ECLI:CZ:NSS:2021:2.AS.183.2020:27
sp. zn. 2 As 183/2020 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Ing. J. H., Csc., zastoupený
JUDr. Jurajem Kozicem, advokátem se sídlem Prvního pluku 320/17, Praha 8, proti žalovanému:
Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 3. 2018, č. j. KUKHK-15076/UP/2017/Bk, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2020,
č. j. 30 A 57/2018 – 73,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n e p ř i zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 3. 2018, č. j. KUKHK-15076/UP/2017/Bk (dále
jen „napadené rozhodnutí“), bylo změněno rozhodnutí Městského úřadu Vrchlabí (dále
jen „prvostupňový správní orgán“ nebo „stavební úřad“) ze dne 9. 3. 2017,
sp. zn. výst. 8106/2015/P, č. j. SÚ/8106/2015-12 (dále jen „prvostupňové správní rozhodnutí“),
a to tak, že žalobcova žádost o vydání dodatečného povolení stavby „stavba pro zemědělství – srub“
na pozemku p. č. X v k. ú. X (dále jen „stavba“) se zamítá podle §149 odst. 3 [od 1. 1. 2018 do
31. 12. 2020 (v rozhodné době) se jednalo o odst. 4, od 1. 1. 2021 jde o odst. 6] zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, v rozhodném znění (dále jen „správní řád“); původně přitom byl
taktéž zamítavý výrok prvostupňového správního rozhodnutí formulován s odkazy na jiná
ustanovení správního řádu.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Hradci Králové (dále
jen „krajský soud“) žalobou, jíž se domáhal jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu
řízení. Požadoval přezkum závazného stanoviska Správy Krkonošského národního parku ze dne
23. 3. 2016, č. j. KRNAP 01172/2016 (dále jen „stanovisko KRNAP“), a jej následně
potvrzujícího stanoviska Ministerstva životního prostředí ze dne 29. 6. 2017,
č. j. 794/550/17-Ka, 32625/ENV/17 (dále jen „stanovisko MŽP“), neboť si byl vědom toho,
že stavební úřad i žalovaný jimi byli vázáni. Nesouhlasil s nepodloženým obviněním,
že jím zvolená definice stavby „stavba pro zemědělství – srub“ je pouze účelová; nebylo přitom
provedeno místní šetření, které by taková tvrzení podložilo. Uvedl, že od května 2015 je stavba
plně využívána pro potřeby související s pastvou ovcí; on sám je starousedlík, který v dané oblasti
žije celý život a v symbióze s okolní přírodou zde hospodaří. Tvrdil, že srub je velmi citlivě
zasazen do okolní krajiny a je převyšován stromy, tudíž nenarušuje krajinný ráz; situačně
se přitom nachází mezi čističkou odpadních vod, technickým zařízením chalupy Jawa a železným
vrakem obracečky sena. Srub je tedy obklopen stavbami a technickými zařízeními zcela
architektonicky nezajímavými a z různého období. Předmětný pozemek je dle něj reálně snosem,
nikoliv souvislou travnatou plochou. Dále konstatoval, že stavbou nedošlo k ohrožení chřástala
polního; ten se s ní naopak sžil a žalobce dbá na to, aby nevytvářel nadměrný hluk ani umělé
světlo způsobilé rušit zvířectvo. Odkázal na Vyhodnocení vlivů změny č. 2 Územního plánu
Strážné na udržitelný rozvoj území, v němž se konstatuje, že Správa KRNAP stanoviskem ze dne
7. 5. 2014, č. j. KRNAP 02544/2014 vyloučila významný vliv navrhované změny
(tj. zastavitelnost části pozemku žalobce stavbou pro rodinnou rekreaci max. 30 m
2
) na příznivý
stav předmětu ochrany nebo celistvost Evropsky významné lokality Krkonoše nebo Ptačí oblasti
Krkonoše. V pozdějším stanovisku KRNAP tak dle žalobce došlo k odchýlení od předchozího
vyjádření; jeho závěr proto byl nepředvídatelný, což činí nepředvídatelným i napadené
rozhodnutí. Stavební úřad navíc nezjišťoval celkový skutkový stav a pouze na základě stanoviska
KRNAP žádost zamítl; žalobce přitom ve správním řízení vyvrátil tvrzení, že stavba je v rozporu
s územním plánem.
Rozsudek krajského soudu
[3] Krajský soud podanou žalobu rozsudkem ze dne 26. 5. 2020, č. j. 30 A 57/2018 – 73
(dále jen „napadený rozsudek“), zamítl. Předeslal, že žalobce již v roce 1994 učinil u stavebního
úřadu ohlášení drobné stavby v místě dnešního srubu – mělo se jednat o kolnu s dílnou; již tehdy
Správa KRNAP ve vyjádření ze dne 18. 7. 1994 s tímto závěrem projevila nesouhlas. Žalobce
přesto v letech 2007 až 2010 stavbu bez povolení realizoval. Dne 14. 8. 2013 podala Správa
KRNAP stavebnímu úřadu podnět k zahájení řízení o odstranění stavby. Řízení bylo přerušeno
poté, co žalobce podal žádost o dodatečné povolení stavby, kterou sám v žádosti a projektové
dokumentaci označil jako „srub s využitím k rekreačním účelům“. Protože v průběhu řízení vyšlo
najevo, že umístění stavby je v rozporu s Územním plánem Strážné, inicioval žalobce
u zastupitelstva obce zahájení příprav na změnu územního plánu; v rámci jejího projednání
vydala Správa KRNAP dne 7. 5. 2014 žalobcem odkazované stanovisko dle §45i zákona
č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v rozhodném znění (dále jen „ZPK“), v němž
vyloučila, že změna bude mít významný negativní vliv. Jednalo se však o jediné stanovisko Správy
KRNAP vydané v celé historii stavby, které vyznělo ve prospěch žalobce. Ihned 9. 5. 2014
se Správa KRNAP vyjádřila k návrhu zadání změny č. 2 Územního plánu Strážné tak, že umístění
zastavitelné plochy do dané lokality je rušivé, problematické a s negativními dopady na ochranu
stanovenou dle ZPK. Následně Správa KRNAP vydala dne 21. 11. 2014 nesouhlasné závazné
stanovisko v rámci řízení o dodatečném povolení stavby; dne 15. 1. 2015 taktéž nesouhlasné
stanovisko k návrhu změny č. 2 Územního plánu Strážné, v důsledku čehož obec Strážné práce
na přípravě uvedené změny územního plánu pozastavila. Poté žalobce učinil u stavebního úřadu
podání, jímž změnil předmět žádosti; následně ji dne 29. 5. 2015 vzal zpět a stavební úřad řízení
zastavil. Zároveň téhož dne podal novou žádost o dodatečné povolení stavby. V řízení
o ní si stavební úřad obstaral koordinované závazné stanovisko Městského úřadu Vrchlabí ze dne
7. 4. 2016, č. j. KST-STAR/2013/2016 (dle nějž se mimo jiné předmětný pozemek nachází
v nezastavitelné ploše – plochy přírodní - louky). Dále si stavební úřad opatřil právě stanovisko
KRNAP, jímž vázán vydal prvostupňové správní rozhodnutí; k odvolání žalobce si pak žalovaný
vyžádal u Ministerstva životního prostředí posouzení daného stanoviska ve smyslu §149 odst. 5
správního řádu, což vyústilo v potvrzující stanovisko MŽP.
[4] Krajský soud konstatoval, že dle toho času platného Územního plánu Strážné
se předmětný pozemek, na němž stojí stavba, nachází mimo vymezené zastavěné území obce
a rovněž mimo zastavitelné plochy, neboť je funkčně zařazen jako nezastavitelná plocha – plochy
přírodní-louky; za nepřípustné využití pozemků zařazených do tohoto funkčního využití
se přitom považuje jakákoliv nová výstavba. Obdobná právní situace přitom platila i v době
výstavby srubu (roky 2007 - 2010) za účinnosti předcházejícího Územního sídelního plánu obcí
Strážné, Dolní Dvůr, Černý Důl, který platil od 28. 4. 1983 do 1. 1. 2010. S ohledem na daný
regulativ územního plánu nemohla být žádost žalobce o dodatečné povolení stavby úspěšná,
a to s ohledem na §129 odst. 3 věta prvá a §18 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu, v rozhodném znění (dále jen „stavební zákon“). Stavba je tedy
dle soudu umístěna v rozporu s územně plánovací dokumentací a již jen tento důvod sám o sobě
by postačoval k zamítnutí žádosti o dodatečné povolení stavby.
[5] Dále krajský soud uvedl, že žádosti žalobce nebylo možno vyhovět ani z důvodu,
že rozhodnutí o dodatečném povolení stavby bylo podmíněno závazným stanoviskem orgánu
ochrany přírody (Správy KRNAP), které bylo nesouhlasné. Závazná stanoviska vydaná dle §149
správního řádu přitom nejsou rozhodnutím ve smyslu §67 správního řádu ani §65 s. ř. s.;
přezkum jejich obsahu je umožněn až v rámci konečného rozhodnutí dle §75 odst. 2 s. ř. s.
Poukázal na to, že žaloba směřovala takřka výhradně k obsahu stanoviska KRNAP, přičemž
na obsah stanoviska MŽP nereagovala; zdůraznil však, že na obě tato stanoviska je nutno nazírat
jako na jeden celek.
[6] Soud konstatoval, že žalobní argumentace napadající stanovisko KRNAP zůstala ve velmi
obecné a laické rovině; podstata žaloby dle něj spočívala v subjektivním pocitu žalobce,
že existence jím nelegálně postavené stavby nenarušuje ochranu přírody a krajiny. Taková tvrzení
však nejsou způsobilá zvrátit odborné argumenty, které obsahuje stanovisko KRNAP; v něm
je přezkoumatelným způsobem velmi podrobně a odborně vysvětleno, které aspekty chráněné
ZPK stavba v dané lokalitě narušuje (nevhodný zásah do krajinného rázu, do Evropsky
významné lokality Krkonoše a Ptačí oblasti Krkonoše - konkrétně do jádrové zóny chřástala
polního). Soud naznal, že s těmito závěry nemá nejmenší důvod nesouhlasit, ostatně s žádnými
konkrétními argumenty, které by je vyvracely či relevantním způsobem zpochybnily,
dle něj žalobce nepřišel. Nejsou jimi tvrzení, že chřástal polní se v lokalitě i nadále vyskytuje
a žalobce jej přikrmuje; stejně tak jsou irelevantní odkazy na výňatky z podkladů z roku 2014
opatřených v souvislosti s přípravou změny č. 2 Územního plánu Strážné, které sloužily k jinému
účelu, a navíc je již nelze považovat za aktuální. Žalobce se dle soudu nemůže divit, že Správa
KRNAP považovala definici stavby z jeho strany za účelovou, když on sám ji v roce 2013 v rámci
své první žádosti o dodatečné povolení označil jako srub s využitím k rekreačním účelům,
aniž by dle projektových dokumentací založených ve správním spise došlo k podstatnějším
stavebním úpravám. I kdyby však srub byl skutečně používán zejména v souvislosti s chovem
ovcí, Správa KRNAP dle soudu ve svém stanovisku podrobně popsala, proč je stavba pro chov
ovcí zcela nadbytečná a postradatelná. Nevýznamné je rovněž tvrzení žalobce, že pozemek není
fakticky souvislou travnatou plochou (jak je evidován v katastru nemovitostí), ale snosem, jehož
součástí byl i odpadní materiál, který žalobce odklízí. Rozhodné toliko je, že stavba se nachází
ve III. zóně Krkonošského národního parku, fakticky na kamenném snosu, uprostřed luční
enklávy.
[7] Dále krajský poukázal na to, že žalobce pomíjí obsah stanoviska MŽP, které je v podstatě
souladné se stanoviskem KRNAP, v němž jsou znovu podrobně uvedeny důvody, pro které
s dodatečným povolením stavby nelze vyslovit z pohledu orgánů ochrany přírody a krajiny
souhlas. Odkazuje přitom na pasáž, v níž je vysvětlena existence stanoviska Správy KRNAP
ze dne 7. 5. 2014 vydaného v rámci přípravy 2. změny Územního plánu Strážné, které jako jediné
vyznělo ve prospěch možného umístění stavby v dané lokalitě. Z pohledu soudu se přitom
jednalo o zřejmý exces, protože všechna předchozí i následující vyjádření Správy KRNAP
k umístění či dodatečnému povolení dané stavby nebo ke změně Územního plánu Strážné byla
vždy jasně negativní. Žalobci tedy v důsledku stanoviska ze dne 7. 5. 2014 nemohla vzniknout
dobrá víra, že by snad jím nedovoleně zbudovaná stavba mohla být někdy v budoucnu dodatečně
povolena. V době vydání daného stanoviska totiž již stála a navíc ihned dva dny poté vydala
Správa KRNAP stanovisko nesouhlasné, které respektovalo její předchozí (a také následnou)
názorovou linii.
[8] Ze stanoviska KRNAP je pak dle soudu zřejmé, že dotčený správní orgán jej učinil na
základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci; ostatně byla to právě Správa KRNAP, která
v roce 2013 podala podnět stavebnímu úřadu k zahájení řízení o odstranění stavby.
V následujících řízeních se pak ke stavbě opakovaně vyjadřovala, pročež není důvodu
pochybovat o tom, že jejím pracovníkům byl reálný stav dané lokality velmi dobře znám.
Nedůvodnou shledal krajský soud též výtku, že v řízení nebylo stavebním úřadem
(resp. žalovaným) nařízeno místní šetření a nebyl vypracován nezávislý znalecký posudek;
za existence negativního závazného stanoviska nebylo v souladu s §149 odst. 4 správního řádu
namístě provádět žádné další dokazování.
II. Kasační stížnost žalobce
[9] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
ve které navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. Poukázal
na to, že z výroku napadeného rozhodnutí jasně vyplývá, že jeho žádost byla zamítnuta pouze
z důvodu dle §149 odst. 4 správního řádu, což byla ostatně podstata změny oproti
prvostupňovému správnímu rozhodnutí. To potvrzuje také odůvodnění napadeného rozhodnutí,
v němž se výslovně uvádí, že žalovaný soulad s Územním plánem Strážné neposuzoval a neměl
to činit ani prvostupňový správní orgán. Z tohoto důvodu žalobní argumentace směřovala
zejména proti správnosti a zákonnosti stanoviska KRNAP. Stěžovatel poukazuje na §75 odst. 2
s. ř. s.; je přitom přesvědčen, že krajský soud postupoval v rozporu s tímto ustanovením, neboť
založil napadený rozsudek na údajném rozporu stavby s územním plánem, ovšem napadené
rozhodnutí z tohoto nevychází a stěžovatel to ani neučinil předmětem řízení v žalobních bodech.
To způsobuje nedovolenou ingerenci soudu do rozhodování správních orgánů ve správním
řízení, což činí postup soudu nezákonným. Navzdory tomu, že údajný rozpor stavby s územním
plánem neměl vůbec být předmětem přezkumu ze strany správního soudu, odkazuje stěžovatel
na čl. I. odst. 1 písm. f) přílohy č. 7 vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. 500/2006 Sb.,
o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a o způsobu evidence
územně plánovací činnosti, v rozhodném znění (dále jen „vyhláška“). Územní plán obce Strážné
vůbec neobsahuje vyloučení umístění staveb dle §18 odst. 5 stavebního zákona, přičemž v něm
obsažený zákaz nepřípustnosti jakékoliv nové výstavby je pouze obecného charakteru, tj. vztahuje
se toliko k obecným stavbám, ovšem nikoliv ke specifickým stavbám dle §18 odst. 5 stavebního
zákona (jinak by zákaz těchto staveb nemusel být dle vyhlášky v územním plánu explicitně
uveden, což v řešené věci není). Tento závěr dle stěžovatele podporuje také odborná
komentářová literatura (srov. Machačková a kol. Stavební zákon. Komentář. 3. vydání. Praha:
C. H. BECK, 2018, str. 83). V této souvislosti pak stěžovatel upozorňuje na ústavně zakotvenou
zásadu tzv. enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí a legální licence.
[10] Dále namítá, že krajský soud přistoupil k přezkoumání stanoviska KRNAP zcela
formalisticky a selektivně v jeho neprospěch. Omezil se na výčitku, že žalobní námitky byly
pouze obecné; zcela zjednodušeně pak konstatoval některé výňatky stanoviska KRNAP a MŽP,
přičemž paušálně shrnul, že s jejich závěry nemá nejmenší důvod nesouhlasit. Učinil tak přitom,
aniž by tato stanoviska podrobil věcnému a nezávislému posouzení. Napadený rozsudek
proto stěžovatel považuje za nepřezkoumatelný, neboť v něm chybí podrobné vysvětlení,
proč soud shledal stanoviska KRNAP a MŽP zákonnými a jakými úvahami se při tom řídil.
Konkrétně ke stanovisku KRNAP stěžovatel uvádí, že jeho stavba žádným způsobem nezasahuje
do krajinného rázu. Zdůrazňuje, že je mu 75 let a více jak 40 roků vlastní předmětný pozemek,
přičemž po celou tuto dobu ctil přírodu, udržoval louky, cesty, vodoteče a stromy a tuto přírodu
nijak nenarušoval. Závěr Správy KRNAP považuje za diskriminační, neboť v okolí je vystavěna
řada moderních staveb sloužících komerčním účelům, ale tyto nikomu nevadí. Za zcela
nepřípustné a nepochopitelné považuje převzetí závěrů správních orgánů ohledně údajné
účelovosti definice stavby, a to s odkazem na zcela odlišné řízení o jiné žádosti o dodatečné
povolení stavby z roku 2013. V tomto směru upozorňuje, že toto jiné řízení není předmětem
nynějšího přezkumu, a tudíž není pro věc žádným způsobem relevantní. Stěžovatel původně
v roce 2013 v tomto předcházejícím řízení žádal dodatečné povolení stavby pro rekreační účely
výhradně na základě výslovného doporučení úřední osoby stavebního úřadu, která mu tento
postup doporučila z důvodu jednoduššího schválení; jednal tak v dobré víře a nyní je mu tato
skutečnost nepřípustným způsobem přičítána k tíži. Nadto KRNAP, stavební úřad i MŽP
vycházeli ve svých závěrech z fotografií a dokumentace z roku 2013; to navzdory tomu,
že stěžovatel na tuto nesprávnost opakovaně upozorňoval a žádal nové dokazování včetně
místního šetření, které KRNAP ani ostatní správní orgány nikdy neprovedly a vše rozhodly
na základě 7 let starých podkladů. Stěžovatel účel stavby pro zemědělství dokládal mimo jiné
nájemní smlouvou ze dne 11. 2. 2015; jestliže navzdory tomu měly správní orgány pochybnosti
ohledně účelu stavby, měly toto zjišťovat v průběhu samotného řízení, na což rezignovaly.
To, že Správa KRNAP svým stanoviskem ze dne 7. 5. 2014 vyloučila významný vliv stěžovatelem
navrhované změny územního plánu na příznivý stav krajiny, krajský soud zcela selektivně
vyhodnotil jako „zřejmý exces“; neposuzoval však již, proč ihned 2 dny nato vydal KRNAP nové
negativní stanovisko. To dle stěžovatele svědčí o účelovém postupu vůči němu; lze si totiž jenom
stěží představit, že za tak krátkou dobu se mohlo objektivně cokoli změnit. Má tedy za to,
že stavba nemá zásadní negativní vliv na chřástala polního; celé řízení totiž bylo odtrženo
od faktického a aktuálního stavu věci a vedlo k pouhým hypotézám správních orgánů
bez objektivního a správného posouzení věci.
[11] Stěžovatel taktéž upozorňuje na to, že závazná stanoviska podle §149 správního řádu
musejí mít obsah, formu a náležitosti rozhodnutí, což platí také pro potvrzení nebo změnu
závazného stanoviska ze strany nadřízeného správního orgánu. V rámci řízení o odvolání
stěžovatele proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí tedy mělo být vydáno stanovisko MŽP,
které se náležitě vypořádá se všemi jeho odvolacími námitkami; MŽP se však jimi řádně
nezabývalo. Tuto nezákonnost akceptoval žalovaný i krajský soud, pročež jsou jejich rozhodnutí
nepřezkoumatelná.
[12] Stěžovatel požádal, aby k projednání jeho kasační stížnosti bylo nařízeno jednání, neboť
jej považuje za nutné k účelné ochraně svých práv a oprávněných zájmů.
[13] Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a zcela
se ztotožnil s rozsudkem krajského soudu; podanou kasační stížnost proto navrhl zamítnout jako
nedůvodnou.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem
dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti stížnosti dle §106 s. ř. s.
[15] Nejvyšší správní soud zkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4
s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů. Stěžovatel uplatnil kasační
důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[16] Kasační stížnost není důvodná.
III.1 Posuzovaný rozpor stavby s územním plánem
[17] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval stěžovatelem tvrzenou tzv. jinou vadou řízení
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť ten namítal, že krajský soud postupoval v rozporu
s §75 odst. 2 s. ř. s., když založil zamítnutí žaloby na údajném rozporu stavby s územním plánem,
z čehož ovšem napadené rozhodnutí nevychází a stěžovatel to ani neučinil předmětem řízení
v žalobních bodech. Jako jinou vadu řízení před krajským soudem je přitom nutno chápat
takovou vadu soudního řízení, kterou nelze podřadit pod zmatečnost rozhodnutí
ani nepřezkoumatelnost. V této zbytkové kategorii se tedy nacházejí závažné vady řízení (jinde
nespecifikované), které mohly ovlivnit zákonnost napadeného rozsudku krajského soudu.
K těmto vadám přihlíží Nejvyšší správní soud z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.).
O vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, se však nejedná,
pokud lze dovodit, že by výrok rozhodnutí krajského soudu byl stejný i za situace, že by k vadě
řízení vůbec nedošlo (srov. rozsudek NSS ze dne 14. 10. 2005, č. j. 6 Ads 57/2004 - 59).
[18] Podle §75 odst. 2 s. ř. s. soud přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí.
Byl-li závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí jiný úkon správního orgánu, přezkoumá soud
k žalobní námitce také jeho zákonnost, není-li jím sám vázán a neumožňuje-li tento zákon žalobci napadnout
takový úkon samostatnou žalobou ve správním soudnictví.
[19] V rozsudku ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 Afs 216/2006 – 63, Nejvyšší správní soud dospěl
k těmto závěrům: „Je jinou vadou řízení před soudem s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé [§103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.], pokud krajský soud přezkoumá (a poté zruší) žalobou napadené správní rozhodnutí
z důvodu (žalobní bod), který nebyl žalobcem uplatněn. Tento nesprávný postup krajského soudu je nejen
popřením dispoziční zásady, kterou je jinak ovládáno správní soudnictví, ale znamená i zásah do principu
rovnosti účastníků řízení (čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a §36 odst. 1
s. ř. s.), neboť jim odnímá právo vyjádřit se ke skutkovým a právním otázkám, které vzal soud za určující
pro své zrušující rozhodnutí.“ Následně v rozsudku ze dne 29. 11. 2011, č. j. 2 Afs 16/2011 - 78),
publ. ve Sb. NSS 2510/2012, Nejvyšší správní soud konstatoval, že „pokud krajský soud
přezkoumává správní rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.), má žalobce legitimní očekávání,
že žalobními body nastavil referenční rámec soudního přezkumu. Rozsudek, jímž se žaloba zamítá, založený
na odlišné právní argumentaci než správní rozhodnutí a žaloba (k níž se proto žalobce nemohl vyjádřit),
je překvapivý a porušuje právo žalobce na spravedlivý proces.“
[20] Dle komentářové literatury „vykročení z limitů přezkumu dle §75 odst. 2 je závažnou procesní
vadou, kterou by měl NSS identifikovat i bez výslovného upozornění v kasační stížnosti. Pokud tedy soud
překročí žalobní body stanovené žalobou a mimo zákonem stanovené výjimky zruší správní rozhodnutí z důvodu,
který nebyl uveden v žalobě, tedy v rozporu s §75 odst. 2, jde o tzv. jinou vadu řízení před soudem dle §103
odst. 1 písm. d), která bude pravidelně důvodem zrušení rozhodnutí krajského soudu, mohla-li mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé. Takováto vada nemá vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé zejména
tehdy, musel-li by krajský soud napadené rozhodnutí beztak zrušit, a to pro jinou vadu výslovně v žalobním bodě
vytýkanou, anebo pro vadu, kterou měl soud za povinnost sám zjistit i bez tomu odpovídajícího žalobního
tvrzení.“ [srov. Kühn, Z., Kocourek, T. a kol. Soudní řád správní – Komentář, 2019, Wolters
Kluwer.]
[21] V projednávané věci Nejvyšší správní soud přisvědčuje stěžovateli v tom, že krajský soud
porušil §75 odst. 2 s. ř. s. a dopustil se tak jiné vady řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Žalovaný změnil výrok prvostupňového správního rozhodnutí, které zamítalo stěžovatelovu
žádost o dodatečné povolení stavby „podle §84 až 91 a §109 až 114 stavebního zákona“
na zamítnutí podle §149 odst. 3 správního řádu. V napadeném rozhodnutí (str. 14) k odvolacím
námitkám směřujícím proti tvrzenému nesouladu stavby s Územním plánem Strážné konstatoval,
že „stavební úřad posuzoval záměr ve vztahu k územnímu plánu Obce Strážné, ač k tomu nebyl povinen,
když zjistil, že žádosti znemožňuje vyhovět výše zmíněné závazné stanovisko (KRNAP). Tento postup
však nemá vliv na výsledek řízení, proto považuje odvolací orgán tuto námitku za nedůvodnou.“ Je tedy zjevné,
že žalovaný se v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval souladem předmětné stavby s územním
plánem, neboť naznal, že tak nemusel činit ani stavební úřad; zamítnutí podaného odvolání tedy
založil na jiném důvodu – negativním závazném stanovisku dotčeného orgánu. S ohledem na tuto
skutečnost stěžovatel logicky napadl rozhodnutí žalovaného toliko v rozsahu svého nesouhlasu
se závazným stanoviskem KRNAP (proti němuž nemohl dříve samostatně brojit, srov. rozsudek
rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 8. 2011, č. j. 2 As 75/2009 - 113). V žalobě proto vůbec
nepojednává o souladu či nesouladu stavby s územním plánem (z celého textu žaloby toliko
v posledním závěrečném odstavci uvádí, že „ve správním řízení vyvrátil tvrzení, že stavba srubu
je v rozporu s územním plánem“, což zjevně vztahuje ke svým tvrzením vzneseným
před prvostupňovým správním orgánem). Krajský soud se proto vůbec neměl touto
problematikou v napadeném rozsudku zabývat, neboť ji stěžovatel v souladu s dispoziční
zásadou neučinil přemetem soudního řízení (žádný jím precizovaný žalobní bod se netýkal
souladu stavby s územním plánem); nadto na tomto důvodu vůbec nestojí napadené rozhodnutí
a žalovaný o něm ani nepojednal ve svém vyjádření k žalobě ze dne 16. 5. 2018. Postup krajského
soudu, který v rozporu s §75 odst. 2 s. ř. s. založil své odůvodnění mimo jiné na skutečnosti,
která nebyla (a ani nemohla být) učiněna předmětem soudního přezkumu, kdy napadený
rozsudek obsahuje právní argumentaci, k níž se žádný z účastníků řízení nemohl vyjádřit, byl
překvapivý a nesprávný. Posouzení učiněné krajským soudem v odst. [48] a [49] napadeného
rozsudku nemělo být vůbec vysloveno, pročež není v případných dalších stěžovatelem vedených
řízeních nikterak závazné. Nejvyšší správní soud se proto nezabýval stěžovatelovými věcnými
námitkami vůči němu (tedy argumentací opírající se o čl. I. odst. 1 písm. f) přílohy č. 7 vyhlášky
Ministerstva pro místní rozvoj č. 500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně
plánovací dokumentaci a o způsobu evidence územně plánovací činnosti, a §18 odst. 5
stavebního zákona), neboť nebyl-li k posouzení souladu stavby s územním plánem oprávněn
krajský soud, nemůže tak učinit ani soud kasační.
[22] Nejvyšší správní soud však zároveň zdůrazňuje, že ne každá tzv. jiná vada řízení
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je důvodem zrušení rozhodnutí krajského soudu. Je tomu
tak pouze v případě, že shledaná vada řízená mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí
o věci samé. Ve vztahu k porušení §75 odst. 2 s. ř. s. tomu tak nebude zejména v situaci, musel-li
by krajský soud (i bez dané vady) rozhodnou stejně; tedy napadené rozhodnutí beztak zrušit
pro jinou výslovně v žalobě vytýkanou vadu, nebo naopak zamítnout pro nedůvodnost všech
uplatněných žalobních bodů. V řešené věci Nejvyšší správní soud již nyní předesílá, že všechny
stěžovatelem uplatněné kasační námitky shledal nedůvodnými (o čemž bude pojednáno níže),
tedy aproboval správnost posouzení (čili krajským soudem naznanou nedůvodnost) všech
stěžovatelových žalobních tvrzení. Jestliže ovšem žádná stěžovatelova žalobní námitka nebyla
důvodná, bylo tak jako tak namístě žalobu zamítnout. Krajský soud by tedy dospěl ke stejnému
závěru (rozhodl by totožně), i kdyby se nedopustil výše konstatované vady řízení. Předmětná
vada tedy neměla vliv na zákonnost napadeného rozsudku, neboť i bez neoprávněné
argumentace krajského soudu nesouladem stavby s územním plánem zůstávají nedotčeny všechny
další jím posouzené důvody pro zamítnutí podané žaloby.
III.2 Další kasační námitky
[23] Stěžovatel dále namítá, že krajský soud přistoupil k přezkoumání stanoviska KRNAP
formalisticky, přičemž se omezil na výčitku vůči němu, že žalobní námitky byly formulovány
obecně; vyslovil přitom toliko, že se stanovisky KRNAP a MŽP nemá nejmenší důvod
nesouhlasit, aniž zdůvodnil, proč je shledal zákonnými. Nejvyšší správní soud v tomto kontextu
předně poukazuje na to, že je to právě žalobce, kdo musí uvést, v čem konkrétně spatřuje
nezákonnost napadeného rozhodnutí, resp. v tomto případě jej podmiňujícího závazného
stanoviska; soud jej totiž přezkoumává (s výjimkou skutečností posuzovaných ex offo), a tedy
i odůvodňuje, pouze v rozsahu žalobních bodů. Jak vyslovil Nejvyšší správní soud již v rozsudku
rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58: „žalobce je povinen vylíčit, jakých
konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu
dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit
svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti.“ Zároveň přitom platí, že povinnost soudů
svá rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek na detailní odpověď
na každou námitku (srov. odst. [61] rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van
de Hurk v. Nizozemí). Podstatné je, aby se správní soud vypořádal se všemi základními
námitkami účastníka řízení (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 13);
postačuje proto, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení, případně
je akceptovatelná i odpověď implicitní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2011,
sp. zn. II. ÚS 2774/09, ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10, či ze dne 7. 5. 2009,
II. ÚS 515/09). Není přitom smyslem soudního přezkumu opakovat již jednou vyřčené
(srov. rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130, ze dne 2. 7. 2007,
č. j. 4 As 11/2006 – 86, či ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47).
[24] V žalobě, která skutečně do značné míry obsahuje pouze subjektivní dojmy a pocity
stěžovatele (např. život v symbióze s okolní přírodou, bolest z tvrzení o narušení krajinného rázu,
přispívání k čistotě přírody, posilování původně chovatelského rázu krajiny, sžití se chřástala
polního se stavbou, snaha o ochranu lidové architektury), lze vůči závaznému stanovisku
KRNAP identifikovat tyto konkrétní relevantní námitky: 1/ neoprávněné obvinění z účelové
definice stavby (vypořádáno v odst. [59] napadeného rozsudku), 2/ srub je obklopen dalšími
architektonicky nevýznamnými stavbami (implicitně vypořádáno v odst. [58] napadeného
rozsudku výslovným ztotožněním se se závazným stanoviskem), 3/ poukaz na kladné stanovisko
Správy KRNAP při Vyhodnocení vlivů návrhu změny č. 2 územního plánu Strážné (vypořádáno
v odst. [61] napadeného rozsudku), 4/ nedostatečně zjištěný skutkový stav (vypořádáno
v odst. [62] napadeného rozsudku). Nejvyšší správní soud se proto neztotožňuje se stěžovatelem,
že by krajský soud řádně nevypořádal jeho (konkrétní a objektivně posouditelné) žalobní námitky;
napadený rozsudek tedy rozhodně netrpí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů
(k pojmu nepřezkoumatelnost srov. rozsudky NSS ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52,
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, ze dne
17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 - 64, či ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245). Krajský
soud přitom nepochybil, pokud nad rámec těchto žalobních námitek zevrubně neodůvodňoval,
proč shledal závazná stanoviska KRNAP a MŽP zákonnými; není to totiž soud,
kdo má ospravedlňovat napadený právní akt, nýbrž žalobce, kdo má brojit proti jeho zákonnosti.
Poukázat v tomto ohledu lze taktéž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2016,
č. j. 5 Azs 168/2015 - 36, v němž vyslovil, že „nepřezkoumatelnost rozsudku nemůže být způsobena
ani tím, pokud krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí zhodnotí průběh správního řízení, ztotožní
se s postupem správního orgánu a jeho závěry souhlasně aprobuje. Z uvedeného nelze dovozovat, že by se soud
námitkami stěžovatele nezabýval, nepodrobil hodnocení žalovaného vlastním úvahám, ale pouze převzal jeho
názory.“
[25] Pokud stěžovatel v kasační stížnosti (znova) tvrdí, že jeho stavba žádným způsobem
nezasahuje do krajinného rázu (neboť v okolí je vystavěna řada moderních staveb sloužících
komerčním účelům), Nejvyšší správní soud (shodně jako krajský soud) konstatuje, že se jedná
toliko o obecnou a nepodloženou námitku, která není s to zpochybnit závěry Správy KRNAP.
Ta ve svém závazném stanovisku mimo jiné uvedla, že „charakteristickou hodnotu krajinného rázu
lokality tvoří zejména zachovalá charakteristická urbanistická struktura rozptýlené zástavby a hodnotná
zástavba objektů krkonošských bud, kamenné snosy, zídky, remízky, které se střídají s plochami druhově
bohatých luk. (…) v krajinném prostoru dotčeném stavbou jsou přítomny pozitivní rysy a hodnoty krajinného
rázu, přičemž rysy krajinné struktury a harmonie staveb a krajinného rámce je nutno považovat za jedinečné.
Stavba srubu výše uvedené hodnoty v krajině narušuje, a to (…) svým pro dané místo atypickým (neobvyklým)
vzhledem, nekorespondujícím s dotčeným prostředím. Posuzovaný objekt se nachází na pohledově exponovaném
místě, je viditelný z blízké modře značené turistické cesty. Dotčená lokalita patří mezi místa významných
rozhledů. Předmětná stavba zasahuje negativně do vizuálně vnímané krajinné struktury, do harmonických vztahů
v krajině, do estetických a kulturně historických hodnot krajiny, vyjádřených typickou formou zástavby
a měřítkem kulturní krajiny Krkonoš.“ Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že stěžovatel ani netvrdí,
natož aby prokazoval, například že vzhled (stavební, resp. architektonický styl) předmětného
srubu odpovídá okolo něj existujícím stavbám, tedy je vizuálně shodný se zástavbou dotčeným
orgánem ochrany přírody akcentovanými krkonošskými boudami, a tudíž s daným prostředím
koresponduje a nenarušuje jej. Stejně tak stěžovatel nepředložil (v řízení před krajským soudem)
žádný odborně zpracovaný důkazní prostředek (znalecký posudek), kterým by vyvracel závěry
Správy KRNAP. Pouhé konstatování, že v okolí srubu se nacházejí jiné (zřejmě řádně povolené)
stavby, ještě neznamená, že je stěžovatel ze strany dotčeného orgánu diskriminován. Stejně
tak toliko subjektivní přesvědčení stěžovatele, že jeho srub krajinný ráz dané lokality nenarušuje,
není dostatečné.
[26] K vymezení se stěžovatele proti správními orgány tvrzené účelovosti definice stavby
Nejvyšší správní soud poukazuje na přesvědčivé vypořádání této námitky již krajským soudem,
s níž se ztotožňuje. Ten vyslovil, že pokud se stěžovatel „ohrazuje proti závěru, že definice stavby
je z jeho strany pouze účelová a skutečný účel stavby je odlišný, nemůže se tomu příliš divit, pokud v roce 2013
v rámci prvé žádosti o dodatečné povolení on sám označil stavbu jako srub s využitím k rekreačním účelům
a v roce 2015, aniž by dle projektových dokumentací založených ve správním spise došlo k podstatnější stavební
úpravě, jako srub pro zemědělství. I kdyby tomu tak ale reálně bylo, a stavba byla používána zejména
v souvislosti s chovem ovcí, Správa KRNAP v závazném stanovisku podrobně popsala, proč je pro žalobcem
tvrzené zemědělské účely (tedy chov ovcí) zcela nadbytečná a postradatelná. Ani tyto závěry, byť ve svém důsledku
pro posouzení věci nevýznamné, se žalobci nepodařilo věrohodně zpochybnit.“ Nejvyšší správní soud
zdůrazňuje, že Správa KRNAP se ve svém závazném stanovisku na str. 3 – 5 zabývala tím,
zda „je předmětná stavba pro obhospodařování pozemků ve vlastnictví žadatele, resp. jejich spásání ovcemi,
opodstatněná“. Argumentovala přitom mimo jiné tím, že se nejedná o rozlehlou, daleko a obtížně
dostupnou lokalitu (bod 1), dále malou velikostí obhospodařovaného pozemku a sezonností
pastvy ovcí (bod 2), neobvyklým koncipováním zemědělského zázemí a nelogickým umístěním
stavby mimo veškeré přístupové komunikace (bod 3) či blízkostí nemovitosti nájemce srubu
dostupné z přístupové komunikace, jež může plnit jeho funkce (bod 5); soud přitom považuje
za nadbytečné tyto body blíže rozvádět. Toliko až v bodě 6 Správa KRNAP vyslovila
své pochybnosti, že se nejedná o objekt stávající zemědělské stavby. Není tedy pravdou,
že by správní orgány a následně krajský soud bez dalšího odmítly stěžovatelovo tvrzení,
že předmětná stavba je využívána pro chov ovcí, a své posouzení založily na tom, že se jedná
o rekreační objekt. Byť skutečně měly pochybnosti o věrohodnosti deklarovaného účelu stavby,
přesto pojednaly o tom, proč není možné stavbu dodatečně povolit, i kdyby skutečně sloužila
toliko k hospodářským účelům. K poukazované nájemní smlouvě ze dne 11. 2. 2015 pak Nejvyšší
správní soud uvádí, že tuto (vlastně ani samotný fakt pronajmutí předmětného pozemku)
stěžovatel v žalobě vůbec nezmínil, pročež se jedná důvod neuplatněný před krajským soudem,
který není v kasačním řízení přípustný (srov. §104 odst. 4 s. ř. s.).
[27] Stěžovatel stavebnímu úřadu i dotčeným orgánům (Správa KRNAP, MŽP) vytýká,
že vycházely z dokumentace z roku 2013, a tedy rozhodly na základě 7 let starých podkladů.
Nejvyšší správní soud však poukazuje na to, že součástí spisového materiálu je krom projektové
dokumentace právě ze září 2013 taktéž obsahově obdobná dokumentace „Stavba
pro zemědělství - srub na pozemku p. č. X v k. ú. X“ zpracovaná Ing. arch. Evou Melkusovou
v květnu 2015; obsahuje přitom průvodní zprávu, souhrnnou technickou zprávu, situační výkresy
i technickou zprávu. Závazné stanovisko KRNAP bylo vydáno v březnu 2016 (výslovně
se přitom odkazuje na projektovou dokumentaci z května 2015, srov. jeho str. 1); vychází tedy
z podkladů, jež nebyly ani starší jednoho roku. Dále jsou ve správním spise založeny fotografie
předmětné stavby ze dne 8. 11. 2016 (srov. poř. č. 26 správního spisu). Rozhodně tedy nelze
stěžovateli přisvědčit, že by správní orgány snad rozhodovaly pouze na základě 7 let starých
podkladů. Nic přitom nenasvědčuje tomu (netvrdí to ani sám stěžovatel), že by se od května 2015
(resp. listopadu 2016) na stavbě cokoli technicky změnilo a podklady založené ve správním spise
tak nebyly pro rozhodnutí ve věci relevantní. Ostatně, stěžovateli nic nebránilo v tom, měl-li
to za vhodné, aby správním orgánům sám předložil novější dokumentaci (příp. fotografie).
Nejvyšší správní soud se navíc ztotožňuje s úvahou krajského soudu, že „byla to právě Správa
KRNAP, která v roce 2013 podala podnět stavebnímu úřadu k zahájení řízení o odstranění stavby.
V následujících řízeních se pak ke stavbě opakovaně vyjadřovala, není tedy důvodu pochybovat o tom, že je jejím
pracovníkům reálný stav dané lokality velmi dobře znám.“
[28] Stěžovatel se pak celé řízení odvolává na stanovisko Správy KRNAP ze dne 7. 5. 2014,
jež vyloučilo významný vliv jím navrhované změny územního plánu na příznivý stav krajiny;
nesouhlasí přitom s posouzením krajského soudu, že se jednalo o „zřejmý exces“, přičemž
argumentuje tím, že ihned 2 dny nato vydal KRNAP nové negativní stanovisko. Nejvyšší správní
soud poukazuje, že Správa KRNAP již ve vyjádření ze dne 18. 7. 1994 projevila se stavebním
záměrem stěžovatele nesouhlas; dne 14. 8. 2013 podala stavebnímu úřadu podnět k zahájení
řízení o odstranění stavby a následně se k ní (resp. s ní související změně územního plánu)
negativně vyjádřila ve svých stanoviscích ze dne 9. 5. 2014, 21. 11. 2014, 15. 1. 2015 a 23. 3. 2016.
Toliko ve stěžovatelem akcentovaném stanovisku ze dne 7. 5. 2014 vyslovila kladný postoj
(nutno přitom podotknout, že pouze ke změně územního plánu, nikoliv přímo k dodatečnému
povolení dané stavby). S ohledem na dané okolnosti má Nejvyšší správní soud ve shodně
s krajským soudem za to, že se skutečně jednalo ze strany Správy KRNAP o exces. Akcentovaná
skutečnost, že toto stanovisko ze dne 7. 5. 2014 bylo ihned dne 9. 5. 2014 týmž orgánem de facto
negováno, neboť byla tatáž otázka posouzena odlišně (resp. v souladu s předcházejícími
a též již jednotně následujícími vyjádřeními), dle soudu svědčí o tom, že se jednalo o exces,
nikoliv že by to tento závěr vyvracelo, jak se mylně domnívá stěžovatel. Právě proto, že si, slovy
stěžovatele, lze jenom stěží představit, že za tak krátkou dobu se mohlo objektivně cokoli změnit,
nelze toto následné, fakticky „opravné“ stanovisko vydané po dvou dnech považovat
za nepředvídatelnou a překvapivou změnu právního názoru dotčeného orgánu, nýbrž za opravu
mylného posouzení. Nejvyšší správní soud pak zcela přisvědčuje závěru krajského soudu,
že stěžovateli „v důsledku uvedeného stanoviska nemohla vzniknout ani dobrá víra v to, že by snad stavba
mohla být někdy v budoucnu dodatečně povolena. V době vydání uvedeného stanoviska totiž již stála a hned dva
dny poté vydala Správa KRNAP stanovisko nesouhlasné, které respektovalo její předchozí (a také následnou)
názorovou linii.“ Stěžovatel stavbu zbudoval s vědomím nesouhlasu Správy KRNAP s tímto
záměrem (srov. její stanovisko ze dne 18. 7. 1994) a především pamětliv si toho, že k její realizaci
nemá nezbytná povolení. Pozitivní stanovisko Správy KRNAP ze dne 7. 5. 2014, platící fakticky
pouze do dne 9. 5. 2014 (navíc toliko k návrhu změny územního plánu), rozhodně nemohlo
vyvolat dobrou víru stěžovatele, že jeho stavba bude dodatečně povolena; v tomto svém
tvrzeném legitimním očekávání tedy nemohl být dotčen.
[29] Stěžovatel taktéž (poprvé až v kasační stížnosti) namítá, že stanovisko MŽP
se nevypořádalo se všemi jeho odvolacími námitkami proti prvostupňovému správnímu
rozhodnutí, akceptace čehož žalovaným způsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí
(srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013, č. j. 5 A 241/2011 - 69,
publ. č. 3018/2014 Sb. NSS); tvrdí přitom, že z tohoto důvodu jej měl krajský soud zrušit.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že jelikož stěžovatel tento právní důvod nevznesl již v řízení
před krajským soudem (nutno podotknout, že v žalobě neuvedl jedinou výhradu ke stanovisku
MŽP), ačkoliv tak učinit mohl, jedná se o argumentaci, jež není přípustná (srov. §104 odst. 4
s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přitom podotýká, že se nejedná o vadu, k níž by musel ve smyslu
§109 odst. 4 s. ř. s. přihlížet ex offo, neboť nejde o pochybení podřaditelné pod kasační důvody
dle §103 odst. 1 písm. c) a d), nýbrž pod písm. b) – tj. vadu řízení před správním orgánem.
IV. Závěr a náklady řízení
[30] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nebyly naplněny stěžovatelem uplatněné
kasační námitky, taktéž neshledal vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti; proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s.,
věty poslední.
[31] O věci soud rozhodoval bez jednání za podmínek §109 odst. 2 s. ř. s.; stěžovatel sice
žádal o nařízení jednání k projednání kasační stížnosti, avšak Nejvyšší správní soud pro takový
postup neshledal žádné důvody (dokazování v řízení neprováděl a nenastaly ani žádné okolnosti
zvláštního zřetele hodné).
[32] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce neměl v tomto kasačním řízení úspěch
a úspěšnému žalovanému nevznikly náklady přesahující jeho běžnou úřední činnost. Proto soud
vyslovil, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému ji nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. května 2021
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu