ECLI:CZ:NSS:2020:5.ADS.208.2019:33
sp. zn. 5 Ads 208/2019 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobkyně: HOLLEN
CZ s. r. o., IČ: 28978013, se sídlem Jiráskova 528/51, Mladá Boleslav, zast. JUDr. Jaroslavem
Škubalem, advokátem se sídlem Jáchymova 26/2, Praha, proti žalovanému: Státní úřad
inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, Opava, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2019, č. j. 48 A 71/2017 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne p ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta
její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 11. 2016, č. j. 339/1.30/16-9. Tímto
rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí Oblastního
inspektorátu práce pro Královéhradecký a Pardubický kraj (dále jen „správní orgán I. stupně“)
ze dne 12. 5. 2016, č. j. 5979/8.30/15-36 (dále jen „napadené prvostupňové rozhodnutí“), kterým
byla stěžovatelka shledána vinnou ze spáchání správního deliktu podle §140 odst. 1 písm. c)
zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen
„zákon o zaměstnanosti“), za což jí byla uložena pokuta ve výši 1 000 000 Kč. Současně byla
stěžovatelce podle §79 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2017
(dále jen „správní řád“), uložena povinnost úhrady nákladů řízení ve výši 1000 Kč. Správního
deliktu se dopustila tím, že umožnila výkon nelegální práce sedmi fyzickým osobám, které výrok
napadeného prvostupňového rozhodnutí vyjmenovává, neboť tyto osoby pro ni vykonávaly
závislou práci v jiném než základním pracovněprávním poměru.
[2] Správní orgán I. stupně zahájil správní řízení na základě kontroly, kterou provedl
dne 10. 6. 2014 ve výrobním areálu zákazníka stěžovatelky Continental Automotive Czech
Republic s. r. o. Z protokolu o výsledku kontroly ze dne 15. 8. 2014, č. j. 5916/8.71/14/15.2,
vyplývá, že pro stěžovatelku v době kontroly vykonávalo třídící a kontrolní činnost 7 osob, které
měly živnostenská oprávnění a zmíněnou činnost vykonávaly jako osoby samostatně výdělečně
činné. Stěžovatelka tyto osoby označovala jako poskytovatele služeb (budou tedy jako
poskytovatelé označováni i v tomto rozsudku). Vzhledem k tomu, že podle správního orgánu
I. stupně vykazovaly vztahy mezi poskytovateli a stěžovatelkou znaky závislé práce, vydal příkaz
ze dne 3. 4. 2015, č. j. 5979/8.30/15-4, kterým stěžovatelku uznal vinnou ze spáchání výše
popsaného správního deliktu. Proti tomuto příkazu podala stěžovatelka odpor. Po doplnění
dokazování vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí ze dne 30. 11. 2015, č. j. 5979/8.30/15-30.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, na základě kterého bylo toto rozhodnutí
žalovaným zrušeno pro nepřezkoumatelnost, neboť výše sankce nebyla stanovena podle
správného znění zákona o zaměstnanosti. Správní orgán I. stupně následně vydal napadené
prvostupňové rozhodnutí.
[3] Správní orgány dospěly k závěru, že poskytovatelé vykonávali závislou práci podle §2
odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění rozhodném pro projednávanou věc
(dále jen „zákoník práce“), podle kterého je třeba za závislou považovat takovou práci, „která
je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle
pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně “. Činnost stěžovatelky
v automobilovém průmyslu lze jednoduše shrnout
takto:její klient si objedná roztřídění vadných
a bezvadných kusů a stěžovatelka sežene osoby (poskytovatele), které v prostorách klienta tuto
službu zajistí.
II. Rozhodnutí krajského soudu
[4] Stěžovatelka napadla rozhodnutí žalovaného u krajského soudu. Namítala především,
že nebyly naplněny znaky závislé práce. Jediným znakem, který stěžovatelka nezpochybnila, byl
osobní výkon práce. Vyslovila též názor, že skutková zjištění, která správní orgány učinily
ohledně způsobu odměňování, neměla oporu ve spisu. Dospěly totiž k závěru, že poskytovatelé
byli odměňováni na základě odpracovaných hodin, ačkoliv z přílohy č. 1 k Odběratelským
podmínkám vyplývá, že jsou odměny určovány předně podle zkontrolovaných kusů, a většina
poskytovatelů ve svědeckých výpovědích uvedla, že fakturovali na základě zkontrolovaných kusů,
popř. normohodin. Rozhodnutí žalovaného též bylo nepřezkoumatelné, neboť správní orgány
své úsudky formulovaly ve vztahu ke všem poskytovatelům, popř. k jejich většině, a nijak
nezohlednily, že se skutkové okolnosti u poskytovatele P. D. významně lišily.
[5] Krajský soud se ztotožnil se závěry správních orgánů. Uvedl, že otázka nadřízenosti
zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance vyplývá z toho, jak tento vztah vnímají jeho strany.
To však neznamená, že lze přistoupit na obcházení zákona, neboť jednání in fraudem legis
nepožívá právní ochrany. Pokud vztah mezi dvěma stranami odpovídá znakům závislé práce,
nemají tyto strany možnost volby, ale musejí ho realizovat v základním pracovněprávním
poměru. Existenci závislé práce pak lze usuzovat nejen z výslovného obsahu uzavřené
smlouvy, ale z řady dalších skutečností, mezi které patří především podmínky vykonávané práce.
Při zjištěném skutkovém stavu neměl krajský soud pochyb o tom, že se v daném případě jedná
o tzv. švarcsystém, při kterém se poskytovatelé a stěžovatelka snaží zakrýt skutečnou povahu
závislé práce disimulovaným právním jednáním. Při hodnocení všech skutkových zjištění
ve vzájemném kontextu tedy dospěl k závěru, že činnost, kterou poskytovatelé pro stěžovatelku
vykonávali, nebyla ve své skutečné podstatě poskytováním služeb, ale výkonem závislé práce.
[6] Při hodnocení vztahu nadřízenosti a podřízenosti mezi stěžovatelkou a poskytovateli
krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 Ads
46/2013 - 35, č. 3027/2014 Sb. NSS, ze kterého dovodil, že vyplácení odměny je zřejmým
indikátorem takového vztahu. Za další ukazatele nadřízeného postavení stěžovatelky považoval
následující skutkové okolnosti. Šest ze sedmi poskytovatelů pracovalo pouze pro stěžovatelku,
a ti tedy na ní byli finančně závislí. Poskytovatelé neměli možnost ovlivnit čas, místo
nebo způsob práce ani odměnu za ni. K práci nepoužívali své nástroje, ale pronajímali
si je od stěžovatelky, a to včetně běžného nářadí. Pronajímali si též oblečení – ve své podstatě
firemní stejnokroj. Byli též proškoleni z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.
Při provádění zakázek se řídili podle manuálů stěžovatelky a jejího klienta, popř. instruktáží
zaměstnance stěžovatelky. Pět z poskytovatelů nejprve pracovalo pro stěžovatelku na základě
dohod o provedení práce a po zaučení si zřídili živnostenské listy, aby mohli pracovat pro
stěžovatelku jako poskytovatelé. Náplň práce se přitom nelišila. Jeden z poskytovatelů měl
pozastavené živnostenské oprávnění a kvůli spolupráci se stěžovatelkou si je obnovil. Krajský
soud uvedl, že poskytovatelé sice mohli odmítat zakázky, ale činili tak minimálně. Navíc byli
motivováni k lepší „docházce“ systémem Bonus Malus, prostřednictvím kterého stěžovatelka
hodnotila poskytovatele a mohla na základě tohoto hodnocení měnit jejich odměny.
Poskytovatelé fakturovali pomocí jednotného portálu HB2B, což po nich stěžovatelka
požadovala ve svých Odběratelských podmínkách.
[7] Výkon práce jménem stěžovatelky dovodil krajský soud především z toho,
že poskytovatelé činnost vykonávali v tričkách s logem stěžovatelky, která se takřka nelišila
od oblečení zaměstnanců. Poskytovatelé navíc odpovídali pouze stěžovatelce, a nikoliv jejímu
klientovi, v jehož prospěch činnost vykonávali. Krajský soud měl pochybnosti ohledně tvrzení
stěžovatelky, že je schopna dohledat, který poskytovatel kontroloval konkrétní díly, když jedna
poskytovatelka tuto skutečnost výslovně popřela ve svědecké výpovědi a při kontrole
poskytovatelé ukládali zkontrolované díly do společné nádoby.
[8] K výkonu činnosti poskytovatelů podle pokynů stěžovatelky krajský soud uvedl, že byli
zcela závislí na stěžovatelce, když sami neměli vytvořeny základní předpoklady pro výkon
činnosti. Potřebovali totiž při nových zakázkách od stěžovatelky odbornou instruktáž, popř.
manuál stěžovatelky nebo jejího klienta a její vybavení. Celou řadu implicitních pokynů taktéž
obsahovaly Odběratelské podmínky – např. fakturace prostřednictvím portálu HB2B nebo pokyn
k etickému chování.
[9] K námitce nesprávných skutkových zjištění, že výše odměny byla určena podle počtu
odpracovaných hodin, krajský soud uvedl, že z hlediska zkoumání skutkového stavu nebyl
podstatný obsah přílohy č. 1 k Odběratelským podmínkám, ale skutečné chování stěžovatelky
a poskytovatelů. Bylo tedy možné vycházet především z faktur a dodacích listů, na kterých byly
zapsány pouze hodiny. Závěry správních orgánů o reálných principech odměňování nebyly
v zásadním rozporu s výpověďmi poskytovatelů jako svědků. Mezi jejich výpověďmi a některými
listinami mohly nastat drobné rozpory kvůli okolnostem výslechu (poskytovatelé se vyjadřovali
k celému období spolupráce se stěžovatelkou, zatímco listiny vypovídaly pouze o rozhodném
období). Poskytovatelé navíc měli zájem na udržení fungující spolupráce se stěžovatelkou,
a správní orgány tedy nemohly vyjít pouze z jejich svědeckých výpovědí, když se zřetelně lišily
od sdělení zachycených v protokolu o kontrole. Vzhledem k tomu, že způsob odměňování
byl jen jednou z více okolností prokazujících existenci závislé práce, nebylo možné ve způsobu,
kterým správní orgány vyhodnotily tyto otázky, spatřit vadu řízení, která by byla důvodem
pro zrušení rozhodnutí žalovaného.
[10] Krajský soud připustil, že se jeden ze sedmi poskytovatelů, konkrétně P. D., lišil od
ostatních poskytovatelů. Přestože se žalovaný vyjadřoval shodně ke všem, popř. k většině
poskytovatelů, neboť byl skutkový stav srovnatelný, není jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné.
Nemusel se ani zvlášť vyjadřovat ke všem detailům, v nichž se situace P. D. od ostatních lišila.
Podle názoru krajského soudu by neprokázání závislé práce u jednoho ze sedmi poskytovatelů
nic nezměnilo na celkovém závěru, že došlo ke spáchání správního deliktu. Žalobu tedy jako
nedůvodnou zamítl podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[11] Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost a navrhla, aby
Nejvyšší správní soud tento rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Jako
první námitku uvedla, že krajský soud nesprávně posoudil vztah nadřízenosti a podřízenosti.
Na nyní projednávanou věc nelze použít závěry, které Nejvyšší správní soud učinil ve výše
citovaném rozsudku č. j. 6 Ads 46/2013 - 35, neboť se v něm zabýval rozdílem mezi
dobrovolnickou činností a závislou prací. V takovém případě je významnou okolností, pokud
poskytovaná odměna tvoří jediný, resp. významný zdroj příjmu dané osoby. Stejnou logiku však
nelze aplikovat na posouzení rozdílu mezi závislou prací a samostatným podnikáním, protože obě
činnosti jsou výdělečné a příjem z nich obvykle tvoří podstatnou část příjmů osoby, a v důsledku
takového výkladu by musely osoby samostatně výdělečně činné ukončit svou činnost, pokud
by měly jediného klienta, aby se vyhnuly nařčení z výkonu nelegální práce. Krajský soud
navíc pominul skutečnost, že poskytovatelé dodávali své služby jako subdodavatelé na zakázce
pro stěžovatelčina klienta, a museli tedy přijmout podmínky tak, jak je tento klient nastavil,
neboť je musela přijmout i stěžovatelka (zejm. místo, čas, označení osob). Představu,
že by si poskytovatelé jako subdodavatelé mohli rozhodovat zcela libovolně o místě a času plnění
zakázky a způsobu jejího provedení, označila za zcela odtrženou od reality. Poukázala na to,
že závěr krajského soudu, že poskytovatelé jen minimálně využívali své možnosti zakázky
odmítat, nemá oporu v provedeném dokazování. Dle stěžovatelky naopak této možnosti
využívali hojně, a ta kvůli tomu musela několik zakázek alespoň zčásti odmítnout. Nadřízenost
stěžovatelky nelze dovozovat ani z použití HB2B portálu, neboť ten se používá pouze pro
snížení administrativní zátěže.
[12] Stěžovatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2018,
č. j. 2 Afs 84 /2017 - 35, který dle jejího názoru vycházel ze stejného skutkového stavu jako nyní
projednávaná věc. Zdejší soud v tomto rozsudku neshledal znaky závislé činnosti u pracovníků
na stavbě, kteří měli uzavřenou rámcovou smlouvu o dílo se společností, pro kterou pracovali.
Pracovníci činnost vykonávali jako osoby samostatně výdělečně činné. Společnost se s pracovníky
vždy spojila telefonicky a nabídla jim zakázku. Ti ji mohli buď přijmout, nebo odmítnout.
Společnost následně zadávala obecné pokyny k provedení práce a výsledky kontrolovala.
Jednotliví pracovníci za způsobenou škodu odpovídali společnosti, ta odpovídala svému klientovi
jako generální dodavatel. Odměnu určovala společnost na základě kvality odvedené práce
a odpracovaných hodin. Pracovníci si levnější nářadí pořizovali z vlastních prostředků a dražší
nástroje si půjčovali od zadavatele. Náklady na dopravu a oblečení pracovníci nesli sami. Podle
stěžovatelky by zdejší soud měl v nyní projednávané věci pro zjevnou podobnost skutkových
okolností rozhodnout obdobným způsobem.
[13] Stěžovatelka dále nesouhlasila s krajským soudem, že neprokázání závislé práce u jednoho
ze sedmi poskytovatelů by nic nezměnilo na celkovém závěru, že došlo ke spáchání správního
deliktu. Vztah mezi jedním z poskytovatelů, P. D., a stěžovatelkou se totiž významně lišil od
ostatních zkoumaných vztahů. P. D. nezřídil živnostenský list kvůli práci pro stěžovatelku, nikdy
nebyl se stěžovatelkou v základním pracovněprávním poměru, měl více zákazníků, a nebyl tedy
na stěžovatelce závislý z hlediska své obživy. I kdyby tedy ostatní poskytovatelé vykonávali
závislou práci pro stěžovatelku, pro P. D. tento závěr neplatí. Vzhledem k tomu, že byla
stěžovatelka potrestána za konkrétní čin, který spočíval v umožnění nelegální práce sedmi
konkrétním osobám, pak je celé rozhodnutí nezákonné, pokud jedna z těchto ve výroku
rozhodnutí vyjmenovaných osob nelegální práci pro stěžovatelku nevykonávala.
[14] Krajský soud také ve svém rozsudku vycházel z chybných skutkových zjištění. Žádný
z důkazů totiž není v rozporu s tvrzením stěžovatelky, že poskytovatelé fakturovali na základě
normohodin, a odměněni tedy byli za množství poskytnutých služeb, a nikoliv za čas, který
strávili prací. Krajský soud navíc porovnával svědecké výpovědi některých svědků s jejich
vysvětleními, které podali během kontroly. Vysvětlení přitom ve správním řízení není přípustným
důkazem. Co se týče závěru, že stěžovatelka nemůže dohledat, který poskytovatel kontroloval
konkrétní kusy, krajský soud přehlédl většinu svědeckých výpovědí, z nichž vyplývá,
že poskytovatelé i na společných zakázkách mají vlastní palety se svými štítky, popř. označují
jednotlivé díly fixou. Stejně tak všichni poskytovatelé uvedli, že si jsou vědomi své individuální
odpovědnosti. Stěžovatelce dále není zřejmé, z čeho krajský soud dovozuje, že poskytovatelé
při společných zakázkách ukládali zkontrolované kusy do jedné nádoby. Tato skutečnost podle
ní nevyplývá ani z protokolu o kontrole, ani z rozhodnutí žalovaného.
[15] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se závěry výše citovaného
rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 84 /2017 - 35 na nyní projednávanou věc
nepoužijí. Je zde totiž odlišný skutkový stav zejména proto, že byl předmět vykonávané činnosti
odlišný. Navíc poukázal na rozdíl mezi závislou prací a závislou činností. Ve zbytku se ztotožnil
se závěry krajského soudu.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[16] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatelka je řádně zastoupena v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. Poté
přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti ve smyslu §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., a dospěl k následujícímu závěru.
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] Nejvyšší správní soud konstatuje, že předmětem sporu jsou tři okruhy otázek. Zaprvé,
zda je stěžovatelka ve vztahu nadřízenosti ke svým poskytovatelům. Při posouzení této otázky
je klíčové zjistit, jestli je nyní projednávaný případ natolik podobný tomu, ve kterém Nejvyšší
správní soud rozhodl výše citovaným rozsudkem č. j. 2 Afs 84/2017 - 35, že je třeba i nyní dojít
ke stejnému závěru jako v citovaném případě. Zadruhé je třeba posoudit, zda je vztah
poskytovatele P. D. a stěžovatelky natolik odlišný od jejích vztahů s ostatními poskytovateli, že na
něj nelze použít obdobné závěry. Zatřetí je třeba zjistit, zda mají oporu v provedeném
dokazování skutkové závěry, které krajský soud učinil ohledně odměňování poskytovatelů a jejich
odpovědnosti.
IV. a) Vztah nadřízenosti a podřízenosti jako znak závislé práce
[19] Nejvyšší správní soud předesílá, že posouzení závislosti práce je výsledkem hodnocení
komplexní situace. Nelze tedy závěr o její existenci zvrátit tím, že se některá z mnoha okolností,
které ji prokazují, ukáže být nepravdivou nebo nejistou. Pro změnu tohoto závěru by bylo nutné
zpochybnit správnost zjištěných skutečností a úsudků o nich v takovém rozsahu, že by zbylé
okolnosti již ani ve svém vzájemném kontextu neobstály. Stěžovatelka v kasační stížnosti brojila
proti závěru o tom, že byla ve vztahu nadřízenosti ke svým poskytovatelům, což je sice pouze
jeden ze čtyř znaků závislé práce, ale pokud by její spolupráce s poskytovateli tento znak
nevykazovala, nemohlo by se jednat o závislou práci. Přestože napadá pouze tento znak závislé
práce, nelze jej hodnotit zcela izolovaně od ostatních znaků a ignorovat skutečnosti, které
prokazují také jiné její znaky.
[20] Nejvyšší správní soud se předně ztotožňuje s krajským soudem, že jsou závěry výše
citovaného rozsudku zdejšího soudu č. j. 6 Ads 46/2013 - 35 použitelné i na nyní projednávanou
věc. Nejvyšší správní soud se v tomto rozsudku zabýval rozdílem mezi závislou prací
a mezilidskou pomocí, přitom vyslovil názor, že „pobírání odměny představuje typickou skutečnost, která
závislé postavení zaměstnance na zaměstnavateli věrohodně prokazuje. Podmínkou samozřejmě je, aby odměna
tvořila (ne nutně jediný, ale ekonomicky významný) zdroj zaměstnancových příjmů – poskytnutí drobné
protihodnoty např. v podobě daru je běžným zvykem i v případě jednorázové mezilidské výpomoci.“ Takový
závěr se však může uplatnit i pro osoby, které skutečně vykonávají činnost samostatně, aniž
by to mělo absurdní následky, kdy by se osoby samostatně výdělečně činné dopustily přestupku
nelegální práce jen kvůli tomu, že se staly z hlediska obživy závislé na jediném zákazníkovi. Sice
je pravdou, že „[f]inanční závislost smluvního partnera na jiném je běžná v ekonomických vztazích a nečiní
z tohoto vztahu závislou práci “ (srov. výše citovaný rozsudek č. j. 2 Afs 84/2017 - 35), ale stále
je jejím významným indikátorem. Odměňování ve výši činící významný zdroj příjmů je typickým
ukazatelem nadřízenosti a podřízenosti, což je pouze jeden ze znaků závislé práce. Osoba, která
skutečně vykonává samostatnou činnost, tedy nebude vykonávat závislou práci ani při své
finanční závislosti na jediném klientovi, neboť ostatní znaky nenaplní.
[21] Nemístná je též argumentace, že krajský soud obdobně jako oba správní orgány pominul
skutečnost, že také sama stěžovatelka musela přijmout striktní podmínky svého klienta, a proto
tyto podmínky museli akceptovat taktéž poskytovatelé jako subdodavatelé. K tomu Nejvyššímu
správnímu soudu nezbývá než uvést, že pokud klient stěžovatelky nastaví takové podmínky,
že je v podstatě možné je splnit pouze prostřednictvím zaměstnanců, pak stěžovatelce nezbývá
než tuto zakázku splnit prostřednictvím zaměstnanců. Tato okolnost ji nemůže omluvit,
jestliže ke splnění takové zakázky namísto zaměstnanců použije poskytovatele, jejichž činnost
vykazuje znaky závislé práce. Uzavřením smlouvy s klientem se stěžovatelka nezbavuje svých
veřejnoprávních povinností. Z odůvodnění krajského soudu nijak nevyplývá, že by každý
poskytovatel musel mít možnost zcela libovolně rozhodovat o místě a čase plnění svých zakázek,
jak se snaží podsunout stěžovatelka. Krajský soud totiž toliko poukázal na skutečnost, že absence
možnosti o těchto otázkách rozhodovat, je jednou z mnoha okolností, které na existenci závislé
práce poukazují.
[22] Stěžovatelce lze přisvědčit, že se krajský soud jen pomálu zabýval významem možnosti
poskytovatelů odmítat jednotlivé zakázky a že jeho závěr o tom, že této možnosti poskytovatelé
využívali jen minimálně, není podložený. Možnost svobodného odmítnutí zakázky může
poukazovat na to, že mezi stěžovatelkou a poskytovateli nebyl vztah nadřízenosti a podřízenosti.
Závěr o tomto vztahu však krajský soud založil na dostatku jiných skutkových zjištění a Nejvyšší
správní soud o jeho úvaze nemá pochyb. Pouhá skutečnost, že mají poskytovatelé možnost
zakázky odmítnout, ještě neznamená, že vůči stěžovatelce ve vztahu podřízenosti nejsou. S tímto
přístupem by bylo možné obcházet předpisy o zaměstnanosti a závislé práci jednoduše tak,
že by se nelegálně zaměstnávanému člověku poskytla možnost odmítnout přidělovaná práce,
přičemž tuto možnost lze jen stěží zjišťovat jinak než výslechem osob, které na zastření nelegální
práce mají zájem. Celá právní úprava této oblasti by se tak při tomto výkladu stala nevynutitelnou.
Nelze tedy připustit, aby možnost svobodného odmítnutí zakázky sama o sobě vyloučila vztah
nadřízenosti a podřízenosti mezi subjekty, a to navzdory tomu, že se jedná o významnou indicii
nezávislosti.
[23] Nejvyšší správní soud nadto sdílí pochyby krajského soudu o tom, že měli poskytovatelé
skutečně svobodnou možnost odmítnout zakázku. Z výpovědí poskytovatelů vyplývá, že se může
odmítání zakázek projevit v tom, že stěžovatelka ztratí zájem s nimi spolupracovat, resp. jim
bude nabízet méně zakázek. Tato skutečnost implicitně vyplývá i z žaloby stěžovatelky, kde uvádí,
že je třeba rozlišovat mezi tím, když se odmítnutí projeví v porušení povinnosti jako v případě
pracovněprávního poměru a když se odmítnutí projeví toliko ve zhoršení dodavatelsko-
odběratelských vztahů. Pokud je poskytovateli dána možnost odmítat zakázky s tím, že tento
postup může vést k ukončení spolupráce, a přitom je poskytovatel na stěžovatelce finančně
závislý, nelze tuto volbu považovat za skutečně svobodnou. Poskytovatel v takovém případě totiž
má určitou míru svobody, kdy se může rozhodnout odmítnout zakázku bez jakýchkoliv
negativních následků (z podkladů nevyplývá, že by byla spolupráce ukončena po prvním
odmítnutí zakázky), nicméně stále vzhledem k absenci jiných příjmů a hrozbě jejich ztráty
je nucen zakázky v zásadě přijímat. Ani v nezastřeném pracovněprávním poměru se nebrání
nadarmo zájmy zaměstnance na tom, aby bez závažného důvodu nebyl jeho pracovní poměr
rozvázán, v důsledku čehož by přišel o podstatnou, popř. jedinou, část svých příjmů. Navíc
systém Bonus Malus umožňoval stěžovatelce hodnotit poskytovatele mj. za přijímání zakázek
a za docházku a na základě tohoto hodnocení ovlivňovat jejich odměňování (tento závěr
krajského soudu stěžovatelka ani nezpochybňuje). Pokud tedy byli poskytovatelé na stěžovatelce
finančně závislí kvůli tomu, že pro většinu z nich byla stěžovatelka jediným klientem, a odmítání
zakázek by mohlo vést k tomu, že o svůj jediný příjem přijdou, popř. že obdrží záporné
hodnocení v systému Bonus Malus, a v důsledku toho se jejich odměna nebo počet zakázek pro
příště sníží, nelze možnost odmítnutí zakázky vnímat jako skutečně svobodnou. Na tom nic
nemění ani to, že je mezi osobami samostatně výdělečně činnými běžnou praxí, že odmítnutí
zakázky může mít za následek zhoršení vztahů a ukončení spolupráce. Tyto osoby totiž zpravidla
nebudou finančně závislé na jediném klientovi, popř. jejich poskytování služeb nebude vykazovat
jiné znaky závislé práce.
[24] Stěžovatelka tvrdila, že z užití HB2B portálu nelze dovozovat vztah nadřízenosti
stěžovatelky vůči poskytovatelům a vysvětlila, že jeho využívání je oboustranně výhodné, neboť
snižuje nároky na administrativu. Přehlíží však, že krajský soud nepovažoval za znak její
nadřízenosti pouhou existenci takového portálu. Za podstatné považoval, že byl jediným
prostředkem, kterým poskytovatelé fakturovali, a stěžovatelka jeho využívání výslovně
požadovala v čl. III Odběratelských podmínek. V těchto souvislostech je využívání HB2B portálu
zřejmým indikátorem nadřízeného postavení stěžovatelky.
[25] Stěžovatelka dále odkazovala na výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 2 Afs 84/2017 – 35, který se týkal daně z příjmů fyzických osob, přičemž spornou otázkou
bylo posouzení činnosti dodavatelů ve prospěch žalobce – podnikatele ve stavebnictví v tom
smyslu, zda se jednalo o závislou činnost ve smyslu §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb.,
o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka podrobně popsala, v jakých
aspektech se nyní projednávaná věc shoduje s odkazovaným případem a lze s ní souhlasit, že tyto
aspekty jsou významné jak pro posouzení závislé činnosti podle daňových předpisů, tak pro
posouzení závislé práce. Nelze tedy vyloučit, že závěry odkazovaného rozsudku bude možné
mutatis mutandis použít i na nyní posuzovaný případ, pokud je skutkový stav opravdu srovnatelný.
[26] Oba případy se shodují v těchto rysech: zadávání zakázek probíhalo telefonicky,
poskytovatelé si mohli pouze vybrat, zda nabídku přijmou, nebo odmítnou. Poskytovatelé měli
živnostenské listy (v nyní projednávané věci je ale většina měla za účelem práce pro stěžovatelku).
Poskytovatelé byli také vždy odpovědni pouze svému zadavateli, nikoliv jeho klientovi. Stejně tak
si poskytovatelé sami zajišťovali dopravu. Stěžovatelka dále upozornila na několik aspektů, které
považovala za shodné, ale Nejvyšší správní soud u nich spatřuje podstatné rozdíly. Především
v odkazovaném rozsudku zadavatel pouze určil práci, kterou měl poskytovatel odvést, zatímco
stěžovatelka prostřednictvím svých zaměstnanců dávala poskytovatelům podrobné instrukce,
jak mají při kontrole postupovat (poskytovatelé shodně uváděli, že při nových zakázkách
prvně podstoupili školení, popř. se řídili manuálem vydaným stěžovatelkou). V obou případech
zadavatelé kontrolovali odvedenou práci, ale stěžovatelka měla podle přílohy č. 5
k Odběratelským podmínkám zaveden systém Bonus Malus, prostřednictvím kterého
poskytovatele systematicky hodnotila, a to včetně jejich docházky. Co se týče pracovních
pomůcek, byla situace v obou věcech zcela odlišná. Zatímco poskytovatelé v odkazovaném
rozsudku měli většinou vlastní levné nářadí a dražší nástroje si pronajímali, poskytovatelé
stěžovatelky si z větší části od ní pronajímali i běžné levné nářadí a pronajímali si navíc i pracovní
oděv. V odkazovaném rozsudku měl minimálně jeden z pracovníků více zákazníků, a bylo tedy
možné, že je pracovníků s větším počtem zákazníků více. Naproti tomu v nyní řešeném případě
je postaveno najisto, že má více zákazníků pouze jeden ze sedmi poskytovatelů.
[27] Stěžovatelka zcela opomíjí, že v jejím případě je celá řada dalších skutkových okolností,
které poukazují na její nadřízenost vůči poskytovatelům a obecně na to, že pro ni vykonávali
závislou práci. Předně lze připomenout, že většina poskytovatelů pro ni vykonávala stejnou práci
původně na základě dohody o provedení práce. Sama stěžovatelka přitom uvedla, že tímto
postupem chtěla poskytovatelům předat know-how, pokud ho ještě sami neměli. To je však
pouze jinými slovy řečeno, že je potřebovala zaučit. Pro vztah mezi stěžovatelkou a poskytovateli
navíc platily její Odběratelské podmínky, které mj. jednotným způsobem určovaly způsob
odměňování, fakturaci přes portál HB2B, oblečení (ve své podstatě firemní stejnokroje)
atd. V neposlední řadě je třeba připomenout, že poskytovatelé podstoupili školení BOZP, které
je obvyklé pro zaměstnance.
[28] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že v nyní projednávané věci je mnohem více
okolností, které poukazují na vztah nadřízenosti stěžovatelky a podřízenosti poskytovatelů,
a v důsledku toho též na existenci závislé práce. Skutkové okolnosti případu tedy nesvědčí závěru,
který zdejší soud učinil ve výše citovaném rozsudku č. j. 2 Afs 84/2017 - 35. Ve zbytku Nejvyšší
správní soud ztotožňuje s právním posouzením krajského soudu a pro stručnost se na něj
odkazuje.
IV. b) (Ne)závislost práce jednoho z poskytovatelů
[29] Stěžovatelka namítla, že skutkové okolnosti ve vztahu k jednomu z poskytovatelů – a sice
P. D. se významně liší od skutkových okolností ostatních poskytovatelů. Jmenovaný nepracoval
totiž pouze pro stěžovatelku, živnostenský list měl zřízen již dříve a nikdy pro stěžovatelku
nepracoval na základě smlouvy upravené zákoníkem práce. Pro přehlednost je nutné uvést, že
shodné tvrzení vznesla stěžovatelka již v žalobě v rámci námitky nepřezkoumatelnosti. Krajský
soud se tedy správně zabýval především tím, zda stěžovatelkou tvrzený nedostatek může mít za
následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného. Nejvyšší správní soud proto posoudil
stěžovatelčinu námitku v prvé řadě v kontextu předešlého řízení, tedy ve vztahu k možné
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného. Ztotožnil se přitom s názorem krajského soudu, že
jsou skutkové okolnosti všech poskytovatelů dost podobné na to, aby je bylo možné shrnout do
závěrů platných pro všechny poskytovatele nebo alespoň pro jejich většinu. Je taktéž vhodné
připomenout, že oba správní orgány u jednotlivých závěrů výslovně uváděly, zda se vztahují
k většině poskytovatelů, jen k některým z nich nebo ke všem. Stejně tak uvedly, že se v případě P.
D. nejedná o podstatné rozdíly, pro které by se mohl jejich závěr o závislosti jeho práce změnit.
Je však třeba mít na paměti, že nepřezkoumatelnost podle ustálené judikatury Nejvyššího
správního soudu není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatelky o tom, jak
podrobně by mu mělo být rozhodnutí odůvodněno, ale objektivní překážkou, která soudu
znemožňuje přezkoumat napadený rozsudek nebo jiné rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016 - 24). Závěr krajského soudu, že je
rozhodnutí žalovaného přezkoumatelné, je tedy správný.
[30] Stěžovatelce lze přisvědčit, že popsané rozdíly skutkového stavu u P. D. by za jiných
podmínek mohly být významné, nicméně v kontextu všech ostatních skutkových zjištění, není
pochyb, že vztah mezi ním a stěžovatelkou byl ve své podstatě vztahem uzavřeným k výkonu
závislé práce. Jedná se totiž o skutkové okolnosti, které mohou poukazovat na existenci závislé
práce, nicméně jejich absence ji nevyvrací. Veškeré rozdíly vytčené stěžovatelkou se vztahují ke
skutečnostem, na základě kterých krajský soud podložil vztah nadřízenosti stěžovatelky a
podřízenosti poskytovatelů. Ostatní znaky závislé práce tedy zůstávají nezpochybněny. Přestože
není postaveno najisto, že je P. D. finančně závislý na stěžovatelce, živnostenský list měl zřízený
již před spoluprací se stěžovatelkou a nebyl „zaučen“ na základě dohody o provedení práce, stále
nemohl nijak ovlivnit místo a čas výkonu své práce ani její cenu, pracoval ve stejnokroji, používal
k tomu pouze nářadí, které předtím schválila stěžovatelka, pronajímal si od stěžovatelky oblečení,
obuv i nářadí (včetně běžného nářadí jako kladivo, pilníky, šroubováky, prodlužovací kabel nebo
univerzální kleště, jak vyplývá z jeho smlouvy o nájmu nářadí), byl odměňován na základě
Odběratelských podmínek a systému Bonus Malus a v souladu s Odběratelskými podmínkami
fakturoval prostřednictvím portálu HB2B.
[31] Nejvyšší správní soud tedy nemá pochyb, že rovněž výše jmenovaný poskytovatel
vykonával práci ve vztahu podřízenosti ke stěžovatelce. Navíc se samotný způsob výkonu
činnosti nelišil od ostatních poskytovatelů. To jen zdůrazňuje, že i kdyby měl poskytovatel
potenciál působit skutečně samostatně, stěžovatelka by k němu přistupovala stejně jako
k ostatním poskytovatelům, u nichž není důvod pochybovat o výkonu závislé práce.
IV. c) Nesprávná skutková zjištění
[32] Stěžovatelka namítla, že krajský soud vycházel stejně jako žalovaný z nesprávných
skutkových zjištění ohledně její možnosti dohledat, kdo z poskytovatelů kontroloval konkrétní
kus, a ohledně způsobu výpočtu odměn. Přitom však v žalobě namítala nesprávná skutková
zjištění pouze ve vztahu k odměnám. Námitku rozporu skutkových zjištění s obsahem spisu
ovšem lze uplatnit pouze v případě, že byla uplatněna již v žalobě v řízení před krajským soudem,
v opačném případě se jedná o nepřípustnou námitku podle §104 odst. 4 s. ř. s. (viz rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2004, č. j. 6 Azs 22/2004 - 42, nebo ze dne 21. 1. 2016,
č. j. 9 Ads 64/2015 - 63). Je třeba připomenout, že Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku
ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, č. 1743/2009 Sb. NSS, v právní větě vyslovil názor,
že „[u]stanovení §104 odst. 4 s. ř. s. nesleduje restrikci práv fyzických a právnických osob na přístup k soudní
ochraně, nýbrž zachování kasačního charakteru řízení o kasační stížnosti. Po aktivně legitimovaných účastnících
předcházejícího žalobního řízení lze spravedlivě žádat, aby na principu vigilantibus iura uplatnili veškeré důvody
nezákonnosti správního rozhodnutí již v řízení před soudem prvé instance. Pokud tak neučiní, je legitimní,
že z hlediska možnosti uplatnění argumentace v dalším stupni ponesou případné nepříznivé následky s tím
spojené.“
[33] Stěžovatelka v žalobě neuplatnila námitku chybných skutkových zjištění ve vztahu
k možnosti dohledat, kdo z poskytovatelů kontroloval konkrétní kus. Z toho důvodu je námitka
tak, jak ji formulovala stěžovatelka, nepřípustná podle §104 odst. 4 s. ř. s. Je však nutné
poznamenat, že navzdory tvrzení stěžovatelky z rozhodnutí žalovaného neplyne žádný závěr
ohledně její schopnosti dohledat, který kus byl zkontrolován kterým poskytovatelem. Pokud
by tento úsudek poprvé vyslovil krajský soud a založil na něm své právní posouzení, Nejvyšší
správní soud by se zabýval mj. také tím, zda není v rozporu se skutkovými zjištěními plynoucími
ze spisu, neboť by stěžovatelka neměla možnost tento bod formulovat již v žalobě. Tak tomu
však v nyní projednávané věci nebylo. Krajský soud na základě skutkových zjištění správních
orgánů v tomto ohledu pouze vyslovuje pochybnost o pravdivosti tvrzení stěžovatelky, že může
dohledat ke každému zkontrolovanému dílu konkrétního poskytovatele, který kontrolu provedl.
Jen tedy vysvětluje, proč stěžovatelčiným tvrzením nepřisvědčil a své pochybnosti opírá o zjištění
učiněná správními orgány. Naopak z napadeného rozsudku nevyplývá, že by měl krajský soud
neschopnost stěžovatelky dohledat konkrétního poskytovatele ke každému zkontrolovanému dílu
postavenou najisto, resp. že by z tohoto předpokladu vycházel. Nedochází tedy k žádným novým
závěrům ohledně skutkového stavu. Krajský soud navíc v jiné části odůvodnění rozsudku vyložil,
že je třeba svědecké výpovědi poskytovatelů hodnotit nikoliv izolovaně, a že poskytovatelé měli
také zájem na zachování fungující spolupráce se stěžovatelkou. Je tedy zřejmé, že měl důvod
nazírat na svědecké výpovědi nanejvýš kriticky, a tím pádem i rozpor založený jednou svědeckou
výpovědí považoval za dostatečný k tomu, aby mohl v daném kontextu pochybovat o pravdivosti
ostatních výpovědí.
[34] Výše uvedené podtrhuje krajský soud upozorněním, že výkon práce na odpovědnost
zaměstnavatele je podmínkou výkonu závislé práce, nikoliv jejím znakem. Tím pádem tedy otázka
odpovědnosti poskytovatelů pro závěr o jejich závislé práci ani nemusí být bezpodmínečně
postavena najisto. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že výkon práce
za mzdu, plat nebo odměnu, na náklady zaměstnavatele, v pracovní době na pracovišti
zaměstnavatele (viz. §2 odst. 2 zákoníku práce) jsou podmínkami výkonu závislé práce, a jedná
se tak o povinnosti, které zaměstnavateli na základě výkonu práce zaměstnanců vznikají, a pro
existenci závislé práce tedy postačí, pokud jsou naplněny její znaky podle §2 odst. 1 zákoníku
práce – nadřízenost zaměstnavatele a podřízenost zaměstnance, osobní výkon jménem
zaměstnavatele a dle jeho pokynů (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2015,
č. j. 2 Ads 151/2015 - 27, odstavce [13] a [14] a tam citovanou judikaturu). Navíc je třeba
připomenout, že krajský soud sice dospěl k názoru, že poskytovatelé vykonávali práci
na odpovědnost stěžovatelky, nicméně tuto úvahu opřel o to, že v případě reklamace klientem
stěžovatelky odpovídala klientovi právě stěžovatelka a poskytovatel by v případě svého
pochybení zkontrolovaný díl na vlastní náklady přetřídil, přičemž obdobný postup by se s nejvyšší
pravděpodobností uplatnil i na zaměstnance. Podstata argumentace krajského soudu tedy stojí
jinde, než kam se ji stěžovatelka snaží podsunout.
[35] Stěžovatelka tvrdila, že jí není známo, z čeho krajský soud dovozuje, že poskytovatelé
pokládali zkontrolované výrobky do jedné krabice, a nebylo tedy možné zjistit, který poskytovatel
konkrétní výrobek zkontroloval, když tato skutečnost nevyplývá ani z protokolu o kontrole, ani
z rozhodnutí žalovaného. Pokud by skutečně krajský soud založil svůj úsudek na neexistujících
podkladech, Nejvyšší správní soud by jeho rozsudek mohl zrušit pro nepřezkoumatelnost.
Skutečnost, že poskytovatelé ukládali zkontrolované kusy do společné nádoby, je však uvedena
na straně 7 protokolu o kontrole. Úsudek krajského soudu tedy nelze považovat za nepodložený
ani rozporný s obsahem spisu.
[36] Nejvyšší správní soud následně přezkoumal námitku rozporu skutkových zjištění stran
stanovení odměn s podklady ve spisu a dospěl k závěru, že není důvodná. Předně je nutné uvést,
že správní orgány vycházely z protokolu o kontrole, a nikoli z vysvětlení podaných poskytovateli,
jejichž použití jako důkaz zakazuje §137 odst. 4 správního řádu, jak se snaží podsunout
stěžovatelka. Protokol přitom lze provést jako listinný důkaz (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 4. 2012, č. j. 4 Ads 177/2011 - 132). Na druhou stranu je značná část protokolu
o kontrole prostým přepisem záznamů o skutečnostech zjištěných při kontrole totožnosti.
Vzhledem k tomu, že tyto záznamy obsahují obdobné otázky jako následné výslechy svědků,
je nabíledni, že správní orgán I. stupně předběžně vyhodnocoval význam případných svědeckých
výpovědí. To je ovšem funkcí podání vysvětlení (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 9. 2010, č. j. 1 As 34/2010 - 73, č. 2208/2011 Sb. NSS.). Přitom nelze připustit,
aby byl zákaz použití záznamu o podání vysvětlení obcházen tím, že se záznam, který vysvětlení
obsahuje, přepíše do protokolu.
[37] Přestože nelze použít záznam o podání vysvětlení jako samostatný důkaz a neměla
by z něj být dovozována skutková zjištění, která jiným způsobem nebyla v řízení prokazována,
nelze jej zcela ignorovat. Jak již Nejvyšší správní soud vyslovil ve výše citovaném rozsudku
č. j. 1 As 34/2010 - 73 a následně potvrdil např. v rozsudku ze dne 13. 2. 2014,
č. j. 6 Ads 46/2013 - 35, č. 3027/2014 Sb. NSS, nepřípustnost použití záznamu o podání
vysvětlení není absolutní, neboť je možné se svědka v průběhu svědecké výpovědi dotazovat
například na důvody odlišnosti jeho výpovědi od vysvětlení, které podal před zahájením
správního řízení. Stejně tak je vhodné připomenout, že „přes nezpochybnitelné závěry přijaté judikaturou
Nejvyššího správního soudu o tom, že úřední záznamy o podaném vysvětlení ve smyslu §137 odst. 4 s. ř. nelze
použít jako důkaz […], je namístě na uvedené listiny pořízené v rámci provedené kontroly u žalobce pohlížet
jako na listiny, které mohou být řádným podkladem pro rozhodnutí žalovaného, a to zvláště tehdy, jestliže osoby,
u nichž je kontrola prováděna, resp., u nichž jsou zjišťovány skutečnosti rozhodné pro další postup
správního orgánu, svými podpisy stvrdí obsahovou správnost listin“ (srov. rozsudek ze dne 20. 8. 2015,
č. j. 1 Ads 33/2015 - 66). Je tedy zřejmé, že sice ze záznamu o podání vysvětlení nelze dovozovat
skutková zjištění, ale jejich obsah se může promítnout do hodnocení ostatních důkazů.
[38] V nyní projednávaném případě správní orgány nedovozovaly žádná jinak neprokazovaná
skutková zjištění ze záznamů o skutečnostech zjištěných při kontrole totožnosti fyzických osob
ani z části protokolu o kontrole, která obsahově odpovídala těmto záznamům. Skutková zjištění
opíraly o řádně provedené důkazy, především o výslechy poskytovatelů jako svědků. Ve smyslu
výše vyloženého však s přihlédnutím k tomu, co uváděli poskytovatelé při kontrole, nebylo
možné věřit některým částem jejich svědeckých výpovědí. K obsahu jejich vysvětlení tedy bylo
přihlédnuto pouze při hodnocení důvěryhodnosti ostatních důkazů. Zákaz ukotvený v §137
odst. 4 správního řádu tedy nebyl porušen.
[39] Krajský soud usoudil, že žalovaný zhodnotil jednotlivé důkazy ve vzájemném kontextu
a dospěl k závěrům, které řádně odůvodnil. Výslechům svědků v otázce vyplácení odměn nemohl
bez dalšího věřit, když z protokolu o kontrole vyplývá, že poskytovatelé uváděli, že jsou
odměňováni za odpracované hodiny, popř. za počet zkontrolovaných kusů, a dvě poskytovatelky
dokonce uvedly, že jsou odměňovány pouze podle počtu odpracovaných hodin, a následně
při výsleších všichni shodně uvedli v podstatě opačná tvrzení, že jsou odměny určovány podle
počtu zkontrolovaných kusů. Jak správně upozornil krajský soud, švarcsystém může být výhodný
pro obě strany, a lze tedy předpokládat, že na zastření skutečné podstaty vztahů má zájem nejen
stěžovatelka, ale taktéž poskytovatelé. Je tedy zřejmé, že nelze bez jakéhokoliv kritického úsudku
přijmout shodná tvrzení všech svědků, když byla tato tvrzení rozporná s dříve podanými
vysvětleními, a všichni vyslýchaní svědci měli společný zájem na tom, aby v dané věci nebyl
prokázán výkon závislé práce. Z obdobného důvodu bylo možné pochybovat o tom, zda příloha
č. 1 k Odběratelským podmínkám reflektuje skutečnost, neboť právě formou nepravdivých
informací uvedených na listině lze zastírat skutečný stav nejjednodušeji. Navíc krajský soud
uvedené závěry podpořil úvahou o tom, že není logické samostatně výdělečně činné osoby
odměňovat na základě normohodin tím způsobem, že se spočítají zkontrolované kusy, které
se následně přepočítají na normohodiny a do faktur a dodacích listů se uvedou pouze hodiny.
Stěžovatelka se sice v kasační stížnosti pozastavuje nad tím, z jakých zkušeností s podnikáním
krajský soud při této úvaze čerpá, nicméně zcela rezignuje na jakoukoliv snahu vysvětlit, proč
takový způsob odměňování zvolila, aby svá tvrzení učinila uvěřitelnými. Zdejšímu soudu tedy
nezbývá, než se ztotožnit s názorem krajského soudu a uzavřít, že skutková zjištění učiněná
žalovaným nejsou v rozporu s obsahem spisu.
[40] Nad rámec odůvodnění Nejvyšší správní soud uvádí, že by na věci nic nezměnilo ani to,
kdyby byly odměny vypláceny na základě zkontrolovaných kusů. Pokud je odměna pouze
podmínkou výkonu závislé práce, a nemusí tak být součástí každé závislé práce, tím spíše nemůže
závěr o existenci závislé práce v nyní projednávané věci zvrátit pouze jiný způsob odměňování.
Odměňování za hodinu odvedené práce sice značí větší důraz na samotnou činnost než na její
výsledek, ale i v nezastřených pracovněprávních poměrech lze mzdu stanovit za množství
odvedené práce s korektivem minimální mzdy, případně zaručené mzdy. Způsob odměňování
tedy byl jen jednou z mnoha okolností, které poukazují na existenci závislé práce. Ostatních
skutečností indikujících její existenci je však tolik, že by ani při odlišném způsobu vyměření
odměn nebylo pochyb o tom, že se v nyní projednávané věci stěžovatelka dopustila správního
deliktu, který jí byl správními orgány kladen za vinu. Nejvyšší správní soud se tedy ztotožňuje
s názorem krajského soudu, že jde v dané věci o učebnicový příklad promyšleného švarcsystému
– spolupráce s poskytovateli, kteří formálně vystupovali jako osoby samostatně výdělečně činné
(živnostníci), fakticky však vykonávali pro stěžovatelku běžné pracovní činnosti v závislém
vztahu.
V. Závěr a náklady řízení
[41] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[42] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Žalovanému, kterému by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, Nejvyšší správní soud náhradu nákladů
řízení nepřiznal, protože mu podle obsahu spisu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.)
V Brně dne 25. června 2020
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu