III. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného a stěžovatelčina replika
[7] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti usnesení městského soudu kasační
stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
1
Do 1. ledna 2018, kdy nabyl účinnosti zákon č. 225/2017 Sb., kterým byl změněn stavební zákon a některé
související předpisy, byla právní úprava přezkumu závazných stanovisek v přezkumném řízení obsažena v §149
odst. 5 spr. řádu; tomu odpovídají dobové odkazy na tuto právní úpravu – pozn. NSS.
[8] Stěžovatelka se zcela ztotožňuje se závěry rozsudku rozšířeného senátu ve věci
sp. zn. 2 As 75/2009, že závazné stanovisko podle §149 odst. 1 spr. řádu ani rozhodnutí o jeho
změně nelze přezkoumat ve správním soudnictví. V nyní posuzovaném případě se však jedná
o rozhodnutí o zrušení závazného stanoviska podle §149 odst. 5 spr. řádu, k jehož přezkumu
se rozšířený senát výslovně nevyjádřil.
[9] Přípustnost soudního přezkumu zrušujícího rozhodnutí není zákonem výslovně
upravena. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem vyjádřeným v rozsudku ve věci Office Park Šantovka
o nepřípustnosti soudního přezkumu rozhodnutí o zrušení závazného stanoviska, naopak trvá
na tom, že soudní přezkum lze dovodit z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
7. 5. 2015, č. j. 7 As 16/2015 - 76, v němž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „[r]ozhodnutí
vydaná v přezkumném řízení tedy nelze vyloučit ze soudního přezkumu na základě úvahy, že se jedná materiálně
o vyjádření, osvědčení nebo sdělení správního orgánu podle části čtvrté správního řádu“, usnesení rozšířeného
senátu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42, rozsudku sp. zn. 4 As 42/2014, rozsudku ze dne
27. 4. 2015, č. j. 4 Aps 7/2013 - 25, a rozsudku ze dne 19. 5. 2011, č. j. 1 As 36/2011 - 79.
[10] Stěžovatelka nesdílí názor městského soudu, že by stavební úřad vydal, resp. v tomto
případě nezrušil stavební povolení bez existence podkladového závazného stanoviska,
a to i se zohledněním ochrany práv nabytých v dobré víře dle §100 odst. 5 ve spojení s §94
odst. 4 a 5 spr. řádu.
[11] Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2866/15 pak na nyní projednávanou věc přímo
nedopadá, neboť řešil otázku, který ze senátů Nejvyššího správního soudu byl povinen předložit
věc rozšířenému senátu.
[12] Stěžovatelka má za to, že zrušením závazného stanoviska došlo k podstatnému zásahu
do její právní sféry, konkrétně bylo zasaženo její právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny
základních práv a svobod a čl. 1 dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv
a základních svobod a právo na podnikání dle čl. 26 odst. 1 Listiny, protože v důsledku zrušení
závazného stanoviska a očekávané obnovy stavebního řízení přerušila přípravu rekonstrukce.
Předchozí nájem byl ukončen právě z důvodu chystané rekonstrukce a objekty jsou nyní
bez ekonomického využití. Současný stav znemožňuje i případný prodej dotčených objektů
vzhledem k právní nejistotě ohledně dalšího postupu správních orgánů.
[13] Vzhledem k výše uvedenému stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil
usnesení městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[14] Žalovaný se ztotožňuje s napadeným usnesením. Při obnově řízení v důsledku zrušení
závazného stanoviska je nutno aplikovat §100 odst. 5 téhož zákona, podle nějž se na obnovu
řízení obdobně užije §94 odst. 4 a 5 spr . řádu sloužící k zajištění ochrany práv nabytých v dobré
víře. Pokud tedy dojde v přezkumném řízení ke zrušení závazného stanoviska, kterým
je podmíněno rozhodnutí stavebního úřadu (územní rozhodnutí), které již nabylo právní moci,
pak je to důvodem pro obnovu řízení. Z §4 odst. 11 zákona č. 183/2006 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon), novelizovaného zákonem č. 225/2017 Sb., vyplývá,
že pokud zrušené či změněné závazné stanovisko nadřízeného orgánu založilo práva nabytá
v dobré víře, pak jeho zrušení či změna není důvodem pro obnovu řízení ve věci pravomocného
rozhodnutí, jemuž sloužilo za podklad. Za těchto okolností není žádný důvod připustit
samostatný soudní přezkum podkladových závazných stanovisek a rozhodnutí, jimiž se tato
stanoviska ruší, ve správním soudnictví. Zcela postačuje, že je zajištěn soudní přezkum
rozhodnutí, jimž tyto úkony slouží za podklad (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 5. 2017, č. j. 6 As 277/2016 - 40).
[15] Stěžovatelka v replice k vyjádření žalovaného nesouhlasí s jeho tvrzením,
že se rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu ustálila na právním názoru o nemožnosti
soudního přezkumu rozhodnutí o zrušení závazného stanoviska. To ostatně nepotvrdil
ani Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2866/15, který se nevyjádřil k samotné otázce přípustnosti
či nepřípustnosti soudního přezkumu, ale pouze k otázce povinnosti předložit věc rozšířenému
senátu Nejvyššího správního soudu.
[16] Dle stěžovatelky se žalovaný pokouší bagatelizovat vzniklou újmu v důsledku zpoždění
stavebních prací z důvodu zrušení závazného stanoviska. Žalovaný taktéž opakovaně nedodržel
zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí, a to i přes stížnosti na nečinnost. V dosud probíhajícím
přezkumném řízení ve věci závazného stanoviska Magistrátu hlavního města Prahy
č. j. S-MHMP 158727/2015 ze dne 7. 4. 2015, které bylo zahájeno již 21. 10. 2015, podala
stěžovatelka rozklad proti prvostupňovému rozhodnutí dne 5. 2. 2016 a o tomto rozkladu bylo
rozhodnuto až 22. 12. 2016 tak, že rozhodnutí bylo zrušeno. Nové prvostupňové rozhodnutí
bylo žalovaným vydáno až 13. 9. 2017 a o stěžovatelčině rozkladu ze dne 18. 10. 2017
nebylo do dnešního dne rozhodnuto. Navíc stavební úřad zaslal stěžovatelce sdělení ze dne
11. 5. 2018, ve kterém uvedl, že „[s]tavební povolení ze dne 29. 12. 2015, spis. zn.
SUMCP1/152428/2015/VÝS-Zi-1/653,662 (právní moc dne 17. 1. 2016), kterým byla povolena stavba
označená ‚Stavební úpravy kostela sv. Michala‘ je v současnosti nekonzumovatelné do doby rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti“. Výše uvedené tak jednoznačně dokazuje, že došlo
k zásahu do právní sféry stěžovatelky.
IV. Důvody postoupení věci rozšířenému senátu
[17] Při předběžném posouzení věci shledal druhý senát Nejvyššího správního soudu důvod
k postoupení věci rozšířenému senátu podle §17 s. ř. s. , neboť dospěl k právnímu názoru
odlišnému od názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
[18] Postupující senát nesdílí názor desátého senátu vyslovený v rozsudku ve věci Office Park
Šantovka, podle nějž z rozsudku rozšířeného senátu ve věci Závazná stanoviska II jasně vyplývá,
že výluka ze soudního přezkumu dle §70 písm. a) spr. řádu s. se jednoznačně vztahuje také
na rozhodnutí vydaná v přezkumném řízení, kterými se dle §149 odst. 6 spr. řádu ruší závazné
stanovisko. Takový názor nebyl rozšířeným senátem v citovaném rozsudku vysloven. Naopak
z tohoto rozsudku jasně vyplývá, že rozšířený senát neměl v úmyslu popřít názor vyslovený
v usnesení ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005 - 86, č. 1764/2009 Sb. NSS (dále jen „usnesení
ve věci Závazná stanoviska I“), nýbrž pouze reflektovat změnu právní úpravy, která nastala
po nabytí účinnosti spr. řádu z roku 2004 (a doprovodných zákonů). Podle této nové právní
úpravy (i) závazná stanoviska již nejsou vydávána jako formalizovaná rozhodnutí ve správním
řízení a (ii) byl zaveden zvláštní opravný prostředek proti závaznému stanovisku v rámci
odvolacího řízení. Závazné stanovisko tak lze přezkoumat až v rámci řízení o žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu o odvolání, neboť teprve tehdy byl vyčerpán opravný prostředek
proti závaznému stanovisku v řízení před správními orgány.
[19] Naopak, v případě rozhodnutí o zrušení závazného stanoviska v přezkumném řízení
jde o situaci zcela odlišnou. O zrušení závazného stanoviska je rozhodováno ve správním řízení,
jehož prvním úkonem je usnesení o zrušení závazného stanoviska, přičemž následně může
být proti takovému usnesení podáno odvolání a je vedeno řádné odvolací řízení zakončené
rozhodnutím o odvolání, které je rozhodnutím dle §67 spr. řádu. Výsledkem tohoto řízení ovšem
není závazné stanovisko (ani formálně ani obsahově), nýbrž negace závazného stanoviska.
S ohledem na to nemůže postupující senát akceptovat úvahu desátého senátu, že rozhodnutí
podle §149 odst. 6 spr. řádu o zrušení závazného stanoviska je opět závazným stanoviskem.
Nejde ani o rozhodnutí pouze procesní, neboť přezkoumávané stanovisko je pouze zrušeno
a věc není vracena dotčenému orgánu k dalšímu řízení. Jde tedy o rozhodnutí konečné, po němž
již další řízení nepokračuje.
[20] Podle §149 odst. 4 spr. řádu, jestliže odvolání směřuje proti obsahu závazného stanoviska, vyžádá
odvolací správní orgán potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu
orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska. Tomuto správnímu orgánu zasílá odvolání spolu
s vyjádřením správního orgánu prvního stupně a s vyjádřením účastníků. Po dobu vyřizování věci nadřízeným
správním orgánem správního orgánu, který je příslušný k vydání závazného stanoviska, lhůta podle §88 odst. 1
neběží (zvýraznění doplnil nyní postupující senát). Ze znění tohoto ustanovení jasně vyplývá,
že quasi opravný prostředek proti závaznému stanovisku může být uplatněn pouze proti obsahu
závazného stanoviska, které je podkladem odvoláním napadeného rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně. Naopak odvoláním proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
nelze napadnout zákonnost postupu dotčeného orgánu před vydáním závazného stanoviska,
a už vůbec ne zákonnost předchozího zrušení závazného stanoviska v přezkumném řízení.
Tato otázka vůbec nemůže být v rámci správního řízení posuzována, a to ani v odvolacím řízení
postupem podle §149 odst. 4 spr. řádu, v němž lze pouze brojit proti obsahu (případného)
nového závazného stanoviska, bude-li vůbec vydáno. Pokud tedy otázka zákonnosti zrušení
předchozího závazného stanoviska vůbec není v hlavním řízení relevantní a nemůže
být předmětem posuzování ani správního orgánu, u něhož správní řízení probíhá, ani závazného
stanoviska, nemůže být takové předchozí rozhodnutí o zrušení předchozího závazného
stanoviska ani závazným podkladem pro rozhodnutí správního orgánu, který by mohl
být přezkoumán v rámci řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu
§75 odst. 2 věty druhé s. ř. s.
[21] Postupující senát dále upozorňuje, že je nesprávný závěr desátého senátu vyslovený
v rozsudku ve věci Office Park Šantovka, že rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. je pouze
takové rozhodnutí vydané v přezkumném řízení, pokud jím je zrušeno rozhodnutí mající samo
atributy rozhodnutí dle §65 s. ř. s. Je již ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu,
že za rozhodnutí podle §65 odst. 1 s. ř. s., které lze samostatně napadnout žalobou, se považují
i rozhodnutí o zrušení úkonů podle části čtvrté spr. řádu (kterým je i závazné stanovisko)
v přezkumném řízení dle §156 odst. 2 spr. řádu. A to přesto, že samotné takto zrušované úkony
podle části čtvrté spr. řádu se za rozhodnutí dle §65 odst. 1 s. ř. s. nepovažují (např. rozsudky
ze dne 13. 2. 2018, č. j. 7 As 92/2017 - 43, ze dne 26. 10. 2016, č. j. 10 As 166/2016 - 56, ze dne
22. 6. 2016, č. j. 1 As 154/2015 - 50, ze dne 9. 6. 2016, č. j. 2 As 170/2015 - 58, ze dne
11. 1. 2016, č. j. 5 As 5/2014 - 24, ze dne 7. 5. 2015, č. j. 7 As 16/2015 - 76, a ze dne 21. 1. 2015,
č. j. 3 As 58/2014 – 75).
[22] Postupující senát k tomu uvádí, že jistě není účelem úkonů podle části čtvrté spr. řádu
autoritativně zakládat, měnit, rušit, či závazně určovat práva a povinnosti jednotlivců, neboť
k tomuto účelu je určena jiná množina správních aktů, tj. především rozhodnutí (srov. §9
a 67 spr. řádu). I tyto tzv. jiné úkony ovšem mohou do právní sféry jednotlivců tak či onak
zasahovat, přinejmenším mohou (podle okolností) zakládat jejich legitimní očekávání v souladu
se zásadou presumpce správnosti správních aktů. Právě proto zákonodárce zakotvil ve spr. řádu
pravidlo, že odstranění vadných úkonů podle části čtvrté se má dít cestou formalizovaného
správního řízení zakončeného usnesením, proti němuž je možné podat opravný prostředek.
Je otázkou, proč by mělo být považováno za rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
rozhodnutí o zrušení nezávazného stanoviska (např. stanoviska EIA, srov. cit. rozsudek
č. j. 7 As 16/2015 - 76), zatímco rozhodnutí o zrušení závazného stanoviska, jehož dopad
do právní sféry dotčených jednotlivců je závažnější, by takový charakter měl být odepřen.
[23] Přezkumné řízení ve věci závazného stanoviska přitom má svůj jasně stanovený předmět,
kterým je posouzení zákonnosti závazného stanoviska a následně posouzení toho, zda zrušení
závazného stanoviska pro jeho nezákonnost je možné s ohledem na požadavek přiměřenosti
a ochrany práv dotčené osoby, jichž bylo nabyto v dobré víře (srov. §2 odst. 3, 4, §94 odst. 2, 5
za použití věty poslední §156 odst. 2 spr. řádu). Předmět tohoto řízení je odlišný od předmětu
správního řízení, pro nějž je závazné stanovisko podkladem a do jehož předmětu řízení
je posouzení dotčeným orgánem obsažené v závazném stanovisku integrováno (srov. rozsudek
rozšířeného senátu ve věci Závazná stanoviska II).
[24] Pokud jde o druhou podmínku pro shledání materiálního znaku úkonu správního orgánu
jako rozhodnutí dle §65 odst. 1 s. ř. s., tj. zásah do právní sféry jednotlivce, lze uvést následující.
Rozšířený senát ve svém usnesení ve věci Závazná stanoviska I, bod 41, odmítl názor, že materiální
znak rozhodnutí je naplněn pouze tehdy, pokud úkonem správního orgánu jsou založena,
změněna, zrušena nebo autoritativně určena konkrétní veřejná subjektivní práva: „Nejde tedy
o to, zda úkon správního orgánu založil, změnil či zrušil práva a povinnosti žalobce, nýbrž o to, zda se – podle
tvrzení žalobce v žalobě – negativně projevil v jeho právní sféře“. Jak již bylo uvedeno výše, postupující
senát uznává, že závazná stanoviska nezakládají jednotlivcům konkrétní práva (ta jsou založena
až rozhodnutím správního orgánu ve správním řízení), představují však formalizované úkony,
na jejichž základě může dotčeným osobám v souladu se zásadou presumpce správnosti aktů
správních orgánů, která se vztahuje i na tzv. jiné úkony, vzniknout legitimní očekávání ohledně
posouzení určité dílčí otázky determinující obsah rozhodnutí správního orgánu. Je logické,
že na základě takto založeného legitimního očekávání dotčené osoby zpravidla podnikají další
kroky, např. upravují záměr tak, aby vyhovoval stanoveným podmínkám, a za tímto účelem často
vynakládají značné prostředky. Vzhledem k tomu, že závazné stanovisko je následně integrováno
do rozhodnutí správního orgánu, je podle postupujícího senátu správný a legitimní názor zaujatý
rozšířeným senátem v rozsudku ve věci Závazná stanoviska II, že soudní přezkum těchto úkonů
je odložen do stádia rozhodnutí správního orgánu založeného na závazném stanovisku. Odlišná
situace ovšem nastává, pokud je toto závazné stanovisko zrušeno. Tímto úkonem dochází
k negaci legitimního očekávání založeného závazným stanoviskem a dotčená osoba se nachází
v kvalitativně zcela odlišné situaci. Tím podle názoru postupujícího senátu podle okolností může
být zasaženo do právní sféry jednotlivce a tento znak rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
tedy bude naplněn.
[25] Postupující senát je tedy toho názoru, že rozhodnutí o zrušení závazného stanoviska,
které samo je úkonem podle části čtvrté (a z hlediska soudního řádu správního tak může
eventuálně představovat, při splnění jiných podmínek, zásah ve smyslu §82 s. ř. s.),
je rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
[26] Pro případ, že by rozšířený senát přisvědčil názoru vyslovenému v rozsudku ve věci Office
Park Šantovka, tedy že rozhodnutí o zrušení závazného stanoviska v přezkumném řízení není
rozhodnutím dle §65 odst. 1 s. ř. s., dává postupující senát ke zvážení možnost připuštění jiné
alternativy soudní ochrany proti takovému úkonu správního orgánu, např. cestou žaloby
na ochranu proti nezákonnému zásahu dle §82 s. ř. s. Postupující senát to sice nepovažuje
za adekvátní, přesto však tato cesta představuje pro stěžovatele alespoň nějakou možnost,
jak může docílit soudního přezkumu postupu žalovaného v posuzované věci. V takovém případě
by postupující senát zrušil napadené usnesení městského soudu a věc by mu vrátil k dalšímu
řízení a zavázal by městský soud, aby stěžovatele poučil a poskytl mu prostor pro úpravu žaloby
tak, aby odpovídala žalobnímu typu dle §82 s. ř. s.
[27] Postupující senát tedy předkládá rozšířenému senátu k posouzení dvě navazující otázky:
1. Je rozhodnutí, kterým bylo v přezkumném řízení podle §149 odst. 6 spr. řádu zrušeno závazné stanovisko,
rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s.?
2. Pokud ne, lze proti rozhodnutí, kterým bylo v přezkumném řízení podle §149 odst. 6 spr. řádu zrušeno
závazné stanovisko, dosáhnout soudní ochrany žalobou na ochranu proti nezákonnému zásahu správního
orgánu podle §82 s. ř. s.?
V. Posouzení věci rozšířeným senátem
V.1. Pravomoc rozšířeného senátu
[28] Podle §17 odst. 1 s. ř. s., dospěl-li senát NSS při svém rozhodování k právnímu názoru,
který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí NSS, postoupí věc
k rozhodnutí rozšířenému senátu.
[29] V nynější věci postupující senát formuluje právní názor zřetelně odlišný od názoru
vyjádřeného v dřívějších rozhodnutích Nejvyššího správního soudu, konkrétně v rozsudku
ve věci Office park Šantovka.
[30] Současně je zřejmé, že v rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu lze nalézt
i taková dřívější rozhodnutí, která vyjadřují shodný právní názor s názorem postupujícího senátu,
a to v případech, v nichž není důvod pro odlišný přístup, konkrétně rozsudek ze dne 23. 5. 2014,
č. j. 4 As 42/2014 – 69, nebo u nichž nelze odlišný přístup ospravedlnit bez toho, že se bude
rozšířený senát postoupenou věcí zabývat (například rozhodnutí citovaná v bodě [9] výše).
[31] Pravomoc rozšířeného senátu je proto dána.
V.2. Právní názor rozšířeného senátu
Dosavadní judikatura rozšířeného senátu ve věci soudního přezkumu závazných stanovisek
[32] Jak je zřejmé již z argumentace postupujícího senátu, rozšířený senát se již dvakrát
za dobu své existence zabýval otázkou přezkoumatelnosti závazných stanovisek ve správním
soudnictví. Poprvé dospěl ve svém usnesení ve věci Závazná stanoviska I z roku 2008 k závěru,
že závazná stanoviska dotčených orgánů jsou soudy samostatně přezkoumatelná k žalobě proti
rozhodnutí správních orgánů podle §65 s. ř. s. Vyšel z tehdy standardně uplatňovaného tzv.
materiálního pojetí správního rozhodnutí a konstatoval, že „klíčovými aspekty pro materiální vymezení
správního rozhodnutí je (i) definice věci (předmětu řízení), kterým je rozhodování v určité oblasti veřejné správy,
a dále pak v rámci takto vymezeného předmětu (ii) vymezení subjektivních práv, která jsou rozhodnutím dotčena
(tedy „založena, měněna či rušena“).“ (bod 22 citovaného usnesení).
[33] Při posuzování hlediska předmětu řízení upřednostnil objektivní přístup založený
na okruhu chráněných zájmů, jejichž respektování má být v rámci daného řízení zajištěno před
přístupem subjektivním, tedy hospodářským či společenským cílem toho, kdo zahájení řízení
iniciuje. Dílčím závěrem soudu pak bylo, že závazná stanoviska podle zákona č. 114/1992 Sb.,
o ochraně přírody a krajiny, mají vlastní, objektivně vymezený předmět v rámci navazujícího
územního či stavebního řízení.
[34] K otázce vymezení subjektivních práv, jejichž tvrzené dotčení je základní podmínkou
žalobcovy aktivní žalobní legitimace, provedl soud historickou i mezinárodní komparaci, posoudil
demonstrovaný úmysl zákonodárce i požadavek ústavní konformity výkladu kompetenčních
výluk ze soudní ochrany. Na tomto základě pak dospěl k nezbytnosti širokého chápání
subjektivních práv jako jedincovy právní sféry, v níž se, dle žalobního tvrzení, měl úkon
správního orgánu negativně projevit. Napříště tedy neměla být vyžadována nutnost „existence ex
ante přesně specifikovaných veřejných subjektivních hmotných práv žalobce“ (zejména bod 41).
[35] Oba tyto své dílčí závěry rozšířený senát modifikoval v rozsudku ve věci Závazná
stanoviska II z roku 2011, a to pro ty úkony správních orgány, pro něž se uplatní právní úprava
mechanismu jejich zohlednění v následném správním řízení a jejich přezkoumávání podle §149
spr. řádu z roku 2004. (Rozšířený senát upozorňuje, že v citovaném rozsudku je používána
nepřesná formulace, že závazná stanoviska jsou „vydávána podle §149 spr. řádu“. Toto ustanovení
ovšem neupravuje vydávání závazných stanovisek dotčených orgánů, to má svůj právní základ
v jednotlivých zvláštních úpravách s podpůrným použitím části čtvrté spr. řádu.)
[36] Zde je třeba připomenout, že rozšířený senát v citovaném rozsudku pod pojmem závazná
stanoviska chápal všechny úkony správních orgánů, které jsou tak označeny platnou právní
úpravou, a svou argumentaci vystavěl na rozlišování závazných stanovisek, „která jsou samostatnými
rozhodnutími“, neboť nevstupují jako podklad do dalších řízení, případně kterým je forma
rozhodnutí výslovně zákonem určena, na jedné straně a závazných stanovisek, která jsou „toliko“
podkladem (byť závazným) pro konečné rozhodnutí příslušného správního orgánu postupem
podle §149 spr. řádu. Pro nynější věc jsou podstatné pouze jeho závěry k této druhé kategorii.]
[37] K samostatnému předmětu takto chápaného závazného stanoviska konstatoval:
„(40)… závazná stanoviska vydaná dle §149 správního řádu z roku 2004 jsou podkladem
pro konečné rozhodnutí. Z hlediska vymezení předmětu řízení sleduje žadatel konečný hospodářský
či společenský cíl, kterým je konkrétně v posuzovaném případě stavba „Větrného parku Rudná
pod Pradědem“, tedy vybudování a provozování několika větrných elektráren. Získání kladného
závazného stanoviska dle §12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny je pouze jedním z mnoha
zákonných požadavků, které musí subjekt pro uskutečnění svého cíle učinit. Z objektivního pohledu
je v rámci územního řízení chráněným zájmem udržitelný rozvoj území a jeho rozvoj. Aby byl tento
chráněný zájem respektován, vzhledem ke složitosti a rozličnosti dopadů konkrétních subjektivních cílů,
mají orgány územní správy a stavební úřady postupovat ve vzájemné součinnosti s dotčenými orgány
chránícími veřejné zájmy podle zvláštních právních předpisů. Tato spolupráce se projevuje vydáváním
závazných stanovisek (§4 odst. 2 stavebního zákona „Dotčené orgány vydávají pro vydání rozhodnutí
podle tohoto zákona závazná stanoviska na základě zvláštních právních předpisů, která nejsou
samostatným rozhodnutím ve správním řízení, nestanoví-li tyto zvláštní právní předpisy jinak“). Právě
ve světle citované judikatury Ústavního soudu a Evropské úmluvy by příliš úzké vymezení předmětu
a rozčlenění původně jednotného řízení do několika svébytných a samostatně probíhajících obnášelo
nebezpečí paralýzy jakýchkoliv rozhodovacích procesů v rámci veřejné správy.
(41) V případě, že se jedná o závazná stanoviska vydávaná dle §149 správního řádu z roku 2004,
nelze pomíjet skutečnost, že pro vydání konečného rozhodnutí není z valné většiny zapotřebí získat
jen jedno jediné závazné stanovisko, ale celý soubor stanovisek, vyjádření atd., které vytvářejí z pohledu
veřejného práva společně reálné podmínky pro uskutečnění subjektivního cíle. Příliš úzkým vymezením
předmětu řízení by správní orgán fakticky přišel o možnost v rámci hlavního řízení jednotlivá stanoviska
vzájemně koordinovat (srovnej §4 odst. 7 stavebního zákona: „Orgány územního plánování a stavební
úřady projednávají protichůdná stanoviska nebo protichůdná závazná stanoviska dotčených orgánů.
Dojde-li k rozporu mezi příslušnými orgány podle tohoto zákona a dotčenými orgány, jakož i mezi
dotčenými orgány navzájem, postupuje se podle správního řádu“). Toto umělé rozčlenění by tak mohlo vést
ke zhoršení podmínek pro žadatele.
(42) Dále je zapotřebí podotknout, že tato závazná stanoviska nejsou vydávána ve správním řízení
a nejsou rozhodnutími (rozsudek NSS ze dne 22. 10. 2009, č. j. 9 As 21/2009 - 150). Také nejsou
vždy vydávána na žádost účastníka (typicky stavebníka) a žadatel o vydání závazného stanoviska není
pokaždé jeho přímým adresátem, na rozdíl od správního orgánu, pro jehož potřeby je závazné stanovisko
vydáváno (srovnej §86 odst. 2 písm. b/ stavebního zákona „Žadatel k žádosti o vydání územního
rozhodnutí připojí rozhodnutí dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů, závazná stanoviska,
pokud byla obstarána před zahájením řízení.“). Možnost opatřit si jednotlivá závazná stanoviska před
samotným správním řízením, pro která jsou pořizována jako podklad, je jen dispozitivním ustanovením,
jehož smyslem je nabídnout subjektu v praxi rychlejší a přímou komunikaci se specializovanými
správními orgány. Využití tohoto alternativního způsobu nemůže samo o sobě založit samostatný
předmět řízení, neboť se stále jedná o žádost týkající se konečného subjektivního i objektivního cíle,
specializovaný orgán se k tomu konečnému cíli vyjadřuje ovšem pouze v rámci své působnosti.
(43) S ohledem na výše uvedené lze tedy uzavřít, že závazná stanoviska vydaná dle §149 správního
řádu z roku 2004 nemají objektivně vymezený samostatný předmět řízení. Jedná se o podkladové úkony,
které se vždy vydávají v rámci jiného „hlavního“ řízení.“
[38] Rozšířený senát v rozsudku ve věci Závazná stanoviska II z roku 2011 nepopřel svůj
předchozí názor na nezbytnost širokého pojímání žalobcových subjektivních práv jako jeho
právní sféry, v níž se může rozhodnutí správního orgánu negativně projevit. Přesto opět
s odkazem na procesní právní úpravu nakládání s vydanými závaznými stanovisky podle §149
změnil i svůj závěr v otázce, zda závazná stanoviska dotčených orgánů do takto chápané právní
sféry adresátů veřejné správy zasahují:
(46) V případě závazných stanovisek vydaných dle §149 správního řádu z roku 2004 je však
objektivně vymezený předmět řízení, v rámci kterého se tato stanoviska vydávají, výrazně širší. Toto
vyplývá i z toho, že pro vydání konečného rozhodnutí je obvykle zapotřebí větší počet závazných
stanovisek a až jejich souhrn tvoří východisko pro rozhodování správního orgánu. V takto vymezeném
předmětu řízení není závazné stanovisko s to založit práva nebo povinnosti, ta založí orgán veřejné
správy až rozhodnutím konečným.
(47) Skutečnost, že dle §149 odst. 1 správního řádu z roku 2004 je obsah závazného stanoviska
závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu, se týká samotného procesu tvorby konečného
rozhodnutí. Tato závaznost potvrzuje zakládání práv a povinností vyplývajících ze závazného stanoviska
a materializuje se v rozhodnutí konečném. Kdyby je závazné stanovisko zakládalo přímo, nebylo
by vydání rozhodnutí konečného zapotřebí. Procesní úprava uvedená v §149 odst. 3 správního řádu
z roku 2004, tedy „Jestliže bylo v průběhu řízení o žádosti vydáno závazné stanovisko, které
znemožňuje žádosti vyhovět, neprovádí správní orgán další dokazování a žádost zamítne.“,
je jen projevem zásady ekonomie řízení. Bylo by zbytečné pokračovat v jakémkoliv řízení, pokud bylo
v jeho průběhu zjištěno, že žádosti není možné vyhovět. Tuto zásadu správní řád z roku 2004 reflektuje
i v ostatních řízeních (§51 odst. 3).
(48) Rozšířený senát tedy uzavřel, že závazné stanovisko vydané dle §149 správního řádu z roku
2004 není samostatně přezkoumatelným rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s. Vzhledem k tomu,
že je však závazným podkladem konečného rozhodnutí, je soudní ochrana před jeho zprostředkovanými
dopady (účinky) umožněna v rámci přezkumu konečného rozhodnutí ve smyslu §75 odst. 2 s. ř. s.
[39] Na základě těchto dílčích závěrů rozšířený senát konstatoval, že: „[z]ávazná stanoviska
vydaná dle §149 správního řádu z roku 2004 nejsou rozhodnutími ve smyslu §67 správního řádu ani §65
s. ř. s., jelikož sama o sobě nezakládají, nemění, neruší nebo závazně neurčují práva nebo povinnosti.
Zákonodárce ve shodě se sjednocujícím rozhodnutím zavedením §149 správního řádu upřednostnil zásadu
ekonomie řízení. Soudní přezkum je v souladu s čl. 36 odst. 2 Listiny umožněn až v rámci konečného rozhodnutí
dle §75 odst. 2 s. ř. s. Na toto nemá vliv ani skutečnost, zda žádost o vydání závazného stanoviska byla podána
subjektem před zahájením hlavního řízení nebo v jeho průběhu či že žádné hlavní (typicky územní) řízení nemusí
v případě vydání negativního závazného stanoviska již následovat, neboť ho příslušný subjekt nezahájí.“
Použitelnost předchozích závěrů na nyní posuzovanou právní otázku
[40] Rozšířený senát se ztotožňuje s postupujícím senátem, že v rozsudku Závazná stanoviska II
nebyl přímo formulován závěr o vyloučení rozhodnutí, jimiž se podle §149 odst. 6 spr. řádu
v přezkumném řízení ruší závazná stanoviska, ze samostatného soudního přezkumu. Na druhou
stranu dospívá, stejně jako desátý senát ve věci Office Park Šantovka, k závěru, že z tohoto
přezkumu vyloučena jsou, a to v zásadě z týchž důvodů, pro něž v rozsudku Závazná stanoviska II
vyloučil možnost přímého soudního přezkumu samotných závazných stanovisek.
[41] Má-li být v případě závazných stanovisek v zásadě z procesních důvodů upřednostněn
spíše celostní pohled na předmět správního řízení, pro něž je závazné stanovisko podkladem,
před dílčím pohledem zohledněným v každém jednotlivém závazném stanovisku, není důvod
nahlížet jinak na úkony, jimiž se dílčí závazné stanovisko ruší. Stejně jako závazné stanovisko,
není totiž ani úkon, jímž je zrušeno, „posledním slovem“ správních orgánů ve věci, která
je předmětem konečného správního rozhodnutí. Co více, není „posledním slovem“ dokonce
ani ve vztahu k dílčímu předmětu samotného závazného stanoviska.
[42] Obdobně v otázce dotčení právní sféry adresátů rozhodnutí podmíněného závazným
stanoviskem. I zde je nutno, stejně jako v rozsudku ve věci Závazná stanoviska II, připomenout,
že závazná stanoviska se uplatňují v široké škále správních řízení, a to jak zahajovaných žádostí,
tak z moci úřední. Ani v případě řízení o žádosti není závazné stanovisko vydáváno vždy
jen z popudu dotčené osoby (žadatele, případně budoucího žadatele), iniciátorem jeho vydání
může být také (v některých případech dokonce jedině) správní orgán příslušný k vydání
konečného rozhodnutí. U řízení z moci úřední je tomu tak vždy. Často tedy ani není možno
hovořit o adresátovi závazného stanoviska, který by stál mimo strukturu veřejné správy.
[43] Dospěl-li rozšířený senát v rozsudku ve věci Závazná stanoviska II k závěru, že tato
stanoviska „sama o sobě nezakládají, nemění, neruší nebo závazně neurčují práva nebo povinnosti“, neboť
k tomu dochází až případným vydáním konečného rozhodnutí, pro něž bylo stanovisko
závazným podkladem, nelze v případě úkonu, jímž je závazné stanovisko zrušeno spatřovat
samostatný zásah do subjektivních veřejných práv jakýchkoliv osob, a to ani ve smyslu jejich
právní sféry, jak ji vyložit rozšířený senát již v usnesení ve věci Závazná stanoviska I.
[44] Zrušením závazného stanoviska v přezkumném řízení totiž může nastat pouze některá
ze dvou následujících situací v závislosti na tom, v jakém stadiu se k okamžiku zrušení závazného
stanoviska nachází řízení, v němž má být vydáno rozhodnutí podmíněné závazným stanoviskem.
[45] První situaci představují případy, kdy takové řízení buď ještě nebylo ani jen zahájeno,
nebo dosud probíhá, tedy v něm nedošlo k vydání konečného rozhodnutí. Nezáleží
na tom, zda jde o rozhodnutí v prvním stupni, proti němuž nebylo a nebude podáno odvolání
nebo o rozhodnutí o odvolání (rozkladu). Podstatné je, že rozhodnutí bylo vydáno před zrušením
závazného stanoviska a nabyde (třebas i později) právní moci. Závazné stanovisko v těchto
případech ještě nebylo konečným rozhodnutím ve věci „konzumováno“ a obnovuje se procesní
situace před jeho vydáním. Je tu totiž stále žádost o jeho vydání, ať již podaná dotčenou osobou
nebo správním orgánem příslušným k vydání konečného rozhodnutí. Na ni musí dotčený správní
orgán (znovu) reagovat, zpravidla vydáním nového závazného stanoviska (nebude-li dán některý
ze zákonných důvodů pro odložení věci či zastavení řízení).
[46] Rozšířený senát si je samozřejmě vědom, že zrušení závazného stanoviska před vydáním
konečného rozhodnutí představuje procesní komplikaci, která může mít v případě řízení
o žádosti (zpravidla o povolení nějaké činnosti) negativní časové, případně i ekonomické
důsledky pro dotčené osoby, zejména žadatele. Tyto důsledky se však zásadně neliší od jiných
procesních úkonů správních orgánů v průběhu správního řízení, jako jsou například výzvy
žadateli k předložení či doplnění podkladů pro rozhodnutí, opatřování (dodatečných) podkladů
samotným správním orgánem, přerušení řízení nebo (a zejména) zrušení prvostupňového
rozhodnutí odvolacím správním orgánem. Jakkoliv mohou být i jejich dopady na časový průběh
řízení citelné, platná právní úprava soudního přezkumu činnosti veřejné správy dává soudům
jen velmi omezené možnosti do takových situací zasahovat.
[47] Rozšířený senát považuje za klíčové, že soudní ochrana práv dotčených osob je zajištěna
pro případ, nebude-li nové závazné stanovisko vydáno a řízení, v němž má být vydáno
rozhodnutí tímto stanoviskem podmíněné, bude z tohoto důvodu zastaveno. Proti rozhodnutí
o zastavení řízení totiž lze podat žalobu podle §65 s. ř. s. V řízení o ní soud k žalobní námitce
přezkoumá i zákonnost úkonu, jímž došlo ke zrušení závazného stanoviska dotčeného orgánu,
neboť se v tom případě jedná o závazný podklad rozhodnutí o zastavení řízení (§75 odst. 2
s. ř. s.).
[48] Nejedná-li se o právě popsaný případ, v úvahu připadá v zásadě jen žaloba na ochranu
před nečinností správního orgánu, spočívající v nevydání meritorního rozhodnutí v zákonné
či přiměřené lhůtě (§79 a násl. s. ř. s.), případně žaloba proti nezákonnému zásahu spočívajícímu
v nevydání (nového) závazného stanoviska (§82 a násl. s. ř. s.), v obou případech samozřejmě
za splnění zákonných předpokladů pro její přípustnost.
[49] Je ale především povinností správních orgánů předcházet vzniku takových situací. Mělo
by k němu docházet jen tehdy, je-li to skutečně nezbytné k ochraně zákonnosti, veřejných zájmů
nebo práv dotčených osob, a to při důsledném dodržení zásady proporcionality a ostatních
základních zásad činnosti správních orgánů. Je-li už v konkrétním případě nezbytné ke zrušení
závazného stanoviska přistoupit, je povinností všech zúčastněných správních orgánů,
aby v souladu s principem dobré správy vyvinuly, jednotlivě i ve vzájemné spolupráci, maximální
možné úsilí k včasné eliminaci či alespoň minimalizaci negativních dopadů takového kroku
na všechny chráněné zájmy, včetně zájmů dotčených osob.
[50] Druhá z možných situací nastává, pokud ještě před zrušením závazného stanoviska bylo
konečné rozhodnutí jím podmíněné vydáno. Na tento případ výslovně pamatuje spr. řád v §149
odst. 7, podle nějž „[z]rušení nebo změna závazného stanoviska je v případě, že rozhodnutí, které bylo
závazným stanoviskem podmíněno, již nabylo právní moci, důvodem obnovy řízení“. Jiné právní účinky vůči
dotčeným osobám, a zejména pak ve vztahu k právním účinkům rozhodnutí podmíněného
závazným stanoviskem, platná právní úprava se zrušením závazného stanoviska dotčeného
orgánu poté, kdy bylo podmíněné rozhodnutí vydáno, nespojuje.
[51] I v tomto případě samozřejmě „ožívá“ původní žádost o vydání závazného stanoviska,
na niž musí dotčený správní orgán reagovat. Vedle toho je na příslušném správním orgánu,
zpravidla tom, který ve věci rozhodnutí podmíněného závazným stanoviskem rozhodoval
v posledním stupni (§100 odst. 2 nebo 3 spr. řádu), aby „zvážil potřebu“ obnovy řízení.
[52] Samotné zrušení závazného stanoviska, které bylo podkladem vydaného rozhodnutí, však
ještě neznamená nejen to, že musí dojít k obnově řízení (tzv. iudicium rescissorium),
ale ani jen to, že bude zahájeno řízení o jejím povolení či nařízení (tzv. iudicium rescindens). Natož,
že by nutně muselo dojít ke změně v rozsahu práv a povinností dotčených osob, jak je vymezilo
původní rozhodnutí, podmíněné později zrušeným závazným stanoviskem.
[53] K zahájení řízení o obnově původního správního řízení dojde buď v případě, že o její
povolení požádá některý z účastníků původního řízení, nebo že příslušný správní orgán
po předběžném zvážení usoudí, že mohou být splněny zákonné podmínky pro její nařízení
z úřední iniciativy, a řízení o obnově sám zahájí.
[54] Pro následné povolení nebo nařízení obnovy řízení musí být, kromě zrušení závazného
stanoviska, které bylo podkladem v obnovovaném řízení, splněny následující podmínky:
[55] V případě řízení o žádosti to je především zachování subjektivní (tříměsíční) a především
objektivní (tříleté) lhůty počítané od právní moci původního rozhodnutí (nikoliv např. od zrušení
závazného stanoviska). Pro obnovu řízení ex offo se uplatní toliko lhůta objektivní, v níž však musí
být rozhodnutí o obnově vydáno (§100 odst. 2 a 3 spr. řádu).
[56] Současně bude muset být splněna další podmínka pro povolení či nařízení obnovy, totiž
skutečnost, že zrušení závazného stanoviska může odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla
předmětem původního rozhodování (§100 odst. 1 in fine spr. řádu). Uplatnění této podmínky,
je-li důvodem obnovy změna či zrušení závazného stanoviska podle §149 odst. 6 spr. řádu může
být sporné, podle toho, zda je tento důvod považován za samostatný, nebo jako zvláštní důvod
doplňující výčet důvodů obnovy v §100 odst. 1 písm. a) a b) spr. řádu. Rozšířený senát
má za použití argumentu od většího k menšímu (a maiori ad minus) za to, že je-li tato podmínka
uplatňována i při obnově řízení v důsledku zrušení samostatného rozhodnutí, které bylo
podkladem v obnovovaném řízení [§100 odst. 1 písm. b) spr. řádu], tím spíše musí být uplatněna,
má-li být důvodem obnovy „pouhé“ závazné stanovisko. Tato podmínka bude při obnově
z důvodu zrušení podkladového závazného stanoviska zpravidla splněna, neboť nelze předjímat
obsah nového závazného stanoviska dotčeného orgánu. Zřejmě s výjimkou situace, že by bylo
dotčeným orgánem nové závazné stanovisko vydáno dříve, než k rozhodování o obnově dojde
a současně by z něj bylo zjevné, že potřebu jiného řešení věci nevyvolává.
[57] Další a významnou podmínku obnovy řízení představují zásady proporcionality a ochrany
práv nabytých v dobré víře (§100 odst. 5 ve spojení s §94 odst. 4 a 5 spr. řádu). K povolení
nebo (a to zejména) nařízení obnovy by nemělo dojít v případě, že by újma způsobená
obnovením řízení některému z účastníků řízení, který nabyl práva z původního rozhodnutí
v dobré víře, byla ve zjevném nepoměru k újmě, která z tohoto rozhodnutí vzešla jinému
z účastníků nebo veřejnému zájmu.
[58] V případě řízení o obnově z úřední povinnosti musí být navíc ke všem výše uvedeným
podmínkám shledán veřejný zájem na tom, aby ve věci bylo vedeno nové řízení (§100 odst. 3
spr. řádu)
[59] Účelem tohoto podrobného výčtu podmínek, které musí být splněny, aby mohlo dojít
alespoň k zahájení řízení o obnově řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí podmíněné závazným
stanoviskem, a tím spíše k povolení či nařízení takové obnovy, je ukázat, jak daleko je od zrušení
závazného stanoviska podle §149 odst. 6 spr. řádu k myslitelnému zásahu do právní sféry
dotčených osob v jeho důsledku v případech, kdy před jeho zrušením došlo k vydání
podmíněného rozhodnutí.
[60] Tak jako je závazné stanovisko jen jedním z více podkladů konečného rozhodnutí a jeho
předmět jen jedním z více hledisek pro posouzení celé věci (srov. zejména bod 46 rozsudku
ve věci Závazná stanoviska II), je i úkon, jímž bylo závazné stanovisko zrušeno, jen jedním
z podkladů rozhodnutí o povolení nebo nařízení obnovy a fakt jeho zrušení jen jednou z více
skutečností, které o povolení či nařízení obnovy rozhodnou.
[61] Nemluvě již o tom, že s výjimkou přiznání odkladného účinku žádosti o obnovu řízení,
resp. odkladného účinku rozhodnutí o obnově řízení, je to teprve nové rozhodnutí ve věci, které
s konečnou platností určí rozsah případné změny práv a povinností dotčených osob v důsledku
odlišného posouzení věci od původního rozhodnutí.
[62] Z hlediska zachování přístupu dotčených osob k soudní ochraně je podstatné,
že již rozhodnutí o povolení nebo nařízení obnovy řízení, pro něž je úkon rušící závazné
stanovisko podkladem, podléhá přezkumu ve správním soudnictví k žalobě podle §65 s. ř. s.
(přinejmenším v případech, není-li vyloučen odkladný účinek povolení či nařízení obnovy - srov.
zejména usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 6. 2007, čj. 5 As 13/2006-46, č. 1427/2008 Sb.
NSS, nebo rozsudek NSS ze dne 26. 2. 2010, čj. 5 As 12/2009-153, č. 2052/2010 Sb. NSS)
K soudnímu přezkoumání tohoto úkonu tak může dojít podle §75 odst. 2 s. ř. s. v řízení o žalobě
proti rozhodnutí o obnově řízení, stejně jako je tomu u závazných stanovisek v řízení o žalobě
proti rozhodnutí, jež jimi byla podmíněna.
Posouzení další argumentace postupujícího senátu
[63] Postupující senát dále poukázal na nedůvodnost odlišného přístupu k soudní ochraně
proti úkonům, jimiž se v přezkumném řízení ruší závazná stanoviska (podle §149 odst. 6
spr. řádu), od případů rušení jiných úkonů podle části čtvrté správního řádu (podle §156 odst. 2
spr. řádu) – viz bod [21] a násl. tohoto rozsudku. Rozšířený senát má za to, že zcela legitimním
důvodem pro takové odlišení je právě skutečnost, že zrušení závazného stanoviska není oním
„posledním slovem“ správních orgánů s přímými důsledky do právní sféry dotčených osob
(jak je zevrubně popsáno výše), na rozdíl například od zrušení vysokoškolského diplomu
(viz např. rozsudek NSS ze dne 9. 6. 2016, č.j. 2 As 170/2015-58, nebo usnesení NSS ze dne
16. 10. 2015, č.j. Komp 1/2015-55 (bod 13).
[64] Pro úplnost rozšířený senát k druhé otázce předložené postupujícím senátem konstatuje,
že úkon, jímž nadřízený správní orgán v přezkumném řízení zrušuje závazné stanovisko
dotčeného orgánu, nemůže být samostatně soudně přezkoumatelný ani žalobou proti
nezákonnému zásahu podle §82 s. ř. s. Jak bylo odůvodněno výše, zrušení závazného stanoviska
se (obdobně jako závazné stanovisko samo) v právní sféře dotčených osob neprojeví přímo,
ale případně až spolu s konečným rozhodnutím ve věci. Patří proto k těm procesním úkonům
správního orgánu, proti nimž se samostatná zásahová žaloba nepřipouští (z obsáhlé judikatury
Nejvyššího správního soudu k tomuto členění srov. např. rozsudek ze dne 29. 1. 2020,
čj. 10 Afs 304/2019-39, č. 3974/2020 Sb. NSS, zejm. body 11 a násl., a tam citovanou
judikaturu). Toto rozlišování bylo opakovaně akceptováno jako ústavně konformní i Ústavním
soudem, z poslední doby viz např. nález sp. zn. III. ÚS 2383/19 ze dne 14. 1. 2020, z nějž
vychází i uvedený rozsudek NSS.
Shrnutí právního názoru rozšířeného senátu
[65] Úkon, jímž nadřízený orgán v přezkumném řízení podle §149 odst. 6 spr. ř. zrušil
závazné stanovisko dotčeného orgánu, není rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s., a je proto
ze soudního přezkumu vyloučen podle §70 písm. a) s. ř. s. Žalobu proti takovému úkonu musí
soud odmítnout podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. d) s. ř. s.
V.3. Použití na nyní posuzovanou věc
[66] Na základě závazného stanoviska Magistrátu hl. m. Prahy jako orgánu státní památkové
péče ze dne 11. 11. 2015, později zrušeného žalovaným, bylo dne 29. 12. 2015 vydáno
pro stěžovatelčin záměr stavební povolení. Mezi stranami není sporné, že toto povolení nabylo
právní moci dne 17. 1. 2016, tedy před zrušením závazného stanoviska, a, jak vyplývá
z argumentace účastníků řízení, přinejmenším ke dni rozhodnutí městského soudu jí nepozbylo.
[67] Na použitelnost přijatých právních názorů pro nyní posuzovanou věc nemá vliv
skutečnost, že žaloba směřovala proti rozhodnutí, jímž ministr kultury zamítl rozklad proti úkonu
žalovaného. Důvody, pro něž nelze úkon žalovaného považovat za rozhodnutí ve smyslu §65
s. ř. s., ani připustit jeho přezkum k žalobě proti nezákonnému zásahu, se nutně uplatní i vůči
rozhodnutí o rozkladu proti němu (obdobně např. rozsudek ze dne 22. 10. 2020, čj.
8 As 32/2020-38, bod 10).
[68] Bylo již uvedeno, že platná právní úprava nespojuje se zrušením závazného stanoviska
dotčeného orgánu poté, kdy bylo vydáno rozhodnutí, pro něž bylo závazným podkladem, žádné
přímé právní účinky vůči žadateli, zejména pak ve vztahu k právním účinkům konečného
rozhodnutí. Zrušení závazného stanoviska orgánu státní památkové péče je možným důvodem
pro povolení či nařízení obnovy stavebního řízení ve věci stavebního povolení ze dne
29. 12. 2015. Pokud by k takovému povolení či nařízení došlo, k přezkumu zrušení závazného
stanoviska žalovaným by proto mohlo dojít podle §75 odst. 2 s. ř. s. k případné žalobě proti
rozhodnutí o obnově stavebního řízení v souladu s výše uvedenými obecnými závěry.
[69] Nejvyšší správní soud dodává, že tím spíše nemohlo rozhodnutím žalovaného o zrušení
závazného stanoviska orgánu státní památkové péče dojít k myslitelnému dotčení stěžovatelky
na jejích právech, nebyla-li v posuzované věci v zákonných lhůtách podána žádost o povolení
obnovy řízení, resp. vydáno rozhodnutí o jejím nařízení, čemuž nasvědčuje zejména vyjádření
stěžovatelky ze dne 9. 8. 2018 a jeho přílohy.
[70] Otázka přípustnosti žaloby proti úkonu, jímž žalovaný zrušil závazné stanovisko orgánu
státní památkové péče, je v nyní posuzované věci jedinou rozhodnou právní otázkou. Rozšířený
senát proto v návaznosti na obecné posouzení předložené otázky rozhodl v souladu s §71 odst. 1
Jednacího řádu NSS rozsudkem ve věci samé.
[71] Důvody, pro něž městský soud odmítl stěžovatelčinu žalobu pro nepřípustnost podle
§46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. d) a §70 písm. a) s. ř. s. jsou zcela souladné
s právními závěry, k nimž dospěl rozšířený senát. Kasační stížnost je proto nedůvodná.
VI. Závěr a náklady řízení
[72] Stěžovatelka se svými námitkami neuspěla. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal
důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl
kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[73] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci neměla úspěch, a proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2020
Josef Baxa
předseda rozšířeného senátu
Odlišné stanovisko k rozsudku v souladu s §55a s. ř. s. uplatnil soudce Aleš Roztočil. Text
odlišného stanoviska je připojen.
Odlišné stanovisko podle §55a s. ř. s. soudce Aleše Roztočila k rozsudku rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2020, č. j. 2 As 8/2018 – 76
[1] Nesouhlasím s výrokem ani s odůvodněním rozhodnutí rozšířeného senátu, proto
k němu připojuji toto odlišné stanovisko dle §55a s. ř. s.
[2] Nepolemizuji s tím, že závazné stanovisko (je-li podkladem pro jiné rozhodnutí správního
orgánu ve smyslu §149 odst. 1 správního řádu) nezakládá samo o sobě práva a povinnosti, jedná
se o subsumovaný akt, který je přezkoumatelný v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu, které ze závazného stanoviska vychází. Tomu odpovídá i postup pro napadení
podmíněného rozhodnutí opravným prostředkem a potvrzení či změna závazného stanoviska
nadřízeným orgánem v průběhu odvolacího řízení, směřují-li odvolací námitky proti obsahu
závazného stanoviska (§149 odst. 5 správního řádu). I toto potvrzení či změna závazného
stanoviska v průběhu odvolacího řízení představuje subsumovaný akt, který je přezkoumatelný
pouze jako podkladový akt v řízení o žalobě proti finálnímu pravomocnému rozhodnutí
správního orgánu ve správním řízení dle §75 odst. 2 věta druhá s. ř. s. V tomto smyslu respektuji
dřívější rozhodnutí rozšířeného senátu ve věci Závazná stanoviska II.
[3] Na druhou stranu je nutné mít na paměti, že závazné stanovisko je formalizovaným
úkonem správního orgánu, kterým dochází k závaznému posouzení záměru žadatele (popř. jiné
vymezené otázky) z určitého zákonem stanoveného hlediska (např. z hlediska veřejného zájmu
na ochraně památek či na ochraně životního prostředí). V některých sporných případech
pak pro žadatele získání určitého závazného stanoviska (kladného, byť se stanovením určitých
podmínek) představuje klíčový krok pro přípravu a schválení záměru a další projednání záměru
ve správním řízení je již spíše formální. Jakmile je závazné stanovisko vydáno, může být změněno
či zrušeno jen zákonem stanoveným způsobem a ze zákonem uvedených důvodů. Ačkoli žadateli
samotným závazným stanoviskem nevzniká bezprostředně oprávnění záměr realizovat, vzniká
mu legitimní očekávání, že v případě splnění dalších právem předvídaných kroků jeho záměr
bude povolen a on jej bude moci realizovat. Na základě kladného závazného stanoviska
(byť s podmínkami) tak získává úřední schválení svého záměru z daného zákonného hlediska.
Toto legitimní očekávání musí být právem chráněno podobně jako již nabytá práva. Ostatně
i dlouholetá judikatura Evropského soudu pro lidská práva uznává, že legitimní očekávání
ohledně nabytí určitého majetku založené na dostatečně konkrétním úředním aktu je chráněno
podobně jako již nabyté vlastnické právo ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě
o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. rozsudek ESLP z 29. 11. 1991, Pine Valley
Developments Ltd a další v. Irsko, č. 12742/87, nebo rozhodnutí velkého senátu ESLP z 6. 7. 2005,
ve věci STEC a další v. Spojené království, č. 65731/01 a 65900/01).
[4] Zákonodárce také tato východiska respektoval, neboť v §149 odst. 6 správního řádu
stanovil, že závazné stanovisko (mimo případy podání odvolání proti jím podmíněnému
rozhodnutí) může být změněno či zrušeno pouze v přezkumném řízení. Ačkoli tedy závazné
stanovisko samotné je vydáváno mimo správní řízení, o jeho změně či zrušení musí
být rozhodnuto ve správním řízení, jehož výsledkem je rozhodnutí, kterým se v určité věci
zakládají, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby (§9 správního řádu).
Zde se rozhodnutím v přezkumném řízení ruší legitimní očekávání založené závazným
stanoviskem. Zároveň odkaz na přezkumné řízení v §149 odst. 6 správního řádu znamená,
že je nutné i při rušení a změně závazného stanoviska respektovat korektivy, kterými zákon
omezuje uplatnění dozorčího práva v případech skončených pravomocnými rozhodnutími
dle §94 až 99 správního řádu: ke zrušení závazného stanoviska může nadřízený orgán přistoupit
jedině z důvodu jeho nezákonnosti (nikoli tedy z důvodu věcné nesprávnosti), přičemž i pokud
je shledána nezákonnost přezkoumávaného zákonného stanoviska, musí být dále zkoumáno,
zda jeho zrušení je proporcionální vzhledem ochraně práv nabytých v dobré víře (zde tedy
právem chráněnému legitimnímu očekávání) v poměru k ochraně veřejného zájmu a práv dalších
dotčených osob (§94 odst. 4 a 5 správního řádu).
[5] Obávám se, že rozhodnutí většiny ve svém důsledku znamená popření těchto zákonných
limitů uplatnění dozorčího práva nadřízeným správním orgánem a zejména odepření jejich účinné
soudní ochrany. Zejména bagatelizuje možné porušení legitimního očekávání žadatele jako
pouhou „procesní komplikaci“ a zákonná omezení uplatnění dozorčího práva proměňuje pouze
v jakýsi morální apel na správní orgány, aby takto postupovaly, ovšem bez možnosti jejich reálné
prosaditelnosti v soudním řízení.
[6] Především je nutné si uvědomit, že rozhodnutí o zrušení závazného stanoviska
v přezkumném řízení není subsumovaným aktem, který podléhá soudnímu přezkumu standardně
dle §75 odst. 2 věty druhé s. ř. s. Jednak se jedná o samostatné rozhodnutí správního orgánu
ve smyslu §67 správního řádu, což podle mého názoru samo o sobě vylučuje možnost jeho
kvalifikování jako subsumovaného aktu správního orgánu. Dále je nutné vzít v úvahu,
že samotné zrušení závazného stanoviska nemá žádný obsah, který by mohl být převzat
do rozhodnutí správního orgánu (jako je tomu právě u samotných závazných stanovisek
dotčených orgánů). Subsumovaným aktem, jehož zákonnost lze přezkoumat v řízení o žalobě
proti (podmíněnému) rozhodnutí správního orgánu, je případně nové závazné stanovisko
dotčeného orgánu (bude-li takové vydáno). Zákonnost takového nového zákonného stanoviska
přitom nemusí být vyloučena ani v případě, kdy předchozí závazné stanovisko bylo zrušeno
v přezkumném řízení nezákonně, tj. při nerespektování zákonných limitů zmíněných výše v bodě
[4].
[7] Bohužel aplikační praxe nasvědčuje tomu, že výše zmíněná zákonná omezení
pro přezkum závazných stanovisek nadřízenými orgány často respektována nejsou a že správní
orgány si někdy příliš „nelámou hlavu“ s rozlišováním mezi nezákonností závazného stanoviska
a odlišným pohledem na odborné otázky památkové péče či jiných chráněných zájmů, tím méně
pak se zohledňováním zásahu takového aktu do právní sféry dané osoby. Z dřívější judikatury
(před rozsudkem rozšířeného senátu ve věci Závazná stanoviska II) lze poukázat jako na ilustrativní
např. na rozsudek NSS ze dne 21. 1. 2010, č. j. 6 As 36/2009 – 162, který se zabývá zrušením
souhlasného závazného stanoviska Magistrátu hlavního města Prahy k obnově sýpky v areálu
benediktýnského kláštera na Břevnově. Věcně šlo o odborný spor mezi magistrátem jako
dotčeným orgánem státní památkové péče a příslušným odborným pracovištěm Národního
památkového ústavu. Posledně jmenovaný pak svůj nesouhlas s obsahem závazného stanoviska
vyjádřil podnětem Ministerstvu kultury k přezkumu závazného stanoviska. Nejvyšší správní soud
v cit. rozsudku jasně vyslovil, že dotčený orgán na úseku státní památkové péče (Magistrát
hl. m. Prahy) je věcně příslušným orgánem, který při respektování současného stavu poznání
má i odbornou diskreci v rozhodování ohledně přípustnosti konkrétního způsobu obnovy
kulturní památky, pokud svou úvahu v této otázce přiměřeně odůvodní. Samotný názor
dotčeného orgánu odlišný od odborného posouzení nadřízeného správního orgánu nezakládá
nezákonnost závazného stanoviska, která by mohla být důvodem pro jeho zrušení v přezkumném
řízení.
[8] O tom, že rozlišení vad zakládajících nezákonnost závazného stanoviska a pouhého
nesouhlasu s odborným posouzením otázky přípustnosti určitého způsobu obnovy či zásahu
do kulturní památky může být i u žalovaného Ministerstva kultury náročným úkolem svědčí
i nedávný rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2020, č. j. 4 As 79/2020 – 40, vydaný ve věci stejných
účastníků a stejného záměru jako v nyní posuzované věci (v cit. rozsudku se ovšem jednalo
o závazné stanovisko vydané ve formě rozhodnutí, neboť nebylo podkladem pro další
rozhodování stavebního úřadu). V této věci Nejvyšší správní soud musel konstatovat,
že (ani poté, co rozhodnutí o zrušení závazného stanoviska bylo předtím ze stejného důvodu
již třikrát zrušeno) nebyl žalovaný schopen přezkoumatelným způsobem odůvodnit,
v čem konkrétně spočívala nezákonnost zrušeného závazného stanoviska: „Ohledně porušených
právních předpisů však již uvádí jen neurčité právní pojmy jako ?zásady památkové ochrany ?, aniž však tyto
pojmy naplňuje konkrétním obsahem. Vysvětlení toho, jakým způsobem závazné stanovisko právní předpisy
porušuje, pak v rozhodnutí zcela absentuje, přičemž ministr kultury se místo přezkoumatelných úvah omezuje
na nic neříkající konstatování typu ?zjištění považuji za závažná ?, ?s ohledem na podklady v ýrok napadeného
rozhodnutí obstojí? či ?rozhodnutí je založeno na dostatečných a přípustných podkladech ?. “ Vzhledem k tomu,
že nyní projednávaná věc je s věcí rozhodnutou rozsudkem č. j. 4 As 79/2020 – 40 skutkově
a právně propojená, je stejnými vadami pravděpodobně zatíženo i rozhodnutí žalovaného v této
věci.
[9] Soudní ochrana proti zrušení závazného stanoviska poskytnutá v rámci žaloby proti
rozhodnutí vydanému ve správním řízení na základě nového závazného stanoviska je fakticky
spíše iluzí. Představuje tak vzdálenou hypotetickou perspektivu soudní ochrany, která racionálně
uvažujícího jedince odradí od toho, aby o takovou ochranu vskutku usiloval. Aby totiž dosáhl
pravomocného meritorního rozhodnutí správního orgánu, které lze napadnout žalobou,
v níž by (podle názoru většiny) teprve mohl namítat nezákonnost zrušení původního
pro něj příznivého závazného stanoviska, musel by projít mnohaměsíční, spíše však mnohaletou,
zcela zbytečnou administrativní proceduru s vynaložením značných nákladů (spočívajících
např. v získání ostatních závazných stanovisek a zpracování příslušné dokumentace, nákladů
zastoupení a činění mnoha procesních úkonů), zatěžující nejen žadatele, nýbrž i další účastníky,
dotčené správní orgány, správní orgán vedoucí správní řízení a nadřízený správní orgán.
To vše bez jakéhokoli smyslu, neboť celá tato procedura nemůže přinést nápravu nezákonnosti
spočívající ve zrušení závazného stanoviska v rozporu s §149 odst. 6 ve spojení s §94 odst. 1 a 4
správního řádu. U samotných závazných stanovisek má trvání na tomto postupu určitou
racionalitu s odkazem na princip subsidiarity soudního přezkumu a mechanismus zakotvený
v §149 odst. 5 správního řádu, tj. revize obsahu závazného stanoviska z hlediska uplatněných
odvolacích námitek proti němu brojících ze strany nadřízeného správního orgánu. V případě
(nezákonného) zrušení závazného stanoviska však žádná náprava v následném správním řízení
přijít z povahy věci nemůže. Proto je názor většiny i v rozporu s požadavkem aby omezení práva
na soudní ochranu sledovala legitimní cíl a byla s tímto účelem v rovnováze (např. nález
Ústavního soudu z 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/2011). Podle mého názoru výklad většiny
z předestřených důvodů žádnému legitimnímu účelu neslouží.
[10] Mám za to, že v případě rušení závazných stanovisek rozšířený senát odmítnutím
soudního přezkumu rozhodnutí o zrušení závazného stanoviska fakticky posvětil případy
nezákonného postupu správních orgánů (podobné výše v judikatuře popsaným),
kdy se jednotlivci stávají rukojmími ve vzájemných odborných sporech mezi správními orgány,
zcela vydanými na milost úřadům. Zatímco v jiných svých rozhodnutích se rozšířený senát
zasazuje o omezování „bílých míst“ v oblasti výkonu veřejné správy, kam nedosáhne ochrana
práv poskytovaná správními soudy (usnesení rozšířeného senátu ze dne 22. 10. 2019, čj.
6 As 211/2017-88, č. 3948/2019 Sb. NSS, bod 38), toto rozhodnutí bohužel zmíněný trend
nenásleduje.
V Brně dne 15. prosince 2020
Aleš Roztočil
člen rozšířeného senátu