ECLI:CZ:NSS:2020:6.AZS.145.2020:31
sp. zn. 6 Azs 145/2020 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška, soudkyně
zpravodajky Mgr. Sylvy Šiškeové a soudce JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: M. B.,
zastoupeného Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem, se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, týkající se žaloby proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 1. 2020, č. j. OAM-464/LE-BA04-LE24-2019, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 5. 2020, č. j.
18 Az 8/2020 – 56,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zam í t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ladislavu Bártovi, advokátu, se p ři zn áv á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 3 400 Kč, která je splatná
do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] V návětí uvedeným rozhodnutím žalovaný zastavil řízení o opakované žádosti žalobce
o mezinárodní ochranu podle §25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, protože ji shledal
nepřípustnou podle §10a odst. 1 písm. e) téhož zákona. Žalobce jako důvod opakované žádosti
uvedl obavu z pronásledování v zemi původu v důsledku své homosexuality a opozičního
politického smýšlení. Žalovaný vysvětlil, že se jedná v pořadí o třetí žádost žalobce o mezinárodní
ochranu. V prvním řízení v roce 2013 žalovaný o žádosti žalobce nerozhodl věcně a řízení bylo
zastaveno, neboť se žalobce nedostavil k pohovoru. Meritorně žalovaný rozhodl až o druhé
žádosti žalobce v roce 2018, přičemž žalobci neudělil žádnou z forem mezinárodní ochrany podle
§12 až §14b zákona o azylu . Žalovaný podrobně objasnil, že důvody uváděné v opakované
žádosti mohl žalobce uvést již v předchozím řízení. K tvrzení žalobce, že se ostýchal hovořit
o své homosexualitě před arabským tlumočníkem, žalovaný uvedl, že žalobce mohl tuto
skutečnost sdělit již v předchozím řízení v jiném než arabském jazyce, tak jako to učinil nyní
v italštině. Stejně tak podle žalovaného žalobci nic nebránilo v tom, aby v dřívějším řízení uplatnil
své tvrzení o údajných menšinových politických názorech. Důvody podání opakované žádosti
tedy žalovaný nevyhodnotil jako natolik závažné, aby bylo možné případ žalobce znovu věcně
projednat. Žalovaný dodal, že Tuniská republika byla s účinností od 23. 3. 2019 novelou vyhlášky
č. 328/2015 Sb., kterou se provádí zákon o azylu a zákon o dočasné ochraně cizinců, zařazena
mezi tzv. bezpečné země původu.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě,
který ji zamítl. Žalobce uplatnil jedinou žalobní námitku spočívající v tom, že se žalovaný
nedostatečně vypořádal s jeho tvrzením o obavě z pronásledování z důvodu homosexuality.
Krajský soud připustil, že postavení homosexuálů v Tuniské republice je skutečně nerovnoprávné
a v individuálních případech hodnotitelné jako pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona
o azylu. Ve shodě se žalovaným však dospěl k závěru, že žalobce mohl své tvrzení uplatnit
již v předchozím řízení o žádosti o mezinárodní ochranu. Neakceptoval žalobcovo tvrzení o tom,
že se obával reakce arabského tlumočníka, neboť žalobce hovoří několika světovými jazyky,
a mohl tedy své prohlášení učinit již v předchozím řízení jiným jazykem než arabsky. Podle
krajského soudu nebyla žalobcova obava z pronásledování v zemi původu z důvodu jeho
homosexuality posouzena již v první žádosti o mezinárodní ochranu pouze vinou žalobce,
který toto tvrzení neuplatnil, ač tak učinit mohl.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost.
Podle stěžovatele krajský soud nesprávně posoudil stigmatizační potenciál stěžovatelovy
homosexuality v arabském světě. Krajský soud dále nesprávně vyhodnotil dopad pozdního
uplatnění námitky, která by v zemi původu stěžovatele mohla i podle krajského soudu znamenat
pronásledování. Krajský soud pominul, že se žalovaný věnoval nově tvrzeným skutečnostem
nedostatečně a pouze poukázal na to, že stěžovatel mohl vše uvést již v první žádosti. Stěžovatel
odkázal na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j.
3 Azs 6/2011 – 96, č. 2642/2012 Sb. NSS. Uvedl, že v řízení o první žádosti o mezinárodní
ochranu neměl odvahu mluvit o své homosexualitě, protože je v Tuniské republice tabuizovaná.
Žalovaný podle stěžovatele nedostatečně odůvodnil závěr, že stěžovatel mohl nyní tvrzené
skutečnosti uvést již v první žádosti.
[4] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu
a odkázal na své rozhodnutí a obsah správního spisu. Zdůraznil, že se jedná o v pořadí již třetí
žádost stěžovatele o mezinárodní ochranu a že stěžovatel neuvedl žádnou novou skutečnost
ve smyslu zákona o azylu, která by odůvodňovala opětovné vedení řízení o udělení mezinárodní
ochrany.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení a dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána
včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Podle §10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná,
podal-li cizinec opakovaně žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou ministerstvo posoudilo jako nepřípustnou
podle §11a odst. 1 zákona o azylu.
[8] Podle §11a odst. 1 zákona o azylu podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní
ochrany, ministerstvo nejprve posoudí přípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a to,
zda uvedl nebo se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem
zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a svědčí o tom,
že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 nebo že mu hrozí vážná újma podle
§14a zákona o azylu. Stejný požadavek vyplývá také z čl. 40 odst. 2 Směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013, o společných řízeních pro přiznávání
a odnímaní statusu mezinárodní ochrany.
[9] Podle §25 písm. i) zákona o azylu se řízení zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní
ochrany nepřípustná.
[10] Nejvyšší správní soud předesílá, že včas uplatněné, přesvědčivé a věrohodné tvrzení
o obavě z pronásledování v zemi původu z důvodu odlišné sexuální orientace může být důvodem
pro udělení mezinárodní ochrany. K tomu lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 5. 10. 2006, č. j. 2 Azs 66/2006 – 52, č. 1066/2007 Sb. NSS, v němž soud dospěl
k závěru, že „sexuální orientace žadatele o azyl může být podle okolností a s ohledem na poměry v zemi původu
považována za znak jeho příslušnosti k určité sociální skupině ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu.“
Obdobné závěry přijal též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2019, č. j.
4 Azs 35/2019 – 69. Za přiléhavý považuje Nejvyšší správní soud i rozsudek Soudního dvora
Evropské unie (dále jen „SDEU“) ve věci C-473/16, v němž SDEU v bodě 30 připomenul,
že „sexuální orientace představuje charakteristiku, která může zakládat příslušnost žadatele k určité sociální
skupině, ve smyslu čl. 2 písm. d) směrnice 2011/95, pokud skupina osob, jejíž příslušníci sdílejí stejnou sexuální
orientaci, je vnímána okolní společností jako odlišná.“ Poukázat lze rovněž na rozsudek SDEU
ve spojených věcech C-199/12 až C-201/12, v němž se uvádí, že „článek 10 odst. 1 písm. d) směrnice
Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci
třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných
důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany, musí být vykládán tak, že existence
takové trestněprávní úpravy, o jakou se jedná v každé z věcí v původním řízení, která se vztahuje specificky
na homosexuály, umožňuje konstatovat, že na tyto osoby je nutné pohlížet tak, že tvoří určitou společenskou
vrstvu“.
[11] O udělení mezinárodní ochrany z tohoto důvodu však v nyní posuzovaném řízení přímo
nešlo. Stěžovatel totiž své tvrzení o odlišné sexuální orientaci (a o svém politickém smýšlení)
uvedl až v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
[12] Hlavním účelem možnosti podat opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany
je postihnout případy, kdy se objeví natolik závažné skutečnosti, že by mohly ovlivnit postavení
žadatele a které žadatel nemohl uplatnit bez vlastního zavinění během předchozího řízení
(např. rozsudek ze dne 8. 9. 2011, č. j. 7 Azs 28/2011 – 74, či již citovaný rozsudek
č. j. 3 Azs 6/2011 – 96). V rozsudku ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 – 65, Nejvyšší správní
soud rovněž uvedl, že „při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně
dbát na splnění těchto podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu této nové
žádosti, jenž může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo
k účelovému podávání opakovaných žádostí.“ V rozsudku soud také dovodil, že „zpravidla se přitom může
jednat o takové skutečnosti, ke kterým došlo během času a jako takové lze připomenout zejména změnu situace
v zemi původu nebo změnu poměrů ve vztahu k osobě žadatele.“
[13] V řízení, které bylo ukončeno rozhodnutím žalovaného ze dne 23. 3. 2018, č. j. OAM-
802/ZA-ZA-HA11-2017, stěžovatel neuvedl jako důvod, pro který žádá o mezinárodní ochranu,
své politické smýšlení ani odlišnou sexuální orientaci. Žalovaný mu neudělil mezinárodní ochranu
ze žádného z důvodů podle §12 až §14b zákona o azylu. Pohovor k žádosti o mezinárodní
ochranu a seznámení s podklady pro rozhodnutí proběhly v arabském jazyce za přítomnosti
postupně dvou tlumočníků. Žalobce v žalobě i kasační stížnosti tvrdí, že šlo o „arabské
tlumočníky“, a krajský soud toto tvrzení převzal a žalovaný je nijak nezpochybnil.
[14] Bylo proto třeba posoudit, zda za těchto okolností měl žalovaný povinnost přijmout
opakovanou žádost stěžovatele k meritornímu posouzení, tedy zda jeho tvrzení o odlišné sexuální
orientaci, jehož opožděné uplatnění stěžovatel zdůvodnil obavou z reakce arabského tlumočníka,
představuje novou skutečnost, kterou stěžovatel nemohl bez své viny uvést již v předchozím
pravomocně ukončeném řízení (srov. již citovaný rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu č. j. 3 Azs 6/2011 – 96).
[15] Stěžovatel zaslal žalovanému dne 8. 11. 2019 dopis psaný v italském jazyce, ve kterém
sdělil, že ke komunikaci volí tento jazyk, jelikož nechce, aby se arabští překladatelé dozvěděli,
že je HIV pozitivní a že má žloutenku typu C, ale hlavně, že je homosexuál. Takové tvrzení
stěžovatele je nutno ve kterékoli fázi řízení považovat za citlivé sdělení a je nutno je posuzovat
se zvýšenou mírou pozornosti a empatie. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 12. 4. 2016,
sp. zn. I. ÚS 425/16, který se týkal uvedení nových důvodů pro udělení mezinárodní ochrany (až)
v řízení před soudem, vyslovil závěr, že existuje i řada ospravedlnitelných důvodů, proč žadatel
o azyl nesdělí všechny relevantní skutečnosti již v řízení před žalovaným (aplikováno
na zde posuzovanou věc již v řízení o první meritorně projednané žádosti o udělení mezinárodní
ochrany), mezi něž může patřit například i stud či trauma. Ačkoliv se případ, který řešil Ústavní
soud, liší procesním stádiem, ve kterém žadatel uplatnil nové skutečnosti, je závěr Ústavního
soudu přiměřeně použitelný i na nynější věc. Obava, resp. stud žadatele, že by se arabský
tlumočník dozvěděl o jeho odlišné sexuální orientaci, tedy může představovat takový
ospravedlnitelný důvod, pro který se žadatel mohl zdráhat tuto jinak azylově relevantní
skutečnost uvést již v dřívějším řízení o udělení mezinárodní ochrany.
[16] Stále však platí, že i v posouzení stěžovatelovy opakované žádosti o mezinárodní ochranu
hraje významnou roli věrohodnost výpovědi žadatele. Jedním z hledisek, které přispívají
k věrohodnosti výpovědi žadatele o mezinárodní ochranu, je její vnitřní soudržnost [Evidence
and Credibility Assessment in the context of the Common European Asylum System (CEAS)].
V této souvislosti je třeba např. s odkazem na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 6. 2013, č. j. 9 Azs 1/2013 – 38, zdůraznit, že primárním zdrojem informací podstatných
pro udělení mezinárodní ochrany je samotný žadatel, z obsahu jehož žádosti správní orgán
v následujících fázích řízení vychází. Podle konstantní judikatury zjišťuje správní orgán skutkový
stav věci v rozsahu možných důvodů pro udělení mezinárodní ochrany, které vycházejí v prvé
řadě z žadatelovy výpovědi v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 – 41).
[17] Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem i žalovaným, že ve světle okolností
stěžovatelem předestřeného azylového příběhu nepůsobí jeho nové tvrzení konzistentně
a věrohodně. Stěžovatel se na území států Evropy (Itálie, Německo, Lucembursko, Švýcarsko)
vyskytuje setrvale již od roku 1999, v žádné ze zemí mu však nebylo uděleno pobytové oprávnění
ani mezinárodní ochrana („Legálně jsem ale nikdy nikde nebyl.“). V průběhu předchozího řízení
o udělení mezinárodní ochrany stěžovatel uvedl, že Česká republika nebyla nikdy jeho cílovou
zemí, o azyl by zde nežádal, pokud by k tomu nebyl donucen okolnostmi. Chtěl by zůstat
v kterékoliv zemi, kde mu „dají papíry, aby tam mohl žít. Hlavně aby tam byla práce a klid. Díky té nemoci
ale potřebuji žít ve státě, který mě vyléčí“, a kde si bude moci najít ženu se stejnými nemocemi
(žloutenka typu C a HIV, pozn. Nejvyššího správního soudu) a mít s ní děti. V protokolu ke své
první žádosti o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky ze dne 8. 11. 2013
stěžovatel uvedl, že z Tuniska vycestoval do Itálie kvůli studiu na studentské vízum (na 5 let),
poté pobýval v Itálii ilegálně. V Praze byl zadržen policií a bylo mu doporučeno požádat
o udělení mezinárodní ochrany, neboť jej Švýcarsko, Německo ani Itálie nechtějí převzít.
V tomto pohovoru uvedl, že je muslimského vyznání. V pohovoru ze dne 3. 10. 2017 však uvedl,
že je křesťanského vyznání a do Itálie se dostal nelegálně lodí. V pohovoru k poslední žádosti
o mezinárodní ochranu ze dne 8. 11. 2019 stěžovatel uvedl, že je muslim. Jak je ze shora
uvedeného patrné, výpovědi stěžovatele v jednotlivých řízeních vykazovaly značnou
nekonzistentnost již ohledně základních zjišťovaných skutečností (způsob opuštění země
původu, náboženské vyznání).
[18] Pro dokreslení okolností, které měly vliv na posouzení stěžovatelova tvrzení
o homosexuální orientaci jako nevěrohodného a tudíž nezakládajícího důvod k opětovnému
meritornímu posouzení žalobcovy žádosti, je třeba rovněž zmínit, že stěžovatel uplatnil nově
jako důvod pro udělení mezinárodní ochrany také své politické přesvědčení. Ani v tomto ohledu
však stěžovatel nebyl přesvědčivý – v předchozím řízení uváděl, že byl členem radikální strany
Radicali di Sinistra, ale že z této strany vystoupil. Při poskytnutí údajů k nynější žádosti uvedl,
že byl pouze příznivcem této strany. V řízení o své první žádosti neuvedl žádnou politickou
činnost, členství v politické straně ani se nezmiňoval o politických názorech. Ve stěžovatelův
neprospěch svědčí také skutečnost, že svou další opakovanou žádost o udělení mezinárodní
ochrany podal poté, co byl zajištěn za účelem správního vyhoštění podle zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“). Kromě toho sám v průběhu řízení o všech svých žádostech dával najevo,
že o mezinárodní ochranu žádá účelově; jeho cílem bylo legalizovat si pobyt s možností pracovat.
[19] Nejvyšší správní soud proto v zásadě souhlasí se závěry krajského soudu, že i nově
uplatněné tvrzení o odlišné sexuální orientaci se jeví jako účelové s cílem oddálit výkon správního
vyhoštění. Okolnost, že jde o informaci týkající se intimní sféry stěžovatele a že se ostýchal o ní
hovořit před arabským tlumočníkem, nemůže v tomto případě sama o sobě omluvit,
že ji neuplatnil včas, a to zejména pokud stěžovatel mohl již v předchozí žádosti o mezinárodní
ochranu žalovanému zprostředkovat toto sdělení v jiném jazyce, kterým hovoří (např. italsky,
stěžovatel ovšem hovoří také španělsky, německy, francouzsky a „trochu“ anglicky, jak vyplývá
ze správního spisu).
[20] V rozsudku ze dne 3. 10. 2017, č. j. 9 Azs 185/2017 – 39, Nejvyšší správní soud shrnul
nároky na odůvodnění rozhodnutí o další opakované žádosti (vycházel přitom z již citovaného
rozsudku rozšířeného senátu č. j. 3 Azs 6/2011 – 96)
takto:„Ve všech těchto případech je třeba trvat
na tom, aby ministerstvo zdůvodnilo jednak svůj závěr, že cizinec ve své žádosti neuvedl relevantní důvody,
které nemohl uplatnit v předchozích žádostech, jednak že v zemi jeho původu nedošlo k podstatným změnám,
které by mohly mít vliv na případné udělení mezinárodní ochrany.“. Těmto požadavkům žalovaný ve svém
rozhodnutí dostál, ve vztahu k nově uváděným skutečnostem se žalovaný vyjádřil dostatečně
podrobně. Tvrzení o odlišné sexuální orientaci jako důvod opakované žádosti o udělení
mezinárodní ochrany sám o sobě navíc neuznal Nejvyšší správní soud ani v usnesení ze dne
16. 12. 2010, č. j. 2 Azs 44/2010 – 56.
[21] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že krajský soud i žalovaný správně dospěli k závěru,
že stěžovatelova opakovaná žádost o mezinárodní ochranu je nepřípustná ve smyslu §11a odst. 1
zákona o azylu. Pro úplnost je třeba poukázat i na to, že nyní přezkoumávané řízení o udělení
mezinárodní ochrany je dokonce již třetím, které stěžovatel na území České republiky vedl. První
řízení v roce 2013 však bylo zastaveno z důvodu pochybení stěžovatele, který se nedostavil
k pohovoru, a žalovaný je při posouzení, zda nynější žádost stěžovatele o udělení mezinárodní
ochrany je opakovaná nebo další opakovaná, nezohlednil.
[22] Nejvyšší správní soud závěrem připomíná, že mezinárodní ochrana je výjimečným
právním institutem, jehož smyslem je poskytnout žadateli ochranu, nikoliv však před jakýmikoli
negativními jevy v zemi jeho původu. Poskytnutí azylu, resp. doplňkové ochrany,
které se v soudním řízení stěžovatel domáhá, je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců
na území České republiky a nemůže sloužit jako univerzální nástroj legalizace pobytu či náhrada
pracovního povolení, jak se patrně mylně domnívá stěžovatel (v pohovoru ke své třetí žádosti
uvedl: „Kdybych měl jiné řešení, tak bych o azyl nežádal, ale já nemám jinou možnost, takž žádám. (...)
Jak jsem tady začal pracovat, tak se mi to srovnalo v hlavě, že bych tady i mohl být, ale mým hlavním cílem ČR
není.“). Další formy legalizace pobytu na území České republiky upravuje zejména zákon o pobytu
cizinců.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou [§110 odst. 1 věta poslední zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“)].
[24] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 za použití
§120 s. ř. s. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci
neměl úspěch; žalovanému náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[25] Krajský soud usnesením ze dne 25. 2. 2020, č. j. 18 Az 8/2020 – 19, ustanovil stěžovateli
zástupcem advokáta Mgr. Ladislava Bártu. Odměnu za zastupování v tomto případě hradí stát
(§35 odst. 9 s. ř. s., věta první za středníkem). Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému
zástupci odměnu za jeden úkon právní služby spočívající v sepisu a podání doplnění kasační
stížnosti [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], za nějž mu náleží odměna ve výši
3 100 Kč [§7 bod 5 aplikovaný na základě §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu].
Ustanovenému zástupci stěžovatele dále náleží 300 Kč jako paušální náhrada hotových výdajů
(§13 odst. 4 advokátního tarifu). Nejvyšší správní soud ověřil z evidence ekonomických subjektů,
že ustanovený zástupce stěžovatele není plátcem daně z přidané hodnoty, přiznaná odměna
se mu proto o tuto částku nezvyšuje. Celkem tedy zástupci žalobce náleží odměna ve výši
3 400 Kč. K uhrazení této částky stanovil Nejvyšší správní soud lhůtu jednoho měsíce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2020
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu