ECLI:CZ:NSS:2021:2.AS.52.2020:46
sp. zn. 2 As 52/2020 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: M. K., zastoupený Mgr. Václavem
Voříškem, advokátem se sídlem Pod kaštany 245/10, Praha 6, proti žalovanému: Krajský úřad
Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
30. 10. 2018, č. j. OD 956/18-2/67.1/18268 Rg KULK 86864/2018, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2020, č. j. 28 A 1/2019 –
32,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2020, č. j. 28 A 1/2019 – 32,
se z r ušuj e a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 10. 2018, č. j. OD 956/18-2/67.1/18268 Rg KULK
86864/2018 (dále jen „napadené rozhodnutí“), bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno
rozhodnutí Městského úřadu Turnov (dále také jen „prvostupňový správní orgán“) ze dne
18. 9. 2018, č. j. OD/18/24692/AZD (dále jen „prvostupňové správní rozhodnutí“), jímž byl
žalobce shledán odpovědným za spáchání přestupku dle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), ve spojení s porušením §10 odst. 3 téhož
zákona. Uvedeného přestupku se dopustil tím, že jako provozovatel motorového vozidla
registrační značky X nezajistil, aby při jeho užití na pozemní komunikaci byly dodržovány
povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, neboť nezjištěný řidič
uvedeného vozidla dne 5. 1. 2018 v 17:57 hod. na pozemní komunikaci I/10 v obci Malá Skála
v úseku určeném v prvostupňovém správním rozhodnutí uvedenými souřadnicemi překročil
nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci (stanovenou zvláštním právním předpisem na 50 km/h),
když mu automatizovaným technickým prostředkem byla naměřena rychlost jízdy 62 km/h,
přičemž při zvážení možné odchylky měřicího zařízení ve výši ±3 km/h byla naměřena nejnižší
skutečná rychlost jízdy 59 km/h. Za to byla žalobci uložena pokuta ve výši 1500 Kč a povinnost
uhradit náklady řízení v paušálně stanovené výši 1000 Kč.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Hradci Králové (dále
jen „krajský soud“) žalobou, jíž se domáhal zrušení obou správních rozhodnutí a vrácení věci
žalovanému k dalšímu řízení. Namítal nesprávnost úvahy ohledně výše uložené sankce spočívající
v nezohlednění polehčujících okolností, nezákonnost výše částky požadované ve výzvě
dle §125h zákona o silničním provozu, omezení na způsobu platby dle této výzvy, nezákonnost
rozdělení plateb (pokuta a náhrada nákladů řízení) dvěma variabilními symboly v prvostupňovém
správním rozhodnutí, nedostatek oprávnění obecní policie k pořizování záznamu pro nedodržení
podmínky stanovené §24b odst. 2 zákona o obecní policii, neprokázání naměřené rychlosti,
postup v rozporu s §79a zákona o silničním provozu, nezjištění formy zavinění řidiče a absenci
této skutečnosti ve výroku prvostupňového správního rozhodnutí a taktéž neoznačení úseku
měření rychlosti motorových vozidel dopravní značkou.
Rozsudek krajského soudu
[3] Krajský soud rozsudkem ze dne 30. 1. 2020, č. j. 28 A 1/2019 – 32 (dále jen „napadený
rozsudek“), podanou žalobu zamítl. Byť se zabýval všemi výše nastíněnými žalobními námitkami,
níže je shrnuto pouze to vypořádání žalobních námitek, proti němuž žalobce brojí kasační
stížností [jedná se o námitky 1) nezákonnosti výše částky požadované ve výzvě dle §125h zákona
o silničním provozu, 2) nedostatku oprávnění obecní policie pořizovat záznam pro nedodržení
§24b odst. 2 zákona o obecní policii].
[4] Konstatoval, že prvostupňový správní orgán vyzval podle §125h odst. 1 zákona
o silničním provozu žalobce k zaplacení určené částky ve výši 1000 Kč, a současně jej poučil
o možnosti sdělit totožnost řidiče vozidla; jednalo se o výzvu obsahující veškeré zákonné
náležitosti a žalobce v ní byl poučen i o možném zahájení řízení o objektivní odpovědnosti
provozovatele vozidla. Nejedná se přitom o povinnost provozovatele vozidla oznámit
identifikační údaje řidiče nebo zaplatit určenou částku, nýbrž pouze o alternativní možnosti,
které mu zákon nabízí; nejednalo se tedy o uložení povinnosti vyměřenou částku bez dalšího
zaplatit. K výši částky stanovené předmětnou výzvou krajský soud uvedl, že se pohybuje
v zákonném rozmezí (tj. ve výši pokuty, kterou by bylo možno uložit příkazem na místě).
Podotknul, že dokonce i při ukládání sankce ve správním řízení je správnímu orgánu svěřena
zákonem stanovená míra volného správního uvážení a soudní přezkum je v této oblasti
z podstaty věci zásadně omezen; jestliže přitom částka nepřesahuje pásmo bagatelity, nelze klást
přemrštěné požadavky na odůvodnění výše uložené sankce, natož pak na výzvu,
která samotnému zahájení správního řízení předchází a povinnost k úhradě ani neukládá. Žalobce
navíc na výzvu k zaplacení určené částky vůbec nereagoval, nevyvinul žádné úsilí směřující
k uhrazení určené částky ani za tímto účelem nekontaktoval správní orgán, pročež soud uzavřel,
že předmětná výzva nemohla zasáhnout jeho veřejná subjektivní práva. Nadto výzva k zaplacení
určené částky, která správnímu řízení předcházela, nemá žádný vliv na obsah žalobou napadených
správních rozhodnutí, tedy není nijak relevantní pro posouzení jejich zákonnosti nebo správnosti.
[5] Dále shrnul, že dle §24b odst. 2 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obecní policii“), v případě, jsou-li k pořizování záznamů
obecní policií zřízeny stálé automatické technické systémy, je obecní policie povinna informace
o zřízení takových systémů vhodným způsobem uveřejnit. Zákon přitom nestanovuje přesnou
formu uveřejnění informace o prováděném měření, rozhodně není potřeba web spravovaný
orgány veřejné moci; bezpochyby lze považovat za dostatečné (a vhodné) uveřejnění této
informace např. na internetových stránkách. Krajský soud uvedl, že je mu z úřední činnosti
známo (jak již opakovaně ověřoval dokazováním při ústních jednáních v soudních řízeních
v obdobných věcech týkajících se měření rychlosti v obci Malá Skála, např. ve věci
pod sp. zn. 28 A 15/2017 nebo sp. zn. 28 A 19/2017), že umístění stacionárních silničních
rychloměrů je zveřejněno a zcela jednoduše dohledatelné na internetových stránkách města
Turnov (www.turnov.cz), kde záložka „Městský úřad“ obsahuje odkaz na „Radary“. Po otevření
tohoto odkazu se zobrazí informace o tom, kde jsou v Turnově a okolí umístěny stacionární
silniční rychloměry (tj. včetně předmětného rychloměru v obci Malá Skála). Takovýto způsob
uveřejnění umístění rychloměrů lze označit za zcela dostatečný. Soud proto naznal, že informace
o provádění stacionárního měření v obci Malá Skála byla vhodným způsobem uveřejněna. Dodal,
že v průběhu správního řízení žalobce v tomto směru nevznesl žádné námitky či pochybnosti,
pročež se k této otázce mohl žalovaný vyjádřit až po podání žaloby; ve svém vyjádření přitom
uvedl, že umístění stacionárních silničních rychloměrů je zveřejněno právě na zmíněných
internetových stránkách města Turnov.
II. Kasační stížnost žalobce
[6] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost,
ve které navrhl jej zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. Předeslal, že provozovatel
vozidla má právo vyhnout se projednání přestupku zaplacením tzv. „určené částky“; zákonodárce
přitom stanovil pravidla pro stanovení její výše tak, aby tato byla nižší než sankce ukládaná
v přestupkovém řízení. Nesporuje, že výše určené částky neprochází natolik detailní úvahou, jako
sama sankce ukládaná v přestupkovém řízení; zároveň nejsou tak přísné nároky na její
odůvodnění. To však neznamená, že výše určené částky může být výrazem libovůle, správní
orgány mohou automaticky stanovovat částky na samé horní hranici zákonného rozmezí
a nepřihlížet k závažnosti porušení pravidel silničního provozu. Poukázal, že Ministerstvo
dopravy ve svém metodickém pokynu č. j. 8/2013-160-OST/5 doporučilo stanovit výši určené
částky v rozmezí jedné čtvrtiny až jedné poloviny sankčního rozmezí za přestupek ukládaný
příkazem na místě. Prvostupňový správní orgán v projednávané věci při stanovování výše určené
částky nerespektoval právní předpis a nepřihlédl k závažnosti jednání (které nebylo v ničem
závažnější než „průměrné“ jednání vykazující znaky téhož přestupku). Pro zjevný nepoměr výše
určené částky k individuálním okolnostem případu tedy lze tvrdit, že stanovená částka
je výsledkem libovůle správního orgánu, pročež vybočuje z mezí přípustných mantinelů
správního uvážení. Argumentace, že nešlo o uložení povinnosti k úhradě dané částky,
je dle stěžovatele nepřípadná, neboť existuje řada správních poplatků, které navrhovatel nemá
povinnost hradit (jde pouze o jeho právo, pakliže chce dosáhnout zamýšleného cíle); to však
neznamená, že správní poplatek může být stanoven ve výši, která je v rozporu se zákonem.
Pokud se správní orgán rozhodne požadovat částku vyšší, než je doporučeno metodikou
ministerstva, měl by odůvodnit, jaké okolnosti věci jej k tomu vedly. Pochybení, kdy požadoval
nepřiměřenou úhradu, pak nelze ospravedlnit ani tím, že šlo pouze o bagatelní částku. Stěžovatel
dále odkázal na rozsudek NSS ze dne 30. 11. 2018, č. j. 5 As 182/2016 – 30 (týkající se však
uložené pokuty jakožto sankce), z nějž obsáhle citoval.
[7] Stěžovatel dále namítá, že krajský soud aproboval rozhodnutí, které nestojí na dostatečně
zjištěném skutkovém stavu. Za nepřípadné považuje zveřejnění informace, že v obci Malá Skála
je automatický technický prostředek, na webové stránce obce Turnov. Ten, kdo se bude chtít
seznámit se situací v jedné obci, nemůže být dle stěžovatele nucen procházet webové stránky
všech okolních obcí. Zdůrazňuje přitom, že ani tuto skutečnost krajský soud neprokázal.
Stěžovatel si na webu Nejvyššího správního soudu vyhledal krajským soudem odkazované
rozsudky, přičemž ani z jednoho se nepodává, že by soud dokazoval existenci dané informace
na uvedených webových stránkách. Posouzení žalobní námitky krajským soudem tedy není
výsledkem řádného dokazování. Nelze totiž obcházet povinnost vést dokazování při jednání tím,
že soud pouze odkáže na jednání v jiné věci, kde ovšem takové dokazování taktéž neprovedl
(neb z vyhledaných rozsudků se nic takového nepodává). Nadto stěžovatel uvádí, že i kdyby měl
krajský soud pravdu v tom, že na webové stránce obce Turnov je příslušná informace obsažena,
z ničeho nevyplývá, že tam byla umístěna i ke dni spáchání přestupku; právě tato otázka,
zda byl stěžovatel o zřízení automatizovaného technického prostředku informován před realizací
jízdy, je přitom klíčová.
[8] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že odkazuje na napadené
rozhodnutí a ztotožňuje se s rozsudkem krajského soudu.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem
dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou naplněny i obsahové náležitosti stížnosti dle §106 s. ř. s.
[10] Nejvyšší správní soud zkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4
s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů. Stěžovatel napadá rozsudek
krajského soudu z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[11] Kasační stížnost je důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkou týkající se nedostatečně zjištěného
skutkového stavu věci - konkrétně neprokázáním toho, zda byl dodržen §24b odst. 2 zákona
o obecní policii (tedy byla vhodným způsobem uveřejněna informace o zřízení automatického
technického systému), resp. s tím související tvrzenou vadou (nedokazování této skutečnosti)
řízení před krajským soudem.
[13] Podle §24b odst. 1 zákona o obecní polici platí „obecní policie je oprávněna, je-li to potřebné
pro plnění jejích úkolů podle tohoto nebo jiného zákona, pořizovat zvukové, obrazové nebo jiné záznamy z míst
veřejně přístupných, popřípadě též zvukové, obrazové nebo jiné záznamy o průběhu zákroku nebo úkonu.“
Dle odst. 2 téhož ustanovení „jsou-li k pořizování záznamů podle odstavce 1 zřízeny stálé automatické
technické systémy, je obecní policie povinna informace o zřízení takových systémů vhodným způsobem uveřejnit.“
[14] Kasační soud předesílá, že při posuzování řízení před správními orgány a s tím související
kvality odůvodnění jejich rozhodnutí je třeba přihlédnout rovněž k procesní aktivitě samotného
účastníka správního řízení, neboť i od ní se v každém individuálním případě odvíjí požadavky
na dokazování, stejně jako obsah a podoba odůvodnění daných rozhodnutí. Byl-li účastník
správního řízení zcela pasivní, nelze očekávat, že se správní orgány budou podrobně z vlastní
iniciativy zabývat všemi myslitelnými aspekty projednávané věci. V projednávané věci
se stěžovatel k nařízenému ústnímu jednání se bez omluvy nedostavil, nevyužil možnosti
seznámit se s podklady rozhodnutí a předložit k nim své vyjádření, proti prvostupňovému
správnímu rozhodnutí podal toliko blanketní odvolání, které ani přes výzvu nedoplnil.
Za popsané situace nelze správním orgánům vytýkat, že se podrobně nezabývaly skutečnostmi,
které nebyly v průběhu správního řízení nikterak zpochybněny, a tyto proto považovaly
za nesporné. Nelze tedy přisvědčit stěžovateli v tom, že by správní orgány dostatečně nezjistily
skutkový stav věci [kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], když se výslovně nezabývaly
dodržením povinnosti dle §24b odst. 2 zákona o obecní policii, když její nesplnění stěžovatel
ve správním řízení nenamítal. Úkolem správních orgánů totiž není předjímat a vyvracet veškeré
myslitelné námitky přestupce, a tím de facto nahrazovat jeho úlohu a pozici. Při podání
blanketního odvolání bez uplatnění jakýchkoli právních nebo skutkových námitek je v souladu
s §89 odst. 2 správního řádu povinností odvolacího orgánu přezkoumat v zásadě toliko soulad
napadeného rozhodnutí a řízení s právními předpisy; věcnou správnost napadeného rozhodnutí
přezkoumává odvolací správní orgán jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak
jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem (srov. např. rozsudky NSS ze dne 13. 2. 2008,
č. j. 2 As 56/2007 - 71, ze dne 23. 4. 2015, č. j. 2 As 215/2014 - 43, ze dne 28. 5. 2015,
č. j. 9 As 291/2014 - 39, či ze dne 19. 12. 2016, č. j. 7 As 157/2016 - 28, body 27 až 30). Krajský
soud by proto nikterak nepochybil, kdyby za situace naprosté absence procesní aktivity
stěžovatele ve správním řízení přistoupil k doplnění dokazování ve vztahu k těm skutečnostem,
které stěžovatel zpochybnil teprve v podané žalobě, a tudíž k nim správní spis nemohl obsahovat
příslušné důkazní prostředky (otázka vhodného zveřejnění informace o provozovaných
rychloměrech). Takový postup plně konvenuje usnesení rozšířeného senátu ze dne 2. 5. 2017,
č. j. 10 As 24/2015 – 71, neboť krajský soud by neprováděl vyčerpávající dokazování týkající
se samotného spáchání skutku, nýbrž by doplnil dokazování toliko ve vztahu k namítané
nezákonnosti použitého důkazního prostředku – záznamu z rychloměru (srov. rozsudky NSS
ze dne 13. 5. 2020, č. j. 9 As 413/2018 - 43, nebo ze dne 19. 8. 2020, č. j. 2 As 309/2019 - 39).
[15] Krajský soud však v projednávané věci dokazování ohledně stěžovatelem v žalobě
namítaného nedodržení §24b odst. 2 zákona o obecní policii - neuveřejnění informace o zřízení
automatického technického systému - neprováděl (ostatně rozhodl ve věci bez nařízení jednání),
ale pouze uvedl, že mu je z úřední činnosti známo (jak již opakovaně ověřoval dokazováním při ústních
jednáních v soudním řízení v obdobných věcech týkajících se měření rychlosti v obci Malá Skála, např. ve věci
pod sp. zn. 28 A 15/2017 nebo 28 A 19/2017), že umístění stacionárních silničních rychloměrů je zveřejněno
a zcela jednoduše vyhledatelné na internetových stránkách města Turnov (www.turnov.cz), kde záložka „Městský
úřad“ obsahuje odkaz na „Radary“. Nejvyšší správní soud se proto zabýval tím, zda tento prostý
odkaz soudu na jiná jím vedená řízení (resp. konstatování znalosti dané skutečnosti z úřední
činnosti) nepředstavuje vadu ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., která mohla mít vliv
na zákonnost napadeného rozsudku.
[16] Nejvyšší správní soud připomíná, že již v rozsudku ze dne 10. 2. 2010,
č. j. 1 As 100/2009 – 129, dospěl k těmto závěrům: „Pokud soud hodlá zahrnout do svého rozhodnutí
skutečnosti, které jsou mu známé z jeho úřední činnosti (§121 o. s. ř.), aniž by účastníci řízení mohli s ohledem
na okolnosti dané věci aplikaci takovýchto skutečností rozumně předpokládat, musí s těmito skutečnostmi nejprve
seznámit účastníky řízení a poskytnout jim dostatečný prostor k tomu, aby mohli prostřednictvím svých tvrzení
učinit tyto skutečnosti spornými a navrhnout za tím účelem provedení důkazů. Soud musí v odůvodnění
rozhodnutí uvést, ze které jeho konkrétní činnosti či postupu jsou mu skutečnosti podle §121 o. s. ř. známé a jak
se o nich dozvěděl. Jinak by nebylo možné přezkoumat, zda se vskutku jedná o skutečnosti známé soudu z jeho
úřední činnosti ve smyslu §121 o. s. ř., a tedy zda soud postupoval v souladu se zákonem, když z nich vycházel,
ačkoliv o nich nevedl dokazování.“
[17] Nejvyšší správní soud dále poukazuje na to, že v napadeném rozsudku odkazované věci
(v nichž se měla uskutečnit dokazování, na jejich základě krajský soud vyslovil znalost sporné
otázky z úřední činnosti) byly předloženy k přezkumu kasačnímu soudu; o stížnosti proti
rozsudku téhož krajského soudu ze dne 21. 3. 2019, č. j. 28 A 15/2017 – 73, doposud Nejvyšší
správní soud nerozhodl [řízení je vedeno pod sp. zn. 8 As 140/2019], avšak rozsudek krajského
soudu ze dne 25. 4. 2019, č. j. 28 A 19/2017 - 77, byl zrušen rozsudkem NSS ze dne 3. 12. 2020,
č. j. 7 As 177/2019 – 35. V něm Nejvyšší správní soud v odst. [17] - [20] konstatoval následující:
Na podkladě uvedené žalobní námitky přistoupil krajský soud při jednání dne 25. 4. 2019 k doplnění
dokazování za účelem zjištění, zda byla informace o zřízení stálých automatických technických systémů vhodným
způsobem uveřejněna.
Z napadeného rozsudku vyplývá, že krajský soud provedl důkaz webovými stránkami www.turnov.cz
a konstatoval, že je na nich zveřejněna informace o umístění radarů (…). Součástí soudního (ani správního) spisu
však není žádná relevantní listina či jiný nosič zachycující samotný důkazní prostředek (uvedené webové stránky).
Není tedy možné posoudit, z jaké podoby webových stránek krajský soud vycházel a jaké informace se na těchto
webových stránkách při provádění dokazování nacházely. Pokud je prováděno dokazování webovými stránkami,
je nezbytné, aby jejich stav byl odpovídajícím způsobem zachycen (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne
24. 8. 2016, č. j. 1 As 80/2016 - 30). Nutnost relevantním způsobem zachytit obsah webové stránky
k rozhodnému okamžiku vyplývá především z proměnlivosti webových stránek v čase (k tomu srov. rozsudky
zdejšího soudu ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 30/2009 - 70, ze dne 12. 4. 2011, č. j. 1 As 33/2011 - 58,
ze dne 24. 8. 2016, č. j. 1 As 80/2016 - 30, ze dne 20. 3. 2019, č. j. 9 As 421/2018 - 30, či ze dne
11. 10. 2019, č. j. 2 As 80/2018 - 35). Pokud krajský soud žádným způsobem nezaznamenal obsah
webových stránek, není Nejvyšší správní soud schopen ověřit, jaké informace se na webových stránkách v daném
okamžiku nacházely.
Z výše citované pasáže napadeného rozsudku nadto vyplývá, že krajský soud vycházel z podoby webových stránek
a informací uvedených na webových stránkách ke dni jednání, tedy ke dni 25. 4. 2019. Takový postup však nelze
aprobovat. Přestože lze obecně konstatovat, že uveřejnění informace na webových stránkách obce je možné
považovat za vhodný a dostatečný způsob uveřejnění ve smyslu §24b odst. 2 zákona o obecní policii, jak vyplývá
také z rozsudku zdejšího soudu ze dne 16. 12. 2019, č. j. 9 As 280/2019 - 41, je nutné zdůraznit,
že z hlediska splnění podmínek §24b odst. 2 zákona o obecní policii je relevantní obsah webových stránek pouze
v určitém čase, a to konkrétně k okamžiku spáchání přestupku, respektive správního deliktu. S ohledem na výše
uvedenou proměnlivost webových stránek v čase není informace získaná provedením důkazu později zachyceného
stavu webových stránek s to sama o sobě způsobilá osvědčit naplnění povinnosti obecní policie dle §24b odst. 2
zákona o obecní policii, neboť neprokazuje, že došlo k uveřejnění informace před spácháním přestupku.
Ke shodnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 8. 10. 2020, č. j. 1 As 247/2020 - 47,
který se zabýval obdobnou situací co do aktuálnosti znění webových stránek jako v nyní posuzovaném případě.
Srov. přiměřeně rovněž rozsudek tohoto soudu ze dne 19. 8. 2020, č. j. 2 As 309/2019 - 39.
S ohledem na výše uvedené pak zdejšímu soudu nezbylo než konstatovat, že krajský soud pochybil, když provedl
důkaz webovými stránkami, avšak žádným způsobem nezachytil jejich obsah a tento neučinil součástí soudního
spisu, a dále když dovodil, že v projednávané věci byla informace o zřízení stálých automatických technických
systémů uveřejněna vhodným způsobem podle §24b odst. 2 zákona o obecní policii ke dni spáchání přestupku
na podkladě obsahu webových stránek k pozdějšímu datu. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že řízení
před krajským soudem bylo zatíženo vadou, která ve svém důsledku mohla vést k nezákonnému rozhodnutí
ve věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[18] Nejvyšší správní soud má s ohledem na výše uvedené za to, že v nyní projednávané věci
nelze akceptovat konstatování krajského soudu, že mu je vhodné uveřejnění informace
o umístění stacionárního silničního rychloměru v obci Malá Skála známo z jeho úřední činnosti.
Předně o této znalosti není ve spise krajského soudu založen zhola žádný podklad (soud
transparentně neučinil poznatky získané v rámci jiných řízení součástí přezkoumávané věci tak,
že by do spisu založil např. zachycený zjištěný obsah webových stránek doplněný protokolem
o jednání, na němž bylo předmětné dokazování realizováno); dále s těmito poznatky neseznámil
stěžovatele. Především však nelze za skutečnost známou soudu z úřední činnosti – tedy
nespornou a nedokazovanou v nynějším řízení - akceptovat povědomí krajského soudu o výstupu
z dokazování (jím učiněného v řízení pod sp. zn. 28 A 19/2017), které následně shledal Nejvyšší
správní soud ze shora citovaných důvodů (procesních i věcných) stižené vadou, jež mohla vést
k nezákonnému rozhodnutí ve věci samé. Krajský soud tedy tím, že v projednávané věci řádně
nedokazoval dodržení podmínky stanovené v §24b odst. 2 zákona o obecní policii, ale pouze
konstatoval z jeho úřední činnosti existující znalost této skutečnosti, jež však sama nemůže
obstát, neboť byla získána skrze vadné dokazování, zatížil i nyní přezkoumávané řízení vadou
dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[19] V důsledku shledané vady řízení před krajským soudem se Nejvyšší správní soud
již nezabýval druhou kasační námitkou stěžovatele, neboť by to za tohoto procesního stavu bylo
předčasné; krajský soud totiž musí nejprve posoudit, zdali byla obecní policie s ohledem na §24b
odst. 2 zákona o obecní policii vůbec oprávněna k pořizování záznamu, jenž je stěžejním
podkladem pro celé správní řízení vedené se stěžovatelem.
[20] K nesouhlasu stěžovatele a jeho advokáta s vyvěšením jejich osobních údajů na internet
(včetně návrhu na postoupení jejich žádosti o anonymizaci státní správě soudu) Nejvyšší správní
soud uvádí, že se k tomuto v případě téhož advokáta již opakovaně vyjadřoval, např. přípisem
předsedy Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2019, č. j. S 139/2019 - 7, či ve věcech
vedených pod sp. zn. 2 As 383/2017 a sp. zn. 9 As 413/2018. Způsob, jakým Nejvyšší správní
soud standardně zveřejňuje anonymizované verze rozhodnutí na svých webových stránkách,
neporušuje právo na ochranu osobních údajů či soukromí stěžovatele ani jeho advokáta.
Jak již zdejší soud mnohokráte uvedl, pokud „se Mgr. Václav Voříšek cítí být poškozen, je-li spojován
se způsobem, jakým vykonává advokacii, nelze příčiny takových jeho domněnek spojovat se skutečností, že soudy
zcela v souladu s platnými právními předpisy zveřejňují ve svých rozhodnutích jeho údaje, vystupuje-li v postavení
advokáta a zástupce účastníka řízení“ (viz usnesení NSS ze dne 25. 5. 2017, č. j. Nao 175/2017 - 161,
obdobně srov. rozsudky ze dne 27. 3. 2019, č. j. 2 As 383/2017 - 46, ze dne 17. 1. 2019,
č. j. 10 As 321/2017 - 38, a mnohé další).
IV. Závěr a náhrada nákladů řízení
[21] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, pročež zrušil napadený
rozsudek a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.), v němž
bude vázán právním názorem, jenž Nejvyšší správní soud vyslovil v tomto rozsudku (§110
odst. 4 s. ř. s.).
[22] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2021
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu