ECLI:CZ:NSS:2020:7.AZS.142.2020:22
sp. zn. 7 Azs 142/2020 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: X. zastoupen Mgr.
Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti žalované: Policie České
republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, se sídlem Kounicova 24, Brno,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2020,
č. j. 33 A 54/2019 - 70,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna ustanoveného advokáta Mgr. Ladislava Bárty se u r ču je částkou 3 400 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 1. 7. 2019, č. j. KRPB-106358-47/ČJ-2019-060023-Z, žalovaná dle
§124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pobytu cizinců“) prodloužila
o 60 dnů dobu trvání zajištění žalobce stanovenou jejím rozhodnutím ze dne 7. 5. 2019 taktéž
v délce 60 dnů ode dne omezení osobní svobody (od 6. 5. 2019 do 4. 7. 2019).
II.
[2] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalované žalobu u Krajského soudu
v Brně (dále též „krajský soud“), který ji usnesením ze dne 26. 8. 2019, č. j. 33 A 54/2019 - 32,
pro absenci žalobních bodů odmítl. Ke kasační stížnosti žalobce bylo uvedené usnesení krajského
soudu zrušeno a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. V tomto řízení krajský soud
ustanovil žalobci zástupce a poté, co tento doplnil žalobní body, žalobu napadeným rozsudkem
zamítl.
[3] Krajský soud poukázal na to, že ve správním spise jsou řádně dokumentovány kroky,
které žalovaná činila pro umožnění vyhoštění žalobce zpět na Ukrajinu. Původně stanovená doba
zajištění k realizaci potřebných náležitostí k vycestování žalobce k tomu zcela zjevně nestačila.
Žalovaná přitom nemohla při vydání prvotního rozhodnutí o zajištění zcela přesně předvídat, jak
dlouho v komplikovaném případě žalobce bude trvat zajištění potřebných náležitostí k jeho
vycestování, a zda jí k tomu orgány ostatních členských států a také Ukrajiny jako země původu
poskytnou řádnou a včasnou součinnost. Přestože pak žalovaná popsala svůj navazující postup
pouze v obecné rovině bez uvedení dalších konkrétních kroků, její rozhodnutí obstojí z hlediska
minimálních požadavků na srozumitelnost, logiku a dostatečnost odkazovaných skutkových
důvodů. Její další kroky zjevně závisely na případné reakci Konzulátu Ukrajiny na dopis ze dne
6. 5. 2019 a nebylo pravděpodobné, že by v kratší lhůtě došlo k zařízení všech potřebných
náležitostí. Lhůta 60 dnů pro prodloužení zajištění byla v dané fázi vývoje věci ještě přiměřená.
Na rozdíl od věci řešené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2020,
č. j. 4 Azs 340/2018 - 28, v posuzovaném případě nešlo o prodloužení zajištění na samotnou
hranici 180 dnů a existovaly skutkové důvody, které úvahu žalované vysvětlují, zejména nutnost
ztotožnění osoby žalobce, které zkomplikovala nedostatečná součinnost žalobce.
III.
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Podle stěžovatele krajský soud
nesprávně aproboval nepřezkoumatelné odůvodnění prodloužení doby trvání zajištění. Žalovaná
totiž fakticky pouze převzala odůvodnění rozhodnutí o prvotním zajištění. Z jejího rozhodnutí
tak není zřejmé, že se jedná o odůvodnění rozhodnutí o prodloužení zajištění a nikoliv prvotního
zajištění. Tento nedostatek nelze překlenout poukazem na spisový materiál, který osvětluje,
co konkrétně žalovaná v době realizace účelu zajištění stěžovatele podnikala. Odůvodnění
žalované nenaplňuje požadavky stanovené v rozsudku č. j. 4 Azs 340/2018 - 28. Neobsahuje
dostatečně konkretizované důvody k prodloužení zajištění o konkrétní časový úsek, z nějž by
bylo možné vyčíst mimo jiné i to, proč pro realizaci účelu zajištění nepostačovala původně
stanovená doba zajištění. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil
rozsudek krajského soudu ve výroku I. i rozhodnutí žalované a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
[5] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
IV.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněného
důvodu a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Stěžovatel byl zajištěn podle §124 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců,
protože podle jím sdělené identity je veden v evidenci SIS II na základě žádosti maďarských
a polských orgánů. Jediná kasační námitka stěžovatele, byť podrobně rozvedená, spočívá v tom,
že žalovaná nedostatečně odůvodnila stanovení doby prodloužení zajištění, přičemž krajský soud
pochybil, dovodil-li s odkazem na obsah spisového materiálu opak.
[9] Stěžovatel poukázal na rozsudek č. j. 4 Azs 340/2018 - 28, v němž Nejvyšší správní soud
shrnul požadavky na odůvodnění doby prodloužení zajištění cizince. Uvedl, že „za nedostatečné je
třeba považovat takové odůvodnění doby prodloužení zajištění, v němž není tato doba vztažena ke konkrétním
krokům, které jsou nezbytné k realizaci správního vyhoštění v této další prodloužené době a jež dosud nebylo
možno provést nebo dokončit. (…) Jak plyne z §124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, doba trvání zajištění (zde
prodloužení zajištění) se stanoví s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění.
To však předpokládá, že každé jednotlivé rozhodnutí o zajištění či prodloužení doby zajištění bude obsahovat
i konkrétní úvahy, jimiž správní orgán (žalovaná) dobu omezení osobní svobody vzhledem k potřebným úkonům
v řízení odůvodní.“
[10] V posuzovaném případě žalovaná odůvodnila stanovení původní 60-ti denní doby
zajištění stěžovatele předpokládanou složitostí přípravy výkonu správního vyhoštění. Poukázala
na to, že stěžovatel nevlastní platný cestovní doklad a dále bude třeba zabezpečit přepravní
doklady ve spolupráci s Ředitelstvím cizinecké policie, které obstarává letenku nebo vyjednává
průvoz cizince přes jiné státy Evropské unie s policejní eskortou, a komunikuje s domovským
státem cizince o jeho vzetí zpět. Doba k zajištění těchto záležitostí se pohybuje kolem 30 dnů.
V nyní přezkoumávaném rozhodnutí žalovaná na str. 4 rozhodnutí shrnula kroky, které prozatím
učinila za účelem realizace správního vyhoštění stěžovatele. Konkrétně dne 6. 5. 2019 zaslala
prostřednictvím příslušného odboru mezinárodní policejní spolupráce polským a maďarským
orgánům žádost o poskytnutí rozhodnutí o zařazení stěžovatele do systému SIS II, přičemž obě
strany potvrdily existenci daného záznamu, uvedly jeho důvod a přislíbily zaslání souvisejících
podkladů. Dne 7. 6. 2019 žalovaná obdržela od maďarských orgánů další podrobnosti k zákazu
vstupu daného cizince do schengenského prostoru včetně otisků a fotografie odpovídajících
stěžovateli. Dále žalovaná poukázala na to, že dne 9. 5. 2019 zaslala Ředitelství služby cizinecké
policie žádost o zjištění totožnosti stěžovatele, která byla tímto orgánem dne 21. 5. 2019 odeslána
na Zastupitelský úřad Ukrajiny. Konstatovala, že do doby vydání přezkoumávaného rozhodnutí
nebyla doručena žádná odpověď. Uzavřela, že s ohledem na uvedené nelze provést vycestování
stěžovatele v době uvedené v rozhodnutí o zajištění a je třeba jej ponechat v zařízení po dobu
nezbytně nutnou k zajištění podmínek pro vycestování. V části odůvodnění týkající se stanovení
doby prodloužení zajištění o dalších 60 dnů žalovaná zopakovala nezbytnost zabezpečit
pro stěžovatele přepravní doklady a za pomocí Ředitelství cizinecké policie zajistit jeho transport.
[11] Krajský soud se v napadeném rozsudku zaměřil na to, zda žalovaná skutečně postupovala
směrem k zajištění nezbytných kroků k realizaci správního vyhoštění stěžovatele a zda bylo
objektivně zapotřebí zajištění prodloužit. Konstatoval, že část odůvodnění rozhodnutí žalované
týkající se samotné délky prodloužení zajištění vykazuje určité nedostatky, tyto však nebyly
s ohledem na skutkový stav a logiku věci tak zásadní, aby způsobovaly nepřezkoumatelnost
daného rozhodnutí pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů. Krajský soud tak ve své podstatě
posoudil důvodnost prodloužení zajištění o dalších 60 dní s ohledem na aktuální stav procesu
správního vyhoštění stěžovatele a obsah spisového materiálu.
[12] Nejvyšší správní soud má rovněž za to, že odůvodnění doby dalšího zajištění stěžovatele
ze strany žalované je na samé hranici přezkoumatelnosti. Žalovaná sice v napadeném rozhodnutí
shrnula aktuální skutkové okolnosti případu, tedy jaké kroky byly učiněny k realizaci správního
vyhoštění stěžovatele, avšak tyto neprovázala s následnou úvahou o stanovení délky prodloužení
zajištění. V té odkázala toliko na nezbytnost provedení týchž úkonů, které označila v prvotním
rozhodnutí o zajištění. Při izolovaném nahlížení na její úvahu o době prodloužení zajištění se tak
vskutku může jevit, že žalovaná při jejím stanovení nijak nereflektovala, že proces ověřování
stěžovatelovy totožnosti a vydání náhradního cestovního dokladu již probíhal, a není tak
srozumitelné, proč je třeba prodloužit zajištění o dalších 60 dnů s odkazem na nutnost provedení
stejných úkonů k uskutečnění správního vyhoštění stěžovatele, které žalovaná označila již
v prvotním rozhodnutí o zajištění, resp. proč právě tato doba odpovídá časové náročnosti dalšího
postupu žalované.
[13] To, že žalovaná při stanovení doby prodloužení zajištění odkázala na identické úkony jako
v případě prvotního zajištění, bez vysvětlující vazby na aktuální skutkový stav, činí její rozhodnutí
na první pohled poněkud obtížněji srozumitelným. Neznamená však automaticky, že se současně
jedná o rozhodnutí nepřezkoumatelné. Jelikož žalovaná při úvaze o délce prodloužení zajištění
zjevně implicitně navázala právě na výsledky svého předchozího postupu směrem k realizaci
správního vyhoštění stěžovatele, je třeba brát tyto výsledky při posouzení přezkoumatelnosti její
úvahy v potaz. Krajský soud tak postupoval zcela správně, když za dané situace zkoumal, zda má
předestřená úvaha žalované (odkazující na tytéž úkony a jejich časovou náročnost) svou logiku.
Jinými slovy, nelze paušálně uzavřít, že je rozhodnutí žalované nepřezkoumatelné jen proto,
že podrobně nevysvětluje, proč se prakticky neodchyluje od předchozího zdůvodnění doby
zajištění, má-li tento postup své opodstatnění a současně patřičnou oporu ve správním spisu
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2014, č. j. 5 As 73/2013 - 79).
[14] Ze správního spisu vyplývá, že policie zajistila dne 6. 5. 2019 stěžovatele bez cestovního
dokladu a dokladu totožnosti. Stěžovatel uvedl, že se narodil na Ukrajině, ale nyní je osobou
bez státní příslušnosti. Žalovaná obratem kontaktovala policii v Kyjevě, jíž poslala informace
sdělené stěžovatelem k jeho ztotožnění a ověření existence ukrajinského občanství. Z odpovědi
policie vyplývá, že daná osoba měla překročit hranice směrem na Ukrajinu naposledy dne
23. 8. 2018 a měla u sebe cestovní doklad. Její fotografie není v centrálním registru, ale může být
v databázi místní samosprávy, ověření si tak vyžádá delší časový prostor. Při podání vysvětlení
stěžovatel doplnil, že se toulá již 19 let po různých státech Evropy, bydlel 2 roky v Rusku
v zařízení pro sociálně chudé a poté v různých charitních noclehárnách. V roce 2015 odjel
do Minsku, kde jej policie zadržela 5 měsíců a šetřila jeho totožnost. Po potvrzení občanství
ze strany Ukrajiny byl transportován z Běloruska na Ukrajinu, kde požádal o vystavení nových
dokladů. Tyto mu měla vystavit imigrační služba, hotové doklady si však nepřevzal. Žalovaná
požádala dne 9. 5. 2019 Ředitelství služby cizinecké policie o zjištění totožnosti stěžovatele
prostřednictvím ukrajinského konzulátu. Dne 10. 5. 2019 obdržela informaci od policie v Kyjevě,
že pod daným jménem a datem narození jsou evidovány dvě osoby. Dále se žalovaná obrátila dne
6. 5. 2020 na příslušné orgány Maďarska a Polska s žádostí o sdělení důvodu zařazení stěžovatele
do SIS II. Z Polska obdržela odpověď dne 23. 5. 2019 a z Maďarska dne 7. 6. 2019. Oba státy
potvrdily existenci záznamu v SIS II z důvodu nelegálního překročení hranice. Dle doplňujících
informací polské pohraniční policie byl stěžovatel v minulosti vrácen na Ukrajinu celkem třikrát.
[15] Z uvedeného plyne, že ke dni rozhodnutí o prodloužení zajištění stěžovatele (1. 7. 2019)
měla žalovaná k dispozici pouze kompletní informace k oběma záznamům v SIS II, přičemž dle
zaslaných podkladů bylo potvrzeno, že se tyto záznamy skutečně týkají stěžovatele. Ve stěžejní
otázce potvrzení totožnosti stěžovatele ze strany jeho domovského státu však žalovaná i přes její
snahu nezískala od policie v Kyjevě ani Zastupitelského úřadu Ukrajiny žádné jednoznačné
informace, natožpak přepravní doklady nezbytné k realizaci správního vyhoštění stěžovatele.
Právě na jejich vystavení přitom žalovaná založila zdůvodnění délky zajištění. K datu vydání
rozhodnutí o prodloužení zajištění se tedy žalované díky komplikacím při ověřování totožnosti
stěžovatele nepodařilo postoupit v realizaci žádného úkonu při přípravě výkonu jeho správního
vyhoštění. Jelikož je žalovaná nucena vyčkat reakce domovského státu stěžovatele na požadované
ověření jeho totožnosti, od kterého se odvíjí další úkony směřující k realizaci správního
vyhoštění, bylo prodloužení doby zajištění stěžovatele právě o tentýž časový úsek, jež žalovaná
pro tyto úkony předpokládala při prvotním zajištění, logickým důsledkem výsledku procesu
ověřování totožnosti stěžovatele. V souvislosti s uvedeným je možné poznamenat, že ke složitosti
předmětného případu nepochybně a nemalou měrou přispěla i skutečnost, že stěžovatel neměl
platný cestovní doklad a při zadržení na území České republiky se nemohl prokázat jakýmkoli
průkazem totožnosti (a to bez náležitého vysvětlení). K tomu je možné odkázat na rozsudek
ze dne 16. 3. 2016, č. j. 3 Azs 283/2015 - 62, v němž Nejvyšší správní soud přezkoumával
rozhodnutí o prodloužení zajištění za účelem správního vyhoštění o 90 dnů, tedy na celkem 180
dnů, neboť nadále probíhalo ověřování totožnosti stěžovatele prostřednictvím zastupitelského
úřadu. Žalobce v této věci namítal, že ani po uplynutí poloviny maximální doby, po niž je
stěžovatele možno omezit na svobodě, nevyvinul zastupitelský úřad žádnou aktivitu týkající
se opatření cestovního dokladu, a žalovaná v této věci nepostupovala dostatečně aktivně.
Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku dospěl k závěru, že „sama žalovaná nebyla při realizaci
stěžovatelova správního vyhoštění pasivní a že zdržení při jeho realizaci bylo způsobeno výlučně pasivitou orgánů
jeho země původu v kombinaci s tím, že sám stěžovatel cestoval bez cestovních dokladů. Tyto dvě skutečnosti ovšem
nelze klást k tíži žalované a v dané situaci nezakládaly nezákonnost jejího rozhodnutí o prodloužení doby
zajištění.“
[16] Žalované je na místě vytknout, že své úvahy ohledně délky doby prodloužení zajištění
stěžovatele neuvedla přesněji, což však nemá v posuzované věci vliv na zákonnost jejího
rozhodnutí. Podstatné je, že je z jejího rozhodnutí seznatelné, proč původně stanovená doba
zajištění nebyla dostatečná, jaké úkony bude třeba za účelem realizace vyhoštění stěžovatele učinit
a jak dlouho by tyto měly dle zkušeností žalované trvat. Nejvyšší správní soud se ztotožnil
s hodnocením krajského soudu, že nedostatky obsažené v odůvodnění rozhodnutí žalované jsou
dostatečně vysvětleny narací skutkového stavu a logikou věci a její závěry mají oporu v obsahu
správního spisu. Nejednalo se tak o situaci, kdy by důvody správního rozhodnutí jasně
identifikoval až krajský soud ve svém rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 93/2011 - 79). Obsah správního spisu nesvědčí o tom, že by bylo
s ohledem na aktuální skutkové okolnosti a vývoj ověření identity stěžovatele možné prodloužit
zajištění o jiný (kratší) časový úsek.
[17] Nejvyšší správní soud uzavírá, že klíčovou právní otázku posoudil krajský soud správně.
Přestože je rozhodnutí žalované v části týkající se stanovení doby prodloužení zajištění na samé
hranici přezkoumatelnosti, s ohledem na výše uvedené obstojí. Soud proto zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle
něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
[18] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení, a žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti v řízení o kasační
stížnosti nevznikly.
[19] Zástupcem stěžovatele byl usnesením krajského soudu ze dne 18. 12. 2019 ustanoven
Mgr. Ladislav Bárta, advokát, jehož odměnu a hotové výdaje podle §35 odst. 10 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. hradí stát. Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za jeden úkon právní služby,
kterým je sepsání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Za provedený
úkon právní služby náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení
s §7 bodem 5 advokátního tarifu], která se zvyšuje o paušální náhradu hotových výdajů ve výši
300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Zástupce stěžovatele nedoložil, že by byl plátcem DPH;
za úkon právní služby mu tedy náleží celkem 3 400 Kč. Tuto částku Nejvyšší správní soud vyplatí
do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. září 2020
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu