ECLI:CZ:NSS:2020:7.AS.122.2020:20
sp. zn. 7 As 122/2020 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: M. K., zastoupený
Mgr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem Veveří 57, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad
Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3, Brno, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2020, č. j. 41 A 57/2018 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Šlapanice, odboru dopravy (dále též „správní orgán
I. stupně“) ze dne 2. 5. 2018, č. j. OD-ČJ/58644-18/NEU (dále též „prvostupňové
rozhodnutí“), byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle §125c odst. 1 písm. f) bod 4
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o silničním provozu“), za což mu byla uložena
pokuta ve výši 2 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení spojené s projednáním přestupku
ve výši 1 000 Kč. Přestupku se měl žalobce dopustit tím, že dne 20. 6. 2017 v 9:33 hod. řídil
motorové vozidlo tov. zn. Range Rover, v obci Modřice na ulici Brněnská vyšší než maximálně
dovolenou rychlostí. Hlídka Městské policie Modřice (dále též „městská policie“) mu v úseku,
kde je maximálně dovolená rychlost 50 km/h, naměřila rychlost 64 km/h (po odečtení možné
odchylky měřícího zařízení ve výši 3 km/h).
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolání. Rozhodnutím
žalovaného ze dne 29. 8. 2018, č. j. JMK 123879/2018, bylo odvolání zamítnuto a prvostupňové
rozhodnutí potvrzeno.
II.
[3] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce správní žalobu, kterou Krajský soud v Brně (dále
též „krajský soud“) zamítl shora označeným rozsudkem. Krajský soud se ztotožnil se správními
orgány v tom, že v řízení bylo prokázáno, že stěžovatel překročil maximálně dovolenou rychlost.
Nepřisvědčil námitkám poukazujícím na vady v dokazování. Správní orgány pořídily důkazy
v souladu se zákonem. V řízení bylo prokázáno, že měření rychlosti provedla městská policie
a nikoliv soukromá společnost DOSIP s. r. o. (která zapůjčuje městské policii měřící zařízení),
resp. její technik. Měření rychlosti městskou policií bylo provedeno v souladu se zákonem.
Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, že bylo třeba provést výslech servisního technika. Krajský
soud neshledal důvodnými námitky poukazující na nepřezkoumatelnost, resp. vadnost
rozhodnutí žalovaného. Podle krajského soudu namítané vady nevyvolávají nutnost zrušení
rozhodnutí žalovaného. Ani další námitky neshledal krajský soud důvodnými a žalobu proto jako
nedůvodnou zamítl. Plné znění rozsudku krajského soudu je přístupné na www.nssoud.cz,
a soud na něj pro stručnost odkazuje.
III.
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Podle stěžovatele krajský soud vypořádal
nesprávně a nedostatečně všechny žalobní body. Podle stěžovatele měl krajský soud rozhodnutí
žalovaného pro nesrozumitelnost (vzájemně si odporující části textu) zrušit. Další podstatnou
vadou je to, že v prvostupňovém rozhodnutí (v poučení o odvolání) je nesprávně označen odbor
žalovaného (Krajského úřadu Jihomoravského kraje), což činí prvostupňové rozhodnutí fakticky
neuskutečnitelným. V dalších částech kasační stížnosti stěžovatel brojil proti měření rychlosti.
Stěžovatel je přesvědčen, že obec Modřice, resp. Městská policie Modřice nebyly v žádném
právním vztahu k vozidlu Škoda Octavia ve vlastnictví společnosti DOSIP, s. r. o., ani
k měřícímu zařízení instalovanému v tomto vozidle (jimiž bylo provedeno měření rychlosti).
Toto vozidlo nadto nebylo označeno jako policejní vozidlo. Dovozuje, že měření bylo
provedeno soukromým subjektem, což má za následek nezákonnost měření, resp. porušení §79a
zákona o silničním provozu. Stěžovatel je dále přesvědčen, že servisní technik uvedené
společnosti zasahoval do měření, ačkoli k tomu není ze zákona oprávněn. Žalovaný i správní
orgán I. stupně dále pochybili, jestliže nevyhověli návrhu stěžovatele na provedení výslechu
servisního technika. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil kasační stížností
napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[5] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou poukazující na nepřezkoumatelnost
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Podle uvedeného ustanovení lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[9] Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků krajských soudů
vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97,
č. 85/1997 Sb. ÚS), podle níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný
a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje
libovůli při rozhodování, je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním
soudnictví podle §54 odst. 2 s. ř. s.). To potvrzuje i navazující judikatura Ústavního soudu,
např. nález ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, č. 64/2007 Sb. ÚS, v němž Ústavní soud
vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze
zjistit, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům
kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv
účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, vyslovil, že pokud „z odůvodnění napadeného
rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení
důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat
takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.“. Nepřezkoumatelností z důvodu nesrozumitelnosti se Nejvyšší správní soud
zabýval např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, podle něhož lze
„za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze
zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je
vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou
účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena
na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí
se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.“
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k názoru, že není
nepřezkoumatelný. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud vyšel,
jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Rozsudek
je řádně odůvodněn a je plně srozumitelný. Nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné
subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by mu měl být rozsudek odůvodněn,
ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016 - 24, ze dne
27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017 - 35). Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů
musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité
rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno
(srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008,
č. j. 7 Afs 212/2006 - 76, publikované pod č. 1566/2008 Sb. NSS, www.nssoud.cz). Není
přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy,
kdy se soud podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje
argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje
na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění.
Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám
rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí
meritorně přezkoumat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013,
č. j. 1 Afs 92/2012 - 45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016 - 64). Nejvyšší správní soud
není názoru, že by rozsudek krajského soudu takovými vadami trpěl. Krajský soud se zabýval
všemi žalobními body, vč. těch poukazujících na vady v měření rychlosti. Jeho argumentaci
považuje kasační soud za přezkoumatelnou. Nejvyšší správní soud ji současně považuje
i za odpovídající obsahu správního spisu a právní úpravě. Z tohoto důvodu ji Nejvyšší správní
soud přebírá a v podrobnostech na ni odkazuje. Nad rámec uvedeného k jednotlivým stížním
námitkám dodává následující.
[11] Podle názoru Nejvyššího správního soudu nedošlo v řízení před správními orgány
ani k vadám ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Závěry správních orgánů mají oporu
ve správním spisu a nejsou s ním v rozporu. Dle názoru vysloveného v usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011 - 68, publikovaném
pod č. 3014/2014 Sb. NSS.: „v řízení o přestupku postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku.“ V nyní
posuzované věci správní orgány dostály tomuto požadavku. Shromážděné důkazy vytvořily
jasnou představu o průběhu celého skutkového děje a bez důvodných pochybností z nich
vyplývá přesvědčivý závěr o tom, že stěžovatel naplnil §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona
o silničním provozu. Stěžovatel ostatně ani nenamítal, že by se předmětného přestupku
nedopustil, svou obranu povětšinou staví na procesních pochybeních.
[12] Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí
skutečně dopustil stěžovatelem vytýkaných chyb. Žalovaný na straně 2 napadeného rozhodnutí
uvedl, že odvolání neobsahuje odvolací důvody a petit, v další části rozhodnutí však žalovaný
rekapituluje stěžovatelovo odvolání, a to jak s odvolacími důvody, tak i se závěrečným návrhem
(petitem) stěžovatele, aby žalovaný správní řízení zastavil. Uvedené formální pochybení
nevyvolává nutnost zrušení rozhodnutí. Předmětná chyba je pouhou chybou v psaní, která
se nikterak neprojevila na výsledku předmětného řízení, resp. právech stěžovatele; žalovaný
uplatněné odvolací námitky řádně vypořádal. Takové pochybení nevede ke zrušení správního
rozhodnutí (viz např. rozsudek ze dne 26. 3. 2014, č. j. 6 As 80/2013 - 38, ze dne 18. 4. 2019,
č. j. 1 As 26/2019 - 26, ze dne 15. 8. 2019, č. j. 10 As 224/2019 - 27, či ze dne 27. 5. 2020,
č. j. 2 As 27/2020 - 42). Výše uvedené lze vztáhnout i k další vadě rozhodnutí žalovaného.
Žalovaný na str. 3 odst. 2 rozhodnutí uvádí, že: „Před vydáním rozhodnutí umožnil správní orgán I.
stupně obviněnému v souladu s ust. §36 odst. 3 správního řádu seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí
a vyjádřit se k nim, čehož obviněný využil. Obviněný tohoto práva nevyužil.“ Podtržené (odporující si) věty
však rovněž nemají za následek nutnost zrušení rozhodnutí žalovaného. Žalovaný tato tvrzení
uvedl v rámci rekapitulace dosavadního řízení a nestavěl na nich svou argumentaci; rozhodnutí
žalovaného nestojí na tom, že se stěžovatel nevyjádřil k podkladům rozhodnutí. I zde se jedná
o chybu v psaní, která se neprojevila na výsledném rozhodnutí. Nejvyšší správní soud tedy
uzavírá, že ani toto formální pochybení nevyvolává nutnost zrušení rozhodnutí žalovaného.
[13] Stěžovatel dále namítl, že nesprávné označení odboru žalovaného v poučení o odvolání
činí prvostupňové rozhodnutí fakticky neuskutečnitelným a tedy nicotným.
[14] Z §68 odst. 5 správního řádu vyplývá, že správní orgán má v poučení o opravném
prostředku uvést název správního orgánu, který o odvolání rozhoduje. Této povinnosti správní
orgán I. stupně dostál – v poučení uvedl, že odvolacím orgánem je Krajský úřad Jihomoravského
kraje (žalovaný). Nutno dodat, že stěžovatel nepodával odvolání přímo k žalovanému. Stěžovatel
podal odvolání prostřednictvím správního orgánu I. stupně, přičemž tento odvolání postoupil
nadřízenému orgánu, který o něm věcně rozhodl (rozhodnutím ze dne 29. 8. 2018,
č. j. JMK 123879/2018, odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil). Ani uvedená
námitka tak nemá za následek nutnost zrušení rozhodnutí žalovaného.
[15] V další skupině námitek stěžovatel brojil proti měření rychlosti. Stěžovatel je přesvědčen,
že obec Modřice, resp. Městská policie Modřice nebyly v žádném právním vztahu k vozidlu
Škoda Octavia ve vlastnictví společnosti DOSIP, s. r. o., ani k měřícímu zařízení instalovanému
v tomto vozidle, jimiž bylo provedeno měření rychlosti. Označené vozidlo nadto nebylo
označeno jako policejní vozidlo. Dovozuje, že měření bylo provedeno soukromým subjektem,
což má za následek porušení §79a zákona o silničním provozu. Nejvyšší správní soud mu
nepřisvědčil.
[16] Podle §79a zákona o silničním provozu za účelem zvýšení bezpečnosti provozu
na pozemních komunikacích je Policie ČR a obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel.
Obecní policie tuto činnost vykonává výhradně na místech určených Policií ČR.
[17] Nejvyšší správní soud se ztotožnil s krajským soudem a žalovaným, že správní spis
poskytuje dostatečné podklady pro závěr, že měření prováděla Městská policie Modřice
(viz doklad o měření rychlosti, záznam z úředního měření rychlosti, deník měřiče, oznámení
o podezření ze spáchání přestupku, jakož i výslech zasahujících strážníků), a to na místě určeném
Policií ČR. Z písemnosti „Schválení úseků k měření rychlosti“ ze dne 6. 5. 2009, č. j. KRPB-
10685-2/Čj-2009-060307, vyplývá, že Městská policie Modřice má Policií ČR k měření rychlosti
schválenu ulici Brněnská od křižovatky s ulicí Tyršova až po konec obce (obousměrně). Měření
rychlosti přitom neprobíhalo „vozidlem značky Škoda Octavia“, ale měřícím zařízením. Měření
je prováděno rychloměrem, nikoli vozidlem, v němž je rychloměr zabudován (srov. rozsudek
ze dne 30. 4. 2014, č. j. 7 As 129/2013 - 27). Zařízení pro měření rychlosti musí být
certifikováno Českým metrologickým institutem, který schvaluje stanovená měřidla, což, jak
vyplývá z ověřovacího listu, se i stalo (viz ověřovací list č. 1/17 založený ve správním spisu).
Z dokladu o měření č. 001660/003-2017 vyplývá, že pro měření stěžovatele byl použit radarový
rychloměr typu Traffipax Speedophot II, v. č. 504-200/60140, výrobce ROBOT VisualSystems
GmbH, SRN, měřící rozsah 20-250 km. V ČR byl typově schválen Českým metrologickým
institutem, značka schválení typu TCM 162/03-3948. Měřidlo bylo ověřeno, ověření bylo platné
do 4. 1. 2018. Stěžovatel v kasační stížnosti explicitně netvrdil a nedokládal, jak by se přesun
měřícího zařízení mohl projevit na výsledku měření rychlosti, resp. překročení rychlosti.
Z dalšího obsahu spisu pak vyplývá, že předmětný měřič rychlosti měla pronajatý Městská policie
Modřice a v předmětný den jej použila k měření rychlosti (viz nájemní smlouvu uzavřenou
se společností DOSIP s. r. o. a předávací protokol s toutéž společností). Nelze tedy souhlasit ani
s tím, že by městská policie neměla žádný vztah k předmětnému měřiči rychlosti. Nutno dodat
(a to i ve vztahu k stížnímu bodu, ve kterém stěžovatel napadal měření prováděné z vozidla
neoznačeného jako vozidlo policejní), že Nejvyšší správní soud již opakovaně konstatoval,
že používání neoznačených vozidel ze strany policie není v rozporu se zákonem. Nelze tedy
dovozovat porušení §27a zákona o obecní policii (jehož smysl je nadto zcela jiný) a návazně
i čl. 2 odst. 3 Ústavy, popř. práva na ochranu osobnosti a osobních údajů
(podpůrně viz rozsudky ze dne 30. 4. 2014, č. j. 7 As 129/2013 - 27, ze dne 5. 5. 2016,
č. j. 10 As 193/2015 - 34, ze dne 16. 8. 2018, č. j. 7 As 186/2018 - 52, či ze dne 19. 11. 2019,
č. j. 1 As 266/2019 - 48).
[18] Soudu je známa i judikatura akcentovaná stěžovatelem (zejména rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 51 C 7/2007), v dané věci však nebyl doklad
o měření pořízen soukromým subjektem, ale Městskou policií Modřice. Ze spisu vyplývá,
že měření prováděla Městská policie Modřice, přičemž její strážníci (vč. strážníka Š., který
prováděl předmětné měření) byli řádně proškoleni pro obsluhu předmětného zařízení (viz výše).
Ani ze stěžovatelem doložené fotodokumentace o přítomnosti technika ve vozidle nelze
dovodit, že by měření rychlosti neprováděla městská policie, popř. že by tento technik zasahoval
do měření rychlosti. Stěžovatel sám uvedl, že fotografii pořídil asi 10 minut po samotném
měření. Tato fotografie tedy nemůže potvrzovat domněnku stěžovatele, že měření neprováděla
městská policie. Podklad, ze kterého by jednoznačně vyplývalo, že měření neprováděla městská
policie, stěžovatel nepředložil, přičemž to nelze dovozovat ani na základě obsahu spisu.
Z judikatury zdejšího soudu přitom vyplývá, že ačkoli primárně tíží důkazní břemeno správní
orgán, v případě, že je obviněným z přestupku zpochybněn jeho tvrzením některý z důkazů, je
na obviněném, aby své tvrzení prokázal. Opačná situace, kdy by správní orgán musel prokazovat
jakékoli tvrzení předložené obviněným z přestupku, by vedla k popření principu procesní
ekonomie a měla by za následek absurdní situace v praxi (srov. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 5. 2018, č. j. 3 As 11/2017 - 42, ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2013 - 35,
či ze dne 23. 8. 2018, č. j. 5 As 123/2017 - 37). Nejvyšší správní soud z opatrnosti dodává,
že z ničeho nevyplývá ani to, že by společnost DOSIP s. r. o. (resp. její technik) měla hmotný
zájem na výsledcích měření rychlosti (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2018,
č. j. 10 As 107/2018 - 36).
[19] K přítomnosti servisního technika v měřícím vozidle zdejší soud doplňuje,
že již v rozsudku ze dne 17. 12. 2014, č. j. 9 As 185/2014 - 27, vyložil, že po městské policii
nelze požadovat, aby zaměstnávala techniky schopné instalace a nastavení měřicích zařízení. Je
proto přípustné, aby tuto instalaci a nastavení prováděl externí subjekt. S ohledem na obsah
spisu není zdejší soud názoru, že bylo nutné provést výslech servisního technika. Jeho výpověď
by nemohla nic změnit na podstatě dané věci - naplnění podmínek uvedených v §125c odst. 1
písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu, které byly v řízení jednoznačně prokázány,
v důsledku čehož nebylo třeba provádět další dokazování. Z ničeho nevyplývá ani to, že by došlo
k nesprávnému měření rychlosti. Stěžovatel v kasační stížnosti ani netvrdil, že by nepřekročil
maximálně dovolenou rychlost. Nutno dodat, že za dostačující podklady stran správnosti měření
lze považovat ověřovací list vydaný metrologickým ústavem a osvědčení zasahujících policistů
pro užívání měřícího zařízení (srov. např. rozsudky zdejšího soudu ze dne 27. 9. 2016,
č. j. 1 As 101/2016 - 77, ze dne 24. 4. 2008, č. j. 7 As 39/2007 - 66, ze dne 21. 9. 2015,
č. j. 1 As 79/2015 - 56 atp.). Krajskému soudu lze vytknout pouze to, že se rozdílně vyjadřuje
k povaze daného měřícího zařízení; na jedné straně jej označuje za měřící zařízení nezabudované
do vozidla, na straně druhé naopak konstatuje, že se jednalo o měřící zařízení zabudované
do předmětného vozidla. Toto formální pochybení však rovněž nevyvolává nutnost zrušení jeho
rozsudku (viz shora citovanou judikaturu k vadám rozhodnutí).
[20] Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatel většinu námitek uplatnil v obecné rovině
a v takovém rozsahu se jimi mohl zabývat zdejší soud. Řízení o kasační stížnosti je ovládáno
zásadou dispoziční, soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele.
Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta
(srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010,
č. j. 4 As 3/2008 - 78 a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012,
č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne 22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014 - 20, ze dne 27. 10. 2010,
č. j. 8 As 22/2009 - 99, ze dne 18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007 - 46, ze dne 17. 12. 2008,
č. j. 7 As 17/2008 - 60).
[21] Nejvyšší správní soud neshledal v rozhodnutích správních orgánů a krajského soudu ani
žádné další vady, pro které by bylo nutno jejich rozhodnutí zrušit. Jejich rozhodnutí mají oporu
v právní úpravě a judikatuře Nejvyššího správního soudu. V podrobnostech odkazuje zdejší soud
na rozhodnutí žalovaného a krajského soudu, s jejichž nosnými závěry se ztotožnil a plně je
přebírá.
[22] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[23] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, nemá
tedy právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2020
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu