ECLI:CZ:NSS:2021:4.AS.20.2021:51
sp. zn. 4 As 20/2021 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: IMEX Group s.r.o.,
IČ 25829050, se sídlem Milíčova 1343/16, Ostrava, zast. JUDr. Radkem Ondrušem,
advokátem, se sídlem Bubeníčkova 42, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo průmyslu
a obchodu, se sídlem Na Františku 1039/32, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutím ministra
průmyslu a obchodu ze dne 11. 6. 2019, č. j. MPO 42838/2019, č. j. MPO 42836/2019,
č. j. MPO 42835/2019 a č. j. MPO 42831/2019, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2021, č. j. 11 A 130/2019 - 113,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaný je p ov in en zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
částku 4.114 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta
JUDr. Radka Ondruše.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalobkyně podala dne 15. 10. 2012 žádost o udělení licencí na vývoz čtyř druhů vojenského
materiálu do Tádžikistánu s navrhovanou dobou platnosti licencí do 4. 3. 2013. Licenční správa
žalovaného (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutími ze dne 21. 2. 2013,
č. j. 40468/2012, č. j. 40465/2012, č. j. 41275/2012 a č. j. 41277/2012, podle §18 písm. c)
zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o zahraničním obchodu s vojenským materiálem“), rozhodla
o neudělení těchto licencí z důvodu zahraničně politických zájmů České republiky,
přičemž vycházela z negativního závazného stanoviska Ministerstva zahraničních věcí
a potvrzujícího závazného stanoviska ministra zahraničních věcí.
[2] Ministr průmyslu a obchodu podle §152 odst. 5 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), rozhodnutími ze dne
24. 3. 2015, č. j. 12636/13/52500/01000, 12646/13/52500/01000, č. j. 12648/13/52500/01000
a č. j. 12653/13/52500/01000, zamítl rozklady žalobkyně a potvrdil uvedená rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně.
[3] Rozhodnutí o rozkladu ze dne 24. 3. 2015, č. j. 12636/13/52500/01000
a č. j. 12646/13/52500/01000, zrušil Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem
ze dne 19. 4. 2018, č. j. 9 A 120/2015 - 54. Dalším rozsudkem ze dne 19. 4. 2018,
č. j. 9 A 117/2015 - 83, městský soud zrušil rozhodnutí o rozkladu ze dne 24. 3. 2015,
č. j. 12648/13/52500/01000 a č. j. 12653/13/52500/01000.
[4] Proti rozsudku městského soudu ze dne 19. 4. 2018, č. j. 9 A 120/2015 - 54, podal žalovaný
kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 17. 1. 2019,
č. j. 9 As 204/2018 - 45. Stejně tak rozsudkem ze dne 20. 12. 2018, č. j. 9 As 202/2018 - 47,
zamítl kasační stížnost žalovaného proti rozsudku městského soudu ze dne 19. 4. 2018,
č. j. 9 A 117/2015 - 83.
[5] Ministr průmyslu a obchodu si po vrácení věci k dalšímu řízení vyžádal nové závazné
stanovisko, v němž ministr zahraničních věcí potvrdil správnost předchozího závazného
stanoviska. Na základě nového závazného stanoviska ministr průmyslu a obchodu rozklady
žalobkyně rozhodnutími ze dne 11. 6. 2019, č. j. MPO 42838/2019, č. j. MPO 42836/2019,
č. j. MPO 42835/2019 a č. j. MPO 42831/2019, opět zamítl.
[6] Městský soud následně rozsudkem ze dne 20. 2. 2020, č. j. 11 A 130/2019 - 63, zamítl žalobu
proti těmto rozhodnutím o rozkladu.
[7] Uvedený rozsudek městského soudu však následně zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem
ze dne 29. 10. 2020, č. j. 4 As 88/2020 - 57, v němž označil argumentaci městského soudu
za nesrozumitelnou a vnitřně rozpornou. Nebylo totiž možné seznat, zda byly podle městského
soudu závazné podklady pro vydání rozhodnutí o rozkladech přezkoumatelné
či nepřezkoumatelné a přesně pro jaké důvody bylo zvažováno vydání zrušujícího rozsudku.
Zároveň městský soud zavázal, aby v dalším řízení postavil najisto, zda závazné stanovisko
a potvrzující závazné stanovisko považuje za dostatečné a přezkoumatelné podklady pro vydání
rozhodnutí o neudělení požadovaných licencí žalobkyni. Teprve následně totiž bude možné
zabývat se otázkami týkajícími se povahy a zákonnosti či nutnosti utajení těchto podkladových
úkonů a případně i samotné zákonnosti rozhodnutí o rozkladech.
[8] Městský soud následně rozsudkem ze dne 18. 1. 2021, č. j. 11 A 130/2019 - 113, všechna čtyři
rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[9] V odůvodnění rozsudku městský soud nejprve shrnul průběh řízení, přičemž konstatoval,
že otázkou závazných stanovisek pro účely řízení o udělení licence k vývozu vojenského
materiálu se již několikrát zabýval Nejvyšší správní soud. Dovodil, že zásadní součástí závazného
stanoviska je jeho odůvodnění, v němž se uvedou důvody výroku, podklady pro jeho vydání,
úvahy, jimiž se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů,
a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků řízení a s jejich
vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Uvedené náležitosti závazného stanoviska pak zákonodárce
zakotvil v §149 odst. 2 správního řádu.
[10] Městský soud dále konstatoval, že závazné stanovisko Ministerstva zahraničních věci výše
zmíněné náležitosti neobsahuje. K přezkoumatelnosti předmětného závazného stanoviska
se Nejvyšší správní soud již vyjádřil v rozsudku ze dne 17. 1. 2019, č. j. 9 As 204/2018 - 45.
V posuzovaném případě je dále ze správního spisu zřejmé, že dne 28. 2. 2019 ministryně
průmyslu a obchodu zaslala ministrovi zahraničních věcí žádost o další přezkum závazného
stanoviska, který následně potvrdil jeho platnost dopisem ze dne 2. 4. 2019 a odkázal
na odůvodnění závazného stanoviska a potvrzujícího závazného stanoviska. Žalovaný však žádné
doplňující odůvodnění reflektující výše zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu
nevypracoval.
[11] Podle městského soudu je tak závazné stanovisko i nadále nepřezkoumatelné,
jelikož formulace v něm uvedené nejsou blíže zdůvodněny ani v něm nejsou z větší části uvedeny
konkrétní zdroje, o něž Ministerstvo zahraničních věcí své závěry opírá. Podklady předložené
žalovaným byly současně pro posouzení věci irelevantní, jelikož odůvodnění předmětného
závazného stanoviska nenaplňovalo zákonné a judikatorní požadavky na jeho odůvodnění.
Vzhledem k závaznosti obsahu závazného stanoviska pro výrokovou část rozhodnutí žalovaného
ve smyslu §149 odst. 1 správního řádu trpí popsanou vadou nepřezkoumatelnosti
rovněž napadená rozhodnutí žalovaného, která tudíž městský soud v novém rozsudku zrušil.
II. Obsah kasační stížnosti a dalších podání účastníků řízení
[12] Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včasnou
blanketní kasační stížnost.
[13] V jejím doplnění, jež Nejvyšší správní soud obdržel v zákonné měsíční lhůtě, stěžovatel
nejprve namítl, že městský soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval nepřezkoumatelnost
pouze závazného stanoviska Ministerstva zahraničních věcí, aniž by posoudil přezkoumatelnost
potvrzujícího závazného stanoviska, jak mu bylo uloženo ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího
správního soudu. Městský soud pouze s odkazem na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 17. 1. 2019, č. j. 9 As 204/2018 - 45, označil předmětné závazné
stanovisko za nepřezkoumatelné. Pro závěr o přezkoumatelnosti závazného stanoviska
i potvrzujícího závazného stanoviska však byly v posuzovaném případě stěžejní rovněž
relevantní podklady, jež byly městskému soudu předloženy v reakci na jeho výzvu
ze dne 25. 11. 2020. Uvedené podklady byly rozděleny na ty, na něž odkazovalo závazné
stanovisko, a na ty, u nichž bylo podle §45 odst. 3 a násl. s. ř. s. požadováno vyloučení
z nahlížení do spisu, neboť obsahovaly informace chráněné podle zvláštních zákonů.
[14] Stěžovatel dále namítl, že již samotný odkaz na podklady závazného stanoviska obsažený
v jeho odůvodnění by mohl ohrozit jejich ochranu, jakkoli byly stěžejní pro vydání závazného
stanoviska. V souladu se závěry Nejvyššího správního soudu formulovanými již v rozsudích
ze dne 17. 1. 2019, č. j. 9 As 204/2018 - 45, a ze dne 20. 12. 2018, č. j. 9 As 202/2018 - 47,
tak měl městský soud ve zvýšené míře oproti běžnému soudnímu řízení tyto podklady
přezkoumat a posoudit jejich zákonnost. Stěžovatel v této souvislosti odkázal i na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2019, č. j. 1 As 60/2019 - 53. Bez ohledu na dostatečný
důvod pro vydání negativního závazného stanoviska, jímž je probíhající ozbrojený konflikt, který
byl ostatně Nejvyšším správním soudem v rozsudku sp. zn. 1 As 60/2019 označen za obecně
známou skutečnost, měl městský soud přihlédnout k tomu, zdali odůvodnění závazného
stanoviska vycházelo z individuálních aspektů posuzované věci a zdali je současně zachována
ochrana utajovaných podkladů předmětného závazného stanoviska. Uvedené přitom zcela
zřetelně vyplývá z relevantní judikatury Nejvyššího správního soudu i z jeho zrušujícího
rozsudku. Městský soud tak nesprávně označil závazné stanovisko a zřejmě rovněž potvrzující
závazné stanovisko za nepřezkoumatelné.
[15] S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[16] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že stěžovatel v kasační stížnosti nejprve
uplatnil námitku, podle níž městský soud označil za nepřezkoumatelné pouze závazné stanovisko.
Následně však zmínil, že stejným způsobem posoudil i potvrzující závazné stanovisko.
Tato tvrzení stěžovatele tak jsou vnitřně rozporná a nekonzistentní. Dále nelze souhlasit
se stěžovatelem, že součástí odůvodnění závazného stanoviska může být s ohledem na ochranu
veřejného zájmu i obecný odkaz na podklady pro jeho vydání, požaduje-li se zároveň
po městském soudu, aby předmětné podklady přezkoumal. Navíc městský soud v odůvodnění
rozsudku předložené podklady pro vydání závazného stanoviska hodnotil a i přesto dospěl
k závěru o jeho nepřezkoumatelnosti. Toto hodnocení podkladů odpovídalo jejich značné
stručnosti. Stěžovatel rovněž rezignoval na svou povinnost opatřit si dostatečně relevantní
podklady pro vydání závazného stanoviska, jež by jednoznačně odůvodňovaly potřebu ochrany
konkrétního, určitého a určitelného zahraničně politického či bezpečnostního zájmu České
republiky. V posuzovaném případě dále závazné stanovisko nesplňovalo zákonné
požadavky formulované v §149 odst. 2 s. ř. s. a judikatuře Nejvyššího správního soudu.
S ohledem na tyto skutečnosti žalobkyně navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
[17] V replice k vyjádření žalobkyně stěžovatel uvedl, že městský soud konstatoval
nepřezkoumatelnost závazného stanoviska v bodech 34, 37, 39 a 40 odůvodnění svého rozsudku.
V kasační stížnosti netvrdil, že by se městský soud k nepřezkoumatelnosti potvrzujícího
závazného stanoviska vůbec nevyjádřil. Jeho tvrzení tak byla žalobkyní zcela vytržena z kontextu.
Městskému soudu v kasační stížnosti vytkl, že rezignoval na svou úlohu spočívající v potřebě
oproti běžnému soudnímu řízení ve zvýšené míře zohlednit podklady, jež mu byly doloženy
v reakci na jeho výzvu ze dne 25. 11. 2020. Současně nelze souhlasit s žalobkyní, že po městském
soudu nelze s ohledem na ochranu veřejného zájmu požadovat přezkum podkladů pro vydání
závazného stanoviska obsahující utajované informace. Taková argumentace je totiž v příkrém
rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, neboť soudní přezkum
sleduje obdobný legitimní cíl jako samotné utajení předmětných podkladů.
[18] Stěžovatel dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2021,
č. j. 7 As 276/2019 - 41, konstatoval, že je výhradně na původci utajované informace,
aby rozhodl o jejím utajení a vyznačil stupeň utajení. Potřeba ochrany utajovaných informací
totiž vyplývá přímo ze zákona a je odůvodněna řádným výkonem státní a zahraniční služby.
Z odůvodnění rozsudku městského soudu dále vyplývá, že se zabýval jen závazným stanoviskem,
resp. přezkoumatelností jeho odůvodnění, nikoli obsahem předložených podkladů pro jeho
vydání. Uvedené podklady jsou reflektovány v důvodech pro vydání závazného stanoviska,
přičemž v této souvislosti stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 3. 2021, č. j. 9 As 145/2019 - 68. Doplnil, že v případě, kdy podklady pro vydání
závazného stanoviska obsahují utajované informace, jsou tyto součástí neveřejné části správního
spisu, přičemž není na újmu přezkoumatelnosti závazného stanoviska, není-li na ně v jeho
odůvodnění přímo odkazováno. Úkolem správního soudu je v takovém případě si podklady
vyžádat a řádně posoudit.
[19] Stěžovatel konečně zdůraznil, že si je vědom požadavků kladených na závazná stanoviska
správním řádem, přičemž v této souvislosti odkázal na rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 4. 2021, č. j. 7 As 276/2019 - 41, a ze dne 26. 7. 2019, č. j. 1 As 60/2019 - 53,
v nichž soud posuzoval situaci, kdy podklady pro vydání závazného stanoviska
nebyly ani součástí správního spisu. Zmíněné náležitosti přezkoumatelnosti obsahu závazného
stanoviska jsou přitom splněny i v nyní posuzovaném případě. Městskému soudu navíc
byly řádně předloženy podklady pro jeho vydání. Z odůvodnění závazného stanoviska je zřejmé,
jaké politické důvody vedly k jeho vydání, přičemž konkrétní podklady jsou výsledkem
vyhodnocení informací, jež získalo Ministerstvo zahraničních věcí vlastní činností v kombinaci
s veřejně dostupnými informacemi, na něž ostatně závazné stanovisko výslovně odkazuje.
Na uvedené informace se vztahuje zákonem uložená povinnost mlčenlivosti, a bylo tak úkolem
městského soudu, aby je řádně posoudil. Stěžovatel tedy setrval na svém právním názoru,
že závazné stanovisko splňuje všechny zákonem i judikaturou formulované požadavky
přezkoumatelnosti.
III. Posouzení kasační stížnosti
[20] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), přípustná.
[21] Z ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. vyplývá, že kasační stížnost proti rozhodnutí
soudu vydanému znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním
soudem, je nepřípustná, ledaže je v kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu. V posuzovaném případě je z kasační stížnosti
zřejmé, že stěžovatel brojí proti způsobu, jakým městský soud vyhodnotil přezkoumatelnost
závazného stanoviska, případně potvrzujícího závazného stanoviska, k čemuž Nejvyšší správní
soud opětovně zavázal městský soud v jeho předešlém zrušujícím rozsudku ze dne 29. 10. 2020,
č. j. 4 As 88/2020 - 57. Kasační stížnost je tedy přípustná.
[22] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanoveními
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Přitom neshledal vady
uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Z obsahu
kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tedy
z důvodů tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky městským
soudem v předcházejícím řízení a tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku spočívající
v jeho nesrozumitelnosti.
[23] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce stěžovatele o neposouzení přezkoumatelnosti
potvrzujícího závazného stanoviska v odůvodnění rozsudku městského soudu. V jeho bodě 35
totiž městský soud zopakoval závěry formulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 17. 1. 2019, č. j. 9 As 204/2018 - 45, podle nichž rovněž odůvodnění potvrzujícího
závazného stanoviska je vesměs bez bližšího zdůvodnění individuálních aspektů dané věci
a z větší části bez uvedení konkrétních zdrojů, o něž své závěry opírá, a tedy nepřezkoumatelné.
Rovněž pouhý odkaz na Společný postoj Rady Evropské unie 2008/944/SZBP a Regionální
strategii Evropské unie pro Střední Asii pro léta 2007 - 2012 nelze považovat za dostačující.
Je tedy zřejmé, že městský soud považoval za nepřezkoumatelné i potvrzující závazné stanovisko.
[24] Stěžovatel dále namítl, že pouhý odkaz na relevantní podklady pro vydání závazného
stanoviska v jeho odůvodnění by mohl představovat ohrožení veřejného zájmu na utajení
informací uvedených v předmětných podkladech. S tím pak souvisí další námitka stěžovatele,
že pro vyhodnocení přezkoumatelnosti předmětného závazného stanoviska a potvrzujícího
závazného stanoviska byly stěžejní právě zmíněné utajené podklady. Těmi se měl současně
městský soud v souladu s rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2018,
č. j. 9 As 202/2018 - 47, a ze dne 17. 1. 2019, č. j. 9 As 204/2018 - 45, a rovněž závazným
právním názorem formulovaným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu řádně
zabývat.
[25] Nejvyšší správní soud v této souvislosti konstatuje, že si jen těžko lze představit situaci,
kdy by již pouze zcela obecný odkaz na podklad závazného stanoviska věnující se aktuální
bezpečnostní situaci v zemi či jiným otázkám souvisejícím s relevantními zahraničně politickými
hledisky mohl představovat ohrožení veřejného zájmu na ochraně utajovaných informací.
Z takového obecného odkazu totiž nelze ani za využití nejvyššího možného úsilí vyvodit jakékoli
konkrétní závěry o obsahu takového podkladu. Uvedené platí tím spíš, pokud stěžovatel kladl
městskému soudu za povinnost, aby zvýšenou měrou posuzoval zákonnost negativního
závazného stanoviska s ohledem na podklady pro jeho vydání, s nimiž se vzhledem k jejich
utajované povaze nemohla seznámit žalobkyně. V případě, kdy na takové podklady nebylo
v závazném stanovisku ani jakkoli obecně odkázáno, však městský soud nemohl jejich existenci
jakkoli předpokládat.
[26] Stěžovatel dále odkázal ohledně namítané povinnosti městského soudu posoudit namísto
žalobkyně podklady pro vydání závazného stanoviska na již zmíněné rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 12. 2018, č. j. 9 As 202/2018 - 47, a ze dne 17. 1. 2019,
č. j. 9 As 204/2018 - 45. Podle nich totiž v posuzovaném případě bylo zásadní, aby se městský
soud zabýval rovněž podklady pro vydání závazného stanoviska. K této námitce Nejvyšší správní
soud uvádí následující.
[27] Podle odkazovaných rozsudků a další ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu
má stanovisko vydané Ministerstvem zahraničních věcí podle §16 zákona o zahraničním
obchodu s vojenským materiálem charakter závazného stanoviska podle §149 správního řádu.
Představuje úkon správního orgánu prováděný podle části čtvrté správního řádu. Při jeho vydání
je proto třeba na základě §154 správního řádu přiměřeně použít ustanovení o obsahu, formě
a náležitostech rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2009,
č. j. 9 As 21/2009 - 150, nebo ze dne 15. 12. 2010, č. j. 9 As 60/2010 - 125). Nejedná
se však o rozhodnutí ve smyslu §67 a §65 s. ř. s., jež by bylo samostatně přezkoumatelné
soudem, neboť závazné stanovisko nezakládá, neruší ani závazně neurčuje práva
nebo povinnosti. Jde o závazný podklad pro vydání konečného rozhodnutí. Jeho přímým
adresátem je správní orgán, pro jehož potřeby je závazné stanovisko vydáváno. Správní orgán
je obsahem závazného stanoviska vázán, není oprávněn jej po věcné stránce jakkoli
přezkoumávat. Soudní přezkum jeho obsahu je v souladu s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod umožněn toliko v rámci přezkumu konečného rozhodnutí podle §75 odst. 2 s. ř. s.
(srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2011,
č. j. 2 As 75/2009 - 113, č. 2434/2011 Sb. NSS, dále např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 10. 1. 2013, č. j. 8 As 23/2012 - 32, či ze dne 28. 3. 2013, č. j. 4 As 18/2012 - 29).
[28] V této souvislosti lze dále zmínit rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2010,
č. j. 9 As 9/2010 - 94, podle něhož v případě utajení podkladových úkonů pro vydání závazného
stanoviska nad právem účastníka se s takovými skutečnostmi seznámit, aby se k nim mohl
vyjádřit, převažuje zájem na jejich utajení.
[29] V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2011, č. j. 7 As 31/2011 - 101,
se dále uvádí, že v případě utajení určitých informací rozhodných pro řádné posouzení věci „musí
mít soud v rámci soudního přezkumu přístup ke všem informacím, na základě nichž bylo rozhodnuto
v bezpečnostním řízení. Soud je v takovém případě ve zvýšené míře než při ‚běžném‘ soudním řízení,
v němž účastník má k dispozici stejné informace jako soud, garantem práva na spravedlivý proces (čl. 36
a násl. Listiny základních práv a svobod), což vyžaduje i zvýšenou aktivitu soudu vůči postupu veřejné správy.
Jen za splnění těchto podmínek může být přístup k informacím v nezbytných případech odepřen účastníkům řízení
či dalším na řízení participujícím osobám (zástupcům účastníků). Účastník řízení nemůže efektivně namítat
nezákonnost určitých zjištění, neví-li ani, co je jejich obsahem. V této specifické situaci to naopak musí být soud,
který ‚supluje‘ aktivitu účastníka řízení a přezkoumá relevanci utajovaných informací ze všech hledisek, která
se vzhledem k povaze věci jeví být důležitými.“ (srov. též rozsudek ze dne 19. 6. 2013,
č. j. 3 As 63/2012 - 25).
[30] Nejvyšší správní soud proto ve výše zmíněné judikatuře dospěl k závěru,
že toliko při předložení všech podkladů pro vydání závazného stanoviska je soud schopen
přezkoumat jeho zákonnost. V opačném případě jej přezkoumat nelze. Jinými slovy platí,
že otázku zákonnosti posuzovaného závazného stanoviska lze řádně posoudit pouze na základě
předložení úplné spisové dokumentace. Takový přezkum je však v pořadí až druhým krokem,
a to po prvotním posouzení přezkoumatelnosti samotného závazného stanoviska.
[31] Tomu ostatně odpovídá závazný právní názor formulovaný Nejvyšším správním soudem
ve zrušujícím rozsudku, podle něhož měl městský soud nejprve postavit najisto, zda závazné
stanovisko a potvrzující závazné stanovisko lze považovat za dostatečné a přezkoumatelné
pro vydání rozhodnutí o neudělení požadovaných licencí žalobkyni. Teprve následně se měl
městský soud zabývat otázkami týkajícími se povahy a zákonnosti či nutnosti utajení
podkladových úkonů a případně i samotné zákonnosti rozhodnutí o rozkladech. Uvedený závěr
ostatně vyslovil Nejvyšší správní soud ve zmíněném rozsudku ze dne 26. 7. 2019,
č. j. 1 As 60/2019 - 53, podle něhož v případě, kdy „stanovisko na obsah podkladových materiálů (které
nepředstavují obecně známou informaci) neodkazuje a správní spis k závaznému stanovisku není součástí
spisového materiálu, je úkolem soudu zvážit, zda závazné stanovisko obstojí po obsahové stránce samo o sobě,
či je nutno jej z důvodu absence podkladových materiálů, na jejichž podkladě mělo být vydáno, hodnotit
jako nepřezkoumatelné. Jinými slovy, soud musí zkoumat, zda argumenty, které dotčený orgán vedly k vydání
negativního závazného stanoviska a proti nimž mohl účastník řízení brojit, obstojí bez dalšího.“
[32] Přezkoumatelností předmětného závazného stanoviska a potvrzujícího závazného stanoviska
se současně zabýval Nejvyšší správní soud již v několikrát zmíněných rozsudcích ze dne
20. 12. 2018, č. j. 9 As 202/2018 - 47, a ze dne 17. 1. 2019, č. j. 9 As 204/2018 - 45,
v nichž konstatoval, že „obsah závazného stanoviska a v něm užité formulace jsou vesměs bez bližšího
zdůvodnění individuálních aspektů dané věci a z větší části bez uvedení konkrétních zdrojů, o něž své závěry
opírá. Totéž se týká potvrzujícího stanoviska ministra zahraničních věcí (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. 2. 2015, č. j. 4 As 241/2014 - 30). Pouhý odkaz na Společný postoj Rady Evropské unie
2008/944/SZBP, Regionální strategii Evropské unie pro Střední Asii pro léta 2007 - 2012, nelze považovat
za dostačující.“
[33] V předmětném závazném stanovisku konkrétně Ministerstvo zahraničních věcí ohledně
jeho nesouhlasu s vydáním vývozních licencí žalobkyni uvedlo pouze, že takový záměr
je v rozporu se zahraničně politickými zájmy České republiky. Ty pak konkrétně obsahově
nerozvedlo ani v potvrzujícím závazném stanovisku či následně v dopise ministra zahraničních
věcí ze dne 2. 4. 2019. V potvrzujícím závazném stanovisku pak ministr zahraničních věcí pouze
odkázal na Společný postoj Rady Evropské unie 2008/944/SZBP a Regionální strategii Evropské
unie pro Střední Asii pro léta 2007 – 2012 a popsal úkoly Ministerstva zahraničních věcí jako
ústředního orgánu státní správy v oblasti vydávání závazných stanovisek k žádostem o licence
k vývozu vojenského materiálu. Nejvyšší správní soud proto nesouhlasí se stěžovatelem,
že ze závazného stanoviska (či potvrzujícího závazného stanoviska) jsou zřejmé konkrétní
politické důvody, jež vedly k jeho vydání.
[34] Stěžovatel dále odkázal na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 4. 2021, č. j. 7 As 276/2019 - 41, podle nichž se tehdy posuzovaná závazná stanoviska
opírala zejména o poznatky týkající se povahy a fungování režimů v daných zemích, přes jejich
stručnost byl dále v obou vymezen konkrétní zahraničně politický zájem, o jehož dosažení Česká
republika ve své zahraniční politice ve vztahu k oběma zemím usiluje, závazná stanoviska
rovněž srozumitelně ozřejmila důvody, proč by bylo povolení obchodování s vojenským
materiálem s danými zeměmi v rozporu s tímto zájmem, resp. jaký (negativní) vliv mohl mít
obchod právě s vojenským materiálem na dosažení tohoto zájmu v obou zemích. Jedno
ze závazných stanovisek nadto upozornilo i na vydané zbraňové embargo. V posuzovaném
případě však obsah závazného stanoviska ani potvrzujícího závazného stanoviska žádný
z podobných závěrů či vysvětlení neobsahuje, respektive žádná z výše zmíněných informací
z nich není zřejmá. Odkaz stěžovatele na tento rozsudek Nejvyššího správního soudu
tak neodpovídá posuzovanému případu.
[35] Co se týče odkazu stěžovatele na odůvodnění závazných stanovisek posuzovaných
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2019, č. j. 1 As 60/2019 - 53, v němž
byla označena závazná stanoviska opírající se o poznatky o fungování režimů v posuzovaných
zemích a o informace známé z veřejných zdrojů, jež lze považovat za obecně známé,
za přezkoumatelná, Nejvyšší správní soud konstatuje, že ani tyto závěry nelze vztáhnout na nyní
posuzovaný případ. Z odůvodnění závazného stanoviska ani potvrzujícího závazného stanoviska
totiž žádné poznatky ohledně režimu v Tádžikistánu nevyplývají. Rovněž Ministerstvo
zahraničních věcí neodkázalo na žádné informace známé z veřejných zdrojů či obecně známé
poznatky. Namítl-li stěžovatel, že podle předmětného rozsudku lze válečný konflikt považovat
za obecně známou skutečnost, není zřejmé, jak tato skutečnost souvisí s nyní posuzovaným
případem, pokud žádná obdobná informace z posuzovaných závazných stanovisek nevyplývá.
[36] Nejvyšší správní soud uzavírá, že z odůvodnění předmětných závazných stanovisek
nevyplývá žádný přezkoumatelný důvod pro jejich vydání. Jinými slovy z nich nelze seznat žádný
určitý či určitelný zahraničně politický zájem, neodkazují na fungování tamějšího režimu
či tehdejší relevantní události v zemi a s tím související například bezpečnostní rizika. Není v nich
vysvětleno ani jaký negativní vliv mohl mít obchod s vojenským materiálem v Tádžikistánu
na dosažení zahraničně politického zájmu České republiky. Zároveň zde není zmíněna ani žádná
obecně známá informace vyplývající z veřejně dostupných zdrojů, případně informace
o probíhajícím válečném konfliktu. Závazná stanoviska neodkazují ani na žádné konkrétní
podklady pro jejich vydání, zbraňová embarga či jiné relevantní dokumenty.
[37] Městský soud vzhledem k výše uvedenému postupoval správně, posoudil-li v souladu
se závazným právním názorem formulovaným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního
soudu opětovně závazné stanovisko a potvrzující závazné stanovisko a dospěl-li k závěru o jejich
nepřezkoumatelnosti.
[38] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud uzavírá, že napadený rozsudek je zákonný
a přezkoumatelný, takže důvody kasační stížnosti uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
nebyly naplněny.
IV. Závěr a náklady řízení
[39] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[40] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že žalobkyně
má vůči stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložila, neboť stěžovatel
v něm neměl úspěch (§60 odst. 1 věta první za použití §120 s. ř. s.).
[41] Důvodně vynaložené náklady řízení o kasační stížnosti tvoří odměna za zastupování
advokátem, která byla určena podle §11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §7 a §9 odst. 4 písm. d)
vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „advokátní tarif“), a to za jeden úkon právní služby ve výši 3.100 Kč (vyjádření ke kasační
stížnosti). Náhrada hotových výdajů (režijní paušál) činí podle §13 odst. 4 advokátního tarifu
300 Kč za tento jeden úkon právní služby. Jelikož je zástupce žalobkyně plátcem daně z přidané
hodnoty, musí být tato odměna a náhrada hotových výdajů podle §57 odst. 2 s. ř. s. zvýšena
o částku 714 Kč odpovídající této dani v sazbě 21 %. Celkové důvodně vynaložené náklady
žalobkyně v řízení o kasační stížnosti tak činí 4.114 Kč. Proto Nejvyšší správní soud uložil
procesně neúspěšnému stěžovateli povinnost zaplatit tuto částku úspěšné žalobkyni na náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti, a to k rukám jejího zástupce. Ke splnění této povinnosti
stanovil Nejvyšší správní soud přiměřenou lhůtu třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. října 2021
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu