ECLI:CZ:NSS:2021:5.AZS.87.2019:58
sp. zn. 5 Azs 87/2019 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: V. O., zastoupený
JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2019, č. j. 2 Az 7/2017-
53,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2019, č. j. 2 Az 7/2017 - 53,
se r uší a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta JUDr. Maroše Matiaška, LL.M.,
se ur č uj í částkou 8228 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Žalobce se kasační stížností domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
27. 2. 2019, č. j. 2 Az 7/2017 – 53, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí ze dne
7. 12. 2016, č. j. OAM-492/ZA-ZA11-VL16-2016, jímž žalovaný neudělil žalobci mezinárodní
ochranu podle §12, §13, §14, §14a ani §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v relevantním
znění (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Ze správního spisu vyplývá, že dne 26. 5. 2016 podal žalobce žádost o udělení
mezinárodní ochrany v České republice. Dne 31. 5. 2016 poskytl údaje k podané žádosti
a konkrétně uvedl, že je státním příslušníkem Ukrajiny, ukrajinské národnosti, narodil se v obci
Novograd-Volynskij, je bez politické příslušnosti, bez víry, ženatý, má 5 dětí, jako poslední místo
bydliště uvedl Kyjev. Do České republiky přiletěl z Kyjeva dne 26. 5. 2016. V minulosti na území
států EU nepobýval. Coby profesionální voják se účastnil mírových misí v Libérii, Kosovu
a v Sierra Leone. Za důvod podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany v České republice
označil obavy z trestního stíhání pro dezertérství, neboť jako voják odešel z armády, i když
ho nechtěli pustit. Nedali mu žádné doklady, nevrátili mu ani vojenskou knížku. Obyvatelé
sympatizující s Ruskem mu v Kyjevě nadávali, že zabíjel Rusy a ruské děti. Bojoval na straně
Ukrajiny.
[3] V rámci pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 31. 5. 2016 žalobce
mimo jiné uvedl, proč se stal profesionálním vojákem, proč se účastnil zahraničních misí (velmi
dobře placená práce), jaké úkoly v rámci svého nasazení v oblasti ozbrojeného konfliktu
na jihovýchodě Ukrajiny (ukrajinským složkami zvaná „oblast antiteroristických operací“, dále též
„ATO“) plnil. Přísahu složil v červenci 1999. Poslední kontrakt s armádou podepsal na období
od 14. 2. 2012 do 14. 2. 2017. Vypovědět ho mohl ze zdravotních důvodů, v případě vážného
onemocnění blízkých příbuzných, kvůli dětem. Kvůli dětem chtěl odejít, ale představitelé armády
ho nechtěli pustit. Ani těm, co kontrakt skončí, podle jeho výpovědi neumožní odejít. Jeho
problémy s armádou začaly na konci dubna 2016. Příliš mnoho viděl, lidi pro nic za nic umírají,
oficiální zprávy klamou a lžou. Žalobce pracoval s čísly, s údaji, věděl například, že určitý den
zemřelo v bojích 5 mužů, ale oficiálně bylo uvedeno, že toho dne nedošlo k žádným ztrátám.
Muži umírají, ale vláda a média informují o něčem jiném. Měl už všeho dost, a proto se začal
hádat s nadřízenými. Sdělil jim, že se obrátí na sdělovací prostředky, ale narazil, vyhrožovali mu
vězením a vším možným. Říkali, že z něj udělají vlastizrádce, dezertéra. Chtěli po něm, aby byl
zticha a dělal, co chtějí. Nakonec dne 4. 5. 2016 přece jen souhlasili s jeho propuštěním, nicméně
když si jel žalobce vyzvednout propouštěcí dokumenty, nechtěli mu je vydat. Mluvil s ním
náčelník, vojenský prokurátor, příslušník tajné služby SBU. Nevěřili mu, že neprozradí vojenské
tajemství. Slíbili mu, že když se vrátí, na vše zapomenou a bude pro ně moci dále pracovat.
Představoval pro ně hrozbu. Neví, zda je v současné době v armádě zaměstnán, nebo ne. Trestní
stíhání proti němu vedeno není, ale hrozí mu obvinění z dezertérství, vlastizrady, vyzrazení
tajných informací, proti kterému se bude těžké bránit. Nepomůže mu ani advokát, důkazy by byly
proti němu a svědci by z obavy z možných problémů nesvědčili v jeho prospěch. Další možností
je, že až se žalobce vrátí, tak ho pošlou do oblasti ATO. V Kyjevě žije žalobcova manželka, proto
se tam za ní přestěhoval z oblasti ATO. Měl tam problémy se sousedy, vyhrožovali mu fyzickým
napadením, fyzickou likvidací, že mu zlomí ruce či nohy. Nemohl ani pracovat, protože nemá
žádné dokumenty. Odcestovat do České republiky se rozhodl na doporučení známých, kterým
se v České republice líbilo.
[4] V rámci seznámení se s poklady rozhodnutí stěžovatel doplnil informace od své jednotky,
kde v té době stále sloužil jeho bratr. Bojová pozice jednotky byla každodenně ostřelována
těžkými zbraněmi, přičemž docházelo ke zraněním i zabitím vojáků. Dále stěžovatel doplnil,
že výhružky jeho rodině od ruskojazyčných obyvatel v Kyjevě pokračovaly. Jeho manželce
a dětem bylo vytýkáno, že byt, kde bydlí, obývají nezákonně, pokusili se je dokonce za účasti
osob v policejních uniformách vystěhovat. Zabránila tomu až policejní hlídka, která u jednoho
z útočníků našla nůž. Nakonec se žalobce dozvěděl, že tito lidé nebyli nijak potrestáni a byli
propuštěni na svobodu. Žalobce se v ČR nechal pokřtít a vstoupil do Církve Ježíše, přičemž její
zásady mu nyní brání sloužit se zbraní a účastnit se ozbrojeného konfliktu.
[5] Na podporu svých tvrzení žalobce ve správním řízení doplnil listiny týkající se jeho
působení v ukrajinské armádě, konkrétně potvrzení o bezprostřední účasti v protiteroristické
operaci na obranu nezávislosti, suverenity a územní celistvosti Ukrajiny, potvrzení o službě
v Libérii a ocenění ukrajinského ministerstva obrany za svědomitou službu III. stupně.
[6] Ve výše zmiňovaném rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany žalovaný konstatoval,
že snaha odejít ze služby ve vojsku není sama o sobě důvodem k udělení azylu dle §12 písm. b)
zákona o azylu, zejména pokud povinnost tuto službu vykonávat stěžovatel stvrdil složením
přísahy a uzavřením kontraktu. Jedná se o státně-zaměstnanecký poměr specifického druhu.
Podle Příručky UNHCR k postupům a kritériím pro určování postavení uprchlíka „člověk jasně není
uprchlíkem, pokud jeho jediným důvodem pro dezerci či vyhýbání se nástupu vojenské služby je jeho averze vůči
vojenské službě nebo strach z boje“. Žalovaný neshledal v samotné povinnosti vojenské služby, zvláště
u profesionálního vojáka, žádné znaky diskriminace či jiného typu pronásledování z azylově
relevantních důvodů. Strachem z pronásledování podle žalovaného není ani obava žalobce
z možného trestního stíhání. Z výpovědi žalobce podle žalovaného navíc jednoznačně vyplynulo,
že byl žalobci služební poměr v armádě ukončen, pouze nedostal příslušné propouštěcí
dokumenty, přičemž Ukrajinu opustil, aniž by se je pokusil legálně získat. Žalobcovo tvrzení,
že by mohl být na Ukrajině trestně stíhán, považuje žalovaný za pouhou, ničím nedoloženou
spekulaci. Dezertér by mohl být považován za uprchlíka, pokud by bylo prokázáno, že by byl
za tento vojenský trestný čin vystaven nepřiměřeně přísnému trestu z azylově relevantních
důvodů. To však žalobce dle názoru žalovaného netvrdil a ani žalovaný k takovému závěru
nedospěl. Pokud jde o stěžovatelovu konverzi k Církvi Ježíšově, žalovaný uvedl, že na Ukrajině
existuje možnost náhradní (civilní) služby, která je obvykle vykonávána v nemocnicích těmi, kteří
odmítnou nastoupit vojenskou službu z náboženských důvodů. Pokud by byl stěžovatel povolán
do vojenské služby, může deklarované přijetí víry uvést a požádat o výkon náhradní služby.
V případě dobrovolného nastoupení v rámci profesionálních jednotek pak žalobce může svou
situaci vyřešit tím, že daný kontrakt již nepodepíše. Dle prohlášení bývalého prezidenta Ukrajiny
Porošenka ze dne 2. 11. 2016 nejsou již na linii dotyku znepřátelených stran konfliktu
na jihovýchodní Ukrajině žádní mobilizovaní vojáci, ale pouze dobrovolníci, kteří již byli
začleněni do armády nebo Národní gardy, a profesionální příslušníci armády.
[7] Pokud jde o jednání soukromých osob vůči stěžovatelově rodině, nemá dle žalovaného
takový charakter, intenzitu či opakovanost, aby ho bylo možné považovat za pronásledování.
Dle dostupných informaci o zemi původu existuje na Ukrajině dostatek právních i jiných nástrojů
k ochraně před takovým jednáním, což se projevilo i v této věci, kdy státní orgány na žádost
stěžovatelovy rodiny zcela správně zasáhly a zabránily jejímu vystěhování z bytu. Proti postupu
policejních orgánů lze navíc podat stížnost u okresního nebo oblastního ministerstva vnitra, tyto
možnosti stěžovatel před svým odjezdem ze země původu nevyužil.
[8] Žalovaný z obdobných důvodů dospěl k závěru, že stěžovateli nehrozí vážná újma
ve smyslu §14a zákona o azylu a tudíž mu nemůže být udělena doplňková ochrana dle tohoto
ustanovení. Žalovaný neshledal ani důvod k udělení ostatních forem mezinárodní ochrany,
přičemž konstatoval, že takovým důvodem není snaha o legalizaci pobytu v ČR.
[9] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, v níž zopakoval, že má odůvodněný
strach z pronásledování, tj. ze msty příslušníků armády a dále z toho, že bude obviněn
z dezertérství, vlastizrady nebo šíření vojenského tajemství, a také z pronásledování ze strany
soukromých osob z toho důvodu, že byl příslušníkem armády účastnícím se ozbrojeného
konfliktu na jihovýchodě Ukrajiny, a má obavy, že mu nebude poskytnuta ochrana ze strany
státních orgánů.
[10] Žalovaný podle žalobce nevzal v potaz, že na žalobce byl vyvíjen psychický nátlak
ze strany příslušníků ukrajinské armády coby organizační a bezpečnostní složky státu, takže
ukrajinské orgány nebudou mít zájem zajistit žalobci řádný proces, aby pravdivé skutečnosti
nevyšly najevo. V této souvislosti žalobce odkázal na monitorovací zprávu Úřadu Vysokého
komisaře OSN o stavu lidských práv na Ukrajině ze dne 9. 12. 2016, podle níž docházelo
v té době na Ukrajině k četnému a systematickému porušování práva na spravedlivý proces jakož
i ke svévolnému zadržování a mučení či jinému špatnému zacházení s osobami omezenými
na svobodě. Žalobce dále uvedl, že neukončil kontrakt s ukrajinskou armádou svévolně, ale vedly
ho k tomu podstatné důvody spočívající v nedostatečném zásobování, neuvádění pravdivých
informací o stavu ozbrojeného konfliktu a počtech raněných a mrtvých. Ohledně věrohodnosti
této výpovědi žalobce odkazuje na zprávu britského ministerstva vnitra Country Information and
Guidance – Ukraine: Military Service ze dne 2. 11. 2016.
[11] Ohledně strachu z pronásledování ze strany soukromých osob žalobce připomněl,
že po přestěhování s manželkou do Kyjeva mu sousedé vyhrožovali fyzickým napadením
a likvidací za účast v ozbrojeném konfliktu. Když se s tím obrátil na policii, bylo mu řečeno,
že si za to může sám a že si měl rozmyslet důsledky své účasti v bojích. Dále mu řekli, ať přijde,
až bude mít konkrétní zranění. Žalobce se tedy obrátil s žádostí o pomoc na státní orgány, ty mu
však nebyly schopny nebo ochotny poskytnout adekvátní ochranu.
[12] Žalobce rovně namítl, že žalovaný dostatečně nepřihlédl k relevantním informacím
o zemi původu a neaplikoval je na případ žalobce.
[13] Městský soud v Praze žalobu rozsudkem ze dne 27. 2. 2019, č. j. 2 Az 7/2017 - 53, zamítl.
[14] Městský soud v odůvodnění svého rozsudku ocitoval výše rekapitulovanou část
odůvodnění žalovaného k možnému udělení azylu dle §12 písm. b) zákona o azylu a dále pouze
uvedl, že se s tímto hodnocením ztotožňuje, a odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 4. 2015, č. j. 10 Azs 9/2015 – 45, podle něhož na Ukrajině existují dostatečné
a funkční právní záruky proti svévolnému zatýkání či věznění policií, což ovšem Nejvyšší správní
soud konstatoval na základě informací o zemi původu z let 2010 až 2012.
[15] Dále se městský soud nad rámec žalobních námitek věnoval dalším formám mezinárodní
ochrany, přičemž, obdobně jako žalovaný, důvody k jejich udělení neshledal. K případnému
udělení doplňkové ochrany ve smyslu §14 odst. 1 a 2 písm. b) zákona o azylu městský soud
shodně s žalovaným nezjistil žádnou skutečnost, ze které by vyplývalo, že by žalobce na Ukrajině
byl vystaven skutečnému nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení.
Za vážnou újmu podle městského soudu nelze považovat odmítnutí výkonu vojenské služby.
Podle informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 9. 10. 2015, č. j. 115045/2015-LPTP,
nejsou známy exemplární postihy za nenastoupení k výkonu základní vojenské služby
či nesplnění nástupu k vojenské službě. Jak již konstatoval i žalovaný, vyhýbání se vojenské
službě či samotná dezerce je trestným činem i v České republice. Pokud jde o nebezpečí vážné
újmy ve smyslu §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu (tj. vážné ohrožení života nebo lidské
důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného
konfliktu), městský soud v této souvislosti podotkl, že žalobce před svým odjezdem z Ukrajiny žil
se svou rodinou v Kyjevě ve střední části Ukrajiny, tedy v oblasti, která se nachází v dostatečné
vzdálenosti od míst konfliktu. V této oblasti je podle dostupných informací tamní bezpečnostní
situace klidná. Městský soud v této souvislosti poukázal na některá rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, podle nichž se ozbrojených konflikt omezuje na oblast v blízkosti linie dotyku
znepřátelených stran, přičemž zbytek území Ukrajiny je pod kontrolou ukrajinské vlády.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[16] Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž namítal,
že se městský soud řádně nevypořádal s námitkou možných závažných problémů, jimž
by stěžovatel čelil v případě opakovaného odmítnutí nastoupení do ozbrojených složek, to vše
za situace, kdy se stěžovatel s neochotou a problémy ze strany armády již potýkal. Stěžovatel
vzhledem k osobní účasti v bojích disponuje informacemi, které jsou ve značném rozporu
s postoji a daty prezentovanými vůči veřejnosti ze strany ukrajinské vlády. Právě tyto znalosti
by mohly být využity jako prostředek k jeho vydírání a nucenému nástupu zpět do služby.
Tomuto rozměru dané věci se však městský soud vůbec nevěnoval.
[17] Městský soud se řádně nevypořádal ani s námitkou možného pronásledování stěžovatele
z důvodu odmítnutí vykonání vojenské služby, a to za situace, kdy by výkon vojenské služby
mohl vést ke spáchání zločinu proti míru, válečného zločinu, zločinu proti lidskosti, vážného
nepolitického zločinu a činů, které jsou v rozporu se zásadami a cíli OSN. Stěžovatel
nezpochybňuje, že samotná nechuť nastoupit vojenskou službu a trestněprávní konsekvence
takového postoje nejsou azylově relevantním důvodem, avšak podle rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 9. 3. 2017, č. j. 7 Azs 34/2017 – 26, se o azylově relevantní důvody jedná
v případě, kdy je trestní sankce důsledkem toho, že se branec odmítne zúčastnit bojových operací
odporujících mezinárodnímu právu, nebo že mu hrozí trest, jehož intenzita či způsob výkonu
zakládá porušení lidských práv. Výpověď stěžovatele v průběhu správního řízení svědčí o tom,
že na východě Ukrajiny dochází k četným porušením mezinárodního práva lidských práv, jakož
i práva humanitárního. Tyto skutečnosti musí být ostatně žalovanému známé z jeho vlastní
úřední činnosti, když jsou zjevnou notorietou, přičemž o nich informují četné mezinárodní
organizace, ministerstva vnitra a zahraničních věcí jednotlivých států světa, jakož i tuzemská
a zahraniční média. Stěžovatel odkazuje např. výroční zprávu o stavu lidských práv na Ukrajině
za rok 2019 zpracovanou Human Rights Watch či na zprávu Vysokého komisaře OSN pro lidská
práva o stavu lidských práv na Ukrajině v období od 16. 11. 2018 do 15. 2. 2019. Stěžovatel
by se v případě návratu do oblasti bojů vystavil riziku, že bude muset na základě rozkazů svých
velitelů páchat činy odporující mezinárodnímu právu. Stěžovatel v tomto ohledu odkazuje též
na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2008, č. j. 5 Azs 18/2008 - 83, publ. pod
č. 2406/2011 Sb. NSS, a ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 – 44, a rovněž na rozsudek
Soudního dvora EU ze dne 26. 2. 2015 ve věci Shepherd, C-472/13, ECLI:EU:C:2015:117.
Žalovaný ani městský soud však této otázce nevěnovali pozornost a neposoudili míru rizika,
že by byl stěžovatel po svém návratu donucen na takových činech participovat.
[18] Žalovaný i městský soud se sice věnovali možnosti náhradní vojenské služby na Ukrajině,
avšak podle stěžovatele pouze na teoretické úrovni, když nezkoumali reálnost takové možnosti
ve vztahu k aktuální situaci v jeho zemi původu. Nejvyšší správní soud přitom ve svém rozsudku
ze dne 31. 10. 2011, č. j. 8 Azs 13/2011 – 88, k problematice náhradní vojenské služby uvedl,
že pro úplné zjištění stavu věci nestačí informace, podle níž právní řád teoreticky náhradní
vojenskou službu umožňuje, aniž by mu bylo známo, zda a jakým způsobem je uplatňována
v praxi (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2008, č. j. 2 Azs 100/2007 –
64). Zodpovězení otázky, zda je skutečně možné zvolit v případě stěžovatele alternativní formu
vojenské služby, považuje stěžovatel pro řádné posouzení věci za zcela zásadní.
[19] Stěžovatel rovněž uvádí, že ukrajinská armáda není schopna nebezpečí újmy na životě
svých vojáků předcházet. Jak již stěžovatel uvedl v předcházejícím řízení, branci jsou nuceni
bojovat často bez odpovídajícího vybavení a výcviku, což ještě zvyšuje riziko vážného zranění
či usmrcení, zvláště pak v bojích s profesionálními, plně vycvičenými a vybavenými jednotkami
ruské armády.
[20] Stěžovatel má dále za to, že jeho tvrzení o hrozbě újmy spočívající v jednání soukromých
osob zaměřených proti němu a jeho rodině z důvodu jeho účasti v ozbrojeném konfliktu
na východě země nevěnoval městský soud dostatečnou, resp. v podstatě žádnou pozornost.
[21] Stěžovatel tvrdí, že je ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu příslušníkem sociální
skupiny bývalých vojáků, kteří se aktivně účastnili protiteroristických operací na východě Ukrajiny
a kteří jsou z tohoto důvodu pronásledováni, přičemž nelze bez dalšího vyloučit, že potíže, jimž
čelil stěžovatel v minulosti, se znovu vyskytnou po jeho návratu do země původu. Této otázce
se městský soud nevěnoval. Stěžovatel má v této souvislosti za to, že se městský soud i žalovaný
dopustili porušení čl. 10 odst. 1 písm. d) a odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady
2011/95/EU o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní
příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo
osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen
„kvalifikační směrnice“). V souvislosti se závěry městského soudu i žalovaného o tom,
že stěžovatel efektivně využil ochranu státních orgánů země původu v situaci, kdy se cítil
ohrožen, stěžovatel uvádí, že jednání policie není v žádném případě možné pokládat za efektivní
řešení problémů stěžovatele. Policie sice zabránila bezprostřednímu ohrožení jeho rodiny, nikdo
z pachatelů však potrestán a ani řádně vyšetřován nebyl.
[22] Stěžovatel setrvává na svém závěru o tom, že v případě návratu do země původu
je ohrožen ze strany nestátních subjektů, což se v řízení nepodařilo žalovanému ani městskému
soudu vyvrátit. Stěžovatel poukazuje na důkazní nouzi, ve které se osoby ohrožené
pronásledováním ze strany soukromých osob nacházejí, neboť je fakticky nemožné disponovat
jakýmikoliv oficiálními dokumenty o utrpěném příkoří. Stěžovatel v rámci správního i soudního
řízení tak uvedl „maximum možného“.
[23] Městský soud podle stěžovatele rovněž pochybil, když neučinil závěr o existenci rizika
vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu v případě návratu stěžovatele
do země původu, a to opět ze strany soukromých osob, které vyhrožovaly stěžovatelově rodině
v návaznosti na aktivity stěžovatele, jež vykonával v minulosti. Žalovaný si podle názoru
stěžovatele neobstaral relevantní a aktuální informace o zemi původu stěžovatele k posouzení
hrozby vážné újmy v případě návratu stěžovatele do země původu.
[24] Stěžovatel má za to, že na Ukrajině došlo k výraznému zhoršení bezpečnostní situace,
a to především na přelomu let 2016 a 2017. Přesto však žalovaný ani městský soud této
skutečnosti nevěnovali dostatečnou pozornost. Přitom je to právě žalovaný, kdo je odpovědný
za náležité zjištění informací o zemi původu stěžovatele. Městský soud pak zjevně hodnotil
závěry žalovaného pouze v rozsahu závěrů Nejvyššího správního soudu vyslovených v jiných
věcech, kdy však taková zjištění nemohou podle názoru stěžovatele sloužit pro posouzení jeho
individuálního případu.
[25] Stěžovatel tedy navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
[26] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na žalobou napadený
rozsudek, s nímž se ztotožnil, na své rozhodnutí, na obsah správního spisu a své vyjádření
k žalobě. Žalovaný poukázal na to, že stěžovatel byl profesionálním vojákem a v zóně ATO
sloužil dobrovolně na základě kontraktu, který ostatně již uplynul dne 14. 2. 2017. Další účast
v bojích by se tak odvíjela od uzavření další smlouvy s armádou. Hrozba trestního stíhání je podle
žalovaného pouhou spekulací stěžovatele, neboť kontrakt s armádou vypršel a žádné služební
či jiné tajemství nevyzradil. Pokud jde o hrozbu pronásledování či vážné újmy ze strany
soukromých osob, stěžovatel je oprávněn obrátit se na státní orgány nadřízené policii, nicméně
i podle tvrzení stěžovatele policie efektivně zasáhla a zamezila vystěhování rodiny stěžovatele
z bytu. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[27] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného
rozsudku městského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť
stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[28] Nejvyšší správní soud se dále ve smyslu §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Výklad zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle
tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká
právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou; (2) kasační stížnost
se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost
bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí
krajského (městského) soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[29] Stěžovatel v tomto případě namítá zásadní pochybení městského soudu (mj. to,
že se městský soud řádně nevypořádal s námitkou možného pronásledování stěžovatele z důvodu
odmítnutí vykonání vojenské služby ani s námitkou pronásledování ze strany soukromých osob
z důvodu jeho účasti v ozbrojeném konfliktu), která by mohla mít dopad do jeho hmotně
právního postavení a která navíc nelze z hlediska posouzení přijatelnosti kasační stížnosti prima
facie vyloučit. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnosti je přijatelná.
[30] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku městského
soudu v mezích rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené
rozhodnutí městského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[31] Nejvyšší správní soud předně posuzoval námitku nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Obsahem pojmu nepřezkoumatelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval například
v rozsudku ze dne 3. 12. 2019, č. j. 4 Azs 406/2019 – 28, v němž odkázal na svou ustálenou
judikaturu, konkrétně na rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005
– 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 – 64, nebo ze dne
25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245, a shrnul, že „rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů, jestliže není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů
či utváření závěru o skutkovém stavu; z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě;
proč považoval žalobní námitky za liché, mylné nebo vyvrácené nebo proč subsumoval skutkový stav pod zvolené
právní normy. Dalším důvodem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí může být případ, kdy soud opomněl přezkoumat
některou ze včas uplatněných žalobních námitek. Dle judikatury Ústavního soudu (viz např. nálezy ze dne
20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 21. 10. 2004,
sp. zn. II. ÚS 686/02) je jedním z principů, představujících součást práva na řádný proces a vylučujících libovůli
při rozhodování, i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví srov. ustanovení
§54 odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění tak musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení
důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává dostatečné
záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo
na spravedlivý proces“.
[32] Nejvyšší správní soud musí bohužel konstatovat, že právě takové vady shledal
u napadeného rozsudku městského soudu. Jak totiž vyplývá z výše uvedené rekapitulace, jádro
argumentace žalovaného i žalobní námitky stěžovatele se soustředily k možným důvodům udělení
azylu dle §12 písm. b) zákona o azylu, a to konkrétně k otázce, zda stěžovateli hrozí
pronásledování z toho důvodu, že jeho služba jakožto profesionálního vojáka, resp. důstojníka
v ukrajinské armádě nebyla dle jeho tvrzení řádně ukončena, neboť stěžovatel hrozil svým
nadřízeným, že zveřejní některé pro ukrajinskou armádu a další státní složky „nepohodlné“
informace, z čehož stěžovatel dovozuje, že by mohl být v zemi původu trestně stíhán pro dezerci,
vlastizradu či vyzrazení státního tajemství, nebo, že by mohl být stále považován
za profesionálního vojáka ve službě a navrácen do oblasti bojů na jihovýchodě Ukrajiny, kde
se nacházela jeho jednotka. Dále stěžovatel namítal odůvodněný strach z pronásledování
ze strany soukromých osob z toho důvodu, že byl příslušníkem armády účastnícím
se ozbrojeného konfliktu na jihovýchodě Ukrajiny a že má obavy, že mu nebude poskytnuta
ochrana ze strany státních orgánů, neboť se již na policii obrátil a na základě výše popsaných
skutečností má za to, že mu policie účinnou ochranu ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu
neposkytla.
[33] Jak již bylo konstatováno, městský soud se na jedné straně zcela nad rámec žalobních
námitek pustil do posuzování možných důvodů pro udělení jiných forem mezinárodní ochrany,
než je azyl dle §12 písm. b) zákona o azylu, co je možné akceptovat u doplňkové ochrany dle
§14a odst. 1 a 2 písm. a) až c) zákona o azylu, u níž byl, obdobně jako u azylu dle §12 písm b)
zákona o azylu, povinen dostát povinnosti soudu prvního stupně dle čl. 46 odst. 3 směrnice
2013/32/EU o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále
jen „procedurální směrnice“) provést úplné ex nunc posouzení skutkové i právní stránky věci,
včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany dle kvalifikační směrnice, za situace,
kdy toto ustanovení procedurální směrnice nebylo řádně transponováno do vnitrostátního práva.
Těžko však lze vybočení z rámce žalobních bodů ve smyslu §75 odst. 2 s. ř. s. ospravedlnit např.
u výlučně vnitrostátního institutu humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu, jemuž městský
soud věnoval značnou část svého odůvodnění, ačkoliv jeho neudělení stěžovatel v žalobě, resp.
jejím doplnění (nad rámec zcela obecné věty v původní „formulářové“ žalobě, podle níž žalovaný
nezjistil dostatečně skutkový stav mj. ve vztahu k §14 zákona o azylu) vůbec nezpochybňoval.
[34] Na straně druhé se ovšem městský soud vůbec nevěnoval již nastíněným sporným
otázkám vztahujícím se k §12 písm. b) zákona o azylu nad rámec toho, že ocitoval část
odůvodnění rozhodnutí žalovaného věnované posouzení těchto otázek a dodal, že se s tímto
hodnocením ztotožňuje. To by podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu z hlediska
přezkoumatelnosti rozsudku dostačovalo v případě, že by taková argumentace žalovaného
správního orgánu k daným otázkám byla vyčerpávající a že by k ní se vztahující žalobní námitky
nepřinášely nic nového, nezpochybňovaly by závěry žalovaného žádnými novými argumenty. Tak
tomu ovšem v posuzované věci nebylo, neboť i přesto, že se argumentace uplatněná
stěžovatelem v žalobě jen částečně shoduje s tím, s čím stěžovatel přichází v kasační stížnosti,
přece jen obsahuje námitky vůči závěrům žalovaného, na něž městský soud mohl a měl reagovat.
[35] Žalovaný totiž založil své rozhodnutí v prvé řadě na skutkovém závěru, podle něhož byla
stěžovatelova služba v armádě, i přes nestandardní okolnosti spojené s nevydáním propouštěcích
dokumentů stěžovateli, definitivně ukončena a již jen z tohoto důvodu nehrozí stěžovateli ani
trestní stíhání pro dezerci ani možnost opětovného navrácení do oblasti ozbrojeného konfliktu
na jihovýchodní Ukrajině. Z žaloby je však zřejmé, že stěžovatel toto základní skutkové
východisko, na němž jsou založeny závěry žalovaného, popírá, neboť již ve správním řízení
vypověděl, že si není jistý, zda je stále příslušníkem ukrajinské armády, či nikoliv. Z jeho výpovědi
vyplývá, že se ho představitelé armády či tajné služby dle jeho přesvědčení snažili „držet v šachu“,
resp. v nejistotě právě ohledně otázky, zda byl jeho služební poměr v armádě ukončen, či nikoliv,
a spíše ho přimět k návratu do aktivní služby, aby nezveřejnil některé pro armádu a další státní
složky nepohodlné informace, zejména o skutečné situaci ukrajinské armády v rámci ozbrojeného
konfliktu, její výzbroji, počtu raněných a mrtvých vojáků atd.
[36] Je tedy třeba, aby se městský soud v prvé řadě k této základní skutkové otázce vyjádřil,
neboť teprve od závěru o ní se může odvíjet posouzení dalších námitek stěžovatele.
[37] Prozatím lze pouze v obecné rovině konstatovat, že jistě, jak zdůraznili žalovaný i městský
soud, samotné plnění branné povinnosti (bez dalších souvislostí) podle judikatury Nejvyššího
správního soudu i Soudního dvora EU se nepovažuje za důvod pro udělení azylu ani doplňkové
ochrany, pokud se jedná o plnění takové povinnosti v regulérní armádě demokratického státu,
které je v souladu s vnitrostátním i mezinárodním právem, a pokud případné odpírání výkonu
takové vojenské služby z důvodu svědomí není trestáno nepřiměřenými sankcemi. Podrobení
se takové povinnosti potom samo o sobě nezakládá pronásledování ani vážnou újmu ve smyslu
§12 a §14a zákona o azylu. Branná povinnost spojená s účastí na ozbrojeném konfliktu
by naopak za určitých okolností mohla být významná z pohledu možného pronásledování
z azylově relevantních důvodů ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu, který musí být vykládán
v souladu s čl. 9 kvalifikační směrnice, jak upozorňuje rovněž stěžovatel. Podle čl. 9 odst. 2 písm.
e) kvalifikační směrnice může být za pronásledování mimo jiné považováno právě trestní stíhání
nebo trest za odepření výkonu vojenské služby za konfliktu, jestliže by výkon vojenské služby
zahrnoval zločiny nebo jednání spadající mezi důvody vyloučení (vylučující klauzule) uvedené
v čl. 12 odst. 2 této směrnice. Dále podle čl. 9 odst. 2 písm. b) a c) kvalifikační směrnice mohou
být za pronásledování obecně považována také právní, správní, policejní nebo soudní opatření,
která jsou sama o sobě diskriminační nebo jsou prováděna diskriminačním způsobem, a také
nepřiměřené nebo diskriminační trestní stíhání nebo trestání [včetně případného takového
nepřiměřeného trestání odepření výkonu vojenské služby z důvodu svědomí; k těmto otázkám
viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2015, č. j. 5 Azs 158/2015 - 24,
a ze dne 26. 2. 2016, č. j. 5 Azs 168/2015 - 36, nebo již stěžovatelem uváděný rozsudek Soudního
dvora ve věci Shepherd, C-472/13, zabývající se výkladem obdobných ustanovení předchozí
kvalifikační směrnice, tj. čl. 9 odst. 2 písm. b), c) a e) směrnice Rady 2004/83/ES; pokud jde
o souvislost tohoto typu pronásledování s azylově relevantními důvody pronásledování dle čl. 10
kvalifikační směrnice, za něž by v případě stěžovatele, pokud by mu takové pronásledování
skutečně hrozilo, bylo možné považovat stěžovatelem zastávané či jemu původci pronásledování
připisované politické názory v podobě kritického hodnocení situace ukrajinské armády při jejím
nasazení do ozbrojeného konfliktu, srov. též recentní rozsudek Soudního dvora ze dne
19. 11. 2020, EZ, C-238/19, ECLI:EU:C:2020:945].
[38] Byť stěžovatel obavu, že by se svým případným opětovným nasazením do ozbrojeného
konfliktu podílel na zločinech nebo jednáních spadajících mezi důvody vyloučení dle čl. 12 odst.
2 kvalifikační směrnice (§15 odst. 1 zákona o azylu), ve správním řízení ani v řízení před
městským soudem vůbec nezmiňoval a přichází s ní až v kasační stížnosti, od počátku naopak
uváděl, že se obává nepřiměřeného a diskriminačního trestního stíhání pro dezerci či jiné, výše
zmiňované trestné činy, v souvislosti s odmítnutím pokračovat ve výkonu vojenské služby za jím
tvrzených nestandardních podmínek.
[39] Byť lze také obecně souhlasit se závěrem, že na Ukrajině existuje možnost náhradní
(civilní) služby, která je vykonávána většinou v nemocnicích těmi, kteří odmítnout nastoupit
vojenskou službu z náboženských důvodů (na něž se stěžovatel rovněž odvolává), z těchto
informací není vůbec zřejmé, že by se tato možnost, která je jistě otevřena nově povolávaným
brancům, mohla vztahovat i na stěžovatele, pokud by byl představiteli ozbrojených složek
i nadále považován za aktivního příslušníka profesionální ukrajinské armády.
[40] Žádné z těchto otázek se městský soud v napadeném rozsudku nevěnoval, a tedy nelze
než ho považovat v daném ohledu za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
[41] K obdobnému závěru musí Nejvyšší správní soud dospět, pokud jde o posouzení druhé
namítané otázky městským soudem, totiž toho, zda má stěžovatel odůvodněný strach
z pronásledování, případně zda mu hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy ze strany nestátních
subjektů, konkrétně ruskojazyčných obyvatel v místě bydliště stěžovatele a jeho rodiny v Kyjevě,
kteří jim dle tvrzení stěžovatele vyhrožují fyzickou likvidací a kteří se pokusili vystěhovat rodinu
stěžovatele z bytu z toho důvodu, že se stěžovatel účastnil ozbrojeného konfliktu na jihovýchodě
Ukrajiny na ukrajinské („protiruské“) straně. Žalovaný k tomu jednak uvedl, že dosavadní příkoří,
která stěžovatel a jeho rodina utrpěli, nemají intenzitu pronásledování, resp. vážné újmy, a jednak
je toho názoru, že stěžovateli a jeho rodině jsou státní orgány, včetně policie, schopny i ochotny
poskytnout adekvátní ochranu, což se již částečně stalo, když policie zabránila vystěhování
stěžovatelovy rodiny z bytu.
[42] Vzhledem k tomu, že městský soud se ani k těmto sporným otázkám v podstatě nijak
nevyjádřil, může Nejvyšší správní soud jen v obecné rovině konstatovat, že posuzování
odůvodněnosti strachu z pronásledování je úzce spjato s dalšími kritérii, jelikož, jak Nejvyšší
správní soud opakovaně judikoval, posouzení podmínek pro udělení azylu dle §12 písm. b)
zákona o azylu je postaveno na potencialitě pronásledování v budoucnu po případném návratu
žadatele do země původu, jedná se tedy, obdobně jako u posuzování skutečného nebezpečí vážné
újmy pro účely doplňkové ochrany, o prospektivní rozhodování (viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 1. 2008, č. j. 4 Azs 47/2007 - 60, či ze dne 9. 6. 2008,
č. j. 5 Azs 18/2008 – 83). Samotný §12 písm. b) zákona o azylu pracuje s pojmem strachu jako
subjektivním prvkem a s odůvodněností strachu z pronásledování jako prvkem objektivním,
nestanoví však podmínku faktického pronásledování v minulosti, ačkoliv předchozí
pronásledování žadatele je závažným ukazatelem odůvodněnosti strachu žadatele
z pronásledování (viz čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice).
[43] I v daném případě je tedy zásadní otázka, zda stěžovateli hrozí pronásledování ze strany
jeho ruskojazyčných obyvatel v blízkosti jeho bydliště v budoucnu, a dále, zda zmiňované důvody
tohoto pronásledování jsou ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu, resp. čl. 10 kvalifikační
směrnice, azylově relevantní, tedy zda je zde dána souvislost pronásledování s jeho taxativně
vymezenými důvody, např. se zastáváním politických názorů stěžovatele či jemu původci
pronásledování připisovaných pro jeho zapojení do ozbrojeného konfliktu v rámci ukrajinské
armády, nebo zda lze, jak stěžovatel uvádí ovšem až v kasační stížnosti, považovat stěžovatele
za příslušníka sociální skupiny bývalých vojáků, kteří se účastnili daného ozbrojeného konfliktu,
a kteří by měli být právě z důvodu příslušnosti k této sociální skupině pronásledováni.
[44] I pokud by tato přímá souvislost s relevantními důvody pronásledování shledána nebyla,
vyvstala by otázka, zda ze strany jmenovaných nestátních původců nehrozí stěžovateli skutečné
nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 písm. a) nebo b) zákona o azylu v případě návratu
stěžovatele do země původu, neboť obecně dle §14a zákona o azylu (na rozdíl
od pronásledování dle §12 zákona o azylu) není podstatné, z jakých důvodů žadateli případně
hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy v zemi původu, ale právě jen existence tohoto skutečného
nebezpečí.
[45] Ustanovení §2 odst. 6 zákona o azylu pak vymezuje, obdobně jako čl. 6 kvalifikační
směrnice, okruh možných původců pronásledování nebo vážné újmy tak, že se jimi „rozumí státní
orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem
nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování nebo vážné újmy
se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace,
kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit
ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou“. Dle čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice tato případná
ochrana před nestátními původci pronásledování či vážné újmy musí být účinná, a ne pouze
dočasná (k tomu srov. v kontextu ukončení mezinárodní ochrany rozsudek velkého senátu
Soudní dvora EU ze dne 2. března 2010, Abdulla, C-175/08, C-176/08, C-178/08 a C-179/08,
ECLI: EU:C:2010:105, body 72-73). Zpravidla je tomu tak, pokud poskytovatel ochrany
„učiní přiměřené kroky k zabránění pronásledování nebo způsobení vážné újmy, mimo jiné zavedením účinného
právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo způsobení vážné
újmy, a žadatel má k této ochraně přístup“ (srov. též obdobné znění §2 odst. 5 zákona o azylu).
Ačkoliv z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že subjektivní nedůvěra vůči
vnitrostátním orgánům neodůvodňuje rezignaci na využití ochrany státu (viz např. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2013, č. j. 5 Azs 11/2012 – 23), v případě,
že informace o zemi původu ukazují opodstatněnost této nedůvěry, nelze po žadateli
o mezinárodní ochranu požadovat, aby vyčerpal prostředky vnitrostátní ochrany (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 – 70, publ. pod č. 1749/2009
Sb. NSS).
[46] Z rozhodnutí žalovaného ani ze správního spisu není zřejmé, na jakých informacích
o zemi původu žalovaný vystavěl svůj závěr o standardním fungování ukrajinských orgánů,
a stěžovateli lze přisvědčit i v tom, že se ani městský soud ani žalovaný žádným způsobem
nevyrovnávají s problémem korupce a zneužití pravomocí ze strany policie a dalších
bezpečnostních složek, které jsou skutečně, dle řady dalších, podrobněji zpracovaných informací
o zemi původu - nejen těch, na něž odkazuje stěžovatel v žalobě, aniž by se s těmito důkazními
návrhy městský soud v napadeném rozsudku vypořádal, ale i těch obsažených ve správním spise -
jedním ze zásadních problémů dnešní Ukrajiny. Přesto z těchto informací na druhé straně
nevyplývá, že by se Ukrajina měla řadit mezi státy, kde je policii třeba považovat a priori za zcela
nefunkční či dopouštějící se svévolného, nezákonného jednání bez ohledu na osobní zkušenost
žadatele o udělení mezinárodní ochrany.
[47] Bylo tedy na městském soudu, aby posoudil, zda stěžovatelem popisovaná a v žalobě
namítaná osobní zkušenost s tím, jak policie zasáhla, či naopak odmítla zasáhnout na ochranu
stěžovatele a jeho rodiny v souvislosti s útoky zmiňovaných nestátních původců pronásledování
či vážné újmy, svědčí o tom, že jsou státní orgány v zemi původu schopny a ochotny stěžovateli
zajistit odpovídající ochranu před tímto pronásledováním nebo vážnou újmou. Ani tato úvaha
však v napadeném rozsudku městského soudu přezkoumatelným způsobem vyjádřena nebyla.
[48] Nejvyšší správní soud tedy shledal námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku městského
soudu pro nedostatek důvodů opodstatněnou, přičemž tento závěr brání tomu, aby se kasační
soud zabýval dalšími, věcnými námitkami stěžovatele. Bude na městském soudu, aby v dalším
řízení ve světle uplatněných žalobních bodů závěry žalovaného o těchto relevantních otázkách
přezkoumal, a to i z toho hlediska, zda mají svou oporu ve správním spisu v podobě dostatečně
aktuálních, objektivních a zejména adresných informací o zemi původu.
IV.
Závěr a náklady řízení
[49] Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost důvodnou a v souladu s §110 odst. 1
s. ř. s. rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž bude městský
soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu uvedeným v tomto rozsudku (§110
odst. 4 s. ř. s.). V novém rozhodnutí rozhodne Městský soud v Praze rovněž o náhradě nákladů
řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
[50] Pro řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud stěžovateli usnesením ze dne
18. 4. 2019, č. j. 5 Azs 87/2019 - 17, ustanovil zástupce, a to, dle jeho návrhu, advokáta
JUDr. Maroše Matiaška, LL.M. Náklady spojené se zastoupením, tj. hotové výdaje advokáta
a odměnu za zastupování, hradí v takovém případě stát (§35 odst. 10 s. ř. s.). Nejvyšší správní
soud přiznal ustanovenému zástupci odměnu ve výši 3100 Kč za dva úkony právní služby
spočívající v první poradě s klientem, včetně převzetí a přípravy zastoupení, a dále v doplnění
kasační stížnosti podle §11 odst. 1 písm. b) a d) ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a §7 bodem 5
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč podle §13 odst. 4
advokátního tarifu, celkem tedy 6800 Kč. Tuto částku je třeba navýšit o DPH 21 %, celkem tedy
zástupci stěžovatele náleží částka 8228 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 5. března 2021
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu