ECLI:CZ:NSS:2021:7.AFS.318.2019:28
sp. zn. 7 Afs 318/2019 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: Aventar Invest, s. r. o.
„v likvidaci“, se sídlem Chopinova 550/3, Ostrava, zastoupena JUDr. Radkou Buzrlovou,
advokátkou se sídlem Hybešova 3041/6, Břeclav, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 2019, č. j. 22 Af 95/2017 - 101,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj (dále též „správce daně“) vydal dne 18. 4. 2016
dodatečný platební výměr na daň z přidané hodnoty (dále též „DPH“) za zdaňovací období
4. čtvrtletí 2012, kterými žalobkyni doměřil DPH ve výši 397 995 Kč. Dále správce daně vydal
ve dnech 15. 4. 2016 a 4. 11. 2016 platební výměry na DPH za zdaňovací období 1. a 2. čtvrtletí
2013, kterými žalobkyni vyměřil vlastní daň ve výši 1 010 970 Kč a 12 454 336 Kč. Správce daně
vyloučil nárok žalobkyně na odpočet DPH ze zdanitelných plnění od slovenských společností
CB Develop s. r. o. (dále též „CB Develop“) a LUCKY - MARKET, s. r. o. (dále též „Lucky -
Market“) spočívajících v dodání zemědělských plodin (pšenice, řepky olejné a výlisků z řepky
olejné), které žalobkyně obratem dodala jiným tuzemským odběratelům, kteří je následně dodali
odběratelům z jiných členských států. Správce daně dospěl k závěru, že tato plnění byla zasažena
daňovým podvodem, neboť ani jeden z dodavatelů žalobkyně neodvedl ze zkoumaných dodávek
DPH (dodavatelem Lucky - Market v kontrolovaných obdobích byla navíc právě CB Develop).
Dle názoru správce daně přitom žalobkyně mohla a měla vědět, že se účastní podvodu na DPH,
avšak nebyla dostatečně obezřetná. Konkrétně poukázal na to, že žalobkyně dosud podnikala
v oboru stavebních prací a provozovala e-shop s dětskými plenami. Bez jakýchkoliv zkušeností
a znalostí vstoupila do pro ni neznámého odvětví a nebyla schopna řádně vysvětlit počátek této
obchodní spolupráce s CB Develop. Dané obchody pak domlouvala s L. G., který již několik
měsíců nebyl statutárním orgánem dodavatele. Prakticky veškerá rozhodnutí týkající se daných
obchodů pak svěřila bez dalšího zmocněnci Č. P. a zcela rezignovala na uplatnění kontrolních
mechanismů ve vztahu k novým obchodním partnerům i zboží, přestože tyto obchody značně
převyšovaly její dosavadní obrat. Žalobkyně rovněž nebyla schopna ozřejmit průběh
hotovostních plateb s CB develop, v případě Lucky - Market probíhaly platby až po úhradách ze
strany odběratelů a některé platby se ani nepodařilo spárovat s vydanými doklady. Smluvní
dokumentace v případě CB develop nebyla předložena, u Lucky - Market byla vágní a neúplná.
[2] Odvolání žalobkyně proti platebním výměrům zamítl žalovaný rozhodnutími ze dne
27. 2. 2017 a 19. 4. 2017. Dle žalovaného došlo k důvodnému odepření nároku žalobkyně
na odpočet daně z těchto plnění.
II.
[3] Žalobkyně podala proti oběma rozhodnutím žalovaného žaloby u Krajského soudu
v Brně, který je usnesením ze dne 8. 8. 2017 postoupil Krajskému soudu v Ostravě (dále též
„krajský soud“). Krajský soud poté žaloby spojil usnesením ze dne 25. 7. 2019 ke společnému
projednání a poté je zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. Po rekapitulaci průběhu daňového
řízení konstatoval, že důvodem pro odepření nároku na odpočet DPH v projednávané věci bylo
především nedostatečně obezřetné počínání žalobkyně, která nepřijala taková opatření,
aby vyloučila svou účast na daňovém podvodu. Povinnost přijmout taková opatření plyne
z ustálené judikatury Soudního dvora EU (dále též „SDEU“) i správních soudů. Žalovaný přitom
v posuzované věci identifikoval poměrně jednoznačně objektivní okolnosti, které svědčí o natolik
nestandardním jednání osob zúčastněných na zkoumaných transakcích, že bylo zcela namístě
učinit závěr o existenci chybějící daně a účasti žalobkyně na daňovém podvodu. Krajský soud
označil za stěžejní to, že žalobkyně, která dosud obchodovala s dětskými plenami v řádech
desetitisíců korun, začala bez jakýchkoliv znalostí obchodovat se zemědělskými komoditami. Její
tehdejší jednatel neměl s takovými komoditami žádné zkušenosti a veškerý běh činnosti přenechal
pouze svému zmocněnci, aniž by se jakkoliv zajímal o původ zboží a jeho vlastnosti a aniž by
tento obchod jakkoliv kontroloval. Závažným zjištěním jsou podle krajského soudu rovněž
zásadní rozpory ve výpovědích tehdejšího jednatele žalobkyně a jejího zmocněnce v otázce
průběhu plateb za zboží, jakož i navazování kontaktů s dodavateli. Nadto ani jeden z nich
neprověřoval původ zboží. O existenci daňového podvodu pak svědčí to, že ve 2. čtvrtletí 2013
fakticky došlo ke včlenění dalšího článku mezi původního dodavatele CB develop a žalobkyni.
„Nový“ dodavatel Lucky - Market totiž žalobkyni nadále přeprodával zboží od CB develop,
ačkoliv původní dodavatel měl podle vyjádření tehdejšího jednatele žalobkyně obchod
se zemědělskými komoditami ukončit. Pro zapojení nového dodavatele tak nelze shledat žádné
ekonomicky racionální důvody. Krajský soud přisvědčil žalobkyni, že za závažnou okolnost nelze
považovat absenci kontroly kvality prodávaného zboží, neboť tuto dle výpovědi provádělo
automaticky silo v Dobrušce. Krom uvedené kontroly jakosti zboží a jeho dodání až po zaplacení
však žalobkyně nepřijala žádná opatření, aby své účasti na podvodném jednání zabránila. Vůbec
neprověřovala své dodavatele a původ zboží, přestože předmětem činnosti CB develop nebyl
obchod se zemědělskými komoditami. Zarážející je také její nedůslednost a neopatrnost
při realizaci plateb, k nimž nebyla schopna při daňové kontrole sdělit relevantní informace.
Krajský soud se tedy ztotožnil se správními orgány, že žalobkyni měl být odepřen nárok
na odpočet.
III.
[4] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) v zákonné
lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Obsáhle
zrekapitulovala podstatu rozhodnutí správce daně a žalovaného a zopakovala výhrady, které proti
nim uplatnila v odvolání a žalobě. Krajskému soudu stěžovatelka vytkla, že ignoroval skutečnosti
a důkazy svědčící v její prospěch a vyzdvihl ty, které byly z jeho pohledu sporné a neobvyklé.
Odmítl rovněž provést důkaz výpovědí jejího jednatele, který mohl objasnit okolnosti,
které ve výsledku vedly k zamítnutí žaloby. Ze žádného rozhodnutí ve věci včetně rozsudku není
zřejmé, k jakému podvodu došlo, v čem spočíval, kdo jej spáchal, jaká byla aktivní účast
stěžovatelky na něm a jak o něm mohla vědět. Rozhodnutí jsou založena na domněnkách
a pochybnostech. Její účast na podvodu je dovozována z toho, že svým nestandardním postupem
ignorovala okolnosti obchodních případů. Ona však existenci nestandardností vyvrátila. Nemohla
nijak zjistit, že dodavatelé neplatí DPH, nadto tato skutečnost sama o sobě o existenci daňového
podvodu a účasti stěžovatelky na něm nesvědčí. Soud vůbec nezohlednil, že stěžovatelka řádně
a včas splnila podmínky pro přiznání nároku na odpočet a kladl jí k tíži běžné obchodní praktiky,
které nemohla nijak ovlivnit. Stěžovatelka celou řadou důkazů a svými tvrzeními prokázala,
že k žádnému pochybení na její straně nedošlo a že se na žádném podvodném jednání nepodílela.
Byl to naopak správce daně, kdo postupoval v rozporu se základními zásadami správy daní.
Žalovaný na ni pak nepřípustně přenášel důkazní břemeno na základě „vědomostního testu“.
K tomu poukázala na judikaturu týkající se důkazního břemene daňového subjektu a jeho šíře.
Namítla, že na ni byla nepřípadně aplikována judikatura SDEU k daňovým podvodům. Navrhla
proto, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek i rozhodnutí žalovaného.
IV.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti shrnul zjištěné skutkové okolnosti, které svědčí
o existenci řetězců, v nichž probíhaly transakce zasažené podvodem na DPH, jak jej definuje
judikatura SDEU. Zároveň byla identifikována chybějící daň u obou dodavatelů stěžovatelky
s tím, že první dodavatel (CB develop) se nadto ve 2. čtvrtletí 2013 stal subdodavatelem druhého
dodavatele (Lucky - Market). Stěžovatelka přitom nevěnovala těmto obchodům patřičnou
pozornost. Krajský soud neignoroval skutečnosti svědčící v její prospěch. Na její návrh doplnil
dokazování a korigoval závěr daňového řízení o absenci kontroly kvality zboží. Vyjádřil se rovněž
k ostatním navrhovaným a provedeným důkazům. Stěžovatelce pak byly kladeny k tíži pouze ty
okolnosti, které mohla a měla ovlivnit tak, aby předešla své účasti na podvodu na DPH.
S ohledem na zjištěné okolnosti byla na její případ aplikována rovněž přiléhavá judikatura SDEU.
Krajský soud potvrdil také to, že důkazní břemeno ohledně prokázání účasti stěžovatelky
na řetězcích transakcí zasažených podvodem na DPH tíží výhradně správce daně. V posuzované
věci pak přisvědčil správním orgánům, že se o žádnou běžnou obchodní praxi nejednalo.
Stěžovatelkou odkazovaná judikatura ohledně důkazního břemene se přitom míjí s podstatou
věci. Žalovaný odmítl i další dílčí výhrady stěžovatelky a navrhl, aby Nejvyšší správní soud její
kasační stížnost zamítl.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Před samotným věcným vypořádáním kasačních námitek Nejvyšší správní soud uvádí,
že se nemohl věcně zabývat tou částí kasační stížnosti, ve které stěžovatelka pouze napadá závěry
správních orgánů, neboť tato rozhodnutí nejsou předmětem řízení před Nejvyšším správním
soudem. Zdejší soud opakovaně vyslovil, že důvody kasační stížnosti musí směřovat proti
rozhodnutí krajského soudu, neboť podstatou řízení o kasační stížnosti je přezkum soudního
rozhodnutí (§102 s. ř. s.). Řízení o kasační stížnosti není pokračováním řízení o žalobě,
ale je samostatným řízením o mimořádném opravném prostředku za procesní situace, kdy řízení
před krajským soudem již bylo pravomocně skončeno. Nejvyšší správní soud přezkoumává
rozhodnutí a postup krajského soudu, stěžovatel je proto povinen uvést konkrétní argumentaci
zpochybňující závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí krajského soudu (viz např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2015, č. j. 8 Afs 25/2012 - 351, odst. 140, ze dne
29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 34/2012 - 64, odst. 21, či ze dne 15. 2. 2017, č. j. 1 Azs 249/2016 - 38).
Za kasační námitky je tak možné považovat pouze ty, které stěžovatelka uplatnila v bodě IV.
kasační stížnosti. Nutno zdůraznit, že tyto jsou poměrně kusé a obecné a prakticky nereagují
na konkrétní závěry krajského soudu. Řízení o kasační stížnosti je přitom ovládáno zásadou
dispoziční. Obsah, rozsah a kvalita kasační stížnosti předurčují obsah, rozsah a kvalitu
následného soudního rozhodnutí. Je-li tedy kasační stížnost kuse zdůvodněna, je tak předurčen
nejen rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah rozsudku soudu. Soud není povinen ani
oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele. Takovým postupem by přestal být nestranným
rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78 a rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne 22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014 - 20,
ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009 - 99, ze dne 18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007 - 46, ze dne
17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008 - 60).
[9] Předmětem sporu je otázka, zda obstojí závěry daňových orgánů a krajského soudu,
že se stěžovatelka účastnila transakcí zatížených daňovým podvodem na DPH, o němž mohla
a měla vědět.
[10] Nejvyšší správní soud se shoduje s posouzením daňových orgánů a krajského soudu,
že skutkové okolnosti nyní projednávaného případu nepochybně svědčí pro závěr,
že stěžovatelka přijala zdanitelná plnění v řetězci zasaženém daňovým podvodem. Ze správního
spisu vyplývá, že stěžovatelka přijala zdanitelná plnění (různé zemědělské komodity) v hodnotě
několika milionů korun od slovenských dodavatelů CB develop (ve 4. čtvrtletí 2012 a v 1. čtvrtletí
2013) a Lucky - Market (ve 2. čtvrtletí 2013), která obratem prodala svým odběratelům, kteří je
poté dále prodali dalším tuzemským odběratelům či osobám z jiných členských států. Společnost
CB develop byla ve 2. čtvrtletí 2013 dodavatelem společnosti Lucky - Market, přičemž dodávky
ani subdodávky nevykázala v daňovém přiznání a neodvedla z nich DPH. Představitelé obou
slovenských dodavatelů jsou pro správce daně nekontaktní a obě společnosti byly z moci úřední
zrušeny bez likvidace a vymazány ze slovenského obchodního rejstříku. Společnost CB develop
do rozhodné doby se zemědělskými produkty neobchodovala, prováděla stavební činnost.
V obchodech se zemědělskými komoditami ji zastupoval bez jakéhokoliv titulu L. G., který
přestal být jejím jednatelem již dne 16. 5. 2012. Od tohoto data společnost CB develop žádného
jednatele neměla. L. G. pak zprostředkoval rovněž kontakt mezi stěžovatelkou a pozdějším
dodavatelem Lucky - Market, jemuž předmětné zemědělské plodiny dodávala ve 2. čtvrtletí 2013
právě společnost CB develop. Popsané skutkové okolnosti svědčí o jednom z typických
modelových případů podvodu na DPH (příležitostná mnohamilionová plnění vymykající se svým
charakterem rámci dosavadní činnosti dodavatele, která zajišťuje osoba bez jednatelského či
obdobného vztahu k danému dodavateli, přičemž po nepříliš dlouhé době dochází k formálnímu
„střídání“ dodavatelů s tím, že daný „zástupce“ i dodavatelé jsou pro správce daně nekontaktní
a daň z těchto plnění zůstane na některém článku řetězce neuhrazena: zde CB develop). Závěr
o existenci podvodu na dani je navíc v posuzované věci podporován zjištěním, že platby ve
prospěch CB develop byly realizovány v hotovosti, zatímco všechny ostatní platby probíhaly
bezhotovostně.
[11] Jak správně konstatovaly daňové orgány i krajský soud, samotná existence podvodného
jednání nepostačuje k tomu, aby byl daňovému subjektu odepřen nárok na odpočet daně. Otázka,
zda DPH byla nebo nebyla za předchozí či následující prodej odvedena do státního rozpočtu,
tak nemá vliv na nárok na odpočet daně (který ani není dotčen okolností, že v řetězci dodávek je
jedno z předcházejících nebo následujících plnění zasaženo daňovým podvodem) v situaci, kdy to
daňový subjekt nevěděl nebo vědět nemohl (srovnej rozsudek Soudního dvora EU ve věci Axel
Kittel proti Belgickému státu a Belgický stát proti Recolta Recycling SPRL, C-439/04 a C-440/04, a dále
např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 5 Afs 129/2006 - 142
a ze dne 30. 5. 2013, č. j. 1 Afs 13/2013 - 61). V případě zjištění existence daňového podvodu je
k odepření nároku na odpočet daně dále nutno prokázat, že osoba povinná k dani o tomto
podvodu věděla, nebo vědět mohla a měla.
[12] Pro odepření nároku na odpočet daně na vstupu z důvodu účasti na daňovém podvodu
stačí přitom jen nedbalostní zavinění ze strany daňového subjektu, tedy že mohl a měl vědět,
že obchodní řetězec je stižen daňovým podvodem. Součástí řádného obchodování je totiž i jistá
obezřetnost, s kým obchodník transakce provádí a za jakých podmínek. V důsledku absence
jakýchkoliv preventivních opatření nemůže obchodník osvědčit svoji dobrou víru (viz rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2016, č. j. 4 Afs 233/2015 - 47, či ze dne 16. 12. 2015,
č. j. 1 Afs 92/2015 - 35). Je proto nepřípadný poukaz stěžovatelky na to, že to byl pouze správce
daně, kdo si měl oba její dodavatele lépe „uhlídat“ a včas od nich vybrat daň.
[13] Stran vědomosti stěžovatelky o účasti na výše popsaném podvodném jednání a přijetí
rozumných opatření k předejití či zabránění účasti na tomto jednání daňové orgány a krajský
soud správně nepřehlédly, že stěžovatelka vstoupila do předmětného obchodního vztahu
bez náležité opatrnosti a obezřetnosti, ačkoliv se jednalo o plnění v řádu desítek milionů korun,
které se svým rozsahem i předmětem zcela vymykalo její dosavadní běžné činnosti. Tehdejší
jednatel stěžovatelky neměl žádné zkušenosti s obchodováním se zemědělskými komoditami,
neboť do té doby stěžovatelka podnikala v oboru stavebních prací a provozovala e-shop
s dětskými plenami. Její obraty se pohybovaly v řádech desítek tisíc Kč. Za účelem realizace této
zcela nové obchodní příležitosti (v řádech milionů korun) se přitom stěžovatelka obrátila na Č. P.,
obchodníka, jenž měl mít zkušenosti v oboru prodeje zemědělských produktů, s nímž kdysi
v minulosti měla pouze jednorázový (blíže neobjasněný) obchodní vztah. Této osobě udělila
obratem generální zmocnění k tomu, aby zajistila veškerý obchod s pšenicí, včetně vyhledání
odběratelů (k čemuž mělo dojít dle výpovědi Č. P. na internetu). Veškeré další obchodní vztahy
týkající se těchto obchodů tak stěžovatelka přenechala třetí osobě, její činnost nekontrolovala a již
se o nic dalšího ohledně těchto obchodů nestarala. Obchodní vztah s CB develop nebyl ani nijak
smluvně ošetřen, stěžovatelka jednala s osobou bez jednatelského oprávnění, nadto daný
dodavatel v rozhodné době ani statutární orgán neměl. Po ukončení několikaměsíční spolupráce
s CB develop pak na doporučení L. G. (který měl zastřešovat daný obchod za tohoto dodavatele,
aniž by k němu měl nějaký formálně právní vztah) plynule přešla do dalšího dodavatelského
vztahu v oboru zemědělských komodit s další slovenskou společností (Lucky - Market). Bez
bližšího prověření tohoto dodavatele či zboží (jeho původu, vlastností) s tímto dodavatelem
okamžitě realizovala (opět prostřednictvím zmocněnce) obchody v řádech desítek milionů Kč na
základě poměrně vágní smluvní dokumentace.
[14] Chování stěžovatelky v dané věci nebylo možno pokládat za obezřetné, a jak správně
dovodily daňové orgány a krajský soud, nebylo možno dospět k závěru, že by stěžovatelka jednala
s přiměřenou péčí a že by s ohledem na finanční objem uskutečněných plnění přijala taková
opatření, která na ní bylo možno v souladu s judikaturou SDEU a Nejvyššího správního soudu
rozumně požadovat (srovnej např. rozsudky ze dne 21. 4. 2010, č. j. 9 Afs 94/2009 - 156, ze dne
30. 5. 2012, č. j. 1 Afs 26/2012 - 34, ze dne 11. 12. 2014, č. j. 6 Afs 156/2014 - 47, či ze dne
26. 9. 2019, č. j. 6 Afs 61/2019 - 27). Stěžovatelce lze v obecné rovině přisvědčit, že podle
judikatury Nejvyššího správního soudu a SDEU (srovnej rozsudek ve věci Mahagében kft proti
Nemzeti Adó- és Vámhivatal Dél-dunántúli Regionális Adó Föigazgatósága a Péter Dávid proti Nemzeti
Adó- és Vámhivatal Észak-alföldi Regionális Adó Föigazgatósága, C-80/11 a C-142/11), nelze
u daňových subjektů požadovat přehnaně „proaktivní“ přístup, při kterém by samy u svých
partnerů měly aktivně vyhledávat okolnosti svědčící o možném podvodu, a v konečném důsledku
tak nahrazovaly činnost daňových orgánů. Přesto je však třeba na daňových subjektech
vstupujících do obchodních vztahů vyžadovat, aby zachovaly náležitou míru obezřetnosti
a učinily taková opatření, jejichž povaha a rozsah bude záviset na konkrétních okolnostech
případu.
[15] Daňové orgány a krajský soud dále správně nepominuly ani nesrovnalosti ve výpovědích
tehdejšího jednatele stěžovatelky Lukáše Minárčice a jejího zmocněnce Č. P. při objasňování
vzniku dané obchodní příležitosti, jejím průběhu a platbách. Č. P. vysvětlil navázání obchodní
spolupráce s CB develop tak, že se tato společnost snažila prodat 1 200 tun pšenice, kterou
obdržela jako platbu od zemědělce, pro něhož realizovala stavební práce. Lukáš Minárčic naproti
tomu uvedl, že společnost CB develop splatila dodávkou pšenice svůj vlastní dluh vůči
stěžovatelce ve výši 1,2 mil. Kč. Okolnosti vzniku dluhu nedokázal podrobněji vysvětlit. Skutečný
průběh obchodu přitom nekoresponduje ani jedné z uvedených verzí. Dle vystavených faktur
dodala CB develop ve skutečnosti stěžovatelce 1 650 tun pšenice v celkové hodnotě 6,5 mil. Kč
(bez DPH). Ani jeden z nich pak nebyl schopen ozřejmit blíže průběh plateb mezi stěžovatelkou
a CB develop. Ty měly podle předložených dokladů probíhat v hotovosti vždy po dobu několika
bezprostředně následujících dní, a to v částkách po cca. 200 až 375 tis. Kč každý den (včetně
víkendů). Žádné plausibilní vysvětlení pak stěžovatelka neposkytla ani ohledně toho, že obchody
s pšenicí vůbec nevykázala v řádném daňovém přiznání za 4. čtvrtletí 2012 (ani v přiznání k dani
z příjmů právnických osob a účetních výkazech za rok 2012), a tyto přiznala teprve po zahájení
šetření ze strany správce daně (podala nepřípustné dodatečné přiznání k DPH). Tvrzení, že se
jednalo o pochybení v důsledku toho, že účetní pije, nelze pokládat za uspokojivé a přesvědčivé
vysvětlení.
[16] Popsané chování stěžovatelky, okolnosti navázání spolupráce s dodavatelem CB develop,
její průběh, jakož i vykazování v daňových přiznáních svědčí nejen o nedostatečné opatrnosti
a obezřetnosti stěžovatelky, ale vzbuzují rovněž pochybnosti o skutečné podstatě celé obchodní
transakce, její serióznosti, vážnosti či smyslu a úmyslu jednajících. Nejvyšší správní soud se proto
plně ztotožňuje s posouzením krajského soudu, že daňové orgány shromáždily dostatečné
množství podkladů, z nichž plyne, že stěžovatelka mohla a měla vědět o svém zapojení
do podvodného řetězce.
[17] Nejvyšší správní soud neshledal v rozhodnutích daňových orgánů a krajského soudu
ani žádné další vady, pro které by bylo nutno jejich rozhodnutí zrušit. Jejich závěry mají plnou
oporu ve správním spisu a jsou podrobně zdůvodněny. Zdejší soud se s jejich hodnocením
ztotožnil, plně jej přebírá a v podrobnostech na ně odkazuje. Z tohoto důvodu nemohl kasační
soud shledat případnou ani polemiku stěžovatelky s jejich argumentací, která je nadto zcela
obecná a nekonkrétní.
[18] Nejvyšší správní soud nepovažuje za pochybení krajského soudu ani to, že neprovedl
výslech svědka Č. P. Tento se měl v řízení před soudem vyjádřit opakovaně k tomu, jakým
způsobem bylo se zbožím obchodováno, kdo a jak obchody dojednával, jak bylo zboží
kontrolováno, uskladněno a vyskladněno a následně prodáno dalšímu odběrateli. Ke stejným
okolnostem však byl několikrát vyslechnut v daňovém řízení, přičemž jeho výpovědi krajský soud
řádně zahrnul do svého hodnocení. Za této situace považuje Nejvyšší správní soud opakování
jeho výpovědi v řízení před krajským soudem za nadbytečné.
[19] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s. in fine). Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl v souladu
s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla
bez jednání.
[20] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti
úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. července 2021
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu