ECLI:CZ:NSS:2020:3.AZS.228.2019:49
sp. zn. 3 Azs 228/2019 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: A. B., zastoupené
Mgr. Marikou Rytířovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Lazarská 11/6, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. 5. 2019, č. j. 36
Az 4/2018 – 118,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne
28. 5. 2019, č. j. 36 Az 4/2018 – 118, se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 2. 2018, č. j. OAM-144/ZA-ZA11-P15-2016,
se zru š u je a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení
částku 23.420 Kč, a to do 15 (patnácti) dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její
zástupkyně, advokátky Mgr. Mariky Rytířové.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 12. 2. 2018, č. j. OAM-144/ZA-ZA11-P15-2016 (dále jen
„napadené rozhodnutí“), žalovaný rozhodl o tom, že se žalobkyni neuděluje mezinárodní
ochrana podle §12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“). Žalobkyně požádala o mezinárodní ochranu pro obavu
z pronásledování z důvodu svého náboženského vyznání. Tvrdila, že je příslušníkem státem
neregistrované (tzv. domácí) křesťanské církve – Jia Ting Pai, přičemž v Číně má být
pronásledován a utlačován každý, o kom komunistická strana zjistí, že je věřící. Žalobkyně podala
proti napadenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce
v Pardubicích (dále jen „krajský soud“), který ji zamítl rozsudkem ze dne 28. 5. 2019,
č. j. 36 Az 4/2018 – 118 (dále jen „napadený rozsudek“).
[2] Krajský soud v napadeném rozsudku nejprve odkázal na judikaturu Nejvyššího správního
soudu a Ústavního soudu, dle které soud není povinen reagovat na každou dílčí námitku,
a dále v případě shody mezi jeho názorem a odůvodněním napadeného správního rozhodnutí
může na toto odůvodnění odkázat (viz judikatura uvedená v bodech 18 a 19 napadeného
rozsudku). Krajský soud rovněž poznamenal, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné,
neboť je řádně odůvodněno a založeno na dostatečném množství podkladů z věrohodných
zdrojů. Žalovaný podle krajského soudu rovněž vysvětlil, proč konkrétní materiály nezařadil
mezi podklady rozhodnutí, respektive vypořádal žalobkyní navrhované důkazy. Doplnil,
že skutková zjištění žalovaného odpovídají obsahu správního spisu a jsou správná. Krajský soud
následně zdůraznil, že azyl není univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím
postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel, ale je aplikovatelný pouze ve vztahu
k pronásledování ze zákonem uznaných důvodů. Taktéž platí, že neslouží k legalizaci pobytu.
Právo na azyl je právem na nezbytnou ochranu a nelze jej tak dle krajského soudu v souladu
s judikaturou Nejvyššího správního soudu vnímat jako právo žadatele vybrat si zemi, v níž toto
právo uplatní. V této souvislosti krajský soud podotkl, že o azyl je nutno žádat v první nebližší
bezpečné zemi, respektive v kulturně a geograficky nejbližších zemích, přičemž však žalobkyně
na doporučení třetí osoby cestovala tisíce kilometrů, aniž by relevantně vysvětlila, proč žádost
nepodala např. v Jižní Koreji či jiné blízké zemi.
[3] Ve shodě s žalovaným krajský soud dále považoval za nedůvěryhodné, že žalobkyně
přicestovala na území ČR za pomoci uvedení řady nepravdivých údajů a doložení padělaných
dokumentů, které uváděla především ve vztahu k zastupitelskému úřadu ČR, což navíc přiznala
až po konfrontaci ze strany žalovaného. O mezinárodní ochranu pak nepožádala bezprostředně
na letišti po příletu do ČR, ale se zpožděním v Zastávce u Brna. Krajský soud přisvědčil
žalovanému rovněž v tom, že nelze vyloučit příslušnost žalobkyně k církvi Jia Ting Pai,
přičemž dle podkladů se členové náboženských menšin v Číně obecně mohou stát terčem
negativního jednání ze strany čínských státních orgánů. Podle názoru krajského soudu však
nebyla žalobkyně z důvodu své příslušnosti ke zmíněné náboženské skupině vystavena
(dlouhodobému) pronásledování ve smyslu §2 odst. 4 zákona o azylu. Její zatčení, napadení
a držení policií na přelomu let 2014 a 2015 označil krajský soud ve shodě s žalovaným
za ojedinělý incident. Dodal, že není zřejmé, na základě čeho, kromě uhrazené pokuty, žalobkyni
propustili, aby ji následně opět dle fotografie hledali. K následné údajné hospitalizaci žalobkyně
v délce 1 týdne poznamenal, že ji jednak nedoložila žádnou (lékařskou) zprávou, ač tomu nic
nebránilo, a jednak při jednání u soudu uvedla, že se nechala ošetřit, ale hospitalizována nebyla.
Takové nepřesnosti nelze dle krajského soudu přičíst eventuelním nepřesnostem při překladu
z cizího jazyka. Za „problematicky uvěřitelné “ označil krajský soud i její tvrzení, že neprozradila
policistům své jméno, příjmení a další údaje během více jak tří týdnů trvajícího zadržení, kdy měla
být průběžně bita a vyslýchána. Krajský soud poukázal rovněž na skutečnost, že se žalobkyně
následně neobrátila na státní orgány, které mohou činnost policie prošetřit, což nelze zcela
ospravedlnit nedůvěrou v jejich činnost. Žalobkyně tak nemohla bez pochyb a úspěšně tvrdit,
že se jednalo o akt státní mocí vyvolaný, podporovaný, záměrně trpěný nebo úmyslně
nedostatečně potlačovaný ve smyslu judikatury správních soudů.
[4] V další části napadeného rozsudku krajský soud poznamenal, že žalobkyni nikdo nebránil
ve vyznávání víry, nedošlo ani k ohrožení jejího zdraví, života, osobní svobody (s výjimkou
jednoho tvrzeného zatčení a propuštění) či jiných lidských práv. Žalobkyně neuvedla ani žádné
skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že se tak stane v případě jejího návratu do země
původu. V této souvislosti krajský soud poukázal na závěr žalovaného, že žalobkyni byl
bez problémů vydán pas, byť před tvrzeným zadržením, a rovněž její vycestování přes vysoce
střežené mezinárodní letiště v Pekingu bylo bezproblémové. Ze stejných důvodů vyloučil krajský
soud též možnost tzv. „pronásledování na kumulativním základě “, neboť s výjimkou výše zmíněného
zatčení na přelomu let 2014 a 2015 žalobkyně nepopsala jakékoli skutečné konkrétní projevy
čínských státních orgánů namířené jednoznačně proti její osobě. Ze všech shora popsaných
důvodům proto krajský soud uzavřel, že závěru žalovaného, dle něhož žalobkyně nesplňuje
podmínky pro udělení azylu ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu nelze nic vytknout.
[5] Krajský soud dále přisvědčil i tomu, že nebyly naplněny podmínky pro udělení doplňkové
ochrany dle §14a zákona o azylu. Připomněl přitom zhodnocení údajného zadržení žalobkyně
ze dne 17. 12. 2014 za ojedinělý incident, a to s „rozporuplnými následky, které žalobkyně popisovala
rozdílně “, po němž se více jak rok nic nepřihodilo. Poté žalobkyně legálně a bezpečně odcestovala
ze země původu. Pokud by měly čínské orgány o žalobkyni sebemenší zájem, potom
dle krajského soudu měly dostatek času, prostoru a prostředků, které mohly účinně využít.
Vydání pasu a bezproblémové vycestování žalobkyně potom rovněž svědčí o nezájmu čínských
orgánu o její osobu. Žalobkyně nad uvedené mohla využít možnosti vnitřního přesídlení,
jestliže sama zmínila, že policejní pátrání po její osobě se vztahovalo pouze na území jednoho
regionu. Krajský soud dále uvedl, že obavy žalobkyně ze zatčení po návratu do země původu jsou
nepodložené a spekulativní. Nelze dovodit, že by mohla být postižena za podání žádosti
o mezinárodní ochranu v ČR, neboť se nevrátila do země původu ve stanovené lhůtě a případ byl
medializován (medializaci navíc iniciovali samotní žadatelé o mezinárodní ochranu). Krajský soud
rovněž poznamenal, že závěr žalovaného, že žalobkyně přicestovala do České republiky jako člen
organizované skupiny, odpovídá spisovému materiálu.
[6] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti výroku I. napadeného rozsudku kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s oudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“). V ní nejprve uvedla, že její stížnost je ve smyslu §104a přijatelná, neboť žalovaný
ani krajský soud nerespektovali ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu ohledně
posouzení věrohodnosti výpovědi stěžovatelky, nesprávně aplikovali test přiměřené
pravděpodobnosti a nerespektovali zásadu „v pochybnostech ve prospěch žadatele“. V důsledku
uvedeného pochybili při výkladu relevantních ustanovení zákona o azylu. Tato pochybení vedla
k nesprávnému posouzení žádosti stěžovatelky o mezinárodní ochranu a měla dopad do jejího
hmotněprávního postavení. Nesprávné posouzení stěžovatelčiny žádosti o mezinárodní ochranu
má pak zvlášť závažné důsledky v podobě potenciálního zásahu do jejích nejzákladnějších
lidských práv.
[7] Napadenému rozsudku stěžovatelka následně nejprve vytkla nepřezkoumatelnost
pro nedostatek důvodů. Konkrétně uvedla, že krajský soud nereagoval na některé její věcné
argumenty obsažené v žalobě a replice a nekriticky přejal veškerou argumentaci žalovaného,
ačkoliv ta se ve velké míře pohybovala v rovině nepodložených domněnek a spekulací. Ve vztahu
k postupu krajského soudu dále namítla, že není pravdou, že netrvala na provádění dokazování
dalšími zprávami, které do spisu doložila, když pouze netrvala na čtení listin, které již byly
ve správním a soudním spise obsaženy, jelikož byla ubezpečena, že jsou všem přítomným známy.
Dodala, že k dotazu krajského soudu označila dokumenty, které se týkají přímo její osoby.
V této souvislosti namítla, že není zřejmé, zda krajský soud vzal do úvahy důkazy jí předložené,
jestliže odkazoval toliko na důkazy navrhované žalovaným a v některých případech dokonce
na důkazy, které ani navrhovány nebyly. Odkaz na nikým nenavržené důkazy napovídá tomu,
že krajský soud využil jako podklad pro své rozhodnutí odůvodnění jiných rozsudků,
což zpochybňuje individuální hodnocení každého případu ze strany správního orgánu i soudu.
[8] Stěžovatelka dále poukázala na to, že k některým důkazům krajský soud poznamenal,
že internetové články zásadně nejsou v azylovém řízení relevantním zdrojem informací, tím spíše
nepocházejí-li od respektovaných deníků. Zdůraznila rovněž, že v případě některých
z navrhovaných důkazů je správní orgán dokonce jejich autorem. Ve vztahu k „ analýze Veřejné
ochránkyně práv “ (pozn. NSS: stěžovatelka má vzhledem k dalšímu textu kasační stížnosti zřejmě
na mysli zprávu Veřejného ochránce práv ze dne 31. 10. 2018, č. j. KVOP-46235/2018; dále též
jen „zpráva VOP“) odmítla argument krajského soudu, že se jedná o analýzu jiného úřadu
a nadto nejde o závěrečné stanovisko, přičemž se jí soud dále nezabýval. Za irelevantní považuje
i to, zda se k dané zprávě ministr vnitra vyjádřil či nikoli. Dodala, že zprávy kanceláře VOP soudy
běžně využívají. V kontextu uvedeného stěžovatelka zdůraznila, že dokazování zprávou VOP
a rozhodnutími o udělení azylu jejím „souvěrcům“ navrhovala proto, aby demonstrovala, že určité
skutečnosti, které v jejím případě žalovaný vyhodnotil v její neprospěch, vyvstaly i v případech
žadatelů, jímž azyl udělen byl (např. vycestování ze země původu na vlastní cestovní pas
přes pekingské letiště, či uvedení nepravdivých informací při žádosti o vízum). Tyto skutečnosti
proto nemohly hrát rozhodnou roli. Neprovedením zmíněných důkazů se krajský soud zbavil
možnosti posoudit svévolnost postupu žalovaného, čímž porušil ve vztahu ke stěžovatelce
zásadu legitimního očekávání.
[9] Stěžovatelka nesouhlasila ani s tím, jak krajský soud věc posoudil po právní stránce. Část
napadeného rozsudku týkající se soudem rozebírané nutnosti žádat o azyl v kulturně
a geograficky nejbližších bezpečných zemích označila za nesrozumitelnou, včetně úvahy
proč stěžovatelka nepožádala o ochranu např. v Jižní Koreji, když v této zemi nikdy nebyla
a nemá k ní žádné vazby. Navíc vztahy této země a Číny považuje stěžovatelka za relativně
vyhrocené. Při hodnocení kulturně nejbližší země měl krajský soud hodnotit i počet ostatních
přistěhovalců v dané zemi a další aspekty, které stěžovatelka při svém rozhodování zvažovat
nemohla, neboť neměla a nemohla mít příslušné informace k dispozici. Stěžovatelka dále
poukázala na svou příslušnost k církvi Jia Ting Pai, jejíž příslušníci mohou být v Číně
pronásledováni. Žalovaný a krajský soud dle jejího názoru chybně vyhodnotili, že nečelila
negativnímu jednání ze strany státních orgánů v souvislosti se svým náboženstvím,
jež by nemohlo dosáhnout intenzity pronásledování ani na kumulativním základě. Poukázala
na to, že ve správním řízení hovořila o nemožnosti otevřeně praktikovat své náboženství, stejně
jako o tom, že lidé v jejím okolí byli zatýkáni pro svou víru, což postihlo i ji. Byla též nucena
podepsat prohlášení, že se zříká své víry. Zmínila rovněž, že po svém propuštění musela opustit
svůj domov a skrývat se, přičemž z různých zdrojů věděla, že ji policie hledá. Její spoluvěřící pak
byly zatčeny a odsouzeny na 3, respektive 4 roky. Připomněla i to, že ve své žalobě popsala
postupné zvyšování intenzity pronásledování přibližně od roku 2014. V návaznosti na řečené
stěžovatelka poznamenala, že její zatčení nebylo tudíž ojedinělým incidentem a není pravdou,
že se poté víc jak rok nic nedělo, jak tvrdil krajský soud, neboť opomněl, že se velmi pečlivě
skrývala. Stěžovatelka rovněž namítla, že krajský soud nepochopil vysvětlení její týdenní
hospitalizace, kdy do nemocnice docházela, avšak nepřespávala v ní. Za rozporný označila i jeho
požadavek na kontaktování policie za účelem prošetření svého mučení z důvodu víry,
jestliže současně uvedl, že v Číně panuje autoritářský a nedemokratický režim.
[10] Za postrádající oporu ve spise pak stěžovatelka hodnotí „náznaky“ krajského soudu,
že sama mohla zabránit pozornosti státních orgánů vůči své osobě, stejně jako se mohla „modlit
i bez registrace“. Ze soudem odkazované zprávy ministerstva zahraničních věcí USA o náboženské
svobodě v Číně za rok 2016, jíž se věnuje i příloha zprávy VOP, vyplývají zmínky o zásazích
čínských úřadů vůči věřícím, jež odpovídají tomu, co stěžovatelka popsala ve své výpovědi.
Ve vztahu k požadavku „přiměřené pravděpodobnosti “ stěžovatelka poznamenala, že veškeré důkazy,
které předložila, dokládají, že je velmi pravděpodobné, že stejně jako jiní žadatelé o azyl, kteří byli
vráceni zpět do Číny, by byla i ona zatčena, zmizela by nebo by byla poslána na převýchovu.
Nad rámec dříve řečeného stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s hodnocením krajského soudu
co do odůvodněnosti jejích obav z pronásledování, přičemž odkázala na zprávu VOP
a judikaturu Nejvyššího správního soudu. V jejich kontextu zejména zdůraznila, že dle posledně
uvedeného soudu je přezkum udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu postaven
na potencialitě pronásledování v budoucnu, přičemž citované ustanovení nestanovuje podmínku
faktického pronásledování v minulosti. Obavy stěžovatelky byly odůvodněné a nebylo třeba,
aby byla zatčena opakovaně. Závěrem rozebírané části kasační stížnosti krajskému soudu vytkla,
že se nedostatečně vypořádal s otázkou, zda pro udělení mezinárodní ochrany nepostačovala
již skutečnost, že je příslušníkem zakázané domácí církve, jestliže podle čl. 300 čínského trestního
zákoníku za takové členství hrozí trest odnětí svobody v délce 3-7 let (viz též rozsudek SDEU
ze dne 5. 9. 2012 ve spojených věcech C-71/11 a C-99/11).
[11] Krajský soud i žalovaný se podle stěžovatelky nedostatečně a nesprávně vypořádali
i s otázkou věrohodnosti jejích tvrzení ohledně důvodu jejího vycestování z vlasti a podání
žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Oba ve svých rozhodnutích v této souvislosti poukázali
na to, že uvedla nepravdivé informace při podání žádosti o vízum, přičemž následně o této
skutečnosti neinformovala správní orgán při první možné příležitosti. Stěžovatelka tuto
skutečnost nepopírá, je nicméně přesvědčena o nemožnosti dovodit z tohoto jednání její
nevěrohodnost, neboť okolnosti vyřízení víza nejsou v jejím případě relevantní ve vztahu
k posouzení důvodnosti její žádosti. K tomu stěžovatelka poukázala na zprávu VOP. Podle
ní může být předložení nepravých dokumentů při vyřizování víza relevantní ve vztahu
k posouzení věrohodnosti kupříkladu v případě, kdy je sporná samotná totožnost žadatele
o mezinárodní ochranu, nebo kdy těmito dokumenty hodlá prokázat odůvodněnost svých obav
z pronásledování či vážné újmy. Stěžovatelka však předložila nepravé dokumenty pouze
za účelem zvýšení šance na získání víza, a ještě na radu zprostředkovatele, který na tom trval.
Navíc sama přesně identifikovala veškeré nepravdivé informace, které při žádosti o vízum uvedla.
[12] Stěžovatelka odmítla taktéž výtku, že měla možnost požádat o mezinárodní ochranu hned
po svém příletu na Letiště Václava Havla. Přijímací středisko v prostorách tohoto letiště je totiž
podle ní primárně určeno pro žadatele o mezinárodní ochranu, kteří na území ČR přicestují
bez platného cestovního dokladu či pobytového oprávnění. V případě žadatelů s platným vízem
a cestovním pasem je zařízením příslušným k přijetí žádosti o udělení mezinárodní ochrany
přijímací středisko v Zastávce u Brna. Stěžovatelka dále podotkla, že krajský soud i žalovaný
připisovali velký význam rovněž tomu, že ze země bez problémů vycestovala na základě pravého
cestovního pasu přes pekingské letiště. V této souvislosti zdůraznila, že na základě vlastního
cestovního dokladu a přes stejné letiště jako ona vycestovali ze země i ti žadatelé o mezinárodní
ochranu ze „skupiny čínských křesťanů “, kterým byl azyl udělen. Stěžovatelka v tomto bodě
poukázala na zprávu VOP, dle které mj. platí, že chce-li žalovaný vyvozovat závěry
o nevěrohodnosti tvrzení žadatelů, že před svým odjezdem z vlasti byli v hledáčku policie,
na základě toho, že se jim podařilo bez problémů vycestovat ze země, musí si za účelem
posouzení této otázky obstarat relevantní informace.
[13] Stěžovatelka ve své kasační stížností dále namítla, že argumentace žalovaného ohledně
údajného organizovaného příchodu skupiny čínských křesťanů do České republiky je založená
pouze na ničím nepodložených domněnkách a nemá oporu ve správním spisu. Navíc podle jejího
názoru není zřejmé, jaký měla tato argumentace vliv na zamítavý výrok rozhodnutí žalovaného,
pokud v případě jiných členů této údajně organizované skupiny žalovaný přistoupil k udělení
azylu. Ze strany žalovaného a krajského soudu jde o „rozsáhlé konspirační teorie“. Svůj nesouhlas
vyjádřila stěžovatelka i ve vztahu k posouzení otázky vnitřního přesídlení. Žalovaný v napadeném
rozhodnutí žádným způsobem nezhodnotil reálnost (faktickou i právní), přiměřenost, rozumnost
a smysluplnost řešení problémů stěžovatelky prostřednictvím vnitřního přesídlení. Zároveň
neuvedl ani konkrétní oblast, kam by stěžovatelka podle něj měla přesídlit. Krajský soud tyto
nepřezkoumatelné závěry žalovaného bez dalšího aproboval a s námitkami stěžovatelky
se nevypořádal.
[14] Závěrem své kasační stížnosti stěžovatelka namítla, že kromě obav z pronásledování
z důvodu jejího náboženského přesvědčení, prezentovala rovněž obavu z případného postihu
za podání žádosti o azyl v zahraničí. Připomněla, že případ čínských křesťanů byl medializován,
přičemž ona sama vycestovala ze země na krátkodobé vízum a před skončením jeho platnosti
se do Číny nevrátila. Čínské orgány by ji tak mohly identifikovat jako jednoho z této skupiny
žadatelů o mezinárodní ochranu. Závěry žalovaného i krajského soudu o tom, že stěžovatelce
nemůže hrozit žádné nebezpečí v souvislosti s podáním žádosti o azyl v zahraničí, nemají
dle jejího názoru oporu ve správním spisu. Dodala, že není pravda, že neexistují zprávy
o špatném zacházení s neúspěšnými žadateli o mezinárodní ochranu, kteří se vracejí do Číny.
Žalovaný si však žádné takové informace neobstaral a krajský soud dle stěžovatelky jí navrhované
zprávy v napadeném rozsudku nijak „nezmínil “.
[15] Ze všech shora uvedených důvodů navrhla stěžovatelka zrušit napadený rozsudek
ve výroku I, případně též jemu předcházející napadené rozhodnutí žalovaného a věc žalovanému
vrátit k dalšímu řízení.
[16] Žalovaný se ke kasační stížnosti stěžovatelky vyjádřil přípisem ze dne 12. 7. 2019.
V něm nejprve konstatoval, že napadené rozhodnutí vydal na základě dostatku podkladových
informací, přičemž jej rovněž dostatečně odůvodnil. Stěžovatelčino tvrzení o zájmu čínských
policejních orgánů jí opětovně zadržet označil v kontextu skutkových okolností případu
za „nadhodnocené “. Zdůraznil, že ani krajský soud nedospěl k závěru o pronásledování
stěžovatelky či jeho hrozbě na kumulativním základě. Ve vztahu ke stěžovatelkou dovolávané
zprávě VOP žalovaný podotkl, že nejde o konečné stanovisko a neobsahuje skutková zjištění
týkající se přímo jmenované. Zpráva zahrnuje především právní závěry,
přičemž však konstatování krajského soudu, že si o právních otázkách učiní úsudek sám,
odpovídá §1 odst. 9 a 11 zákona č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv (dále jen „zákon
o VOP“). Žalovaný nad uvedené poukázal na vyjádření ministra vnitra ze dne 1. 2. 2019,
které ve vztahu k výtkám veřejné ochránkyně práv zdůrazňuje, že soudní řízení dotčených
žadatelů stále probíhají, a je proto předčasné se vyjadřovat k posouzení merita daných případů.
V dalším žalovaný odkázal na spisový materiál, odůvodnění napadeného rozhodnutí
a své vyjádření k žalobě. Dodal, že napadený rozsudek vypořádal jednotlivé žalobní body
v potřebném rozsahu. Jeho odůvodnění je dostatečné a srozumitelné. Postup, při němž se krajský
soud ztotožnil se závěry žalovaného, neodporuje judikatuře Nejvyššího správního soudu.
Jelikož kasační stížnost svým významem dle názoru žalovaného podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatelky, navrhl tomuto soudu její odmítnutí, případně zamítnutí pro nedůvodnost.
[17] Protože se jedná o kasační stížnost podanou ve věci udělení mezinárodní ochrany,
zabýval se Nejvyšší správní soud v souladu s §104a s. ř. s. nejprve právě tím, zda podaná
kasační stížnost svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, a zda je tedy ve smyslu
citovaného ustanovení přijatelná. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení
správního tento soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna rozhodnutí dostupná na www.nssoud.cz),
v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou
kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo nebyly
plně vyřešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních
otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná
pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského
soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele.
[18] Kasační stížnost tedy může být přijatelná mimo jiné v případě zásadního pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Tak tomu je i v právě
projednávané věci, neboť, jak bude rozebráno níže, posouzení nedůvěryhodnosti stěžovatelky
a odůvodněnosti jejího strachu z pronásledování z důvodu náboženství bylo takovými zásadními
pochybeními stiženo. Kasační stížnost je tedy přijatelná.
[19] Nejvyšší správní soud proto přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3
a 4 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Zkoumal
přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[20] Kasační stížnost je důvodná.
[21] Nejvyšší správní soud úvodem zdůrazňuje, že právně i skutkově obdobnou věcí
se nedávno zabýval například v rozsudku ze dne 6. 2. 2020, č. j. 7 Azs 212/2019 – 87,
jenž obsahově vyšel zejména z jemu předcházejícího rozsudku ze dne 29. 8. 2019,
č. j. 9 Azs 39/2019 – 77, publ. pod č. 3924/2019 Sb. NSS. Ve shodě s nyní posuzovanou věcí
se oba odkazované případy týkaly příslušníků zakázané křesťanské církve v Číně, jimž nebyla
udělena žádná z forem mezinárodní ochrany, a jejichž žaloby proti zamítavým rozhodnutím
byly následně zamítnuty Krajským soudem v Hradci Králové – pobočkou v Pardubicích.
V posledně uvedeném rozsudku se Nejvyšší správní soud komplexně vyjádřil k hodnocení situace
čínských křesťanů žádajících v České republice o mezinárodní ochranu. S ohledem na skutečnost,
že není účelné podrobně rozebírat právní otázky, které byly judikaturou tohoto soudu
již opakovaně detailně vypořádány, omezil se Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku
na úspornější formu vyhodnocení jednotlivých kasačních námitek, přičemž pro podrobný rozbor
následujících závěrů odkazuje na citovaný rozsudek č. j. 9 Azs 39/2019 – 77. Pro úplnost
pak Nejvyšší správní soud dodává, že z odkazovaného rozsudku vycházel rovněž
v dalších právně a skutkově obdobných věcech, a to v rozsudcích ze dne 4. 9. 2019,
č. j. 9 Azs 125/2019 – 61, ze dne 19. 9. 2019, č. j. 2 Azs 401/2018 – 64, ze dne 22. 10. 2019,
č. j. 10 Azs 41/2019 – 82, ze dne 14. 11. 2019, č. j. 8 Azs 384/2018 – 63, a ze dne 28. 11. 2019,
č. j. 3 Azs 55/2019 – 56, či ze dne 19. 12. 2019, č. j. 7 Azs 249/2019 – 42.
[22] Jelikož však stěžovatelka v kasační stížnosti namítá rovněž nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku, zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve touto otázkou. Platí totiž,
že nepřezkoumatelný rozsudek zpravidla nenabízí prostor k úvahám o námitkách věcného
charakteru, a je tudíž nezbytné jej zrušit. V projednávané věci však platí, že z napadeného
rozsudku je zřejmé, jakými úvahami se krajský soud řídil a jak vypořádal jednotlivé žalobní
námitky. Napadený rozsudek je srozumitelně odůvodněn a předkládá ucelený soubor argumentů,
na které ostatně stěžovatelka obsáhle reaguje ve své kasační stížnosti. Z ustálené judikatury plyne,
že soud není povinen vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení
postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 12. 2015, č. j. 2 As 44/2013 – 125). Takový postup
ostatně shledal ústavně konformním i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 12. 2. 2009,
sp. zn. III. ÚS 989/08 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), kde vyslovil, že „[n]ení porušením práva
na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě
vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně
vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ Nejvyšší správní soud má za to,
že právě ucelený argumentační systém napadený rozsudek obsahuje. Námitku
nepřezkoumatelnosti proto shledal nedůvodnou.
[23] Stěžovatelka krajskému soudu dále vytýkala, že nezohlednil, respektive neprovedl
jí navrhované důkazy. Ačkoliv příslušná pasáž kasační stížnosti, tj. část IV, bod 2, není zcela
konkrétní co do specifikace těchto důkazů, lze z jejího textu dovodit, že stěžovatelka má na mysli
zejména novinové/internetové články, zprávu VOP a rozhodnutí týkající se dalších čínských
křesťanů („souvěrců “ stěžovatelky).
[24] Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že s krajským soudem lze souhlasit v tom, že nebylo
nutné provádět důkaz internetovými články. V této souvislosti lze v souladu s napadeným
rozsudkem odkázat na rozsudek ze dne 22. 3. 2016, č. j. 9 Azs 27/2016 – 37, kde Nejvyšší
správní soud konstatoval, „že závažné důvody domnívat se, že ve členském státě dochází k systematickým
nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou
nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení, mohou být založeny pouze na důkazních prostředcích určité
kvality. Novinové články ji nenaplňují. Krajský soud tedy nepochybil, když je považoval za irelevantní a navržené
důkazy neprovedl “. Jedná-li se o zprávu VOP, lze i zde, a to i ve shodě s vyjádřením žalovaného,
přisvědčit napadanému rozsudku, že podle §1 odst. 9 zákona o VOP se působnost ochránce
nevztahuje mimo jiné na soudy, s výjimkou orgánů správy státního zastupitelství a státní správy
soudů. Veřejný ochránce práv nemůže ve vztahu k rozhodovací činnosti soudů uplatňovat svou
působnost. To však nemění nic na tom, jak správně naznačuje ve své kasační stížnosti
stěžovatelka, že Nejvyšší správní soud může zprávy a stanoviska veřejného ochránce práv
zohlednit, což činí běžně (viz například rozsudky tohoto soudu ze dne 23. 1. 2008,
č. j. 2 Afs 107/2007 – 168, publ. pod č. 1545/2008 Sb. NSS, ze dne 30. 11. 2015,
č. j. 6 As 213/2015 – 14, publ. pod č. 3371/2016 Sb. NSS).
[25] Nejvyšší správní soud nicméně na straně druhé nemůže aprobovat způsob,
jakým se krajský soud vypořádal s důkazními návrhy požadujícími provedení důkazů v podobě
stěžovatelkou označených rozhodnutí žalovaného, jimiž bylo žadatelům ze skupiny tzv. čínských
křesťanů vyhověno. Stěžovatelka v textu své žaloby opakovaně označila jako důkaz pětici
takových správních rozhodnutí, a to mj. v bodech 24 či 33, přičemž je konkrétně identifikovala
datem jejich vydání i číslem jednacím. Navrhla jejich vyžádání od žalovaného a provedení coby
důkazu (viz např. bod 8 žaloby). Krajský soud se však k těmto důkazním návrhům jakkoli
nevyjádřil, přestože si jejich uplatnění byl vědom, jak dokazuje věta poslední bodu 5 napadeného
rozsudku. Tímto postupem se však došlo k vadě řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
neboť soud porušil povinnost vypořádat se s důkazními návrhy a případně přesvědčivě
odůvodnit, proč se je rozhodl neprovést. Předmětná povinnost byla rozebrána např. v nálezu
Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99: „[Z]ákonem předepsanému postupu v úsilí
o právo (zásadám spravedlivého procesu), vyplývajícím z Listiny (čl. 36 odst. 1) nutno rozumět tak, že ve spojení
s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit
se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy,
jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka
odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud
jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům,
které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl
(§157 odst. 2 o. s. ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží tak svoje rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími
v porušení obecných procesních principů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami, vyjádřenými v hlavě páté
(především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny.“ (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 9. 2019, č. j. 9 Azs 125/2019 – 61).
[26] K uvedenému je nutno dodat, že stěžovatelka se zmíněnými rozhodnutími žalovaného,
jak připomíná v rámci kasační stížnosti, snažila prokázat, že tento rozhoduje ve shodných
případech čínských žadatelů o azyl rozdílně. Nejvyšší správní soud již přitom opakovaně uvedl,
že jednou ze základních povinností správního orgánu vyjádřenou v §2 odst. 4 správního řádu
je dbát toho, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.
Otázku, zda-li se žalovaný dopustil nepřípustné svévole, mohl krajský soud posoudit právě
na základě rozhodnutí žalovaného, která byla navrhována k důkazu. Tyto důkazy tedy byly
potřebné pro řádné posouzení žalobního bodu týkajícího se svévolných rozdílů v rozhodování
žalovaného (viz např. rozsudek ze dne 19. 12. 2019, č. j. 7 Azs 249/2019 – 42). Stěžovatelce
je proto možné přisvědčit v kasační námitce, že zmíněným pochybením při dokazování se krajský
soud připravil o možnost předmětnou otázku posoudit.
[27] Další kasační námitka stěžovatelky směřovala na posouzení existence jí deklarovaného
odůvodněného strachu z pronásledování z důvodu náboženství ve smyslu §12 písm. b) zákona
o azylu. Poznamenala, že ve správním řízení poukázala na naprostou nemožnost otevřeně
praktikovat své náboženství, na zatýkání lidí ve svém okolí z důvodu jejich víry, respektive
jí samé, stejně jako na následné opětovné hledání její osoby policií a z toho vyplývající nutnost
opuštění domova a skrývání se. Zdůraznila, že svou obavu z pronásledování měla jasně
odůvodněnou, když ji policie sama vysvětlovala, co se stane, pokud se nezřekne své víry,
respektive jestliže ji opět zadrží. Popsala několik incidentů. Připomněla rovněž, že její spoluvěřící
byly zatčeny a odsouzeny na 3, respektive 4 roky, přičemž se z několika zdrojů dozvěděla,
že po ni policie pátrá. K tvrzení soudu, že její zatčení bylo jediným incidentem, zvlášť zdůraznila,
že po propuštění se musela přestěhovat a po celou dobu skrývat.
[28] Podle názoru stěžovatelky platí, že žalovaný byl v nyní projednávané věci povinen
posoudit, a to při srozumitelném a jednoznačném odůvodněním svých závěrů, zda jednotlivé popsané
události dosahují intenzity pronásledování požadované §2 odst. 4 zákona o azylu, respektive
čl. 9 odst. 1 směrnice Rady 2004/83/ES, tzv. kvalifikační směrnice. Svůj závěr o tom,
že stěžovatelka není v zemi původu pronásledována pro své náboženské vyznání, však žalovaný
založil mj. zásadně na poznatku, že její zatčení představovalo ojedinělý incident, jak poznamenal
i krajský soud, k němuž navíc došlo více jak rok před jejím odjezdem a podání žádosti
o mezinárodní ochranu (pozn. k dalším stěžejním argumentům žalovaného viz dále). Žalovaný
proto neshledal konkrétní příčinnou souvislost daných kroků. Z hlediska doby po propuštění dále
žalovaný poznamenal, že stěžovatelka sice hovořila o tom, že ji hledali, ale že „kromě maximálně
změny adresy bydliště, a to jen v rámci jedné provincie, nedělala vlastně [stěžovatelka] žádná speciální
opatření “. Nad to sice hovořila o jednotlivých incidentech a zadržení jejích souvěrců,
o nichž se dozvídala, avšak dle žalovaného „faktem je, že ona sama se terčem jakéhokoliv
podobného jednání ze strany čínských orgánů nikdy nestala“. S touto otázkou se krajský soud řádně
nevypořádal.
[29] Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že v úvahách žalovaného postrádá zohlednění
několika podstatných hledisek. Nejprve je třeba poznamenat, že žalovaný měl rovněž posoudit,
zda souhrn stěžovatelkou popsaných událostí nezakládá tzv. pronásledování na kumulativním základě
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2009, č. j. 5 Azs 7/2009 – 98).
Ostatně ani poznámku krajského soudu, učiněnou v kontextu aprobace dílčích závěrů
žalovaného, že se „nemohlo jednat ani o pronásledování na kumulativním základě “ nelze při zohlednění
dále uvedených závěrů tohoto soudu považovat v daném směru za dostatečné zhodnocení
předmětné otázky. Dále nelze opomíjet ani ten závěr Nejvyššího správního soudu,
jehož se stěžovatelka ostatně ve své kasační stížnosti rovněž dovolává, dle kterého „[p]osuzování
odůvodněných obav z pronásledování má prospektivní povahu, takže není zcela nezbytné, aby žadatel
o mezinárodní ochranu v minulosti již konkrétní akt pronásledování utrpěl “ (viz rozsudek
č. j. 9 Azs 39/2019 – 77). Platí tedy, že v rámci přezkumu důvodů pro udělení mezinárodní
ochrany se zkoumá rovněž možnost budoucího pronásledování, a to optikou standardu
přiměřené pravděpodobnosti – rovněž ve vazbě na jednotlivé události uvedené žadatelem. Bylo
proto na místě posoudit, zda pro udělení mezinárodní ochrany nemůže postačovat již samotná
skutečnost, že jmenovaná je příslušnicí zakázané domácí církve, za což dle jejího tvrzení má podle
čl. 300 čínského trestního zákoníku hrozit trest odění svobody v délce 3-7 let, přičemž její
spoluvěřící měly být odsouzeny na 3, respektive 4 roky.
[30] Nejvyšší správní soud k posledně uvedené otázce předně odkazuje na své nedávné
rozsudky č. j. 9 Azs 39/2019 – 77 a č. j. 2 Azs 401/2018 – 64, jejichž odůvodnění lze plně
vztáhnout také na nyní projednávanou věc, neboť zde postupovali žalovaný i krajský soud
obdobným způsobem a také okolnosti věci byly v nyní projednávané věci obdobné. Žalovaný
se ani v nyní projednávané věci dle názoru Nejvyššího správního soudu nevypořádal s otázkou,
zda sama příslušnost k domácí církvi (zde Jia Ting Pai) nezakládá odůvodněné obavy
z pronásledování. Mohl přitom konstatovat, že tomu tak není, nebo mohl dospět k závěru,
že stěžovatelka je nedůvěryhodná v samotné otázce své příslušnosti k této církvi. Nechal ji však
otevřenou, neboť na str. 20 napadeného rozhodnutí konstatoval, že „nelze zcela vyloučit, že výše
jmenovaná je příslušnicí církve Jia Ting Pai, neboť její výpovědi stran uvedené církve alespoň v základních
obrysech odpovídají informacím, které by řadový příslušník církve i s ohledem na jeho vzdělání, věk a sociální
původ mohl mít…“. Za této situace se žalovaný nemohl zastavit u názoru, že zatčení stěžovatelky
představovalo ojedinělý incident, který „tedy svou opakovaností rozhodně nedosáhl úrovně porušení jejích
základních lidských práv“, ale měl se podrobně zabývat otázkou, zda stěžovatelce takové ústrky
nehrozí právě z důvodu samotného jejího členství v církvi Jia Ting Pai. Nejvyšší správní soud
v rozsudku č. j. 9 Azs 39/2019 – 77 uzavřel, že „se žalovaný měl nejprve jednoznačně vyjádřit k otázce,
zda stěžovatele pokládá za příslušníka Církve Boha všemohoucího. Poté se neměl zastavit ve svých úvahách pouze
na jednoduchém závěru, že stěžovatel sám v minulosti nebyl vystaven konkrétnímu aktu pronásledování,
nýbrž měl zvážit i možnost, zda již z důvodu svého členství v této církvi nebylo ‚přiměřeně pravděpodobné‘,
že takovému pronásledování vystaven bude. Samotná skutečnost, že by se takovému pronásledování mohl člen této
církve vyhnout tím, že se mu pomocí tajných obřadů podaří příslušnost k církvi utajit před státními orgány země
původu, pak pohledem judikatury SD EU nedostačuje k závěru, že oprávněný strach z pronásledování neměl “
(důraz přidán). S ohledem na uvedenou citaci Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit
ani krajskému soudu, jenž ve vztahu ke stěžovatelčině církvi poznamenal, že „u ní [absentují]
svátosti a uctívání, proto nepochybně členové církve mohou praktikovat víru bez toho, aby na sebe upoutali (z jejich
pohledu) nežádoucí pozornost čínských státních orgánů “.
[31] Dalším zásadním argumentem, na jehož základě žalovaný zpochybnil důvodnost obav
stěžovatelky z pronásledování, a jež jmenovaná napadla ve své žalobě a následně i kasační
stížnosti, představuje odkaz na možnost využití institutu vnitřního přesídlení. Žalovaný
v napadeném rozhodnutí na stranách 22-23 a 31 uvedl, že stěžovatelka podle jeho názoru „mohla
k řešení své situace využít možnosti vnitřního přesídlení v rámci Číny. [Stěžovatelka] sama tuto možnost sice
v průběhu správního řízení odmítla s tím, že ať se člověk přestěhuje kamkoliv v rámci Číny, všude bude, pokud
věří v Boha, pronásledován, správní orgán je však toho názoru, že [stěžovatelka] rozhodně mohla k řešení
své situace s policií využít možnosti přesídlit se do jiné oblasti či provincie v rámci Číny. Tento závěr správního
orgánu podporuje zejména skutečnost, že veškeré pátrání policie po jmenované se vztahovalo pouze na území
provincie Vnitřní Mongolsko…“.
[32] Nejvyšší správní soud však považuje předmětnou úvahu za zkratkovitou, jak uvedl
již např. v rozsudku č. j. 9 Azs 39/2019 – 77, případně též v rozsudku č. j. 7 Azs 212/2019 – 87,
jenž z jeho závěrů rovněž vychází. V rámci prvně odkazovaného rozhodnutí pak tento soud dále
uvedl, že „[s]vou výše citovanou úvahou, byť velmi nekonkrétní, o možnosti vnitřního přesídlení stěžovatele,
jako by žalovaný implicitně přijal výchozí předpoklad aplikace §2 odst. 7 zákona o azylu, tedy že ‚se obava
cizince z pronásledování nebo vážné újmy vztahuje pouze na část území státu, jehož státní
občanství má‘. To je však v rozporu s celým zbytkem odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž žalovaný
vycházel z toho, že stěžovatel žádné obavy z pronásledování nebo vážné újmy v místě svého bydliště neměl.
V citované pasáži naopak implicitně připouští, že takové obavy měl, ale mohl se jim vyhnout právě vnitřním
přesídlením. Tento logický rozpor žalovaný nijak nevysvětlil. Nijak nevysvětlil ani to, ve kterých provinciích
by hrozba trestního stíhání byla menší než ve stěžovatelově domovské provincii, a z čeho dovodil, že by tato hrozba
byla v různých provinciích různá […].“ Uvedené je zásadně možné aplikovat i na právě
projednávaný případ, neboť i zde žalovaný v příslušném odstavci napadeného rozhodnutí
konstatoval, že v zemi svého původu nebyla pronásledována, přičemž ani neuvedla skutečnosti,
které by nasvědčovaly tomu, že se tak stane v případě jejího návratu (viz str. 22 napadeného
rozhodnutí). Shodně žalovaný neprovedl úvahu stran srovnání jednotlivých provincií co do jejich
„bezpečnosti“ z hlediska stěžovatelkou tvrzených důvodů pronásledování, respektive nevysvětlil,
na základě čeho dovodil, že by hrozba měla v různých oblastech Číny dosahovat různé intenzity.
[33] V dalším bodě své kasační stížnosti vyjádřila stěžovatelka nesouhlas s dalším z klíčových
závěrů napadeného rozhodnutí, jenž krajský soud aproboval, a to sice posouzením její
věrohodnosti. Žalovaný i krajský soud dovozovali její nevěrohodnost z toho, že v žádosti
o turistické vízum do ČR uvedla nepravdivé informace a předložila padělané, respektive
nepravdivé dokumenty, a to nejprve vůči českému zastupitelskému úřadu v Pekingu a poté
rovněž na území ČR vůči cizinecké policii na Letišti Václava Havla. O nepravdivých
skutečnostech informovala až poté, co byla ze strany správního orgánu konfrontována s kopií
žádosti o udělení víza obsahující informace rozdílné od těch, které poskytla správnímu orgánu
v řízení o mezinárodní ochraně. Uvedené podle žalovaného „značně snižuje její věrohodnost i ve vztahu
k jejím dalším tvrzením stran skutečných důvodů odchodu z vlasti, příchodu do ČR a požádání zde
o mezinárodní ochranu“ (strana 18 napadeného rozhodnutí). Nejvyšší správní soud nemůže citované
úvaze přisvědčit, přičemž v této souvislosti odkazuje na opakovaně připomínané rozsudky tohoto
soudu č. j. 9 Azs 39/2019 – 77 a č. j. 7 Azs 212/2019 – 87, v nichž uvedl, že „[n]evěrohodnost
stěžovatele by bylo možno založit na otázce jeho deklarované příslušnosti k církvi či na okolnostech údajných
incidentů, které údajně vedly k jeho odchodu ze země původu […]. Z ničeho však neplyne, že by jej bylo možno
označit za nevěrohodného pouze na základě uvádění nepravdivých skutečností v souvislosti se snahou vycestovat
ze země původu. Takový závěr by bylo možno postavit leda na značně zkratkovité úvaze, že kdo lže jednou,
lže vždycky. Taková úvaha však zcela odhlíží od kontextu prvého uvádění nepravdivých údajů. Stěžovateli
je totiž možno přitakat, že je pochopitelné, pokud v žádosti o vízum neuváděl takové údaje, které by vedly
k jejímu zamítnutí, a tedy k nevycestování ze země původu. Je i pochopitelné, že stejně postupoval, dokud nebyl
fakticky i právně na území ČR. Jeho nevěrohodnost tedy nelze založit ani jen na tom, že nepravdivé údaje
obsažené v žádosti o turistické vízum zopakoval i při příletu do Prahy. Jeho nevěrohodnost by bylo možno založit
teprve na tom, pokud by si navzájem odporovala jeho vyjádření v řízení o udělení mezinárodní ochrany
nebo by byla v rozporu se skutečnostmi o zemi původu zjištěnými v průběhu řízení o udělení
mezinárodní ochrany.“
[34] Stěžovatelka v rámci své kasační stížnosti odmítla dále výtku, dle které mohla svůj úmysl
požádat o mezinárodní ochranu projevit ihned po svém příletu na Letišti Václava Havla, tj. nikoli
až v Zastávce u Brna. Jedná se přitom o další skutečnost, kterou jak krajský soud, tak žalovaný,
odůvodňují nevěrohodnost stěžovatelky. I na tomto místě je třeba odkázat na závěry rozsudku
č. j. 9 Azs 39/2019 – 77, kde Nejvyšší správní soud konstatoval, že nevěrohodnost žadatele nelze
„založit na tom, že mu trvalo několik dní, než docestoval z Prahy do zařízení žalovaného v Zastávce u Brna.
Časová prodleva mezi vstupem na území ČR a podáním žádosti o azyl může být jistě indicií pro zjištění,
zda cizinec ve skutečnosti nepřicestoval z azylově irelevantních důvodů a o mezinárodní ochranu nepožádal
až v situaci, kdy v ní vidí poslední možnost pro legalizaci svého pobytu. Plyne to např. z právní věty rozsudku
ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 – 81: ‚Přestože stěžovatel zřejmě byl v zemi původu
pronásledován z azylově relevantních důvodů, nemohl mu být azyl udělen za situace, kdy o azyl
požádal až po čtyřech letech nelegálního pobytu v České republice, nadto z důvodů odlišných,
které jej z ochrany formou azylu diskvalifikovaly (zde hrozícího správního vyhoštění). O azyl
je totiž nutno žádat bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska
zeměpisného, ale i časového.‘ I z citované právní věty je však zjevné, že vliv na důvodnost žádosti
o mezinárodní ochranu zde měla prodleva v řádu let (ostatně ani taková prodleva sama o sobě udělení mezinárodní
ochrany nevylučuje), zatímco v nyní posuzovaném případě uplynulo mezi stěžovatelovým příletem do ČR
a podáním žádosti o mezinárodní ochranu pouze šest dnů, což nelze hodnotit jako nepřiměřené prodlení.“
V projednávané věci požádala stěžovatelka o udělení mezinárodní ochrany dne 16. 2. 2016,
přičemž do České republiky přicestovala dne 13. 2. 2016. Jednalo se tedy o prodlevu v délce
tří dnů, což v souladu s citovanou judikaturou není možné hodnotit jako nepřiměřeně dlouhé
prodlení. Není proto možné z předmětné skutečnosti dovozovat nevěrohodnost stěžovatelky.
[35] Žalovaný, jehož závěry krajský soud aproboval, v napadeném rozhodnutí rovněž
zdůraznil podezřelou bezproblémovost stěžovatelčina vycestování z vlasti, organizovanost
příjezdu skupiny čínských křesťanů do ČR i jejich přesunu do Zastávky u Brna,
kde o mezinárodní ochranu požádali. Konkrétně na straně 18 napadeného rozhodnutí uvedl,
že „správní orgán […] nemá pochybnosti, že příjezd žadatelky i ostatních jejích údajných souvěrců byl zcela jistě
pečlivě organizovaným ze strany třetích osob […]. V případě žadatelky i ostatních jejích údajných souvěrců […]
je dle správního orgánu naprosto vyloučeno, aby bez vnější pomoci přicestovali do ČR a dokonce až do Zastávky
u Brna.“ Rovněž tyto závěry žalovaného a krajského soudu stěžovatelka ve své kasační stížnosti
zpochybnila.
[36] Nejvyšší správní soud k uvedené problematice připomíná, a to opět ve shodě
s rozsudkem č. j. 9 Azs 39/2019 – 77, že odůvodnění správního rozhodnutí musí být založeno
na racionálních důvodech, nikoli na náznacích a čtení mezi řádky, neboť takové rozhodnutí
je pak nutně nepřezkoumatelné. Pokud má žalovaný například informace, že by stěžovatelka
mohla představovat bezpečnostní riziko, což by pochopitelně mělo skutečný vliv na její celkovou
věrohodnost, je nezbytné, aby tyto informace do rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany
promítl způsobem, který neohrozí bezpečnostní zájmy ČR a zároveň umožní soudní přezkum
jeho rozhodnutí (k vyvažování těchto zájmů viz zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 9. 4. 2009, č. j. 7 As 5/2008 – 63, publ. pod č. 1951/2009 Sb. NSS). Pokud se tak nestane
a odůvodnění napadeného rozhodnutí zůstane v pasážích, v nichž se vyjadřuje k údajné
organizovanosti a podezřelé bezproblémovosti odchodu stěžovatelky ze země původu v nynější
podobě, je třeba přisvědčit kasační námitce, dle které jde pouze o ničím nepodložené domněnky
nemající oporu ve správním spisu. Jediné, co má oporu ve spisovém materiálu, je totiž fakt
bezproblémového vycestování ze země původu, který ale sám o sobě nezpůsobuje
nevěrohodnost stěžovatelčiny žádosti o mezinárodní ochranu. Jak totiž konstatoval Nejvyšší
správní soud například v rozsudku ze dne 8. 4. 2010, č. j. 1 Azs 7/2010 – 114, platí, že „založit
závěr o nevěrohodnosti celé výpovědi […] čistě na pochybnostech o okolnostech vycestování ze země nelze. K tomu
by bylo nutno identifikovat zásadnější nesrovnalosti ve stěžovatelově výpovědi, případně rozpory mezi jeho výpovědí
a dostupnými informacemi o zemi původu atd.“ Rozhodnutí žalovaného je tedy v tomto ohledu stiženo
vadou nepřezkoumatelnosti a již z toho důvodu jej měl krajský soud zrušit.
[37] Ve své poslední kasační námitce stěžovatelka polemizuje s názorem žalovaného,
že jí v případě návratu do Číny nehrozí žádné nebezpečí z důvodu podání žádosti o mezinárodní
ochranu v České republice, a že tudíž v jejím případě nejsou naplněny důvody pro udělení
doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu. Stěžovatelka přitom spatřovala důvody
pro udělení doplňkové ochrany hlavně v tom, že překročila povolenou dobu pobytu v zahraničí,
tj. dobu platnosti víza. Čínské orgány by ji tak mohly identifikovat jako jednoho ze skupiny
čínských žadatelů o mezinárodní ochranu, jejichž případy byly medializovány. Zdůraznila, že není
pravda, že neexistují zprávy o špatném zacházení s neúspěšnými žadateli o azyl, kteří se vracejí
do Číny.
[38] Nejvyšší správní soud k předmětné otázce uvádí, že ze správního spisu nevyplývá,
že by žalovaný shromáždil podklady, které by se zabývaly postavením neúspěšných žadatelů
o mezinárodní ochranu po návratu do Číny. V napadeném rozhodnutí ostatně na žádný jasně
identifikovaný podklad neodkazuje, tím méně pak necituje žádnou konkrétní pasáž z relevantního
zdroje, z níž by vyplývaly skutečnosti podporující jeho závěry. Žalovaný pouze velmi prostým
způsobem vyhodnotil ze skutečnosti, že stěžovatelce byl bez problémů vydán cestovní pas
a na ten pak stejně bezproblémově vycestovala, že o ni čínské státní orgány nejeví žádný zájem.
Podle žalovaného navíc neexistují žádné důkazy o špatném zacházení s neúspěšnými žadateli
o mezinárodní ochranu po jejich návratu do Číny. Vyslovil proto názor, že „…považuje vyjádření
žadatelky za čistě účelové, protože z jí [pozn. tento soud má za to, že žalovaný chtěl uvést „jím“,
tj. právě žalovaným] shromážděných informací rozhodně nelze dovodit, že by žadatelka byla po svém návratu
do vlasti zadržena, jak tvrdí, a postižena za podání žádosti o mezinárodní ochranu v ČR z náboženských
důvodů “ (str. 32 napadeného rozhodnutí). Ani ze samotného napadeného rozhodnutí však podle
Nejvyššího správního soudu není patrné, co žalovaný míní oněmi „jím shromážděnými informacemi “,
neboť v něm, jak tento soud naznačil výše, absentuje odkaz na konkrétní podklad, či dokonce
konkrétní pasáž jasně identifikovaného zdroje informací, který by se zabýval postavením
neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do Číny, tím méně pak postavením
žadatelů žádajících z důvodu náboženského pronásledování. Nejvyšší správní soud ve svém
rozsudku č. j. 9 Azs 39/2019 – 77 v této souvislosti uzavřel, že „za této situace je nutno konstatovat,
že závěr žalovaného není opřen o žádná skutková zjištění, je pouhým nepodloženým názorem a nemůže být
aprobován.“ Právě to však krajský soud v projednávané věci učinil.
[39] Na základě všech shora uvedených skutečností Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský
soud zatížil napadený rozsudek jednak vadou řízení spočívající v opomenutí navrhovaných
důkazů a jednak nesprávným posouzením důsledků tvrzené příslušnosti stěžovatelky k domácí
církvi Jia Ting Pai, a to především otázky prospektivnosti a individuálnosti posouzení odůvodněnosti
jejího strachu z pronásledování z důvodu náboženství. Napadené rozhodnutí pak bylo stiženo
jednak stejně nesprávným posouzením právních otázek výkladu §12 písm. b) zákona o azylu,
a taktéž nepřezkoumatelností plynoucí z toho, že žalovaný dospěl k závěru o nevěrohodnosti
stěžovatelky pouze na základě tvrzení, která byla buď irelevantní (uvádění nepravdivých údajů
v žádosti o turistické vízum či nepožádání o mezinárodní ochranu ihned po příjezdu na Letiště
Václava Havla), nebo zůstala v úrovni náznaků a spekulací nemajících oporu ve správním spisu
(organizovanost odchodu tzv. čínských křesťanů do ČR). Dostatečně podložená není ani úvaha
žalovaného o absenci hrozby vážné újmy po případném návratu stěžovatelky do země jejího
původu. I pro tyto vady měl krajský soud napadené rozhodnutí zrušit.
[40] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že stěžovatelkou podaná kasační stížnost
je důvodná (v podrobnostech odkazuje tento soud na své dřívější rozsudky ze dne 29. 8. 2019,
č. j. 9 Azs 39/2019 – 77, publ. pod č. 3924/2019 Sb. NSS, ze dne 4. 9. 2019, č. j. 9 Azs 125/2019
– 61, ze dne 19. 9. 2019, č. j. 2 Azs 401/2018 – 64, ze dne 22. 10. 2019, č. j. 10 Azs 41/2019 – 82,
ze dne 14. 11. 2019, č. j. 8 Azs 384/2018 – 63, ze dne 28. 11. 2019, č. j. 3 Azs 55/2019 – 56,
a ze dne 19. 12. 2019, č. j. 7 Azs 249/2019 – 42). V souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. proto napadený
rozsudek zrušil, a to v souladu s §109 odst. 3 téhož zákona v celém rozsahu, když stěžovatelkou
nenapadený výrok II rozsudku krajského soudu je svou povahou výrokem akcesorickým.
[41] Podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. platí, že zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí
krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem byly pro takový postup důvody,
současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout
o zrušení rozhodnutí správního orgánu. V dané věci by krajský soud v souladu s vysloveným
závazným právním názorem neměl jinou možnost, vzhledem ke zjištěným vadám správního
rozhodnutí, než napadené rozhodnutí zrušit. Nejvyšší správní soud proto v souladu
s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. rozhodl tak, že sám rozhodnutí
žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný vázán právním názorem
Nejvyššího správního soudu. Bude proto muset na základě skutečností majících oporu
ve spisovém materiálu srozumitelně odůvodnit, zda souhrn stěžovatelkou popsaných událostí
nezakládá tzv. pronásledování na kumulativním základě, respektive, zda pro udělení mezinárodní
ochrany jmenované (vyvolání odůvodněného strachu z pronásledování) nemůže postačovat již
samotná její příslušnost k církvi Jia Ting Pai. To vše při náležité individualizaci tohoto posouzení
a zohlednění jeho prospektivní stránky. Žalovaný je rovněž povinen náležitě vypořádat
a odůvodnit otázku (ne)možnosti využití institutu vnitřního přesídlení stěžovatelkou,
a to v souladu s požadavky stanovenými judikaturou Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek
ze dne 24. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007 – 93, publ. pod č. 1551/2008 Sb. NSS). Dále je povinen
náležitě a přezkoumatelně odůvodnit své závěry týkající se věrohodnosti stěžovatelky. Shodně
musí učinit skutková zjištění a přezkoumatelně zdůvodnit též své závěry vztahující se k otázce
(ne)existence hrozby vážné újmy v případě návratu stěžovatelky, zejména coby neúspěšné
žadatelky o azyl v ČR, do její vlasti. Konečně se žalovaný bude muset v dalším řízení vyjádřit
ve vztahu k legitimnímu očekávání stěžovatelky ve smyslu pozitivních rozhodnutí v obdobných
věcech dalších tzv. čínských křesťanů [§78 odst. 5 ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.].
[42] V souladu s §110 odst. 3 větou druhou s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě,
že zruší podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační
stížnosti i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatelka měla ve věci úspěch,
podle §60 odst. 1 s. ř. s. jí tedy přísluší vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatelka byla v průběhu řízení před krajským soudem i Nejvyšším správním soudem
zastoupena advokátkou Mgr. Marikou Rytířovou (dříve Slámovou; viz plná moc na č. l. 1 6 spisu
krajského soudu). Náleží jí tedy náhrada nákladů spojených s právním zastoupením, které
zástupkyně stěžovatelky vyčíslila v podání ze dne 21. 10. 2019. Zástupkyně v něm uvedla celkem
6 úkonů právní služby, a to v rámci řízení před krajským soudem 1) převzetí a přípravu
zastoupení, 2) sepis žaloby, 3-4) dvě písemná podání ze dnů 25. 10. 2018 a 20. 2. 2019, 5) účast
na jednání před krajským soudem dne 21. 5. 2019; dále pak ve vztahu k řízení před tímto soudem
uvedla 6) podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění účinném pro posuzovanou věc (dále jen „advokátní tarif“)]. Nejvyšší správní soud
z uvedeného přehledu nepřiznal odměnu toliko ve vztahu k podání ze dne 25. 10. 2018
(nesouhlas s rozhodnutím bez jednání), neboť jej z hlediska jeho obsahu nepovažuje za úkon
právní služby ve věci.
[43] Za každý úkon právní služby náleží zástupkyni stěžovatelky mimosmluvní odměna ve výši
3.100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5 advokátního tarifu], celkem tedy
15.500 Kč. Náhrada nákladů řízení za každý úkon se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových
výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, tj. celkově o 1500 Kč. Ve vztahu k náhradě
cestovních výdajů a promeškaného času spojeného s cestou na jednání u krajského soudu,
doložila zástupkyně stěžovatelky Nejvyššímu správnímu soudu technický průkaz vozidla.
Současně uvedla celkovou délku trasy (tj. tam i zpět) v délce 240 km, přičemž čas strávený
na cestě vyčíslila ve smyslu §14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu jako 10 × započatou
půlhodinu (tj. 10 × 100 Kč). Náhrada cestovních výdajů tak celkově činí 33,60 Kč [průměrná
cena pohonných hmot dle §4 písm. c) vyhlášky č. 333/2018 Sb.] × 4,6 (spotřeba vozidla
pro kombinovaný provoz dle TP) ÷ 100 km × 240 km (délka trasy), tj. celkem 370,94 Kč
[§13 odst. 5 advokátního tarifu, ve spojení s §158 odst. 3 větou poslední a odst. 4 větou třetí
zákoníku práce v rozhodném znění (dále jen „zákoník práce“)]. K uvedené částce je dále třeba
přičíst sazbu základní náhrady za 1 km jízdy dle §157 odst. 4 písm. b) zákoníku práce ve výši
4,10 Kč, tj. 240 × 4,10 Kč, tedy 984 Kč. Celková náhrada nákladů právního zastoupení tak činí
15.500 Kč + 1500 Kč + 1000 Kč + 370,94 Kč + 984 Kč, tj. úhrnem 19.354,94 Kč. Tuto částku
Nejvyšší správní soud zvýšil podle §57 odst. 2 s. ř. s. o částku 4064,54 Kč odpovídající dani
z přidané hodnoty, kterou je zástupkyně stěžovatelky jako plátce povinna odvést. Celkově tedy
odměna včetně nákladů dosahuje po zaokrouhlení na celé koruny částky 23.420 Kč. Pro úplnost
tento soud podotýká, že stěžovatelka neměla náklady se zaplacením soudního poplatku,
neboť věci mezinárodní ochrany jsou od placení soudního poplatku osvobozeny dle §11 odst. 2
písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.
Uvedenou částku je žalovaný povinen vyplatit k rukám právní zástupkyně stěžovatelky, advokátky
Mgr. Mariky Rytířové do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 19. června 2020
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu