ECLI:CZ:NSS:2020:3.AZS.350.2019:78
sp. zn. 3 Azs 350/2019 - 78
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: Í. D.,
zastoupen JUDr. Petrem Navrátilem, advokátem se sídlem Joštova 138/4, Brno, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 8. 2019, č. j. 41 Az 22/2018 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Krajského
soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 23. 8. 2018, č. j. OAM-913/ZA-ZA11-ZA17- 2017, kterým bylo rozhodnuto,
že žalobci se mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, neuděluje.
[2] V kasační stížnosti žalobce (dále jen „stěžovatel“) nejprve připomněl, že ve správním
řízení uváděl, že je kurdské národnosti a poukazoval na postoj turecké státní správy vůči kurdské
menšině. Následně upozornil na podstatnou změnu okolností na podzim roku 2019 spočívající
v turecké invazi do Sýrie, která podle jeho názoru zakládá důvod pro opakované posouzení jeho
věci, neboť může značně měnit náhled na situaci Kurdů v Turecku (zvláště těch, kteří pocházejí
z pohraniční oblasti se Sýrií a jsou politicky aktivní). V daném případě jde sice o lokální,
ale nepochybně o mezinárodní ozbrojený konflikt, který se odehrává v oblasti, odkud stěžovatel
pochází a je směřován proti etniku, k němuž přináleží. Dále poukázal na to, že tvrdil, že byl
v Turecku pronásledován z důvodu své kurdské národnosti, neboť na Kurdy je nahlíženo jako
na „teroristy“. Ačkoliv jej nelze považovat za místního politika ani politického aktivistu,
na základě úvah žalovaného v žalobou napadeném rozhodnutí nelze vyloučit, že by mohl být
terčem policejní zvůle v souvislosti se svou kurdskou národností a prokurdskými postoji. Lze také
předpokládat, že nedávná turecká ofenzíva v Sýrii zaměřená proti kurdským jednotkám ještě
prohloubila tlak nejen vůči Kurdům žijícím v syrském pohraničí, ale i politický nátlak proti
politickým stranám, které mají prokurdskou orientaci. Z tohoto důvodu stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek i jemu předcházející rozhodnutí žalovaného zrušil,
věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, a jemu přiznal právo na náhradu nákladů řízení.
[3] Dříve, než se mohl Nejvyšší správní soud zabývat námitkami uplatněnými v kasační
stížnosti, musel posoudit otázku její přijatelnosti. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. totiž platí,
že „[j]estliže kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.“ Výkladem institutu přijatelnosti se zdejší
soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaným
pod č. 933/2006 Sb. NSS, na které pro stručnost odkazuje.
[4] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele
ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního
postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu totiž poskytuje
dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatel ve své argumentaci neuvedl
žádné důvody, které by svědčily pro odklon od této judikatury.
[5] Nejvyšší správní soud předně poukazuje na to, že v nedávné době odmítl kasační stížnosti
založené na námitce nesprávného posouzení otázky pronásledování kurdské menšiny v Turecku
například usneseními ze dne 17. 1. 2019, č. j. 5 Azs 106/2018 - 30, ze dne 25. 4. 2019,
č. j. 8 Azs 352/2018 - 46, či ze dne 7. 11. 2 019, 2 Azs 75/2019 - 46. Již dříve tento soud „dospěl
k závěru, že obtíže spojené s příslušností k této etnické skupině nedosahují intenzity pronásledování ve smyslu
§12 písm. a) či b) zákona o azylu, případně vážné újmy podle §14a odst. 2 téhož zákona. K obecným
tvrzením o tom, že „po státním převratu, k němuž došlo dne 15. 7. 2016, se v důsledku následující reakce
státní moci a intenzívních opatření vůči domnělým pučistům, politickým oponentům a jiným osobám, mohou
za určitých okolností některé osoby obávat pronásledování“ pak Nejvyšší správní soud uvedl,
že obavy z pronásledování by případně mohly být namístě u politicky aktivně
činných osob, respektive u osob zapojených do neúspěšného státního převratu (usnesení ze dne
21. 6. 2018, č. j. 1 Azs 177/2018 - 28). Dále soud konstatoval, že „nelze stěžovateli přisvědčit,
že by kurdští příslušníci v Turecku byli na celém území státu tak běžně a závažně pronásledováni,
že by tato skutečnost zakládala důvod pro udělení mezinárodní ochrany“ (usnesení ze dne 25. 4. 2019,
č. j. 8 Azs 352/2018 - 46).
[6] Stejně tak se Nejvyšší správní soud v minulosti vyjádřil i k otázce aktuálního vývoje
v Turecku ve vztahu ke kurdské menšině, souvisejícímu s tureckou operací „Pramen míru“
spočívající ve vpádu ozbrojených sil Turecka do severní Sýrie v oblasti Eufratu,
která je pod kontrolou kurdských milic. Konstatoval, že tento ozbrojený konflikt je lokalizován
výhradně na konkrétním území (část hranice se Sýrií), které již žalovaný i krajské soudy dříve
hodnotily jako bezpečnostně problematické. Přitom dospěl k závěru, že nelze bez dalšího říci,
že se jedná o vnitřní ozbrojený konflikt či válečný stav na celém území Turecka (viz například
usnesení tohoto soudu ze dne 30. 4. 2020, č. j. 7 Azs 127/2019 - 54 a č. j. 7 Azs 172/2019 - 55,
či ze dne 21. 5. 2020, č. j. 7 Azs 359/2019 - 50). V těchto rozhodnutích Nejvyšší správní soud
taktéž dospěl k závěru, že uvedené skutečnosti nelze vyhodnotit jako výjimečný případ způsobilý
prolomit obecné pravidlo zakotvené v §75 odst. 1 s. ř. s., které zakazuje správnímu soudu
přihlížet ke skutkovým novotám, jež neexistovaly v době vydání rozhodnutí správního orgánu
(k tomu viz například také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2013,
č. j. 8 Azs 27/2012 - 65, či ze dne 10. 7. 2014, č. j. 4 Azs 119/2014 - 43).
[7] Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že situace ohledně dodržování základních lidských
práv v Turecku je problematická a vyžaduje pečlivé zvážení individuálních okolností každého
jednotlivého případu. V nyní projednávané věci však neshledal žádnou specifickou okolnost,
pro niž by se měl od výše citované judikatury odchýlit; ta neplyne z tvrzení samotného
stěžovatele ani ze zjištění žalovaného. Stěžovatel nebyl v Turecku nikdy sám politicky aktivní.
Rovněž lze poukázat na to, že stěžovatel před svým odchodem z Turecka pobýval v Istanbulu,
tedy nikoliv na problematickém území v blízkosti hranice se Syrskou arabskou republikou.
Stěžovatelem popsaný incident, kdy byl v červenci roku 2017 zastaven dopravní policií při jízdě
automobilem, aniž by cokoliv provedl, a kdy mu následně policisté nadávali, pak nedosahuje
intenzity pronásledování či ohrožení vážnou újmou V této souvislosti lze odkázat i na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005, č. j. 3 Azs 303/2004 - 79, kde uvedl: „Pokud
žadatel o udělení azylu není vystaven žádnému pronásledování nebo diskriminaci z azylově relevantních důvodů,
resp. nemá z takového pronásledování nebo diskriminace odůvodněný strach, popř. takové skutečnosti ve správním
řízení vůbec netvrdí, pak nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., a to i přes skutečnost, že pochází ze země s nedemokratickým
a autoritativním režimem, který zásadním způsobem diskriminuje a potlačuje opozici, resp. osoby zastávající
politicky odlišné názory.“
[8] Závěrem Nejvyšší správní soud dodává, že nikterak nezlehčuje pozici stěžovatele a chápe
jeho obtížnou situaci. Prostřednictvím azylového řízení však nelze usilovat o legalizaci pobytu
v České republice, neboť pro takový účel obsahuje právní řád České republiky jiné nástroje,
konkrétně instituty podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 11. 2004, č. j. 7 Azs 117/2004 - 57). Stěžovatel si nemůže zvolit využití institutů zákona
o azylu namísto institutů zákona o pobytu cizinců, neboť mezinárodní ochrana je specifický
institut sloužící lidem, kteří byli ve své vlasti pronásledováni či ohroženi vážnou újmou, nikoliv
univerzálním nástrojem pro legalizaci pobytu.
[9] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost
jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.
[10] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j s o u opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 25. srpna 2020
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu