ECLI:CZ:NSS:2020:8.AFS.87.2018:56
sp. zn. 8 Afs 87/2018-56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Petra Mikeše a soudců Ondřeje
Sekvarda a Milana Podhrázkého v právní věci žalobce: M. S., zastoupeného JUDr. Petrem
Folprechtem, advokátem se sídlem Nádražní 344/23, Praha 5, proti žalovanému: Generální
finanční ředitelství, se sídlem Lazarská 15/7, Praha 1, proti vyrozumění žalovaného
z 15. 9. 2017, čj. 93886/17/7700-10124-204230, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze z 29. 3. 2018, čj. 3 Af 39/2017-33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Vyrozuměním žalovaného z 15. 9. 2017, čj. 93886/17/7700-10124-204230 (dále „vyrozumění
žalovaného“), byl pro neoprávněnost odložen podnět žalobce na prohlášení nicotnosti
rozhodnutí tehdejšího Finančního ředitelství v Hradci Králové (dále „odvolací orgán“)
z 12. 2. 2004, čj. 6984/130/2003-An, z 21. 4. 2004, čj. 5306/110/2003-Ri, z 22. 4. 2004,
čj. 5305/110/2003-Ri, a z 22. 4. 2004, čj. 5307/110/2003-Ri. Žalovaný dospěl k závěru, že žádné
z uvedených rozhodnutí netrpělo vadami, pro něž by bylo na místě s ohledem na právní úpravu
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále „zákon o správě daní a poplatků“),
vyslovit jejich neplatnost nebo nicotnost podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále „daňový
řád“). Uvedená rozhodnutí byla určitá, vydaná k tomu věcně příslušným orgánem, netrpěla
vnitřní rozporností ani nebyla neuskutečnitelná. Jejich adresátem byl též jednoznačně
identifikovaný subjekt. Případné vydání rozhodnutí po uplynutí lhůty k doměření daně by mělo
za následek „pouze“ nezákonnost, nikoli neplatnost nebo nicotnost.
[2] Městský soud v Praze (dále „městský soud“) napadeným usnesením žalobu odmítl.
Dospěl k závěru, že vyrozumění žalovaného není rozhodnutím, proti němuž by bylo možné
žalobu podat. Podnět je pouze iniciativou k prošetření skutečností, z níž nelze dovodit právní
nárok na postup podle §105 odst. 1 daňového řádu. Nemá rovněž za následek zahájení
správního řízení a vyrozumění o způsobu jeho vyřízení není ukončením takového řízení.
Na podkladě žaloby rovněž měla být vyslovena nicotnost pravomocných rozhodnutí odvolacího
orgánu. Případná nezákonnost a tím spíše nicotnost všech uvedených rozhodnutí již byla dříve
posuzována i Nejvyšším správním soudem. Důvodem pro odmítnutí žaloby tak bylo i naplnění
překážky věci rozhodnuté. I bez toho by nicméně žaloba proti rozhodnutím odvolacího orgánu
byla podána s ohledem na dobu jejich vydání opožděně.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] V kasační stížnosti proti shora specifikovanému usnesení žalobce (dále „stěžovatel“)
namítal, že městský soud rozhodl o odmítnutí žaloby nezákonně [§103 odst. 1 písm. e) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále „s. ř. s.“].
[4] Stěžovatel se žalobou podle svých slov domáhal nikoli přezkoumání vyrozumění
žalovaného, ale vyslovení nicotnosti shora zmiňovaných rozhodnutí odvolacího orgánu
o odvoláních. Městský soud tak rozhodl o jiném předmětu řízení, resp. pro smísení dvou žalob
není zřejmé, o čem vlastně rozhodoval. Vyrozumění žalovaného je dle stěžovatele na místě
považovat za rozhodnutí, neboť deklaruje správnost rozhodnutí, jejichž nicotnost byla v podnětu
namítána. Nelogická je úvaha městského soudu, že pokud je konstatována nicotnost, jedná
se o rozhodnutí, a v opačném případě o rozhodnutí nejde. Vyrozumění o odložení podnětu
na prohlášení nicotnosti je třeba považovat za doklad o vyčerpání všech prostředků nápravy
a teprve od jeho doručení lze počítat běh lhůty k podání žaloby na prohlášení nicotnosti
správního rozhodnutí. Nesouhlasil rovněž s tím, že předchozí přezkum soudem založil překážku
věci rozhodnuté, neboť dřívější soudní praxe, pokud jde o posuzování důsledků prekluze daně,
nebyla do roku 2009 jednotná. Z příslušných soudních rozhodnutí nelze zjistit, že by se soudy
nicotností zabývaly z moci úřední.
[5] Dále též stěžovatel zpochybňoval správnost postupu Finančního úřadu ve Svitavách,
na který navazovala shora uvedená rozhodnutí odvolacího orgánu. U nich dospěl stěžovatel
k závěru, že jsou nicotná, neboť k právní moci rozhodnutí o vyměření daně došlo po uplynutí
prekluzivních lhůt, a k jejich vydání tak nebyl daný orgán oprávněn pro nedostatek pravomoci
i věcné příslušnosti. Nicotná jsou uvedená rozhodnutí i proto, že přiznávají plnění k něčemu,
co neexistuje, protože daňová povinnost uplynutím prekluzivní lhůty zanikla.
[6] Žalovaný ke kasační stížnosti uvedl, že žaloba směřovala především proti vyrozumění
žalovaného, které nelze považovat za rozhodnutí napadnutelné žalobou. Pokud byla napadena
i rozhodnutí dřívějšího finančního ředitelství, byla dána překážka věci rozhodnuté, neboť
všechna rozhodnutí byla již dříve soudem posouzena i z pohledu jejich možné nicotnosti.
Výslovné neuvedení konkrétního přezkumu pak ústí v závěr, že rozhodnutí nicotná nejsou.
Byl naplněn i důvod k odmítnutí žaloby pro opožděnost, neboť právní moci všechna rozhodnutí
odvolacího orgánu nabyla 13 let před podáním žaloby. Okamžik, kdy se o rozhodnutích dověděl
stěžovatel, není rozhodný, bránil se proti nim správce konkursní podstaty. Opožděnost podání
žaloby domáhající se vyslovení nicotnosti nelze zpochybnit tím, že když jsou rozhodnutí nicotná,
nepočala lhůta k podání žaloby běžet. Stěžovatelem uváděné důvody nicotnosti rozhodnutí
správních orgánů pak neodpovídají zákonným kritériím.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti. Konstatoval,
že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání (§102 s. ř. s.), kasační stížnost byla podána
včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[8] Důvodnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž žádnou takovou vadu
neshledal.
[9] V prvé řadě bylo třeba posoudit námitku spočívající v tom, že městský soud
se v napadeném usnesení zabýval jiným předmětem řízení, než který byl vymezen stěžovatelem
v žalobě. Ten měl podle svých slov brojit nikoli proti vyrozumění žalovaného, ale domáhat
se vyslovení nicotnosti rozhodnutí odvolacího orgánu. Námitka není důvodná.
[10] Ze žaloby samotné plyne, že za žalovaný správní orgán považoval stěžovatel Generální
finanční ředitelství. Stěžovatel popsal procesní postup žalovaného, jehož výsledkem bylo
sporované vyrozumění žalovaného. To bylo v žalobě považováno za rozhodnutí, jež je možné
napadnout žalobou. Tím byla ostatně stěžovatelem odůvodněna přípustnost žaloby. Dále měl
za to, že oproti závěrům uvedeným ve vyrozumění byly naplněny podmínky pro vyslovení
nicotnosti rozhodnutí odvolacího orgánu. Žalobním petitem se domáhal vyslovení nicotnosti
rozhodnutí odvolacího orgánu.
[11] Městský soud usnesením z 28. 11. 2017, čj. 3 Af 39/2017-9, vyzval stěžovatele, aby upřesnil,
jaké rozhodnutí žalobou napadá specifikací data jeho vydání, čísla jednacího a data doručení
a předložil jeho stejnopis. Stěžovatel 11. 12. 2017 městskému soudu sdělil, že žalobu podal
na základě vyrozumění žalovaného, v němž nebylo datum vydání. K datu doručení odkázal
stěžovatele na správní spis. Uvedl, že se s obsahem písemnosti seznámil nejpozději dne
30. 9. 2017. Prostřednictvím podnětu žalovanému se podle svých slov domáhal vyslovení
nicotnosti rozhodnutí odvolacího orgánu, ta byla doručována pouze správci konkursní podstaty
v průběhu řízení o konkursu a sám se s nimi seznámil dne 4. 6. 2013. Stěžovatel současně
k vyjádření připojil kopii vyrozumění žalovaného s tím, že kopie rozhodnutí odvolacího orgánu
nemá k dispozici.
[12] Podle §37 odst. 3 s. ř. s. mimo jiné „musí být z každého podání zřejmé, čeho se týká, kdo jej činí,
proti komu směřuje, co navrhuje, a musí být podepsáno a datováno“. Podle §71 odst. 1 s. ř. s. „žaloba kromě
obecných náležitostí podání (§37 odst. 2 a 3) musí obsahovat: a) označení napadeného rozhodnutí a den jeho
doručení nebo jiného oznámení žalobci, … c) označení výroků rozhodnutí, které žalobce napadá, d) žalobní body,
z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí
za nezákonné nebo nicotné,…f) návrh výroku rozsudku“.
[13] S přihlédnutím k obsahu žaloby vymezenému stěžovatelem je podle Nejvyššího správního
soudu zřejmé, že těžištěm argumentace stěžovatele v řízení o žalobě byla polemika s postupem
žalovaného, který odložil jeho podnět k vyslovení nicotnosti rozhodnutí odvolacího orgánu. Tato
polemika byla opřena o podrobnou argumentaci odůvodňující závěr stěžovatele, že žalovaný měl
naopak nicotnost rozhodnutí odvolacího vyslovit. Toho také výslovně označil za žalovaného,
považoval ho tedy za správní orgán, který rozhodl v posledním stupni (§69 s. ř. s.). Na základě
výzvy soudu k upřesnění, které rozhodnutí napadá, stěžovatel výslovně znovu odkázal
na vyrozumění, včetně uvedení data, kdy se s ním seznámil a připojil jeho kopii. Je tedy třeba
dovodit, že se stěžovatel domáhal pozitivního rozhodnutí žalovaného o jím zkoumané otázce.
Byť tomu zcela přesně neodpovídal petit žaloby, bylo z ní ve spojení s upřesněním zaslaným
soudu zřejmé, že konečným cílem stěžovatele bylo zvrácení „rozhodnutí“ žalovaného.
[14] Navíc z napadeného usnesení plyne, že se městský soud zabýval jak přípustností žaloby
proti vyrozumění žalovaného, tak ale i případnou přípustností žaloby na vyslovení nicotnosti
rozhodnutí odvolacího orgánu. Shledal důvody pro odmítnutí pro oba případy. I pokud tedy
stěžovatel skutečně zamýšlel podat primárně žalobu na prohlášení nicotnosti, městský soud
se k nemožnosti jejího projednání vyslovil také.
[15] Mezi dalšími námitkami stěžovatele je pak třeba za stěžejní považovat tu, že vyrozumění
žalovaného o vyřízení podnětu je rozhodnutím, proti kterému je přípustná žaloba. Námitka není
důvodná.
[16] Podle §65 s. ř. s. se může žalobou ve správním soudnictví domáhat ten, „kdo tvrdí, že byl
na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního
orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen "rozhodnutí")“,
… zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon
jinak“. Z uvedeného plyne, že aby bylo možné domáhat se zrušení vyrozumění žalovaného,
muselo by splňovat definiční znaky rozhodnutí. Muselo by tedy zakládat, měnit, rušit nebo
závazně určovat práva nebo povinnosti stěžovatele, resp. negativně se projevit v jeho právní sféře
(usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu z 21. 10. 2008, čj. 8 As 47/2005-86,
č. 1764/2009 Sb. NSS). O žádný z uvedených případů se však nejedná.
[17] Stěžovatel se domáhal vyslovení nicotnosti rozhodnutí odvolacího orgánu vydaných
za účinnosti zákona o správě daní a poplatků. Ten neznal institut nicotnosti, ale pouze
neplatnosti, fakticky však šlo o důsledek stejných vad, pro které je podle daňového řádu možné
vyslovit nicotnost. Neplatnost takového rozhodnutí správce daně je možné vyslovit
i po účinnosti daňového řádu (1. 1. 2011), avšak pouze z důvodů, pro které je na místě vyslovit
nicotnost (§105 daňového řádu ve spojení s §264 odst. 9 daňového řádu).
[18] Podle §105 odst. 5 daňového řádu „podnět, který neshledal správce daně oprávněným, odloží
a podatele o tom do 30 dnů vyrozumí“ (zvýraznění doplněno).
[19] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze 17. 2. 2012, čj. 5 Afs 61/2011-47, konstatoval,
že „správce daně zjišťuje a prohlašuje naplnění podmínek nicotnosti z úřední povinnosti. Na podnět osoby
zúčastněné na správě daní je pak nutno nahlížet jako na jakési upozornění správci daně, aby přezkoumal, zda
v podnětu označené rozhodnutí netrpí některou z vad zakotvených v §105 odst. 2 daňového řádu. Podnět
k prohlášení nicotnosti tedy nelze považovat za návrh na zahájení speciálního daňového řízení ani za opravný
prostředek, ať již řádný či mimořádný. Návrh na zahájení řízení a opravné prostředky jsou totiž procesními
instituty, které jsou v rukou účastníků řízení. Podnět k prohlášení nicotnosti lze přirovnat k podnětu osoby
zúčastněné na správě daní k nařízení přezkoumání rozhodnutí dle §121 odst. 4 daňového řádu, který
je považován za nápravný prostředek dozorčího práva, nikoli za opravný prostředek. Zatímco podání opravných
prostředků je ponecháno vlastní aktivitě účastníků, přičemž správní orgán nemůže tuto aktivitu nahradit,
v případě podnětu k prohlášení nicotnosti tomu tak není, neboť správce daně prohlašuje nicotnost i bez takového
podání. Z toho ovšem plyne, že osoba zúčastněná na správě daní nemá právní nárok na postup podle §105
odst. 1 daňového řádu a nemá ani právní nárok na to, aby správce daně nicotnost rozhodnutí prohlásil.
Neshledá-li správce daně podmínky pro prohlášení nicotnosti, podnět odloží a podatele o tom do 30 dnů vyrozumí.
Daňový řád pro tento úkon nepředepisuje žádné zvláštní formální náležitosti, a to ani písemnou formu“
(zvýraznění doplněno).
[20] Vyrozumění žalovaného o tom, že neshledal důvody pro vyslovení nicotnosti, nesplňuje
formální znaky rozhodnutí. Uvedené vyrozumění může být učiněno i neformálním způsobem.
[21] Vyrozumění žalovaného nesplňuje ani materiální znaky rozhodnutí, tedy není způsobilé
se projevit v právní sféře stěžovatele. V této souvislosti lze odkázat na závěry
usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu z 21. 9. 2010, čj. 7 Ans 5/2008-164,
č. 2181/2011 Sb. NSS. Uvedené usnesení, byť pro účely neplatnosti rozhodnutí v poměrech
zákona o správě daní a poplatků, konstatovalo, že „pokud finanční úřad podmínky pro ověření
neplatnosti neshledá a tuto skutečnost sdělí žadateli, nedochází tím k zásahu do jeho právní sféry. I kdyby
teoreticky bylo povinností finančního úřadu vydat rozhodnutí, kterým by zamítl návrh na ověření neplatnosti jako
nedůvodný, nebylo by takové rozhodnutí rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s., neboť by nezasáhlo do subjektivních
veřejných práv a povinností žadatele. Daňová povinnost totiž byla stanovena konečným způsobem platebním
výměrem, případně dodatečným platebním výměrem, přičemž právě tento výměr naposledy do právního postavení
daňového subjektu zasáhl“ (zvýraznění doplněno). Není důvodu, aby stejný závěr nebyl učiněn
i v poměrech daňového řádu a obdobného institutu nicotnosti rozhodnutí.
[22] Kromě skutečnosti, že vyrozumění žalovaného není rozhodnutím ani zásahem, nelze
postup žalovaného hodnotit ani jako nečinnost, jejímž důsledkem je nevydání rozhodnutí
o vyslovení nicotnosti rozhodnutí odvolacího orgánu. Je tomu tak zejména s ohledem na cíl
řízení o žalobě podle §79 s. ř. s. Tím je vydání rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Již shora
citovaná judikatura zdejšího soudu však zastává stanovisko, že n a vydání pozitivního
rozhodnutí o vyslovení nicotnosti není právní nárok, nelze se tak tohoto výsledku domáhat
cestou nečinnostní žaloby. Z povahy věci pak rozhodnutí o vyslovení nicotnosti nemůže
být osvědčením.
[23] Stěžovateli nebyla k dispozici ani žaloba zásahová podle §82 s. ř. s. Její podstatou je totiž
přímé zkrácení na právech žalobce takovým zásahem, který není rozhodnutím, byl-li zaměřen
přímo proti němu, nebo v důsledku takového zásahu bylo proti němu zasaženo. Nejvyšší
správní soud v rozsudku z 29. 8. 2018, čj. 8 Afs 98/2018-52, č. 3793/2018 Sb. NSS, konstatoval,
že „na zahájení přezkumného řízení dle §121 a násl. daňového řádu, není právní nárok. Nezahájením
přezkumného řízení tak nelze zasáhnout do práv daňového subjektu“. Tyto závěry jsou plně aplikovatelné
i na sdělení správního orgánu o odložení podnětu k vyslovení nicotnosti, neboť stejně jako
u přezkumného řízení jde v případě vyslovení nicotnosti o dozorčí a nikoliv opravný prostředek,
jak je blíže vyloženo níže v bodu [26]. Sdělení o odložení podnětu tak nemůže být ani předmětem
zásahové žaloby, neboť jím nedochází k dotčení jakýchkoli práv (bod [21] tohoto rozsudku).
[24] Městský soud tak posoudil povahu vyrozumění žalovaného v souladu s ustálenou
judikaturou, když je nebylo možné považovat za rozhodnutí, proti němuž by bylo možné
se bránit cestou žaloby podle §65 s. ř. s. Výsledkem řízení, je-li žalobou napaden úkon správního
orgánu, který není rozhodnutím, je odmítnutí žaloby pro nepřípustnost podle §46 odst. 1 písm. d)
ve spojení s §70 písm. a) s. ř. s.
[25] Přestože těžištěm rozhodnutí městského soudu bylo posouzení vyrozumění žalovaného
a v tomto směru byly závěry městského soudu zákonné a pro jeho rozhodnutí postačující,
považuje Nejvyšší správní soud za vhodné vyjádřit se i k námitkám stěžovatele směřujícím proti
závěru o nepřípustnosti žaloby, pokud by se jednalo o žalobu na prohlášení nicotnosti odvolacího
orgánu.
[26] Podmínkou pro podání žaloby proti rozhodnutí je podle §68 písm. a) s. ř. s. vyčerpání
řádných opravných prostředků v řízení před správním orgánem, připouští-li je zvláštní zákon.
Totéž platí v případě, že jediným důvodem pro podání žaloby je tvrzená nicotnost
napadeného „rozhodnutí“ (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu z 12. 3. 2013,
čj. 7 As 100/2010-65, č. 2837/2013 Sb. NSS). Za podmínku pro podání žaloby proti rozhodnutí
správního orgánu však nelze považovat vyčerpání možnosti podat podnět k vyslovení nicotnosti
příslušného rozhodnutí nadřízeným orgánem. Ten totiž není řádným ani opravným prostředkem,
jedná se pouze o prostředek dozorčí. Na vydání rozhodnutí o vyslovení nicotnosti ostatně není
právní nárok a nadřízeným správním orgánem může být vyslovena nicotnost i bez návrhu.
Ze zákonného znění plyne, že podmínkou pro podání žaloby je vyčerpání takových prostředků
ochrany práva, jež jsou k dispozici jeho účastníkům, nikoli i správnímu orgánu.
[27] Odkazoval-li v tomto směru stěžovatel na rozsudky zdejšího soudu z 3. 6. 2010,
čj. 2 As 10/2010-22, nebo z 12. 8. 2010, čj. 9 As 25/2010-44, nesprávně je interpretoval.
Argumentace Nejvyššího správního soudu směřovala pouze k nutnosti vyčerpat řádné opravné
prostředky podle předpisů správního práva. Teprve po vyčerpání takových opravných prostředků
ve správním řízení může následně soud posoudit případnou nicotnost správního rozhodnutí,
pokud tak neučinil správní orgán v odvolacím řízení, ačkoli tak učinit měl z úřední povinnosti.
Uvedená rozhodnutí nelze chápat tak, že by podnět k vyslovení nicotnosti byl prostředkem, jehož
vyčerpání je nutné k tomu, aby bylo možné podat žalobu podle §65 s. ř. s. S doručením
vyrozumění žalovaného o podnětu rovněž nelze spojovat jakékoli účinky pro účely posouzení
žaloby jako včasně podané. Tyto účinky stěžovatel dovozuje z rozsudku zdejšího soudu
ze 17. 3. 2005, čj. 7 Afs 17/2005-42, činí tak však rovněž nesprávně. Zdejší soud v citované
věci pouze konstatoval to, že žaloba musí být doručena ve lhůtě podle §72 odst. 1 s. ř. s.,
aby se nicotností tvrzenou v žalobě zabýval. To se v citované věci nestalo. Jiný závěr
z uvedeného rozhodnutí dovodit nelze. Lze tak učinit dílčí závěr, že běh lhůty pro podání žaloby
podle §65 s. ř. s. není podmíněn předchozím využitím možnosti podat podnět k vyslovení
nicotnosti rozhodnutí. Logickým důsledkem takového závěru je, že nelze běh lhůty spojovat
s doručením vyrozumění správního orgánu o tom, že důvody vyslovení nicotnosti shledány
nebyly.
[28] Lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí počíná běžet podle §72 odst. 1 s. ř. s.
od doručení písemného vyhotovení takového rozhodnutí. Bez ohledu na to, zda se lhůta pro
podání žaloby měla odvíjet již od okamžiku doručení tehdejšímu správci konkurzní podstaty
stěžovatele nebo až od případně pozdějšího okamžiku doručení stěžovateli, je nesporné,
že stěžovatel se s rozhodnutími odvolacího orgánu seznámil 4. 6. 2013. I kdyby tak lhůta
k podání žaloby proti rozhodnutím odvolacího orgánu byla počítána od okamžiku seznámení
stěžovatele s rozhodnutím, byla by nyní podaná žaloba podána opožděně. Byl by tedy dán důvod
pro odmítnutí žaloby pro opožděnost podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[29] Nedůvodná je i další dílčí část námitky spočívající v tom, že z dřívějších soudních
rozhodnutí není patrné, že by se nicotností rozhodnutí odvolacího orgánu zabývala, a není tak
dána překážka věci rozhodnuté. Není povinností krajského soudu nebo Nejvyššího správního
soudu výslovně konstatovat, že nicotnost neshledaly. Úkolem soudu je posoudit namítané vady
a ty nenamítané např. tehdy, kdy jsou takového charakteru, že rozhodnutí je nicotné (§75 odst. 2
věta první a §76 s. ř. s., resp. §109 odst. 4 s. ř. s). Ve vztahu k rozhodnutím odvolacího
orgánu bylo napadeným usnesením správně posouzeno, že v minulosti již tato rozhodnutí
soudy přezkoumána byla (rozsudky zdejšího soudu ve věcech sp. zn. 7 Afs 135/2005
a sp. zn. 7 Afs 134/2005), pročež byla dána překážka věci rozhodnuté podle §46 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. Stěžovatel ani nezpochybňoval, že již přezkum v minulosti proběhl, pouze uváděl,
že to nebyl on, kdo jej inicioval, ale správce konkursní podstaty v rámci oprávnění podle zákona
o konkursu a vyrovnání, a že z napadených rozhodnutí není patrné, zda se soudy z moci úřední
zabývaly i nicotností napadaných rozhodnutí. Na podstatě realizace soudního přezkumu
uvedených rozhodnutí a založení tak uvedené překážky řízení to však ničeho nemění, a to i pro
účely posouzení námitky nyní stěžovatelem uplatněné. Je totiž jedno, kdo soudní přezkum
vyvolal a zda se soudy výslovně vyjádřily k tomu, že se zabývaly i možnou nicotností. Takovou
povinnost mají, a pokud nicotnost neshledají, nemají povinnost to v odůvodnění výslovně uvádět
(rozsudek Nejvyššího správního soudu z 28. 4. 2004, čj. 1 Azs 12/2003-48, č. 319/2004 Sb. NSS).
[30] Meritorními námitkami směřujícími proti rozhodnutím odvolacího orgánu zmiňovanými
v bodu [5] tohoto rozsudku se Nejvyšší správní soud nemůže v projednávané věci zabývat.
K tomu lze odkázat například na následující závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního
soudu z 5. 1. 2006, čj. 2 As 45/2005-65): „rozsah přezkumu rozhodnutí krajského soudu je z povahy věci
vymezen povahou a obsahem přezkoumávaného rozhodnutí - jedná-li se o rozhodnutí, kterým se (jako je tomu
v případě stěžovatele, jehož žaloba byla odmítnuta pro opožděnost) končí řízení před krajským soudem z důvodu,
že není splněna předepsaná procesní, tedy zjednodušeně řečeno „vstupní“ a ve své podstatě formální podmínka věcné
projednatelnosti žaloby, aniž by se zabývalo meritem, tedy vlastním věcným obsahem žaloby, je na Nejvyšším
správním soudu, aby v mezích rozsahu a důvodů kasační stížnosti (resp. nad rámec těchto mezí v limitech daných
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) přezkoumal rozhodnutí krajského soudu z hlediska toho, zda tento soud správně
posoudil nesplnění této „vstupní“ podmínky. Zabývání se meritem by znamenalo vybočení z přezkumné role,
kterou Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti hraje, a tedy překročení pravomocí, jež jsou mu zákonem
v řízení o kasační stížnosti svěřeny“.
[31] Městský soud tak žalobu odmítl v souladu se zákonem.
IV. Závěr a náklady řízení
[32] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, proto ji zamítl
(§110 odst. 1 s. ř. s. in fine).
[33] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve shodě s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s., neboť žalobce ve věci neměl úspěch a žalovaný žádné náklady řízení nevynaložil.
Pokud žalovaný požadoval náhradu paušální částky ve výši 300 Kč podle §1 odst. 1 a 3 písm. a)
vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě
nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a
exekučního řádu, pak uvedená ustanovení na řízení ve správním soudnictví nedopadají.
Tento závěr zaujal Nejvyšší správní soud již v rozsudku z 25. 8. 2016, čj. 6 As 135/2015-79,
č. 3344/2016 Sb. NSS. Pro uložení povinnosti neúspěšnému účastníkovi řízení nahradit
uvedenou částku žalovanému podle zásady úspěchu ve věci by bylo třeba, aby žalovaný prokázal
důvodné vynaložení nákladů v jím požadované výši. To se v projednávané věci nestalo.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 25. června 2020
Petr Mikeš
předseda senátu