ECLI:CZ:NSS:2020:9.AS.272.2018:55
sp. zn. 9 As 272/2018 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: D. A., zast.
Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému:
Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125, Pardubice, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 2. 2018, č. j. KrÚ 13505/2018/ODSH/13, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze
dne 21. 6. 2018, č. j. 52 A 64/2018 – 76,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora
označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích (dále jen
„krajský soud“), kterým byla jako nedůvodná podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba
proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání
stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Pardubice ze dne 29. 11. 2017, č. j. OSA/P-
3100/P15-D/139 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“).
[2] Prvostupňovým rozhodnutím byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání dvou přestupků
(dle úpravy platné do 30. 6. 2017 správních deliktů) dle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním
provozu), ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o silničním provozu“),
kterých se dopustil tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s §10 zákona o silničním
provozu nezajistil, aby při užití vozidla tovární značky Seat, registrační značky X, na pozemní
komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích
stanovené tímto zákonem. Konkrétně dle výroku I. dne 18. 8. 2014 minimálně od 19.12 hod do
19.17 hod bylo výše uvedené vozidlo zaparkováno v ulici Karla IV. poblíž domu č. p. 2590 v
Pardubicích v rozporu s dopravní značkou B28 (zákaz zastavení), a dle výroku II. dne 21. 8. 2014
minimálně od 17.53 hod do 17.58 hod bylo výše uvedené vozidlo zaparkováno v ulici Karla IV.
poblíž domu č. p. 2590 v Pardubicích v rozporu s dopravní značkou B28 (zákaz zastavení), čímž
se nezjištěný řidič dopustil přestupků dle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu v
návaznosti na §4 písm. c) téhož zákona. Ve společném řízení byla stěžovateli jako provozovateli
vozidla uložena pokuta ve výši 2 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
[3] Věc je před Nejvyšším správním soudem projednávána poté, co NSS rozsudkem ze dne
3. 8. 2017, č. j. 9 As 346/2016-56, zrušil v pořadí první rozsudek krajského soudu ze dne
25. 7. 2016, č. j. 52 A 30/2016-115, jakož i rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 1. 2016,
č. j. KrÚ 3328/2016/ODSH/13, pro nedostatečně specifikované místo spáchání správních
deliktů ve výroku prvostupňového rozhodnutí a pro nedostatečné odůvodnění uložené sankce
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[4] Krajský soud nepostoupil NSS vznesenou námitku podjatosti vůči předsedovi senátu
JUDr. Dvořákovi, ale postupoval dle §15b odst. 2 a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř. “), a k úkonu nepřihlédl, neboť šlo
o opakovaně uváděné námitky podjatosti, které judikatura NSS již dříve vyhodnotila jako
obstrukční a nedůvodné. Rozhodl ve věci meritorně s tím, že proti danému postupu může
zástupce stěžovatele podat kasační stížnost.
[5] Byly splněny podmínky pro zahájení řízení o přestupcích ve smyslu §125f odst. 4 písm.
b) zákona o silničním provozu, tj. správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele
přestupku, což potvrdil i NSS v předchozím zrušujícím rozsudku a krajský soud nemá důvod
se od těchto závěrů odchýlit. Správní orgány se musí pokusit zjistit přestupce pouze v případě,
mají-li k tomu reálnou příležitost (na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo jiných
skutkových okolností). Stěžovatel k výzvě označil za řidiče J. R., ten se k nařízenému ústnímu
jednání nedostavil, ačkoli mu bylo předvolání řádně doručeno, správní orgán poté řízení zastavil.
Platná právní úprava neukládá správnímu orgánu, aby k nařízenému jednání předvolával
i stěžovatele.
[6] Soud neuvěřil novým tvrzením stěžovatele, že požadovanou částku neuhradil, protože
„věděl“, že jím provozované vozidlo v ulici Jindřišská s určitostí on ani nikdo jiný nezaparkoval.
Nic mu nebránilo v tom, aby on sám na danou situaci ihned reagoval a uplatnil toto tvrzení
v odpovědi na výzvu správního orgánu. Navíc, ani v žalobě stěžovatel nevysvětlil, proč mění svá
tvrzení, když původně označil jako řidiče J.R., následně však začal tvrdit, že vozidlo řídil on.
Tvrzení považuje za účelová, nevěrohodná, obstrukční a zneužívající platnou právní úpravu.
[7] Výše sankce byla řádně odůvodněna, včetně odkazů na konkrétní ustanovení zákona
o silničním provozu i vymezení rozmezí pokuty za konkrétní přestupek. Bylo reflektováno
množství, frekvence i závažnost protiprávního jednání stěžovatele. Uložená pokuta byla
uprostřed zákonné sazby, přičemž zákonné rozmezí činí 1 500 Kč až 2 500 Kč a ani horní
hranice zjevně nepřekračuje bagatelní částku. Obsáhlé odůvodnění není v jednoduchých věcech
potřeba.
[8] Výrok prvostupňového rozhodnutí splňuje všechny zákonem požadované náležitosti
a není pravda, že v něm nebylo uvedeno, o jaké porušení právních povinností se v případě
daných přestupků jednalo. Správní orgán sice odkazuje na §10 zákona o silničním provozu,
avšak přímo cituje porušení právní povinnosti uvedené v §10 odst. 3 daného zákona. Pouhé
neuvedení odstavce nemůže mít za následek nesrozumitelnost prvostupňového rozhodnutí.
Ostatně, v průběhu celého dosavadního řízení byly stěžovatelem uváděny konkrétní věcné
námitky směřující k popření uvedené konkrétní zákonné povinnosti.
[9] Krajský soud nesouhlasí s žalobním tvrzením, že odpovědnost za přestupky nebyla
objektivní, ale subjektivní, vzhledem k datu nabytí účinnosti zákona č. 183/2017 Sb.,
kterým došlo k vypuštění zavinění ze skutkové podstaty přestupků. Dnem 1. 7. 2017 došlo
k nabytí účinnosti zákona č. 183/2017 Sb., přičemž v §125f odst. 3 daného zákona bylo nově
stanoveno, že k odpovědnosti fyzické osoby za přestupek dle odstavce 1 se nevyžaduje zavinění. U zmíněných
přestupků šlo tedy o objektivní odpovědnost.
[10] O nenaplnění materiálního znaku přestupku by bylo možné uvažovat pouze tehdy, pokud
by stupeň škodlivosti činu pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální
znaky určité skutkové podstaty, nedosáhl stupně odpovídajícího dolní hranici typové
nebezpečnosti činu. O takový případ se však v projednávané věci zjevně nejednalo. Stěžovatel
porušil povinnost stanovenou v §10 odst. 3 zákona o silničním provozu nerespektováním
dopravní značky B28 (zákazu zastavení). Parkování v takovém prostoru bylo nepochybným
porušením povinností řidiče i pravidel provozu na pozemních komunikacích.
[11] Ve správním řízení byla odstraněna nejasnost týkající se vymezení místa spáchání
přestupků, a to za součinnosti s Městskou policií Pardubice, která uvedla, že poloha vozidla byla
automaticky snímána signálem GPS při zadávání přestupku strážníkem do mobilního telefonu
nebo tabletu přes mobilní aplikaci; došlo k tříštění signálu v tomto vnitrobloku, tudíž k nepřesné
lokaci místa stání vozidla, ačkoli se jednalo o shodné místo parkování v rozporu s dopravní
značkou B28 (zákazu zastavení) v ulici Karla IV. poblíž domu č. p. 2590 v Pardubicích.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[12] Stěžovatel brojí proti rozsudku krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřazuje
pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Rozsudek opakovaně označuje za nepřehledný
a v mnoha částech nepřiléhavý na projednávanou věc.
[13] Krajský soud nepostoupil námitku podjatosti k NSS, ač tak měl učinit. Navíc
ji ani nezohlednil. Ačkoli v minulosti NSS námitku podjatosti vznesenou zástupcem stěžovatele
vůči JUDr. Dvořákovi vyhodnotil jako nedůvodnou, zástupce stěžovatele uvedl v nyní
projednávané věci nové důvody podjatosti, které, současně s pokračujícím jednáním soudce,
považuje za důvod podjatosti. Pokračující jednání nabývá na intenzitě, a proto i v minulosti
nedůvodná námitka může být po delší době důvodná. Ostatně, jedno rozhodnutí NSS
neznamená, že jiný senát či soud by obdobnou námitku nevyhodnotil odlišně. Nerozhodnutím
o této námitce došlo k zasažení práva na spravedlivý proces (práva na zákonného soudce),
neboť došlo k vyloučení této otázky z přezkumu.
[14] Věc rozhodoval zjevně podjatý soudce. V napadeném rozsudku opět zcela nedůvodně
uvádí údaje o zástupci stěžovatele, které nemají na posouzení věci vliv, což svědčí o neférovosti
procesu a neobjektivitě soudce. Soudce je vůči zástupci zaujatý, jak vyplývá z narážek obsažených
v rozsudku.
[15] Není sporné, že stěžovatel nebyl řádně vyzván k úhradě určené částky, neboť výzva
se nevztahovala k jednání, které bylo předmětem řízení (parkování na ulici Karla IV.),
ale k parkování na ulici Jindřišská. Dle krajského soudu měl stěžovatel reagovat ihned na výzvu
k úhradě částky, nikoli až následně v žalobě. Právní řád však nepředpokládá, že by se stěžovatel
na výzvu k úhradě vyjadřoval ke skutku samému. Navíc jde o ryze právní otázku, a to,
zda se popis místa obsažený ve výzvě musí shodovat se skutečným místem spáchání přestupku,
tedy místem vymezeným ve výroku rozhodnutí. Tím není nijak dotčeno právo správního orgánu
místo v průběhu řízení upřesnit. Změnu místa z Jindřišská 801 na Karla IV. 2590 nelze považovat
za zpřesnění, ale za odlišnou specifikaci. Vymezení správného místa protiprávního jednání je
obligatorní náležitostí výzvy k úhradě částky dle §125h odst. 4 zákona o silničním provozu,
která v daném případě splněna nebyla. Vydáním výzvy k úhradě určené částky za jiný přestupek,
než za který byl uznán vinným, byl stěžovatel zkrácen na svých právech.
[16] K výtce soudu, že stěžovatel nevysvětlil, proč mění svá tvrzení, když nejprve označil
za řidiče R. a následně uvedl, že vozidlo řídil on, je třeba uvést, že osoba řidiče vozidla je v řízení
o přestupku provozovatele vozidla zcela irelevantní a nesouvisí s tím, zda vozidlo bylo či nebylo
zaparkováno v ulici Jindřišská.
[17] Nebyly splněny podmínky pro zahájení řízení o přestupku provozovatele vozidla,
neboť správní orgán pouze formálně zahájil řízení vůči označenému řidiči, a přes dostatek
pokladů pro rozhodnutí o jeho vině a množství důkazů, které mohl provést, zjevně účelově
a neoprávněně řízení zastavil. Nesouhlasí s názorem krajského soudu, že po nedostavení
se přestupce k ústnímu jednání není správní orgán povinen v řízení pokračovat. Správní orgán má
právo přestupek projednat i v nepřítomnosti přestupce a povinnost prokázat skutkový stav.
[18] Nepřezkoumatelnost stanovení výše sankce odstranily správní orgány pouze jejím
selektivním odůvodněním, tj. odkazem na jednu přitěžující okolnost (tvrzenou recidivu),
která navíc nebyla prokázána. Naopak nebylo přihlédnuto k polehčujícím okolnostem zřejmým
ze spisu, tj. že protiprávním jednáním nevznikla žádná škoda, že se jednalo o první porušení
povinnosti stanovené v §10 odst. 3 zákona o silničním provozu a že nedošlo k přímému
ohrožení bezpečnosti či plynulosti silničního provozu. Měl také zvážit celkovou délku řízení (čtyři
roky), přičemž sankce ukládána po takové době, když se stěžovatel v mezidobí obdobného
protiprávního jednání již nedopustil, nemá žádný účel. Nadto nepovažuje výši uložené sankce
za bagatelní.
[19] Výrok správního orgánu byl formulován nezákonně, neboť porušené zákonné ustanovení
(§10 zákona o silničním provozu) je rozděleno na pět odstavců a umožňuje alternativní výklad.
Nelze přezkoumat, zda správní orgán skutečně učinil závěr o naplnění dané skutkové podstaty
zákonně, když netvrdí porušení právě §10 odst. 3 zákona o silničním provozu. Odkaz
na příslušné právní ustanovení je však obligatorní náležitostí výroku rozhodnutí. Na tom nemění
nic skutečnost, že správním orgánem bylo opsáno zákonné znění skutkové podstaty, kterou měl
stěžovatel naplnit. Porušení konkrétní zákonné povinnosti bylo třeba více specifikovat.
[20] Při posuzování údajného přestupku provozovatele vozidla mělo být zkoumáno i jeho
zavinění, neboť novela zákona č. 183/2017 Sb. nemohla nabýt účinnosti dne 1. 7. 2017,
protože nebyly splněny podmínky pro zkrácení legisvakanční doby. Rozsudek krajského soudu
považuje v této části za nepřezkoumatelný, neboť z něj nelze zjistit, proč tuto žalobní námitku
považoval za nedůvodnou. Požaduje aplikaci příznivější právní úpravy v souladu s čl. 40 odst. 6
Listiny základních práv a svobod.
[21] Krajský soud tvrdí, že výše sankce je řádně odůvodněna, ačkoli zcela pomíjí, že ani jedno
ze zákonných ustanovení obsažených ve výroku rozhodnutí neobsahuje žádné právní pravidlo
pro výměru sankce - §125c odst. 3 zákona o silničním provozu stanoví, že pro přestupek není
vyžadováno zavinění a §125c odst. 4 písm. f) daného zákona neexistuje. Rozsudek je v dané části
nepřezkoumatelný, a to i s ohledem na odůvodnění správního orgánu na střed zákonné sazby,
neboť nelze zjistit, dle jakého právního ustanovení byla sankce ukládána.
[22] Správní orgány nesprávně posoudily materiální aspekt přestupku, neboť v daném případě
nedošlo k porušení zákonem chráněného zájmu (nemohlo dojít ke škodám na majetku či zdraví
osob) zaparkováním vozidla v zapadlém prostorném dvorku, na kterém nebyla jiná vozidla
či osoby, a to po dobu pěti minut. Existují případy, kdy protiprávní jednání vykazuje všechny
formální znaky přestupku, ale postrádá materiální aspekt, což je posuzovaný případ. Krajský soud
tyto argumenty nijak nevyvrátil.
[23] Stěžovateli není jasná souvislost materiálního aspektu přestupku s tvrzením krajského
soudu, že jde o objektivní odpovědnost provozovatele vozidla, kdy se nezkoumá zavinění. Dále
krajský soud tvrdí, že materiální aspekt byl naplněn, neboť stěžovatel porušil povinnost
stanovenou v §10 odst. 3 zákona o silničním provozu, když řidič jím provozovaného vozidla
nerespektoval dopravní značku B 28. Tento argument však není srozumitelný, neboť i v případě
porušení §10 odst. 3 citovaného zákona je k vyslovení viny vyžadován materiální aspekt.
Ostatně, on nerozporuje parkování v prostoru se zákazem zastavení, ale rozporuje materiální
aspekt daného přestupku.
[24] Změnu názoru správního orgánu, který nejprve považoval podklady za jednoznačně
prokazující, že vozidlo stálo v ulici Jindřišská a následně za jednoznačně prokazující umístění
v ulici Karla IV., považuje stěžovatel za nepřezkoumatelnou a neodůvodněnou. Nebylo
vysvětleno, jak mohly identické podklady vést ke dvěma odlišným skutkovým zjištěním. Krajský
soud ke specifikaci místa pouze uvedl, že se pozemek nachází ve vnitrobloku, v jehož blízkosti
jsou obě zmíněné ulice. Z takové úvahy však nelze přezkoumat, o kterou z nich se jednalo,
což ostatně nelze ani z podkladů pro rozhodnutí.
[25] Z výše uvedených důvodů navrhuje rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit
k dalšímu řízení.
[26] Ve vyjádření žalovaný odkazuje na své rozhodnutí a vyjádření k žalobě. Plně
se ztotožňuje s napadeným rozsudkem. K námitce podjatosti cituje usnesení Ústavního soudu
ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. II. ÚS 978/18. Rozporuje tvrzení stěžovatele uváděná v průběhu
celého řízení k důvodům nezaplacení výzvy k úhradě určené částky i to, že nemohl podat
vysvětlení, neboť na něj nemá dle žádného předpisu právo. Upozorňuje, že stěžovatel se během
jednoho týdne dopustil dvou přestupků, které byly projednány ve společném řízení, což bylo
zohledněno při výměře pokuty. Stěžovatel několikrát změnil svou výpověď o tom, kdo byl
řidičem vozidla v době spáchání přestupku, což do dnešního dne není jasné, a proto správně bylo
zahájeno řízení o přestupku provozovatele vozidla. Naplnění materiálního aspektu považuje
za jednoznačné také proto, že se nejedná o zapadlý dvorek, jak uvádí stěžovatel, nýbrž o jedinou
přístupovou komunikaci k celému vnitrobloku, několika hřištím a obchodu. K upřesnění místa
spáchání přestupků požádal prvostupňový orgán o součinnost Městskou policii Pardubice,
která vzniklou nejasnost objasnila i doložila do spisu, z čehož bylo následně při rozhodnutí
vycházeno. Navrhuje kasační stížnost zamítnout.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[27] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. Přezkoumal napadený
rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněného důvodu, ověřil,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[28] Soud se předně zabýval námitkou zmatečnosti řízení před krajským soudem,
kterou stěžovatel spatřoval v tom, že soudce JUDr. Dvořák rozhodoval ve věci i poté, co proti
němu byla vznesena námitka podjatosti, kterou nepostoupil k projednání NSS.
[29] Námitka podjatosti byla v řízení před krajským soudem zhodnocena a řádně
vypořádána. Námitku shodného znění uplatněnou zástupcem stěžovatele vůči
JUDr. Dvořákovi NSS opakovaně vyhodnotil jako nedůvodnou (viz usnesení ze dne 25. 5. 2017,
č. j. Nao 175/2017 - 162, ze dne 28. 3. 2017, č. j. Nao 122/2017 - 136, či ze dne 30. 3. 2017,
č. j. Nao 118/2017 - 145). Neochota zástupce stěžovatele akceptovat pravomocná a konzistentní
rozhodnutí soudů svědčí o účelovosti jeho jednání, což potvrzuje i Ústavní soud v usnesení
ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. II. ÚS 978/18. Namítaná vzrůstající intenzita tvrzeného jednání
je v projednávané věci lichá. V judikatuře bylo osvětleno, že uváděné námitky nejsou ze své
podstaty důvodem pro podjatost soudce, a proto je intenzita či dlouhodobost tvrzeného jednání
bezpředmětná.
[30] Stěžovatel současně tvrdil, že uvedl nové důvody podjatosti soudce, které musely být
projednány nadřízeným soudem, konkrétní důvody však neuvádí. Soud dle obsahu spisu
(viz č. l. 43 soudního spisu) ověřil, že žádné nové důvody netvrdil. Postup krajského soudu
dle §15b odst. 3 o. s. ř. byl v souladu se zákonem. Ve věci nerozhodoval podjatý soudce.
[31] NSS k několika námitkám nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu uvádí,
že se jedná se o srozumitelné rozhodnutí opřené o dostatek relevantních důvodů. Je z něj zřejmé,
proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Krajský soud nemusel volit
cestu vypořádání se s každým dílčím argumentem, naopak proti žalobě postavil právní názor,
v jehož konkurenci žalobní body jako celek neobstojí (viz rozsudek NSS ze dne 11. 6. 2015,
č. j. 10 Afs 18/2015 - 48). Jak uvedl Ústavní soud, „není porušením práva na spravedlivý proces,
jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek,
pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak,
že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ [nález ze dne 12. 2. 2009,
sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247), bod 68].
[32] Rozhodnutí o zastavení řízení o přestupku nebylo předčasné. Předvolání si označený řidič
nevyzvedl a bylo mu doručeno fikcí (viz č. l. 35 správního spisu). K ústnímu jednání se bez
omluvy nedostavil a pro nedostatek důkazů svědčícím spáchanému přestupku bylo řízení
dle §76 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů,
zastaveno. Správní orgán prvního stupně učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku,
přičemž nezahájil řízení o přestupku, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení
proti dané osobě. S ohledem na závěry vyplývající z ustálené judikatury NSS (viz rozsudky ze dne
20. 2. 2019, č. j. 6 As 155/2018 - 18, ze dne 20. 9. 2016, č. j. 6 As 239/2015 - 31 či ze dne
22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 - 46) má soud za to, že byly splněny podmínky pro vedení
správního řízení o přestupku provozovatele vozidla.
[33] Odůvodnění výše sankce netrpí nedostatky. Z judikatury NSS (viz např. rozsudek ze dne
12. 3. 2015, č. j. 9 As 100/2014-27) vyplývá, že ukládání sankcí za přestupky, a tudíž
i rozhodování o jejich výši, se děje ve sféře správního uvážení (diskrečního práva správního
orgánu), tedy zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených
hranicích, resp. volit některé z možných řešení, které zákon dovoluje. Prvostupňový orgán
zohlednil všechny rozhodné skutečnosti a zákonná kritéria. V souladu s §125c odst. 4 písm. f)
zákona o silničním provozu bylo možno za uvedený přestupek uložit pokutu v rozmezí
od 1 500 Kč do 2 500 Kč. Správní orgán vysvětlil, že stanovil pokutu uprostřed zákonné sazby,
bez pochyb se tedy jedná o pokutu ve výši 2 000 Kč, přičemž jako přitěžující okolnost zohlednil
opakované spáchání daného přestupku. Nebyla uložena nejvyšší možná sankce, její výše je
přiměřená.
[34] Namítané polehčující okolnosti nebyly správním orgánem zohledněny, neboť ze spisu
jednoznačně plyne, že nešlo o první porušení zákonné povinnosti (bylo vedeno společné řízení
o dvou přestupcích). Budoucí délka řízení takovou okolností není.
[35] NSS nesdílí argumentaci, dle které by měla být pokuta snížena z důvodu, že nedošlo
k přímému ohrožení jiných účastníků silničního provozu, vzniku škody atp. Přestupek spočívá
v jednání provozovatele motorového vozidla, nikoliv v jednání řidiče, přičemž protiprávní
jednání nemělo základ v jízdě vozidla, ale v jeho špatném parkování. Přístup zastávaný
stěžovatelem by navíc vedl k nutnosti zrušení téměř každého rozhodnutí o uložení pokuty,
neboť správní orgán nemůže tušit, na kterou polehčující okolnost bude účastník řízení po uložení
pokuty (v daném případě až v soudním řízení) poukazovat. Množina těchto okolností může být
velmi široká a výklad stěžovatele by na správní orgány kladl nepřiměřené nároky (viz rozsudek
NSS ze dne 25. 10. 2016, č. j. 7 As 181/2016 - 34). Určení, zda je uložená sankce bagatelní
či nikoli, není v daném případě důležité, ostatně stěžovatel v průběhu řízení ani neuvedl, z jakých
důvodů by to mělo být pro posouzení relevantní.
[36] Tvrzení, že výrok prvostupňového rozhodnutí neobsahuje žádné zákonné ustanovení
pro výměru sankce, neboť §125f odst. 3 odkazuje na zavinění u přestupku a §125c odst. 4 písm.
f) zákona o silničním provozu neexistuje, je nepravdivé. Prvostupňovým orgánem byla uložena
sankce v souladu s §125f odst. 3 a §125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu. Správní
delikty (přestupky) byly spáchány dne 18. 8. 2014 a 21. 8. 2014, prvostupňový orgán za ně uložil
sankci dle zákona platného v dané době, tj. do 6. 11. 2014. Ustanovení §125f odst. 3 uvedeného
zákona upravuje, že se za správní delikt uloží pokuta, §125c odst. 4 písm. f) určuje rozmezí
sankce za daný správní delikt.
[37] Následně soud hodnotil námitku porušení §125h zákona o silničním provozu,
které stěžovatel spatřuje v nesprávném popisu skutku ve výzvě k uhrazení určené částky. Výzvou
dle §125h téhož zákona ještě nedochází k zahájení správního řízení, což NSS osvětlil v rozsudku
ze dne 24. 7. 2019, č. j. 6 As 78/2019-45: „Při vydání výzvy dle ustanovení §125h odst. 1 zákona
o silničním provozu ke sdělení totožnosti řidiče nebo k úhradě určené částky přitom ještě není vedeno správní řízení
o správním deliktu provozovatele motorového vozidla podle ustanovení §125f odst. 1 zákona o silničním provozu,
ale fakticky jsou pouze zjišťovány informace o údajném řidiči motorového vozidla a pachateli přestupku podle
ustanovení §125c zákona o silničním provozu.“ Zákonná úprava této výzvy není příliš detailní,
ale je zřejmé, že jejím účelem je procesní ekonomie a možnost odložení věci ve prospěch
stěžovatele, proto nemohou být kladeny příliš vysoké nároky na její přesnost (ačkoliv precizní
specifikace skutku je samozřejmě žádoucí již ve výzvě). Skutek je detailně posuzován teprve
následně v průběhu správního řízení, čemuž se provozovatel může bránit. Nejvyšší správní soud
je proto toho názoru, že dílčí nedostatek výzvy, který byl následně během řízení napraven,
nemůže způsobit nezákonnost této výzvy ani rozhodnutí správního orgánu.
[38] To ostatně vyplývá též z rozsudku NSS ze dne 18. 4. 2019, č. j. 1 As 26/2019 - 26, jež
dále řeší možnosti postupu stěžovatele, pokud nesouhlasí s obsahem výzvy „Pokud má provozovatel
vozidla za to, že byl delikt spáchán na jiném místě, popř. že se vůbec nestal, a nehodlá z tohoto důvodu na výzvu
k uhrazení určené částky reagovat, nezbývá mu, než částky neuhradit, vyčkat na zahájení správního řízení,
ve kterém tuto námitku může účinně uplatnit. Zákon o silničním provozu totiž správnímu orgánu nedává žádnou
možnost, jak v této ‚předprocesní‘ fázi vydané výzvy provozovateli vozidla změnit či zrušit a namísto nich
(po překvalifikování jednání) vydat jinou výzvu.“ V daném případě se sice jednalo o odlišnou situaci,
kdy byl skutek ve výzvě špatně právně kvalifikován, avšak oba případy spojuje následná úprava
specifikace přestupku. Zásadní je jednak mít možnost se změně bránit (tato podmínka byla
v případě stěžovatele jednoznačně splněna již výzvou k vyjádření k podkladům rozhodnutí)
a jednak finální znění výroku správního rozhodnutí. S úhradou částky stěžovatel nesouhlasil,
ve věci následně bylo zahájeno správní řízení, ve kterém námitku nesprávné kvalifikace deliktního
jednání úspěšně uplatnil jako účinnou procesní obranu. V následném řízení prvostupňový orgán
ve výroku rozhodnutí uvedl správnou ulici, v níž došlo k přestupku. Nejvyšší správní
soud shledal tuto námitku nedůvodnou (srov. rozsudek NSS ze dne 6. 9. 2019,
č. j. 5 As 341/2018 - 42).
[39] Tvrzení stěžovatele, že v případě výzvy k úhradě s uvedením místa spáchání přestupku
v ulici Karla IV., by určenou částku uhradil, je pouze hypotetické a vzhledem k jeho procesní
obraně v průběhu řízení i nevěrohodné. Stěžovatel určené částky neuhradil a označil řidiče,
který měl v uvedených dnech vozidlo v pronájmu. Následně skutkové tvrzení změnil a řekl,
že řidičem byl ve skutečnosti on, ale zaparkoval na daném místě z důvodu odchytu volně
pobíhajícího psa.
[40] Ve shodě s krajským soudem má NSS za to, že výrok rozhodnutí je dostatečně určitý,
přestože neobsahuje přesný odkaz na konkrétní odstavec aplikované právní normy (§10 zákona
o silničním provozu). Dle usnesení rozšířeného senátu č. j. 4 As 165/2016-46 je správní orgán
rozhodující o přestupku povinen ve výroku rozhodnutí uvést všechna ustanovení, která tvoří
v souhrnu právní normu odpovídající skutkové podstatě správního deliktu, resp. přestupku.
Prvostupňový správní orgán v rozhodnutí odkázal na §10 zákona o silničním provozu,
aniž by specifikoval, že došlo k porušení třetího odstavce dané normy. Dle citovaného usnesení
rozšířeného senátu je pro posouzení závažnosti takového pochybení důležité zejména to, zda
vymezení skutku ve výroku rozhodnutí dovoluje učinit jednoznačný závěr, jakou normu pachatel
vlastně porušil.
[41] Ve výroku rozhodnutí bylo uvedeno, že stěžovatel: „jako provozovatel tov. značky
Seat registrační značky X v rozporu s §10 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití
vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na
pozemní komunikaci stanovená tímto zákonem.“ Uvedl tedy slovní přepis skutkové podstaty
§10 odst. 3 zákona o silničním provozu, čímž jednoznačně vyjádřil, jaký konkrétní odstavec §10
aplikoval. Přestože by bylo přesnější označení ve výroku vhodnější, nemohl mít stěžovatel
žádných pochyb o právní kvalifikaci skutků kladených mu za vinu.
[42] Další námitkou stěžovatel brojí proti tomu, že nebylo zkoumáno jeho zavinění s ohledem
na novelu zákona č. 183/2017 Sb. a nabytí její účinnosti. Zpochybňuje legislativní proces přijetí
citované novely zákona o silničním provozu, konkrétně pak délku trvání legisvakanční lhůty,
která byla zkrácena na méně než 15 dní.
[43] Zákonem č. 183/2017 Sb., byl do §125f zákona o silničním provozu doplněn třetí
odstavec, podle něhož k odpovědnosti fyzické osoby za přestupek podle odstavce 1 se nevyžaduje zavinění.
Jak již dříve NSS judikoval, ke zkrácení legisvakanční lhůty došlo z důvodu naléhavého obecného
zájmu v souladu s §3 odst. 3 zákona č. 309/1999 Sb., což je podrobně popsáno v důvodové
zprávě. Zákon byl přijat a stal se účinným tak, jak předvídají jeho ustanovení. Jak původní právní
úprava zákona o silničním provozu, tak i právní úprava novelizovaná, obsahují ustanovení
o objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla a nic nenasvědčuje tomu, že záměrem
zákonodárce, byť i jen dočasně, bylo toto pravidlo změnit a prokazovat zavinění. Přestupek
má v zákoně své místo pro případ, kdy není možné seznat řidiče vozidla, který konkrétní skutek
spáchal, a současně existuje společenský zájem na dodržování zákona a jeho cíleném vymáhání.
Tento přístup je ústavně konformní (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2018,
sp. zn. Pl. ÚS 15/16).
[44] Jak již NSS dovodil např. v rozsudku ze dne 12. 2. 2015, č. j. 3 As 92/2014 - 32, „formální
znaky přestupkového jednání jsou koncipovány tak, aby naplňovaly v běžných případech i znaky materiální.
Pouze v případě, kdy existují významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen
právem chráněný zájem společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potom
nemůže být označeno za přestupek.“ Stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu
vytýkaného přestupku ve všech jeho znacích, přičemž nebyly přítomny významné okolnosti,
které by vyloučily, aby byl stěžovatelovým jednáním porušen nebo ohrožen právem chráněný
zájem společnosti. Vozidlo bylo zaparkováno v rozporu se zákazem stanoveným
umístěnou dopravní značkou, přičemž k naplnění skutkové podstaty přestupku postačuje
potenciální hrozba ohrožením, aniž by k následku skutečně došlo (viz rozsudek NSS ze dne
27. 9. 2012, č. j. 1 As 118/2012 - 23).
[45] Správní orgány po předchozím zrušujícím rozsudku NSS přistoupily k upřesnění místa
spáchání obou přestupků. Součinností s Městskou policií Pardubice bylo vysvětleno, že oba
přestupky byly spáchány mezi budovou č. p. 2590 a budovou parkovacího domu na ulici Karla
IV., přičemž k chybnému zaznamenání místa přestupku původně došlo v důsledku tříštění
signálu GPS ve vnitrobloku, v jehož blízkosti jsou obě původně uvedené ulice. Původní určení
místa spáchání přestupků bylo určeno automaticky, avšak chybně. Vyjádření policie včetně
přiložené mapy, které jsou součástí správního spisu, byly stěžovateli na jeho žádost také zaslány
(č. l. 123, 147 – 151 správního spisu). Postup správního orgánu je plně přezkoumatelný.
IV. Závěr a náklady řízení
[46] Z výše uvedených důvodů soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. podanou kasační stížnost
zamítl. O věci rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační
stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[47] Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá ze zákona právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovanému, byť měl ve věci
plný úspěch, žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, a proto mu je
soud nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu