ECLI:CZ:NSS:2020:6.AS.199.2020:43
sp. zn. 6 As 199/2020 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Langáška,
soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně zpravodajky Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci
žalobkyně: Tenato Invest s.r.o., IČO: 02776961, sídlem Rybná 716/24, Praha 1, zastoupené
Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, sídlem Pod Kaštany 245/10, Praha 6, proti žalovanému:
Krajský úřad Karlovarského kraje, sídlem Závodní 353/88, Karlovy Vary, týkající se žaloby
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2019, č. j. 3282/DS/18-7, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2020, č. j. 17 A 177/2019 - 31,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2020, č. j. 17 A 177/2019 - 31,
a rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2019, č. j. 3282/DS/18-7, se ruší a věc
se v rac í žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě
a o kasační stížnosti ve výši 20 342 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci
tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Václava Voříška, advokáta.
III. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání žalobkyně
a potvrzeno prvostupňové rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary, odboru dopravy (dále
jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 19. 11. 2018, č. j. 18004/OD-P/18, kterým byla
žalobkyně uznána vinnou, že se jako provozovatel vozidla tovární značky Fiat dopustila
správního deliktu dle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“),
za což jí byla uložena pokuta ve výši 1 500 Kč. Tohoto správního deliktu se žalobkyně dopustila
tím, že v rozporu s §10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistila, aby při užití vozidla
na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních
komunikacích stanovená tímto zákonem. To konkrétně tím, že dne 7. 10. 2017 v době
od 15.50 do 16.05 hod. v Karlových Varech v ulici I. P. Pavlova blíže nezjištěný řidič stál
s vozidlem v úseku platnosti dopravní značky B 29 - Zákaz stání. Tímto jednáním došlo
k porušení §4 písm. c) zákona o silničním provozu. Žalobu směřující proti tomuto rozhodnutí
Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) v záhlaví označeným rozsudkem jako nedůvodnou
zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[2] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační
stížnost. Namítala, že správní orgán prvního stupně v daném případě nemohl zahájit řízení
o přestupku proti provozovateli vozidla, jelikož stěžovatelka sdělila totožnost řidiče dříve,
než bylo toto řízení zahájeno. Dále poukázala na skutečnost, že krajský soud zjišťoval datum
vydání příkazu z razítka, jímž je opatřen příkaz, z něhož nesprávně určil datum jeho vydání
dne 4. 1. 2018. Podání, jímž došlo k označení řidiče vozidla, bylo nadto učiněno již
dne 2. 1. 2018, kdy došlo k jeho předání držiteli poštovní licence.
[3] Stěžovatelka rovněž uvedla, že ve věci nebyl prokázán čas přestupku. Správní orgán prvního
stupně vinil stěžovatelku z toho, že její vozidlo stálo na místě v čase 15.50 až 16.05 hod., aniž by měl
pro toto tvrzení důkazy. Přesné vymezení času však bylo v daném případě důležité, neboť v místě
bylo zakázáno toliko stání, nikoliv zastavení. Správní orgán prvního stupně v této souvislosti
nepřípadně odkazoval na zcela obecné vyjádření městské policie, čímž se vyhnul provedení výslechů
svědků. Připustil-li krajský soud možnost, že vozidlo na místě stálo pouhé tři až čtyři minuty
(tj. v čase od 16.01 do 16.05 hod.), měl rozhodnutí o odvolání zrušit a nechat správní orgány
posoudit, zda i takto krátké odstavení vozidla je možno považovat za stání, případně zda by za takové
situace správní orgány provedly další dokazování nebo řízení zastavily. Dostatečně konkrétně nebylo
dle stěžovatelky vymezeno ani místo spáchání přestupku. K přestupku mělo dojít v ulici I. P. Pavlova
v Karlových Varech. Tato ulice je dlouhá, obsahuje devět křižovatek, různé režimy dopravního
značení i úpravy parkování. Odkaz krajského soudu na podklady pro rozhodnutí obsažené
ve správním spisu nebyl v tomto případě dostatečný. Stěžovatelka s odkazem na rozsudek
téhož krajského soudu ze dne 19. 3. 2019, č. j. 30 A 119/2017 - 39, namítala, že krajský soud
neobjasnil, proč se odchýlil od vlastní rozhodovací praxe. V této souvislosti doplnila, že nedostatečné
vymezení místa, kde mělo vozidlo stát, jí rovněž znemožnilo řádnou obranu v řízení.
[4] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na odůvodnění žalobou
napadeného rozhodnutí o odvolání a předchozí vyjádření k podané žalobě.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.
[6] V prvém bodě kasační stížnosti stěžovatelka namítala, že krajský soud se dopustil
nesprávného právního posouzení otázky, zda k zahájení správního řízení o přestupku
provozovatele vozidla došlo v rozporu s právními předpisy.
[7] Podle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu platí, že přestupku se provozovatel
vozidla dopustí tím, že v rozporu s §10 citovaného zákona nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní
komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená
tímto zákonem. Ustanovení §125f odst. 1 zákona o silničním provozu zároveň upravuje, že obecní
úřad obce s rozšířenou působností přestupek podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky
ke zjištění pachatele přestupku, jehož znaky porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních
komunikacích vykazuje, a a) nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující
zahájení řízení proti určité osobě, nebo b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo
spáchání skutku prokázáno.
[8] Nejvyšší správní soud v řadě svých rozhodnutí (namátkou např. v rozsudku ze dne
21. 11. 2014, č. j. 1 As 131/2014 - 45) konstatoval, že přestupek provozovatele vozidla dle §125f
zákona o silničním provozu je nutno chápat jako delikt subsidiární, neboť primárně za spáchaný
delikt odpovídá řidič vozidla. Platí tedy, že „pouze v případě, že není možné na základě žádných důkazů
či indicií s určitostí zjistit jeho totožnost a vést proti němu přestupkové řízení, činí zákon odpovědným
provozovatele vozidla za to, že svěřil řízení vozidla jinému a nezajistil, aby dodržoval povinnosti řidiče a pravidla
provozu na pozemních komunikacích“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2017,
č. j. 8 As 146/2016 - 29). Mají-li tedy správní orgány reálnou možnost zjistit přestupce, musí se
o to pokusit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2016, č. j. 2 As 33/2016 - 5).
V této souvislosti postačuje, že z podkladů pro zahájení řízení o přestupku vyplývají indicie
důvodně nasvědčující tomu, že vozidlo řídila určitá osoba (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 131/2014 - 45).
[9] To, zda podniknutá opatření ke zjištění osoby přestupce bude možno hodnotit
jako dostatečná či nikoli, bude vždy předmětem individuálního posouzení závislého
na konkrétních skutkových okolnostech dané kauzy (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 11. 2016, č. j. 6 As 208/2016 - 37).
[10] V projednávané věci z obsahu předloženého správního spisu vyplynulo, že správní orgán
prvního stupně na základě oznámení Městské policie Karlovy Vary ze dne 25. 10. 2017 zaslal
stěžovatelce výzvu ze dne 2. 11. 2017, č. j. 16849/OD-P/17, aby podle §125h odst. 1 zákona
o silničním provozu zaplatila určenou částku ve výši 500 Kč. Tato výzva byla stěžovatelce
doručena dne 2. 11. 2017 a její součástí bylo poučení, že v době splatnosti uvedené částky (15 dnů
od doručení výzvy) má stěžovatelka právo namísto jejího zaplacení písemně oznámit správnímu
orgánu na uvedenou adresu osobu řidiče, která v inkriminovaném čase skutečně řídila
stěžovatelkou provozované vozidlo s tím, že sdělení totožnosti řidiče bude posouzeno
jako podání vysvětlení. Dne 5. 12. 2017 správní orgán prvního stupně zároveň stěžovatelce
doručil předvolání k podání vysvětlení ze dne 5. 12. 2017, č. j. 18961/OD-P/17. Stěžovatelka
ve stanovené lhůtě na uvedenou výzvu nereagovala a nedostavila se ani k podání vysvětlení.
[11] Usnesením ze dne 4. 1. 2018, č. j. 177/OD-P/18, správní orgán prvního stupně
podle §76 odst. 1 písm. k) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich,
věc odložil, neboť nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Téhož dne
(tj. 4. 1. 2018) vyhotovil příkaz o uložení pokuty stěžovatelce jako provozovateli vozidla ze dne
4. 1. 2018, č. j. 178/OD-P/18. Příkaz byl odeslán do datové schránky stěžovatelky dne 5. 1. 2018
a téhož dne byl přihlášením oprávněné osoby do datové schránky doručen.
[12] Dne 4. 1. 2018 se do dispozice správního orgánu prvního stupně dostala písemnost,
kterou stěžovatelka předala držiteli poštovní licence k přepravě dne 2. 1. 2018. V tomto podání
stěžovatelka sdělila, že „vozidlo měl v uvedenou dobu v užívání pan K. H., nar.: X, N. B. X“, jemuž
stěžovatelka vozidlo osobně předala.
[13] Nejvyšší správní soud uvádí, že krajský soud při posuzování důvodnosti podané žaloby
sice správně odkázal na znění §71 odst. 2 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád ,
podle kterého se vydáním rozhodnutí rozumí předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí
k doručení podle §19, popřípadě jiný úkon k jeho doručení, provádí-li je správní orgán sám. Je však nutno
přisvědčit stěžovatelčině argumentaci obsažené v kasační stížnosti, že krajský soud při určování
okamžiku předání rozhodnutí k doručení nesprávně vycházel z razítka, jímž je příkaz opatřen.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že správní orgán prvního stupně stěžovatelce doručoval
příkaz prostřednictvím veřejné datové sítě. Doručuje-li správní orgán stejnopis písemného
vyhotovení rozhodnutí prostřednictvím datové schránky, rozumí se vydáním rozhodnutí
podle §71 odst. 2 písm. a) správního řádu provedení tzv. jiného úkonu směřujícího
k doručení, tzn. odeslání elektronické verze rozhodnutí prostřednictvím datové
schránky (shodně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 9. 2020,
č. j. 1 Azs 504/2019 - 29, či ze dne 13. 6. 2019, č. j. 4 As 73/2019 - 24).
[14] V posuzované věci byla elektronická verze příkazu (č. j. 178/OD-P/18) odeslána
stěžovatelce prostřednictvím datové schránky dne 5. 1. 2018, což dokládá doručenka datové
zprávy založená na č. l. 16 správního spisu. Stejně tak z doplnění spisového materiálu, které
správní orgán prvního stupně učinil k výzvě Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2020,
konkrétně z otisku odeslané interní písemnosti, evidované pod č. MMKV-1913/18, jednoznačně
vyplynulo, že příkaz byl sice vyhotoven dne 4. 1. 2018, avšak odeslán do datové schránky
stěžovatelky byl až dne 5. 1. 2018. K vydání rozhodnutí ve smyslu §71 odst. 2 písm. a)
správního řádu tedy došlo až dne 5. 1. 2018.
[15] O den dříve, tj. dne 4. 1. 2018, se však do dispozice prvostupňového správního orgánu
dostalo vyjádření, jehož obsahem bylo označení identity řidiče vozidla. Přestože stěžovatelka
nerespektovala patnáctidenní lhůtu ke sdělení totožnosti řidiče (§125h odst. 6 a odst. 3 zákona o
silničním provozu) obsaženou ve výzvě ze dne 2. 11. 2017, č. j. 16849/OD-P/17, za nastalé
procesní situace již správní orgán nemohl bez dalšího se stěžovatelkou (jako provozovatelem
vozidla) zahájit přestupkové řízení, měl-li poznatek o tom, že vozidlo řídila určitá osoba
a disponoval-li ve vztahu k této osobě dostatkem konkrétních identifikačních údajů,
jejichž pravdivost nevyloučil lustrací v centrálním registru obyvatel. Navíc platí, že podání
vůči správnímu orgánu je zásadně učiněno okamžikem, kdy je držitel poštovní licence o službu
požádán (srovnej již nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. IV. ÚS 110/06,
nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 1994, sp. zn. 50 Cm 13/94, citované v nálezu
Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 110/06); v daném případě tedy již dne 2. 1. 2018.
[16] „Pokud tedy provozovatel motorového vozidla sdělí identitu údajného řidiče sice po uplynutí lhůty
dle příslušné výzvy správního orgánu, avšak do zahájení správního řízení o správním deliktu provozovatele
motorového vozidla, nelze bez dalšího dovozovat, že byly splněny podmínky pro zahájení správního řízení
o správním deliktu provozovatele motorového vozidla“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 9. 4. 2019, č. j. 6 As 260/2018 - 32). Skutečnost, že sdělení totožnosti řidiče
se do dispozice oprávněné úřední osoby mohlo v dané věci dostat až po vyhotovení příkazu
(a že správní orgán rezignoval na ověření informací o totožnosti přestupce), nemůže jít k tíži
stěžovatelky (přiměřeně srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2018,
č. j. 7 As 264/2017 - 49).
[17] Nejvyšší správní soud si je vědom skutečnosti, že smyslem uvedené právní úpravy
je zjednodušit postihování dopravních deliktů v případech, kdy není možné řidiče vozidla
ztotožnit na místě. Stejně tak právní úprava nevyžaduje, aby správní orgány prováděly rozsáhlou
„detektivní činnost“ při zjišťování pachatele přestupku. V každém jednotlivém případě je však
nutno individuálně hodnotit, zda správní orgán provedl dostatečné množství rozumně
požadovatelných úkonů (shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2019,
č. j. 2 As 346/2018 - 23). V projednávaném případě tak měl prvostupňový správní orgán
po sdělení totožnosti řidiče provést úkon reálně směřující ke zjištění pachatele přestupku,
resp. měl takto označeného řidiče kontaktovat. Pokud namísto toho zahájil řízení o přestupku
se stěžovatelkou jako provozovatelem vozidla, pochybil; a potvrdil-li následně správnost
tohoto postupu žalovaný i krajský soud, nemohou z tohoto důvodu rozhodnutí žalovaného
ani kasační stížností napadený rozsudek obstát.
[18] Ostatní stěžovatelčiny námitky uplatněné v kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
důvodnými neshledal. Stěžovatelka jednak namítala, že ve věci nebyl prokázán čas přestupku
a že ji správní orgán vinil z toho, že vozidlo stálo na uvedeném místě v čase 15.50 až 16.05 hod.,
aniž by měl pro toto tvrzení důkazy.
[19] Jak v této souvislosti správně podotkl krajský soud, stěžovatelce nic nebránilo,
aby na podporu svých tvrzení označila jakýkoli důkaz, což ovšem neučinila (viz též rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2019, č. j. 2 As 271/2018 - 44). Fotodokumentace
obsažená ve správním spisu, ze které vycházely jak správní orgány, tak krajský soud (společně
s vyjádřením městské policie ze dne 24. 10. 2018), podávají věrohodný a přesvědčivý obraz
o stavu věci; s kasační námitkou zpochybňující zjištěný skutkový stav (pokud jde o čas spáchání
přestupku) se proto Nejvyšší správní soud neztotožnil. K úvahám krajského soudu stran naplnění
skutkové podstaty nedovoleného stání v případě časového úseku 16.01 až 16.05 hod., Nejvyšší
správní soud pro úplnost doplňuje, že tyto úvahy krajský soud činil nad rámec shora popsaných
rozhodovacích důvodů, a tedy se nejednalo o nosné důvody, na kterých by bylo rozhodnutí
krajského soudu vystavěno. Případná polemika s nimi tedy nemohla výsledek řízení této věci
jakkoli ovlivnit.
[20] Dle stěžovatelky nebylo dostatečně konkrétně vymezeno ani místo spáchání přestupku,
k němuž mělo dojít v ulici I. P. Pavlova, v níž se nachází mnoho křižovatek a různé režimy
parkování. Stěžovatelka v této souvislosti nepovažovala za dostatečný ani odkaz krajského soudu
na podklady pro rozhodnutí obsažené ve správním spisu.
[21] Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná závěry usnesení rozšířeného senátu
ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, č. 1546/2008 Sb. NSS, z něhož vyplývá, že výrok
rozhodnutí o jiném správním deliktu (nyní přestupku) musí obsahovat popis skutku uvedením
místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu,
aby nemohl být zaměněn s jiným. V rozhodnutí, jímž je pachatel trestán za spáchaný správní
delikt, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen. To lze zajistit
pouze dostatečnou konkretizací údajů, které skutek popisují. Taková míra podrobnosti je
nezbytná zejména pro vyloučení překážky litispendence, dvojího postihu pro týž skutek,
pro vyloučení překážky věci rozhodnuté, pro určení rozsahu dokazování, jakož i pro zajištění
řádného práva na obhajobu. Při tom je třeba vycházet z významu výrokové části rozhodnutí,
která jedině je schopna zasáhnout práva a povinnosti účastníků řízení, neboť pouze ona nabývá
právní moci. Pouze z řádně formulovaného výroku lze zjistit, zda a jaká povinnost byla porušena
a jaká sankce byla uložena; pouze porovnáním výroku lze usuzovat na existenci překážky věci
rozhodnuté a jen výrok rozhodnutí (nikoli jeho odůvodnění) může být vynucen správní exekucí.
[22] Měřítkem, kterým na výrok prvoinstančního rozhodnutí nahlížel krajský soud, je tedy
zásadně jeho nezaměnitelnost (s ohledem na zásadu ne bis in idem); nikoli jeho vymezení
maximálně možným podrobným způsobem. Krajský soud správně uvedl, že skutečnost,
zda vozidlo stálo za danou dopravní značkou, lze ověřit pohledem na fotodokumentaci
pořízenou přímo z místa přestupku ve spojení s podklady, které v rámci odvolacího řízení opatřil
žalovaný a které zachycují širší pohled na umístění dopravního značení v oblasti spáchaného
přestupku. Ve spojení s fotografiemi pořízenými na místě samém je z nich bez pochybností
zřejmé, kde je na ulici I. P. Pavlova umístěna dopravní značka B 29 - Zákaz stání,
na jakém konkrétním místě vozidlo stěžovatelky stálo a že mezi oběma místy není umístěna
žádná křižovatka či jiná úprava parkování. V řízení tedy bylo prokázáno, že vozidlo stěžovatelky
stálo v úseku platnosti dopravní značky B 29 - Zákaz stání. Právě skutečnost, že v dané věci došlo
k doplnění podkladů žalovaným, pak odlišuje projednávaný případ od stěžovatelkou odkazované
situace rozhodované krajským soudem ve věci sp. zn. 30 A 119/2017. Ani námitku směřující
proti nedostatečné specifikaci místa spáchání přestupku tak Nejvyšší správní soud neshledal
důvodnou.
[23] K vyjádřenému nesouhlasu stěžovatelky, resp. jejího zástupce, se zveřejňováním osobních
údajů na webových stránkách soudu, který ani nelze pokládat za kasační námitku, neboť nemá
žádný vztah k předmětu tohoto řízení, Nejvyšší správní soud nad rámec rozhodovacích důvodů
uvádí, že závěry k této otázce jsou zástupci stěžovatelky dostatečně známy již z předchozích
řízení, v nichž vyjádřil stejný nesouhlas. Nejvyšší správní soud proto odkazuje na svou dřívější
judikaturu (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2019,
č. j. 2 As 383/2017 - 46, ze dne 17. 1. 2019, č. j. 10 As 321/2017 - 38, ze dne 28. 11. 2018,
č. j. 8 As 64/2018 - 44, a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017,
č. j. Nao 118/2017 - 145), v níž soud na totožný podnět již odpověděl. Zároveň Nejvyšší správní
soud judikoval (např. rozsudek ze dne 31. 5. 2012, č. j. 9 Ans 5/2012 - 29), že jméno a příjmení
advokáta jsou na základě zvláštního právního předpisu zapsána ve veřejně přístupném seznamu.
Pokud jsou tedy uvedena v souvislosti s jeho působností, pro kterou byla do veřejně přístupného
seznamu zapsána (zde v souvislosti s výkonem advokacie a zastupováním klienta před soudem),
nejedná se bez dalšího o chráněné údaje, které by bylo nezbytné anonymizovat. Tím spíše
takovým údajem není sídlo advokáta, které je již ze své povahy údajem veřejným.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1
s. ř. s. napadený rozsudek krajského soudu zrušil. Věc však nevrátil krajskému soudu k dalšímu
řízení, neboť podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. přistoupil
ke zrušení také rozhodnutí žalovaného. Věc tedy vrátil k dalšímu řízení žalovanému,
neboť krajský soud by s ohledem na výše uvedené závěry neměl jinou možnost, než tak sám
učinit. V dalším řízení bude žalovaný podle §78 odst. 5 s. ř. s. vázán právním názorem
vysloveným v tomto rozsudku.
[25] Podle §110 odst. 3 s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší podle §110
odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti i o nákladech
řízení před krajským soudem. Podle §60 odst. 1 s. ř. s., aplikovaného na základě §120 s. ř. s., má
úspěšná stěžovatelka právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl.
[26] V řízení před Nejvyšším správním soudem byl zaplacen soudní poplatek ve výši 5 000 Kč
za podanou kasační stížnost (položka 19 přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích); v řízení před krajským soudem došlo k úhradě soudního poplatku ve výši 3 000 Kč
za podanou žalobu [položka 18 bod 2 písm. a) přílohy k zákonu o soudních poplatcích].
[27] Stěžovatelka byla v řízení před krajským soudem a v řízení před Nejvyšším správním
soudem zastoupena advokátem. Z obsahu soudních spisů vyplývá, že v řízení před krajským
soudcem zástupce stěžovatelky učinil dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení
a sepis podané žaloby) dle §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“),
ve znění pozdějších předpisů; v řízení před Nejvyšším správním soudem zástupce stěžovatelky
učinil jeden úkon právní služby v podobě doplnění kasační stížnosti ze dne 17. 8. 2020 dle §11
odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Celkem tedy zástupce stěžovatelky učinil tři úkony právní
služby. Za každý z těchto úkonů mu náleží odměna ve výši 3 100 Kč dle §7 bodu 5 a §9 odst. 4
písm. d) advokátního tarifu a náhrada hotových výdajů v paušální výši 300 Kč dle §13 odst. 4
advokátního tarifu. Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatelky je ve smyslu §57 odst. 2 s. ř. s.
plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se částka odměny za zastupování a náhrady hotových
výdajů o částku 2 142 Kč odpovídající příslušné dani z přidané hodnoty.
[28] Celková náhrada nákladů řízení, čítající odměnu za zastupování ve výši 12 342 Kč
a uhrazené soudní poplatky ve výši 8 000 Kč, tak představuje částku 20 342 Kč.
K jejímu uhrazení byla žalovanému stanovena přiměřená lhůta jednoho měsíce.
[29] Žalovaný neměl ve věci samé úspěch, a proto nemá dle §60 odst. 1 s. ř. s. (ve spojení
s §120 s. ř. s.) právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. října 2020
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu