ECLI:CZ:NSS:2020:6.AFS.188.2020:40
sp. zn. 6 Afs 188/2020 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Filipa Dienstbiera,
soudce JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně zpravodajky Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci
žalobkyně: Regionální rada regionu soudružnosti Severozápad, sídlem Berní 2261/1, Ústí
nad Labem, zastoupená Mgr. Jiřím Schüllerem, LLM., MBA, advokátem, sídlem
U Sluncové 666/12, Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvo financí, sídlem Letenská 525/15,
Praha 1, za účasti: statutární město Chomutov, sídlem Zborovská 4602, Chomutov, týkající se
žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 2. 2016, č. j. MF-47284/2014/1203-17, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2020,
č. j. 6 A 74/2016 - 79,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně se zamí t á.
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Osoba zúčastněná na řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Regionální rada regionu soudružnosti Severozápad (žalobkyně) a statutární město
Chomutov (osoba zúčastněná na řízení) uzavřely dne 3. 11. 2008 Smlouvu o realizaci
integrovaného plánu rozvoje města (dále jen „smlouva o IPRM“) za účelem rozvoje areálu
bývalých kasáren a přilehlého okolí. Město Chomutov se zavázalo integrovaný plán rozvoje města
realizovat a žalobkyně se zavázala alokovat ve svém rozpočtu ve prospěch města Chomutova
za účelem realizace dílčích projektů (ve smlouvě podrobně nespecifikovaných) částku v celkové
výši 1 035 178 500 Kč a uvolňovat ji formou poskytování dotací na jednotlivé dílčí projekty.
Smluvní strany uzavřely dne 19. 4. 2011 Dodatek č. 4 smlouvy o IPRM (dále též „dodatek
smlouvy“), kterým změnily čl. 2 odst. 2 této smlouvy tak, že došlo ke snížení alokované částky
na 952 657 087 Kč (viz čl. I. bod 1 dodatku). Zároveň byla tímto dodatkem nahrazena příloha
č. 1 smlouvy o IPRM přílohou č. 1 tohoto dodatku, v níž je uvedeno, že „příspěvek Společenství“
činí 951 245 108 Kč (viz čl. I. bod 4 dodatku).
[2] Následně smluvní strany uzavíraly k dílčím projektům příslušné smlouvy o poskytnutí
dotace, mezi nimi i Smlouvu č. CZ.1.09/1.1.00/34.00788 o poskytnutí dotace z rozpočtových
prostředků Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad, uzavřenou dne 30. 6. 2011 (dále
jen „smlouva o dotaci“) k realizaci projektu Oddychové a relaxační centrum. Podle této smlouvy
se žalobkyně zavázala poskytnout statutárnímu městu Chomutov (osobě zúčastněné na řízení)
při splnění všech podmínek smlouvy dotaci ve výši 252 347 459,54 Kč.
[3] Žalobkyně však osobě zúčastněné na řízení neproplatila celou výši dotace. Krácení dotace
(v původní výši 252 347 459,54 Kč) o částku 677 224,74 Kč odůvodnila tím, že je třeba zohlednit
snížení celkové výše alokované částky na realizaci integrovaného plánu rozvoje města,
protože souhrn poskytnutých dotací nemůže překročit sníženou alokovanou částku. Vzhledem
k tomu, že nová výše alokace činila dle žalobkyně částku ve výši 951 245 108 Kč (dle přílohy č. 1
smlouvy o IPRM ve znění dodatku) a nikoli 952 657 087 Kč (dle čl. 2 odst. 2 smlouvy o IPRM
ve znění dodatku), žalobkyně dotaci poměrně pokrátila. Osoba zúčastněná na řízení požadovala
proplacení dotace v celé dohodnuté výši a zahájila spor z veřejnoprávní smlouvy u žalovaného
Ministerstva financí.
[4] Žalovaný spor projednal a v záhlaví označeným rozhodnutím přiznal osobě zúčastněné
na řízení nárok na vyplacení krácené části dotace žalobkyní v plné výši (včetně úroků z prodlení).
V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že smlouva o IPRM byla rámcovou smlouvou, z níž příjemci
nevznikl nárok na vyplacení dotace. Jednalo se o „příslib“ žalobkyně osobě zúčastněné na řízení,
že pro ni bude alokovat ve svém rozpočtu určitou částku a uvolňovat ji na dílčí projekty určené
k rozvoji města za předpokladu, že osoba zúčastněná na řízení splní podmínky uvedené
v této smlouvě. Mezi smlouvou o IPRM a smlouvou o poskytnutí dotace žalovaný neshledal
přímou vazbu, tudíž změna celkové částky alokované na všechny projekty nemohla mít vliv
na výši dotace sjednané ve smlouvě o poskytnutí dotace na konkrétní projekt. Nárok na vyplacení
dotace vznikl osobě zúčastněné na řízení ze smlouvy o poskytnutí dotace, kde byla jasným
způsobem sjednána konkrétní výše dotace a vymezeny podmínky, které musí osoba zúčastněná
na řízení jako příjemce dotace splnit a za kterých má právo uplatňovat nárok na vyplacení dotace.
Žalovaný se s ohledem na argumentaci žalobkyně uplatněnou v průběhu řízení zabýval
posouzením smlouvy o IPRM a dopadem později uzavřeného dodatku. Neshledal, že by dodatek
smlouvy byl absolutně neplatný; jeho obsah posoudil tak, že žalobkyně se zavázala alokovat
osobě zúčastněné na řízení na projekty částku v celkové výši 952 657 087 Kč. Odlišnou výši
částky žalovaný nehodnotil jako chybu v psaní, jak tvrdila žalobkyně. Přílohu č. 1 dodatku
smlouvy o IPRM obsahující částku 951 245 108 Kč žalovaný označil za neurčitou; měl za to,
že z ní nevyplývá žádná vůle stran. Žalovaný uzavřel, že město Chomutov legitimně v dobré víře
očekávalo, že žalobkyně splní svůj závazek a přidělí mu peněžní prostředky v celkové výši
952 657 087 Kč. Žalobkyně tak při krácení dotace nepostupovala podle smlouvy o poskytnutí
dotace ani v souladu s právními předpisy.
[5] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného správní žalobou, kterou Městský soud v Praze
(dále též „městský soud“) v záhlaví označeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. K žalobní
námitce o existující vazbě mezi smlouvou o dotaci a smlouvou o IPRM ve znění dodatku,
kterou bylo nutno zohlednit při rozhodování o oprávněnosti krácení dotace, městský soud uvedl,
že takový vztah nelze z obsahu smluv dovodit. Ve sporném řízení z veřejnoprávní smlouvy byla
předmětem řízení smlouva o dotaci, pouze ve vztahu k této veřejnoprávní smlouvě bylo možné
prokazovat, že byly dány důvody pro krácení dotace. K dalším žalobním bodům týkajícím se
výkladu dodatku smlouvy o IPRM (konkrétně tvrzení, že dodatek platně změnil původní přílohu
č. 1 smlouvy o IPRM, tvrzení o skutečné vůli a vědomosti stran při uzavírání smlouvy o IPRM
a zejména jejího dodatku, tvrzení stran existence písařské chyby v textu dodatku) se městský soud
vyjádřil nad rámec nosných důvodů rozsudku, neboť se netýkaly smlouvy o dotaci. Městský soud
nepovažoval za potřebné opakovat argumenty obsažené již v žalobou napadeném rozhodnutí
žalovaného. Vědomost či nevědomost osoby zúčastněné na řízení o celkové výši poskytnutých
prostředků podle smlouvy o IPRM nebyla dle městského soudu pro posouzení důvodnosti
žaloby právně významná, neboť výše této částky nemohla nijak ovlivnit poskytnutí dotace ve výši
uvedené ve smlouvě o dotaci. Městský soud též přihlédl k tomu, že smlouva o dotaci byla
uzavírána až po uzavření dodatku ke smlouvě o IPRM, a tedy žalobkyně měla možnost výši
částky dotace sjednané ve smlouvě o dotaci ovlivnit. To však neučinila.
II. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení, replika
stěžovatelky
[6] V kasační stížnosti žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) uplatnila námitku
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku městského soudu spočívající v nedostatečném
zdůvodnění, proč smlouva o IPRM jako smlouva rámcová není pro vyplacení (krácení) dotace
významná. Stěžovatelka se domnívala, že smlouva o IPRM naopak významná je a v ní uvedená
celková výše alokované částky (ve znění dodatku) představuje maximální částku,
kterou stěžovatelka byla oprávněna a povinna na dotace vynaložit. Na podporu své argumentace
poukázala na existenci monitorovací zprávy ze dne 27. 4. 2011, zpracované osobou zúčastněnou
na řízení pouhých osm dní po podepsání dodatku smlouvy IPRM, z níž je patrno, že si osoba
zúčastněná na řízení musela být vědoma maximální výše alokace. V příloze č. 5 této monitorovací
zprávy se nachází tabulka zdrojů financování, v níž je uvedeno, že „příspěvek Společenství“ činí
951 245 108 Kč. Jedná se tedy o shodnou tabulku jako v případě přílohy č. 1 smlouvy o IPRM,
ve znění uzavřeného dodatku.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zrekapituloval průběh dotačního vztahu
a jím vedeného sporného řízení. Vyjádřil názor, že se jednalo o systémovou chybu na straně
stěžovatelky, která chybně rozpočítala sníženou alokovanou částku na jednotlivé projekty
a tuto chybu se následně snažila napravit uzavřením dodatku smlouvy o IPRM.
Pokud stěžovatelka nechtěla či nemohla příjemci dotace poskytnout dotaci v celé výši, mohla
uzavřít smlouvu o dotaci na nižší výši dotace, anebo tuto smlouvu neuzavřít vůbec.
Dle žalovaného stěžovatelka pouze opakuje argumenty, které již byly vypořádány ve sporném
řízení i v řízení soudním. Námitky vztahující se ke smlouvě o IPRM žalovaný nepokládal
za relevantní, neboť předmětem sporného řízení bylo plnění ze smlouvy o dotaci,
nikoli ze smlouvy o IPRM.
[8] Ke kasační stížnosti se vyjádřila také osoba zúčastněná na řízení, která setrvala na tom,
že má nárok na sjednanou dotaci v plné výši, tedy bez ohledu na to, jakou částku se stěžovatelka
zavázala alokovat dle smlouvy o IPRM. Zavázala-li se stěžovatelka plnit více, než slíbila alokovat,
nemůže to být důvodem pro odepření plnění ze smlouvy o dotaci. Pro případ, že by výše alokace
skutečně omezovala povinnost stěžovatelky plnit ze smlouvy o dotaci, osoba zúčastněná na řízení
z procesní opatrnosti uvedla, že i v takovém případě stěžovatelka vycházela z nesprávné částky
alokace. Rozhodné je znění alokačního závazku v textu smlouvy o IPRM, nikoliv částka uvedená
v příloze obsahující tabulku nejasného významu v členění na „příspěvek Společenství“ a „ostatní
zdroje (Regionální rada + vlastní zdroje žadatele)“. Existenci písařské chyby osoba zúčastněná
na řízení vyloučila, neboť se nemohlo jednat o překlep v sedmi numerických znacích z devíti.
Ke skutečné vůli stran při uzavírání dodatku smlouvy o IPRM uvedla, že částku uvedenou v textu
dodatku zkontrolovala a tuto novou výši alokované částky odsouhlasila.
[9] Stěžovatelka reagovala na vyjádření osoby zúčastněné na řízení podáním repliky,
v níž nesouhlasila se závěrem, že ve věci nebylo rozhodné, jaká byla vůle stran a zda si osoba
zúčastněná na řízení byla vědoma výše alokace či nikoli. Stěžovatelka opětovně připomněla,
že o vůli osoby zúčastněné na řízení jednoznačně vypovídá monitorovací zpráva o postupu
realizace za rok 2010, kterou osoba zúčastněná na řízení sama zpracovala a předložila a v níž je
správně uveden příspěvek Společenství ve výši 951 245 108 Kč (tj. ve výši maximální alokované
částky v souladu s dodatkem a jeho přílohou). Je tedy zřejmé, že i osoba zúčastněná na řízení
se chovala v souladu s uzavřeným dodatkem smlouvy o IPRM. Stěžovatelka se neztotožnila
ani s názorem osoby zúčastněné na řízení, že výše celkově alokované částky neovlivňovala výši
skutečně vyplacené dotace. Celkovou alokovanou částku je dle stěžovatelky třeba považovat
za určitý rámec, v němž se pohybují jednotlivé dílčí dotace, které jej nemohou v součtu překročit.
Bylo-li by tomu naopak, postrádala by smlouva o IPRM smysl. Stěžovatelka proto trvala
na podané kasační stížnosti.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[10] Důvody kasační stížnosti, jak je stěžovatelka obsahově vymezila, se opírají o §103 odst. 1
písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), tedy o nesprávné
posouzení právní otázky soudem a nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatků důvodů
rozhodnutí.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda je napadené rozhodnutí
městského soudu způsobilé soudního přezkumu, neboť případná nepřezkoumatelnost
(ať už pro jeho nesrozumitelnost či pro nedostatek důvodů) je vadou natolik závažnou,
k níž je Nejvyšší správní soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
Stěžovatelka nadto v kasační stížnosti námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu
výslovně uplatnila, neboť dle jejího názoru soud nedostatečně zdůvodnil, proč smlouva o IPRM
jako smlouva rámcová není pro vyplacení (krácení) dotace významná. Nejvyšší správní soud
zároveň podotýká, že s tímto kasačním důvodem je nutno zacházet obezřetně, neboť zrušením
rozhodnutí soudu pro nepřezkoumatelnost se oddaluje okamžik, kdy základ sporu bude
správními orgány uchopen a s konečnou platností vyřešen. To není v zájmu ani účastníků řízení,
ani ve veřejném zájmu na hospodárnosti řízení před správními soudy (rozsudek
ze dne 24. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013 - 25).
[13] V souzené věci Nejvyšší správní soud namítanou nepřezkoumatelnost rozsudku
městského soudu neshledal. Městský soud se výslovně zabýval vazbou mezi smlouvou o dotaci
a smlouvou o IPRM a zohlednil všechny okolnosti, na které stěžovatelka v žalobě poukazovala.
Je pravdou, že námitku týkající se nutnosti zohlednit smlouvu o IPRM při úvahách
o oprávněnosti krátit dotaci soud vypořádal stručně, nicméně k ní uvedl: „Při krácení dotace nelze
vzhledem k obsahu Smlouvy o IPRM a smlouvy o dotaci takový vztah dovodit. V řízení o návrhu na rozhodnutí
sporu z veřejnoprávní smlouvy nebyla předmětem řízení Smlouva o IPRM, ale byla to pouze smlouva o dotaci.
Pouze ve vztahu k této veřejnoprávní smlouvě lze prokazovat, že byly dány důvody pro krácení dotace“ (odst. 20
odůvodnění rozsudku). Dále soud v odst. 21 odůvodnění pokračoval: „ (…) smlouva o dotaci byla
uzavírána až po uzavření dodatku ke smlouvě o IPRM, a tedy žalobkyně měla možnost výši částky dotace
sjednané ve smlouvě o dotaci ovlivnit. To však neučinila.“ Závěr o tom, že obsah smlouvy o IPRM nebyl
pro oprávněnost či neoprávněnost krácení dotace rozhodný, tedy městský soud vysvětlil.
V kontextu nyní souzené věci (skutkových okolností a právních názorů účastníků řízení) Nejvyšší
správní soud považuje takové (byť stručné) vysvětlení za dostačující; o jeho správnosti pojedná
níže.
[14] Z hlediska právního posouzení je mezi účastníky řízení veden spor o to, zda stěžovatelka
byla oprávněna krátit dotaci poskytovanou na základě smlouvy o dotaci nikoli z důvodů porušení
podmínek smlouvy o dotaci, nýbrž z důvodu, že poskytnutá dotace nemůže překročit částku
alokovanou smlouvou o IPRM, ve znění jejího dodatku, na celý projekt rozvoje areálu bývalých
kasáren a přilehlého okolí.
[15] Nejvyšší správní soud na tomto místě připomíná, že právní úprava - ve znění rozhodném
pro uzavření smlouvy o IPRM a smlouvy o dotaci - nestanovovala formu poskytování dotací
(dotační titul), jako je tomu dnes v §10a odst. 3 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových
pravidlech územních rozpočtů, který pro poskytnutí dotace Regionální radou regionu soudržnosti
výslovně stanoví formu veřejnoprávní smlouvy. Navzdory tomu se soudní judikatura ustálila
na chápání tehdejších smluv o poskytnutí dotace jako smluv veřejnoprávních, neboť rozhodující
je jejich obsah, kterým jsou plněny úkoly stěžovatelky v oblasti veřejné správy. Pro smlouvy
o poskytnutí dotace se tak subsidiárně užije úprava v části páté zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád (shodně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2013,
č. j. 9 Afs 38/2013 - 53, č. 2984/2014 Sb. NSS, nebo rozsudek ze dne 28. 11. 2013,
č. j. 7 Afs 98/2013 - 22).
[16] Podle §170 správního řádu platí, že se na veřejnoprávní smlouvy přiměřeně použijí
ustanovení občanského zákoníku s výjimkou některých ustanovení.
[17] Podle §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění rozhodném
při uzavírání posuzovaných smluv (dále jen „občanský zákoník z roku 1964“), je třeba právní úkony
vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní
úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Podle §43 téhož zákona jsou účastníci povinni
dbát, aby při úpravě smluvních vztahů bylo odstraněno vše, co by mohlo vést ke vzniku rozporů.
[18] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s posouzením městského soudu i žalovaného,
kteří shodně vyhodnotili smlouvu o IPRM jako svojí povahou smlouvu rámcovou, kterou byl
učiněn pouhý příslib alokace finančních zdrojů osobě zúčastněné na řízení na všechny projekty
související s rozvojem areálu bývalých kasáren a přilehlého okolí v Chomutově. Právním titulem
poskytnuté dotace tak byla výhradně teprve následně uzavřená smlouva o dotaci.
[19] Smlouvu o dotaci jako dvoustranný právní úkon (dnes právní jednání) je třeba s ohledem
na znění §35 odst. 2 občanského zákoníku z roku 1964 ve spojení s §170 správního řádu
skutečně vykládat podle vůle těch, kdo jej učinili, jak požadovala stěžovatelka. Je-li však vůle
smluvních stran v rozporu s jejich písemným jazykovým projevem, ustupuje vůle stran jasnému
jazykovému vyjádření, jak vyplývá z citovaného ustanovení občanského zákoníku (shodně
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001).
[20] V projednávané věci smlouva o dotaci obsahuje v článku V. jasně dohodnutou částku
dotace ve výši 252 347 459,54 Kč (tvořící 85 % celkových způsobilých výdajů),
kterou se stěžovatelka zavázala poskytnout, pokud osoba zúčastněná na řízení splní všechny
podmínky smlouvy o dotaci a jejích příloh. Stěžovatelka se dnes nemůže dovolávat odlišné vůle
stran, pokud by tato vůle měla být v rozporu s jasným písemným jazykovým projevem
nepochybného obsahu. Stěžovatelka žalovanému ve sporu z veřejnoprávní smlouvy neprokázala,
že by došlo k porušení podmínek dotace, a proto žalovaný správně posoudil krácení dotace
o částku 677 224,74 Kč jako neoprávněné a v rozporu se smlouvou o dotaci.
[21] Argumentaci stěžovatelky, že smlouva o IPRM byla nedílnou součástí smlouvy o dotaci,
a proto je mezi oběma smlouvami úzká vazba, která mohla oprávněně ovlivnit výši poskytované
dotace, je třeba odmítnout. Stěžovatelka poukazuje na to, že příloha smlouvy o dotaci (seznam
závazných dokumentů) obsahovala rovněž „Příručku pro žadatele“, včetně její přílohy č. 9
„Postupy pro vypracování IPRM“, která ve své příloze č. 7 měla mít připojenu smlouvu o IPRM.
Nejprve je třeba upozornit, že ve zmíněné „příloze přílohy původní přílohy“ smlouvy
se nenachází konkrétní smlouva o IPRM, nýbrž pouze „vzor smlouvy o realizaci IPRM“.
Konkrétní smlouva o IPRM, v níž byla smluvena celková výše alokované částky, se tedy ani skrze
tuto argumentaci součástí smlouvy o dotaci nikdy nestala.
[22] Nejvyšší správní soud však musí zároveň poznamenat, že i v případě, byla-li by shora
popsaným způsobem přiložena konkrétní smlouva o IPRM, zůstala by nadále rozhodující částka
smluvená stranami ve vlastním textu smlouvy o dotaci. Představa stěžovatelky, že by jasně
projevenou vůli stran ohledně výše dotace obsaženou v samotné smlouvě mohla modifikovat
částka uvedená kdesi v rozsáhlém balíku smluvní dokumentace, zcela popírá právní jistotu
smluvních ujednání. Obsah tak zásadního ujednání, jakým je výše poskytované dotace, nemůže
být zpochybňován skrze čtyřnásobný řetězec příloh. Nejvyšší správní soud v této souvislosti
poukazuje na citovaný §43 občanského zákoníku z roku 1964 ukládající smluvním stranám
povinnost, aby při úpravě svých smluvních vztahů bylo odstraněno vše, co by mohlo vést
ke vzniku rozporů. Bylo tedy povinností stěžovatelky při přípravě smluvní dokumentace zajistit,
aby tato dokumentace v budoucnu nevzbuzovala nejasnosti a nezpůsobovala smluvní nejistotu.
[23] Smlouva o IPRM se tedy součástí smlouvy o dotaci nestala, jak se marně snaží dovodit
stěžovatelka, a tedy zůstává k posouzení otázka, zda j ako rámcová smlouva mohla jinak
ospravedlnit krácení dotace poskytnuté konkrétní smlouvou o dotaci. Nejvyšší správní soud
se ztotožňuje se závěrem městského soudu, že nikoli. Bylo odpovědností stěžovatelky uzavřít
smlouvu o dotaci takovým způsobem, aby mohla zohlednit celkovou alokovanou částku
na všechny dotace vyplývající ze smlouvy o IPRM ve znění jejího dodatku. S ohledem na časový
průběh smluvních vztahů lze uzavřít, že pokud v době uzavření smlouvy o dotaci již stěžovatelka
znala nejvyšší možnou celkovou alokovanou částku ve smyslu dodatku smlouvy IPRM, bylo
na jejím uvážení, jakým způsobem změny ve výši celkové alokace zohlední v jednotlivých
projektech. Kromě poměrného snížení částek pro jednotlivé projekty připadalo v úvahu
např. jejich nerovnoměrné krácení nebo revize počtu či rozsahu financovaných projektů.
Pokud stěžovatelka naznačeným způsobem nepostupovala a tuto skutečnost nijak nezohlednila
a nepromítla do jednotlivých smluv o dotacích, nemůže zpětně zpochybňovat smluvenou výši
poskytnuté dotace zakotvené ve smlouvě o dotaci na úkor právní jistoty osoby zúčastněné
na řízení a v rozporu se zásadou závaznosti smluv (pacta sunt servanta).
[24] Ve světle shora uvedených závěrů je dle Nejvyššího správního soudu nadbytečné řešit
otázky, jaký je skutečný obsah smlouvy o IPRM po uzavření jejího dodatku, který založil rozpor
mezi textem smlouvy IPRM (alokace ve výši 952 657 087 Kč) a textem přílohy č. 1 (alokace
ve výši 951 245 108 Kč). Úvahy k této otázce, které popsal žalovaný v napadeném rozhodnutí,
jdou nad rámec souzeného případu, neboť smlouva o IPRM (ať už v jakémkoli znění) nebyla
rozhodnou pro řešení sporu z veřejnoprávní smlouvy o dotaci. Stejně tak je nerozhodný
obsah monitorovací zprávy osoby zúčastněné na řízení ze dne 27. 4. 2011, kde skutečnost,
že do svého textu převzala tabulku zdrojů financování z přílohy dodatku smlouvy o IPRM
s částkou 951 245 108 Kč, nic nevypovídá o její údajné vůli uzavřít následně smlouvu o dotaci
s nižší částkou, než je ve smlouvě uvedena. Na str. 6 monitorovací zprávy (oddíl „Problémy
při realizaci IPRM“) se navíc osoba zúčastněná na řízení ohradila proti snížení celkové alokace,
byť ji do tabulky zdrojů financování na příslušném místě promítla.
[25] Nad rámec rozhodovacích důvodů Nejvyšší správní soud ke všem námitkám stěžovatelky
směřujícím k dopadům dodatku smlouvy IPRM a k výkladu této smlouvy uvádí, že i v případě,
že by tato smlouva mohla mít vliv na spor o dotaci, jak tvrdí stěžovatelka, přednost
by i v tomto případě dostal text samotné smlouvy (ve znění dodatku) před tabulkou obsaženou
v příloze, a to na základě shodné argumentace jako v bodě [21] tohoto rozsudku.
[26] Závěry předchozích odstavců lze podpořit také poukazem na obecný princip
odpovědnosti poskytovatele dotace za jednoznačnost, určitost a srozumitelnost dotačních
podmínek, jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu. Požadavkem
jednoznačnosti veřejnoprávní smlouvy se zabýval již rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 11. 2010, č. j. 1 Afs 77/2010 - 81, č. 2243/2011 Sb. NSS: „Vlastností veřejnoprávní
smlouvy, která je uzavírána mezi správním orgánem vykonávajícím veřejnou správu na jedné straně a soukromou
osobou na straně druhé, jíž jsou však zakládány povinnosti v oblasti veřejného práva (s možností dispozice
s finančními prostředky z veřejného rozpočtu), musí být prioritně její jednoznačnost. (…) Je nepřijatelné, aby spory
či nejasnosti formulací veřejnoprávní smlouvy ve svých důsledcích ztížily pozici slabší strany, tedy žalobce
jako soukromé osoby.“ Požadavek na jednoznačnost a zřejmost dotačních podmínek vyslovil
Nejvyšší správní soud také v rozsudku ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5 Afs 90/2012 - 33 [bod 35];
a tento princip nalezneme také v rozsudku zdejšího soudu ze dne 30. 3. 2017,
č. j. 2 Afs 142/2016 - 32 [bod 33]: „Právo poskytovatele dotace vymezit podmínky jejího čerpání souvisí
s povinností vymezit dotační podmínky jednoznačným, určitým a srozumitelným způsobem, který zajistí
předvídatelnost postupu při případném zpětném vymáhání poskytnuté dotace či uplatnění sankčního odvodu,
resp. stav, kdy příjemce bude mít jistotu ohledně obsahu dotačních podmínek“. Z popsaného principu
odpovědnosti poskytovatele dotace vyplývá, že případné výkladové nejasnosti plynoucí
z vnitřních rozporů dotačních podmínek (smluvní dokumentace) jsou přičitatelné poskytovateli
dotace. Poskytovatel dotace se nemůže úspěšně dovolávat výkladu nejednoznačně upravené
otázky, který by byl v neprospěch příjemce dotace.
[27] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že městský soud dospěl ve svém rozsudku
ke správnému právnímu závěru, že rozhodujícím smluvním dokumentem v souzeném případě
byla smlouva o dotaci a že znění smlouvy o IPRM nemohlo výsledek sporu nijak ovlivnit.
IV. Závěr a náklady řízení
[28] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1
věty poslední s. ř. s. zamítl.
[29] O náhradě nákladů účastníků řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neměla
ve věci úspěch a úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední
činnosti nevznikly, Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že stěžovatelka (žalobkyně) nemá právo
na náhradu nákladů řízení a žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
[30] Osoba zúčastněná na řízení nemá dle §60 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. právo
na náhradu nákladů řízení, neboť jí soud v průběhu řízení neuložil žádnou povinnost,
v jejíž souvislosti by mohly vzniknout náklady řízení, a osoba zúčastněná na řízení ani nenavrhla
přiznání jiných nákladů zvláštního zřetele hodných.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. září 2020
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu