ECLI:CZ:NSS:2020:5.AZS.122.2020:31
sp. zn. 5 Azs 122/2020 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: D. D., zast.
JUDr. Matějem Šedivým, advokátem se sídlem Václavské náměstí 831/21, Praha,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2020,
č. j. 16 Az 53/2019 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 9. 2019, č. j. OAM-169/ZA-ZA11-K02-2019; tímto
rozhodnutím nebyla stěžovateli udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Stěžovatel přicestoval do České republiky v únoru 2016 na polské vízum, pracoval
v cukrárně v Praze. Dne 22. 6. 2017 proběhla v této cukrárně kontrola cizinecké policie, při které
stěžovatel nepředložil povolení k zaměstnání, ani jiný doklad; stěžovatel byl proto zajištěn
a po jeho zajištění s ním bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění. Dne 16. 2. 2019 podal žádost
o udělení mezinárodní ochrany, ke které sdělil, že pochází z Luhanské oblasti, kde dosud žijí jeho
rodiče. Jelikož tam probíhá válka, přestěhoval se v roce 2015 do města Charkov ke svému
bratrovi. Také tam probíhala nacionalistická hnutí, proto se snažil nevycházet z domu, současně
však uvedl, že vodil bratrovy děti do školky nebo do parku. Svého návratu na Ukrajinu se obává
z důvodu ozbrojeného konfliktu, který probíhá na východě země, tj. v místech odkud pochází.
Dále uvedl, že je pravoslavný křesťan a na Ukrajině probíhá rozkol církve. Byl členem Donských
kozáků, jezdil po celé Ukrajině a předváděl historické rekonstrukce, seznamoval lidi s kozáckou
kulturou. Většina členů kozáků se účastnila bojů na straně Luhanské republiky. Pokud
by se na Ukrajině dozvěděli, že byl také členem, mohl by z toho mít problémy. Do armády však
povolán nebyl, neabsolvoval ani základní vojenskou službu, neboť neprošel zdravotní komisí
(dle svých slov byl moc hubený). Se svým vycestováním žádné potíže neměl. Na otázku,
kdy požádal o mezinárodní ochranu, odpověděl „jak jsem dostal poslední rozsudek soudu o vyhoštění“.
Ve vztahu k možnostem vnitřního přesídlení na bezpečné místo uvedl: „Kdykoliv jsem někam jel, byl
jsem s příbuznými. Vždy jsem s příbuznými. Cítím se špatně a v takovém stavu se například mohu ztratit nebo
nemusím chápat, co se děje.“
[3] Žalovaný uvedené důvody, spočívající primárně ve snaze o legalizaci pobytu na území
České republiky, konfliktu na východě Ukrajiny, obav z nástupu do armády a rozkolu církve
neshledal jako relevantní z hlediska možného udělení některé z forem mezinárodní ochrany,
a proto vydal napadené rozhodnutí. V něm uvedl, že stěžovatel nevyvíjel žádnou činnost
směřující k uplatňování politických práv a svobod. Nehrozí mu tedy pronásledování se smyslu
§12 písm. a) zákona o azylu. Stěžovatel nebyl vystaven ani pronásledování z důvodů uvedených
v §12 písm. b) zákona o azylu. Situace na východě Ukrajiny je sice závažná, avšak branná
povinnost sama o sobě pronásledování nepředstavuje. Tvrzení ohledně obav z povolání
do vojenské služby shledal žalovaný nevěrohodným, neboť stěžovatel sám uvedl, že neabsolvoval
základní vojenskou službu. K rozkolu církve žalovaný uvedl, že i když došlo ke zvýšení tenzí mezi
pravoslavnými komunitami, věřící nečelí organizovanému a cílenému pronásledování; stěžovatel
to ostatně ani netvrdil. Pokud jde o doplňkovou ochranu, resp. hrozbu vážné újmy z důvodu
ozbrojeného konfliktu, žalovaný posuzoval, zda stěžovatel může nalézt ochranu před tímto
konfliktem prostřednictvím možnosti vnitřního přesídlení. Odkázal na zprávy o zemi původu,
podle kterých jsou vnitřně vysídleným osobám poskytovány státní podpory. Stěžovatel se před
svým odjezdem přestěhoval k bratrovi do Charkova, neuvedl přitom žádné důvody, pro které
by se v Charkově či jiné bezpečné oblasti nemohl znovu usídlit. Zdůraznil, že stěžovatel je zdravý
dospělý muž v produktivním věku, našel si v České republice práci; jeho opětovné integraci
na ukrajinský pracovní trh nic nebrání. Může také využít státem poskytované sociální podpory,
měl-li by s další integrací nějaké problémy.
II. Rozhodnutí městského soudu
[4] Proti zmíněnému rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu, kterou městský soud
jako nedůvodnou zamítl dle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[5] V napadeném rozsudku se ztotožnil se závěry žalovaného ohledně snahy o legalizaci
pobytu na území České republiky. K obavám z nástupu do armády uvedl, že tyto obavy
nepředstavují důvod pro udělení mezinárodní ochrany. Vojenská služba představuje legitimní
občanskou povinnost a odmítání jejího výkonu nemůže samo o sobě založit pronásledování
či skutečné nebezpečí vážné újmy. Žalovaný podle názoru městského soudu správně posuzoval,
zda je reálné, aby se stěžovatel na Ukrajině přesídlil do bezpečnější oblasti, přičemž dospěl
k závěru, že v případě stěžovatele je vnitřní přesídlení možné. Toho stěžovatel fakticky již využil
před svým odjezdem, když se přestěhoval do Charkova. Schopnost adaptace na nové podmínky
bez spolužití s příbuznými nadto stěžovatel prokázal také svým pobytem v České republice; jeho
obavy, že se ztratí, proto nepovažoval za důvodné. Stěžovatelův návrat do Charkova, příp.
do jiných bezpečných oblastí je dle městského soudu možný. K rozkolu církve uvedl,
že stěžovateli v jeho důsledku žádná újma nehrozí; věřící nejsou na Ukrajině obecně
pronásledováni. Stěžovatel blíže netvrdil, že by měl potíže v souvislosti se svou příslušností
k nějaké sociální skupině. Městský soud tak uzavřel, že stěžovatel má možnost využít alternativy
vnitřního přesídlení.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[6] Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Uvedl, že patří k rusky hovořící menšině v regionu, který
je zasažen válkou. Odmítá se účastnit ozbrojeného konfliktu. Správní orgán posoudil možnost
udělení doplňkové ochrany podle názoru stěžovatele zcela nedostatečně. Při návratu mu hrozí
odvod do armády. Vzhledem k jeho pacifistickým názorům by to však pro něj představovalo
velkou újmu. Odmítá zapojení i např. jako pořádková hlídka. Má za to, že mu hrozí újma jako
civilistovi i jako branci. K vnitřnímu přesídlení uvedl, že ačkoli se přestěhoval do Charkova, šlo
o dočasné řešení, nadto prakticky nevycházel z domu. Nedisponuje funkčním zázemím,
do kterého by se mohl navrátit, proto je pro něj možnost vnitřního přesídlení vyloučena. V jiných
částech Ukrajiny mu však z důvodu příslušnosti k ruské komunitě a k Donským kozákům hrozí
pronásledování.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na obsah správního spisu. Napadené
rozhodnutí, jakož i rozsudek městského soudu byl vydán v souladu s právními předpisy.
Stěžovatelovy námitky jsou nedůvodné a z velké části zcela totožné s námitkami uvedenými
v žalobě. Proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, resp.
zamítl pro její nedůvodnost.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatuje,
že kasační stížnost je podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté, vzhledem k tomu,
že se v dané věci jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany, se Nejvyšší správní soud
ve smyslu §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
[9] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS;
v tomto rozhodnutí interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“.
O přijatelnou kasační stížnost se dle uvedeného rozhodnutí může jednat v následujících typových
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo nebyly
plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského, resp. městského
soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele.
[10] Ve světle takto vymezených kritérií Nejvyšší správní soud konstatuje, že předložená
kasační stížnost předestírá k rozhodnutí několik na sebe navazujících otázek, přičemž z důvodu
uvedeného sub (4) kritérií přijatelnosti bylo nutno posoudit především otázku možnosti vnitřního
přesídlení stěžovatele v rámci Ukrajiny. Žalovaný a následně také městský soud totiž
v napadených rozhodnutích uvedli, že stěžovatel má využít vnitřního přesídlení, stěžovatel však
v kasační stížnosti namítal, že je pro něj možnost vnitřního přesídlení vyloučená. Z hlediska
kritérií přijatelnosti se jedná o otázku možného pochybení městského soudu s dopadem
do hmotněprávního postavení stěžovatele. Jelikož nebylo možné toto pochybení prima facie
vyloučit, shledal zdejší soud kasační stížnost přijatelnou. Poté přezkoumal napadený rozsudek
městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil přitom,
zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.)
a dospěl k následujícímu závěru.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], kterou neshledal důvodnou. Z rozsudku městského
soudu je zřejmé, proč nepovažoval stěžovatelovu žalobu za důvodnou. Stěžovateli podle názoru
městského soudu na Ukrajině pronásledování nehrozí. A přestože probíhají na východě Ukrajiny
konflikty, může využít možnosti vnitřního přesídlení. Tyto závěry považuje Nejvyšší správní soud
za přezkoumatelné. Nesouhlas stěžovatele se závěrem městského soudu nezpůsobuje
nepřezkoumatelnost jeho rozsudku, ale je otázkou jeho věcné správnosti, resp. zákonnosti; viz
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 447/2019 - 30.
To je však věcí jinou, kterou se zdejší soud zabýval následně – při věcném posouzení kasační
stížnosti.
[13] Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl několik dílčích námitek, resp. několik důvodů, proč
odmítá návrat na Ukrajinu. Podstatou kasační stížnosti je však otázka možnosti vnitřního
přesídlení, neboť na východě Ukrajiny, odkud stěžovatel pochází, probíhá ozbrojený konflikt.
Nejvyšší správní soud se proto nejprve zabýval touto podstatnou otázkou; další (dílčí) námitky
stěžovatele vypořádal následně (viz dále).
[14] Alternativa vnitřního útěku či vnitřního přesídlení je otázkou vážící se jak
k pronásledování, tak k případné vážné újmě, která žadateli o mezinárodní ochranu hrozí
(srov. §2 odst. 7 zákona o azylu). V případě stěžovatele přichází v úvahu udělení doplňkové
ochrany; ta se udělí cizinci, „který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní
ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním
občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu
hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového
nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště“ (§14a odst. 1
zákona o azylu). Za vážnou újmu se v souladu s §14a odst. 2 zákona o azylu považuje „a) uložení
nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní
ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci
mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky.“
[15] Žalovaný ani městský soud nezpochybňovali, že na východě Ukrajiny probíhá ozbrojený
konflikt; uvedli však, že stěžovatel může využít možnosti vnitřního přesídlení. Touto alternativou
(vnitřním přesídlením) se Nejvyšší správní soud zabýval např. v rozsudku ze dne 31. 1. 2020,
č. j. 5 Azs 105/2018 - 46, č. 4029/2020 Sb. NSS. V něm zopakoval, že při posuzování možnosti
vnitřního přesídlení je nezbytné hodnotit především faktickou i právní reálnost, přiměřenost,
rozumnost a smysluplnost tohoto řešení. Současně musí být zohledněny osobní poměry žadatele
o mezinárodní ochranu, celkové poměry panující v zemi jeho původu, dostupnost a účinnost
vnitřní ochrany a postavení a bezpečnost žadatele jak při přesunu do cílové části země, tak
po jeho přesídlení; srov. také rozsudky ze dne 24. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007 - 93, a ze dne
28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009 - 74. Důkazní břemeno ohledně toho, zda je v konkrétním
případě vnitřní přesídlení možné, tíží správní orgán – viz již citovaný rozsudek
č. j. 5 Azs 105/2018 - 46.
[16] V nyní projednávané věci žalovaný vycházel ze zpráv o zemi původu stěžovatele
týkajících se náboženské svobody (informace ze dne 17. 6. 2019, náboženská svoboda -
demografie, ochranné mechanismy, aktuální situace, Svědci Jehovovi; ze dne 13. 11. 2018 –
ukrajinská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu – demografie, stát, společnost
a diskriminace), vnitřně vysídlených osob [informace ze dne 20. 2. 2019, vnitřně vysídlené osoby
– aktuální počty, legislativa, postavení ve společnosti, státní a nestátní asistence; informace
norského Centra informací o zemích původu (LANDINFO) ze dne 19. 12. 2017, Ukrajina –
vnitřně vysídlené osoby], politické a bezpečností situace (informace ze dne 25. 4. 2019; informace
o situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu ze dne 16. 5. 2018; informace o situaci
na Ukrajině ze dne 12. 6. 2018]. Z těchto zpráv vyplynulo, že vnitřně vysídleným osobám jsou
na Ukrajině poskytovány různé formy státní podpory; přičemž narůstá také počet nestátních
organizací, které pomoc těmto osobám poskytují. Žalovaný pak uvedl, že jelikož je stěžovatel
dospělý samostatný muž, lze na něm vnitřní přesídlení spravedlivě požadovat.
[17] S těmito závěry souhlasí také Nejvyšší správní soud. Stěžovatel nepředstavuje zranitelnou
osobu – jedná se o dospělého muže v produktivním věku, u kterého lze rozumně předpokládat,
že bude schopen běžného života na Ukrajině právě v rámci vnitřního přesídlení. To ostatně
stěžovatel potvrdil již tím, že se před svým odjezdem z Ukrajiny přestěhoval ke svému bratrovi
do Charkova, jak již uvedl městský soud. Stěžovatel při pohovoru k žádosti o mezinárodní
ochranu netvrdil, že byl v Charkově vystaven nějakým potížím či ústrkům ze strany státních
orgánů či soukromých osob. Uvedl sice, že nevycházel z domu, toto však vzápětí sám popřel tím,
když popsal, jak vodil bratrovy děti do školky či do parku, tj. na veřejná místa. Neuvedl přitom
žádný incident, ze kterého by bylo možné usuzovat, že se mu v Charkově děje určité příkoří.
Je sice nutné rozlišovat primární důvody pro udělení mezinárodní ochrany odvíjející se od situace
v místě trvalého bydliště žadatele (tj. v Luhanské oblasti, kterou lze skutečně označit za válečnou
zónu) od toho, co žadatel prožívá po svém vnitřním přesídlení v jiné části země (tj. v Charkově);
a následně hodnotit, zda má žadatel k dispozici možnost uniknout vážné újmě způsobené
ozbrojeným konfliktem právě formou vnitřního přesídlení a zda po něm lze využití této možnosti
spravedlivě požadovat. Stěžovatel však neuvedl žádné skutečnosti, ze kterých by vyplynulo,
že jeho pokus o vnitřní přesídlení selhal, či ze kterých by bylo možné dojít k závěru, že po něm
vnitřní přesídlení není možné spravedlivě požadovat, jak tomu bylo např. v situaci žadatelů
o mezinárodní ochranu posuzované v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 10. 2020, č. j. 5 Azs 73/2019 - 61, a ze dne 22. 10. 2020, č. j. 5 Azs 72/2019 - 42. Od těchto
rozsudků je nyní projednávaný případ podstatně rozdílný. Stěžovatel naopak fakticky potvrdil,
že v jeho případě je možnost vnitřního přesídlení zcela reálná, přiměřená, rozumná a smysluplná,
jak vyžaduje judikatura zdejšího soudu (viz výše).
[18] K tvrzení stěžovatele, že na Ukrajině nemá funkční zázemí, zdejší soud uvádí, že právě
za účelem jeho vytvoření má využít možnost vnitřního přesídlení mimo Luhanskou oblast,
ze které pochází. Současně však zdejší soud poukazuje na protokol o výpovědi stěžovatele
v rámci řízení o správním vyhoštění, jež je součástí spisu – při výslechu konaném dne 22. 6. 2017
stěžovatel uvedl: „vycestuji dobrovolně, pokud budu muset, nějaké peníze mám.“ Tehdy stěžovatel neuvedl
žádnou obavu z návratu na Ukrajinu, která by byla jakkoli relevantní z hlediska doplňkové
ochrany či azylu – naopak sám potvrdil, že odjezdu na Ukrajinu a dalšího pobytu tam je schopen.
Nejvyšší správní soud proto nemá důvodných pochyb, že by stěžovatel nebyl schopen vybudovat
si zázemí v bezpečné oblasti země svého původu, proto také částečně uzavírá, že ve vztahu k této
otázce neshledal pochybení městského soudu ani žalovaného.
[19] Pokud jde o další stěžovatelem namítané otázky, tj. brannou povinnost, resp. případné
pronásledování z důvodu jejího odmítání, tyto posoudil městský soud zcela v souladu
s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu. Branná povinnost je sama o sobě zcela
legitimním požadavkem každého státu kladeným na jeho občany (srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 8. 2016, č. j. 2 Azs 135/2016 - 34). Její odmítání samo o sobě
pronásledování nepředstavuje (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2012,
č. j. 2 Azs 17/2012 - 44). Nejvyšší správní soud však nepřehlédl, že stěžovateli dosud povolávací
rozkaz doručen nebyl, stěžovatel nevykonal ani základní vojenskou službu. Jeho obavy
z odvedení do armády jsou tak doposud ryze hypotetické, přičemž ani další okolnosti
nenasvědčují tomu, že by v budoucnu měl být do armády skutečně povolán (srov. např. věk
stěžovatele). Označuje-li se stěžovatel svým přesvědčením za pacifistu, pak lze odkázat
na možnosti výkonu civilní služby, která je na Ukrajině běžně vykonávána např. v nemocnicích.
To však stěžovatel ve své kasační stížnosti zcela pomíjí; současně nenamítal, že by ani výkon
civilní služby byl pro něj nepředstavitelný např. z důvodu náboženského přesvědčení. Posouzení
této otázky městským soudem tak shledal Nejvyšší správní soud zcela dostatečným.
[20] Pokud jde o poslední dílčí námitku týkající se možného pronásledování z důvodu
příslušnosti k ruskojazyčné menšině a Donským kozákům, k tomu lze poukázat na to,
že stěžovatel neuvedl nic konkrétního, co by jeho tvrzení potvrzovalo; jde pouze o hypotetická
tvrzení. Skutkové okolnosti jeho odjezdu z Ukrajiny nenasvědčují žádné hrozbě pronásledování
z těchto důvodů. Naopak – jeho žádost o mezinárodní ochranu se zdejšímu soudu jeví stejně
jako městskému soudu spíše jako účelová. Nelze totiž přehlédnout, že o mezinárodní ochranu
požádal dne 16. 2. 2019, přestože do České republiky přijel již v únoru 2016, tj. po třech letech
od svého příjezdu. Judikatura zdejšího soudu přitom zdůrazňuje, že o mezinárodní ochranu
je nutno žádat bezprostředně poté, co k tomu má žadatel příležitost, a to nejen z hlediska
zeměpisného, ale i časového (srov. rozsudek ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 - 81).
Případná prodleva mezi vstupem na území České republiky a podáním žádosti o mezinárodní
ochranu může svědčit o účelovosti takovéto žádosti. Byť nelze účelovost postupu a priori
předpokládat, v nyní posuzované věci tomu postup stěžovatele výrazně nasvědčuje – stěžovatel
po příjezdu do České republiky svou pobytovou situaci nijak neřešil a o mezinárodní ochranu
požádal v době, kdy již nedisponoval žádným pobytovým oprávněním, a to v situaci, kdy mu bylo
uděleno správní vyhoštění, které následovalo po pobytové kontrole cizinecké policie realizované
v pražské cukrárně, kde stěžovatel pracoval. Při pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu
stěžovatel výslovně sám uvedl, že o mezinárodní ochranu požádal, „jak dostal poslední rozsudek
soudu o vyhoštění.“ Dlužno však připomenout a tím i uzavřít, že snaha o legalizaci pobytu důvod
pro udělení mezinárodní ochrany nepředstavuje; viz rozsudek ze dne 19. 10. 2006,
č. j. 7 Azs 234/2005 - 48, ze dne 12. 10. 2006, č. j. 6 Azs 297/2005 - 53, či ze dne 26. 9. 2006,
č. j. 4 Azs 442/2005 - 43.
V. Závěr a náklady řízení
[21] S ohledem na vše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že v rozsudku městského soudu
pochybení, které by mělo dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele a které nebylo možné
prima facie vyloučit, po věcném posouzení kasační stížnosti neshledal. Z tohoto důvodu proto
kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
[22] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti v tomto řízení
nevznikly, Nejvyšší správní soud mu proto jejich náhradu nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku n e ní opravný prostředek přípustný (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 4. prosince 2020
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu