ECLI:CZ:NSS:2020:7.AFS.176.2019:26
sp. zn. 7 Afs 176/2019 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: ACTRAD s. r. o.,
se sídlem Potoční 1091, Frýdek - Místek, zastoupena Mgr. Martinem Blaškem, advokátem
se sídlem Olbrachtova 1334/27, Ostrava, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2019, č. j. 22 Af 142/2017 - 69,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště ve Frýdku - Místku (dále též
„správce daně“), vydal dne 19. 9 2016 dodatečný platební výměr č. j. 2989243/16/3207-51523-
800279, kterým žalobkyni doměřil daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku
2011 ve výši 7 923 000 Kč a současně ji vyrozuměl o vzniku zákonné povinnosti uhradit
související penále ve výši 1 584 600 Kč, a dne 25. 7. 2016 dodatečný platební výměr
č. j. 2610573/16/3207-51523-800279, kterým žalobkyni doměřil daň z příjmů právnických osob
za zdaňovací období roku 2012 ve výši 7 482 010 Kč a současně ji vyrozuměl o vzniku zákonné
povinnosti uhradit související penále ve výši 1 496 402 Kč (dále též „dodatečné platební
výměry“). Důvodem doměření daně bylo mj. vyloučení rozdílu mezi cenou sjednanou mezi
žalobkyní a obchodními společnostmi PRESSTEX PRINT s. r. o., IČO: 26801612 (dále též
„PRESSTEX PRINT“), a PRESSTEX MEDIA SE, IČO: 24149918 (dále též „PRESSTEX
MEDIA“) a cenou, která by byla sjednána mezi nezávislými osobami v běžných obchodních
vztazích za stejných nebo obdobných podmínek dle §23 odst. 7 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb.,
o daních z příjmů, ve znění účinném pro rozhodné období (dále též „zákon o daních z příjmů“)
z daňově účinných nákladů žalobkyně.
[2] Odvolání žalobkyně proti dodatečným platebním výměrům byla zamítnuta rozhodnutím
žalovaného ze dne 5. 9. 2017, č. j. 38758/17/5200-11432-807689 (dále též „rozhodnutí
o odvolání“). Žalovaný souhlasil se správcem daně v tom, že v případě nákladů na reklamu
a propagaci fakturovaných žalobkyni společnostmi PRESSTEX PRINT a PRESSTEX MEDIA
byly splněny předpoklady pro upravení základu daně dle §23 odst. 7 zákona o daních z příjmů.
Žalobkyně a uvedené obchodní společnosti byly tzv. jinak spojnými osobami dle §23 odst. 7
písm. b) bod 5 zákona o daních z příjmů, podle kterého jsou jinak spojenými osobami osoby,
které vytvořily právní vztah převážně za účelem snížení základu daně nebo zvýšení daňové ztráty.
O tom svědčilo nadhodnocení ceny poskytnuté reklamy (cena reklamy byla oproti původní
fakturaci navýšena 290krát, 229krát a 102krát), nestandardní způsob uzavírání obchodních
případů, nejednoznačný obsah smluv a také skutečnost, že žalobkyně se blíže nezabývala
přínosem reklamy. Žalovaný pak správci daně přisvědčil i v tom, že ceny za reklamu a propagaci
sjednané mezi žalobkyní a společnostmi PRESSTEX PRINT a PRESSTEX MEDIA se lišily
od obvyklých cen, které by byly sjednány mezi nezávislými osobami v běžných obchodních
vztazích (což správce daně zjistil na základě údajů týkajících se jiných společností využívajících
reklamu na stejných sportovištích jako žalobkyně – tj. na stadionu Bazaly v Ostravě, na Andrově
stadionu v Olomouci, na stadionu AC Sparta Praha a v areálu Golf Arény v Ostravě). Konečně
pak žalovaný ve shodě se správcem daně uvedl, že žalobkyně v průběhu daňového řízení rozdíl
mezi jí sjednanými cenami a cenami sjednanými mezi nespojenými osobami uspokojivě
nevysvětlila a nedoložila. I dle žalovaného zde tedy byl důvod vyloučit rozdíl mezi cenami
obvyklými a cenami žalobkyní sjednanými z daňově účinných nákladů za předmětná zdaňovací
období.
II.
[3] Žalobkyně podala proti rozhodnutí o odvolání žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě
(dále též „krajský soud“) zamítl rozsudkem identifikovaným ve výroku tohoto rozhodnutí.
Krajský soud poukázal na obecnost žaloby a uvedl, že míra precizace žalobních bodů
předznamenává míru podrobnosti rozsudku. Dále pak s odkazem na §23 odst. 7 zákona o daních
z příjmů konstatoval, že v předmětné věci bylo na orgánech finanční správy, aby prokázaly,
že žalobkyně a společnosti PRESSTEX PRINT a PRESSTEX MEDIA byly spojenými osobami
ve smyslu zákona o daních z příjmů a také, že ceny sjednané mezi těmito spojenými osobami
se lišily od cen, které by byly sjednány mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích
za stejných nebo obdobných podmínek. Následně bylo na žalobkyni, aby zjištěný rozdíl v cenách
vysvětlila a doložila. Orgány finanční správy přitom svým povinnostem dostály. Závěr o existenci
spojených osob založily na způsobu uzavírání obchodních případů, na obsahu jednotlivých
smluv, na zjištění o nadhodnocení ceny reklamy, na způsobu provedení reklamy a na zjištění
ohledně malého přínosu reklamy pro žalobkyni. Za zásadní krajský soud považoval zejména
zjištění o navýšení ceny oproti původní ceně dodání předmětných služeb. Krajský soud
konstatoval, že zjištění o nezpochybněném mnohonásobném navýšení ceny reklamních
a propagačních služeb poskytovaných žalobkyni oproti pořizovacím cenám těchto služeb je
dostačující k závěru, že mezi dodavateli reklamních a propagačních služeb na straně jedné
a žalobkyni na straně druhé existoval vztah jinak spojených osob podle §23 odst. 7 písm. b) bodu
5 zákona o daních z příjmů. Krajský soud aproboval i závěry orgánů finanční správy stran zjištění
a způsobu určení obvyklých cen, které by byly sjednány mezi nezávislými osobami v běžných
obchodních vztazích. Za souladný se zněním zákona krajský soud považoval postup správce
daně, který vyhledal subjekty, kterým jednotlivé sportovní kluby (a Golf Aréna v Ostravě)
ve shodném místě a čase poskytovaly reklamní služby, a zjišťoval ceny těchto služeb. Cenu
obvyklou pak správce daně zcela správně určil na horní hranici zjištěného rozpětí referenčních
cen. Za této situace (a taktéž vzhledem k obecnosti žalobních námitek stran zjišťování
referenčních cen) krajský soud nepovažoval za nutné ověřit obvyklou cenu pomocí ustanoveného
znalce. Krajský soud pak konečně přitakal orgánům finanční správy i v tom ohledu, že žalobkyni
se nepodařilo přesvědčivě vysvětlit a doložit zjištěné rozdíly mezi jí sjednanými cenami a cenami
obvyklými.
III.
[4] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) v zákonné
lhůtě kasační stížnost. Z hlediska věcného vypořádání kasační stížnosti identifikoval Nejvyšší
správní soud následující okruhy námitek stěžovatelky, které pro přehlednost uspořádal takto.
[5] Dle stěžovatelky se krajský soud nijak nevypořádal s žalobní námitkou ohledně splnění
podmínek účasti stěžovatelky na podvodu, čímž došlo k naplnění kasačního důvodu dle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. Krajský soud pak nevzal v úvahu ani argumenty stěžovatelky, že závěry
žalovaného jsou chybné (a přesto závěry žalovaného aproboval).
[6] Stěžovatelka dále uvedla, že krajský soud nesprávně vyložil pojem „zapojení do řetězce“
a vystavěl své závěry na domněnkách. Soud nevysvětlil, jak konkrétně byla stěžovatelka zapojena
do řetězce. Poukázal pouze na odlišnost cen sjednaných stěžovatelkou od cen obvyklých
a na další nestandardní okolnosti obchodních případů (u těchto nerozlišoval, zda o nich
stěžovatelka mohla objektivně vědět, či nikoliv). Stěžovatelka dále připomněla, že nelze klást k tíži
nevinného daňového subjektu, že se stane součástí podvodného řetězce. Není jí zřejmé, jaká další
preventivní opatření měla provést. Bylo přitom povinností orgánů finanční správy prokázat,
co měla stěžovatelka učinit, aby se účasti na daňovém podvodu vyhnula. Stěžovatelka v této
souvislosti odkázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu a odbornou literaturu týkající
se daňových podvodů na dani z přidané hodnoty.
[7] V dalším bodě kasační stížnosti stěžovatelka zpochybňovala způsob výpočtu ceny
obvyklé. Ze znění §23 odst. 7 zákona o daních z příjmů dovozovala, že orgány finanční správy
měly při jejím určení postupovat podle právních předpisů o oceňování majetku. Dále uvedla,
že výpočty orgánů finanční správy se neopírají o důkazy, ale o matematické modely, které si
vytvořil sám žalovaný. Orgány finanční správy se úmyslně vyhnuly tomu, aby referenční cenu
odvodily na tržních principech. Stěžovatelka připomněla, že poskytla důkaz o ceně obvyklé
formou znaleckého posudku Dr. Hálka. Stěžovatelka je názoru, že orgány finanční správy
i krajský soud se odchýlily od soudní praxí uznávaného postupu hodnocení znaleckého posudku
(rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2414/2008). Konstatování soudu, že není třeba
odborných znalostí, které by musel objasnit znalec, vyznívá nepřesvědčivě. Dle názoru
stěžovatelky orgány finanční správy nemají v posuzovaných oblastech dostatečné znalosti, pročež
měly ustanovit znalce.
[8] Stěžovatelka pak taktéž namítla, že prokázala realizaci a uhrazení předmětných
obchodních transakcí, a zprostředkovaně tak prokázala daňovou uznatelnost souvisejících
nákladů. Stejně tak vysvětlila veškeré nesrovnalosti a vyvinula maximální úsilí, aby předložila
veškeré doklady a podala veškerá vysvětlení, která správce daně požadoval. Orgány finanční
správy však předložené důkazy nesprávně vyhodnotily, když je neposuzovaly ve vzájemné
souvislosti, nýbrž selektivně a jednostranně. Stěžovatelka namítla porušení §1 odst. 2, §92
odst. 2, §92 odst. 3, §92 odst. 4 a §92 odst. 5 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád,
ve znění účinném pro rozhodné období (dále též „daňový řád“).
[9] Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
IV.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s posouzením věci
provedeným krajským soudem. Odkázal na žalobou napadené rozhodnutí a vyjádření k žalobě.
Žalovaný uvedl, že meritem sporu nebyla otázka zapojení stěžovatelky do daňového podvodu,
či otázka, zda stěžovatelka o tomto podvodu vědět měla či mohla, nýbrž otázka aplikace §23
odst. 7 zákona o daních z příjmů. Stěžovatelka podle žalovaného neunesla důkazní břemeno
a uspokojivě nedoložila rozdíl mezi cenami sjednanými mezi ní a společnostmi PRESSTEX
PRINT a PRESSTEX MEDIA a cenami, které by byly sjednány mezi nezávislými osobami.
Správce daně jí proto v souladu se zákonem o zjištěný rozdíl mezi těmito cenami zvýšil základ
daně. Žalovaný nesdílí přesvědčení žalobkyně, že při určení obvyklé ceny měl postupovat podle
právních předpisů o oceňování – podle těchto by musel postupovat pouze, pokud by nebylo
možné určit cenu, která by byla sjednána mezi nespojenými osobami v běžných obchodních
vztazích za stejných nebo obdobných podmínek. V projednávané věci nicméně takto bylo možné
cenu určit, což také správce daně učinil, když vyhledával subjekty, kterým byly ve stejném místě
a čase poskytovány reklamní a propagační služby jednotlivými fotbalovými kluby a Golf Arénou.
Za nedůvodnou označil žalovaný i námitkou stran odchýlení se od praxe hodnocení znaleckých
posudků a námitku stran nutnosti vypracování znaleckého posudku ohledně obvyklé ceny.
Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
V.
[11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Před věcným projednáním kasačních námitek Nejvyšší správní soud považuje za nutné
vyjádřit se k formě podané kasační stížnosti. Nelze si totiž nevšimnut, že kasační stížnost je
(stejně jako žaloba) na mnoha místech obtížně srozumitelná, nejasná a míjí se s předmětem
sporu. V kasační stížnosti je uvedena řada obecných tvrzení, která nejsou jakkoli konkretizována,
resp. provázána na souzenou věc. Řízení před Nejvyšším správním soudem je (stejně
jako řízení před krajským soudem) přitom ovládáno dispoziční zásadou. Obsah, rozsah a kvalita
kasační stížnosti předurčují obsah, rozsah a kvalitu následného soudního rozhodnutí.
Je-li tedy kasační stížnost kuse zdůvodněna, je tak předurčen nejen rozsah přezkumné činnosti
soudu, ale i obsah rozsudku soudu. Soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty
za stěžovatele. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by
roli advokáta (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010,
č. j. 4 As 3/2008 - 78, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012,
č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne 22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014 - 20, ze dne 27. 10. 2010,
č. j. 8 As 22/2009 - 99, ze dne 18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007 - 46, ze dne 17. 12. 2008,
č. j. 7 As 17/2008 - 60).
[14] K námitkám obsaženým v bodě III, bodě VII, bodě VIII a bodě IX kasační stížnosti,
soud dodává, že v těchto částech kasační stížnosti stěžovatelka mj. odkazuje na judikaturu
zdejšího soudu a odbornou literaturu zabývající se tzv. podvody na dani z přidané hodnoty,
a z této dovozuje závěry pro svoji věc (uvádí např., že správce daně měl objasnit, v čem podvod
spočíval; že stěžovatelka učinila veškerá možná preventivní opatření; že se správce daně dopustil
zpětného hodnocení stěžovatelce neznámých indicií svědčících o podvodu; že stěžovatelka byla
v dobré víře atp.). Meritem nyní projednávané věci nicméně není neuznání odpočtu daně
z přidané hodnoty z důvodu zapojení stěžovatelky do podvodného řetězce na této dani, nýbrž
zvýšení základu daně z příjmů právnických osob podle §23 odst. 7 zákona o daních z příjmů.
Skutečnost, že nyní posuzovaná věc se netýká daně z přidané hodnoty, nýbrž daně z příjmů
právnických osob, si ostatně stěžovatelka musí být dobře vědoma, neboť donedávna vedla
i soudní řízení týkající se právě doměření daně z přidané hodnoty z důvodu její účasti na podvodu
na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen roku 2011 až prosinec roku 2012
(viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 26. 9. 2019, č. j. 6 Afs 61/2019 - 27). Kasační námitky
týkající se podmínek pro neuznání odpočtu daně z přidané hodnoty z důvodu zapojení
do podvodného řetězce (obsažené zejména v bodech IV a VII kasační stížnosti) jsou tedy
pro nyní posuzovanou věc irelevantní, a Nejvyšší správní soud se jimi nebude v tomto
rozsudku zabývat (k věcnému posouzení kasační stížnosti týkající se stěžovatelčina zapojení
do podvodu na dani z přidané hodnoty viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 26. 9. 2019,
č. j. 6 Afs 61/2019 - 27).
[15] Neodpovídající skutkovému a právnímu základu nynější věci pak je i argumentace
stěžovatelky ohledně toho, že jí předložené podklady prokázaly realizaci a uhrazení předmětných
obchodních transakcí, pročež předmětné náklady měly být uznány jako daňově účinné (body VII
a IX kasační stížnosti). V této souvislosti je totiž nutno uvést, že sporné náklady na reklamu
a propagaci nebyly vyloučeny z daňově účinných nákladů z důvodu neprokázání jejich faktické
realizace. Tuto správce daně nezpochybnil. Zpochybnil nicméně jejich cenu v relaci na jím
zjištěnou cenu mezi nespojenými osobami. Vzhledem k tomu, že stěžovatelce se nepodařilo
rozdíl mezi těmito cenami uspokojivě doložit, došlo k vyloučení rozdílu mezi cenami
stěžovatelkou sjednanými a cenami správcem daně určenými z daňově účinných nákladů. Tvrzení
stěžovatelky o unesení důkazního břemene stran faktické realizace daných služeb jsou tudíž
pro věc irelevantní.
[16] Obecná, nejasná a míjející se s jádrem sporu je pak i argumentace stěžovatelky stran
nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu, která byla podle stěžovatelky dána tím,
že krajský soud se „nijak nevypořádal s žalobní námitkou ohledně splnění podmínek účasti na daňovém
podvodu“ a také tím, že krajský soud postupoval „přesně v intencích právního názoru obsaženého
v rozhodnutí žalovaného, aniž by však vzal v úvahu závažné argumenty, jimiž žalobce podložil svůj závěr,
že tento právní názor je chybný“ Zdejšímu soudu není předně zřejmé, kam stěžovatelka míří námitkou
stran „podmínek účasti na podvodu“. Cílí-li na podmínky §23 odst. 7 zákona o daních z příjmů,
těmito se krajský soud zabýval v textu celého rozsudku (tyto jsou meritem sporu).
Cílí-li stěžovatelka snad na „podvod na dani z přidané hodnoty“ (o čemž svědčí mj. skutečnost,
že v kasační stížnosti obsáhle cituje judikaturu týkající se právě podvodů na DPH),
je nutné ji opětovně odkázat na předmět sporu, kterým není doměření daně z přidané hodnoty
z důvodu účasti na podvodu na této dani, nýbrž zvýšení základu daně z příjmů právnických osob
podle §23 odst. 7 zákona o daních z příjmů. S ohledem na obsah spisu pak Nejvyšší správní soud
nesouhlasí se stěžovatelkou, že by krajský soud postupoval „přesně v intencích právního názoru
obsaženého v rozhodnutí žalovaného, aniž by však vzal v úvahu závažné argumenty, jimiž žalobce podložil svůj
závěr, že tento právní názor je chybný“. Krajský soud řádně vypořádal všechny nosné námitky
a ty posoudil v mezích právní úpravy. Ostatně stěžovatelka ani netvrdí, který konkrétní argument
nevzal soud v úvahu.
[17] Nejvyšší správní soud následně přistoupil k posouzení samotného merita dané věci.
Předesílá, že se zcela ztotožnil s právními a skutkovými závěry krajského soudu a orgánů finanční
správy, které jako takové přebírá pro nyní projednávanou věc, neboť mají oporu v právní úpravě
a správním spisu.
[18] Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že dne 21. 10. 2014 zahájil správce daně
u stěžovatelky daňovou kontrolu, při které kontroloval mimo jiné daň z příjmů právnických osob
za zdaňovací období let 2011 a 2012 (viz protokol o zahájení daňové kontroly
č. j. 2883610/14/3207-05402-807088). Správce daně se v rámci daňové kontroly zaměřil
mj. na prověřování stěžovatelkou uplatněných nákladů vynaložených na dosažení, zajištění
a udržení zdanitelných příjmů. Konkrétně se jednalo o náklady na reklamní a propagační služby,
které stěžovatelce poskytli dodavatelé PRESSTEX PRINT v roce 2011 na základě 10 uzavřených
smluv o reklamě za celkovou cenu 43 500 000 Kč a PRESSTEX MEDIA v roce 2012 na základě
smluv číslo 20/2012 a číslo 35/2012 (za cenu 17 200 000 Kč) a číslo 38/2012 a číslo 45/2012
(za celkovou cenu 24 400 000 Kč). Předmětem smluv uzavřených s dodavatelem PRESSTEX
PRINT v roce 2011 a dále smluv s dodavatelem PRESSTEX MEDIA číslo 20/2012 a číslo
35/2012 bylo umístění loga stěžovatelky na reklamním panelu (6x1 m) na stadionu Bazaly
v Ostravě, inzerce v bulletinu vydávaném k domácím zápasům FC Baník Ostrava a poskytnutí
VIP vstupenky na domácí zápasy tohoto klubu. Ve zbývajících dvou smlouvách číslo 38/2012
a číslo 45/2012 byly od druhého pololetí 2012 reklamní služby rozšířeny o umístění loga
stěžovatelky na reklamním panelu (6x1 m) na stadionu AC Sparty Praha nebo SK Sigmy
Olomouc a o poskytnutí prostor pro umístění reklamní plochy v areálu Golf Arény v Ostravě.
Jednatel stěžovatelky při výslechu dne 10. 6. 2015 uvedl, že s navrženou cenou za dané reklamní
a propagační služby souhlasil, neověřoval, kolik platí za stejné reklamní služby jiné daňové
subjekty, a další dodavatele reklamních služeb nehledal (viz protokol č. j. 2157678/15/3207-
61563-807088). Správce daně následně zjišťoval, za jakých podmínek zjištění dodavatelé
předmětná plnění získali se závěrem, že se tak stalo přímo od jednotlivých fotbalových klubů,
resp. společností tyto kluby provozujících a od společnosti Golf Aréna Ostrava s. r. o. Správce
daně dále zjistil, že cena, za kterou společnosti PRESSTEX PRINT a PRESSTEX MEDIA dané
služby získaly, byla při jejich „přeprodeji“ stěžovatelce významně navýšena – v roce 2011 došlo
k 290násobnému navýšení, v prvním pololetí roku k 229násobnému navýšení a v druhé polovině
tohoto roku k 102násobnému navýšení. K následným výzvám správce daně k objasnění
a doložení ceny sjednané ve smlouvách s dodavateli (ze dne 1. 10. 2015, č. j. 2831105/15/3207-
61563-807088, a ze dne 4. 4. 2016, č. j. 837687/16/3207-61563-807088) stěžovatelka uvedla,
že cena byla sjednána na základě návrhu dodavatelů a zohledňovala počet fotbalových utkání,
jejich atraktivitu, televizní vysílání a reklamní dopad nejen do fotbalové, ale také širší sportovní
veřejnosti. Cena odpovídala možnostem stěžovatelky. V následně vydaných zprávách o daňové
kontrole (č. j. 2945464/16/3207-61563-807088 a č. j. 2320191/16/3207-61563-807088) správce
daně zdůraznil především mnohonásobné navýšení ceny reklamy poskytnuté dodavateli
stěžovatelce oproti cenám, za které dodavatelé tato plnění pořídili od svých dodavatelů. Dále
akcentoval, že stěžovatelka nijak neověřovala výhodnost cen reklamy, tyto ceny nereflektovaly
konkrétní okolnosti (vysílání zápasu v televizi, atraktivnost zápasů). Dále správce daně zdůraznil
znalost sportovního prostředí u jednatele stěžovatelky (který byl v letech 1998 až 2005 jednatelem
a společníkem společnosti HANDBALL Club FM, s. r. o., kde působil také jako prezident
klubu). Na základě těchto skutečností, ve spojení s neověřováním obou dodavatelů ze strany
stěžovatelky a nevyhodnocením efektu reklamy, dospěl správce daně k závěru, že se jedná
o obchodní transakci uskutečněnou za účelem získání neoprávněného zvýhodnění. Na základě
zpráv o daňové kontrole vydal správce daně výše identifikované dodatečné platební výměry,
kterými stěžovatelce doměřil daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2011
a roku 2012.
[19] Odvolání stěžovatelky proti dodatečným platebním výměrům byla zamítnuta
rozhodnutím žalovaného ze dne 5. 9. 2017, č. j. 38758/17/5200-11432-807689. Žalovaný dospěl
ve shodě se správcem daně k závěru, že za zdaňovací období roku 2011 stěžovatelka neprokázala
oprávněnost nákladů ve výši rozdílu mezi cenou sjednanou ve výši 43 500 000 Kč a cenou
obvyklou ve výši 1 800 000 Kč stanovenou správcem daně, proto byl základ daně zvýšen o částku
zjištěného rozdílu e výši 41 700 000 Kč. Za zdaňovací období roku 2012 pak stěžovatelka
neprokázala oprávněnost nákladů ve výši rozdílu mezi cenou sjednanou v celkové výši
41 600 000 Kč a cenou obvyklou stanovenou správcem daně v celkové výši 2 227 000 Kč, proto
byl základ daně zvýšen o zjištěný rozdíl ve výši 39 373 000 Kč.
[20] Předmětem soudního přezkumu je tedy rozhodnutí o odvolání, kterým žalovaný zamítl
odvolání stěžovatelky a potvrdil dodatečné platební výměry, kterými byla stěžovatelce doměřena
daň z příjmů právnických osob z důvodu aplikace §23 odst. 7 zákona o daních z příjmů. Správce
daně stěžovatelku a obchodní společnosti PRESSTEX PRINT a PRESSTEX MEDIA považoval
za tzv. jinak spojené osoby podle §23 odst. 7 písm. b) bod 5 zákona o daních z příjmů, přičemž
dospěl k závěru, že ceny sjednané za reklamní a propagační služby mezi těmito osobami se lišily
od cen, které by byly sjednány mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích
za stejných nebo obdobných podmínek, a stěžovatelka tento zjištěný rozdíl uspokojivě
nedoložila.
[21] Stěžovatelka proti závěrům orgánů finanční správy v kasační stížnosti brojí - tvrdí
zejména, že správce daně neprokázal skutečnosti nutné pro aplikaci §23 odst. 7 zákona o daních
z příjmů, nesprávně určil obvyklou cenu, postupoval nesprávně v důkazním řízení, nesprávně
neustanovil znalce.
[22] Nejvyšší správní soud je nicméně nucen opětovně konstatovat, že většina námitek
týkajících se právního posouzení věci (viz zejména námitky obsažené v odstavcích 8.4, 8.5, 9.2,
9.3, 9.5 a 9.8 kasační stížnosti) je koncipována velmi obecně, resp. povšechně. Stěžovatelka
svá tvrzení nerozvádí a neprovazuje s daňovým řízením vedeným v její věci. Nejvyšší správní
soud se proto těmito námitkami mohl zabývat pouze v předestřené (obecné) rovině a neshledal je
důvodnými.
[23] Podle §23 odst. 7 zákona o daních z příjmů: Liší-li se ceny sjednané mezi spojenými osobami
od cen, které by byly sjednány mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo
obdobných podmínek, a není-li tento rozdíl uspokojivě doložen, upraví správce daně základ daně poplatníka
o zjištěný rozdíl; nelze-li určit cenu, která by byla sjednávána mezi nezávislými osobami v běžných obchodních
vztazích za stejných nebo obdobných podmínek, použije se cena zjištěná podle zvláštního právního předpisu.
[24] Podle §23 odst. 7 písm. b) bod 5 zákona o daních z příjmů: Spojenými osobami se pro účely
tohoto zákona rozumí jinak spojené osoby, kterými jsou osoby, které vytvořily právní vztah převážně za účelem
snížení základu daně nebo zvýšení daňové ztráty.
[25] Zdejší soud se výkladem citovaných zákonných ustanovení opakovaně zabýval.
[26] V nedávném rozsudku ze dne 19. 9. 2019, č. j. 5 Afs 341/2017 - 47, shrnul zdejší
soud podmínky pro aplikaci §23 odst. 7 zákona o daních z příjmů následovně: „K postupu správce
daně dle §23 odst. 7 zákona o daních z příjmů se vyjádřil NSS v rozsudku ze dne 23. 1. 2013,
čj. 1 Afs 101/2012 - 31, v němž shrnul nebo zformuloval následující východiska. V případě, že je prokázáno,
že se jedná o spojené osoby ve smyslu §23 odst. 7 zákona o daních z příjmů, je na správci daně, aby prokázal,
že se liší ceny sjednané mezi těmito osobami od ceny, které by byly sjednány mezi nezávislými osobami v běžných
obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek. Neuplatní se tedy zásada, že v daňovém řízení
je to daňový subjekt, kdo nese břemeno tvrzení ve vztahu ke své daňové povinnosti i břemeno důkazní ve vztahu
k těmto svým tvrzením (srov. rozsudek NSS ze dne 30. 1. 2008, čj. 2 Afs 24/2007 - 119, č. 1572/2008 Sb.
NSS). Správce daně proto musí provést srovnání, při kterém musí zjistit jednak cenu sjednanou mezi spojenými
osobami a jednak cenu obvyklou (srovnanou s průměrem cen, tzv. cenu referenční), za kterou se srovnatelnou
komoditou obchodují osoby nezávislé. Nutnou (nikoli však dostačující) podmínkou pro úpravu základu daně
dle §23 odst. 7 zákona o daních z příjmů je existence rozdílu mezi cenami. Pro zjišťování „obvyklosti“ ceny
musí být správce schopen unést břemeno tvrzení i břemeno důkazní ve vztahu ke všem rozhodným aspektům.
Obvyklou cenu může správce daně určit, a zpravidla tomu tak bude, porovnáním skutečně dosažených cen shodné
nebo podobné komodity mezi reálně existujícími nezávislými subjekty. Může ji však určit, zejména pro neexistenci
nebo nedostupnost dat o takových cenách, jen jako hypotetický odhad opřený o logickou a racionální úvahu
a ekonomickou zkušenost. Jak již uvedl NSS v rozsudku ze dne 27. 1. 2011, čj. 7 Afs 74/2010 - 81,
č. 2548/2012 Sb. NSS) - referenční (obvyklá) cena je v podstatě simulace ceny vytvořená na základě úvahy,
jakou cenu by za situace shodné se situací spojených osob tyto osoby sjednaly, nebyly-li by spojené a měly-li by mezi
sebou běžné obchodní vztahy. Pokud správce daně zjišťuje referenční cenu na základě údajů o skutečně dosažených
cenách shodné nebo podobné komodity mezi reálně existujícími nezávislými subjekty, musí pečlivě zkoumat,
do jaké míry byly tyto ceny dosaženy za stejných nebo obdobných podmínek, za nichž cenu sjednávaly spojené
osoby, a pokud se tyto podmínky liší, provést patřičnou korekci referenční ceny. Důkazní břemeno správce daně
se také týká zjištění situace, za které sjednávaly cenu spojené osoby. Tento postup zpravidla vede ke zjištění
určitého intervalu dosažených konkrétních cen. Správce daně pak musí pro účely určení rozdílu mezi cenami
vyjít z rozmezí ceny v rámci důkazně fixovaného intervalu (viz rozsudek NSS ze dne 31. 3. 2009,
čj. 8 Afs 80/2007 - 105, č. 1852/2009 Sb. NSS). V případě, že správce daně unese břemeno tvrzení
i důkazní ke všem rozhodným skutečnostem, tj. prokáže, že smluvními stranami předmětného právního vztahu
jsou spojené osoby a sjednaly si cenu lišící se od ceny referenční, musí dát správce daně tomu, komu má být upraven
základ daně, prostor k tomu (časový i věcný), aby mohl zjištěný rozdíl mezi cenami uspokojivě (viz rozsudek
NSS ze dne 27. 1. 2011, čj. 7 Afs 74/2010 - 81, č. 2548/2012 Sb. NSS) vysvětlit a doložit. V této
následné fázi nese břemeno důkazní a břemeno tvrzení opět daňový subjekt, který musí tvrdit a prokázat zvláštní
a obvyklým poměrům na trhu se vymykající, a přitom ekonomicky racionální, důvody, pro které byla cena mezi
ním a spojenou osobou sjednána odlišně od ceny referenční. Unese-li daňový subjekt toto břemeno, úprava základu
daně správcem daně nepřipadá v úvahu.“
[27] V rozsudku ze dne 26. 3. 2014, č. j. 9 Afs 87/2012 - 50, pak Nejvyšší správní soud
objasnil, že „[ú]čelem daného ustanovení je zabránit nežádoucímu přesouvání části základu daně z příjmů mezi
jednotlivými poplatníky daně z příjmů a umožnit sankcionovat zneužití cenové spekulace v obchodních vztazích.
Jedná se i o tzv. „přelévání zisků“ mezi osobami s rozdílným daňovým zatížením, k němuž dochází většinou tím,
že si tyto osoby účtují ve vzájemných transakcích ceny nižší, resp. vyšší, než odpovídá cenám používaným mezi
nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích, a výsledkem takových transakcí je zvýšení nákladů nebo
snížení tržeb u společnosti s vyšším daňovým zatížením a odčerpání části zisku do společnosti, u níž se aplikuje
nižší, případně nulová sazba daně z příjmů.“ Dále pak shrnul, že „podstatný rozdíl od obvyklých cen nastává
tehdy, prodává-li se příliš levně nebo nakupuje-li se příliš draze; v takovém případě musí být takový rozdíl vždy
uspokojivě doložen.“
[28] Odkázat pak lze dále i na rozsudek ze dne 13. 6. 2013, č. j. 7 Afs 47/2013 - 30, ve kterém
se Nejvyšší správní soud zabýval výkladem ustanovení §23 odst. 7 písm. b) odst. 5 zákona
o daních z příjmů: „Nejvyšší správní soud konstatuje, že osobou podle §23 odst. 7 písm. b) bod 5 zákona
o daních z příjmů, je každá osoba, která profituje z jednání osob v řetězci, jejímž důsledkem a účelem je převážně
snížení základu daně nebo zvýšení daňové ztráty (zde 22 násobné navýšení daňově účinného výdaje). Na tom nic
nemění ani domněnka stěžovatelky, že finanční ředitelství je povinno prokázat jí subjektivní stránku takového
nekalého jednání, resp. vědomost o takovém jednání (úmysl), tj. že smluvní vztah uzavřela s vědomím možného
snížení svého základu daně. Otázka zavinění má své opodstatnění v právu trestním, ale nikoliv v nalézacím
řízení při správě daní (právu daňovém). […] Stěžovatelka se proto mýlí, pokud dovozuje, že bylo povinností
správních orgánů prokázat a doložit důkazy, že stěžovatelka byla vědomě zapojena do řetězce jinak spojených
osob ve smyslu ust. §23 odst. 7 zákona o daních příjmů. V tomto směru postačí, pokud správní orgány doloží
a prokáží, byť i pouze nepřímými důkazy, že zde je řetězec dodavatelů, že je v něm stěžovatelka zapojena, průběh
toku finančních prostředků souvisejících s dodávkou pro stěžovatelku a zároveň prokáží odlišnost sjednané ceny
od ceny obvyklé mezi nezávislými osobami.“ Uvedené závěry pak zdejší soud zopakoval v rozsudku
ze dne 13. 6. 2013, č. j. 7 Afs 48/2013 - 31, který obstál i v řízení o následně podané Ústavní
stížnosti. Ústavní soud v usnesení ze dne 12. 8. 2014, II. ÚS 2764/13 (na něž stěžovatelka
v kasační stížnosti odkazuje) aproboval postup Nejvyššího správního soudu, který „konstatoval,
že postačuje, že je správcem daně v daňovém řízení prokázáno a doloženo, že zde je řetězec dodavatelů, že je v něm
stěžovatelka zapojena, průběh toku finančních prostředků souvisejících s dodávkou pro stěžovatelku a zároveň
prokázána odlišnost sjednané ceny od ceny obvyklé mezi nezávislými osobami. Otázka zavinění zde proto neměla
své opodstatnění.“
[29] Lze tedy shrnout, že pro aplikaci §23 odst. 7 zákona o daních z příjmů je nutné, aby bylo
najisto postaveno, že se jedná o spojené osoby ve smyslu zákona o daních z příjmů. Další
podmínkou pak je, aby správce daně prokázal, že ceny sjednané mezi těmito osobami se liší
od obvyklých cen, které by byly sjednány mezi nezávislými osobami v běžných obchodních
vztazích za stejných nebo obdobných podmínek. Následně bude na daňovém subjektu (bude-li
se chtít vyhnout upravení základu daně), aby zjištěný rozdíl uspokojivě vysvětlil a doložil.
[30] Nejvyšší správní soud je (na rozdíl od stěžovatelky) přesvědčen, že v projednávané věci
byly podmínky aplikace §23 odst. 7 zákona o daních z příjmů naplněny.
[31] Orgány finanční správy založily závěr o tom, že stěžovatelka a společnosti PRESSTEX
PRINT a PRESSTEX MEDIA, coby dodavatelé reklamních a propagačních služeb, byly
tzv. jinak spojenými osobami, zejména na zjištěních o nadhodnocené ceně reklamy. Konečná
cena reklamy se oproti prvotní fakturaci navýšila v roce 2011 290krát, v prvním pololetí roku
2012 229krát a v druhém poletí roku 2012 102krát. K tomuto navýšení ceny přitom došlo
za situace, kdy obsah, rozsah a forma služeb zůstaly beze změny. Orgány finanční správy dále
akcentovaly způsob uzavírání obchodních případů (stěžovatelka se nezabývala výběrem
dodavatele a ceny, ale využila jediné nabídky), obsah smluv (chybí jednoznačná specifikace ceny
poskytnutých služeb, výše ceny tak není vázána na žádný z podstatných parametrů běžných
u standardních obchodních případů, smlouvy byly nadto ve 2. pololetí 2012 uzavřeny „souhrnně“
pro více míst, přitom cena byla stanovena jedna a nebylo možné zjistit její skladbu či části, které
by byly stanoveny ve vazbě na atraktivitu místa, či zápasů), způsob provedení reklamy,
kdy skutečnou realizaci reklamy zajišťovaly fotbalové kluby (a Golf Aréna Ostrava) a malý přínos
reklamy pro stěžovatelku (podle zjištění orgánů finanční správy má stěžovatelka s dodavateli
i odběrateli převážně dlouhodobé vztahy a neposkytuje služby konečnému spotřebiteli a nadto
se otázkou přínosu reklamy adekvátně nezabývala) – viz strana 31 rozhodnutí o odvolání.
Bez významu pak nejsou ani skutečnosti, že dodavatelé stěžovatelky (společnosti PRESSTEX
PRINT a PRESSTEX MEDIA) byly pro správce daně nekontaktní a že veškeré fakturované
částky byly uhrazeny na bankovní účty dodavatelů a následně byly obratem v hotovosti vybrány.
[32] Za této situace (a to zejména při konfrontaci s obecnými kasačními námitkami
stěžovatelky) i Nejvyšší správní soud nemůže jinak, než souhlasit s tím, že stěžovatelka
a společnosti PRESSTEX PRINT a PRESSTEX MEDIA byly tzv. jinak spojenými osobami
podle §23 odst. 7 písm. b) bod 5 zákona o daních z příjmů. Stěžovatelka namísto toho,
aby reklamní a propagační služby poptala přímo u sportovních klubů (což bylo možné, jak bylo
v daňovém řízení potvrzeno - viz protokol ze dne 8. 12. 2014, č. j. 3217009/14/3207-61562-
807088), využila „uměle“ služeb zprostředkovatelů, kteří cenu poskytovaných služeb následně
výrazně zvýšili (290krát, 229krát a 102krát), a to aniž by v řetězci došlo k nějaké přidané hodnotě.
Tím získala stěžovatelka výhodu v podobě snížení základu daně. Jak zdejší soud uvedl v rozsudku
ze dne 20. 11. 2014, č. j. 9 Afs 92/2013 - 27, osobou podle §23 odst. 7 písm. b) bodu 5 zákona
o daních z příjmů je každá osoba, která profituje z jednání osob v řetězci, jehož důsledkem
a účelem je převážně snížení základu daně nebo zvýšení daňové ztráty (v uvedeném rozsudku
zdejší soud za osoby jinak spojené označil osoby, mezi kterými došlo k navýšení ceny „pouze“
dvacetkrát, a dodal, že „lze dovodit, že dvacetinásobné zvýšení ceny za odvysílání reklamních spotů je zvýšení
značné a výsledná cena natolik vysoká, že musela být i pro podnikatele neznalého poměrů na reklamním trhu
zarážející“).
[33] Nejvyšší správní soud pak aprobuje i závěr krajského soudu, že orgány finanční správy
dostály jejich zákonné povinnosti a adekvátně prokázaly, že ceny sjednané mezi stěžovatelkou
a společnostmi PRESSTEX PRINT a PRESSTEX MEDIA se lišily od obvyklých cen, které
by byly sjednány mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo
obdobných podmínek.
[34] Ke zjišťování obvyklé ceny se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne
27. 1. 2011, č. j. 7 Afs 74/2010 - 81, publ. pod č. 2548/2012 Sb. NSS: „Pro zjišťování ceny referenční
musí být správce schopen unést břemeno tvrzení i břemene důkazního ve vztahu ke všem rozhodným aspektům.
Referenční cenu může správce daně určit, a zpravidla tomu tak bude, porovnáním skutečně dosažených cen shodné
nebo podobné komodity mezi reálně existujícími nezávislými subjekty. Může ji však určit, zejména pro neexistenci
nebo nedostupnost dat o takových cenách, jen jako hypotetický odhad opřený o logickou a racionální úvahu
a ekonomickou zkušenost. Referenční cena je v podstatě simulace ceny vytvořená na základě úvahy, jakou cenu by
za situace shodné se situací spojených osob tyto osoby sjednaly, nebyly-li by spojené a měly-li by mezi sebou běžné
obchodní vztahy. Pokud správce daně zjišťuje referenční cenu na základě údajů o skutečně dosažených cenách
shodné nebo podobné komodity mezi reálně existujícími nezávislými subjekty, musí pečlivě zkoumat, do jaké míry
byly tyto ceny dosaženy za stejných nebo obdobných podmínek, za nichž cenu sjednávaly spojené osoby, a pokud
se tyto podmínky liší, provést patřičnou korekci referenční ceny. Důkazní břemeno správce daně se také týká
zjištění situace, za které sjednávaly cenu spojené osoby. Pokud se tedy ohledně rozhodných aspektů projeví
skutkové nejasnosti, musí správce daně vycházet z takových skutkových závěrů, které jsou v dané konkrétní
skutkové konstelaci pro daňový subjekt nejvýhodnější. Rovněž pokud správce daně zjišťuje referenční cenu
na základě údajů o skutečně dosažených cenách shodné nebo podobné komodity mezi reálně existujícími
nezávislými subjekty, což zpravidla vede ke zjištění určitého intervalu takto dosažených konkrétních cen (např.
cena za kus dodávaného výrobku 100 až 120 Kč), musí pro účely určení rozdílu mezi cenami vyjít z té ceny
v rámci důkazně fixovaného intervalu, která je pro daňový subjekt nejvýhodnější (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 3. 2009, č. j. 8 Afs 80/2007 - 105, publ. pod č. 1852/2009 Sb. NSS).“
[35] Orgány finanční správy při určování referenční ceny výše uvedeným požadavkům dostály.
Vyšly z cen, které v uvedeném čase a na předmětných stadionech a v Golf Aréně Ostrava platily
ostatní subjekty, které zde měly umístěnou reklamu (příp. z cen, které jim sdělil sám sportovní
klub). Ve shodě s citovanou judikaturou správce daně stanovil rozpětí cen a následně pak
při určení referenční ceny vycházel z horní částky tohoto rozpětí.
[36] Stěžovatelka v kasační stížnosti proti stanovení referenčních cen brojí. Stejně jako
v žalobě však povětšinou přednáší pouze obecnou a povšechnou argumentaci a nereaguje
na podrobné a přesvědčivé zdůvodnění určení referenčních cen obsažené jak v rozhodnutí
o odvolání, tak v rozsudku krajského soudu. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry orgánů
finanční správy a krajského soudu. Podle jeho názoru mají jejich závěry plnou oporu ve správním
spisu. Ze spisového materiálu plyne i to, že výpočty referenčních cen byly ze strany orgánů
finanční správy provedeny podrobně a odpovídají zákonné úpravě a judikatuře. Přisvědčit pak
nelze ani tvrzení stěžovatelky, že orgány finanční správy měly při určení referenční ceny
postupovat podle právních předpisů o oceňování majetku. Ustanovení §23 odst. 7 zákona
o daních z příjmů totiž stanoví, že podle zvláštního právního předpisu (zákona č. 151/1997 Sb.,
o oceňování majetku) se postupuje pouze, nelze-li určit cenu, která by byla sjednávána mezi nezávislými
osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek. V nyní projednávané věci
přitom cenu sjednanou mezi nezávislými osobami bylo možné určit (právě pomocí vyhledání cen,
za které byly dané služby poskytovány jiným společnostem). Ostatně ani stěžovatelka v kasační
stížnosti neuvádí důvody, pro které by snad nemělo být možné určit referenční cenu jinak,
než podle právních předpisů o oceňování majetku. Nutno dodat, že Nejvyšší správní soud (stejně
jako krajský soud) nesdílí ani názor stěžovatelky, že by snad správce daně nedisponoval ve věci
určení referenčních cen takovými znalostmi, že by bylo nutno ustanovit za tímto účelem znalce.
Jak již bylo výše opakovně uvedeno, správce daně zcela v souladu s dikcí zákona a související
judikaturou vyhledal subjekty, kterým byla v daném čase a na daných místech poskytována taktéž
reklama (případně zjistil ceny reklamy přímo od jejich poskytovatele). Následně referenční cenu
určil jako nejvyšší částku ze zjištěného rozpětí. Pro tento postup nejsou nutné žádné odborné
znalosti mimo rámec těch, kterými úřední osoby správce daně běžně disponují. Důvodnou pak
kasační soud neshledal ani námitku stěžovatelky, že by se snad krajský soud měl odchýlit
„od soudní praxí zavedeného postupu hodnocení znaleckých posudků“.
[37] Nejvyšší správní soud neshledává nesprávnou či dokonce nezákonnou ani argumentaci
krajského soudu v tom smyslu, že: „K závěru, že cena zaplacená žalobkyní v roce 2011 ve výši
43 700 000 Kč za 1 reklamní panel 6 x 1 m, reklamu v bulletinu k domácím zápasům a 1 VIP kartu,
je značně nadhodnocená při porovnání s částkou 3 000 000 Kč zaplacenou shora uvedeným reklamním partnerem
Baníku Ostrava za reklamu mimo jiné na dresech hráčů, na 20 otočných panelech, na 4 panelech 6 x 1 m
umístěných v záběru televizních kamer nebo na 1 reklamním banneru 6 x 6 metr v průčelí stadionu a 1 banneru
4 x 3 metr pod světelnou tabulí, k tomu několik VIP karet (jednalo se přitom i při přepočtu na 1 měsíc o nejvyšší
cenu za reklamní služby ve prospěch Baníku Ostrava), není vskutku třeba žádných odborných znalostí, které
by musel objasnit znalec.“ Nejvyšší správní soud považuje uvedenou argumentaci za přiléhavou
a logickou. Pokud pak stěžovatelka obecně poukazovala na znalecký posudek dr. Hálka, je nutné
uvést, že tento byl předložen v řízení týkajícím se daně z přidané hodnoty (vedeném u krajského
soudu pod sp. zn. 22 Af 110/2016), přičemž z rozsudku v dané věci plyne, že v něm znalec
dospěl k závěru, že ceny sjednané v předmětných smlouvách byly vyšší než obvyklé, když značně
převyšovaly horní hranici znalcem stanoveného cenového rozpětí (viz rozsudek krajského soudu
ze dne ze dne 14. 1. 2019, č. j. 22 Af 110/2016 - 85, a rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 9. 2019, č. j. 6 Afs 61/2019 - 27).
[38] Nejvyšší správní soud se tedy ztotožnil s krajským soudem v tom, že v projednávané věci
bylo orgány finanční správy najisto postaveno, že mezi stěžovatelkou a společnostmi PRESSTEX
PRINT a PRESSTEX MEDIA existoval vztah tzv. jinak spojených osob podle §23 odst. 7
písm. b) bod 5 zákona o daních z příjmů, přičemž orgány finanční správy prokázaly, že ceny
sjednané mezi těmito spojenými osobami se lišily od cen, které by byly sjednány mezi nezávislými
osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek. Nejvyšší
správní soud přitom neshledal, že by se orgány finanční správy dopustily stěžovatelkou opět zcela
obecně namítaného nesprávného, či selektivního hodnocení důkazů, že by po stěžovatelce
požadovaly „absolutní důkazní povinnost“, že by došlo k nesprávnému přenosu důkazního
břemene či že by orgány finanční správy porušily §1 odst. 2, §92 odst. 2, §92 odst. 3, §92 odst.
4 a §92 odst. 5 písm. c) daňového řádu. Podle názoru Nejvyššího správního soudu postupovaly
orgány finanční správy zcela v souladu s právní úpravou, přičemž se nedopustily ani žádných vad,
pro které by měl krajský soud přistoupit ke kasaci jejich rozhodnutí. Vzhledem k výše uvedenému
(prokázání existence spojených osob a lišících se cen) bylo na stěžovatelce, aby zjištěný rozdíl
mezi cenami uspokojivě vysvětlila a doložila. Této povinnosti stěžovatelka nedostála,
když v průběhu daňového (i soudního) řízení netvrdila ani neprokázala racionální důvody
pro vynaložení nákladů vyšších, než byla cena obvyklá mezi osobami v běžných obchodních
vztazích.
[39] Nejvyšší správní soud neshledal v rozhodnutích orgánů finanční správy a krajského soudu
ani žádné další vady, pro které by bylo nutno jejich rozhodnutí zrušit. Jejich závěry mají plnou
oporu v právní úpravě a správním spisu a jsou podrobně zdůvodněny. Zdejší soud se s jejich
hodnocením ztotožnil a plně jej přebírá a v podrobnostech na ně odkazuje. Z tohoto důvodu
nemohl kasační soud shledat případnou ani polemiku stěžovatelky s jejich argumentací.
[40] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s. in fine). Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl v souladu
s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla
bez jednání.
[41] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti
úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. února 2020
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu