ECLI:CZ:NSS:2021:2.AS.65.2021:46
sp. zn. 2 As 65/2021 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Lenky Bahýľové v právní věci žalobkyně: nezl. B. O., zastoupená
Mgr. L. O. a Ing. V. O. – zákonnými zástupci, zastoupená Mgr. Davidem Záhumenským,
advokátem se sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti žalované: Vláda České republiky,
se sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, Praha 1, o žalobě na ochranu před nezákonným
zásahem, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
17. 3. 2021, č. j. 10 A 14/2021 – 68,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně (žákyně 7. třídy základní školy) podala k Městskému soudu v Praze (dále
jen „městský soud“) žalobu na ochranu před nezákonným zásahem žalované ve smyslu §82
a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“). Domáhala se, aby soud určil, že: 1/ zásah žalované spočívající v neumožnění osobní
přítomnosti žalobkyně na základním vzdělávání (konkrétně v Základní škole Nový Bor)
a omezování kvality a rozsahu výuky od 4. 1. 2021 do 28. 2. 2021 byl nezákonný, 2/ zásah
žalované spočívající v omezení mimoškolních aktivit žalobkyně od 4. 1. 2021 do 28. 2. 2021 byl
nezákonný; současně žalobkyně žádala, aby 3/ soud žalované zakázal pokračovat v neumožnění
osobní přítomnosti žalobkyně na základním vzdělávání v základní škole a omezování
mimoškolních aktivit.
[2] Žalobkyni nebyla od 14. 10. 2020 na základě krizových opatření vlády č. 1022 ze dne
12. 10. 2020, č. 1112 ze dne 30. 10. 2020, č. 1191 ze dne 16. 11. 2020, č. 1197 ze dne 20. 11. 2020,
č. 1198 ze dne 20. 11. 2020, č. 1377 ze dne 23. 12. 2020 a následně č. 13 ze dne 7. 1. 2021, č. 56
ze dne 22. 1. 2021 a č. 129 ze dne 14. 2. 2021 (účinného do 28. 2. 2021) umožněna osobní
přítomnost na základním vzdělávání a na vzdělávání v základní umělecké škole, dále byl omezen
provoz středisek volného času a byla jí zakázána osobní přítomnost na tomto zájmovém
vzdělávání.
[3] V žalobě namítala, že v důsledku krizových opatření byla zásadním způsobem omezena
na svém právu na vzdělání, neboť distanční výuka nemůže nahradit prezenční výuku v interakci
s vyučujícími a spolužáky; zároveň jí bylo zamezeno v zájmových mimoškolních aktivitách
na základní umělecké škole, trénincích basketbalu a činnosti v skautském oddílu. Upozornila
přitom na hrozící závažné následky na její fyzické i psychické zdraví. Měla za to, že neexistovaly
odborné podklady pro přijetí tak zásadního omezení školní výuky, pročež daná krizová opatření
postrádají legalitu i legitimitu; nemoc Covid-19 dle ní nepředstavuje takovou hrozbu, která
by ospravedlňovala přijetí předmětných protiepidemických opatření. Nebylo přitom její
povinností prostřednictvím akceptace zákazu prezenční výuky chránit osoby z ohrožených
skupin, jejichž ochrana měla být zajišťována jinými racionálními opatřeními. Přípustnost
zásahové žaloby dovozovala z usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 1/21,
z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2016, č. j. 4 Ads 85/2015 - 57, či ze dne
27. 4. 2017, č. j. 4 As 237/2015 - 46, a z rozsudku městského soudu ze dne 11. 11. 2020,
č. j. 14 A 45/2020 - 141. Poukázala taktéž na nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2021,
sp. zn. Pl. ÚS 106/20.
Usnesení městského soudu
[4] Městský soud podanou žalobu i návrh na vydání předběžného opatření usnesením ze dne
17. 3. 2021, č. j. 10 A 14/2021 - 68 (dále jen „napadené usnesení“), odmítl. Nejprve posuzoval
splnění podmínek potřebných k projednání návrhu ve věci samé, včetně toho, zda lze žalobkyní
tvrzený zásah vůbec pojmově považovat za nezákonný zásah ve smyslu §82 s. ř. s. Zabýval se
proto určením povahy „napadených“ krizových opatření vlády, jejichž realizaci žalobkyně
považovala za nezákonný zásah. Navázal na judikaturní linii vymezenou Ústavním soudem
ve vztahu k právní povaze mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví a usnesení
o krizových opatřeních vlády (nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 8/20,
ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 11/20); dospěl přitom k závěru, že rozhodná krizová opatření
jsou materiálně i formálně jinými právními předpisy (resp. předpisy sui generis). Totožnými
krizovými opatřeními se navíc městský soud již zabýval v usnesení ze dne 19. 1. 2021,
č. j. 8 A 134/2020 - 57, v němž dospěl k názoru, že regulace obsažená v napadených aktech
má obecný normativní charakter, směřuje neadresně vůči obecné množině adresátů, věcně
se jedná o abstraktně vymezené předměty, jichž se právní regulace týká, a taktéž z místního
hlediska jde o regulaci celostátní; zároveň z formálního hlediska jde o akty publikované ve Sbírce
zákonů. S těmito závěry se soud v nynější věci ztotožnil.
[5] Zdůraznil, že žalobkyně se nedomáhala ochrany před konkrétním zásahem orgánu
veřejné moci (např. v podobě konkrétně identifikovatelného postupu policie či hygienické
stanice), ale proti krizovému opatření vlády jako takovému; napadala tedy obecné důsledky
právního předpisu a nikoli konkrétní způsob jeho realizace, kterým se tento právní předpis v její
právní sféře přímo a adresně projevil. V takovém případě dle soudu ovšem absentoval
napadnutelný individualizovaný zásah správního orgánu, neboť obecné účinky právního předpisu
jako zásah být vnímány nemohou, a to jak podle s. ř. s., tak zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“). Odkázal na usnesení
Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 10/20, či ze dne 3. 11. 2020,
sp. zn. Pl. ÚS 99/20, a konstatoval, že možnost individuální ochrany proti obecnému působení
právních předpisů (stejně jako opatření obecné povahy) cestou zásahové žaloby či ústavní
stížnosti není možná. Právní předpis totiž nemůže pouhou existencí (tj. vyvoláním právních
účinků vůči adresátům) způsobit zásah orgánu veřejné moci ve smyslu §72 zákona o Ústavním
soudu, ani zásah podle §82 s. ř. s. Tyto pojmy musí být „zhmotněny“ konkrétní aplikací ze strany
orgánů veřejné moci; teprve poté lze hovořit o existenci zásahu, jež může být soudně napadán.
Za přiléhavý považoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2020,
č. j. 8 As 34/2020 - 100, podle nějž nemůže být opatření obecné povahy, jeho vydání ani jeho
důsledky (účinky) nezákonným zásahem a nelze se proti němu bránit (deklaratorní) zásahovou
žalobou. Jestliže přitom tyto závěry platí pro opatření obecné povahy, jež stojí na pomezí
individuálního rozhodnutí a abstraktního právního předpisu, tím spíše musí dle městského soudu
za použití logického argumentu a minori ad maius platit i v případě abstraktního právního předpisu,
byť se jedná o právní předpis svého druhu.
[6] Městský soud se v dané věci rozhodl nenásledovat své závěry vyslovené v rozsudku
ze dne 11. 11. 2020, č. j. 14 A 45/2020 - 141, v němž dospěl k závěru, že ve zcela výjimečných
případech mohou důsledky krizového opatření vlády (jako jiného právního předpisu)
představovat přímý zásah do práv jednotlivce; to v případě prokázání užšího vztahu mezi
žalobcem a krizovým opatřením a za podmínky, že nelze od žalobce rozumně vyžadovat,
aby se vystavil individuální aplikaci krizového opatření. Uvedený závěr přitom opřel zejména
o judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Tento dříve vyslovený závěr
však dle názoru zaujatého městským soudem v napadeném usnesení není způsobilý zvrátit
judikaturu Nejvyššího správního i Ústavního soudu. Pokud totiž městský soud ve věci
sp. zn. 14 A 45/2020 rozlišoval samotný předpis a jeho účinky, jednalo se o rozlišení umělé,
neboť právní předpis a jeho obecné účinky spadají v jedno. Zásahová žaloba by v takovém
případě nutně vedla k tomu, že by správní soud přezkoumával zákonnost krizových opatření
(tedy zákonnost právního předpisu), což náleží výhradně Ústavnímu soudu. Správní soudy touto
pravomocí nadány nejsou a její nedostatek nelze fakticky obcházet cestou zásahové žaloby.
Jestliže by totiž soud zásahové žalobě vyhověl, deklaroval nezákonnost krizového opatření
a případně zakázal žalované v takovém zásahu pokračovat, fakticky by se jeho výrok rovnal
zrušení tohoto krizového opatření. Z judikatury ESLP přitom toliko plyne, že ten za určitých
okolností přezkoumává i obecné účinky vnitrostátních právních předpisů; nelze z ní však
dovodit, že takový prostředek ochrany musí poskytovat i vnitrostátní právní úprava.
[7] Dále městský soud uvedl, že i kdyby připustil, že za určitých výjimečných okolností
je možné bránit se přímo proti účinkům samotného právního předpisu, nemají k takovému
přezkumu (v řízení dle §82 a násl. s. ř. s.) pravomoc správní soudy; nepovažoval totiž
za přípustné, aby soudy svoji pravomoc dotvářely nad zákonný rámec. Správní soudy mohou
podzákonné právní předpisy toliko neaplikovat ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy, vždy tak ovšem
činí ve vztahu ke konkrétní věci; jestliže jsou ovšem za nezákonný zásah pokládány obecné
důsledky právního předpisu, jedná se fakticky o přezkum tohoto předpisu jako takového.
Poukázal na (teoretickou) možnost podání ústavní stížnosti dle §72 odst. 5 zákona o Ústavním
soudu, aby nedošlo k odmítnutí spravedlnosti. S ohledem na rozdělení úloh článků soudní moci
je dle něj přiléhavější, aby soudní ochranu (pokud by měla být v takto abstraktní rovině
připuštěna) poskytoval Ústavní soud. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 2. 2021, č. j. 9 As 296/2020 – 69.
[8] Neakceptoval ani odkaz žalobkyně na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2021,
sp. zn. Pl. ÚS 1/21; jedná se totiž o procesní usnesení, jež striktně vzato nemá precedenční
význam. Především však se Ústavní soud otázkou projednatelnosti takové zásahové žaloby
ve správním soudnictví sám explicitně nezabýval a neučinil k tomu žádnou úvahu; fakticky
jen vyšel z toho, že správní soudy tuto možnost připouští. Odkázal přitom právě na rozsudek
č. j. 14 A 45/2020 – 141; výslovně tedy netvrdí, že by správní soud takový přezkum činit měly
(sám pro takové řešení nepřináší žádné vlastní argumenty). Logika jeho uvažování stojí na tom,
že pokud správní soudy takový přezkum připustily, měl by jednotlivec nejprve tento postup
vyčerpat.
[9] Závěrem městský soud uvedl, že neshledal takový vztah žalobkyně k „napadeným“
krizovým opatřením, který naznal v rozsudku č. j. 14 A 45/2020 – 141. V projednávané věci totiž
nebylo dáno jedno ze stěžejních hledisek definujících úzkou vazbu mezi jednotlivcem a řešenou
úpravou, a to že se jedná o úzce vymezenou skupinu osob a současně specifickou situaci.
Předmětná krizová opatření se vztahovala na všechny základní školy v České republice
(příp. všechny žáky v daném ročníku), čímž měla jednoznačně plošný dopad. Soud proto
neshledal potřebný užší vztah žalobkyně, který by ji odlišoval od velké části jiných žáků
základních škol a zakládal onu výjimečnost případu.
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
II.A Kasační stížnost žalobkyně
[10] Proti usnesení městského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížnost, ve které navrhla napadené usnesení zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení.
Poukazuje na to, že městský soud nepřipouští žádnou možnost její obrany proti dopadům
krizových opatření; přitom je v sázce její přístup k plnohodnotnému vzdělání a rozvoj jako lidské
bytosti. Má za to, že městský soud nezohlednil závazky České republiky plynoucí
z mezinárodního práva, když podle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
má mít každý jednotlivec k dispozici efektivní prostředek nápravy na domácí úrovni. Není možné
dopustit, aby krizová opatření (resp. jejich dopady na její život) mohli napadnout pouze
kvalifikovaní navrhovatelé podle zákona o Ústavním soudu. Odkazuje na usnesení Ústavního
soudu ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 19/20, v němž uvedl, že účastníci mohli využít procesních
prostředků dostupných dle s. ř. s. a prostřednictvím v něm předvídaných žalobních typů
se případně též domoci určení, že jimi tvrzený zásah (taktéž základní školy) byl nezákonný.
Na něj navázal Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 10. 2020, č. j. 8 As 34/2020 – 100,
v němž naznal, že zásahem by mohl být úkon základní školy, která aplikací mimořádného
opatření v praxi realizuje z něj plynoucí zákaz uzavřením školy (faktickým neumožněním osobní
přítomnosti na vzdělávání). Ústavní soud pak dle stěžovatelky znovu výslovně dovodil možnost
napadat důsledky krizových opatření vlády prostřednictvím zásahové žaloby ve svém usnesení
ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 1/21, v němž se přihlásil k rozsudku městského soudu
č. j. 14 A 45/2020 – 141. Jedná se dle ní evidentně o judikaturní změnu (vůči staršímu usnesení
sp. zn. Pl. ÚS 8/20). Je přesvědčena, že není možné připustit, aby jednotlivec neměl efektivní
prostředek nápravy jak se bránit proti neústavním krizovým opatřením. Protiústavnost jednoho
z nich byla konstatována nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 106/20;
obdobná legislativní technika přitom byla použita také vůči stěžovatelce. V usnesení ze dne
22. 4. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 8/20, Ústavní soud tvrdí, že přístup k soudu má jednotlivec pouze
tehdy, pokud dojde na základě krizového opatření k vydání individuálního aktu vůči němu;
stěžovatelka však není s ohledem na svůj věk odpovědná za spáchání přestupku, navíc
si lze obtížně představit, jak by takový přestupek spáchala, pokud je škola uzamčená. Poukázala
dále na to, že rozšířený senát Nejvyššího správního soudu se (v době podání kasační stížnosti)
zabýval otázkou, který subjekt je v případě krizových opatření vlády či mimořádných opatření
ministerstva původcem zásahu; městskému soudu proto vytýká, že vůbec nezvažoval,
zda původcem minimálně části namítaného nezákonného zásahu není škola jako orgán veřejné
moci.
[11] Stěžovatelka také namítá nepřezkoumatelnost napadeného usnesení, neboť městský soud
se dle ní adekvátně nevypořádal s její podrobnou argumentací, proč měl podanou žalobu
projednat. Toliko si vybíral, kterou judikaturu zohlední a kterou nikoliv, ovšem bez toho,
aby adekvátním způsobem vyložil, proč tak činí. K usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/21,
uvedl, že se jedná pouze o procesní usnesení, což však není důvod, aby nebylo následováno;
navíc výslovně odkazuje na závěry rozsudku městského soudu č. j. 14 A 45/2020 - 141.
Za nesmyslnou považuje rovněž argumentaci, že předmětná krizová opatření a jejich dopady
neměly vůči ní „užší vztah“. Ve věci řešené rozsudkem č. j. 14 A 45/2020 - 141 se jednalo
o opatření, které se dotýkalo přeshraničních pracovníků a jejich možnosti svobodně překračovat
hranice. Stejně tak nyní kritizovaná krizová opatření mají přímý efekt na její práva a oprávněné
zájmy, jakož i dalších žáků základních škol. Soud dle stěžovatelky vůbec nevzal do úvahy její
faktickou nemožnost domoci se vydání nějakého individuálního rozhodnutí, jak je obecně
vyžadováno ve věci sp. zn. Pl. ÚS 10/20; na rozdíl od situace týkající se překročení hranic se totiž
těžko může pokusit neoprávněně pobývat ve škole. Pokud městský soud dospěl k závěru, že toto
nelze požadovat od přeshraničního pracovníka, těžko to lze požadovat od žákyně základní školy.
[12] Nadto se stěžovatelka domnívá, že jakkoliv Ústavní soud označil krizová opatření vlády
za jiný právní předpis, ve skutečnosti je na místě je považovat za opatření obecné povahy, která
jsou přezkoumatelná ve správním soudnictví. Vyzývá proto Nejvyšší správní soud, aby tuto
pozici přehodnotil. Poukazuje na to, že žádný z právních předpisů pozitivně nestanovuje
definiční znaky opatření obecné povahy, toliko správní řád jej negativně vymezuje tak,
že jde o závazné opatření obecné povahy, které není právním předpisem ani rozhodnutím. Zákon
č. 240/2000 Sb., krizový zákon, přitom v §2 písm. c) definuje krizové opatření jako organizační
nebo technické opatření určené k řešení krizové situace a odstranění jejích následků. Už jen
z označení organizační nebo technické opatření dle stěžovatelky vyplývá, že logicky nemůže jít
o žádný právní předpis, ale o opatření obecné povahy, které řeší konkrétní problémy. Ostatně
i konstrukce zákona č. 94/2021 Sb., pandemický zákon, počítá s tím, že mimořádná opatření,
která jsou v podstatě totožná obsahem i dopadem s krizovými opatřeními, jsou vydávána
ve formě opatření obecné povahy a jsou přímo přezkoumatelná soudem. Krizová opatření jsou
charakterizována konkrétně stanovenými zákazy a příkazy (konkrétnost předmětu) společně
s neurčitým okruhem subjektů. Jsou tak naplněny materiální znaky opatření obecné povahy
ve smyslu judikatury Nejvyššího správního i Ústavního soudu.
II.B Vyjádření žalované ke kasační stížnosti
[13] Žalovaná k rozsudku městského soudu č. j. 14 A 45/2020 – 141 uvedla, že se jedná
o zásadní změnu judikatury, která nemá oporu v s. ř. s.; s v něm zaujatou argumentací se navíc
ve svých rozhodnutích neztotožnily ani jiné senáty městského soudu a neaproboval jej
ani Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 2. 2021, č. j. 9 As 296/2020 – 69. Daný rozsudek
tedy lze hodnotit jako ojedinělý a vybočující z převládající judikaturní linie. Okolnosti této věci
jsou zcela odlišné a nesvědčí o takovém vztahu stěžovatelky ke krizovým opatřením, který tehdy
vedl k aplikaci zcela specifického postupu. Městský soud přitom v napadeném usnesení
dostatečně vyložil důvody, které jej vedly k odmítnutí závěrů daného rozsudku.
[14] Dále žalovaná nesouhlasí s tvrzeným odklonem Ústavního soudu od jeho dřívější
rozhodovací praxe, jenž by měl být učiněn usnesením sp. zn. Pl. ÚS 1/21. Ústavní soud
v předmětném usnesení toliko poukázal na dosavadní rozhodovací praxi městského soudu
v otázce přípustnosti použití zásahové žaloby vůči důsledkům krizového opatření. Naznal,
že správní soudy za určitých mimořádných okolností umožnily jednotlivci bránit se proti
konkrétním důsledkům krizových opatření v jejich právní sféře; postup správních soudů ovšem
nijak věcně nehodnotil a závěry učiněné městským soudem v rozsudku č. j. 14 A 45/2020 - 141
výslovně neaproboval. Pouze vyzval správní soudy, aby samy zvážily přípustnost takové zásahové
žaloby a sjednotily svůj přístup k dané problematice. To následně učinil Nejvyšší správní soud
ve svém rozsudku ze dne 4. 2. 2021, č. j. 9 As 296/2020 - 69, v němž jako správný označil
postup, kdy správní soud žalobu proti právnímu předpisu odmítne; s tím se následně ztotožnil
i Ústavní soud v usnesení ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 9/21. Argumentace změnou
judikaturní praxe Ústavního soudu je proto pouhou dezinterpretací, kterou výslovně popřel i sám
Ústavní soud v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 9/21. Žalovaná pak zdůraznila, že městský soud
se tvrzeným judikaturním odklonem Ústavního soudu (a obecně otázkou přípustnosti zásahové
žaloby proti krizovým opatřením) řádně zabýval, pročež v tomto ohledu formulovaná námitka
nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení nemůže být důvodná.
[15] K možnosti posoudit „napadená“ krizová opatření jako opatření obecné povahy žalovaná
konstatovala, že materiálně i formálně naplňují znaky jiného právního předpisu, resp. předpisu
sui generis ve smyslu judikatury Ústavního soudu. K povaze jednoho z „napadených“ krizových
opatření (č. 1377 ze dne 23. 12. 2020) se vyjádřil i Ústavní soud v usnesení ze dne 26. 1. 2021,
sp. zn. Pl. ÚS 113/20, kdy naznal, že jde svou povahou o právní předpis sui generis. Ostatní
žalobou „napadená“ krizová opatření jsou přitom až na určité pro posouzení věci nepodstatné
odchylky prakticky totožná. Vzhledem ke skutečnosti, že od vydání usnesení
sp. zn. Pl. ÚS 113/20 nedošlo ke změně právního názoru Ústavního soudu na povahu daného
krizového opatření, nedošlo ke změně relevantních podmínek, za nichž byla interpretace
Ústavním soudem učiněna, ani nedošlo ke změně předmětné právní úpravy, není podle názoru
žalované důvod se od právního posouzení povahy krizového opatření provedeného Ústavním
soudem odchýlit.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[16] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatelka je v řízení zastoupena
advokátem dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti stížnosti dle §106 s. ř. s.
[17] Nejvyšší správní soud zkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4
s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů. Stěžovatelka uplatnila kasační
důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[18] Kasační stížnost není důvodná.
[19] Stěžovatelka správně podřadila důvod podání své kasační stížnosti pod §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s., neboť jestliže napadá usnesení městského soudu o odmítnutí její žaloby,
pak přichází v úvahu pouze tvrzení nezákonnosti takového rozhodnutí; z povahy věci totiž nelze
namítat žádné jiné skutečnosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007,
sp. zn. III. ÚS 93/06 (všechna v tomto rozsudku uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou
dostupná na www.usoud.cz), či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2006,
č. j. 2 As 45/2005 – 65 (všechna v tomto rozsudku uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz)]. Naplnění tohoto důvodu však může založit i to, pokud
městský soud nesprávně posoudil rozhodnou právní otázku (srov. rozsudek NSS ze dne
17. 2. 2016, č. j. 6 As 2/2015 - 128), vydal rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost
či nedostatek důvodů, stejně jako pokud způsobil vadu řízení, která měla za následek vydání
nezákonného rozhodnutí o odmítnutí žaloby (srov. rozsudky NSS ze dne 21. 4. 2005,
č. j. 3 Azs33/2004 – 98, nebo ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 24/2004 - 49).
[20] Nejvyšší správní soud v prvé řadě zkoumal, zda městský soud v napadeném usnesení
přezkoumatelně odůvodnil, proč přistoupil k odmítnutí podané žaloby (k obsahu samotného
pojmu nepřezkoumatelnost srov. např. rozsudky NSS ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52,
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, ze dne
17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 - 64, či ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245).
Stěžovatelce přitom nelze přisvědčit v tom, že se městský soud dostatečně nevypořádal s její
argumentací ve prospěch věcného projednání žaloby. Právě naopak, s ohledem na to,
že v projednávané věci jde o odmítnutí žaloby na základě posouzení poměrně složité a toho času
nejednotně judikované právní otázky související s mimořádnou pandemickou situací,
je odůvodnění napadeného usnesení relativně obsáhlé a komplikovanosti věci naprosto
odpovídající. Není ani pravdou, že si městský soud bez adekvátního vysvětlení selektivně vybíral,
kterou judikaturu zohlední a kterou nikoliv. V případě usnesení Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 1/21 (srov. odst. [29] napadeného usnesení) i rozsudku městského soudu
č. j. 14 A 45/2020 – 141 (srov. odst. [21] – [25] napadeného usnesení) vždy konstatoval, proč
se neztotožňuje s v nich vyloveným právním názorem a hodlá aplikovat odlišnou judikaturní linii,
resp. daný názor nepovažuje za přiléhavý či závazný. Pokud stěžovatelka dále tvrdí
nepřezkoumatelnost napadeného usnesení z důvodu, že městský soud „nesmyslně“ shledal
u předmětných krizových opatření a jejich dopadů vůči ní nedostatek „užšího vztahu“, pak tomu
nelze přisvědčit; jedná se toliko o její nesouhlas s právním posouzením, které soud nad rámec
vlastních nosných důvodů pro odmítnutí žaloby s patřičným odůvodněním vyslovil jako reflexi
rozsudku č. j. 14 A 45/2020 – 141 (srov. odst. [30] napadeného usnesení).
[21] K přezkumu posouzení rozhodné právní otázky Nejvyšší správní soud předesílá,
že otázkami zásadně relevantními pro nyní posuzovanou věc (především možnostmi soudní
ochrany proti účinkům krizového opatření) se zabýval jeho rozšířený senát v recentním rozsudku
ze dne 30. 6. 2021, č. j. 9 As 264/2020 – 51. Osmý senát totiž ve stěžovatelkou zmiňovaném
rozsudku ze dne 19. 11. 2020, č. j. 8 As 34/2020 – 100, naznal, že v případě zákazu osobní účasti
na výuce (stanoveného opatřením obecné povahy Ministerstva zdravotnictví) byla původcem
konkrétního faktického zásahu do veřejných subjektivních práv žáka základní škola; opíral
se přitom i o usnesení pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/20. Naopak devátý senát
při pozdějším posuzování zákazu osobní přítomnosti žáků na výuce nařízeného krizovým
opatřením vlády dospěl k opačnému závěru, že škola v daném případě nevystupuje jako správní
orgán, který by vykonával veřejnou správu, a její postup proto pojmově nemůže představovat
zásah, proti němuž by bylo možné se bránit žalobou ve správním soudnictví; upozornil
též na právní názor městského soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 11. 11. 2020,
č. j. 14 A 45/2020 – 141, dle nějž důsledky krizového opatření v podobě usnesení vlády mohou
výjimečně samy o sobě představovat zásah podle §82 s. ř. s.
[22] Ve stěžovatelkou akcentovaném usnesení sp. zn. Pl. ÚS 19/20 Ústavní soud skutečně
odmítl ústavní stížnost brojící proti zásahu spočívajícímu v uzavření základní školy s tím,
že tehdejší účastnice řízení mohly využít některou z žalob dostupných na základě soudního řádu
správního (srov. příslušný disent soudce Suchánka, podle něhož neměla být ústavní stížnost
odmítnuta pro nepřípustnost z důvodu nevyčerpání prostředků ochrany podle soudního řádu
správního, neboť žádný takový prostředek ochrany ve správním soudnictví není). Rozšířený
senát však právě ve vztahu k tomuto rozhodnutí uvedl, že Ústavní soud k dané otázce nezaujal
žádný finální závěr, ale naopak nechal celou věc z hlediska podřazení pod příslušný žalobní typ
podle soudního řádu správního otevřenou. Ostatně v usnesení ze dne 26. 1. 2021,
sp. zn. Pl. ÚS 1/21, akceptoval jako ústavně konformní jak právní názor vyjádřený v rozsudku
Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 34/2020 – 100, tak zároveň přístup městského soudu
zaujatý v rozsudku č. j. 14 A 45/2020 – 141. Ústavní soud tedy v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 19/20
ani v žádném jiném rozhodnutí dle rozšířeného senátu definitivně neurčil, proti komu mohly
k ochraně svých práv tehdejší účastnice řízení žalobu podat, respektive zda vůbec nějaká žaloba
připadá do úvahy; tato otázka je totiž primárně v kompetenci správních soudů, které musí
poskytnout ústavně souladný výklad soudního řádu správního. Aktuální judikatura Ústavního
soudu je přitom ve vztahu k možnosti projednat podobné žaloby ve správním soudnictví
podstatně zdrženlivější. V usnesení ze dne 13. 4. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 103/20, Ústavní soud
odmítl návrhy podané žákyněmi základních škol proti krizovým opatřením vlády zakazujícím
prezenční výuku jako návrhy podané osobami zjevně neoprávněnými; vyslyšel tedy argumentaci
disentu k usnesení sp. zn. Pl. ÚS 19/20, neboť tentokrát ústavní stížnost neodmítl
pro nepřípustnost spočívající v nevyčerpání prostředků ochrany před správními soudy
(srov. odlišná stanoviska soudkyně Šimáčkové a soudců Jirsy a Šimíčka, kteří upozorňovali
na odklon od právních názorů zaujatých v usneseních sp. zn. Pl. ÚS 19/20 a Pl. ÚS 1/21).
V následujících věcech pak již Ústavní soud, aniž byla připojena odlišná stanoviska, rozhodoval
jednotně a podobné ústavní stížnosti odmítal jako podané osobami zjevně neoprávněnými
(srov. usnesení ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 23/21, či ze dne 27. 4. 2021,
sp. zn. Pl. ÚS 19/21). Rozšířený senát proto s ohledem na výše nastíněné konstatoval, že Ústavní
soud doposud nezaujal k otázce ochrany proti účinkům krizových opatření vlády žádný konečný
názor, pročež bylo na něm, aby judikaturu sjednotil.
[23] K právní povaze krizových opatření vlády přijímaných v době nouzového stavu
pak rozšířený senát poukázal, že většinu detailů včetně normotvorné kompetence orgánů veřejné
moci stanoví zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení, z nějž však nelze právní formu krizových
opatření jednoznačně dovodit. Judikatura Ústavního soudu v sérii plenárních usnesení shledala,
že krizové opatření není opatřením obecné povahy (srov. usnesení ze dne 21. 4. 2020,
sp. zn. Pl. ÚS 7/20, ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 8/20, či ze dne 15. 9. 2020,
sp. zn. Pl. ÚS 90/20). Krizová opatření vlády tak mohou mít dle svého obsahu buď podobu
právního předpisu sui generis (srov. usnesení ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 10/20, či ze dne
11. 5. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 23/21), individuálního správního aktu (srov. usnesení ze dne
12. 5. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 11/20), anebo čistě interního aktu (srov. usnesení ze dne 26. 1. 2021,
sp. zn. Pl. ÚS 113/20). Tyto úvahy mají přímý dopad do pravomoci správních soudů a jejich
přezkumné pravomoci ve vztahu ke krizovým opatřením. Má-li krizové opatření vlády podobu
čistě interního aktu, jeho přímý soudní přezkum samozřejmě nepřipadá do úvahy. Je-li krizové
opatření svou povahou individuálním správním aktem, přichází do úvahy jeho přezkum
správními soudy v řízení podle §65 a násl. s. ř. s. Naproti tomu je-li krizové opatření právním
předpisem, byť svého druhu (sui generis), nelze je samo o sobě napadnout ve správním soudnictví
žádnou žalobou. Soudní řád správní totiž nezná žalobu nebo jiný návrh, kterým by se někdo
mohl domáhat přezkoumání souladu jiného právního předpisu se zákonem, ústavním pořádkem
či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Správní soudy mohou přezkoumávat takový soulad
jiného právního předpisu jen v souvislosti s jeho použitím v individuální věci (incidenčně),
a to v rozsahu jejich pravomocí vymezených v soudním řádu správním či v jiném zákoně. Bylo-li
krizové opatření použito v nějakém rozhodnutí správního orgánu, bude soulad krizového
opatření se zákonem či ústavním pořádkem posuzován v rámci řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu. Podobně vyvolá-li krizové opatření nezákonný zásah správního orgánu, bude
přezkoumáno v rámci řízení o zásahové žalobě podle §82 a násl. s. ř. s. Výrokový potenciál
správního soudu ve vztahu ke krizovému opatření, které má povahu jiného právního předpisu
ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy, je ve všech případech stejný: soud krizové opatření, které bylo
vydáno v rozporu se zákonem či Ústavou, neruší, ale jen vysloví jeho nepoužitelnost
v individuálním případě.
[24] V nyní posuzovaném případě přitom jednotlivá krizová opatření, jejichž důsledky byly
označeny za nezákonný zásah a bylo proti nim brojeno v žalobě (neumožnění osobní přítomnosti
žalobkyně na základním vzdělávání a omezení mimoškolních aktivit od 4. 1. 2021 do 28. 2. 2021),
jsou ve smyslu judikatury Ústavního soudu právním předpisem sui generis. Opatření vlády
č. 408/2020 Sb., ze dne 12. 10. 2020, č. 1022 (omezení provozu základních škol podle školského
zákona ode dne 14. 10. 2020 od 00:00 hod. do dne 1. 11. 2020 do 23:59 hod. tak, že se zakazuje
osobní přítomnost žáků na základním vzdělávání v základní škole) bylo Ústavním soudem
posouzeno jako právní předpis usnesením ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 111/20; právě tímto
krizovým opatřením se zabýval též rozšířený senát v rozsudku ze dne 30. 6. 2021,
č. j. 9 As 264/2020 – 51, přičemž k němu přistupoval jako k právnímu předpisu. Stejně
tak opatření vlády č. 597/2020 Sb., ze dne 23. 12. 2020, č. 1377 (omezení provozu základních
škol podle školského zákona ode dne 27. 12. 2020 od 00:00 hod. do dne 10. 1. 2021
do 23:59 hod. tak, že se zakazuje osobní přítomnost žáků na základním vzdělávání v základní
škole, s určitými výjimkami) bylo Ústavním soudem usnesením ze dne 26. 1. 2021,
sp. zn. Pl. ÚS 113/20 shledáno právním předpisem. Ten mimo jiné k němu konstatoval,
že „jde o usnesení vlády o přijetí či změně krizových opatření, jež byla podle §8 krizového zákona vyhlášena
ve Sbírce zákonů. Tato usnesení představují obecnou regulaci vztahující se na celé území České republiky
a na druhově vymezený počet subjektů (adresátů), pročež jde svou povahou o právní předpisy sui generis.“ Jelikož
všechna další rozhodná krizová opatření vlády stanovící předmětné omezení provozu základních
škol ve vymezeném období (čili působící tvrzený nezákonný zásah) jsou formulována téměř
totožně, není žádný rozumný důvod jejich povahu posoudit odlišným způsobem. Lze proto
přisvědčit žalované, že jelikož od vydání poukazovaných usnesení Ústavního soudu
(sp. zn. Pl. ÚS 111/20 a Pl. ÚS 113/20) nedošlo k žádné judikaturní změně právního názoru
Ústavního soudu ani ke změně rozhodné právní úpravy, není důvod se od (na poměry
„pandemického“ rozhodování soudů jednotného) právního posuzování povahy krizových
opatření omezujících provoz základních škol odchylovat. Důvody pro takový postup přitom
nepřináší ani kasační argumentace stěžovatelky v této věci. Skutečnost, že krizový zákon v §2
písm. c) definuje krizové opatření jako „organizační nebo technické opatření určené k řešení krizové situace
a odstranění jejích následků“, automaticky neznamená, že daný akt je svým charakterem opatřením
obecné povahy. Takovéto opatření může mít podle svého obsahu, míry závaznosti i okruhu
adresátů různou právní formu, včetně právního předpisu. Ani konstrukce pandemického zákona,
v rámci nějž vydávaná mimořádná opatření jsou svou formou opatřeními obecné povahy,
nic nemění na závěrech Ústavního soudu o povaze krizových opatření vydávaných v naprosto
specifické a výjimečné situaci vyhlášeného nouzového stavu.
[25] Rozšířený senát se ve svém rozsudku obsáhle zabýval otázkou, zda původcem zkrácení
subjektivních práv žáků může být škola ve smyslu rozsudku č. j. 8 As 34/2020 – 100; dospěl
přitom k závěru, že postup školy nemohl z povahy věci zasáhnout do práv žáků, neboť ona sama
byla předmětem veřejnoprávního působení vlády. Bližší argumentace rozšířeného senátu však
není rozhodná, neboť v nyní řešené věci nebyla stěžovatelkou označeným původcem tvrzeného
nezákonného zásahu škola, nýbrž sama vláda vydávající předmětná krizová opatření. Relevantní
pro posouzení kasační stížnosti stěžovatelky je proto následující partie v odst. [59] - [75]
odůvodnění rozsudku rozšířeného senátu, která se zabývá otázkou soudní ochrany proti účinkům
krizového opatření, jež je právním předpisem sui generis. Nejvyšší správní soud z ní cituje
podstatné pasáže:
„Krizové opatření vlády, které zakazuje prezenční výuku na základních školách, je z hlediska systematiky
pramenů práva tzv. jiným právním předpisem. Takový předpis mohou obecné soudy odmítnout použít
v individuální věci, nemohou ho však zrušit (Pl. ÚS 1/21, bod 20, naposledy Pl. ÚS 23/21, bod 10). Současně
je nepochybné, že právní řád neumožňuje jednotlivcům přímo napadat krizové opatření vlády žalobou či jiným
návrhem. (…) Ve vztahu k normativním právním aktům, jako jsou i krizová opatření vlády podle krizového
zákona, platí obecně to, že je lze přezkoumat jen ve spojitosti s nějakým individuálním správním aktem, který byl
na jejich základě vydán (v řízení o žalobě proti rozhodnutí podle §65 s. ř. s.) nebo ve spojitosti s nějakým
individuálně adresovaným úkonem správního orgánu, který by měl povahu zásahu ve smyslu §82 s. ř. s. Samo
vydání krizového opatření vlády tak pojmově nemůže být nezákonným zásahem správního orgánu (podobně
rozsudek ze dne 21. 5. 2020, č. j. 5 As 138/2020 - 80, bod 66). Žalobce proto nemůže založit (neexistující)
pravomoc správního soudu přezkoumat krizové opatření mající podobu právního předpisu tím, že obecně prohlásí,
že jím bylo zasaženo do jeho práv, aniž uvedl jak, kým a kdy (srov. rozsudek ze dne 8. 7. 2020,
č. j. 10 As 166/2020 - 53, bod 18). […] Ústavní soud též odmítá, že by se proti účinkům krizového opatření
mohli jednotlivci bránit přímo ústavní stížností, formálně koncipovanou jako obrana proti jinému zásahu orgánu
veřejné moci. Protože §64 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jednotlivcům nesvěřuje aktivní procesní
legitimaci k podání návrhu na zrušení zákona či jiného právního předpisu, nelze to obcházet tím,
že „by jednotlivec právní normu (pravidlo chování) v právním předpise označil za jiný zásah orgánu veřejné moci
s odkazem na §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a s takovou zdánlivou „zásahovou ústavní
stížností“ spojil návrh na zrušení právního předpisu, jenž obsahuje normu předtím označenou za jiný zásah
orgánu veřejné moci. Takové podání by totiž podle své povahy bylo stále návrhem na zrušení právního předpisu,
nikoli ústavní stížností. V obecné rovině nelze za jiný zásah orgánu veřejné moci považovat legislativní činnost“
(usnesení ze dne 13. 4. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 103/20, bod 28). Právě uvedené závěry Ústavního soudu dopadají
nejen na výklad jiného zásahu ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ale obdobně též
na výklad „zásahu“ dle §82 s. ř. s. Není totiž dost dobře možné, aby podobně formulované ustanovení v obou
citovaných zákonech mělo naprosto odlišný význam. (…) Normotvornou činnost ani samotné důsledky obecně
formulované právní normy tudíž nelze považovat za zásah. To nelze obcházet ani tím, že by se za zásah označil
nikoli sporný právní předpis nebo jeho jednotlivé ustanovení, ale dopady (důsledky) takovéto normy na jednotlivce
(viz dále). Všechny základní typy správních žalob vyžadují, aby existovalo konkrétní zkrácení práv žalobce.
Soudní řád správní nezná actio popularis, tedy žalobu ve veřejném zájmu, kterou by mohl podat kdokoliv.
To platí též o zásahové žalobě, upravené v §82 násl. s. ř. s. Aby se pojmově mohlo jednat o zásah ve smyslu
§82 s. ř. s., musí být přímo zasažena práva daného žalobce. Žalobce musí přesně specifikovat, jak bylo zasaženo
přímo do jeho práv, kým a kdy. Původcem zásahu musí být správní orgán ve smyslu legislativní zkratky §4
písm. a) s. ř. s.
Devátý senát doporučil rozšířenému senátu k obraně proti krizovému opatření zvolit cestu naznačenou v rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2020, č. j. 14 A 45/2020 - 141, body 29 násl. (rozsudek nebyl
napaden kasační stížností). […] Rozšířený senát s tímto názorem nemůže souhlasit. Takto široký výklad
zásahové žaloby totiž nelze akceptovat. Jak nedávno devátý senát v jiné věci poznamenal k spornému názoru
městského soudu, nedostatek pravomoci k přímému přezkumu jiného právního předpisu nelze obcházet teoretickou
konstrukcí, podle které lze v řízení o zásahové žalobě přezkoumat a případně konstatovat nezákonnost účinků
právního předpisu ve sféře jednotlivce (rozsudek ze dne 4. 2. 2021, č. j. 9 As 296/2020 - 69, věc Darumatea,
bod 25). Pojetí zásahové žaloby v rozsudku 14 A 45/2020 ve své podstatě zakládá variaci na abstraktní
přezkum jiných právních předpisů (a dokonce též zákonů) správními soudy v řízení o zásahové žalobě. Šlo
by o přímé obcházení výkladu, který podal k pojmu zásahu Ústavní soud. (…) Též z příkladů, které městský
soud v rozsudku 14 A 45/2020 uvádí, a kterými se inspiroval v judikatuře ESLP, plyne, že jde vlastně
o přezkum právního předpisu nebo dokonce zákona. (…) Takovéto příklady z judikatury ESLP jako soudu
mezinárodního nelze mechanicky přenášet do soudního řízení správního. Právní názor městského soudu
v rozsudku 14 A 45/2020 vychází z toho, že obranou přímo dotčených osob proti zásahu spočívajícímu
v přímých důsledcích krizového opatření je zásahová žaloba proti původci krizového opatření, tedy proti vládě.
Již z toho je však vidět nesprávnost takovéto specifické koncepce zásahové žaloby. Vláda je v prvé řadě ústavním
orgánem, který buď vydává akty nikoho navenek přímo nezavazující, anebo naopak nařízení jako obecně závazné
právní předpisy (čl. 78 Ústavy). Vláda sice může být výjimečně i „správním orgánem“ ve smyslu soudního řádu
správního [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], a to tehdy, pokud v oblasti veřejné správy vydává rozhodnutí,
jimiž se např. v určité věci zakládají, mění nebo ruší práva nebo povinnosti jmenovitě určené osoby. V takovém
případě ochranu před činností vlády zasahující do veřejných subjektivních práv poskytují správní soudy (§2
s. ř. s.). Platí to samozřejmě nejenom pro ochranu proti rozhodnutí vlády, ale i pro ochranu proti její nečinnosti
nebo proti jejímu zásahu, který není rozhodnutím. (…) V nynějším případě jde o vydání právního předpisu,
byť sui generis, při jehož přijímání je vláda ústavním orgánem, nikoli správním orgánem ve smyslu soudního řádu
správního. Tento jednoduchý závěr nelze obejít tím, že správní soud bude přezkoumávat „důsledky“ či „účinky“
takového právního předpisu v řízení o zásahové žalobě. Pokud by snad měl rozšířený senát vykročit směrem, který
naznačil Městský soud v Praze v rozsudku 14 A 45/2020, nebylo by možno žádnou principiální argumentací
omezit dopady takového názoru jen na krizová opatření vlády jako předpisu sui generis. Naopak, podobný právní
názor by musel být použit též na jiné právní předpisy přijímané vládou, ministerstvy a jinými orgány. Nakonec
by nebyl žádný důvod, aby tento názor nebyl použit též na zákony, respektive z nich plynoucí „účinky“
na jednotlivé adresáty.“
[26] Rozšířený senát v citovaném rozsudku zároveň připustil, že jím zaujatý výklad nepřispívá
k ochraně individuálních práv v době pandemie. Příkaz, dle něhož státní moc lze uplatňovat jen
v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon, však platí pro všechny složky státní moci,
tedy i pro moc soudní. Kompetence soudní moci je v podmínkách právního státu určena
zákonem. Soudy si nemohou své kompetence libovolně rozšiřovat s tím, že to bude v zájmu
nějakého vyššího dobra. Expanzivní výklad soudních pravomocí by nepřispěl k ochraně
zákonnosti a hodnot právního státu, ale naopak k erozi těchto hodnot a k právní anarchii.
Rozšířený senát proto uzavřel, že důsledky či účinky přímo plynoucí z právního předpisu
nemohou představovat přímé zkrácení na právech jednotlivce ve smyslu §82 s. ř. s.
[27] Nejvyšší správní soud k projednávané věci konstatuje, že na argumentaci stěžovatelky
týkající se možnosti přímé soudní obrany proti účinkům krizových opatření komplexně
a v úplnosti reagují a vypořádávají ji výše citované pasáže rozsudku rozšířeného senátu. Ten totiž
do svých úvah zahrnul též veškerou stěžovatelkou v řešené kasační stížnosti akcentovanou
judikaturu, s níž se před zaujetím sjednocujícího závěru vypořádal (tj. usnesení Ústavního soudu
ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 19/20, a ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 1/21, nález Ústavního
soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 106/20, rozsudek městského soudu ze dne 11. 11. 2020,
č. j. 14 A 45/2020 – 141, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2020,
č. j. 8 As 34/2020 – 100). Jelikož městský soud dospěl v napadeném usnesení k totožnému
závěru a fakticky na základě týchž argumentů jako rozšířený senát (který byl ještě restriktivnější
ohledně akceptovatelnosti názoru městského soudu z rozsudku č. j. 14 A 45/2020 – 141), totiž
že nedostatek pravomoci k přímému přezkumu krizového opatření vlády jako jiného právního
předpisu sui generis nelze obcházet teoretickou konstrukcí, podle které lze v řízení o zásahové
žalobě přezkoumat a případně konstatovat nezákonnost účinků právního předpisu ve sféře
jednotlivce, nebylo možné shledat argumentaci stěžovatelky o nezákonném odmítnutí jí podané
žaloby důvodnou.
IV. Závěr a náklady řízení
[28] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nebyl naplněn stěžovatelkou uplatněný kasační
důvod, taktéž neshledal vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti; proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s., věty
poslední. O věci přitom rozhodoval bez jednání za podmínek §109 odst. 2 s. ř. s.
[29] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobkyně neměla v tomto kasačním řízení úspěch
a úspěšné žalované nevznikly náklady přesahující její běžnou úřední činnost. Proto soud vyslovil,
že žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalované ji nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. července 2021
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu