ECLI:CZ:NSS:2020:5.ADS.253.2017:28
sp. zn. 5 Ads 253/2017 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: V. K., zastoupená
JUDr. Vladimírem Zonkem, advokátem se sídlem Sadová 1585/7, Ostrava, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 8. 2017,
č. j. 18 Ad 12/2017 – 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalovaný n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta JUDr. Vladimíra Zonka se u rču j í
částkou 1573 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti (60)
dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 12. 2016, č. j. MPSV-2016/264400-923, zamítl
odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce České republiky – Krajské pobočky
v Ostravě ze dne 13. 4. 2016, č. j. 353215/16/OT, kterým byl žalobkyni přiznán nárok na průkaz
osoby se zdravotním postižením označený symbolem „TP“.
[2] Žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě
dle §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl v záhlaví označeným rozsudkem jako nedůvodnou.
[3] Krajský soud nepřisvědčil námitkám žalobkyně, podle nichž jí měl být vzhledem k jejímu
zdravotnímu stavu přiznán nárok na průkaz osoby se zdravotním postižením označený
symbolem „ZTP“, neboť její zdravotní stav lze podřadit pod §34 odst. 2 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů,
v relevantním znění (dále jen „zákon č. 329/2011 Sb.“), a progreduje do stádia imobility.
Z posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „PK MPSV“)
je patrné, že žalobkyně je osobou naplňující podmínky §34 odst. 2 zákona č. 329/2011 Sb.,
nenaplňuje však podmínky odst. 3 či 4 téhož ustanovení. Žalobkyně se sama za použití dvou
francouzských holí dne 25. 11. 2016 dostavila na pracoviště žalovaného, aby se vyjádřila
k podkladům rozhodnutí, a rovněž dvakrát osobně navštívila kancelář svého zástupce za účelem
porady, nelze tedy uzavřít, že by žalobkyně byla imobilní. K případnému budoucímu zhoršení
zdravotního stavu žalobkyně nemohly správní orgány v tomto řízení přihlédnout, neboť byly
povinny vycházet ze skutkového stavu k datu vydání svých rozhodnutí.
[4] Krajský soud neshledal důvodnou ani žalobní námitku, podle níž zdůvodnění posudku
PK MPSV, na němž žalovaný založil své rozhodnutí, je nepřesvědčivé a vnitřně rozporné
a uvedený posudek je rovněž rozporný se znaleckým posudkem MUDr. Ireny Landecké, soudní
znalkyně v oboru zdravotnictví, odvětví pracovní úrazy a nemoci z povolání ze dne 30. 11. 2012.
Posudek PK MPSV je dostatečně srozumitelný, úplný a přesvědčivý. V průběhu soudního řízení
žalobkyně nenamítala, že by jí byla zjištěna jiná onemocnění či zdravotní omezení, než která byla
uvedena v diagnostickém souhrnu PK MPSV, ani že by nebyla hodnocena podstatná část její
zdravotní dokumentace. Posudek MUDr. Landecké měla PK MPSV k dispozici, nicméně
na základě aktuální zdravotní dokumentace dospěla k závěru, že v případě žalobkyně se jedná
o funkční poruchu dvou nosných kloubů končetin s omezením pohybu v rozsahu kolem jedné
třetiny, nikoliv jedné poloviny a více. Krajský soud rovněž upozornil na to, že hlavním úkolem
posudku MUDr. Landecké bylo odpovědět na otázku, zda žalobkyně v době jeho vypracování
trpěla nemocí z povolání. Není jednoznačné, zda znalkyně konstatovala omezení hybnosti o více
než polovinu běžného rozsahu u nosných kloubů i malých kloubů, či toliko omezení hybnosti
o více než polovinu běžného rozsahu v důsledku deformujícího onemocnění malých kloubů.
[5] Námitky, v nichž žalobkyně argumentuje svou složitou socioekonomickou situací, krajský
soud odmítl, neboť nesouvisí s předmětem řízení.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu z důvodů, které
podřadila pod §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.; z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatelka
napadá rozsudek krajského soudu rovněž z důvodů podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[7] Stěžovatelka namítla nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, neboť krajský soud
se podle stěžovatelky nevypořádal s její žalobní argumentací.
[8] Dále stěžovatelka krajskému soudu vytkla, že nepřipustil navržené přezkoumání jejího
zdravotního stavu a nevzal v úvahu znalecký posudek týkající se jejího zdravotního stavu, v němž
je uvedeno, že její zdravotní postižení je těžké či zvlášť těžké.
[9] Skutečnost, že se stěžovatelka dostavila na pracoviště úřadu práce s oporou dvou
francouzských holí, nelze vykládat tak, že je schopna reálného pohybu k zajišťování svých
záležitostí. Stěžovatelka pouze nemá s ohledem na svou socioekonomickou situaci možnost
využít pomoci jiné osoby, protože bydlí na sociální ubytovně, kde si přes veškeré zdravotní potíže
musí vše zajistit sama, neboť nemá nikoho, kdo by jí pomohl. Dle stěžovatelky je napadený
rozsudek přepjatě formalistický a bezdůvodně založený pouze na posudkovém hodnocení orgánů
sice k tomu příslušných, nicméně přímo spojených se žalovaným. Posudek PK MPSV je dle
stěžovatelky neúplný, bezdůvodně formální a nepřesvědčivý, a tedy nevyhovující ustálené
judikatuře Nejvyššího správního soudu.
[10] Stěžovatelka trvá na tom, že splňuje podmínky pro přiznání nároku na průkaz osoby
se zdravotním postižením označený symbolem „ZTP“ stanovené §34 odst. 3 zákona
č. 329/2011 Sb., neboť její zdravotní stav je dlouhodobě nepříznivý, trpí těžkým funkčním
postižením pohyblivosti, v domácím prostředí je schopna pohybu pouze za pomoci podpůrných
lokomočních prostředků a v exteriéru je schopna pohybu pouze se značnými obtíženi na krátké
vzdálenosti za pomoci podpůrných lokomočních prostředků, a to pouze po rovném terénu.
Do advokátní kanceláře svého zástupce se tedy dostavila se značnými obtížemi a s lokomočními
pomůckami. Ačkoliv je tedy stěžovatelka smyslově zcela orientovaná a bez poruchy autistického
spektra, naplňuje všechny zbylé podmínky uvedené ve zmíněném ustanovení.
[11] Vzhledem k uvedenému má stěžovatelka postup žalovaného i krajského soudu
za asociální, právně neustálený a protiprávní.
[12] K tvrzení žalovaného, že orgány posudkové služby postupují při posuzování zdravotního
stavu žadatelů podle metodických pokynů, stěžovatelka uvedla, že tuto argumentaci nelze
přijmout, neboť posuzování zdravotního stavu žadatele je třeba provádět dle znění zákona
a v intencích přísahy lékaře, že bude své povolání vykonávat v souladu s Hippokratovými
zásadami.
[13] Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
zrušil.
[14] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že krajský soud vzal v úvahu především
obsah lékařských posudků Okresní správy sociálního zabezpečení v Ostravě ze dne 21. 1. 2016
a PK MPSV ze dne 18. 10. 2016. Oba uvedené posudky dospěly ke stejnému závěru – v případě
stěžovatelky se jedná o stav uvedený v odstavci 1 písm. d) přílohy 4 k vyhlášce č. 388/2011 Sb.,
o provedení některých ustanovení zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním
postižením, v relevantním znění (dále jen „vyhláška č. 388/2011 Sb.“), nejde však o stav uvedený
v odstavci 2 či 3 téže přílohy. Soud podrobně hodnotil způsob, jakým správní orgány nakládaly
s posudky. Posudek PK MPSV shledal krajský soud srozumitelným, úplným a přesvědčivým,
přičemž nesouhlasil s tvrzením stěžovatelky, že jí diagnostikovaná onemocnění progredují
do stádia imobility. Krajský soud se zabýval rovněž znaleckým posudkem MUDr. Landecké
ze dne 30. 11. 2012 a konfrontoval jej se závěry PK MPSV. Dále žalovaný připomněl, že stát
je při poskytování dávek osobám se zdravotním postižením limitován svými finančními
možnostmi, proto zákonodárce stanovil kritéria, která je pro získání nároku na průkaz osoby
se zdravotním postižením označený symbolem „ZTP“ třeba splnit. Správní orgán musí v řízení
o vydání takového průkazu postupovat striktně v mezích zákona, rozšiřující výklad požadovaný
stěžovatelkou je tedy nepřípustný.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku krajského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou,
neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo
(§102 s. ř. s.), a je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[16] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[17] Nejvyšší správní soud předesílá, že se již dříve v rozsudku ze dne 12. 4. 2018,
č. j. 5 Ads 254/2017 – 27, zabýval kasační stížností téže stěžovatelky ve věci změny výše
přiznaného příspěvku na péči, v níž posudkové orgány vyšly z obdobných podkladů jako v nyní
posuzované věci, přičemž i stížní argumentace je do určité míry obdobná. Nejvyšší správní soud
tedy i nyní při posuzování skutkově a právně obdobných otázek přiměřeně vycházel ze závěrů,
k nimž dospěl ve zmiňovaném rozsudku.
[18] V nyní posuzované věci správní orgány rozhodovaly o nároku stěžovatelky na průkaz
osoby se zdravotním postižením. Stěžovatelka je přesvědčena, že má s ohledem na svůj zdravotní
stav nárok na průkaz osoby se zdravotním postižením označený symbolem „ZTP“, správní
orgány jí však přiznaly toliko nárok na průkaz osoby se zdravotním postižením označený
symbolem „TP“.
[19] Obdobnou situací se Nejvyšší správní soud zabýval například v rozsudku ze dne
26. 6. 2019, č. j. 8 Ads 331/2018 – 37, nebo v rozsudku ze dne 8. 11. 2018, č. j. 10 Ads 248/2017
– 61, v němž uvedl:
„Nárok na průkaz TP nebo průkaz ZTP se podle §34 odst. 2 a 3 zákona o poskytování dávek odvíjí od
závažnosti funkčního postižení pohyblivosti nebo orientace. Posouzení míry pohyblivosti a orientace je otázkou
odbornou, medicínskou, a rozhodnutí soudu tak závisí především na odborném lékařském posouzení.
Podle §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (dále jen „zákon o
organizaci a provádění sociálního zabezpečení“), posuzuje zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely
přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění Ministerstvo práce a sociálních věcí, které za tímto
účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise. Posudkové komise jsou oprávněny posoudit pokles pracovní
schopnosti a zaujmout posudkové závěry o invaliditě, jejím vzniku, trvání či zániku. Podle §8 odst. 1 písm. e)
zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení okresní správy sociálního zabezpečení posuzují zdravotní
stav a pracovní schopnost fyzických osob pro účely sociálního zabezpečení a pro účely poskytnutí dávek a průkazu
osoby se zdravotním postižením podle jiných právních předpisů při zjišťovacích a kontrolních lékařských
prohlídkách. Za tím účelem posuzují schopnost pohyblivosti a orientace pro účely řízení o přiznání průkazu osoby
se zdravotním postižením.
Posudkové řízení je specifickou formou správní činnosti (srov. §16a zákona o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení) spočívající v posouzení zdravotního stavu občana a některých důsledků z něj vyplývajících pro oblast
sociálního zabezpečení a důchodového pojištění. Postup posudkového orgánu, jehož hlavním obsahem je posudková
činnost, předpokládá vedle odborných lékařských znalostí též znalosti z oboru posudkového lékařství. I tyto
posudky nicméně hodnotí soud jako každý jiný důkaz podle zásad upravených v ustanovení §77 odst. 2 s. ř. s. a
v případě potřeby může uložit též zpracování posudku soudem ustanoveným znalcem z oboru posudkového
lékařství.
Ani správní soud si tedy nemůže učinit úsudek o zdravotním stavu a pracovní schopnosti účastníka řízení sám. K
odborným lékařským otázkám je vypracováván posudek, který soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle zásad
upravených v ustanovení §77 odst. 2 s. ř. s., zejména zda splňuje požadavek úplnosti a přesvědčivosti. Hodnotí,
zda se posudek vypořádává se všemi rozhodujícími skutečnostmi, včetně těch, jež namítá posuzovaná osoba, a zda
je z nich zřejmé, že zdravotní stav byl komplexně posouzen na základě úplné zdravotnické dokumentace.
Posudkový závěr musí být náležitě zdůvodněn, aby byl přesvědčivý a srozumitelný i pro správní soud, který nemá,
a ani nemůže mít, odborné lékařské znalosti. Soud ověřuje, zda daný posudek je úplný a přesvědčivý ve výše
uvedeném smyslu (viz např. rozsudek NSS ze dne 4. 10. 2017, čj. 8 Ads 136/2017-35).
Z výše uvedeného je také zřejmé, že činnost posudkových komisí a posudkových lékařů upravuje zákon
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Výhrady stěžovatelky, která považuje závěry posudků
za pochybné proto, že byly zpracovány posudkovými lékaři působícími u správního orgánu, který o dávce rozhoduje
(resp. působícího u OSSZ), jsou tedy namířeny přímo proti znění zákona, který tuto situaci předpokládá. Soulad
citované právní úpravy s ústavním pořádkem potvrdil opakovaně Ústavní soud (viz například nález ze dne
1. 11. 1995, sp. zn. II ÚS 92/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR svazek 4 pod
č. 72). Námitka systémové podjatosti posudkových lékařů proto není důvodná (srov. též rozsudek NSS ze dne
29. 8. 2018, čj. 10 Ads 121/2017-44).“
[20] Z citovaného rozsudku je zřejmé, že námitka stěžovatelky založená na tom, že krajský
soud vyšel z posudků orgánů přímo spojených s žalovaným, nemůže být důvodná.
[21] Dále z citovaného rozsudku vyplývá, že při posuzování žádosti o přiznání nároku
na průkaz osoby se zdravotním postižením jsou správní orgány vázány zákonem, v jehož mezích
musí postupovat. Při zjišťování závažnosti funkčního postižení pohyblivosti nebo orientace
žadatele vycházejí správní orgány z příslušných posudků. Správním orgánům ani soudům
nepřísluší činit závěry o odborných medicínských otázkách. U lékařských posudků je nutné, aby
vyhověly kritériím kladeným judikaturou Nejvyššího správního soudu na jejich úplnost
a přesvědčivost.
[22] V nyní posuzované věci správní orgány na základě příslušných lékařských posudků
dospěly k závěru, že zdravotní stav stěžovatelky je dlouhodobě nepříznivý, přičemž rozhodující
příčinou je těžká osteoartróza se závažným postižením nosných kloubů, deformujícím postižením
malých kloubů horních a dolních končetin a s omezením hybnosti. Stav dále komplikuje
vertebrogenní algický syndrom plurisegmentální, s poruchou statodynamiky páteřního sloupce
na podkladě degenerativních změn. Jde o osobu se středně těžkým funkčním postižením
pohyblivosti nebo orientace, včetně osob s poruchou autistického spektra, ve smyslu §34 odst. 2
zákona č. 329/2011 Sb. Stěžovatelka trvá na tom, že se v jejím případě jedná o těžké, respektive
zvlášť těžké funkční postižení pohyblivosti, přičemž vychází z již zmiňovaného znaleckého
posudku MUDr. Landecké.
[23] Před samotným posouzením této věci se Nejvyšší správní soud nejprve zabýval
námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, kterou stěžovatelka vznesla rovněž v již
zmíněné věci sp. zn. 5 Ads 254/2017. Obdobně jako v uvedené věci přitom Nejvyšší správní
soud rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným neshledal, neboť krajský soud vypořádal
všechny stěžovatelčiny námitky, jeho závěry jsou srozumitelné a vycházejí ze zjištěného
skutkového stavu (k otázce přezkoumatelnosti srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS, nebo ze dne
28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006 - 36, publ. pod č. 1389/2007 Sb. NSS). Vypořádání žalobní
argumentace se krajský soud věnoval především na stranách 5 a 6 napadeného rozsudku, kde
konstatuje, že má posudek PK MPSV za dostatečně srozumitelný, úplný a přesvědčivý, neboť
stěžovatelka nenamítala, že by v něm nebyla zohledněna některá její závažná onemocnění nebo
zdravotní omezení, nebo že by nebyla hodnocena podstatná část zdravotní dokumentace
stěžovatelky. Krajský soud se rovněž vyjádřil k tvrzení stěžovatelky, že onemocnění, které jí bylo
diagnostikováno, progreduje do stádia imobility. Nelze proto přisvědčit stěžovatelce,
že by se krajský soud její argumentací nezabýval.
[24] Stěžovatelka také obdobně jako ve zmiňované věci sp. zn. 5 Ads 254/2017 namítala,
že krajský soud nevzal v úvahu jí předkládaný znalecký posudek MUDr. Landecké a nevypořádal
se s návrhem na přezkoumání jejího zdravotního stavu. Nejvyšší správní soud neshledal důvod
odchýlit se od svých závěrů vyřčených v rozsudku ze dne 12. 4. 2018, č. j. 5 Ads 254/2017 – 27.
I v nyní posuzované věci je z napadeného rozsudku i ze spisu krajského soudu zřejmé, že krajský
soud vycházel nejen z posudků OSSZ a PK MPSV, ale rovněž právě ze znaleckého posudku
MUDr. Landecké, který stěžovatelka předkládala u jednání krajského soudu dne 17. 8. 2017. Jak
sám krajský soud konstatoval, podle protokolu o jednání PK MPSV ze dne 18. 10. 2016 měla tato
posudková komise uvedený posudek MUDr. Landecké k dispozici jakožto součást posuzované
zdravotnické dokumentace stěžovatelky, jeho závěry tedy vzala v úvahu. Zároveň je však třeba
přisvědčit krajskému soudu i v tom ohledu, že uvedený znalecký posudek, který byl vypracován
v rámci pracovněprávního sporu stěžovatelky na základě usnesení Okresního soudu v Novém
Jičíně ze dne 1. 8. 2012, č. j. 6 C 338/2010 – 76, se týká zejména posouzení, zda stěžovatelka trpí
nemocí z povolání, jakou a od kterého data. Uvedené otázky se přitom nutně neposuzují
ze stejných medicínských hledisek, jako je tomu v případě průkazu osoby se zdravotním
postižením.
[25] K namítanému nevypořádání se s důkazním návrhem stěžovatelky na přezkoumání jejího
zdravotního stavu v řízení před krajským soudem Nejvyšší správní soud stejně jako v již
citovaném rozsudku ze dne 12. 4. 2018, č. j. 5 Ads 254/2017 – 27, a ve shodě se svým rozsudkem
ze dne 8. 2. 2017, č. j. 9 Ads 225/2016 – 61, v obecné rovině uvádí, že judikatura zdejšího
i Ústavního soudu připouští, že opomenutí důkazu, jakkoli se jedná o vadu řízení, nemusí vždy
nezbytně znamenat porušení základních práv účastníků řízení, případně nepřezkoumatelnost
rozsudku tak, jak ji pojímá Nejvyšší správní soud (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne
22. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 744/06, ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, v nichž Ústavní soud
dovodil jisté implicitní odůvodnění toho, proč nebyl důkaz proveden, ačkoli to nebylo
v přezkoumávaných rozhodnutích výslovně uvedeno; dále srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 10. 2008, č. j. 8 Afs 17/2007 – 100). Z obsahu odůvodnění rozsudku krajského
soudu v projednávané věci je přitom zcela zřejmé, z jakých důvodů nebylo důkaznímu návrhu
stěžovatelky vyhověno. Krajský soud dospěl k závěru o dostatečné objektivizaci zdravotního
stavu stěžovatelky na základě posudků vypracovaných v řízení před správními orgány, které
vycházely s dostatečného množství lékařských zpráv a další zdravotnické dokumentace
[např. lékařské nálezy praktické lékařky MUDr. I. H. ze dne 23. 11. 2015, ortopeda MUDr. P. od
27. 11. 2014 do 30. 7. 2015, MUDr. Polcarové (rehabilitace) ze dne 9. 10. 2015, neuroložky
MUDr. J. ze dne 11. 8. 2014 a 20. 4. 2015, znaleckého posudku doc. MUDr. J. F., CSc., ze dne
28. 2. 2006, zmiňovaného znaleckého posudku MUDr. Ireny Landecké ze dne 30. 11. 2012 ad.].
Z napadeného rozsudku přitom vyplývá, že posudky vypracované v průběhu řízení před
správními orgány krajský soud shledal jednoznačnými, přesvědčivými a srozumitelnými, a to i s
přihlédnutím k argumentaci stěžovatelky. S tímto hodnocením se Nejvyšší správní soud
ztotožňuje, a nelze proto považovat za pochybení krajského soudu, pokud následně nežádal např.
doplnění posudku PK MPSV, resp. přezkoumání zdravotního stavu stěžovatelky.
[26] Po prostudování podkladů obsažených ve správním spise také Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že příslušné posudky jsou přesvědčivé, úplné a jednoznačné, a neshledal v nich
žádné rozpory. Posudkové orgány vyšly z lékařských zpráv popisujících zdravotní stav
stěžovatelky a v posudcích zhodnotily závažnost všech dílčích zdravotních nálezů i celkového
zdravotního stavu stěžovatelky, přičemž dospěly k závěru, že trpí středně těžkým funkčním
postižením pohyblivosti. Jde tedy o stav uvedený v odstavci 1 písm. d) přílohy 4 k vyhlášce
č. 388/2011 Sb.
[27] Tvrzený progredující charakter stěžovatelčina onemocnění nebylo možné zohlednit,
neboť při posuzování nároku na průkaz osoby se zdravotním postižením je nutné vycházet
z aktuálního skutkového a právního stavu v době vydání správních rozhodnutí (srov. §75 odst. 1
s. ř. s.). Nejvyšší správní soud poznamenává, že ačkoli chápe složitou situaci stěžovatelky při
rozhodování o nároku na průkaz osoby se zdravotním postižením, je nutné vycházet z přesně
vymezených zákonných kritérií a závěrů posudkových komisí; stěžovatelku bylo proto nutné
v době rozhodování správních orgánů považovat za osobu trpící středně těžkým funkčním
postižením pohyblivosti, což samozřejmě nevylučuje, aby v případě, že od té doby došlo
či v budoucnosti dojde k dalšímu zhoršení jejího zdravotního stavu, si stěžovatelka podala novou
žádost ve věci nároku na průkaz osoby se zdravotním postižením a aby v této souvislosti došlo
k novému posouzení jejího zdravotního stavu.
[28] Jestliže stěžovatelka namítala, že při hodnocení jejího zdravotního stavu postupovaly
posudkové orgány dle metodického pokynu, neznamená to, že by jejich závěry a rozhodnutí byly
nezákonné, pokud obstojí ve světle zákonných ustanovení a související judikatury.
[29] Pokud jde o argumentaci, v níž stěžovatelka vytýká krajskému soudu, že při hodnocení
jejího zdravotního stavu vycházel z toho, že byla schopna sama přijít na pracoviště úřadu práce
a rovněž na konzultaci do kanceláře svého advokáta, je třeba uvést, že se nejednalo o skutečnosti,
na nichž by krajský soud napadený rozsudek založil. Krajský soud vyšel především z odborných
posudků vypracovaných příslušnými orgány, sám si úsudek o zdravotním stavu stěžovatelky
nečinil, a jak vyplývá z již citovaného rozsudku ze dne 26. 6. 2019, č. j. 8 Ads 331/2018 – 37, ani
činit nemohl.
IV.
Závěr a náklady řízení
[30] N základě uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
stěžovatelky není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. in fine zamítl.
[31] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, nicméně právo
na náhradu nákladů řízení mu dle §60 odst. 2 s. ř. s. ve věcech sociální péče nenáleží.
[32] Stěžovatelce byl usnesením krajského soudu ze dne 4. 5. 2017, č. j. 18 Ad 12/2017 - 14,
ustanoven k ochraně jejích práv zástupce JUDr. Milan Ostřížek, advokát; toto zastoupení
pokračovalo i v následném řízení o kasační stížnosti (§35 odst. 10 poslední věta s. ř. s.).
V takovém případě platí jeho odměnu a náhradu hotových výdajů stát (§35 odst. 10 ve spojení
s §120 s. ř. s). V řízení o kasační stížnosti bylo Nejvyššímu správnímu soudu oznámeno,
že ustanovený zástupce byl dle §7b odst. 1 písm. g) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii,
v relevantním znění (dále jen „zákon o advokacii“), vyškrtnut se seznamu advokátů České
advokátní komory a jeho nástupcem byl dle §27 zákona o advokacii ustanoven advokát
JUDr. Vladimír Zonek, který se tímto stal právním zástupcem stěžovatelky. Odměna zástupci
stěžovatelky byla stanovena za jeden úkon právní služby, tj. podání kasační stížnosti podle §11
odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Dle §9 odst. 2
advokátního tarifu ve spojení s §7 bodem 3 advokátního tarifu náleží ustanovenému zástupci
stěžovatelky odměna ve výši 1000 Kč a dále režijní paušál ve výši 300 Kč dle §13 odst. 4
advokátního tarifu, tj. celkem 1300 Kč. Protože zástupce stěžovatelky je plátcem daně z přidané
hodnoty, zvyšuje se uvedená částka dále o částku odpovídající dani, kterou je povinen odvést,
tj. 21 % z částky 1300 Kč, tedy o 273 Kč. Výše celkové odměny a náhrady hotových výdajů
zástupce stěžovatelky proto činí 1573 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 30. listopadu 2020
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu