ECLI:CZ:NSS:2020:7.AZS.121.2020:24
sp. zn. 7 Azs 121/2020 - 24
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: S. H., zastoupen
JUDr. Matějem Šedivým, advokátem se sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2020, č. j. 16 Az 11/2019 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 6. 2. 2019, č. j. OAM-78/ZA-ZA11-K02-2019, žalovaný zamítl
žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 2 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neboť žalobce
je státním občanem Albánie, kterou Česká republika v souladu s §2 vyhlášky č. 328/2015 Sb.,
kterou se provádí zákon o azylu a zákon o dočasné ochraně cizinců (dále jen „vyhláška
č. 328/2015 Sb.“), považuje za bezpečnou zemi původu ve smyslu §2 odst. 1 písm. k) zákona
o azylu. Žalobce neprokázal, že v jeho případě Albánii za bezpečnou zemi původu považovat
nelze.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze,
který ji zamítl rozsudkem ze dne 22. 4. 2020, č. j. 16 Az 11/2019 - 23. Rozsudek městského
soudu, stejně jako zde uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu, je k dispozici
na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost,
ve které namítal, že městský soud chybně vypořádal námitku týkající se nezákonnosti Informace
OAMP Albánie-Bezpečnostní a politická situace v zemi, kdy tento dokument představuje
ústřední podklad pro vydání rozhodnutí, o který žalovaný opírá své závěry o Albánii jako
bezpečné zemi původu. Postup žalovaného považuje za libovůli správního orgánu, neboť
ústředním podkladem pro vydání rozhodnutí nemůže být podklad vytvořený týmž samým
správním orgánem, který rozhoduje ve věci - nejedná se o nezávislý důkaz, nýbrž o předběžný
či předčasný závěr správního orgánu, tj. o jeho vlastní interpretaci. S ohledem na uvedené navrhl,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu
řízení.
IV.
[4] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[5] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Kasační stížnost je podle §104a odst. 1 s. ř. s. přijatelná, pokud svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti
se Nejvyšší správní soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, na které pro stručnost odkazuje.
[6] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele
ani zásadní pochybení městského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního
postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu totiž poskytuje
dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatel ve své argumentaci nevyložil
žádné důvody, které by svědčily pro odklon.
[7] Stěžovatel fakticky namítá toliko nedostatečné zjištění skutkového stavu žalovaným,
a z toho pramenící nesprávné posouzení věci. K této námitce zdejší soud odkazuje na svou
konstantní judikaturu, např. na rozsudky ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, ze dne
18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003 - 42, ze dne 25. 3. 2015, č. j. 3 Azs 259/2014 - 26, ze dne
4. 8. 2015, č. j. 6 Azs 113/2015 - 30, či ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 - 17.
Ve vztahu ke shromážděným podkladům pak rovněž na rozsudek ze dne 4. 2. 2009,
č. j. 1 Azs 105/2008 - 81, podle kterého musí být užité podklady (1) relevantní, (2) důvěryhodné
a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní a dohledatelné. Žalovaný
a následně městský soud při posouzení skutkového stavu vycházeli především z pohovoru
se stěžovatelem a dále z Informace OAMP - Hodnocení Albánie jako bezpečné země původu
ze dne 21. 5. 2018. Citovaný dokument vychází z řady odborných zdrojů (viz jejich seznam
na str. 5 tohoto dokumentu), kdy se jedná o informace a zprávy jednotlivých organizací a institucí
(např. Amnesty International, Evropská komise, Freedom House, Ministerstvo zahraničních věcí
České republiky, Ministerstvo zahraničních věcí USA, Rada Evropy, Úřad Vysokého komisaře
OSN pro lidská práva, Úřad Vysokého komisaře pro uprchlíky, Zastupitelský úřad České
republiky v Tiraně), příp. informace ČTK o situaci v Albánii. Uvedené podklady splňují výše
jmenované podmínky a na jejich základě byl skutkový stav zjištěn dostatečně pro posouzení věci
ve smyslu citované judikatury. V této souvislosti lze dále uvést, že s podklady rozhodnutí
se stěžovatel seznámil dne 29. 1. 2019. Na výslovnou otázku správního orgánu sdělil, že doplnění
podkladů nenavrhuje a neuvedl ani žádné další skutečnosti nebo nové informace, které by měl
vzít správní orgán v úvahu při posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
[8] Oproti jiným azylovým řízením je u řízení o mezinárodní ochraně v případě bezpečných
zemí původu zdůrazněno důkazní břemeno žadatelů. Jelikož se dodržování mezinárodních
závazků a neporušování práv vlastních občanů u bezpečných zemí původu presumuje, leží
odpovědnost za prokázání opaku právě na žadatelích. Shodný závěr Nejvyšší správní soud
vyslovil již v rozsudku ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, publ. pod č. 1749/2009 Sb.
NSS: „Institut bezpečné země původu zakotvený v §2 odst. 1 písm. a) zákona o azylu [pozn. soudu - dnes
písm. k)] a v čl. 29 a 30 procedurální směrnice totiž stanoví presumpci nedůvodností žádostí osob přicházejících
z dané země - srov. §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu (...) [pozn. soudu - dnes §16 odst. 2]. Jinými
slovy, žadatel o mezinárodní ochranu přicházející z bezpečné země původu musí prokázat, že v jeho konkrétním
případě tento stát za bezpečnou zemi původu považovat nelze, což v důsledku znamená, že musí prokázat, že mu
hrozí větší riziko pronásledování nebo vážné újmy než ostatním osobám v obdobném postavení. Jak bylo uvedeno
výše, obdobné podmínky nejsou u standardních žádostí o mezinárodní ochranu (minimálně, pokud jde o zkoumání
podmínek pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu) vyžadovány, a tudíž označení určité země
za bezpečnou zemi původu v podstatě zvyšuje důkazní břemeno na straně žadatelů o mezinárodní ochranu.“
Albánie je podle §2 vyhlášky č. 328/2015 Sb. na seznamu zemí, které Česká republika považuje
za bezpečné. Bylo proto na stěžovateli, aby prokázal, že v jeho případě tato domněnka neplatí.
[9] Podle tvrzení stěžovatele tento ve vlasti neměl žádné problémy se státními orgány,
ale toliko s některými členy své rodiny, kteří mu vyhrožovali kvůli jeho homosexuální orientaci.
Stěžovatel se však neobrátil na policii, svoje problémy se nepokusil řešit ani přestěhováním
v rámci Albánie, ale raději vycestoval do zahraničí. Nejvyšší správní soud souhlasí s městským
soudem, že stěžovatel neprokázal, že v jeho konkrétním případě nelze Albánii považovat
za bezpečnou zemi. Především totiž neobjasnil, proč mu nemohou poskytnout ochranu
před údajnou hrozbou ze strany členů jeho rodiny orgány jeho domovského státu. Obecné
tvrzení, že policisté nemají homosexuály rádi a že by mu stejně nepomohli, nemůže obstát.
K obavám z pronásledování a výhrůžek ze strany soukromých osob a též k podmínkám
nemožnosti domoci se náležité ochrany od státu se přitom Nejvyšší správní soud již mnohokrát
vyjádřil (srov. např. rozsudky ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65, ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 6 Azs 45/2003 - 49, ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 6 Azs 8/2003 - 44, ze dne 22. 12. 2005, č. j. 6 Azs 479/2004 - 41, nebo dne 10. 2. 2006,
č. j. 4 Azs 129/2005 - 54). Jestliže stěžovatel vyjádřil obecnou nedůvěru v justiční systém v zemi
jeho původu, k tomu Nejvyšší správní soud připomíná, že podle konstantní judikatury pouhou
nedůvěru občana ve státní instituce ve vlasti nelze podřadit pod důvody pro udělení mezinárodní
ochrany (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 7/2004 - 37,
a ze dne 21. 11. 2003, č. j. 7 Azs 13/2003 - 40).
[10] Nejvyšší správní soud tak dospěl ke stejnému závěru jako žalovaný i městský soud, tedy
že stěžovatel neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na hrozbu
pronásledování v zemi původu a tedy nepovažovat Albánii ve vztahu k jeho osobě za bezpečnou
zemi původu. Žalovaný i městský soud se věcně, srozumitelně a přezkoumatelně vypořádali
se stěžovatelovými tvrzeními a obstarali dostatek informací za účelem náležitého zjištění
skutkového stavu. Nejvyšší správní soud připomíná, že označení Albánie za bezpečnou zemi
původu přeneslo břemeno tvrzení a břemeno důkazní na stranu stěžovatele, že Albánii
za bezpečnou zemi ve vztahu k jeho osobě považovat nelze; rozsah a obsah jím sdělených
informací však v daném případě neodůvodňoval přijetí závěru, že by pro stěžovatele Albánie
bezpečnou zemi původu skutečně nepředstavovala.
[11] Je třeba poukázat rovněž na to, že stěžovatel o udělení mezinárodní ochrany nepožádal
bezprostředně po svém příjezdu na území České republiky, kam přijel již v říjnu 2018. O udělení
mezinárodní ochrany požádal až dne 21. 1. 2019 za situace, kdy byl trestním příkazem
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 12. 2018, sp. zn 5 T 127/2018, pravomocně shledán
vinným ze spáchání úmyslného trestného činu podle §337 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a byl mu uložen trest odnětí svobody
podmíněně a současně trest vyhoštění (viz opis z rejstříku evidence trestů ze dne 23. 1. 2019
založený ve správním spisu). Následně byl stěžovateli vydán výjezdní příkaz s platností
od 10. 1. 2019 do 23. 1. 2019. Lze proto předpokládat, že o udělení mezinárodní ochrany
požádal, aby si legalizoval svůj pobyt na území České republiky a vyhnul se tak trestu vyhoštění.
V jeho jednání tak lze spatřovat účelovost (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 - 54, a ze dne 29. 6. 2005, č. j. 4 Azs 519/2004 - 83).
[12] Na závěr Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že prostřednictvím azylového řízení
nelze žádat o legalizaci pobytu v České republice, neboť pro takový účel obsahuje právní řád
České republiky jiné nástroje, konkrétně instituty podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2004, č. j. 7 Azs 117/2004 - 57).
Stěžovatel si nemůže zvolit využití institutů zákona o azylu namísto institutů zákona o pobytu
cizinců, neboť mezinárodní ochrana je specifický institut sloužící jako štít lidem, kteří byli ve své
vlasti pronásledováni či ohroženi vážnou újmou, nikoli univerzálním nástrojem pro legalizaci
pobytu. Právě instituty právní úpravy pobytu cizinců na území České republiky jsou určeny
pro případy tohoto druhu, když stěžovatel ve správním řízení sám uvedl, že usiluje o legální
pobyt v České republice. Pokud má stěžovatel zájem setrvat v České republice a žít zde, je třeba,
aby o to usiloval prostřednictvím institutů zákona o pobytu cizinců.
[13] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost
jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.
[14] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2020
Mgr. David Hipšr
předseda senátu