ECLI:CZ:NSS:2020:7.AZS.55.2019:41
sp. zn. 7 Azs 55/2019 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: H. X. C., zastoupen
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo zahraničních věcí, se sídlem Loretánské nám. 5, Praha 1, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 1. 2019,
č. j. 51 A 18/2018 - 68,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 1. 2019, č. j. 51 A 18/2018 - 68,
se z r ušuj e a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 1. 3. 2018, č. j. 101196-3/2018-OPL, žalovaný zamítl rozklad
žalobce a potvrdil rozhodnutí Velvyslanectví České republiky v Hanoji ze dne 15. 12. 2017,
č. j. 3765/2017-HANOI-63/a (dále jen „velvyslanectví”), kterým byla zamítnuta žádost žalobce
o upuštění od osobního podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty a zastaveno řízení o této
žádosti podle §169d odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Českých
Budějovicích, který rozsudkem ze dne 16. 1. 2019, č. j. 51 A 18/2018 - 68, zrušil jak rozhodnutí
žalovaného, tak i rozhodnutí velvyslanectví, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[3] Krajský soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí trpí nepřezkoumatelností
způsobenou nedostatečným vypořádáním pro věc podstatných rozkladových námitek. Správní
orgány dostatečně nevysvětlily, proč nelze za důvod pro upuštění od povinnosti osobního podání
žádosti považovat objektivní překážky na straně zastupitelského úřadu spočívající v omezení
objednacího systému. Při výkladu pojmu „odůvodněný případ“ nezohlednily vůbec skutečnost,
že žalobce žádal o upuštění od povinnosti osobního podání právě v době, kdy žádný objednací
systém nefungoval. Krajský soud odmítl, že by odůvodněným případem mohly být jen sociální
a zdravotní důvody na straně žadatele. Je nutno sem zahrnout i důvody nastalé na straně
zastupitelského úřadu, typicky nefunkčnost objednacího systému. V této souvislosti poukázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2018, č. j. 9 Azs 213/2018 - 22. Ani
přechod na nový objednací systém by neměl vést k tomu, že v průběhu jednoho měsíce nebudou
mít žadatelé možnost podat žádost osobně či sjednat termín pro její podání, zvláště bylo-li toto
plánované omezení provozu správním orgánům dlouhou dobu předem známo a včas o něm
neinformovaly. Dále konstatoval, že čl. 8 směrnice č. 2011/98/ES ze dne 13. 12. 2011 nelze
v řízení o žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání aplikovat, neboť uvedený článek
se vztahuje až na věcné posouzení žádosti. V rámci posuzování žádosti o upuštění od povinnosti
osobního podání žádosti smí velvyslanectví zkoumat jen to, zda byly naplněny podmínky
pro upuštění od povinnosti osobního podání.
III.
[4] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Namítl, že krajský soud nesprávně vyložil
neurčitý právní pojem „odůvodněný případ“. Je totiž nutné rozlišovat mezi technickými
překážkami, které zcela či částečně znemožňují objednání termínu v přiměřeném čase,
a krátkodobým omezením spojeným s přechodem na nový objednací systém. Přechod na nový
objednací systém je jasně časově ohraničený a sleduje legitimní cíl. Je třeba rovněž zohlednit,
že se v dané věci jednalo o žádost o zaměstnaneckou kartu, nikoliv o okamžitou naléhavou
potřebu návštěvy České republiky; časová naléhavost nebyla ani tvrzena. Ze zákona neplyne
právo žadatele podávat žádost libovolně vždy a v jakémkoliv okamžiku. Oporu pro závěry
stěžovatele poskytují rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2018,
č. j. 11 A 120/2018 - 35, a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne
27. 6. 2018, č. j. 52 A 11/2018 - 164. Stěžovatel dále nesouhlasil s výkladem čl. 8 směrnice
č. 2011/98/ES ze dne 13. 12. 2011 ze strany krajského soudu. Předmětné ustanovení žádným
způsobem neomezuje členské státy ve stanovení okamžiku, ve kterém se odmítnou žádostí
zabývat z důvodu překročení stanoveného objemu vstupů. Rozsudek je nepřezkoumatelný,
neboť krajský soud přehlédl, že správní orgány výklad pojmu „odůvodněný případ“ neomezily
jen na sociální a zdravotní důvody, ale rovněž připustily, že se může jednat i o jiné situace.
Tvrzení krajského soudu je tak nesprávné, neboť stěžovatel v napadeném rozhodnutí zdůvodnil,
proč přechod na nový systém nepovažuje za odůvodněný případ. Konečně stěžovatel namítl,
že krajský soud k jeho žádosti nenařídil ústní jednání. Na základě výše uvedeného stěžovatel
navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení.
IV.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost je důvodná.
[7] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že skutkově prakticky totožnou situací se zabýval již
v případě rozsudků ze dne 19. 3. 2019, č. j. 4 Azs 22/2019 - 50, ze dne 26. 3. 2019,
č. j. 4 Azs 25/2019 - 56, ze dne 13. 3. 2019, č. j. 6 Azs 30/2019 - 29, ze dne 21. 3. 2019,
č. j. 10 Azs 39/2019 - 61, ze dn e 7. 6. 2019, č. j. 4 Azs 83/2019 - 44, ze dne 9. 5. 2019,
č. j. 4 Azs 86/2019 - 38, ze dne 22. 5. 2019, č. j. 1 Azs 90/2019 - 42, ze dne 9. 7. 2019,
č. j. 7 Azs 57/2019 - 40, či ze dne 28. 8. 2019, č. j. 8 Azs 47/2019 - 61. Je přitom třeba zdůraznit,
že znění jednotlivých napadených rozsudků krajského soudu je v uvedených věcech takřka
doslovně totožné, přičemž rozdíly jsou převážně toliko formulační. V nyní posuzované věci
neshledal Nejvyšší správní soud důvod odchýlit se od závěrů vyslovených v uvedených
rozsudcích.
[8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti. Bylo by totiž
předčasné, aby se zabýval právním posouzením věci samé, pokud by byl napadený rozsudek
nepřezkoumatelný. Stejně jako v případě výše uvedených rozsudků přitom nelze než dospět
k závěru, že odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu se jeví jako vnitřně rozporné,
tzn. nepřezkoumatelné. Krajský soud totiž stěžovateli na jednu stranu vytkl, že se nezabýval tím,
zda lze, popřípadě proč nelze omezení fungování objednacího systému považovat
za „odůvodněný případ“ pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o zaměstnaneckou
kartu (body 27 - 39 odůvodnění napadeného rozsudku), hned nato však zkritizoval závěr
správních orgánů, že „žalobcem namítané objektivní okolnosti na straně zastupitelského úřadu v podobě
omezení jeho provozu, nelze pod odůvodněné případy podřadit“ (odstavce 41 a následující téhož rozsudku).
Takové odůvodnění nemůže obstát. Pokud má být vadou správního rozhodnutí chybějící výklad
neurčitého pojmu obsaženého v zákoně, nelze mu zároveň vytýkat, že tento pojem interpretuje
nesprávně. Nepřezkoumatelný závěr nelze zároveň věcně přezkoumat (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 - 91). Krajský soud v druhé části svého
rozsudku úvahy stěžovatele podrobně přezkoumal, přesto učinil závěr o nepřezkoumatelnosti
napadeného rozhodnutí. Tím vlastní rozsudek zatížil vadou nepřezkoumatelnosti.
[9] K námitce stěžovatele týkající se rozhodnutí věci bez jednání i přes výslovnou žádost
stěžovatele o nařízení jednání, Nejvyšší správní soud uvádí, že rozhodnutí ve věci mimo jednání
by samo o sobě bylo v pořádku, jelikož krajský soud učinil závěr o nepřezkoumatelnosti
napadeného rozhodnutí (§76 odst. 1 s. ř. s.). Zároveň je ovšem třeba uvést, že rozhodnutí
stěžovatele není nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Nejvyšší správní soud se na tomto
místě zcela shoduje s posouzením provedeným ve skutkově zcela totožné věci v rozsudku ze dne
26. 3. 2019, č. j. 4 Azs 25/2019 - 56, kde konstatoval, že „[s]právní orgány uvedly na samé hraně
přezkoumatelnosti, resp. z jejich závěrů implicitně vyplývá, že nemožnost podávat žádosti o pobytová oprávnění
po dobu zavádění nového objednávacího systému nepovažují za odůvodněný případ, pro který by mělo být upuštěno
od povinnosti podat žádost o pobytové oprávnění osobně. Podle Nejvyššího správního soudu je vzhledem
k argumentaci žalobce v řízení o rozkladu a nesporným skutkovým okolnostem případu zřejmé, že správní orgány
jeho argumentaci nepřijaly, byť některé argumenty vypořádaly mimoběžně. Nejvyšší správní soud připouští,
že se správní orgány vysvětlení svých závěrů mohly věnovat podrobněji, resp. že mohly výslovně uvést, že nepřijímání
žádostí o pobytové oprávnění po dobu zavádění nového systému není odůvodněným případem pro upuštění
od povinnosti osobního podání žádosti, nicméně i přesto provedené odůvodnění nebrání tomu, aby ze strany
krajského soudu mohla být přezkoumána zákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného.“
[10] Závěrem Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud považoval za žalovaného
ministra zahraničních věcí, který však není samostatným správním orgánem. Směřuje-li žaloba
proti rozhodnutí vedoucího ústředního orgánu státní správy, je žalovaným tento ústřední orgán
[k postavení zastupitelského úřadu v obdobné věci, jako je ta nynější, srov. rozsudek ze dne
5. 12. 2018, č. j. 1 Azs 195/2018 - 48, část IV. a)]. Toto pochybení však nemohlo mít samo
o sobě vliv na zákonnost rozhodnutí krajského soudu, neboť, jak vyplývá z uvedeného rozsudku,
ministr zahraničních věcí je funkční složkou Ministerstva zahraničních věcí, a krajský soud tak
fakticky jednal s Ministerstvem zahraničních věcí, byť za žalovaného označoval ministra.
[11] Vzhledem k výše uvedenému shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou.
Rozsudek krajského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V něm bude krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4
s. ř. s.).
[12] V dalším řízení krajský soud rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. března 2020
Mgr. David Hipšr
předseda senátu