ECLI:CZ:NSS:2021:4.AFS.264.2018:66
sp. zn. 4 Afs 264/2018 - 66
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: HUL HO, s.r.o., se sídlem
Thomayerova 2830/10, Aš, zast. Mgr. Petrem Hronem, advokátem, se sídlem Bucharova 1314/8,
Praha 5, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31,
Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 5. 2017, č. j. 22026/17/5300-22444-704601,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 29. 6. 2018, č. j. 30 Af 31/2017 - 53,
takto:
Věc se p o st upuj e rozšířenému senátu.
Odůvodnění:
I.
[1] Finanční úřad pro Karlovarský kraj (dále jen „správce daně“) vydal dne 22. 12. 2016
platební výměr č. j. 990283/16/2403-50522-401240, kterým podle §101h odst. 1 písm. c)
a odst. 4 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“), žalobkyni
uložil pokutu ve výši 30.000 Kč podle §101h odst. 1 písm. c) zákona o DPH za nepodání
následného kontrolního hlášení na základě výzvy ke změně, doplnění či potvrzení údajů
uvedených v podaném kontrolním hlášení za období duben 2016.
[2] Žalovaný shora označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl
odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí správce daně.
II.
[3] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Plzni (dále
jen „krajský soud“), který v záhlaví uvedeným rozsudkem napadené rozhodnutí, jakož i platební
výměr správce daně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[4] Krajský soud předně nepřisvědčil námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí.
Přestože shledal, že se žalovaný výslovně nevyjádřil k žalobní námitce, jež se týkala použití §33
odst. 4 daňového řádu v souzené věci, dovodil, že implicitně dal v napadeném rozhodnutí najevo
názor, že pravidlo, podle kterého připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek,
je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den, se na daný případ nepoužije. Výslovné
nevypořádání uvedené námitky tak v daném případě nebylo důvodem pro zrušení napadeného
rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost.
[5] Dále se již krajský soud zabýval posouzením stěžejní sporné otázky o počítání času
v případě fikce doručení při doručování prostřednictvím datových schránek, tedy možností
použití §33 odst. 4 daňové řádu.
[6] K tomu předeslal, že si je vědom judikatury Nejvyššího správního soudu o možnosti
odchýlit se od jím vysloveného právního názoru pouze výjimečně, nejde-li o tzv. individuální
(konkrétní) závaznost instančního typu a za předpokladu, že svůj odlišný právní názor podepře
komplexní, racionální a transparentní konkurující argumentací. Tu v napadeném rozsudku
poskytl.
[7] Krajský soud předně poukázal na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu,
zejména rozsudek ze dne 16. 5. 2013, č. j. 5 Afs 76/2012 – 28 (dále také jen „rozsudek pátého
senátu“), na niž navazují i veškerá pozdější rozhodnutí. Z ní vyplývá, že možnost neomezeného
přístupu k datové schránce kdykoliv a odkudkoliv představuje odlišnost při doručování
do ní oproti doručování prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Ustanovení §33
odst. 4 daňového řádu o počítání času v případě doručení do datové schránky tzv. fikcí
se proto nepoužije. Upozornil, že stejné závěry zastává i odborná literatura (Lukáš Potěšil
a kol.: Správní řád. Komentář. 1. vyd. Praha 2015, str. 137) a obdobně se vyslovil i poradního
sbor ministra vnitra ke správnímu řádu v závěru č. 93 ze dne 11. 6. 2010 (dále je „závěr č. 93“),
jehož se dovolává i rozsudek pátého senátu.
[8] Krajský soud však současně poukázal na skutečnost, že Nejvyšší soud ve stanovisku
svého pléna ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, dospěl k závěru opačnému ve vztahu
k doručování do datové schránky v občanském soudním řízení a v trestním řízení a dovodil,
že obvyklá pravidla o počítání času (§57 o. s. ř. či §60 odst. 1 až 3 trestního řádu)
se použijí i v případě doručování do datové schránky. Lhůta stanovená v §17 odst. 4 zákona
č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále jen zákon
č. 300/2008 Sb.), je lhůtou procesní, což není sporné, současně však uvedené ustanovení
neupravuje běh lhůt a způsob počítání času. Není zde tudíž žádný důvod, pro který nelze použít
pravidlo o počítání času podle obou shora uvedených procesních předpisů.
[9] Krajský soud svoje úvahy doprovodil též odkazem na nález pléna Ústavního soudu
ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, v němž se uvedený soud vyjádřil k otázce počítání času
v souvislosti se lhůtou vyplývající z čl. 50 odst. 1 Ústavy, z nějž citoval. Na základě všech výše
uvedených skutečností krajský soud shrnul, že „na počítání lhůty uvedené v §17 odst. 4 zákona
č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů,
se vztahuje pravidlo pro počítání času uvedené v §40 odst. 1 písm. c) správního řádu a v §33 odst. 4 daňového
řádu, jakož i v §40 odst. 3 soudního řádu správního.“
[10] Tyto závěry krajský soud dále rozvedl historickým exkurzem do dřívější právní úpravy
počínaje vládním nařízením č. 8/1928 Sb., o řízení ve věcech náležejících do působnosti
politických úřadů, až po §40 správního řádu, a zmínil i pravidla o počítání času podle §14
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, včetně platné právní úpravy obsažené v §33
odst. 4 daňového řádu, o jehož aplikaci se zde jedná. Krajský soud citoval zákonnou dikci
jednotlivých norem upravujících počítání času a shrnul, že pravidla o počítání času
v nich zakotvená, ať již se jedná o právní úpravu platnou, či historickou, jsou obdobná a nikterak
zásadně se neliší.
[11] Na základě všech těchto skutečností nakonec krajský soud vyslovil nesouhlas se závěrem
o odlišnosti doručování do datové schránky oproti doručování poštou, k němuž dospěl pátý senát
v rozsudku č. j. 5 Afs 76/2012 - 58. Uvedená odlišnost totiž není podle krajského soudu
nejpodstatnější a nelze mechanicky spojovat počítání času s přístupností dodacího či podacího
místa. Krajský soud zdůraznil i rozložení času většiny osob na dobu pracovní a dobu
odpočinku a shledal, že pravidlo o počítání času nemá být závislé na tom, zda určitá osoba
má či nemá přístup k dodacímu (či podacímu) místu. Podstatné naopak je, aby i když takový
přístup má, nebyla nucena se ve dnech pracovního klidu či ve svátek do datové schránky
přihlašovat a mohla tak učinit až v nejbližší následující pracovní den.
[12] Použití pravidla o počítání času podle §33 odst. 4 daňového řádu v případě doručování
do datových schránek v případě fikce doručení podle §17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb. krajský
soud odůvodnil i odkazem na princip jednoty a bezrozpornosti právního řádu. Považoval
za nevhodné, aby soudy napříč různými právními odvětvími, včetně soudů vrcholných, uplatnění
pravidel o počítání času v případě doručování do datové schránky vykládaly odlišně. I s ohledem
na uvedené se tudíž krajský soud přiklonil k úvahám, jež vyjádřil ve stanovisku pléna Nejvyšší
soud a zdůraznil přesvědčení o nutnosti revidovat dosud judikaturou Nejvyššího správního soudu
zastávaný názor o nemožnosti aplikace pravidla o počítání času vyplývajícího z §33 odst. 4
daňového řádu v případě fikce doručení podle §17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb.
III.
[13] Proti napadenému rozsudku se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) brání včas podanou
kasační stížností z důvodů vyplývajících z §103 odst. 1 písm. a) a d) s . ř. s. a navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu
řízení.
[14] Stěžovatel předně upozorňuje, že jím zastávané východisko o nepoužití pravidla
pro počítání času podle §33 odst. 4 daňového řádu v případě fikce doručení podle §17 odst. 4
zákona č. 300/2008 Sb. je v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, konkrétně právě
s rozsudkem č. j. 5 Afs 76/2012 - 28. Zastává názor, že toto pravidlo se použije pouze v případě
doručování prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, neboť zde si nelze většinou
zásilku ve dnech pracovního klidu vyzvednout. To v případě datových schránek neplatí,
neboť při využití tohoto způsobu doručování odpadají objektivní překážky, které plynou právě
z doručování prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Adresát má větší prostor
k vyzvednutí zásilky (24 hodin po dobu 10 dní) a pokud by měl poslední den lhůty připadnout
na „nepracovní“ den či na svátek, který by měl být při počítání času zohledněn, vedlo
by to k prodloužení uvedené lhůty a neopodstatněnému rozšíření časového prostoru
pro vyzvednutí zásilky. Neopomenutelným je i prvek právní jistoty určení časového okamžiku
doručení.
[15] Stěžovatel má za to, že právní úprava doručování do datových schránek je jako celek
obsažená v zákoně č. 300/2008 Sb., včetně fikce doručení, proto podle něj nelze §33 odst. 4
daňového řádu použít. Nejde o lex specialis k zákonu č. 300/2008 Sb. Odlišností doručování
do datových schránek a prostřednictvím pošty se zabýval i poradní sbor ministra vnitra
ke správnímu řádu v závěru č. 93, z něhož stěžovatel cituje a zdůrazňuje, že přihlášení do datové
schránky není úkonem vázaným na lhůtu ve smyslu §40 odst. 1 správního řádu. Uvedené
pravidlo o počítání času podle §40 odst. 1 písm. c) je přitom totožné s §33 odst. 4 daňového
řádu, o jehož aplikaci se zde jedná. Z toho dovozuje, že posledně uvedené ustanovení
se v takovém případě neužije.
[16] Nesouhlasně se stěžovatel vyjadřuje k úvaze krajského soudu, který použití §33 odst. 4
daňového řádu dovozuje mj. i z rozdělení času většiny lidí na dobu pracovní a dobu odpočinku.
Podle stěžovatele právě neomezený přístup k datovým schránkám daleko lépe akcentuje
rozvržení pracovní doby a doby odpočinku každé osoby, která má datovou schránku
zpřístupněnou, jelikož tato osoba si sama určuje, kdy se do datové schránky přihlásí. Názor
krajského soudu má nadto dalekosáhlý dopad do správní praxe zastávané napříč finanční
správou, a je proto v rozporu se zásadou jistoty v právních vztazích, resp. se zásadou
předvídatelnosti.
[17] To stěžovatel následně opakovaně doplňuje další podpůrnou argumentací. Odkazuje
na úvahy vyslovené v usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2011, sp. zn. III. ÚS 1513/11,
a v tom kontextu označuje za zpátečnické nikterak nezohlednit specifickou povahu datových
schránek jako nově zavedeného nástroje komunikace v rámci elektronizace veřejné správy.
Stěžovatel upozorňuje i na specifické postavení subjektů, pro něž je používání datové schránky
povinné, a uvádí, že povinnost těchto subjektů pravidelně kontrolovat datovou schránku
by měla být samozřejmostí. Odkazuje zde na nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015,
sp. zn. II. ÚS 913/14.
[18] Stěžovatel dále zmiňuje institut neúčinnosti doručení upravený v §17 odst. 5 zákona
č. 300/2008 Sb., jehož užití je vázáno na splnění podmínky závažnosti a nezaviněnosti,
což je v případě datových schránek značně omezené, a argumentaci doplňuje i odkazem
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2014, č. j. 3 As 83/2013 - 58. Specifická
povaha datové schránky umožňuje přihlásit se do ní z jakéhokoliv místa, a použití §33 odst. 4
daňového řádu na fikci doručení proto není správné.
[19] V dalším doplnění kasační stížnosti stěžovatel poukazuje i na usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 12. 2018, č. j. 1 Afs 400/2018 - 13, jímž bylo zastaveno řízení
pro nezaplacení soudního poplatku a v němž kasační soud vyšel při posouzení doručení
výzvy k zaplacení soudního poplatku účastníku z úvahy, že k jejímu doručení došlo fikcí
dne 30. 12. 2018, což byla neděle. K tomu stěžovatel doplňuje i odkaz na další rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu – rozsudek ze dne 19. 9. 2014, č. j. 8 As 118/2014 - 46,
v němž tento soud uzavřel, že v případě nabytí právní moci, které je vázáno pouze na doručení,
se neuplatní §40 odst. 3 s. ř. s. a rozhodnutí může nabýt právní moci i mimo pracovní den.
[20] Ve třetím doplnění kasační stížnosti stěžovatel upozorňuje na expertní příspěvek
Mgr. Adély Šianské „Doručování do datové schránky a fikce doručení“ dostupný v systému
ASPI, v němž se pisatelka neztotožňuje s úvahami krajského soudu obsaženými v napadeném
rozsudku, vyzdvihuje specifickou povahu doručování do datových schránek a existující
povinnosti subjektů datovou schránku kontrolovat.
IV.
[21] Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti souhlasí s úvahami obsaženými
v napadeném rozsudku a pokládá je za správné. Upozorňuje na to, že krajský soud přinesl právní
názor odlišný od stávající judikaturní linie Nejvyššího správního soudu, tento podpořil
komplexní, racionální a transparentní konkurující argumentací, s níž se však stěžovatel v kasační
stížnosti nevypořádal, nýbrž pouze odkázal na rozsudek č. j. 5 Afs 76/2012 - 29 a zdůraznil
argument neomezeného přístupu k datové schránce vycházející z teze, že doručování do datové
schránky se tím zásadně odlišuje od doručování poštou.
[22] Žalobkyně poukazuje na skutečnost, že ani Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku
č. j. 5 Afs 76/2012 - 29 neodůvodnil, proč se na fikci doručení podle §17 odst. 4 zákona
č. 300/2008 Sb., nevztahují obecná pravidla pro počítání času. Dodává, že závěr č. 93
má v daném případě nulovou právní a argumentační závaznost s tím, že se vztahuje k §40 odst. 1
písm. c) správního řádu, tedy netýká se §33 odst. 4 daňového řádu, jenž je nyní aplikován.
Přes podobnost obou norem je mezi jejich jazykovým vyjádřením značný rozdíl.
Uvedený závěr č. 93 je nadto v rozporu se závěry vyplývajícími z rozsudku ze dne 27. 5. 2010,
č. j. 9 As 55/2009 - 45.
[23] S odkazem na nález pléna Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97,
a na princip právní jistoty a bezrozpornosti právního řádu zastávaný i v judikatuře Nejvyššího
správního soudu není i podle žalobkyně žádoucí, aby použití obdobného pravidla (pravidla
pro počítání času) bylo vykládáno odlišně Nejvyšší správním soudem a Nejvyšší soudem. Vedlo
by to k narušení právní jistoty adresátů práva a jejich důvěry v právo. Za chybný a vnitřně
rozporný považuje i názor stěžovatele, že §33 odst. 4 daňového řádu není lex specalis k zákonu
č. 300/2008 Sb., a proto se uvedené pravidlo neuplatní. V kontrastu s tímto tvrzením
totiž stěžovatel na druhou stranu tvrdí, že pro počátek a konec běhu dané lhůty se použije
pravidlo vyplývající z §33 odst. 2 daňového řádu.
[24] Nakonec se žalobkyně vyjadřuje k praxi daňových orgánů a uvádí, že pro počítání lhůty
k podání řádného daňového přiznání (k dani z příjmů či dani z přidané hodnoty), nebo k podání
kontrolního hlášení daňové orgány pravidlo zakotvené v §33 odst. 4 daňového řádu používají
a nevychází z argumentu neomezeného přístupu do datové schránky. Tedy v uvedených
případech vychází z toho, že připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli či svátek,
pak posledním dnem lhůty (pro podání daňového přiznání či kontrolního hlášení) je nejblíže
následující pracovní den.
[25] Ze všech uvedených důvodů považuje žalobkyně kasační stížnost za nedůvodnou
a navrhuje, aby věc byla postoupena rozšířenému senátu k rozhodnutí a následně aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl.
V.
[26] Čtvrtý senát po předběžné poradě dospěl k závěru, že argumentaci, již krajský soud
poskytl v napadeném rozsudku, je třeba přisvědčit. Z výše uvedeného je však zřejmé, že se jedná
o argumentaci, jež je v rozporu s názory dosud zastávanými judikaturou Nejvyššího správního
soudu. Je tudíž na místě věc předložit k posouzení rozšířenému senátu v souladu s §17 odst. 1
s. ř. s.
[27] Jak již výše uvedeno, spornou je zde otázka, zda se v případě fikce doručení podle §17
odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb. při doručování do datových schránek použije pravidlo
pro počítání času zakotvené v §33 odst. 4 daňového řádu. Čtvrtý senát zastává názor,
že tomu tak je, a v tomto ohledu tudíž souzní s argumentací vyjádřenou v napadeném rozsudku.
[28] Ta je však nesouladné s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu, která
vychází z opakovaně zmiňovaného rozsudku pátého senátu. V něm tento senát uvedl, že závěry
předcházející judikatury [prezentované např. rozsudky ze dne 27. 5. 2010, č. j. 9 As 55/2009 - 45,
ze dne 3. 2. 2010, č. j. 1 As 78/2009 - 76, nebo též usnesením Ústavního
soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. ÚS II. ÚS 157/03, podle nichž při posouzení okamžiku
doručení fikcí - v případech starého i nového správního řádu – se použije interpretace zákona
pro účastníka příznivější, a proto i přes nedůsledné rozlišování doby a lhůty nastanou účinky
doručení vždy až následující den, připadne-li konec lhůty (resp. úložní doby označené za lhůtu)
na sobotu, neděli nebo svátek] „platí pouze v případě doručování poštou, nikoliv při doručování do datové
schránky, neboť je zde třeba vycházet ze zásadní odlišnosti od doručování poštou, a to z neomezeného přístupu
k datové schránce.“
[29] K tomu pátý senát odkázal na závěr č. 93 (byť jej nesprávně označil jako závěr
ze dne 14. 12. 2009, č. 84/2009). Podle něj „[v]e smyslu §17 odst. 4 zákona o elektronických úkonech
a autorizované konverzi dokumentů nepřihlásí-li se do datové schránky osoba, která má s ohledem na rozsah
svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu, ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byl dokument dodán do datové
schránky, považuje se tento dokument za doručený posledním dnem této lhůty. Zákon o elektronických úkonech
a autorizované konverzi dokumentů používá v uvedeném ustanovení pojmu lhůta, stejně jako zákon
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, v §24 odst. 1. Vyvstává tedy otázka,
zda se při počítání této lhůty uplatní pravidla pro počítání času uvedená v §40 odst. 1 správního řádu, zejména
v odst. 1 písm. c) - připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejbližší
pracovní den. Ve vztahu k §24 odst. 1 správního řádu se touto otázkou zabýval poradní sbor ministra vnitra
ke správnímu řádu, který dospěl k závěru (jedná se o závěr č. 1/2005), že lze s ohledem na dosavadní praxi
a judikaturu doporučit počítání této lhůty podle pravidla obsaženého v §40 odst. 1 písm. c) správního řádu.
Poradní sbor však v odůvodnění závěru připouští i možnost odlišného výkladu. Vyzvednutí uložené písemnosti
(přihlášení do datové schránky) není úkonem vázaným na lhůtu ve smyslu uvozovací věty k §40 odst. 1
správního řádu, tento úkon může být učiněn i po uplynutí lhůty 10 dnů. Výklad příznivější pro adresáty veřejné
správy byl poradním sborem doporučen s ohledem na judikaturu, která zohledňovala možnosti faktického převzetí
písemnosti. Tento aspekt však v případě doručování prostřednictvím datové schránky odpadá, neboť přihlásit
se do datové schránky je možné kdykoli. Na základě této skutečnosti a rovněž z důvodu, že přihlášení do datové
schránky není úkonem vázaným na lhůtu ve smyslu ustanovení §40 odst. 1 správního řádu, lze učinit závěr,
že pro počítání lhůty 10 dnů podle §17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb. se pravidlo vyplývající z §40 odst. 1
písm. c) správního řádu neuplatní a fikce doručení nastoupí desátý den ode dne, kdy byl dokument dodán
do datové schránky adresáta, bez ohledu na to, zda poslední den této lhůty připadl na pracovní den, sobotu, neděli
nebo svátek. V opačné situaci, tedy při provádění úkonů vůči orgánu veřejné moci, je úkon učiněn již okamžikem
dodání do datové schránky (a to i v případě, že se jedná o sobotu, neděli či svátek).“
[30] Na základě těchto východisek (a dále též s odkazem na usnesení ze dne 15. 7. 2010,
č. j. 9 Afs 28/2010 - 79, v němž se však Nejvyšší správní soud zabýval určením okamžiku
doručení do datové schránky účastníkem soudu, tedy zcela jinou právní otázkou) dospěl
pátý senát k závěru, že „na počítání lhůty podle §17 odst. 4 zákona o elektronických úkonech
a autorizované konverzi dokumentů se nevztahuje pravidlo pro počítání času uvedené v §33 odst. 3 (správně
odst. 4 – poznámka soudu) daňového řádu. Nepřihlásí-li se do datové schránky osoba, která má s ohledem
na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu, ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byl dokument dodán
do datové schránky, považuje se tento dokument za doručený posledním dnem této lhůty, a to i v případě,
že připadne konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek.“ Zjevně se tedy přiklonil k závěrům poradního
sboru ministra vnitra č. 93 citovaným výše, byť ty jsou vysloveny nikoliv striktně
a bezpodmínečně (srov. slova „lze učinit závěr…“).
[31] Z úvah vyslovených pátým senátem vyšly v následující judikatuře i další senáty Nejvyššího
správního soudu, a to jak ve věcech, v nichž posuzovaly fikci doručení v případě doručování
prostřednictvím datové schránky v řízeních podle správního řádu [tedy při aplikaci §17 odst. 4
zákona č. 300/2008 Sb. ve spojení s jeho §40 odst. 1 písm. c)], tak i v případech, kdy se jednalo
o doručování rozhodnutí soudů ve správním soudnictví do datové schránky účastníka (§42
odst. 1 s. ř. s.), tedy pravidla pro počítání času vyplývala z §40 odst. 3 s. ř. s.
[32] První skupinu případů reprezentuje například rozsudek ze dne 14. 1. 2016,
č. j. 10 As 46/2015 - 43, v němž desátý senát posuzoval okamžik uplynutí úložní doby podle §40
odst. 1 písm. c) správního řádu. Blíže se však k nastolené otázce nevyjádřil, jelikož shledal,
že „[r]ozřešení uvedeného problému nebylo ovšem pro rozhodnutí ve věci samé klíčové (…). I proto nepovažoval
zdejší soud za důležité rozporovat závěr krajského soudu opírající se - byť nikoliv výslovně – o existující
judikaturu Nejvyššího správního soudu, a mohl jeho úvahu o doručení již 19. 7. 2014 (sobota – poznámka
soudu) fikcí ve stěžovatelově věci aprobovat bez potřeby předkládat právní názor na tuto otázku rozšířenému
senátu postupem dle §17 s. ř. s.“
[33] Druhou skupinu případů, v nichž se jednalo o doručování do datové schránky
v soudním řízení správním lze dokumentovat například usnesením ze dne 23. 1. 2019,
č. j. 1 Afs 400/2018 - 52, v němž se jednalo o doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku.
První senát v něm nepochyboval o tom, že poslední den úložní doby (slovy zákona „lhůty“)
této zásilky připadl na neděli. Stejně tak k věci přistoupil i třetí senát v rozsudku ze dne 7. 5. 2014,
č. j. 3 As 83/2013 - 58. V něm se jednalo o posouzení doručení výzvy k oznámení, zda účastník
bude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Zde poslední den úložní doby zásilky
doručované do datové schránky připadl na sobotu.
[34] Nutno dodat, že v žádném z těchto případů nebyla otázka použití pravidel o počítání času
(ať již podle správního řádu či podle soudního řádu správního), tedy možnost uplynutí úložní
doby v sobotu, neděli či svátek nastolena jako sporná. Jednotlivé senáty Nejvyššího správního
soudu ji řešily jen jako otázku „předběžnou“ a závěr o tom, že tato úložní doba skončí
vždy uplynutím desátého dne ode dne dodání písemnosti do datové schránky adresáta bez ohledu
na to, o jaký den v týdnu se jedná, v podstatě vyjadřovaly implicitně tím, že nepochybovaly
o nastoupení fikce doručení i v jiné než pracovní dny (sobotu, neděli či svátek) ve shodě
s rozsudkem pátého senátu.
[35] Závěry pátého senátu reflektovala ostatně i odborná literatura (viz krajským soudem
odkazovaný komentář ke správnímu řádu - srov. odst. [7]) a hlásí se k nim i autorka článku,
na nějž poukázal stěžovatel v posledním doplnění kasační stížnosti, Andrea Šianská (dostupný
v ASPI pod číslem LIT260637CZ).
[36] Čtvrtý senát však nepovažuje důvody, z nichž pátý senát ve svém rozsudku vyšel
při formulaci citovaného závěru, za dostatečné k tomu, aby v případě doručování do datových
schránek bylo použití pravidla o počítání času nahlíženo odlišně od případů,
v nichž je doručováno prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Přitom právě odlišnost
těchto dvou způsobů doručování, resp. jejich dosažitelnost v čase (ale i v místě) pro jednotlivé
adresáty - účastníky řízení - je podle rozsudku pátého senátu klíčovým východiskem.
[37] Podle §17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., přihlásí-li se do datové schránky osoba podle odstavce
3 (která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu) ve lhůtě 10 dnů
ode dne, kdy byl dokument dodán do datové schránky, považuje se tento dokument za doručený posledním dnem
této lhůty; to neplatí, vylučuje-li jiný právní předpis náhradní doručení.
[38] Je zřejmé, že citované ustanovení upravuje délku doby uložení zásilky dodané do datové
schránky (a používá přitom pro úložní dobu termín „lhůta“). Neobsahuje však žádné pravidlo
řešící situaci, v níž konec této „lhůty“ připadne na sobotu, nedělil či svátek.
[39] Již nyní je třeba uvést, že úvahy obsažené v závěru č. 93 [zabývající se fikcí doručení
do datové schránky podle §17 odst. 4 podle zákona č. 300/2008 Sb. ve spojení s §40 odst. 1
písm. c) správního řádu], jež takřka v úplnosti pátý senát ve svém rozsudku přejal,
jsou v posuzované otázce poněkud rozporuplné či přinejmenším ne zcela jednoznačné. Na straně
jedné odkazují na závěr poradního sboru ministra vnitra č. 1/2005, jenž se zabýval pravidly
počítání času v souvislosti s doručováním prostřednictvím provozovatele poštovních služeb
a nastoupení fikce doručení podle §24 odst. 1 správního řádu. Tento závěr doporučil pravidla
o počítání času aplikovat, neboť to považoval za příznivější pro adresáty veřejné správy
a respektující i možnosti faktického převzetí písemností jejich adresáty. Připustil však i možnost
odlišného výkladu. Právě toho následně využil poradní sbor v závěru č. 93, v němž poukázal
na skutečnost, že do datové schránky je možné se přihlásit kdykoliv. Tudíž učinil úvahu
o neuplatnění pravidla pro počítání času podle §40 odst. 1 písm. c) správního řádu v případě
fikce doručení do datové schránky podle §17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb. Kromě zmíněné
neomezené možnosti přístupu do datové schránky vzal závěr č. 93 v potaz i to, že přihlášení
se do datové schránky není vázáno na lhůtu. Pro úplnost lze dodat, že pravidlo o počítání času
podle §40 odst. 1 písm. c) správního řádu se nikterak zásadně neliší od pravidla obsaženého
v §33 odst. 4 daňového řádu, o jehož použití se nyní jedná.
[40] Jak ale přiléhavě poukázal krajský soud v napadeném rozsudku, skutečnost, že přihlášení
do datové schránky není vázáno na lhůtu, je bez významu v rámci podpory argumentace
zastávané pátým senátem, jelikož také v případě doručování prostřednictvím pošty není přijetí
písemnosti úkonem vázaným na lhůtu, a přesto se v takovém případě pravidla o počítání
času pro fikci doručení uplatní, o čemž se nepochybuje (viz např. rozsudky ze dne 27. 5. 2010,
č. j. 9 As 55/2009 - 45 či ze dne 3. 2. 2010, č. j. 1 As 78/2009 - 76).
[41] Jediný faktický argument pro výklad zastávaný pátým senátem tak představuje skutečnost,
že datová schránka je neomezeně přístupná. Právě v tom spatřuje pátý senát odlišnost
oproti doručování prostřednictvím provozovatele poštovních služeb a důvod pro nepoužití
pravidel o počítání času podle §33 odst. 4 daňového řádu.
[42] Tato dílčí „odlišnost“ je však podle čtvrtého senátu nedostatečná pro rozdílný přístup
k aplikaci pravidel pro počítání času v případě fikce doručení u datových schránek oproti
doručování skrze provozovatele poštovních služeb. Tak jako systém datových schránek nemusí
být bezpodmínečně přístupný kdykoliv (ať již nefunkčnost spočívá v jakýchkoliv příčinách),
provozovatel poštovní služby naopak může být v některých případech dostupný „kdykoliv“,
tedy i ve dny pracovní klidu (soboty, neděle) či ve svátek (viz například tzv. Hlavní pošta v městě
Brně). Jistě jsou to výjimky, ty však dokumentují, že pouhá neomezenost přístupu do datových
schránek je kritériem, jež není způsobilé založit bezvýjimečné důvody odlišného použití pravidel
o počítání času v případě fikce doručení do datové schránky oproti doručení poštou.
[43] Ono pátým senátem zmíněné hledisko o možnosti přístupu do datové schránky kdykoliv
(a v souladu s již citovaným rozsudkem č. j. 3 As 83/2013 - 58 také kdekoliv), proto nemůže
být rozlišujícím kritériem pro posouzení možnosti použití pravidla o počítání času podle §33
odst. 4 daňového řádu v případě fikce doručení do datové schránky. V tomto směru
lze upozornit na cíl či účel právní úpravy obsažené v zákoně č. 300/2008 Sb., jak je vyjádřen
v důvodové zprávě k němu. „Cílem zavedení institutu datových schránek pro doručování je přiblížení orgánu
veřejné moci občanovi prostřednictvím elektronických nástrojů, zefektivnění komunikace mezi občanem a orgánem
veřejné moci a komunikace mezi orgány veřejné moci. Pokud orgány veřejné moci efektivně využijí skutečnosti,
že jim bude doručováno v elektronické formě, bude důsledkem navrhované úpravy rovněž zefektivnění práce
s dokumenty v rámci jednotlivých těchto orgánů.“
[44] Má-li být cílem větší efektivita, přiblížení adresátů orgánům veřejné moci
či i jisté usnadnění komunikace s těmito orgány, není jistě žádoucí, aby toho bylo dosahováno
cestou, kterou nelze beze všech pochyb očekávat, která je z hlediska obecně přijímaných
a adresáty právních norem vnímaných tradičních institutů či pravidel neobvyklá,
aniž je to výslovně v právní normě vyjádřeno (i to je požadavek, který zdůraznil Ústavní soud
ve svých nálezech citovaných výše). Ostatně důvodová zpráva k zákonu č. 300/2008 Sb.
také uvádí, že „[i]nformační systém datových schránek však musí uživatelům nabídnout takový komfort,
aby způsob jeho využívání byl pro uživatele přívětivý, zřetelně jim nabízel výhodnější formu komunikace a zároveň
zaručoval takovou úroveň bezpečnosti, která je nejméně srovnatelná a aplikacemi, které si již naučili využívat
a důvěřovat jim (například elektronické bankovnictví).“ Onen komfort, byť zde je míněn zjevně zejména
z hlediska dostupnosti a snadné použitelnosti datových schránek, je však třeba chápat
i tak, že při absenci výslovného znění zákona adresát není nucen se zamýšlet nad tím, zda a jakým
způsobem budou v případě doručování do datových schránek uplatňována zavedená a napříč
právními odvětvími identicky a zcela samozřejmě používaná pravidla, jako jsou i pravidla
o počítání času. Benefit datových schránek, spočívající v tom, že komunikace skrze
ně by měla být pro fyzické či právnické osoby veskrze výhodná a komfortní, se totiž vytrácí
za předpokladu, že orgány veřejné moci bez opory v zákonné úpravě odmítají použít tradiční
pravidla o počítání času, užívaná po staletí, resp. je užívají odlišně, než jak je obvyklé.
Nadto není taková odlišnost ze zákona č. 300/2008 Sb. patrná.
[45] Je tudíž třeba vyjít z výkladu, jenž je pro účastníka (osoby disponující oprávněním
k přístupu do datové schránky), příznivější v případě, že by se nabízely dvě možné varianty
výkladu. Účastník řízení disponující datovou schránkou legitimně očekává, že v právu obvyklá
pravidla o počítání času užívaná shodně či obdobně napříč právními odvětvími, budou shodně
či obdobně užita též bez ohledu na skutečnost, zda je mu zásilka orgánu veřejné moci
doručována prostřednictvím datové schránky či provozovatele poštovních služeb. Opak nedává
žádný smysl.
[46] Čtvrtý senát souhlasí s krajským soudem, který svoji argumentaci založil mimo
jiné na výkladu, jenž ke shodné otázce (byť na půdorysu doručování v civilních či trestních
věcech) vyjádřil Nejvyšší soud ve svém stanovisku ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. Plsn 1/2015.
Zde dovodil, že „[l]hůta uvedená v §17 odst. 4 zák. č. 300/2008 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
je lhůtou procesní, jejíž běh se při doručování písemností v občanském soudním řízení počítá podle §57 odst. 1 a 2
o. s. ř. a při doručování písemností v trestním řízení podle §60 odst. 1, 2 a 3 tr. ř.“
[47] Nejvyšší soud si při formulaci citovaného závěru byl vědom rozsudku pátého senátu
(aniž jeho závěry podrobil jakékoliv analýze), proti nim však postavil názor opačný, který
pro účely civilního řízení dříve vyslovil Krajský soud v Ostravě v usnesení ze dne 12. 7. 2013.
sp. zn. 11 Co 393/2013. K němu se (byť opět bez bližšího zdůvodnění) přiklonil a rozšířil
jeho použitelnost nejen na případy fikce doručení do datové schránky při doručování
podle občanského soudního řádu, ale i v řízení trestním.
[48] Jakkoliv Nejvyšší správní soud není zásadně vázán judikaturu Nejvyššího soudu,
v případě nyní posuzované sporné otázky je na místě názory na problematiku použití pravidel
o počítání času při doručování do datových schránek a fikce doručení podle §17 odst. 4
zákona č. 300/2008 Sb. sjednotit napříč jednotlivými právními odvětvími. Důvod je nasnadě.
Ať již jde o doručování do datové schránky v tom či onom řízení, stále se jedná o doručování,
jež má svůj základ v právní úpravě obsažené v zákoně č. 300/2008 Sb., zde konkrétně v §17
odst. 4 uvedeného zákona. Tato právní úprava přitom neobsahuje vlastní pravidla pro počítání
času. Jakkoliv se v jednotlivých procesních předpisech mohou tato pravidla mírně
co do jazykového vyjádření odlišovat, základní teze, z níž všechny vycházejí [srov. §40 odst. 1
písm. c) správního řádu, §40 odst. 3 s. ř. s., §57 odst. 2 o. s. ř., §60 odst. 3 trestního řádu]
stanoví, že v případě, že lhůta končí v sobotu, neděli (resp. dny pracovního klidu) či svátek,
poslední den této lhůty připadne na nejblíže následující pracovní den.
[49] Čtvrtý senát tak neshledává žádný rozumný důvod, proč by v daňovém řízení (resp. vůbec
ve správním řízení v obecném slova smyslu, tedy daňové řízení nevyjímaje), potažmo i v soudním
řízení správním nemělo být na použití pravidla o počítání času při doručování do datových
schránek nahlíženo shodně. Tedy připustit jejich použití a v rámci fikce doručení při doručování
do datové schránky považovat za poslední den lhůty (připadne-li na sobotu, neděli či svátek)
nejblíže následující pracovní den.
[50] Tato pravidla a jejich použití ostatně zmínil již Ústavní soud v nálezu pléna
ze dne 17. 12. 1997, Pl. ÚS 33/97, jenž se zde zabýval lhůtou upravenou v čl. 50 odst. 1 Ústavy
a v té souvislosti i pravidly pro počítání času, která v Ústavě také nejsou obsažena. Za zmínku
stojí zde vyjádřená úvaha, že „[m]ezi tyto obecně uznávané právní principy bez jakékoli pochybnosti patří
v oblasti práva ústavního pravidla počítání času, jak jsou v evropském právním myšlení srozumitelně a smysluplně
vymezena od dob římských. Tato skutečnost ústavodárci, resp. zákonodárci, nijak nebrání, aby, pokud uzná
za vhodné, vymezil počítání času výslovně odlišným způsobem.“ (důraz přidán).
[51] Z toho, co bylo výše uvedeno, je zjevné, že v případě doručování do datových schránek
zákonodárce nejen, že neupravil pravidla o počítání času v zákoně č. 300/2008 Sb.
jinak, ale neupravil je zde vůbec. Není pochyb o tom, že v takovém případě právě i ve shodě
s výše citovaným nálezem pléna Ústavního soudu je na místě použít principy či pravidla
o počítání času, která se v základních procesních předpisech (viz výše) nikterak výrazně
neodlišují.
[52] Má-li totiž, slovy Ústavního soudu, být smyslem právního institutu lhůty snížení entropie
(neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních
vztazích nebo urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů,
pak skutečnost, že datová schránka je přístupná neomezeně, tedy kdykoliv (a také kdekoliv),
nemůže použití pravidel o počítání času ovlivnit. Nyní se tento argument jeví o to více významný,
pokud se v občanském soudním řízení či v řízení trestním pravidla pro počítání času v případě
fikce doručení vyplývající z §17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb. použijí v souladu se stanoviskem
pléna Nejvyššího soudu. Měla-li by se však témuž adresátu písemnost doručovat do datové
schránky v daňovém (či obecně správním) řízení nebo soudním řízení správním, aniž se obdobná
pravidla pro počítání času uplatní, o jakém snížení entropie to tedy svědčí?
[53] Nelze samozřejmě přehlédnout ani již zmíněné a žalobkyní i krajským soudem naznačené
hledisko předvídatelnosti práva a právní jistoty účastníků řízení. Tato kritéria jsou bezvýhradně
zastávána jak v judikatuře Nejvyššího správního soudu, tak jsou setrvale zdůrazňována
i Ústavním soudem. Ten v nálezu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 77/06, vyslovil, že „mezi
základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona a vnitřní bezrozpornosti práva.“ V další
judikatuře také upozornil na to, že „materiální právní stát stojí mimo jiné na důvěře občanů v právo a právní
řád. Stabilitu práva, právní jistotu jednotlivce a v konečném důsledku též míru důvěry občanů v právo a v instituce
právního státu jako takové proto ovlivňuje i to, jakým způsobem orgány aplikující právo, tedy především soudy,
přistupují k výkladu právních norem. Princip rovnosti před zákonem pak znamená, že zákony by se měly
vykládat pro všechny případy splňující stejné podmínky stejně“ (viz např. nálezy ze dne 14. 6. 2016,
sp. zn. I. ÚS 3324/15 či ze dne 20. 9. 2006, sp. n. II. ÚS 566/05). V dalším nálezu
ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07, pak Ústavní soud zdůraznil, že „[z]e systémové povahy
právního řádu vyplývá, že jeho jednotlivé součásti (subsystémy i prvky) vstupují do určitých funkčních vazeb.
Z toho se podává přirozený požadavek, aby interpret určitého ustanovení právního předpisu neomezoval
svůj rozhled toliko na jedno či několik ustanovení, ale aby jej chápal jako část celku (systému), která s ohledem
na principy jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu vytváří s jeho ostatními částmi logický, resp. logicky
souladný významový celek. Součástí systémového chápání právního řádu je i respektování toho, že různé
právní předpisy upravují instituty, které jsou společné celému právnímu řádu, či alespoň několika jeho odvětvím,
a jež byly doktrínou důkladně teoreticky propracovány; v takovém případě je nezbytné vycházet při jejich
používání z doktrinárních závěrů a z rysů, které jsou jim společné. (...) Každý právní institut ovlivňuje právní
odvětví, jehož je součástí, avšak na druhou stranu toto právní odvětví přizpůsobuje právní institut svým funkcím
a své povaze. Proto se může institut uplatňující se v různých odvětvích obsahově odlišovat; nemůže však jít
o odlišnosti natolik velké, aby tím byly popřeny základní pojmové znaky konkrétního právního institutu,
neboť pak by samozřejmě nešlo o ten samý, ale o jiný právní institut."
[54] I uvedené úvahy tak potvrzují správnost závěru, jejž shodně s napadeným rozsudkem
zastává i čtvrtý senát. Smysl, účel i funkce doručování do datových schránek je zjevný.
Zjednodušení, urychlení či zefektivnění činnosti orgánů veřejné moci v procesu doručování,
včetně poskytnutí většího komfortu pro adresáty písemností. Není však rozdílu,
zda se tito adresáti pohybují v tom či onom procesním prostředí. K rozlišení není žádný důvod,
naopak je to nežádoucí a v rozporu s výše zmíněnými principy právního státu.
[55] Jistě by zde mohlo hrát roli ono odlišení „lhůty“ a „doby“, na což poukázal
i závěr č. 93. Tomuto rozlišení se Nejvyšší správní soud věnoval již ve zmíněném rozsudku
č. j. 9 As 55/2009 - 45 a shledal, že zákonodárce toto rozlišení nečiní důsledně,
a proto se z hlediska uplatnění pravidel pro počítání času v případech, kdy se podle právní teorie
jedná o dobu, kterou ale zákon označuje za lhůtu, má provést výklad pro účastníka příznivější.
[56] Ani Ústavní soud či Nejvyšší soud toto rozlišení (lhůty a doby) z hlediska posouzení
možnosti použití pravidel pro počítání času v jednotlivých procesních předpisech v souvislosti
s fikcí doručení nepovažují za podstatné [viz citace výše, resp. viz též nález Ústavního soudu
ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. II. ÚS 157/03, týkající se počítání lhůt a fikce doručení podle §24
odst. 1 správního řádu (tj. doručení poštou) ve spojení s §40 odst. 1 písm. c) téhož zákon].
[57] Jakkoliv tedy právní teorie rozlišuje mezi „dobou“, kterou je časový interval,
s jehož uplynutím spojuje právo určitý následek, a to bez ohledu na to, je-li v této lhůtě něco
vykonáno a „lhůtou“, která představuje časový úsek stanovený k provedení úkonu,
nyní aplikovaný §17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., stejně jako i 24 odst. 1 správního řádu
či např. §49 odst. 4 o. s. ř., nebo §40 odst. 3 s. ř. s., přesto používají i v případě časového
intervalu, který je z hlediska právní teorie „dobou“ termín „lhůta“. V takovém případě se beze
zbytku mohou uplatnit závěry opakovaně zmíněného rozsudku č. j. 9 As 55/2009 - 45.
Ty jsou, byť vysloveny na půdorysu §24 odst. 1 správního řádu ve spojení s §40 odst. 1 písm. c)
správního řádu, v tomto ohledu zobecnitelné. Fikce doručení je tak napříč jednotlivými právními
odvětvími pojímána identicky (nejvýše s rozdílem délky „doby“, po jejímž uplynutí fikce doručení
nastane), a to aniž se rozlišuje způsob doručování (poštou, datovou schránkou). Argument,
podle nějž je třeba na fikci doručení v případě datových schránek hledět jinak a nepoužít pravidla
o počítání času podle §33 odst. 4 daňového řádu proto, že v případě §17 odst. 4 zákona
č. 300/2008 Sb. se nejedná o lhůtu, ale dobu (z čehož mimo jiné vychází závěr č. 93),
nemá žádnou relevanci.
[58] Nakonec za povšimnutí hodné považuje čtvrtý senát i další hledisko, jež krajský soud
v napadeném rozsudku zmínil. Jedná se o rozlišení času většiny lidí (jež tvoří i další právní entity
– právnické osoby) na čas pracovní a čas odpočinku (pracovního klidu). Má-li být užívání
datových schránek pro tyto osoby (fyzické a právnické) komfortem a zjednodušením,
není důvodu na ně klást požadavek přístupu do datových schránek ve dnech,
jež jsou pro ně pravidelně dny odpočinku, jen proto, že datová schránka je přístupná
kdykoliv, a činit tak z doby odpočinku též dobu pracovní, jelikož se zde neuplatní jinak obvyklá
pravidla pro počítání času.
[59] Lichá je přitom stěžovatelova obava, že se v důsledku použití pravidel pro počítání času
podle §33 odst. 4 daňového řádu vytratí právní jistota adresátů, jimž je doručováno do datové
schránky. Je tomu právně naopak. Účastník legitimně očekává, že pokud si zásilku doručovanou
poštou nemusí vyzvednout (i kdyby mohl) v sobotu, neděli či svátek, nemusí tak činit
(byť jen cestou přihlášení na počítači) ani v případě, je-li mu doručováno prostřednictvím
datových schránek.
[60] Také proto čtvrtý senát nepovažuje kritérium neomezené dosažitelnosti datových
schránek za to, které by mělo být použito pro vyslovení konečných závěrů v otázce použití §33
odst. 4 daňového řádu v případě fikce doručení podle §17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb.
Jinou věcí je, že žádný zákon nezakazuje, aby se disponent datové schránky přihlásil ke zjištění
jejího obsahu i v den, který je jinak pravidelně určen pro odpočinek (sobota, neděle).
Je však podstatný rozdíl, je-li to svobodné rozhodnutí tohoto adresáta, či zda je k tomu nepřímo
nucen výkladovou praxí daňových (či obecně správních) orgánů, bez výslovné opory v platné
právní úpravě. To jistě není žádoucí a k žádné právní jistotě to ani nevede. Jinými slovy, osobě
oprávněné k přístupu do datové schránky nelze klást překážky v její svobodné volbě, aby se sama
kdykoliv, s vědomím účinků, jež s tím zákon č. 300/2008 Sb. spojuje (doručení písemnosti),
do datové schránky přihlásila. Bez výslovné zákonné úpravy však nelze tomuto adresátu
byť nepřímo uložit povinnost přihlášení se do datové schránky v jiný než obvyklý pracovní
den jen proto, že jinak obvyklá pravidla pro počítání času se v případě doručování do datových
schránek nepoužijí, aniž to zákon výslovně stanoví.
[61] S ohledem na výše uvedené tudíž čtvrtý senát předkládá rozšířenému senátu v souladu
s §17 odst. 1 s. ř. s. k zodpovězení otázku, zda se v případě doručování do datové schránky
účastníka řízení fikcí podle §17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb. uplatní pravidlo pro počítání času
zakotvené v §33 odst. 4 daňového řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: JUDr. Josef Baxa, JUDr. Filip Dienstbier,
JUDr. Zdeněk Kühn, JUDr. Petr Mikeš, JUDr. Barbara Pořízková, Mgr. Aleš Roztočil,
JUDr. Karel Šimka. Účastníci mohou namítnout podjatost těchto soudců (§8 odst. 1 s. ř. s.)
do jednoho týdne od doručení tohoto usnesení. V téže lhůtě mohou účastníci rovněž podat
svá vyjádření k právním otázkám předkládaným rozšířenému senátu.
V Brně dne 7. července 2021
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu