ECLI:CZ:NSS:2021:3.AS.138.2021:31
sp. zn. 3 As 138/2021 – 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: České vinařské
závody, a. s., se sídlem Bělehradská 7/13, Praha 4, zastoupený JUDr. Ivetou Sokolovou,
advokátkou se sídlem Ke Kostelu 56, Vrbice, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického
kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 26. 4. 2021,
č. j. 52 A 26/2021 – 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se v rac í soudní poplatek ve výši 1 000 Kč za návrh na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce
JUDr. Ivety Sokolové, advokátky.
Odůvodnění:
[1] Žalobce brojil žalobou proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 12. 2020,
č. j. KrÚ 91067/2020/126/OMSŘI/Fi, u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka
v Pardubicích (dále jen „krajský soud“), který ji usnesením ze dne 26. 4. 2021,
č. j. 52 A 26/2021 – 19, odmítl pro opožděnost.
[2] Krajský soud uvedl, že rozhodnutí žalovaného bylo žalobci doručeno ve středu 6. 1. 2021
a tento den se stal rozhodným pro určení počátku běhu dvouměsíční lhůty pro podání žaloby.
V souladu s pravidly obsaženými v §40 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) tak poslední
den zákonné lhůty k podání žaloby nastal v pondělí 8. 3. 2021. Žalobce však žalobu podal teprve
dne 14. 4. 2021, tedy opožděně. Proto krajskému soudu nezbylo, než žalobu odmítnout podle
§46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá usnesení krajského soudu kasační stížností
z důvodů, které podřazuje pod §103 odst. 1 písm. d) a e) s. ř. s.
[4] Stěžovatel v převážné většině kasační stížnosti uvádí výtky proti rozhodnutí žalovaného
a jemu přecházejícímu rozhodnutí Městského úřadu Žamberk (jímž nebylo vyhověno žádosti
stěžovatele o prodloužení platnosti stavebního povolení na stavbu kulturního centra a domovu
pro seniory), které uplatnil v žalobě. Dále tvrdí, že krajský soud odmítnutím žaloby
pro opožděnost aplikoval „příslušná zákonná ustanovení“ ústavně nekonformně, neboť podstatou
žalobní argumentace bylo prosazení veřejného zájmu, který umožňuje věcné projednání žaloby
i po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty. Ve veřejném zájmu tedy je, aby řízení před krajským
soudem pokračovalo. Stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu doložil listiny, jimiž se snaží
prokázat, že stavba, pro kterou žádal o prodloužení stavebního povolení, je ve veřejném zájmu.
[5] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožňuje s napadeným usnesením
krajského soudu.
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátkou. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal
důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů.
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Důvody, které stěžovatel formálně podřadil pod §103 odst. 1 písm. d) a e) s. ř. s.,
se obsahově opírají toliko o druhé zmiňované ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Nejvyšší
správní soud připomíná, že ze zásady iura novit curia (soud zná právo) plyne, že stěžovatel není
povinen podřadit tvrzené důvody kasační stížnosti pod konkrétní ustanovení zákona; soud
je posuzuje podle jejich obsahu. Stěžovateli tak nemůže jít k tíži ani fakt, že námitky
ve své kasační stížnosti částečně nesprávně subsumuje pod zákonné důvody vymezené
v §103 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud je oprávněn sám podřadit kasační námitky podle
jejich obsahu pod důvody vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s. (k tomu dále srovnej např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 – 50; všechna citovaná
rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
[9] Byla-li žaloba odmítnuta, přichází pojmově v úvahu pouze kasační důvod podle
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., jako zvláštní ustanovení ve vztahu k ostatním důvodům
podle §103 odst. 1 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005,
č. j. 3 Azs 33/2004 – 98, publ. pod č. 625/2005 Sb. NSS). Kasačnímu soudu tak přísluší
se v souzené věci zabývat pouze tím, zda bylo namístě žalobu odmítnout – zde konkrétně, jestli
krajský soud v souladu se zákonem a přezkoumatelným způsobem posoudil otázku opožděného
podání žaloby.
[10] Mezi stranami je nesporné, že stěžovatel podal žalobu proti rozhodnutí žalovaného
po uplynutí dvouměsíční lhůty podle §72 odst. 1 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení platí, že žalobu
lze podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným
zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. V nyní projednávaném případě
není zvláštní právní úpravou stanovena odlišná lhůta k podání žaloby.
[11] Rozhodnutí žalovaného bylo stěžovateli doručeno do jeho datové schránky
dne 6. 1. 2021, poslední den lhůty k podání žaloby proti tomuto rozhodnutí tak nastal v pondělí
8. 3. 2021 (§40 odst. 2 s. ř. s., ve spojení s §40 odst. 3 téhož zákona). Pro úplnost
lze zmínit, že stěžovatel není žalobcem oprávněným k podání žaloby ve veřejném zájmu
podle §66 odst. 1 až 4 s. ř. s. (tj. není ani správním orgánem, jemuž toto oprávnění zvláštní zákon
svěřuje, ani nejvyšším státním zástupcem, veřejným ochráncem práv nebo tím, komu toto
oprávnění výslovně svěřuje zvláštní zákon nebo mezinárodní smlouva, která je součástí právního
řádu), kterou lze podat ve lhůtě tří let od právní moci správního rozhodnutí. Žaloba stěžovatele
podaná ke krajskému soud dne 14. 4. 2021 je tedy zjevně opožděná.
[12] Podle §46 odst. 1 písm. b) in fine s. ř. s. soud usnesením odmítne návrh, jestliže návrh byl podán
opožděně. Podle §72 odst. 4 s. ř. s. zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze prominout.
[13] Zjistí-li krajský soud opožděnost žaloby, je povinen v každé fázi řízení o ní tuto
skutečnost zohlednit a se žalobou naložit způsobem, který zákon předvídá, tedy ji odmítnout
podle §46 odst. 1 písm. b) in fine s. ř. s. (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2005,
č. j. 2 As 11/2005 - 72). Pro tento závěr hovoří jednoznačná dikce výše citovaného ustanovení
§72 odst. 4 s. ř. s. Současně platí, je-li žaloba podána opožděně, nemůže soud zkoumat, z jakých
důvodů nebyla dodržena lhůta k podání žaloby, v důsledku jakých skutečností došlo k překročení
lhůty, či kdo zmeškání lhůty zavinil. Soud tedy nemůže svým rozhodnutím zmeškání lhůty
prominout a žalobou napadené rozhodnutí věcně přezkoumat (rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 3. 2004, č. j. 1 Ads 4/2004 – 57, č. 88/2004 Sb. NSS). V nyní projednávané věci
proto krajský soud nepochybil, jestliže se nezbýval vlastní žalobní argumentací a žalobu bez
dalšího odmítl.
[14] Nejvyšší správní soud nesouhlasí se stěžovatelem ani v tom, že krajský soud postupoval
ústavně nekonformně, jestliže jeho žalobu odmítl. Předně je třeba uvést, že stěžovatel v kasační
stížnosti nekonkretizuje, jaká zákonná ustanovení krajský soud vyložil v rozporu s ústavním
pořádkem. Pokud ovšem míní, že pravidlo obsažené v §72 odst. 4 s. ř. s. - které vylučuje
prominutí zmeškání lhůty k podání žaloby - je protiústavní, pak kasační soud opakuje závěr,
k němuž dospěl již ve své dřívější judikatuře (například v rozsudku ze dne 23. 5. 2012,
č. j. 6 Ads 10/2012 – 41), tedy že nemožnost prominout zmeškání lhůty nelze považovat
vzhledem k dostatečné délce obecné žalobní lhůty za protiústavní. Stejně tak samotná existence
propadných lhůt pro podávání návrhů k soudu není protiústavní (viz např. nález Ústavního
soudu ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 545/99, dostupný z https://nalus.usoud.cz).
[15] Stěžovatel ve zbylé části kasační stížnosti jen opakuje svoji žalobní argumentaci a uvádí
výtky proti správním rozhodnutím. Tato tvrzení již dříve uplatněná v žalobě jsou však v souladu
s §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná, protože neobsahují žádnou reakci na závěry krajského soudu,
ale vymezují se pouze proti postupu správních orgánů. Z tohoto důvodu se jimi Nejvyšší správní
soud dále nezabýval.
[16] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, zamítl
ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s. (výrok I. tohoto rozsudku).
[17] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů
nenáleží. Toto právo by měl procesně úspěšný žalovaný, kterému však v řízení o kasační stížnosti
nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud
proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti (výrok II. tohoto rozsudku).
[18] Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, protože o samotné kasační stížnosti bylo rozhodnuto bez zbytečného prodlení
po provedení všech nezbytných přípravných procesních úkonů. Za této situace by rozhodnutí
o odkladném účinku bylo nadbytečné a neúčelné.
[19] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud o návrhu na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti nerozhodoval, byly naplněny podmínky pro vrácení zaplaceného soudního
poplatku za tento návrh ve výši 1 000 Kč (§10 odst. 1, věta první zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích). Soudní poplatek bude stěžovateli vyplacen z účtu Nejvyššího správního
soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Ivety Sokolové, advokátky
se sídlem Ke Kostelu 56, Vrbice (výrok III. tohoto rozsudku).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. června 2021
JUDr. Tomáš Rychlý
předseda senátu