ECLI:CZ:NSS:2021:4.AZS.209.2020:30
sp. zn. 4 Azs 209/2020 - 30
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Petry Weissové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: N. V. D., zast. Mgr. Markem
Eichlerem, advokátem, se sídlem S. K. Neumanna 2052, Varnsdorf, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
10. 2. 2020, č. j. OAM-871/ZA-ZA11-HA13-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 6. 2020, č. j. 60 Az 14/2020 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) rozhodl
tak, že se žalobci neuděluje mezinárodní ochrana podle §12 až §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu (dále jen „zákon o azylu“), a že žalobci nelze udělit doplňkovou ochranu pro existenci
důvodů podle §15a zákona o azylu.
II.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Plzni (dále
jen „krajský soud“), který ji zamítl rozsudkem ze dne 4. 6. 2020, č. j. 60 Az 14/2020 - 36 (dále
jen „napadený rozsudek“).
[3] Krajský soud především uvedl, že se žalovaný dostatečně zabýval zjištěním skutkového
stavu a vycházel z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení. Rovněž neshledal
napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným.
[4] K otázce neudělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu krajský soud vyslovil,
že žalovaný řádně zkoumal, zda byly dány důvody pro udělení humanitárního azylu, jehož udělení
je předmětem správního uvážení, a tyto závěry žalovaného proto lze přezkoumat
pouze v omezeném rozsahu. Žalovaný z mezí správního uvážení nevybočil a posoudil situaci
žalobce i stav v zemi jeho původu. Ani z tvrzení žalobce nevyplynuly skutečnosti, které by mohly
mít na posouzení této otázky vliv.
[5] K námitce týkající se neudělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 1 a 2 písm. d)
zákona o azylu krajský soud uvedl, že žalovaný nebyl povinen tento druh ochrany přezkoumávat
s ohledem na aplikační přednost §15a zákona o azylu, k jehož použití v daném případě žalovaný
přistoupil. Při posouzení podmínek pro užití vylučující klauzule podle §15a zákona o azylu
žalovaný nepochybil, neboť se dostatečně zabýval výkladem pojmu „závažný zločin“ ve vztahu
k trestnému jednání, kterého se žalobce dopustil a v důsledku nějž pozbyl pobytové oprávnění
na území České republiky.
[6] Krajský soud nakonec neshledal důvodným ani žalobní tvrzení o rozporu napadeného
rozhodnutí s mezinárodními závazky vyplývajícími z čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), neboť nutnost vycestování žalobce při neudělení
žádné z forem mezinárodní ochrany za situace, kdy mu nesvědčí žádný jiný důvod k zákonnému
pobytu na území České republiky, neznemožňuje, aby si po návratu do země původu požádal
o některou z forem povolení k pobytu na území České republiky. Žalobce svůj rodinný život
nerozvíjí na území České republiky, tudíž do něj nemohlo být napadeným rozhodnutím zasaženo.
Krajský soud dodal, že od propuštění žalobce z výkonu trestu odnětí svobody do vydání
napadeného rozhodnutí dosud nedošlo ani k naprosté obnově soukromého života. K tvrzenému
hrozícímu nebezpečí ze strany věřitelů žalobce v zemi původu krajský soud shrnul,
že ani tato skutečnost nepředstavuje důvod, pro který by bylo napadené rozhodnutí rozporné
s čl. 8 Úmluvy.
III.
[7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Nejvyššímu správnímu soudu navrhuje,
aby napadený rozsudek zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
[8] Stěžovatel je přesvědčen o tom, že kasační stížnost je přijatelná ve smyslu §104a odst. 1
s. ř. s., neboť se krajský soud odchýlil od výkladu §12 písm. b) zákona o azylu co do intenzity
odůvodněného strachu z pronásledování a rovněž co do výkladu intenzity a důkazního břemene
na straně žadatele o mezinárodní ochranu ve vztahu k důvodným obavám z hrozby skutečného
nebezpečí závažné újmy podle §14a zákona o azylu.
[9] Stěžovatel konkrétně namítá, že napadený rozsudek je nezákonný a nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů. Krajský soud se nedostatečně vypořádal s námitkami obsaženými
v žalobě a pouze převzal argumentaci žalovaného. Jelikož i napadené rozhodnutí je nezákonné
a nepřezkoumatelné, je stižen stejnými vadami i napadený rozsudek. Ten je současně
nepřezkoumatelný pro nepřesnosti, jichž se krajský soud dopustil, neboť žalovaný v napadeném
rozhodnutí uvedl, že stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce osmi let, ale krajský
soud uvedl, že byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání šesti let.
[10] Stěžovatel dále tvrdí, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s námitkou, že žalovaný
nedostatečně zjistil skutečný stav věci bez důvodných pochybností a dospěl k nesprávnému
závěru, podle nějž stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle §12
až §14b zákona o azylu. Stěžovatel v žádosti o mezinárodní ochranu uvedl, na základě jakých
skutečností mu má být některá z forem mezinárodní ochrany přiznána. Žalobní tvrzení odkazující
na skutečnosti, na základě nichž podmínky pro udělení mezinárodní ochrany splňuje, shledal
krajský soud nedůvodnými a přisvědčil nepřezkoumatelnému a nezákonnému rozhodnutí
žalovaného.
[11] Stěžovatel dále namítá, že mu měl být udělen humanitární azyl podle §14 zákona o azylu,
a odkázal na četnou judikaturu Nejvyššího správního soudu, ze které podle něj vyplývá,
že i když na jeho udělení není právní nárok a je věcí správního uvážení, krajský soud
nedostatečně přezkoumal, zda správní uvážení žalovaného nevybočilo ze zákonných mezí.
Stěžovatel totiž vylíčil rozhodné skutečnosti, na základě kterých mu měl být humanitární azyl
udělen.
[12] Závěrem stěžovatel nesouhlasí s posouzením neudělení doplňkové ochrany pro existenci
důvodů podle §15a zákona o azylu. Má za to, že v jeho případě je dáno skutečné nebezpečí
vážné újmy podle §14a zákona o azylu.
IV.
[13] Žalovaný ve vyjádření navrhuje kasační stížnost odmítnout pro nepřijatelnost,
nebo zamítnout jako nedůvodnou. Má za to, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu
s právními předpisy, stejně jako napadený rozsudek. Odkazuje též na obsah svého vyjádření
k žalobě.
[14] Podle žalovaného stěžovatel neuvedl v rámci správního řízení skutečnosti, které
by svědčily o tom, že se v jeho případě jedná o zvláštního zřetele hodné důvody podle §14
zákona o azylu a že mu tudíž má být udělen humanitární azyl. Nesplnil rovněž podmínky
pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu §14a a §14b zákona o azylu. Nadto mají stížnostní
námitky pouze obecný charakter.
[15] K nepřesnosti v uvedení doby trvání trestu odnětí svobody stěžovatele v napadeném
rozhodnutí a v napadeném rozsudku žalovaný uvádí, že tento údaj byl v obou rozhodnutích
uveden shodně. Žalovaný, stejně jako krajský soud, uvedl, že ode dne 14. 12. 2015 byl stěžovatel
ve vazbě, v listopadu roku 2017 byl odsouzen a od té doby vykonával trest odnětí svobody
v trvání šesti let. Ve vězení strávil tři roky a devět měsíců a dne 25. 9. 2019 byl podmínečně
propuštěn se zkušební dobou v trvání pěti let.
V.
[16] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Kasační stížnost je v souladu s §104a s. ř. s. přijatelná, pokud svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti (jako neurčitého
právního pojmu) a demonstrativním výčtem jejích typických kritérií se Nejvyšší správní soud
zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Na tam uvedené závěry
kasační soud nyní pro stručnost odkazuje.
[17] Podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele ve smyslu těchto judikaturních závěrů
Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci nedovodil. V zájmu stěžovatele bylo, aby v kasační
stížnosti uvedl konkrétní důvody, na základě nichž bylo možno na podstatný přesah jeho
vlastních zájmů usoudit. Nejvyšší správní soud nezjistil žádné pochybení té intenzity,
jež by nasvědčovalo závěru, že výtky stěžovatele uplatněné v kasační stížnosti mohou mít „širší
dopad“ i mimo sféru jeho postavení či mimo jeho vlastní zájmy. Jinými slovy, důvody
přijatelnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud neshledal.
[18] Nejvyšší správní soud ověřil, že krajský soud v napadeném rozsudku výstižně popsal
skutkový stav věci, stanoviska účastníků řízení, vypořádal stěžejní žalobní argumentaci
a dostatečně své závěry odůvodnil. Na půdorysu důvodů žádosti stěžovatele o udělení
mezinárodní ochrany (snaha o legalizaci pobytu na území České republiky, dluhy v zemi původu
a strach z věřitelů) se vyjádřil k tvrzeným pochybením žalovaného ve správním řízení. Podrobně
se věnoval zejména namítaným otázkám týkajícím se neudělení humanitárního azylu podle §14
zákona o azylu, výkladu pojmu „vážný zločin“ ve smyslu §15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu
a rozporu napadeného rozhodnutí s čl. 8 Úmluvy. Zohlednil přitom výsledky správního řízení
a v něm shromážděné informace, vyjádřil se i ke zjištěním, jež žalovaný učinil ve správním řízení
na základě jednotlivých podkladů a zjištěné skutečnosti podřadil pod jednotlivé, na posuzovaný
případ dopadající, hmotněprávní normy, aniž se přitom dopustil odklonu od ustálené judikatury
Nejvyššího správního soudu týkající se otázek řešených i v souzené věci.
[19] K namítané nesrovnalosti mezi napadeným rozhodnutím a napadeným rozsudkem
týkající se počtu let trvání trestu odnětí svobody Nejvyšší správní soud uvádí, že žalovaný
shodně s krajským soudem ve svých rozhodnutích uvedli, že stěžovatel byl pravomocně
odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Žalovaný pouze ve shrnutí skutkových
zjištění předestřel, že původním rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka
Liberec ze dne 30. 6. 2017, č. j. 52 T 10/2016 – 776, byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody
v délce trvání osmi let. Ten následně Vrchní soud v Praze snížil na zmíněných šest let trestu
odnětí svobody. Stěžovatelův odkaz na kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
tudíž přijatelnost kasační stížnosti nezakládá.
[20] Přijatelnost kasační stížnosti nemůže založit ani námitka stěžovatele týkající
se nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Nejvyšší správní soud shledal, že žalovaný vycházel
z náležitě zjištěného skutkového stavu v návaznosti na tvrzení stěžovatele zachycená především
v protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Ta jsou ostatně primárním
zdrojem informací podstatných pro udělení mezinárodní ochrany (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41). Žalovaný zohlednil také zprávy
o situaci ve stěžovatelově zemi původu (Vietnamu), které pro účely posouzení věci opatřil,
konkrétně zprávu Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) 2018 – Údaje o zemi, Vietnam
ze dne 28. 1. 2019 Informace OAMP z 31. 5. 2019 – Bezpečnostní a politická situace v zemi,
Vietnam, stav: květen 2019. Vzal v potaz i obsah rejstříku trestů a trestní rozsudky Krajského
soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 30. 6. 2017, č. j. 52 T 10/2016 – 776,
a Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2017, č. j. 11 To 132/2017 – 861, vztahující
se ke stěžovatelem spáchanému zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými
a psychotropními látkami a s jedy. Stěžovateli byla ve správním řízení dána možnost seznámit
se s informacemi, které představovaly podklad pro vydání napadeného rozhodnutí, vyjádřit
se k nim, navrhnout další důkazy či vyjádřit námitky proti zdrojům informací a způsobu jejich
získání. Stěžovatel však této možnosti nevyužil (viz úřední záznam o nedostavení se k seznámení
s podklady pro vydání rozhodnutí v rámci řízení o udělení mezinárodní ochrany ze dne
24. 1. 2020). Nadto stěžovatel v kasační stížnosti, kromě obecného tvrzení o nedostatečně
zjištěném skutkovém stavu konkrétně vůbec neuvádí, v čem toto pochybení žalovaného mělo
spočívat. Ani ve vztahu k napadenému rozsudku Nejvyšší správní soud nedovodil v tomto směru
pochybení, také krajský soud totiž vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, který
má oporu ve správním spise.
[21] Ze správního spisu se podává, že tvrzeným důvodem žádosti stěžovatele o udělení
mezinárodní ochrany je snaha o legalizaci pobytu v České republice za účelem výdělku a obavy
z návratu do země původu pro dluhy stěžovatele a jeho možného pronásledování ze strany
věřitelů.
[22] Předně je třeba připomenout, že institut azylu slouží lidem, kteří jsou v zemi původu
pronásledováni ze zákonem stanovených důvodů a obecně není prostředkem pro řešení
jakýchkoli problémů (tj. osobních, rodinných či ekonomických) v zemi původu. Legalizace
pobytu tak není v žádném případě důvodem pro mezinárodní ochranu formou azylu
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2006, č. j. 4 Azs 442/2005 – 43, či jeho
usnesení ze dne 22. 7. 2014, č. j. 9 Azs 117/2014 – 93). Snahu o legalizaci pobytu cizince
prostřednictvím institutů azylového práva Nejvyšší správní soud dlouhodobě odmítá
(viz například jeho rozsudky ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 7/2003 - 60, či ze dne 30. 6. 2004,
č. j. 7 Azs 138/2004 - 44, č. 397/2004 Sb. NSS a další).
[23] Namítá-li stěžovatel v kasační stížnosti nesprávný výklad §12 písm. b) zákona o azylu
z hlediska posouzení požadované intenzity odůvodněného strachu z pronásledování, nutno uvést,
že v žalobě stěžovatel vůbec námitky týkající se nesprávného posouzení předpokladů pro udělení
azylu ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu netvrdil. Krajský soud tudíž nepochybil, pokud
se při absenci adekvátních žalobních tvrzení uvedenými otázkami zabýval zejména ve vztahu
ke stěžovatelově obavě z věřitelů v zemi původu. Ztotožnil se zde s napadeným rozhodnutím,
na jehož znění pro stručnost odkázal, čemuž nelze ničeho vytknout (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130). Vypořádání této okolnosti
žalovaným považoval za dostatečné i proto, že bylo v souladu s judikaturou Nejvyššího
správního soudu týkající se možnosti požádat v zemi původu o ochranu příslušné státní orgány
(viz např. rozsudek ze dne 11. 3. 2004, č. j. 6 Azs 8/2003 - 44).
[24] Namítal-li stěžovatel též to, že splňuje podmínky pro udělení humanitárního azylu podle
§14 zákona o azylu, aniž mu však byl udělen, zdůrazňuje Nejvyšší správní soud, že humanitární
azyl je specifickou formou mezinárodní ochrany, kterou je možné udělit například „osobám zvláště
těžce postiženým nebo nemocným, osobám přicházejícím z oblastí postižených humanitární katastrofou
způsobenou lidskými či přírodními faktory“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 3. 2010, č. j. 6 Azs 55/2009 - 71). V každém případě se vždy bude jednat o azylový
důvod svojí povahou výjimečný. Důvody, které stěžovatel v průběhu celého správního řízení
uváděl, nejsou z hlediska uvedené formy mezinárodní ochrany natolik mimořádné, aby je bylo
možné za zvláštního zřetele hodné považovat. Stěžovatel je zdravý a v produktivním věku,
práceschopný. To ostatně správně uvedl již žalovaný v napadeném rozhodnutí. Meze správního
zvážení přitom nepřekročil. Ani stěžovatelem nastíněná situace týkající se jeho zadlužení v zemi
původu či pozbytí oprávnění k pobytu na území České republiky, k němuž došlo především
v důsledku stěžovatelovy trestné činnosti, nemohou založit důvod zvláštního zřetele hodný
pro udělení mezinárodní ochrany podle §14 zákona o azylu. To správně dovodil i krajský soud.
Nadto stěžovatel kromě rozsáhlé citace relevantní judikatury (již žalovaný i krajský soud
respektovali), vůbec konkrétně netvrdil, v čem měl žalovaný či krajský soud při posouzení udělení
této formy mezinárodní ochrany pochybit.
[25] Namítl-li dále stěžovatel, že krajský soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru
o existenci důvodů podle §15a zákona o azylu, i v tomto případě zůstal v rovině obecného
tvrzení, které nedoprovodil žádnou konkrétní a relevantní argumentací. Nejvyšší správní soud
se pak mohl důvodností této stížnostní námitky zabývat pouze v té míře obecnosti, v jaké ji
stěžovatel vznesl. Vytkl zde především chybné uvedené trestu odnětí svobody žalovaným (8 let)
oproti krajskému soudu (6 let). K této námitce se již Nejvyšší správní soud vyjádřil výše,
aniž shledal její důvodnost. Pokud stěžovatel obecně uvedl, že otázku „vážného zločinu“
žalovaný i krajský soud nedostatečně odůvodnili, nelze této námitce přisvědčit. Žalovaný
se jí věnoval podrobně na stranách 8 až 10 napadeného rozhodnutí a krajský soud na to navázal
v odstavcích 14. až 15. napadeného rozsudku, a to i s odkazem na přiléhavou judikaturu
Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 18. 7. 2018, č. j. 6 Azs 108/2018 - 28). Jejich
závěry nyní netřeba znovu opakovat, Nejvyšší správní soud je považuje za dostatečné
a odpovídajícím skutkovým okolnostem případu.
[26] Konečně argumentaci stěžovatele týkající se neudělení doplňkové ochrany ve smyslu
§14a zákona o azylu shledává Nejvyšší správní soud rovněž neopodstatněnou. Jak totiž správně
uzavřel krajský soud, v případě zjištění důvodů uvedených v §15 nebo §15a zákona o azylu není
dále povinností žalovaného zjišťovat existenci důvodů uvedených v §12 či §14a téhož zákona
(viz rozsudek kasačního soudu ze dne 7. 9. 2010, č. j. 4 Azs 60/2007 - 119). Krajský soud
tudíž nepochybil, jestliže se blíže touto námitkou nezabýval. Dovodil totiž, že podmínky
pro aplikaci §15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu ze strany žalovaného byly v daném případě
splněny. Pro úplnost lze dodat, že k otázce nebezpečí vážné újmy se již v minulosti opakovaně
ve své judikatuře Nejvyšší správní soud vyslovil tak, že v případě doplňkové ochrany musí být
tvrzená skutečnost o hrozbě nebezpečí vážné újmy podle §14a zákona o azylu ze strany žadatele
prokázána v intencích „reálného nebezpečí“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 - 82). To v posuzované věci rovněž nebylo splněno.
[27] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek netrpí vadou
nepřezkoumatelnosti (pro nedostatek důvodů či pro nesrozumitelnost), není zde ani jiná vada
řízení před krajským soudem, která by mohla mít vliv na nezákonnost napadeného rozsudku,
krajský soud se nedopustil ani judikaturního odklonu či hrubého pochybení při výkladu
hmotného práva a dosavadní vnitřně jednotná a ustálená judikatura dává odpověď na všechny
kasační námitky.
VI.
[28] Nejvyšší správní soud tudíž uzavírá, že kasační stížnost podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele ve smyslu předpokladů její přijatelnosti vyplývajících z usnesení
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Odmítl ji tedy pro nepřijatelnost podle §104a odst. 1 s. ř. s.
[29] Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn §60 odst. 3 větou první s. ř. s., ve spojení s
§120 téhož zákona, podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud
byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. června 2021
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu