ECLI:CZ:NSS:2020:4.AS.55.2020:31
sp. zn. 4 As 55/2020 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: H. N.,
zast. JUDr. Tomášem Doležalem, advokátem, se sídlem náměstí Republiky 679/5, Opava, proti
žalovanému: Magistrát města Ostravy, se sídlem Prokešovo náměstí 8, Ostrava, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 10. 2018, č. j. SMO/589539/18/ÚHAaSŘ/Sag, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2020,
č. j. 22 A 87/2018 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Rozhodnutím Úřadu městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz (dále jen „stavební
úřad“) ze dne 26. 3. 2018, č. j. MOaP/20485/18/OSŘP1/Jan, bylo podle §129 odst. 1 písm. b)
zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), nařízeno vlastníkům Ing. J. N. a H. N.
odstranění stavby pro reklamu směrem k ulici Nádražní, na části pozemku parc. č. X a na části
pozemku parc. č. X a reklamní zařízení kolmo k ulici Nádražní na části pozemku parc. č. X, vše
v katastrálním území X (dále též jen „odstraňovaná stavba“ či „stavba“).
[2] Rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 10. 2018, č. j. SMO/589539/18/ÚHAaSŘ/Sag,
bylo podle §90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“), rozhodnutí stavebního úřadu částečně změněno
tak, že byl v odůvodnění změněn odkaz na přechodné ustanovení novely stavebního řádu.
Ve zbytku bylo podle §90 odst. 5 správního řádu odvolání zamítnuto a rozhodnutí stavebního
úřadu bylo potvrzeno.
[3] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 1. 2020, č. j. 22 A 87/2018 - 43, zamítl žalobu
H. N. proti napadenému rozhodnutí žalovaného. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že
stavební úřad popsal odstraňovanou stavbu tak, aby nemohla být zaměněna s jinou stavbou.
Stavba tedy nebyla specifikována nedostatečně. Stavební úřad také výslovně v rozhodnutí uvedl,
že odstraňovaná stavba není součástí oplocení. S tím krajský soud souhlasil, neboť podle popisu
odstraňované stavby i detailních fotografií založených ve správním spise lze zcela jasně rozlišit, co
je oplocení a co je nad něj přidáno (stojiny s rámy pro plachtu, resp. pro desky, na nichž se
nachází reklamní texty a fotografie). Stavební úřad se v rozhodnutí zabýval také splněním
zákonných znaků stavby pro reklamu a pro reklamní zařízení, přičemž krajský soud s jeho závěry
souhlasil. Je zřejmé, že se nejednalo o nějaké plakátky pověšené na oplocení, nýbrž o velkou
kovovou konstrukci nad stávajícím oplocením. Pokud žalobkyně v průběhu správního řízení
tvrdila, že primárním cílem této stavby je oplocení pozemku a působení jako protihluková stěna,
pak se krajský soud s touto námitkou neztotožnil.
[4] Krajský soud v rozsudku rovněž uvedl, že odstraňovaná stavba tvoří další patro
nad stávajícím oplocením, k němuž je (kromě jednoho sloupku) přišroubována. Stavební úřad
tedy správně dovodil, že byla postavena až po dodatečném povolení stavby oplocení. Vzhledem
k tomu, že pozemek, na němž je stavba ukotvena do země, je součástí společného jmění
žalobkyně a jejího manžela a stavba oplocení byla dodatečně povolena manželovi žalobkyně,
považoval krajský soud za přesvědčivě zjištěné, že stavba je rovněž součástí společného jmění
manželů. Žalobkyně přitom v průběhu řízení nevznášela žádnou konkrétní argumentaci,
jíž by tento závěr vyvracela. V žalobě uplatněné tvrzení žalobkyně o tom, že věc se dá nabýt
i děděním, darem či jiným způsobem do výlučného vlastnictví jednoho z manželů, bylo vzneseno
jen v hypotetické rovině, aniž by k němu byla uvedena konkrétní verze skutečností,
jež by podporovala závěr, že stavba je ve výlučném vlastnictví manžela žalobkyně.
[5] Žalobkyně v řízení před krajským soudem dále namítala, že její odvolání proti rozhodnutí
stavebního úřadu bylo neúplné a výzva k odstranění nedostatků odvolání ze dne 25. 6. 2018
postrádala poučení o následcích neodstranění vady. Žalovaný proto za takové situace neměl
rozhodovat o odvolání. Krajský soud k této námitce uvedl, že žalovaný nezastavil odvolací řízení
pro neodstranění vad odvolání, ale projednal odvolání věcně, podle toho, jak byla odvolací
námitka vymezena v podání ze dne 12. 4. 2018, tedy tak, že nejsou naplněny zákonné podmínky
pro nařízení odstranění stavby. Nedostatek poučení ve výzvách stavebního úřadu tak nemohl vést
k upření práv žalobkyně. Krajský soud stejně jako žalovaný vyhodnotil odvolání (kombinované
ze tří podání) jako projednatelné ve smyslu §82 odst. 2 správního řádu.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační
stížnost z důvodů uvedených v ustanoveních §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[7] Stěžovatelka namítla, že žalovaný i krajský soud nesprávně posoudili náležitosti jejího
odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu. Tvrdila, že její odvolání nebylo projednatelné,
protože neobsahovalo žádné odvolací námitky. Stavební orgán sice nejprve vyzval stěžovatelku
k doplnění odvolání o odvolací námitky, tato výzva však neobsahovala poučení o následcích
jejího nesplnění. Stěžovatelka v reakci na tuto výzvu uvedla jen, že nejsou naplněny zákonné
podmínky pro odstranění stavby, což podle jejího názoru není způsobilá odvolací námitka.
Stavební úřad ji však již znovu nevyzýval k doplnění odvolání a následně toto odvolání
bylo věcně projednáno. Krajský soud se však touto námitkou podrobněji nezabýval a omezil se
na konstatování, že odvolání bylo projednatelné. Rozsudek krajského soudu je proto v této části
nepřezkoumatelný.
[8] Stěžovatelka rovněž nesouhlasila se závěrem krajského soudu o tom, že stavba je součástí
společného jmění stěžovatelky a jejího manžela. Krajský soud tento závěr založil na nesprávném
posouzení skutkového stavu. Konkrétně podle stěžovatelky není pravda, že na pozemku
parc. č. X, na němž stavba částečně stojí a jenž není ve vlastnictví stěžovatelky ani jejího manžela,
není stavba ukotvena do země, nýbrž je přišroubována ke stávajícímu oplocení. Ani jedno
z těchto východisek přitom není pravdivé. Stavba je ukotvena do země jak na pozemku parc. č.
X, tak na pozemku parc. č. X. K oplocení přitom není přišroubována ani přichycena, a je na něm
tedy zcela nezávislá. Zakládá-li tak krajský soud závěr o tom, že stavba je součástí společného
jmění stěžovatelky a jejího manžela, a na zjištění, že oplocení bylo dodatečně povoleno manželovi
stěžovatelky, je tento důvod nedostatečný.
[9] V případě, že by předchozí námitka byla shledána nedostatečnou, argumentovala
stěžovatelka i v tom smyslu, že stavba by ani teoreticky nemohla být součástí společného jmění
manželů, nýbrž že by byla ve výlučném vlastnictví jejího manžela. Odkazovala přitom na podání
učiněné jejím zástupcem dne 24. 9. 2015, v němž bylo uvedeno, že manžel stěžovatelky
za umístěnou reklamu na oplocení pobírá od inzerenta finanční kompenzaci. Z tohoto vyjádření
přitom podle stěžovatelky vyplývá, že ve správním řízení zpochybňovala skutečnost, že by stavba
mohla být součástí společného jmění manželů. Pokud by tomu tak totiž bylo, pobírala by finanční
kompenzaci i ona, a ne jen její manžel. Toto tvrzení však správní orgány ani krajský soud nijak
nezohlednily a nevedly k němu dokazování.
[10] Závěrem kasační stížnosti stěžovatelka zpochybnila i klasifikaci stavby jako stavby
pro reklamu a reklamní zařízení. Tvrdila, že stavba převážně slouží jako oplocení a protihluková
stěna. S touto argumentací se podle jejího názoru krajský soud vypořádal nedostatečně, když
pouze uvedl, že se jedná o velkou kovovou konstrukci nad stávajícím oplocením a že ji nelze
považovat za oplocení ani protihlukovou stěnu. Z tohoto závěru však nijak nevyplývá, proč
by mělo jít o stavbu pro reklamu či reklamní zařízení.
[11] Na základě těchto skutečností stěžovatelka navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení
věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
[12] Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zcela ztotožnil s rozsudkem krajského
soudu a navrhl zamítnutí kasační stížnosti. V podrobnostech odkázal na odůvodnění rozhodnutí
správních orgánů a uvedl, že argumentace v kasační stížnosti je účelovou dezinterpretací
skutečností dokladovaných ve správních spisech.
III. Posouzení kasační stížnosti
[13] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti.
Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti. Stěžovatelka v kasační stížnosti označila důvody podle §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s.
[14] Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
[15] Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu
soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
[16] Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[17] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval kasační námitkou nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku. Její důvodnost by totiž sama o sobě postačovala ke zrušení rozsudku
krajského soudu bez nutnosti posouzení jeho zákonnosti. Nepřezkoumatelná pro nedostatek
důvodů jsou zejména taková rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami
se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal
s argumenty účastníků řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52) nebo v nichž zcela opomenul vypořádat některou z námitek
uplatněných v žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74).
[18] V posuzované věci napadený rozsudek všechny tyto požadavky splňuje. Krajský soud
se v jeho odůvodnění řádně a srozumitelně vypořádal s každou žalobní námitkou. Pokud snad
krajský soud k některým námitkám pominul jejich dílčí tvrzení a převzal argumenty žalovaného
či stavebního úřadu, neznamená to, že pochybil. Správní soudy totiž nemají povinnost reagovat
na každé tvrzení žalobce a obsáhle jej vyvracet, neboť jejich úkolem je vypořádat se s obsahem
a smyslem žalobní argumentace, jak se uvádí například v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 - 19. Podstatné je, aby se soud v rozhodnutí zabýval všemi
stěžejními námitkami žalobce, což může v některých případech konzumovat i vypořádání dílčích
a souvisejících námitek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2014,
č. j. 7 Afs 85/2013 - 33). Správní soud také může pro stručnost odkázat na část důkladného
odůvodnění rozhodnutí správního orgánu, s nímž se plně ztotožní, a nemusí proto neprakticky
a zdlouhavě říkat jinými slovy totéž. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší správní soud
již v rozsudku ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130.
[19] Se stěžovatelkou přitom nelze souhlasit v tom, že se krajský soud nedostatečně vypořádal
s její námitkou nesprávného postupu v odvolacím řízení. Stěžovatelka tvrdila, že krajský soud
dospěl k závěru, podle něhož její odvolání bylo projednatelné, aniž by však tento svůj závěr
jakkoliv odůvodnil. Stěžovatelka se přitom domnívá, že její odvolání neobsahovalo žádnou
projednatelnou odvolací námitku, což nebylo napraveno ani žádným z jeho doplnění v reakci
na výzvy správních orgánů.
[20] Krajský soud ve svém rozsudku uvedl, že námitka spočívající v tom, „že nejsou naplněny
zákonné podmínky pro nařízení odstranění stavby“ je projednatelná ve smyslu §82 odst. 2 správního
řádu. Tento závěr lze ze strany krajského soudu považovat za dostatečně odůvodněné vypořádání
žalobní námitky. Stěžovatelka ve své žalobě totiž argumentovala tím, že odvolání bylo blanketní
a ani v důsledku jeho doplnění nebylo dostatečné. Krajský soud přitom dospěl k závěru, že jeho
doplněním o citovanou námitku byly napraveny vady odvolání, které tak již bylo věcně
projednatelné. Stěžovatelka přitom v žalobě neuváděla žádné důvody, pro které by uvedenou
námitku nebylo možno považovat za dostatečnou. Za těchto okolností tak nebylo nutné,
aby se krajský soud podrobněji zabýval i touto otázkou.
[21] Poté, co Nejvyšší správní soud uzavřel, že rozsudek krajského soudu je přezkoumatelný,
mohl se zabývat jednotlivými věcnými kasačními námitkami. Jako první posoudil již uvedenou
námitku nesprávného postupu v odvolacím řízení. Stěžovatelka totiž kromě nepřezkoumatelnosti
rozsudku ve výše uvedeném rozsahu namítala i nezákonnost rozhodnutí o uvedené otázce.
[22] Podle §82 odst. 2 správního řádu musí odvolání mimo jiné obsahovat údaje o tom, v čem je
spatřován rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo. Nejvyšší
správní soud přitom již v rozsudku ze dne 6. 3. 2009, č. j. 1 As 4/2009 - 53, uvedl, že v případě,
kdy odvolání konkrétní odvolací námitky neobsahuje, je povinností správního orgánu postupem
podle §37 odst. 3 správního řádu vyzvat odvolatele k jejich doplnění. V rozsudku
ze dne 7. 10. 2015, č. j. 9 As 27/2015 - 59, pak Nejvyšší správní soud doplnil, že správní orgán
je v takovém případě povinen účastníka řízení poučit o následcích nedoplnění odvolacích
námitek, odůvodňují-li to jeho osobní poměry.
[23] Krajský soud v projednávané věci dospěl k závěru, že námitka spočívající v tom, „že nejsou
naplněny zákonné podmínky pro nařízení odstranění stavby“, je z hlediska požadavků §82 odst. 2
dostatečná. Tento názor však Nejvyšší správní soud považuje v obecné rovině za nesprávný.
Z uvedeného tvrzení je totiž možné zjistit nanejvýš to, že odvolatel považuje rozhodnutí
za rozporné s konkrétním právním předpisem, nikoli v čem daný rozpor spočívá. Na konkrétní
důvody nezákonnosti nelze usuzovat ani z textu příslušného §129 stavebního zákona, neboť
se jedná o rozsáhlé ustanovení pokrývající široké spektrum otázek, a není z něj tedy na první
pohled zřejmá věcná podstata odvolací námitky. Odvolání obsahující pouze tuto námitku
tak nelze za běžných okolností považovat za dostatečné.
[24] S ohledem na zvláštní okolnosti projednávané věci se však výše uvedený závěr na tuto věc
neuplatní, a to zejména proto, že odvoláním napadené rozhodnutí stavebního úřadu
bylo v pořadí již třetím rozhodnutím vydaným v tomto řízení. Předchozí dvě rozhodnutí přitom
byla zrušena žalovaným právě na základě odvolání stěžovatelky, respektive na základě společného
odvolání stěžovatelky a jejího manžela, kteří ve správním řízení vystupovali oba jako jeho
účastníci. V těchto odvoláních bylo podrobně popsáno, v čem je spatřováno pochybení
stavebního úřadu, a žalovaný jim v některých bodech dal zapravdu. Za takové situace
lze akceptovat, že pro žalovaného byla v opakovaném řízení dostatečná i jen velmi stručná
formulace odvolací námitky. Žalovaný v rámci odvolacího přezkumu rozhodnutí stavebního
úřadu totiž mohl zohlednit i dříve vznesené námitky a zkoumat, zda stavební úřad napravil
pochybení, která mu žalovaný vytkl v předchozích zrušujících rozhodnutích.
[25] Správní orgány navíc stěžovatelku dvakrát vyzvaly k tomu, aby své odvolání doplnila. Žádné
ze stěžovatelkou zaslaných doplnění však neobsahovalo podrobnější vymezení odvolacích
námitek. V odvolání ze dne 10. 4. 2018 přitom stěžovatelka sama uvedla, že odvolání doplní
o podrobnější důvody nejpozději do 26. 4. 2018. Až do vydání žalobou napadeného rozhodnutí,
tedy do 15. 10. 2018, tak však neučinila. Nejvyšší správní soud s ohledem na tyto skutečnosti
uzavírá, že stěžovatelka měla dostatek příležitostí k doplnění řádných odvolacích námitek,
přičemž správní orgány jí poskytly nezbytná poučení.
[26] S ohledem na výše uvedené proto nelze považovat projednání odvolání v takové podobě,
v jaké bylo podané, za pochybení, které by mohlo mít negativní dopad do práv stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud se tedy ztotožnil s názorem krajského soudu, že v projednávané věci
byla byť i jen stroze formulovaná odvolací námitka s ohledem na okolnosti věci dostatečná.
Tato kasační námitka stěžovatelky proto není důvodná.
[27] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou, podle níž správní orgány dostatečně
nedoložily, že stěžovatelka je spoluvlastnicí odstraňované stavby. Stěžovatelka zpochybňovala
to, že stavba stojí primárně na jí spoluvlastněném pozemku, i to, že je součástí společného jmění
manželů.
[28] Ohledně umístění stavby stěžovatelka konkrétně zpochybňovala závěr krajského soudu,
podle nějž „u části odstraňované stavby na pozemku parc. č. X je však zcela zřetelné, že odstraňovaná stavba je
umístěna na podezdívce stávajícího oplocení, není kotvena do země, nýbrž přišroubována ke stávajícímu oplocení.“
Tvrdila, že tento závěr je v rozporu se skutečností, neboť i na pozemku parc. č. X je stavba
kotvena do země. Stejně tak zpochybňovala závěr o tom, že stavba je přišroubována
ke stávajícímu oplocení. Pokud tedy krajský soud založil svůj závěr o vlastnictví stavby na těchto
skutečnostech, vycházel tak ze skutkového stavu, který nemá oporu ve spisech.
[29] Skutečnost, že stavba je součástí společného jmění manželů, pak stěžovatelka zpochybňovala
tvrzením, že i za trvání manželství je možné nabývat věci do výlučného vlastnictví jednoho
z manželů. Poukázala přitom na své vyjádření v rámci správní řízení, podle nějž za reklamu
umístěnou na oplocení pobírá odměnu manžel stěžovatelky. Správní orgány se však touto
možností vůbec nezabývaly.
[30] Na výše uvedených fotografiích pořízených stavebním úřadem dne 6. 3. 2018 je vidět pohled
na oplocení a odstraňovanou stavbu z ulice Nádražní (fotografie vlevo) a pohled z na tuto ulici
kolmého vstupu do areálu (fotografie vpravo). Ze správního spisu dále vyplývá, že hranice
pozemků se nachází přibližně v místech, kde menší reklamní banner na fotografii vlevo sousedí
s elektrorozvodnou skříní v pravé části snímku, přičemž pozemek nalevo od této hranice
(parc. č. X) je součástí společného jmění stěžovatelky a jejího manžela. Odstraňovaná stavba je
kotvena ke dvěma sloupkům na krajích (jak lze vidět na fotografii vlevo). Jeden z těchto sloupků
se tedy nachází na sousedním pozemku (parc. č. X). Z fotografie vpravo je pak zřejmé, že k pravé
straně odstraňované stavby přiléhá oplocení ve směru do areálu, tedy kolmo k ulici Nádražní.
Toto oplocení sice stojí z převážné části na pozemku parc. č. X, nicméně je umístěno blízko
evidované hranici pozemků a představuje jejich faktické oddělení. Reklamní zařízení, které je
součástí odstraňované stavby (dva nad sebou umístěné menší bannery kolmé na velký banner), je
připevněno ke dvěma sloupkům tohoto oplocení.
[31] Stěžovatelka v kasační stížnosti přikládala velkou váhu části odůvodnění krajského soudu,
v němž se uvádí, že odstraňovaná stavba je kotvena do země pouze na pozemku parc. č. X,
nikoliv na pozemku sousedním, kde je umístěna na podezdívce stávajícího oplocení. Tento závěr
považovala za rozporný se skutečností. Nejvyšší správní soud však tento závěr považuje
za správný. Zatímco u sloupku na pozemku parc. č. X je zřetelně vidět, že stojina odstraňované
stavby vede až k zemi, u sloupku na druhé straně tomu tak není. Stojina tam opravdu končí u
podezdívky oplocení. Krajský soud tedy vycházel ze skutečností, které mají oporu ve správním
spise.
[32] Správní orgány i krajský soud při posuzování otázky vlastnictví vycházely z dostatečného
množství přesvědčivých zjištění. Zejména se opíraly o to, že pozemek, na němž stavba z převážné
míry stojí, není ve vlastnictví třetích osob, zbudování oplocení bylo povoleno manželovi
stěžovatelky za dobu trvání manželství, manžel stěžovatelky inkasuje za reklamu peníze
od inzerenta, který oba manžele rovněž zastupoval v řízení před správními orgány, a vlastníci
sousedního pozemku odmítli, že by stavba byla v jejich vlastnictví.
[33] Současné úvahy stěžovatelky o tom, jaká část stavby stojí na cizím pozemku, zda jsou stojiny
stavby na obou koncích kotveny do země či zda je banner přišroubován, jsou přitom s ohledem
na zmíněné skutečnosti bezvýznamné. Z nich je totiž zjevné, že stavba přiléhá k oplocení
zbudovaném stěžovatelkou a jejím manželem, kteří mají kontrolu nad jeho podobou
a inkasují příjmy z reklamy. Za situace, kdy v řízení nevyšly najevo žádné indicie svědčící
o tom, že by stavba byla ve vlastnictví třetí osoby, a nic takového ani v řízení nikdo netvrdil,
považuje Nejvyšší správní soud tento závěr za zcela odůvodněný a správný.
[34] Stejně tak považuje Nejvyšší správní soud za přesvědčivý i závěr o tom, že stavba je součástí
společného jmění stěžovatelky a jejího manžela, a nikoliv výlučným vlastnictvím manžela,
jak stěžovatelka namítala. Krajský soud správně uvedl, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě
ze dne 17. 3. 2015, č. j. 64 C 68/2014 - 26, bylo rozhodnuto o tom, že stěžovatelka
je spoluvlastnicí pozemku parc. č. X. Přestože do vydání tohoto deklaratorního rozhodnutí byl
jako vlastník pozemku evidován pouze její manžel, Okresní soud v Ostravě dospěl k závěru, že
pozemek je součástí společného jmění manželů. Vzhledem k tomu, že jejich manželství
bylo uzavřeno již 28. 9. 1974, je jednoznačné, že stavba byla zbudována za jeho trvání. Výše
uvedené rovněž přesvědčivě vysvětluje, proč v dodatečném stavebním povolení oplocení z roku
1999 byl jako stavebník uveden pouze manžel stěžovatelky. Totéž platí i pro inkasování příjmů
z reklamy. Skutečnost, že příjmy inkasoval manžel stěžovatelky, však rozhodně neznamená,
že byl výlučným vlastníkem stavby nebo že by tyto příjmy nebyly součástí společného jmění.
[35] V průběhu řízení rovněž nebyl nikdy relevantním způsobem zpochybněn závěr, že stavba
je součástí společného jmění manželů. Argumentace stěžovatelky se pohybovala jen v hypotetické
rovině, kdy poukazovala na to, že i za existence manželství je možné nabývat majetek
do výlučného vlastnictví. Nikdy však ani vzdáleně nenaznačila, proč by právě odstraňovanou
stavbu bylo možné považovat za výlučné vlastnictví jejího manžela. Ze skutečností, které
v průběhu řízení vyšly najevo, přitom rovněž nevyplývá žádná okolnost, která by odůvodňovala
závěr o výlučném vlastnictví odstraňované stavby či oplocení, respektive která by naznačovala,
že by stavba spadala pod některou z výjimek podle §709 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, či §143 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, tedy že by se jednalo
například o dědictví, dar, restituční náhradu, věc osobní potřeby, kompenzaci za újmu
na základních právech či věc nabytou za prostředky z výlučného vlastnictví.
[36] Za těchto okolností nelze považovat odůvodnění rozhodnutí správních orgánů a krajského
soudu za nedostatečné či nepřesvědčivé. Stěžovatelka sama v řízení před okresním soudem
usilovala o určení, že je spoluvlastnicí pozemku parc. č. X. Ani v rámci tohoto řízení, ani jiným
způsobem přitom nebylo zjištěno, že by rozsah společného jmění manželů byl jakkoliv omezen.
Za situace, kdy pozemek je prokazatelně součástí společného jmění a neexistují žádné indicie
svědčící o tom, že příjmy z reklamy nejsou součástí společného jmění, se tvrzení stěžovatelky, že
odstraňovaná stavba není součástí společného jmění, jeví přinejmenším jako velmi
nepravděpodobné, až účelové. Stěžovatelka se přitom nijak nesnažila své tvrzení doplnit o
konkrétní skutečnosti, které by mu dodaly na věrohodnosti, či navrhovat k jeho prokázání
důkazy. Povinností správních orgánů ani správních soudů není rozsáhle zjišťovat skutkové
okolnosti věci v situaci, kdy o nich nejsou důvodné pochyby, a nikdo proti nim relevantním
způsobem nebrojí.
[37] Další kasační námitka spočívala v tom, že krajský soud nesprávně posoudil povahu
odstraňované stavby jako stavby pro reklamu. Podle stěžovatelky se totiž jedná primárně
o oplocení a protihlukovou stěnu. Tyto námitky přitom vznášela již ve správním řízení a žalovaný
se s nimi tak měl vypořádat. Neučinil-li tak, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné.
[38] Krajský soud se ztotožnil se závěry stavebního úřadu a uvedl, že podle obsahu spisu
se v projednávané věci nejednalo o nějaké plakátky pověšené na oplocení, nýbrž o velkou
kovovou konstrukci nad stávajícím oplocením. Ztotožnil si i se způsobem, jakým stavební úřad
odůvodnil, že odstraňovaná stavba není primárně protihlukovou stěnou. Nejvyšší správní soud
uvedené odůvodnění považuje za dostatečné.
[39] Správní orgány přitom ve svých rozhodnutích uvedly, že v projednávané věci nejsou
reklamní bannery umístěny na oplocení, nýbrž jsou přichyceny ke speciální kovové konstrukci,
jež je následně připevněna k oplocení. Tato konstrukce přitom plní jedinou funkci, a to funkci
nosiče reklamního banneru. Nelze tedy aplikovat závěry stěžovatelkou citovaného stanoviska
Ministerstva pro místní rozvoj, podle nějž reklamní bannery umístěné na oplocení nelze
považovat za stavbu pro reklamu. Nejvyšší správní soud přitom uvedené závěry považuje za zcela
správné, přesvědčivé a řádně odůvodněné.
[40] Ustanovení §3 odst. 2 stavebního zákona stanoví, že zařízením se pro účely tohoto zákona rozumí
informační a reklamní panel, tabule, deska či jiná konstrukce a technické zařízení, pokud nejde o stavbu
podle §2 odst. 3. V pochybnostech, zda se jedná o stavbu nebo zařízení, je určující stanovisko stavebního úřadu.
Zařízení o celkové ploše větší než 8 m
2
se považuje za stavbu pro reklamu. Znění §2 odst. 3 stavebního
zákona pak stanoví, že stavbou se rozumí veškerá stavební díla, která vznikají stavební nebo montážní
technologií, bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, použité stavební výrobky, materiály a konstrukce,
na účel využití a dobu trvání. Dočasná stavba je stavba, u které stavební úřad předem omezí dobu jejího trvání.
Za stavbu se považuje také výrobek plnící funkci stavby. Stavba, která slouží reklamním účelům, je stavba
pro reklamu.
[41] V projednávané věci je přitom zřejmé, že odstraňovaná stavba výše uvedené zákonné
definici vyhovuje. Jak správně uvedl krajský soud, stojiny s rámy pro bannery jednoznačně nejsou
přirozenou součástí oplocení. Účelem umístěných bannerů je propagovat na nich zmiňovanou
společnost, respektive informovat o její činnosti. A byť toto samo o sobě nutně neznamená,
že jde o účel jediný a primární, v projednávané věci žádný jiný účel nebyl zjištěn, ani přesvědčivě
tvrzen. Věrohodnost tvrzení stěžovatelky o tom, že se jedná o protihlukovou stěnu, značně
snižují rozměry stavby, rozsah nevyplněných míst i skutečnost, že umístěná stavba je jediným
objektem, který se v dané výšce vyskytuje, přičemž podstatná část hranice pozemku s ulicí
Nádražní není takto osazena. O schopnosti takovéto konstrukce efektivně snižovat hladinu hluku
na pozemku tak lze mít přinejmenším závažné pochybnosti. Naproti tomu schopnost této
konstrukce sloužit reklamním účelům je zcela nezpochybnitelná.
[42] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že krajský soud i správní
orgány správně posoudily povahu odstraňované stavby jako stavby pro reklamu, respektive
reklamního zařízení, ve smyslu stavebního zákona. Jelikož stěžovatelka nepředložila žádné
doklady o tom, že stavba byla řádně ohlášena, respektive že jí byl vydán platný územní souhlas,
ani nepožádala o její dodatečné povolení, rozhodl stavební úřad o odstranění stavby naprosto
v souladu s §129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona.
IV. Závěr a náklady řízení
[43] V nyní posuzované věci tedy správní orgány vycházely z dostatečně zjištěného
skutkového stavu věci a relevantní právní otázky posoudily stejně jako krajský soud
přezkoumatelným způsobem a správně. Důvody kasační stížnosti uvedené v §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s. tedy nebyly naplněny.
[44] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Současně
podle §60 odst. 1 věty první a §120 s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatelka v něm neměla úspěch a žalovanému
v něm nevznikly žádné náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2020
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu