ECLI:CZ:NSS:2021:5.AS.139.2020:37
sp. zn. 5 As 139/2020 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: M Š, IČ: 18139736,
sídlem Absolonova 1071, Brno, zast. Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická
649/15, Praha, proti žalovanému: Krajský úřad Královehradeckého kraje, se sídlem
Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 4. 2020, č. j. 30 A 112/2018 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne p ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného
rozsudku, kterým Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) zamítl žalobu proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 8. 2018, č. j. KUKHK-21907/DS/2018/DV-2. Tímto
rozhodnutím žalovaný zamítl stěžovatelovo odvolání a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu
Dvůr Králové nad Labem (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 18. 5. 2018, č. j. MUDK-
ODP/59190-2018/hrk 3223-2018, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání dvou
přestupků podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném ke dni spáchání
přestupků (dále jen „zákon o silničním provozu“), a byla mu uložena pokuta ve výši 1500 Kč
a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1000 Kč.
[2] Uvedených přestupků se stěžovatel dopustil tím, že porušil §10 odst. 3 zákona
o silničním provozu, neboť jako provozovatel motorového vozidla nezajistil, aby při užití vozidla
na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních
komunikacích stanovená tímto zákonem, neboť řidič jeho vozidla, jehož totožnost není známa:
- dne 17. 11. 2017 ve 22: 21 hod. na pozemní komunikaci v obci Kocbeře, silnici I/37 směr
Jaroměř, okr. Trutnov, při řízení stěžovatelem provozovaného vozidla překročil nejvyšší
dovolenou rychlost jízdy v obci stanovenou na 50 km/h, přičemž mu byla
automatizovaným technickým prostředkem naměřena rychlost jízdy 65 km/h
(po odečtení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ±3 km/h činí nejnižší skutečná
rychlost jízdy 62 km/h), čímž řidič porušil §18 odst. 4 zákona o silničním provozu
a dopustil se přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu;
- dne 17. 11. 2017 ve 22: 24 hod. na pozemní komunikaci v obci Choustníkovo Hradiště,
silnici I/37 směr Jaroměř, okr. Trutnov, při řízení stěžovatelem provozovaného vozidla
překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci stanovenou na 50 km/h, přičemž
mu byla automatizovaným technickým prostředkem naměřena rychlost jízdy 69 km/h
(po odečtení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ±3 km/h činí nejnižší skutečná
rychlost jízdy 66 km/h), čímž řidič porušil stejnou povinnost a dopustil se stejného
přestupku jako v případě prvního přestupku.
[3] Před zahájením správního řízení správní orgán I. stupně vyzval stěžovatele podle §125h
odst. 1 zákona o silničním provozu k uhrazení určené částky v případě prvního přestupku ve výši
800 Kč a v případě druhého přestupku ve výši 1000 Kč. Vzhledem k tomu, že stěžovatel ani
jednu z těchto částek nezaplatil, správní orgán I. stupně zahájil řízení o přestupcích a usnesením
je spojil a vedl o nich společné řízení. Příkazem ze dne 16. 3. 2018, č. j. MUDK-ODP/31919-
2018/hrk 3223-2018, stěžovatele uznal vinným z výše specifikovaných přestupků a uložil
mu pokutu ve výši 1500 Kč. Stěžovatel proti příkazu podal odpor, v němž uvedl pouze,
že směřuje do výrokové části příkazu v plném rozsahu. Správní orgán I. stupně následně vydal
výše citované rozhodnutí ze dne 18. 5. 2018, proti němuž podal stěžovatel odvolání, u kterého
uvedl pouze, že napadá rozhodnutí v plném rozsahu, aniž by specifikoval odvolací důvody.
Žalovaný poté vydal výše citované rozhodnutí ze dne 9. 8. 2018, kterým stěžovatelovo odvolání
zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.
II. Rozhodnutí krajského soudu
[4] Stěžovatel napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u krajského soudu. Namítal, že nebyly
spáchány dva přestupky, nýbrž jeden přestupek trvající; že při stanovení určené částky nebylo
přihlédnuto k závažnosti přestupku, že měření rychlosti bylo provedeno v rozporu s právními
předpisy a že nebylo ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně dostatečně specifikováno
místo spáchání přestupku. Stěžovatel sice formuloval více námitek, nicméně pro účely posouzení
kasační stížnosti je jejich rekapitulace nadbytečná (stěžovatel jejich vypořádání krajským soudem
nenapadá).
[5] Krajský soud k první ze stěžovatelových námitek uvedl, že v případě přestupku podle
§125f odst. 1 zákona o silničním provozu zásadně nepřichází v úvahu, aby se jednalo o přestupek
trvalý. Tento přestupek totiž spočívá v nezajištění dodržování povinností řidiče a pravidel
silničního provozu při provozování vozidla; přitom je třeba přihlédnout k tomu, že §125g odst. 2
zákona o silničním provozu zakotvuje povinnost vést společné řízení o více přestupcích podle
§125f téhož zákona. Pokud by však bylo porušení povinnosti zajistit dodržování povinností
řidiče a pravidel silničního provozu trvajícím deliktem, možnost vést společné řízení o více
takových přestupcích by zcela postrádala smysl. Záměr řidiče jet „rychle“ a „rychleji po celou cestu“
nelze přičítat provozovateli vozidla.
[6] Co se týče určené částky, krajský soud konstatoval, že výzva k jejímu zaplacení
nestanovila povinnost ji zaplatit, pouze mu tuto možnost poskytla, čímž se mohl vyhnout
přestupkovému řízení. Bylo pouze na něm, zda tuto možnost využije. Nadto zákon poskytuje
správnímu orgánu určitou míru správního uvážení, která je ze soudního přezkumu v zásadě
vyloučena. Na správní orgány nelze klást přemrštěné požadavky co do podrobnosti jejich
odůvodnění ukládaných sankcí, je-li její výše bagatelní, natož pak k odůvodnění určené částky
ve výzvě, která samotnému správnímu řízení předchází. Stěžovatel navíc na výzvu k zaplacení
určené částky nijak nereagoval.
[7] Ani námitku, že nebylo dostatečně určeno místo spáchání prvního z uvedených
přestupků, krajský soud nepovažoval za důvodnou. Správní orgán I. stupně uvedl pouze,
že k přestupkovému jednání došlo „v obci Kocbeře, silnice I/37, směr Jaroměř “. V daném případě
se jednalo o úsekové měření, při kterém se neměří okamžitá rychlost jedoucího vozidla, nýbrž
průměrná rychlost v určitém úseku. Pro naplnění skutkové podstaty přestupku je relevantní, zda
se měřený úsek, ve kterém probíhá úsekové měření rychlosti, nachází v obci ve smyslu zákona
o silničním provozu. O tom však v daném případě nebylo pochyb.
[8] Měření rychlosti proběhlo podle názoru krajského soudu taktéž v souladu se zákonem.
V převážné míře v tomto ohledu odkázal na rozhodnutí správního orgánu I. stupně, z něhož
dovodil, že oba automatizované technické prostředky určené k měření rychlosti byly instalovány
v souladu se zákonem a obecní policie, která jejich prostřednictvím rychlost měřila, byla v daném
úseku oprávněna měření provádět.
[9] Krajský soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že žaloba není důvodná,
a proto ji podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále též „s. ř. s.“), zamítl.
III. Kasační stížnost
[10] Stěžovatel proti rozsudku krajského soudu brojí kasační stížností. Nesouhlasí s krajským
soudem, že přestupek provozovatele vozidla spočívající v nezajištění dodržování povinností
řidiče a pravidel silničního provozu při provozu vozidla nemůže být trvajícím deliktem. Pokud
totiž řidič jede po dobu tří minut rychleji, než je povoleno, pak to znamená, že jeho prvotní
jednání spočívající v překročení rychlosti trvá po celou dobu. Upozornil, že krajský soud při
posouzení této otázky vycházel z judikatury Nejvyššího správního soudu, kterou podle něj není
možno aplikovat na posuzovanou věc, neboť se nevztahovala k přestupku provozovatele vozidla,
nýbrž ke správnímu deliktu provozovatele vozidla.
[11] Dále stěžovatel namítá, že pro výši určené částky zákon stanoví dvě kritéria: (i) určená
částka nesmí být vyšší, než jakou lze uložit příkazem na místě (naplnění tohoto kritéria
nerozporuje), (ii) a je nutno přihlédnout k závažnosti porušení povinností řidiče nebo pravidel
silničního provozu. K druhému kritériu však správní orgán I. stupně nepřihlédl a soud ani
netvrdí, že tomu tak bylo. Naopak ve správním řízení byla uložena pokuta na spodní hranici
zákonné sazby, neboť nebyly shledány žádné přitěžující okolnosti. Určená částka je přitom
stanovena v nejvyšší možné výši. Správní úvaha, kterou byla určená částka stanovena, tak
vykazuje znaky libovůle a krajský soud měl napadené rozhodnutí pro toto pochybení zrušit.
[12] Stěžovatel dále namítá, že specifikace místa spáchání prvního přestupku v rozhodnutí
správního orgánu I. stupně není dostatečná. Přesné uvedení místa spáchání přestupku
je podstatné z hlediska zodpovězení otázky, zda k jeho spáchání došlo v obci, neboť podle
zákona je obcí jen zastavěné území. Není možno přezkoumat, zda bylo území v místě měření
zastavěno, když ani není toto místo dostatečně specifikováno. Krajský soud nevysvětlil,
proč se odklonil od výkladu učiněného v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 4. 2017, č. j. 1 As 17/2017 - 28, v němž bylo jako neurčité shledáno vymezení místa „na ulici
Vídeňská v Pohořelicích“, a to na základě toho, že tato ulice je dlouhá a vede od centra obce na její
okraj. V posuzovaném případě silnice I/37 prochází celou obcí Kocbeře.
[13] Dle stěžovatele též rychlost byla změřena v rozporu s §79a zákona o silničním provozu,
neboť obecní policie je oprávněna měřit rychlost pouze v místě určeném Policií České republiky.
Ve správním spise je založen takový souhlas Policie České republiky, nicméně vztahuje se jen
k určitým úsekům některých silnic. Z ničeho není patrno, že k měření stěžovatelovy rychlosti
došlo právě v místě, kde tento souhlas platil.
[14] Závěrem stěžovatel a jeho zástupce vyjádřili nesouhlas s „vyvěšením jejich osobních údajů
na celosvětovou komunikační síť internet “. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil, věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení a žalovanému stanovil povinnost
uhradit náklady řízení.
[15] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[16] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatel je řádně zastoupen. Poté přezkoumal napadený rozsudek
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom,
zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k následujícímu
závěru.
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] Stěžovatel v prvé řadě namítal, že mělo být překročení nejvyšší povolené rychlosti
posouzeno jako trvající delikt. V rozsudku ze dne 14. 6. 2019, č. j. 6 As 379/2018 - 40, Nejvyšší
správní soud posuzoval obdobnou situaci, při které dva přestupky spočívající v překročení
rychlosti, za které odpovídal provozovatel motorového vozidla, byly spáchány v rozmezí
tří minut podobně jako v nyní souzené věci. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku uvedl
následující:
„Nejvyšší správní soud má s ohledem na definici pokračování v trestném činu, z níž je dovozována definice
pokračování ve správním deliktu či přestupku (srov. nyní platné ustanovení §7 zákona č. 250/2016 Sb.,
o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich) za to, že dle tehdejší terminologie tzv. jiný správní delikt
provozovatele motorového vozidla spáchaný skutky popsanými ve výroku prvostupňového rozhodnutí
by za daných skutkových okolností nemohl být pokračujícím deliktem, neboť z pouhé mnohosti skutků
a případné blízké časové souvislosti nelze dovozovat naplnění všech znaků pokračujícího správního deliktu,
a to konkrétně jednotného záměru. Pokud totiž platí zásada, že závěry teorie trestního práva se aplikují
na správní trestání v případě mlčení zákonodárce analogicky (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 4. 2008, č. j. 1 As 27/2008 - 67), nelze znaky pokračování trestného činu při jejich analogické
aplikaci v oblasti správního trestání upravovat, resp. je vypouštět, jak fakticky požaduje stěžovatel. Stěžovatel
v tomto směru v průběhu správního řízení ničeho nenamítal a neuváděl, přičemž z obsahu správního spisu
rovněž jakkoli nevyplývá, že by stěžovatel měl jednotný záměr vést jednotlivé dílčí útoky k naplnění skutkové
podstaty téhož správního deliktu, tedy že by se stejným záměrem porušoval svou povinnost zabránit, aby
konkrétní řidiči porušovali zákon o silničním provozu, resp. že by je přímo k takovému protiprávnímu
jednání naváděl.
Záměry skutečného řidiče (či řidičů), který v projednávané věci jel ‚rychle‘, jsou irelevantní, neboť stěžovatel
nebyl trestán jako řidič předmětného vozidla, který by jel ‚rychle‘ (zde by přicházelo v úvahu zkoumat jeho
záměry, jak dovozuje v kasační stížnosti), ale jako provozovatel motorového vozidla, který nezajistil, aby při
užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních
komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu. Záměry třetí osoby (řidiče motorového vozidla) nelze
s ohledem na zásadu individuální odpovědnosti přičítat při posuzování naplnění znaků pokračování třetí
osobě (stěžovateli), vystupující v pozici provozovatele motorového vozidla. Nejvyšší správní soud tedy má za to,
že znaky skutkové podstaty pokračování správního deliktu je nutné vztahovat k jeho pachateli, nikoli ke
třetí osobě. Nejvyšší správní soud sice nevylučuje, že stěžovatel byl v projednávané věci zároveň i řidičem
předmětného motorového vozidla, který jel v daných místech rychle, na základě této spekulace opírající
se o jistou míru pravděpodobnosti však nelze z údajného faktického jednotného záměru řidiče vůči stěžovateli
ničeho dovozovat, neboť jak Nejvyšší správní soud opakuje, stěžovatel nebyl trestán jako ‚řidič motorového
vozidla za rychlou jízdu‘, ale jako provozovatel motorového vozidla, který nezajistil, aby při užití vozidla
na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích
stanovená tímto zákonem.“
[19] Od uvedených závěrů, které lze plně vztáhnout na posuzovaný případ, Nejvyšší správní
soud nemá důvod se odchýlit. Stěžovatel má pravdu, že se v citovaném rozsudku jednalo
o správní delikt provozovatele motorového vozidla, nikoliv o přestupek provozovatele
motorového vozidla. To ovšem nikterak nezasahuje do samotné skutkové podstaty přestupku
(dříve správního deliktu), a je tak zřejmé, že závěry učiněné ve vztahu ke staré úpravě správního
deliktu provozovatele motorového vozidla podle §125f zákona o silničním provozu ve znění
účinném do 30. 6. 2017 budou zásadně použitelné i na přestupky provozovatele motorového
vozidla v pozdějších zněních téhož zákona. Námitka trvajícího deliktu je v nyní posuzovaném
případě nedůvodná tím spíše, že stěžovateli byla uložena pokuta na spodní hranici zákonné sazby
a správní orgán I. stupně nepovažoval spáchání více přestupků za přitěžující okolnost; ačkoliv byl
tedy stěžovatel stíhán za dva přestupky, potrestán byl, jako by spáchal přestupek jediný.
Stěžovatelova první námitka tedy není důvodná.
[20] Stěžovatel dále nesouhlasí s názorem krajského soudu, že výše určené částky byla
stanovena v souladu se zákonem. Podle §125h odst. 2 zákona o silničním provozu „[u]rčená
částka se stanoví ve stejné výši jako pokuta, kterou lze uložit příkazem na místě. Při stanovení určené částky
obecní úřad obce s rozšířenou působností přihlédne k závažnosti porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu
na pozemních komunikacích.“ V daném případě není sporné, že určená částka byla stanovena ve výši,
ve které bylo možno uložit pokutu příkazem na místě, soud se tedy zabýval pouze otázkou
zohlednění závažnosti přestupkového jednání.
[21] Při výkladu citovaného ustanovení je v prvé řadě třeba přihlédnout k jeho účelu. Jak již
konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 6. 9. 2019, č. j. 5 As 341/2018 – 42,
„[z]ákonná úprava této výzvy [podle §125h odst. 1 zákona o silničním provozu] není příliš detailní,
ale je zřejmé, že jejím účelem je procesní ekonomie a možnost odložení věci ve prospěch stěžovatele, nemohou tedy
být kladeny příliš vysoké nároky na její přesnost “. Ačkoliv se ve zmiňovaném rozsudku zdejší soud
zabýval požadavky na přesnost specifikace skutku, je zřejmé, že k výzvě podle §125h odst. 1
zákona o silničním provozu je třeba přistupovat jako k institutu sledujícímu primárně účel snížení
nákladů v souladu se zásadou hospodárnosti správního řízení. Je-li účelem výzvy předejít vzniku
nadbytečných nákladů při případném správním řízení, jen stěží lze po správních orgánech
požadovat, aby při jejím vydání detailně zvážily okolnosti přestupku stejně precizně, jak by byly
povinny v případě řízení o přestupku. Současně je třeba přihlédnout k tomu, že výzva
podle §125h odst. 1 zákona o silničním provozu není rozhodnutím správního orgánu, a nelze tak
na ni klást stejné nároky jako na rozhodnutí. Jedná se o postup, jímž se ani správní řízení
nezahajuje, naopak v případě zaplacení určené částky je věc odložena (§125h odst. 5 zákona
o silničním provozu). Nelze tedy požadovat podrobné odůvodnění zvoleného postupu, jako
by se jednalo o rozhodnutí; ostatně podle §125h odst. 4 téhož zákona „[v]ýzva podle odstavce 1 musí
obsahovat popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, označení přestupku, jehož znaky skutek
vykazuje, výši určené částky, datum splatnosti určené částky a další údaje nezbytné pro provedení platby a poučení
podle odstavců 6 a 7“, a je tak zřejmé, že ani zákon nepředvídá písemné odůvodnění výše určené
částky.
[22] Z výše uvedeného je zřejmé, že ačkoliv zákon o silničním provozu při stanovení výše
určené částky stanoví povinnost správních orgánů přihlédnout k závažnosti porušení povinnosti
řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích, toto posouzení nemusí být vzhledem
k charakteru a nezávaznosti výzvy nikterak detailní a rovněž nemusí být zachyceno v textu výzvy.
Tím pádem je prostor pro soudní přezkum značně omezen, neboť soud se může pouze
domnívat, na základě jakých okolností považoval správní orgán přestupek za více či méně
závažný. Domnívá-li se přestupce, že závažnost přestupku nebyla správně posouzena, může
otázku závažnosti přestupkového jednání přednést ve správním řízení. Dostatečná ochrana jeho
subjektivním veřejným právům je přestupci poskytnuta v soudním řízení při přezkoumání
přiměřenosti uložené pokuty. Jen stěží si lze představit, že by jinak zcela bezvadné rozhodnutí
o přestupku mohlo být nezákonné pouze v důsledku nesprávného použití správního uvážení při
stanovení určené částky, tedy ještě před začátkem správního řízení. Pokud by měla úvaha
správního orgánu co do výše určené částky podléhat podrobnému přezkumu, muselo by být její
odůvodnění písemné a muselo by dosahovat takřka kvality odůvodnění výše pokuty – výzva
by však v takovém případě ztrácela svůj smysl, neboť by se podstatně snížila její schopnost
minimalizovat náklady řízení.
[23] V posuzovaném případě stěžovatel neprojevil snahu určenou částku zaplatit ani ohledně
jejího zaplacení správní orgán I. stupně nekontaktoval. Námitka nesprávně stanovené výše určené
částky se poprvé objevuje teprve v žalobě společně s mnoha dalšími námitkami, na jejichž základě
stěžovatel dovozoval nezákonnost napadeného rozhodnutí. Jediný teoreticky myslitelný dopad
nesprávně stanovené výše určené částky do stěžovatelovy sféry spočívá v tom, že pokud by byla
určená částka nižší, zaplatil by ji, a vyhnul se tak správnímu řízení. Taková eventualita je však
zcela hypotetická a z ničeho nevyplývá, že pokud by byla určená částka stanovena nižší, stěžovatel
by ji zaplatil; naopak z četnosti stěžovatelových žalobních námitek je zřejmé, že stěžovatel
nesouhlasil s tím, že bylo postaveno najisto, že přestupek spáchal.
[24] Soud nemá možnost přezkoumat konkrétní úvahu správního orgánu I. stupně vedoucí
ke stanovení určené částky ve výši 1 000 Kč [tedy maximální možné výši – srov. §125c odst. 7
písm. b) zákona o silničním provozu], nicméně v daném případě není důvod se domnívat,
že správní orgán při jejím stanovení vykročil ze zákonných mezí správního uvážení či toto
uvážení zneužil. Jednalo se o posouzení, které nemuselo být tak komplexní a důsledné jako
při následném rozhodnutí o přestupku, a je tedy zřejmé, že mohly být některé okolnosti
vyhodnoceny jinak než v konečném rozhodnutí.
[25] Závažnost přestupkového jednání spočívajícího v překročení nejvyšší povolené rychlosti
lze bez detailního zkoumání všech potenciálně relevantních okolností, k čemuž dochází teprve
ve správním řízení, posuzovat především podle míry překročení této rychlosti, neboť v obecné
rovině lze konstatovat, že s rostoucí rychlostí se zvyšuje riziko a též potenciální následky
dopravní nehody, a tím pádem se též zvyšuje míra ohrožení účastníků silničního provozu.
Přestupkové jednání spočívalo v překročení nejvyšší povolené rychlosti o méně než 20 km/h
[§125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu], překročení nejvyšší povolené
rychlosti o 20 km/h a více již naplňuje znaky jiné skutkové podstaty [§125c odst. 1 písm. f)
bod 3 zákona o silničním provozu], u níž zákon stanoví přísnější postih. V případě druhého
přestupku, u něhož byla určená částka stanovena v nejvyšší možné výši 1000 Kč, přitom rozdíl
mezi zjištěnou nejnižší skutečnou rychlostí stěžovatelova vozidla (66 km/h) a maximálním
překročením nejvyšší povolené rychlosti naplňujícím stejnou skutkovou podstatu (69 km/h)
činila pouze možná odchylka automatizovaného měřícího prostředku – před jejím odečtením byla
naměřená rychlost právě na této hranici mezi jednotlivými skutkovými podstatami. Za takové
situace nelze stanovení určené částky v maximální možné výši považovat za zjevnou libovůli
zneužívající správní uvážení, jak tvrdí stěžovatel. Lze tedy uzavřít, že ani tato námitka není
důvodná.
[26] Stěžovatel dále namítal, že ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně není
dostatečně specifikováno místo spáchání přestupku. V rozhodnutí, jímž se trestá za spáchaný
přestupek, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen. To lze
zajistit jen dostatečnou konkretizací údajů, které skutek charakterizují. Taková míra podrobnosti
je nezbytná zejména pro vyloučení překážky litispendence, dvojího postihu pro týž skutek,
pro vyloučení překážky věci rozhodnuté, pro určení rozsahu dokazování a pro zajištění řádného
práva na obhajobu (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, č. 1546/2008 Sb. NSS). Zároveň je však třeba připomenout,
že v rozsudku ze dne 7. 6. 2016, č. j. 10 As 44/2016 - 35, Nejvyšší správní soud uvedl:
„Zda je určení místa spáchání přestupku ve výroku dostatečně konkrétní, je otázkou posouzení okolností každého
jednotlivého případu, přičemž závěry vyslovené v rozsudcích správních soudů nelze prezentovat odtrženě
od kontextu případů, které byly těmito soudy rozhodovány.“
[27] Správní orgán I. stupně ve výroku rozhodnutí specifikoval místo přestupku tak, že byl
spáchán „v obci Kocbeře, silnice I/37, směr Jaroměř “. Jak již stěžovateli vysvětlil krajský soud, jeho
přestupek byl zjištěn úsekovým měřením, a tedy nebyla změřena jeho okamžitá rychlost
na určitém místě, nýbrž byla vypočtena jeho průměrná rychlost v měřeném úseku. Z povahy věci
tak nelze určit přesné místo, kde nejvyšší povolenou rychlost překročil, je však postaveno najisto,
že ji v daném úseku překročit musel. Vymezení místa spáchání přestupku je dostatečné; sice
silnice I/37 vede přes celou obec, nicméně vzhledem k určení směru, na minutu přesnému
uvedení času spáchání přestupku a zjevnosti umístění automatizovaných měřících prostředků
včetně přehledné mapy ve správním spise je v podstatě vyloučeno, aby byl skutek, který byl
stěžovateli kladen za vinu, zaměněn s jiným. Nelze přisvědčit ani stěžovatelovu argumentu, že byl
omezen na možnosti obhajoby, neboť z rozhodnutí nebylo možné seznat, zda měření proběhlo
v zastavěné části obce. Přímo v rozhodnutí správního orgánu I. stupně je totiž uvedeno,
že se měřený úsek nachází v zastavěném území obce Kocbeře; stěžovateli rovněž nic nebránilo
seznámit se s podklady pro rozhodnutí před vydáním rozhodnutí správního orgánu I. stupně,
resp. nahlédnout do spisu později, aby ověřil, zda se měřený úsek skutečně nachází v zastavěné
části obce. Nadto vzhledem k tomu, že byl v řízení před správními orgány zcela pasivní, jeví
se argument nemožnosti obhajoby jako účelový.
[28] Výše uvedené závěry nejsou v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 4. 2017, č. j. 1 As 17/2017 - 28, jak naznačuje stěžovatel. V citovaném případě Nejvyšší
správní soud sice dospěl k závěru, že vymezení místa „na ulici Vídeňská v Pohořelicích“ není
dostatečně určité, rozhodné však bylo, že místo měření nebylo možno zjistit – žalovaný správní
orgán uvedl, že byl přestupek zaznamenán jedním stacionárním radarem, tato informace však
nebyla uvedena ve správním rozhodnutí ani jeho podkladech, a ani ze správního spisu tak
nevyplývalo, kde stacionární radar v obci stojí. V nyní posuzovaném případě však o konkrétním
úseku, kde k měření rychlosti došlo, není pochyb. Námitka tak není důvodná.
[29] Konečně k poslední námitce zpochybňující, že měření proběhlo v místě, kde k němu byla
obecní policie oprávněna, Nejvyšší správní soud uvádí následující. Podle §79a zákona o silničním
provozu platí: „Za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích je policie a obecní policie
oprávněna měřit rychlost vozidel. Obecní policie tuto činnost vykonává výhradně na místech určených policií, přitom
postupuje v součinnosti s policií.“ Jak správně upozornil již krajský soud, z rozhodnutí správního
orgánu I. stupně a rovněž z podkladů pro rozhodnutí vyplývá, že měření proběhlo v místě, kde
k tomu Policie České republiky dala souhlas.
[30] Na straně 6 rozhodnutí správního orgánu I. stupně je uvedeno, že úsekové měření
rychlosti proběhlo na základě veřejnoprávních smluv a souhlasu dopravního inspektorátu
Policie České republiky ze dne 23. 12. 2016, č. j. KRPH- 962-226/Čj2016-051006. Uvedené
veřejnoprávní smlouvy i souhlas dopravního inspektorátu Policie České republiky jsou založeny
ve spise. V souhlasu dopravního inspektorátu Policie České republiky je uvedeno, že se vztahuje
na měření rychlosti dle vyznačených úseků. Nic nenasvědčuje tomu, že by umístění
automatizovaných měřících prostředků neodpovídalo tomuto vymezení. Aby mohl být stěžovatel
změřen těmito prostředky v rozporu s §79a zákona o silničním provozu, musely by být umístěny
v rozporu se souhlasem dopravního inspektorátu Policie České republiky a ostatními
informacemi vyplývajícími ze spisu. Stěžovatel však netvrdí, ani neprokazuje, že byly
automatizované měřící prostředky umístěny jinde, než podle polohy uvedené ve spisu, a Nejvyšší
správní soud nemá důvod o jejich skutečném umístění pochybovat. Ani tato námitka tedy není
důvodná.
[31] K nesouhlasu stěžovatele a jeho zástupce s vyvěšením jejich osobních údajů na internet
Nejvyšší správní soud konstatuje, že se k němu v případě téhož zástupce již opakovaně
vyjadřoval, např. přípisem předsedy Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2019,
č. j. S 139/2019 - 7. Jak uvádí sám stěžovatel, nejedná se o kasační námitku. Způsob, jakým
Nejvyšší správní soud standardně zveřejňuje anonymizované verze rozhodnutí na svých
webových stránkách, neporušuje právo na ochranu osobních údajů či soukromí stěžovatele ani
jeho zástupce. Jak zdejší soud mnohokráte uvedl, pokud „se Mgr. Václav Voříšek cítí být ‚sekundárně
viktimizován‘, je-li spojován se způsobem, jakým vykonává advokacii, nelze příčiny takových jeho domněnek
spojovat se skutečností, že soudy zcela v souladu s platnými právními předpisy zveřejňují ve svých rozhodnutích
jeho údaje, vystupuje-li v postavení advokáta a zástupce účastníka řízení “ (srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 5. 2017, č. j. Nao 175/2017 - 161, či obdobně rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2019, č. j. 2 As 383/2017 - 46, ze dne 17. 1. 2019,
č. j. 10 As 321/2017 - 38, atp.). Za této situace již není nutné danou skutečnost podrobněji
rozebírat a zdejší soud odkazuje na výše uvedené písemnosti.
V. Závěr a náklady řízení
[32] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[33] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, Nejvyšší správní soud náhradu nákladů
řízení nepřiznal, protože mu podle obsahu spisu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.)
V Brně dne 16. března 2021
JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu