ECLI:CZ:NSS:2020:5.AS.150.2020:9
sp. zn. 5 As 150/2020 - 9
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: A. H., proti žalovanému:
Městský soud v Praze, se sídlem Spálená 2, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2020, č. j. 8 A 35/2020 - 10,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce (dále jen ,,stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení usnesení
Městského soudu v Praze z dne 6. 4. 2020, č. j. 8 A 35/2020 - 10, jímž byla odmítnuta jeho
žaloba ze dne 20. 3. 2020, kterou napadl usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2016,
č. j. 22 Co 280/2019 - 235. Městský soud konstatoval, že v uvedené věci nebyla dána jeho
pravomoc rozhodnout, neboť předmětnou správní žalobou bylo napadeno rozhodnutí soudu
vydané v rámci občanského soudního řízení. Žalovaný tedy při vydání napadeného rozhodnutí
nepůsobil jako správní orgán, nýbrž vykonával svou soudní pravomoc. Napadené soudní
rozhodnutí není přezkoumatelné v režimu správního soudnictví. Věcné posouzení předmětné
žaloby nepřísluší žádnému soudu soudní soustavy České republiky. Přezkum žalobou
napadeného rozhodnutí by eventuálně mohl být přípustný toliko na základě opravných
prostředků upravených v občanském soudním řádu. Městský soud v Praze tedy žalobu pro
neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v absenci pravomoci soudu dle §46 odst.
1 písm. a) s. ř. s. odmítl.
[2] Stěžovatel podal proti uvedenému rozhodnutí městského soudu kasační stížnost, v jejímž
úvodu rozsáhle zdůvodňuje, že v řízení o kasační stížnosti není povinen platit soudní poplatek,
jelikož postupuje dle čl. 23 Listiny základních práv a svobod, neboť v České republice
je odstraňován demokratický právní řád lidských práv a základních svobod založený Listinou
a činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožňovány.
Stěžovatel namítá, že městský soud rozhodl jako „tajný soud“, aniž by byly naplněny podmínky
řízení, neboť k projednání věci nebyl příslušný a současně ve věci jednali „nezákonní úředníci“,
soudci JUDr. Slavomír Novák, Mgr. Jana Jurečková a Mgr. Andrea Veselá, kteří měli být
z projednávání věci vyloučeni, přičemž se stěžovatel nemohl vyjádřit ke složení senátu.
Dále stěžovatel tvrdí, že došlo k záměně účastníka řízení a „žalované věci“ a že byl
městským soudem nesprávně poučen o tom, že lze proti jeho usnesení podat kasační stížnost,
neboť má za to, že proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání.
[3] Nejvyšší správní soud vyhodnotil okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje u soudu
svá podání, jako projev svévolného a účelového uplatňování práva (srov. k tomu obdobně
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2012, č. j. 2 As 45/2012 - 11,
zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Stěžovatel svá práva uplatňuje převážně zjevně šikanózním způsobem a nesoudí se veden snahou
o meritorní řešení sporu, nýbrž pro samotné vedení sporu. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v jiné
věci stěžovatele v usnesení ze dne 30. 11. 2015, č. j. 6 As 262/2015 – 7, stěžovatel je „(…)
opět veden snahou vést „spor pro spor“ (…) - stěžovatel užívá institutu správní žaloby jako náhrady za kasační
stížnost, tedy aby napadl u jednoho krajského soudu rozhodnutí jiného krajského soudu, případně rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu, přičemž tyto své úkony dále řetězí – a kasační stížnost (…) je tak zcela zjevně bez
naděje na úspěch. Nejvyšší správní soud v souladu se zásadou hospodárnosti řízení nepřistoupil k provedení
standardních procesních úkonů, tj. nevyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za řízení o kasační
stížnosti a k předložení plné moci udělené jím advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti.
Zdejšímu soudu je totiž z úřední činnosti známo (srov. např. věci vedené pod sp. zn. 7 As 176/2012
či sp. zn. 2 As 245/2015), že shora uvedené výzvy vůči stěžovateli obvykle neplní svůj účel a nevedou k řádné
procesní přípravě řízení. Tyto výzvy naopak rozehrávají písemný „ping pong“ mezi stěžovatelem a zdejším soudem,
který prodlužuje řízení o kasační stížnosti o několik týdnů až měsíců. Stěžovatel zpravidla požádá o osvobození
od soudních poplatků a o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud však tyto
žádosti zamítne, neboť shledá kasační stížnost zjevně bezúspěšnou. Výsledkem řízení pak obvykle bývá jeho
zastavení pro nezaplacení soudního poplatku (viz např. usnesení ze dne 4. 11. 2015, č. j. 2 As 223/2015 - 43
či ze dne 8. 10. 2015, č. j. 3 As 185/2015 - 40, která byla stěžovateli doručena a jejich obsah je mu proto
znám)“.
[4] V evidenci zdejšího soudu jsou vedeny ke dni podání této kasační stížnosti řádově stovky
spisů, kde stěžovatel vystupuje v pozici stěžovatele, resp. navrhovatele. Z evidence zdejšího
soudu je dále patrné, že množství stěžovatelem vedených sporů se v průběhu času zvyšuje.
Pouhá skutečnost, že stěžovatel vede takové množství sporů, přirozeně sama o sobě neznamená,
že by jeho návrhům nemělo být vyhověno. Rozhodující je sériovost a stereotypnost stěžovatelem
vedených sporů, spojená s opakováním obdobných či zcela identických argumentů.
[5] V souladu se zásadou hospodárnosti řízení proto Nejvyšší správní soud ani v nyní
posuzované věci nepřistoupil k provedení standardních procesních úkonů, tj. nevyzval
stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti ani k předložení plné moci
udělené jím advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti, neboť nepochybuje o tom,
že výše uvedený bezúčelný a zcela neefektivní postup by se opakoval i v posuzované věci.
[6] V již citovaném usnesení ze dne 30. 11. 2015, č. j. 6 As 262/2015 – 7, Nejvyšší správní
soud v daném ohledu dále konstatoval:
„Obdobný postup volí v případě opakujících se zjevně nedůvodných podání také Ústavní soud. Ve vztahu
k povinnému zastoupení v řízení o ústavní stížnosti vyslovil, že poučení o této povinnosti není nutno stěžovateli
zasílat vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v identických případech předchozích. Pokud
lze vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé stěžovatele
zpravit o zásadě povinného zastoupení v řízení před Ústavním soudem, setrvání na požadavku vždy nového
a totožného poučování by se jevilo jako formalistické a neefektivní (viz usnesení ze dne 22. 11. 2012,
sp. zn. II. ÚS 4256/12, obdobně srov. usnesení ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 4255/12,
ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. II. ÚS 3748/14, či ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. III. ÚS 3747/14). Nejvyšší
správní soud je toho názoru, že uvedené závěry lze vztáhnout i na poučování o povinnosti být zastoupen
advokátem a povinnosti zaplatit soudní poplatek v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel byl zdejším soudem
poučen o těchto povinnostech nesčetněkrát, jejich existence si proto musí být nepochybně vědom.
Obdobný postup již opakovaně zvolil – byť vůči jinému stěžovateli – i Nejvyšší správní soud, např. v usnesení
sp. zn. 8 As 130/2012 ze dne 28. 2. 2013, usnesení sp. zn. 6 As 107/2013 ze dne 4. 6. 2013, usnesení
sp. zn. 6 As 113/2013 ze dne 13. 6. 2013 či usnesení sp. zn. 6 Aps 4/2013 ze dne 22. 10. 2013.
Příznačné je, že ústavní stížnosti proti těmto usnesením bez dalšího odmítl pro vady i Ústavní soud,
aniž by daného stěžovatele vyzýval k jejich odstranění, seznav, že by to k ničemu nevedlo (srov. usnesení
sp. zn. I. ÚS 1632/13 ze dne 7. 6. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 2727/13 ze dne 20. 11. 2013, usnesení
sp. zn. I. ÚS 2977/13 ze dne 8. 10. 2013 a usnesení sp. zn. I. ÚS 3150/13 ze dne 22. 10. 2013).
Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod, který
zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva (a to zejména právo
na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva v souladu s právním řádem.
Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva, které zdejší soud vymezil např. již v rozsudku
ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 - 48, č. 869/2006 Sb. NSS, nověji a přímo ve vztahu
k sériovým a stereotypním podáním srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2014,
č. j. 10 As 226/2014 -16.“
[7] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud i nyní posuzovanou kasační stížnost
stěžovatele odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s.
[8] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 větou první za použití §120 s. ř. s. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, jestliže byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení:
Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 15. května 2020
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu