ECLI:CZ:NSS:2020:6.AZS.240.2020:34
sp. zn. 6 Azs 240/2020 - 34
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Filipa Dienstbiera,
soudce JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně zpravodajky Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci
žalobce: H. E. M., zastoupený Mgr. Umarem Switatem, advokátem, sídlem Dědinova 2011/19,
Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, týkající se
žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 2. 2020, č. j. OAM-484/LE-BA02-LE24-2019,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 2020,
č. j. 18 Az 15/2020 - 55,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se odm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobce požádal dne 30. 11. 2019 o udělení mezinárodní ochrany. Téhož dne žalovaný
obdržel rozhodnutí Policie České republiky (č. j. KRPA-404511-12/ČJ-2019-000022-ZZC)
o zajištění žalobce za účelem realizace rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalobce se dne
26. 11. 2019 dostavil na oddělení pobytové kontroly pátrání a eskort Praha pro výjezdní příkaz,
kde bylo lustrací v příslušných evidencích zjištěno, že žalobce je veden v evidenci nežádoucích
osob (datum vykonatelnosti 25. 11. 2019 s platností do 25. 11. 2021). Z obsahu rozhodnutí
o zajištění vyplynulo, že žalobce dne 27. 11. 2019 do protokolu o podání vysvětlení vypověděl,
že do České republiky přicestoval dne 26. 2. 1994 na turistické vízum za svou přítelkyní, se kterou
se seznámil na Kanárských ostrovech. Našel si zde práci a získal povolení k pobytu. Požádal
o státní občanství České republiky, to mu však nebylo uděleno. Cestovní pas ztratil
asi před rokem a půl, přičemž nevěděl, jak k tomu došlo, patrně mu byl ukraden v metru. Žalobce
doplnil, že před rokem byl v Berlíně požádat na ambasádě o nový pas a občanský průkaz Maroka,
protože se tam však nedostavil k sejmutí otisků prstů, doklady mu nebyly vydány.
[2] V žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce zmínil, že Maroko opustil v roce 1988,
kdy cestoval do Španělska, kde pobýval asi 4 nebo 5 let, poté odjel do České republiky.
Do Maroka se naposledy vrátil před 15 lety, byl tam asi tři týdny a poté odcestoval zpět do České
republiky. Jako důvod žádosti o mezinárodní ochranu uvedl, že opustil víru, za což by ho mohli
v zemi původu ukamenovat. V Maroku nikoho nemá, otec je mrtvý, matce je téměř 70 let.
V České republice žije s bývalou manželkou. Jsou sice rozvedeni, avšak žijí spolu na stejné adrese.
V rámci pohovoru, který byl se stěžovatelem proveden dne 13. 12. 2019, doplnil, že se do Maroka
nemůže vrátit, neboť už nepraktikuje islám a nemodlí se, mohli by jej tedy zabít. V Maroku nebyl
15 let a v době, kdy tam byl, jej lidé o ramadánu viděli kouřit. Žádné konkrétní problémy
se státními a bezpečnostními orgány žalobce v Maroku neměl, vyloučil však, že by se s žádostí
o pomoc mohl obrátit na policii.
[3] V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaný zamítl žádost žalobce o udělení mezinárodní
ochrany jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
s odůvodněním, že žalobce je státním občanem Marockého království, které Česká republika
v souladu s §2 vyhlášky č. 328/2015 Sb., kterou se provádí zákon o azylu a zákon o dočasné
ochraně cizinců (dále jen „vyhláška č. 328/2015 Sb.), považuje za bezpečnou zemi původu
ve smyslu §2 odst. 1 písm. k) zákona o azylu. Žalobce neprokázal, že v jeho případě nelze
Maroko za bezpečnou zemi původu považovat.
[4] Žalobu proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“)
v záhlaví označeným rozsudkem zamítl, neboť ve shodě s žalovaným dospěl k závěru, že žalobce
neprokázal, že by mu v zemi původu hrozilo nebezpečí pronásledování.
II. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného a replika stěžovatele
[5] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Namítal, že žalovaný při posuzování žádosti porušil §2 odst. 4, §3, §50 a §51 odst. 1 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád. Zopakoval, že se v případě návratu do země původu obává újmy
na zdraví a na životě a že mu tamní orgány nejsou schopny zajistit bezpečnost před muslimskými
spoluobčany. Stěžovatel již nepraktikuje islám, nedodržuje ramadán. V České republice žije
s družkou (bývalou manželkou), aktuálně se necítí psychicky zdráv. Stěžovatel se domníval,
že žalovaným zjištěné informace týkající se bezpečnosti a politické situace v zemi původu nejsou
aktuální. Navrhl proto, aby si Nejvyšší správní soud opatřil aktuální zprávy o zemi původu.
V případě návratu se stěžovatel obává též znevýhodnění na trhu práce a neposkytnutí zdravotní
péče. Dle názoru stěžovatele tak v jeho případě byly naplněny důvody pro udělení azylu dle §12
písm. b) zákona o azylu, humanitárního azylu dle §14 či doplňkové ochrany dle §14a téhož
zákona.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na skutečnost, že stěžovatel
v průběhu správního řízení neprokázal, že zemi, ze které přichází, nelze v jeho konkrétním
případě považovat za bezpečnou zemi původu. Dle názoru žalovaného krajský soud postupoval
v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu a při posuzování žádosti
stěžovatele nedošlo k porušení mezinárodních závazků České republiky, právních předpisů,
ani k vadám správního řízení.
[7] Stěžovatel reagoval na vyjádření žalovaného podáním repliky, v níž namítal, že rozhodnutí
žalovaného představuje nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. Stěžovatel
žije v České republice více než dvacet let ve společné domácnosti s bývalou manželkou (družkou
J. E. M.), která si do budoucna přeje realizovat rodinný život na území České republiky.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil jako nepřijatelnou ve smyslu §104a
odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), neboť svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele (k výkladu tohoto pojmu srovnej usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS).
Ačkoli usnesení, jímž se kasační stížnost odmítá pro nepřijatelnost, nemusí být odůvodněno
(§104a odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud nad rámec zákonného požadavku stručné
odůvodnění připojuje.
[9] K stěžovatelem namítanému naplnění podmínek pro udělení azylu, humanitárního azylu
či doplňkové ochrany, Nejvyšší správní soud nejprve připomíná, že při posuzování zjevně
nedůvodných žádostí podle §16 odst. 3 zákona o azylu platí, že nedochází ze strany žalovaného
k hodnocení, zda žadatel splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany dle §12, §13, §14,
§14a a §14b téhož zákona (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2006
č. j. 3 Azs 208/2005 - 50, či usnesení ze dne 24. 9. 2020, č. j. 1 Azs 49/2020 - 32).
[10] Dále uvádí, že v případě řízení o žádostech o mezinárodní ochranu týkajících se tzv.
bezpečných zemí původu je oproti jiným azylovým řízením zdůrazněno důkazní břemeno
žadatelů. Jelikož se dodržování mezinárodních závazků a neporušování práv vlastních občanů
u bezpečných zemí původu presumuje, leží odpovědnost za prokázání opaku právě na žadatelích.
Shodný závěr Nejvyšší správní soud vyslovil již v rozsudku ze dne 30. 9. 2008, č. j.
5 Azs 66/2008 - 70, č. 1749/2009 Sb. NSS: „Institut bezpečné země původu zakotvený v §2 odst. 1
písm. a) zákona o azylu [pozn. soudu – dnes písm. k)] a v čl. 29 a 30 procedurální směrnice totiž stanoví
presumpci nedůvodností žádostí osob přicházejících z dané země – srov. §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu (...)
[pozn. soudu – dnes §16 odst. 2]. Jinými slovy, žadatel o mezinárodní ochranu přicházející z bezpečné země
původu musí prokázat, že v jeho konkrétním případě tento stát za bezpečnou zemi původu považovat nelze,
což v důsledku znamená, že musí prokázat, že mu hrozí větší riziko pronásledování nebo vážné újmy
než ostatním osobám v obdobném postavení. Jak bylo uvedeno výše, obdobné podmínky nejsou u standardních
žádostí o mezinárodní ochranu (minimálně, pokud jde o zkoumání podmínek pro udělení azylu podle §12
písm. b) zákona o azylu) vyžadovány, a tudíž označení určité země za bezpečnou zemi původu v podstatě zvyšuje
důkazní břemeno na straně žadatelů o mezinárodní ochranu.“
[11] Jinými slovy, pokud se udělení mezinárodní ochrany domáhá žadatel ze země patřící mezi
tzv. bezpečné země původu, je jeho úkolem přesvědčit žalovaného, že jeho žádost nelze
zamítnout podle §16 odst. 2 zákona o azylu, ale že jeho mimořádný příběh odůvodňuje věcné
posouzení žádosti ve smyslu §12 až §14b téhož zákona.
[12] V posuzované věci však stěžovatelem uváděné skutečnosti (toliko obecné a nepřesvědčivé
tvrzení, že mu hrozí újma na zdraví a na životě z důvodu nepraktikování islámu a nedodržování
ramadánu, neboť byl před 15 lety v Maroku viděn, jak v době ramadánu kouří), neodůvodňuje
přijetí závěru, že by Maroko pro stěžovatele bezpečnou zemi původu nepředstavovalo. Žalovaný
(stejně jako krajský soud soud) v předcházejícím řízení vycházel z náležitě zjištěného skutkového
stavu věci a za tím účelem opatřil dostatek informací o zemi původu, z jejichž obsahu neplyne,
že by v Maroku vládl nábožensky radikální a netolerantní režim; dobrovolná konverze k jinému
náboženství není podle zákona trestným činem. Za pronásledování z důvodu náboženství
by ostatně bylo možno považovat pouze takové ohrožení života či svobod cizince, které je
trpěné, podporované či prováděné státní mocí, nikoli případné negativní chování ze strany třetích
osob (nestátních původců), které státní orgány potírají a kterému čelí (srovnej již rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2004, č. j. 7 Azs 38/2003 - 37, a další - na něj
navazující -rozhodnutí, např. usnesení ze dne 28. 2. 2008, č. j. 6 Azs 63/2007 - 72, nebo usnesení
ze dne 15. 8. 2018, č. j. 4 Azs 260/2017 - 35). Pokud se navíc stěžovatel o pomoc na policejní
či jiné státní orgány Maroka nikdy neobrátil, těžko může bez dalšího tvrdit, že by mu pomoc
nebyla poskytnuta.
[13] Rovněž otázkou kvality a kvantity zpráv o zemi původu v řízení o udělení mezinárodní
ochrany se Nejvyšší správní soud v minulosti ve své rozhodovací činnosti zabýval, a to
např. v rozsudku ze dne 1. 9. 2008, č. j. 5 Azs 55/2008 - 71, v němž dospěl k závěru, že „informace
o zemi původu musí být v maximální možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální
a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní a dohledatelné“. Těmto požadavkům žalovaný
při shromažďování informací o zemi původu v posuzovaném případě dostál a také krajský soud
se s žalobní námitkou neaktuálnosti a neúplnosti zpráv o zemi původu dostatečně vypořádal
v bodě 10 odůvodnění rozsudku. Stěžovatel ostatně v průběhu správního ani soudního řízení
doplnění informací nenavrhoval, ani s jejich obsahem věcně nepolemizoval. Z tohoto důvodu
proto požadavku na obstarání nových zpráv o zemi původu nevyhověl ani Nejvyšší správní soud,
který nadto není soudem nalézacím, ale soudem přezkumným.
[14] Stran stěžovatelem namítaného zásahu do soukromého a rodinného života pak Nejvyšší
správní soud konstatuje, že rodinné poměry žadatele o mezinárodní ochranu (mimo zcela
výjimečné případy) nepostačují pro udělení doplňkové ochrany (rozsudek ze dne 26. 7. 2007, č. j.
2 Azs 30/2007 - 69). Jak uvedl již krajský soud v kasační stížností napadeném rozsudku,
skutečnost, že stěžovatel žije v České republice řadu let a má zde družku (bývalou manželku)
a bratra, nemůže být považována za vážnou újmu ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu, a tedy
být ani důvodem pro posuzování extrateritoriálního účinku čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2012, č. j.
2 Azs 19/2012 - 39, či usnesení ze dne 14. 7. 2017, č. j. 2 Azs 119/2017 - 39).
[15] Ke skutečnostem (obavám ze znevýhodnění na trhu práce, neposkytnutí zdravotní péče,
jakož i tvrzeným psychickým obtížím), které stěžovatel nově uplatnil až v kasační stížnosti,
Nejvyšší správní soud s odkazem na §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlížel, neboť „smyslem omezení
stanoveného v ust. §109 odst. 4 s. ř. s. (…) je zamezit situaci, kdy by Nejvyšší správní soud rozhodoval
o kvantitativně i kvalitativně bohatším návrhu stěžovatele, než o jakém mohl rozhodovat soud v předchozím
řízení“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2004, č. j. 4 Azs 1/2004 - 68,
či ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, č. 419/2004 Sb. NSS).
[16] Napadený rozsudek krajského soudu rovněž splňuje požadavky na přezkoumatelnost
soudních rozhodnutí (např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, č. 133/2004
Sb. NSS, nebo ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 - 91), neodchyluje se od dosavadní
judikatury Nejvyššího správního soudu a krajský soud se nedopustil ani hrubého pochybení
při výkladu hmotného či procesního práva.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle §104a
s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[18] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti je odůvodněn §60 odst. 3 větou první
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2020
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu