ECLI:CZ:NSS:2021:3.AZS.255.2020:27
sp. zn. 3 Azs 255/2020 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: H. A., zastoupená
Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 22, proti žalované: Policie
České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, se sídlem Praha 4,
Kaplanova 2055/4, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 17. 7. 2020, č. j. 16 A 29/2020 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 27. 5. 2020, č. j. KRPA–135886–15/ČJ-2020-000022-ZZC,
rozhodla žalovaná podle §124 odst. 1 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) o zajištění žalobkyně za účelem
správního vyhoštění na dobu 90 dnů od omezení osobní svobody. Proti tomuto rozhodnutí
brojila žalobkyně žalobou u Městského soudu v Praze, který ji výše uvedeným rozsudkem zamítl.
[2] Městský soud vycházel z následujícího skutkového stavu. Žalobkyně byla dne
13. 2. 2020 kontrolována ve Švýcarsku. Při kontrole bylo zjištěno, že její italský doklad totožnosti
je padělaný; platnost italského povolení k pobytu skončilo dne 6. 2. 2020. Švýcarské státní orgány
shledaly žalobkyni vinnou ze zneužití či podezření z užití dokladu se zfalšovanou platností
či identitou dokladu. Žalobkyně dále porušila vstupní podmínky a nelegálně vstoupila na území
Švýcarska, protože neměla vízum. Ze Švýcarska byla proto vypovězena vyhošťovacím příkazem
s okamžitým účinkem na období od 14. 2. 2020 do 13. 2. 2023. Dne 26. 5. 2020 byla žalobkyně
zajištěna na území ČR; žalovaná zjistila, že žalobkyně je evidována v Schengenském informačním
systému jako nežádoucí cizinec, kterému má být zamezen vstup do Schengenského prostoru.
Při výslechu dne 27. 5. 2020 žalobkyně uvedla, že ve Švýcarsku měla problémy. Její cestovní pas
byl poškozen, povolení k pobytu v Itálii měla v pořádku. Nevěděla, že je Švýcarskem vedena jako
nežádoucí osoba pro schengenský prostor. Na území smluvních států je od roku 2016, v Itálii
bydlela v Parmě. Do ČR přicestovala v březnu 2020 za kamarádkou, aby si zde vydělala na cestu
do Itálie. Žalobkyně ví, že v ČR smí pobývat pouze s platným dokladem a vízem, není
si ale vědoma protiprávního jednání v souvislosti s pobytem na území ČR; má pobytovou kartu
Itálie. Cestovní pas řešila s kamarádem ve Švýcarsku, pak jej odeslala do Španělska. V Itálii zatím
nežádala o prodloužení pobytu, slyšela, že když má pobytové oprávnění propadlé k 31. 1. 2020,
platí do července 2020. V ČR bydlí u kamarádky, její adresu nezná, nikde se nehlásila. Finanční
prostředky nemá. Je svobodná, má dvě děti, které žijí v Nigérii. V Itálii má nevlastního bratra,
ale nejsou v kontaktu. Příbuzné má v Nigérii, kde může žít v rodinném domě. O žádné překážce
vycestování neví.
[3] Městský soud nepřisvědčil žalobkyni, že žalovaná vyšla z nedostatečně a nesprávně
zjištěného stavu věci. Uvedl, že žalovaná před vydáním napadeného rozhodnutí zjistila,
že žalobkyně je evidována v systému smluvních států a na důvody tohoto záznamu se dotázala
švýcarských orgánů. Švýcarská strana odpověděla, že žalobkyně nelegálně vstoupila na území
Švýcarska, kde se prokázala padělaným dokladem; jejímu italskému povolení k pobytu skončila
platnost 6. 2. 2020. Proto byla z území Švýcarska vypovězena s okamžitým účinkem. Kopie
rozhodnutí švýcarského migračního úřadu sice byla do spisu založena až po vydání napadeného
rozhodnutí, a žalovaný tedy vycházel z informací, které obdržel v odpovědi ze Švýcarska, záznam
v Schengenském informačním systému a informace o důvodech evidence však postačovaly
k rozhodnutí o zajištění žalobkyně podle §124 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců, neboť
z nich vyplývalo, že žalobkyni byl švýcarskými orgány uložen zákaz vstupu od 14. 2. 2020
do 13. 2. 2023.
[4] Druh protiprávního jednání žalobkyně žalovaná převzala z rozhodnutí švýcarského
migračního úřadu; městský soud zdůraznil, že v řízení o zajištění není možno zkoumat věcnou
správnost rozhodnutí příslušného orgánu členského státu o zákazu pobytu cizince, ani zda byla
v takovém řízení cizinci zajištěna veškerá jeho práva (zde namítané porušení práva
na tlumočníka). Tvrzení žalobkyně nadto považoval městský soud za nevěrohodná. Žalobkyně
původně zpochybňovala, že jí byl zákaz pobytu (vstupu) na území Schengenského prostoru
vůbec uložen. Po předložení tohoto rozhodnutí i protokolu o jeho převzetí pak nově uvedla,
že nebyla řádně seznámena s jeho obsahem. Uvedla také, že nový pas poslala do Španělska
a že se ze Švýcarska vydala do ČR, kde měla vydělat peníze na cestu do Itálie. To označil městský
soud přinejmenším z geografického hlediska za nelogické, cesta ze Švýcarska do Itálie nevede
přes ČR, bez ohledu na tehdejší pandemickou situaci; žalobkyně v ČR také neměla zajištěn žádný
příjem. Před žalovanou rovněž uvedla, že má v Itálii nevlastního bratra, při soudním jednání
naproti tomu tvrdila, že peníze do ČR jí zaslala její sestra z Itálie. Žalobkyně tvrdí, že v České
republice bydlí u kamarádky 3 měsíce, přesto však nezná její adresu.
[5] K obecným námitkám ohledně porušení jednotlivých ustanovení právních předpisů
městský soud konstatoval, že v postupu žalované neshledal žádné deficity a napadené rozhodnutí
považuje za přezkoumatelné.
[6] Městský soud se neztotožnil se žalobkyní ani v tom, že žalovaná měla namísto
zajištění využít některé ze zvláštních opatření za účelem vycestování podle §123b odst. 1 zákona
o pobytu cizinců. Uložení těchto mírnějších opatření totiž předpokládá, že cizinec bude
se státními orgány spolupracovat a neexistuje důvodná obava, že se bude vyhýbat případnému
výkonu vyhoštění. Možnost aplikace zvláštního opatření závisí také na důvodu zajištění.
Základním pravidlem je, že uložení zvláštního opatření nesmí ohrozit výkon vycestování cizince.
Žalovaná se vypořádala se všemi možnostmi, které přicházely v úvahu, a řádně odůvodnila, proč
jich nevyužila. Z protokolu o podání vysvětlení je také zřejmé, že žalobkyni o možnostech užití
zvláštních opatření dostatečně informovala. Co se týče zvláštních opatření podle §123b odst. 1
písm. a), c) a d) citovaného zákona, žalovaná akcentovala, že žalobkyně svůj pobyt v ČR
neohlásila, nemá zde povolen žádný pobyt, a nemůže tedy ani uvést adresu místa takového
pobytu a zdržovat se tam. Finanční záruku dle §123b odst. 1 písm. b) žalobkyně nenabídla,
naopak výslovně sdělila, že nemá žádné finanční prostředky. Městský soud se s tímto posouzením
ztotožnil; přisvědčil současně žalované, že žalobkyně o sobě vytvořila značně nedůvěryhodný
obraz, a nelze se proto domnívat, že by se správními orgány spolupracovala a dodržela uložená
opatření. Není ani zřejmé, jak by si žalobkyně užití mírnějších opatření představovala, nebyla-li
schopna uvést adresu svého pobytu, nehledě k absenci jakékoli její vazby k ČR. Již proto nelze
uvažovat o opatřeních, která předpokládají, že se bude žalobkyně zdržovat na nahlášené adrese
za účelem kontroly, nebo že se bude žalované hlásit, apod. Nemá-li žádné finanční prostředky,
není možné využít možnost finanční záruky. Městský soud uzavřel, že v případě žalobkyně
by užití zvláštních opatření nebylo namístě a dostačující, protože se lze důvodně domnívat,
že by je žalobkyně nedodržovala.
[7] Proti tomuto rozsudku podává žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost,
kterou opírá o důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“).
[8] Stěžovatelka v žalobě namítala, že žalovaná pouze zcela formalisticky posoudila
možnost uložení mírnějších opatření. Stěžovatelce ani nebylo umožněno vyjádřit se k ochotě
podrobit se zvláštním opatřením. V této souvislosti namítá, že cizinec při výslechu netuší,
co bude následovat nebo že bude zajištěn. Neví, že zvláštní opatření by měla sloužit jako záruka
namísto omezení osobní svobody, a v okamžiku zadržení pochopitelně nedisponuje žádnou větší
hotovostí. U cizinců je také běžné, že ví, kde bydlí, nepamatují si jen názvy ulic. Z formálního
poučení nejsou schopni rozpoznat, co se po nich vlastně chce.
[9] Stěžovatelka připouští, že ze Švýcarska byla vypovězena, domnívá se však, že zajištění
bylo nadbytečné a nepřiměřené. V každém jednotlivém případě je třeba zvažovat, do jaké míry
si je cizinec vědom, že porušuje právní předpisy a případně čím. V jejím případě je nutno vážit
fakt, že švýcarské rozhodnutí nesplňovalo požadavky českých právních předpisů; stěžovatelce
nebylo rozhodnutí přeloženo. I když českým orgánům nepřísluší posuzovat zákonnost
cizozemských rozhodnutí, měla žalovaná při rozhodování, zda je nutné stěžovatelku zajistit,
přihlédnout k tomu, že stěžovatelka neznala smysl povinnosti uložené jí švýcarskými orgány.
S obdobnou námitkou se městský soud nevypořádal.
[10] Městský soud nezohlednil, že žalovaná nevycházela ze spolehlivě zjištěného
skutkového stavu věci, a napadený rozsudek nepřesvědčivě zdůvodnil. Stěžovatelka trvá na tom,
že žalovaná porušila §2 odst. 3 a 4 a §3 správního řádu a také povinnost řádně, přesvědčivě
a přezkoumatelně odůvodnit své rozhodnutí. Městský soud pak nedostál požadavkům kladeným
na rozhodnutí správních soudů judikaturou Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne
24. 1. 2007, č. j. 3 As 60/2006 - 46, č. 1109/2007 Sb. NSS, a ze dne 27. 7. 2007,
č. j. 8 Afs 75/2005 - 130, č. 1350/2007 Sb. NSS) a Ústavního soudu (nálezy ze dne 20. 6. 1995,
sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1995 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97,
č. 85/1997 Sb. ÚS), protože některé námitky bez povšimnutí přešel a napadený rozsudek řádně
neodůvodnil. Tím porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Především se městský soud
nevypořádal s žalobními námitkami týkajícími se možnosti využití zvláštních opatření za účelem
vycestování podle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
[11] Současně ovšem stěžovatelka také nesouhlasí s vypořádáním výše uvedených námitek.
Připomněla, že zajištění, jakožto omezení osobní svobody, představuje až poslední institut,
kterého by mělo být vůči cizinci užito. V dané věci však neexistují žádné okolnosti, které by jeho
použití odůvodnily.
[12] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
[13] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4,
věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu. K otázce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí se opakovaně vyjadřuje judikatura
Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu. Platí, že nepřezkoumatelný rozsudek zpravidla
vůbec nenabízí prostor k úvahám o námitkách věcného charakteru, a je tudíž nezbytné jej zrušit.
Za nepřezkoumatelné (pro nedostatek důvodů) lze označit zejména takové rozhodnutí, v němž
soud zcela opomene vypořádat některou z uplatněných žalobních námitek (viz například
rozsudky tohoto soudu ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 - 58, ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, či ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74; citovaná rozhodnutí
tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), respektive pokud z jeho odůvodnění není zřejmé,
proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní
námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, a to zejména tehdy, jde-li o právní
argumentaci, na níž je postaven základ žaloby (viz rozsudek tohoto soudu ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44). Zároveň ovšem nelze opomenout, že nepřezkoumatelnost rozsudku
není závislá na subjektivní představě stěžovatele o tom, jak podrobně by měl být rozsudek
odůvodněn. Jedná se totiž o objektivní překážku, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkum
napadeného rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2014,
č. j. 3 As 60/2014 - 85).
[16] Dále je třeba připomenout, že povinností soudu není výslovně reagovat na každé
žalobní tvrzení, postaví-li soud své závěry na ucelené argumentaci, která věcně pokryje všechny
argumentační pozice žaloby (k tomu srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008,
sp. zn. I. ÚS 1534/08, či rozsudky tohoto soudu ze dne 23. 12. 2015. č. j. 2 As 44/2013 - 125,
a ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 - 19).
[17] Nejvyšší správní soud má za to, že výše uvedená kritéria přezkoumatelnosti napadený
rozsudek splňuje. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakých ustanovení městský soud vycházel,
i jakými úvahami byl při svém rozhodování veden. Městský soud se dostatečně vypořádal
se všemi žalobními námitkami, včetně námitek týkajících se (ne)vědomosti stěžovatelky o jejím
protiprávním jednání, existence důvodu zajištění, jakož i možnosti uložení zvláštních opatření
podle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Jeho úvahy jsou v nyní posuzované věci
dostatečně zřetelné a logické. Jedná se tedy o rozsudek přezkoumatelný, opírající se o konkrétní
ustanovení zákona i relevantní judikaturu, což ostatně dostatečně ilustruje podrobné shrnutí
odůvodnění napadeného rozsudku v bodech [2] až [6] výše, stejně jako fakt, že stěžovatelka i přes
tvrzení o nepřezkoumatelnosti rozsudku s jeho závěry věcně polemizuje. Kasační důvod
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tedy není naplněn.
[18] Stěžovatelka dále městskému soudu vytýkala, že aproboval postup žalované, která
dle stěžovatelčina názoru nevycházela ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu a porušila
základní zásady činnosti správních orgánů podle §2 odst. 3 a 4 a §3 správního řádu. V tomto
ohledu ovšem stěžovatelka ustala na obecně formulovaných výhradách. Je vhodné připomenout,
že podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je řízení o kasační stížnosti ovládáno
zásadou dispoziční. Obsah a kvalita kasační stížnosti proto do značné míry předurčují nejen
rozsah přezkumu, ale i obsah rozhodnutí kasačního soudu (srov. rozsudek ze dne 23. 6. 2005,
č. j. 7 Afs 104/2004 - 54). Rozsudek krajského (městského) soudu je totiž přezkoumáván
v intencích kasačních námitek, se zřetelem k důvodům obsaženým v §103 odst. 1 s. ř. s. Kasační
stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského (městského) soudu
(§102 s. ř. s.) a důvody které v ní lze s úspěchem uplatnit, se tak musí upínat právě k tomuto
rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2003,
č. j. 6 Ads 3/2003 - 73).
[19] Je proto odpovědností stěžovatele, aby v kasační stížnosti specifikoval skutkové
a právní důvody, pro které napadá rozhodnutí krajského (městského) soudu. Podle rozsudku
tohoto soudu 14. 6. 2017, č. j. 3 As 123/2016 - 40, je stěžovatel povinen v kasační stížnosti
vylíčit, jakých konkrétních nesprávných úvah, hodnocení či závěrů se měl krajský (městský) soud
dopustit, jakož i ozřejmit svůj právní náhled na to, v čem je tato nesprávnost spatřována.
Na formulaci kasačních námitek lze obdobně vztáhnout závěry, které vyslovil rozšířený senát
tohoto soudu ve vztahu k náležitostem řádného žalobního bodu v rozsudku ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, č. 835/2006 Sb. NSS. Z tohoto rozhodnutí se podává, že líčení
skutkových okolností nemůže být pouze „typovou charakteristikou určitých ‚obvyklých‘ nezákonností,
k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným,
a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem
[…] Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení
či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím
samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled
na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti
se skutkovými výtkami“ (srov. také rozsudky rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010,
č. j. 4 As 3/2008-78, č. 2162/2008 Sb. NSS, či ze dne 16. 8. 2017,
č. j. 3 Azs 66/2017 - 25, č. 3733/2018 Sb. NSS). S ohledem na právě uvedené lze konstatovat,
že shora specifikovaná část kasační stížnosti je formulována natolik obecně, že ji není možné
vůbec považovat za kasační námitky ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s.; touto argumentací se proto
Nejvyšší správní soud nemohl věcně zabývat.
[20] Ze stejných důvodů se kasační soud nemohl zabývat ani nesouhlasem stěžovatelky
s věcným posouzením jejích námitek týkajících se možnosti uložení zvláštních opatření
podle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců a existence důvodů pro zajištění (viz bod [8] výše).
Stěžovatelka se totiž i v této části kasační stížnosti omezuje na prostý nesouhlas s názorem
městského soudu, aniž by s jeho závěry jakkoli polemizovala.
[21] Stěžovatelka dále trvala na tom, že žalovaná nedostatečně a pouze formalisticky
hodnotila možnost použití zvláštních opatření podle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců
a že stěžovatelce neumožnila vyjádřit se k ochotě podrobit se těmto opatřením. Obdobnou
námitkou se zabýval již městský soud na str. 8 až 9 napadeného rozsudku, kde konstatoval,
že žalovaná se vyjádřila ke všem druhům zvláštních opatření, která připadala v úvahu,
a odůvodnila, proč k nim nepřistoupila. Z protokolu o výslechu stěžovatelky také seznal,
že žalovaná stěžovatelku dostatečně informovala o možnosti uložení zvláštních opatření. S těmito
závěry městského soudu stěžovatelka v kasační stížnosti nikterak nepolemizuje; naopak jen jinými
slovy parafrázuje své žalobní námitky. Nejvyšší správní soud se proto omezil toliko na posouzení
přezkoumatelnosti těchto závěrů, a to s výsledkem výše konstatovaným.
[22] Nad rámec výše uvedeného lze dodat, že ze str. 4 protokolu o podání vysvětlení
ze dne 27. 5. 2020, č. j. KRPA-135886-13/ČJ-2020-000022-ZZC, se podává, že žalovaná
stěžovatelku poučila o možnosti nahradit zajištění zvláštními opatřeními podle §123b odst. 1
zákona o pobytu cizinců. Stěžovatelka nato odpověděla, že nemá žádnou adresu pobytu, nemá
místo, kde by se mohla zdržovat a není schopna se policii hlásit; v tuto chvíli také nemá finanční
prostředky. Tyto informace pak žalovaná promítla do posouzení možnosti uložení alternativních
opatření, jemuž se zevrubně věnovala na str. 3 až 6 napadeného rozhodnutí.
[23] Argumentaci, že cizinec podstatě poučení o možnosti uložení zvláštních opatření
za účelem vycestování podle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve skutečnosti nerozumí,
protože neví, jaký je jejich smysl a proč je v tomto ohledu policií dotazován, stěžovatelka
uplatnila poprvé až v kasační stížnosti, ačkoli jí nic nebránilo uplatnit tyto námitky již v žalobě.
Z pohledu kasačního řízení se tedy jedná o námitky nové, které Nejvyšší správní soud nemohl
posoudit pro jejich nepřípustnost (viz §104 odst. 4 s. ř. s.).
[24] Stěžovatelka konečně namítala, že zajištění bylo nepřiměřené s ohledem
na skutečnost, že nevěděla o svém protiprávním jednání, a neměla tak úmysl mařit jakékoli
rozhodnutí. Tato námitka ovšem směřuje mimo vlastní zákonný důvod zajištění v dané věci.
Stěžovatelka byla totiž zajištěna podle §124 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců,
tedy z důvodu, že je vedena v informačním systému smluvních států. Obava z maření
nebo ztěžování výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění je samostatným důvodem zajištění,
upraveným v §124 odst. 1 písm. b) citovaného zákona. Pojmovým znakem tohoto důvodu
zajištění je tedy úmysl cizince nerespektovat správní vyhoštění, který musí být správním orgánem
prokázán. Naopak v případě zajištění podle §124 odst. 1 písm. e) postačí (vedle naplnění
hypotézy v návětí tohoto ustanovení) pouhá skutečnost, že cizinec má záznam v schengenském
informačním systému. Namítá-li tedy stěžovatelka, že si nebyla vědoma povinnosti opustit celý
schengenský prostor, a tedy netušila, že vycestováním do ČR maří výkon rozhodnutí švýcarského
migračního úřadu, pak se její argumentace zcela míjí s rozhodovacími důvody žalované
i městského soudu, jež spočívaly primárně v tom, že stěžovatelka byla s okamžitou účinností
vyhoštěna ze Švýcarska a schengenského prostoru na dobu 3 let a byla vedena v Schengenském
informačním systému jako cizinec, kterému má být odepřen vstup na území smluvních států.
[25] Je pravdou, že v nyní projednávané věci městský soud i žalovaná hodnotily
věrohodnost stěžovatelky a okolnosti nasvědčující tomu, že by mohla mařit výkon vyhoštění
uloženého švýcarským rozhodnutím. Tyto úvahy se ovšem neupínaly k posouzení existence
důvodů pro zajištění, ale toliko posouzení, zda by použití zvláštních opatření za účelem
vycestování podle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců vůbec mohlo zajištění nahradit. Šlo
o jedno z kritérií, které žalovaná vzala v potaz při zvažování, zda lze o použití tohoto institutu
uvažovat.
[26] Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost
není důvodná. Za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji proto rozsudkem zamítl.
[27] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti procesně
neúspěšná, právo na náhradu nákladů řízení jí nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného
účastníka – žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením
vznikly náklady, které by překročily rámec běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud proto
rozhodl tak, že se jí náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2021
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu