ECLI:CZ:NSS:2021:7.AZS.386.2020:29
sp. zn. 7 Azs 386/2020 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: A. A., zastoupena
Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem Na Hřebenech II 1718/8, Praha 4, proti
žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů
1634/3, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 3. 12. 2020, č. j. 10 A 20/2020 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím žalované ze dne 14. 1. 2020, č. j. MV-165933-4/SO-2019 (dále též
„napadené rozhodnutí“), bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno usnesení Ministerstva
vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne
30. 10. 2019, č. j. OAM-21458-21/PP-2018. Uvedeným usnesením správní orgán I. stupně
nevyhověl žádosti žalobkyně o určení neplatnosti doručení předvolání k výslechu ze dne
11. 4. 2019, č. j. OAM-21458-10/PP-2018 (dále též „předvolání k výslechu“), neboť shledal,
že nebyly splněny podmínky uvedené v §24 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „správní řád“).
[2] Žalobkyně napadla uvedené rozhodnutí žalobou, kterou odmítl městský soud shora
označeným usnesením. V odůvodnění zejména uvedl, že žalobkyně podala k městskému soudu
dvě žaloby. První žalobou (žaloba ve věci sp. zn. 10 A 20/2020) brojila proti napadenému
rozhodnutí (kterým bylo rozhodnuto o jejím odvolání proti usnesení, kterým správní orgán
prvního stupně nevyhověl její žádosti o určení neplatnosti doručení předvolání k výslechu),
a druhou žalobou (žaloba ve věci sp. zn. 10 A 21/2020) proti navazujícímu rozhodnutí žalované
o zamítnutí odvolání proti usnesení správního orgánu o zastavení řízení, v němž bylo předvolání
k výslechu vydáno. Soud přitom ověřil, že argumentace žalobkyně v obou podaných žalobách je
fakticky identická a směřuje především proti závěrům správních orgánů stran otázek spojených
s doručováním předmětného předvolání. Městský soud shledal, že žalobu proti napadenému
rozhodnutí je třeba odmítnout, neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž se upravuje vedení řízení.
Předmětným rozhodnutím bylo toliko upraveno vedení řízení a nebylo jím zasaženo
do veřejného hmotného subjektivního práva žalobkyně. Otázky spojené s doručením předvolání
budou soudem posouzeny v řízení vedeném pod sp. zn. 10 A 21/2020. Odnětí možnosti brojit
proti napadenému rozhodnutí samostatnou žalobou tak žalobkyni v jejích právech nikterak
nezkracuje a nijak ji nezbavuje práva na přístup k soudu. Žalobu proti předmětnému rozhodnutí
je tak třeba s ohledem na §46 odst. 1 písm. d), §68 a §70 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), resp. s ohledem na navazující
judikaturu Nejvyššího správního soudu, odmítnout. Plné znění usnesení městského soudu je
přístupné na www.nssoud.cz a soud na něj pro stručnost odkazuje.
II.
[3] Proti rekapitulovanému usnesení městského soudu podala žalobkyně (dále též
„stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost. V kasační stížnosti však pouze uvedla,
že: „Usnesením bylo rozhodnuto o žalobě stěžovatelky proti rozhodnutí účastníka řízení, kterým bylo zamítnuto
odvolání stěžovatelky a potvrzeno usnesení Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky č.j. OAM-
21458-21/PP-2018 ze dne 30.10.2019, kterým správní orgán prvního stupně nevyhověl žádosti stěžovatelky na
určení neplatnosti doručení předvolání k výslechu ze dne 11.4.2019, č.j. OAM-21458-10/PP-2018 v řízení
o žádosti stěžovatelky o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie.
S tím však stěžovatelka nemůže souhlasit, zejména s ohledem na skutečnost, že na její straně byl dán vážný důvod
spočívající v nedoručení předmětného předvolání, resp. že nebyly splněny předpoklady pro jeho doručení fikcí, jak se
nesprávně domnívá správní orgán. Stěžovatelka proto napadené Usnesení považuje za nesprávné a nezákonné,
přičemž bližší důvody a podrobnou argumentaci ke své kasační stížnosti stěžovatelka dále rozvede v zákonné
lhůtě.“
[4] Stěžovatelka tedy v kasační stížnosti neuvedla žádnou argumentaci stran kasační stížností
napadeného usnesení městského soudu. Nejvyšší správní soud proto stěžovatelku vyzval
k doplnění kasační stížnosti. Stěžovatelka doručila na výzvu soudu doplnění kasační stížnosti.
V něm zejména uvedla, že městský soud pochybil, pokud žalobu odmítl. Městský soud zcela
formalisticky dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je toliko rozhodnutím, kterým se upravuje
vedení řízení před správním orgánem. Odmítnutí soudního přezkumu je nutné vnímat jako
nepřijatelný zásah do jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny
základních práv a svobod. Městský soud dostatečně nezohlednil specifika dané věci, dosavadní
průběh řízení atp. Je názoru, že odmítnutí žaloby mohlo být ovlivněno tím, že v obou věcech
rozhodoval totožný senát městského soudu. V dalších částech kasační stížnosti pak brojila proti
závěrům správních orgánů a soudu stran správnosti doručování předmětného předvolání.
Zejména namítla, že nebyly splněny podmínky pro doručení předvolání fikcí, nedoručení
předvolání je negativní skutečností, kterou nelze prokázat, poukazovala na snahu poskytnout
správnímu orgánu maximální součinnost (sama se dostavila ke správnímu orgánu I. stupně),
poukazovala na zásah rozhodnutí do osobního a rodinného života, poukazovala na konflikt
zájmů a možnou podjatost mezi žalovanou a Českou poštou (Ministerstvo vnitra je zakladatelem
České pošty s. p. a tento podnik ovládá). Navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III.
[5] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na své rozhodnutí a vyjádření
k žalobě a rozvedla tam uvedenou argumentaci. Podle názoru žalované byly splněny podmínky
pro odmítnutí žaloby. Postup městského soudu byl souladný s právními předpisy a s ustálenou
judikaturou správních soudů.
IV.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Nejvyšší správní soud předesílá, že předmětem soudního přezkumu je usnesení
městského soudu, jímž byla podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítnuta žaloba stěžovatelky proti
rozhodnutí žalované, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno usnesení správního
orgánu I. stupně, kterým nebylo vyhověno žádosti stěžovatelky o určení neplatnosti doručení
předvolání k výslechu.
[9] Kasační stížností je tedy napadeno usnesení o odmítnutí žaloby podle §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Podle konstantní judikatury lze kasační stížnost proti takovému usnesení podat
pouze z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (srov. např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 1. 2004, č. j. 7 Azs 13/2004 - 54, a ze dne 5. 1. 2006,
č. j. 2 As 45/2005 - 65, všechny rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné
na www.nssoud.cz). Tento důvod je totiž ve vztahu k důvodům podle písm. a) až d) téhož
ustanovení důvodem speciálním. Je-li dán důvod podle písm. e), vylučuje to důvody podle
písm. a), c) a d), neboť nezákonným je rozhodnutí o odmítnutí návrhu (žaloby) nebo o zastavení
řízení v každém případě i tehdy, byla-li v něm soudem nesprávně posouzena právní otázka
ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s, bylo-li řízení u krajského soudu zmatečné ve smyslu §103
odst. 1 písm. c) s. ř. s., nebo je-li rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2012,
č. j. 4 As 57/2012 - 13). Podřazení kasačních důvodů pod konkrétní písmeno §103 odst. 1 s. ř. s.
je přitom záležitostí právního hodnocení věci Nejvyšším správním soudem (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publ. pod č. 161/2004 Sb.
NSS).
[10] Kasační soud je při přezkumu usnesení o odmítnutí žaloby „oprávněn zkoumat pouze to,
zda rozhodnutí krajského soudu a důvody, o které se toto rozhodnutí opírá, jsou v souladu se zákonem; jeho
úkolem není věcně přezkoumávat, zda je žaloba stěžovatele důvodná nebo zda rozhodnutí žalovaného bylo
zákonné či nikoliv“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2013,
č. j. 9 As 124/2013 - 39). Úkolem Nejvyššího správního soudu tak v posuzované věci bylo
přezkoumat skutkové a právní podmínky odmítnutí žaloby z důvodu její nepřípustnosti.
[11] Nejvyšší správní soud neshledal na podkladě stížní argumentace důvod ke zrušení
uvedeného usnesení.
[12] Ve správním soudnictví jsou kontrole zákonnosti podrobena rozhodnutí orgánů veřejné
správy, jimiž bylo rozhodnuto o právech a povinnostech fyzických a právnických osob ve smyslu
generální klausule obsažené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, která je součástí
ústavního pořádku České republiky. Současně se však připouští možnost, aby na základě výjimek
zákonem výslovně stanovených byla některá rozhodnutí z přezkoumání vyloučena (srov. např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2019, č. j. 1 Azs 305/2019 - 25).
[13] Podle §68 písm. e) s. ř. s. je žaloba proti rozhodnutí správního orgánu nepřípustná tehdy,
domáhá-li se jí žalobce přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo
zvláštního zákona vyloučeno. Podle §70 s. ř. s. jsou ze soudního přezkumu vyloučeny např.
úkony správního orgánu: a) které nejsou rozhodnutími, b) úkony předběžné povahy, resp.
c) úkony, jimiž se upravuje vedení řízení před správním orgánem. Nemožnost přezkoumat
uvedené akty opakovaně akcentovala judikatura správních soudů (viz např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 2. 2006, č. j. 1 As 4/2004 - 75, ze dne 30. 1. 2009,
č. j. 4 As 48/2008 - 23, ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 As 20/2012 - 33 atp.). Mezi takové akty lze
podřadit i rozhodnutí ve věci prohlášení doručení rozhodnutí za neúčinné. K tomu viz např.
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2010, č. j. 3 Ans 13/2010 - 109, podle něhož
„usnesení o návrhu žalobce na prohlášení doručení rozhodnutí za neúčinné je nutno považovat pouze
za rozhodnutí upravující vedení řízení. Takovými rozhodnutími jsou v zásadě usnesení vydávaná v průběhu
řízení, nemající vliv na rozhodnutí ve věci samé.“ Obdobně viz i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 12. 2010, č. j. 1 As 56/2010 - 134. Jak správně uvedl městský soud, jakkoli byly tyto
závěry vysloveny na půdorysu rozhodnutí o žádosti o prohlášení doručení rozhodnutí
za neúčinné v soudním řízení pro účely aplikace upravujícího přípustnost kasační stížnosti dle
§104 odst. 3 písm. b) s. ř. s., je třeba tyto závěry pro jejich relevanci aplikovat i při posouzení
povahy obdobného typu rozhodnutí vydávaného podle §24 odst. 2 správního řádu ve správním
řízení, zvláště pak tehdy, pracují-li obě ustanovení s. ř. s. se shodným pojmem (rozhodnutí
„upravující vedení řízení“). Ostatně podobně nahlíží judikatura správních soudů i na další
obdobná rozhodnutí, např. na rozhodnutí o neprominutí zmeškání lhůty k podání odvolání.
K tomu lze poukázat např. na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008,
č. j. 9 As 88/2007 - 49, ze dne 18. 2. 2016, č. j. 4 Azs 11/2016 - 22. Obdobně lze poukázat
i na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 4. 2020, č. j. 30 A 156/2018 - 60, který výluku
ze soudního přezkumu dovodil explicitně i stran rozhodnutí vydávaných podle §24 správního
řádu (obdobně viz i např. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15 A 112/2015 - 15).
[14] Městský soud přitom postupoval zcela v souladu s východisky uvedené judikatury
a Nejvyšší správní soud neshledal důvod se od ní odchýlit ani s ohledem na stěžovatelkou tvrzené
specifické okolnosti věci. Stěžovatelka namítala, že městský soud při vydání usnesení o odmítnutí
žaloby nepřihlédl k jí tvrzeným skutečnostem, tato tvrzení nehodnotil ve vzájemných
souvislostech a nereflektoval specifika daného případu. K těmto tvrzením je třeba předně uvést,
že je stěžovatelka uplatnila pouze v obecné rovině. Neuváděla, k jakým konkrétním
skutečnostem, specifikům atp., měl městský soud přihlédnout. Řízení o kasační stížnosti je však
ovládáno zásadou dispoziční. Obsah, rozsah a kvalita kasační stížnosti předurčují obsah, rozsah
a kvalitu následného soudního rozhodnutí. Je-li tedy kasační stížnost kuse zdůvodněna, je tak
předurčen nejen rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah rozsudku soudu. Soud není
povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele. Takovým postupem by přestal být
nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta (srov. rozsudek rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78 a rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne 22. 4. 2014,
č. j. 2 Ads 21/2014 - 20, ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009 - 99, ze dne 18. 6. 2008,
č. j. 7 Afs 39/2007 - 46, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008 - 60). Z procesní opatrnosti
kasační soud dodává, že ani na základě obsahu správního a soudního spisu neshledává důvod
k přehodnocení závěru, že předmětné rozhodnutí spadá pod výše uvedenou kompetenční výluku.
Nesouhlasí ani s tím, že by postup městského soudu byl příliš formalistický. Postup městského
soudu odpovídal smyslu a účelu právních předpisů, jakož i navazující judikatuře (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2018, č. j. 2 Azs 180/2018 - 51). Důvodem ke zrušení
usnesení městského soudu není ani skutečnost, že 10. senát městského soudu rozhodoval jak
o žalobě proti napadenému rozhodnutí, tak i o žalobě proti rozhodnutí o zastavení řízení.
Stěžovatelka ani netvrdí, čemu konkrétně takový postup odporoval (neuvádí např., že by takový
postup odporoval konkrétnímu ustanovení rozvrhu práce). Podle názoru soudu je zcela na místě,
aby žaloby týkající se jednoho účastníka projednával tentýž senát. Takový postup odpovídá
i zásadám soudního řízení (mj. zásada ekonomie řízení). I v dalších ohledech se Nejvyšší správní
soud plně ztotožňuje s usnesením městského soudu a jeho závěry plně přebírá. Neshledal tedy
důvodnou polemiku stěžovatelky s usnesením městského soudu. To má plnou oporu v právní
úpravě a judikatuře Nejvyššího správního soudu.
[15] Nejvyšší správní soud nesouhlasí se stěžovatelkou ani v tom, že by postup městského
soudu vedl k odepření spravedlnosti, resp. odporoval čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Obdobnou námitkou se již soud zabýval v rozsudku ze dne 31. 7. 2008, č. j. 9 As 88/2007 - 49,
kde uvedl, že odepření soudního přezkumu rozhodnutí o neprominutí zmeškání úkonu
„neznamená odepření přístupu k soudu, který by mohl ve svých důsledcích znamenat odepření spravedlnosti
(denegatio iustitiae), ale toliko stanovení časového okamžiku pro přístup k soudu.“ Porušení čl. 36 Listiny
základních práv a svobod by mohlo nastat v takových případech, kdy by se již účastník řízení
nemohl bránit proti výsledku daného řízení (ve kterém byly vydány i rozhodnutí upravující vedení
řízení), resp. finálnímu aktu, resp. kdy by zásah do základního práva již nebylo lze zhojit v dalších
fázích řízení na základě jiných prostředků ochrany (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 11. 2019, č. j. 1 Azs 305/2019 - 25, ze dne 23. 4. 2008, č. j. 8 As 40/2007 - 61 atp.).
[16] Postup městského soudu uvedenému neodporuje. Městský soud se věcně zabýval žalobou
směřující proti rozhodnutí o odvolání stěžovatelky proti zastavení řízení, tedy rozhodnutím
navazujícím na napadené rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 3. 12. 2020, č. j. 10 A 21/2020 - 50).
V označeném rozsudku se přitom městský soud zabýval i tvrzenými vadami v doručování
předmětného předvolání k výslechu a dalšími souvisejícími námitkami (které stěžovatelka
vznášela i v nyní posuzovaném řízení sp. zn. 10 A 20/2020). Shledal, že byly splněny podmínky
pro použití fikce náhradního doručení předvolání k výslechu. Zásilka obsahující předvolání byla
stěžovatelce doručována dne 30. 4. 2019 prostřednictvím provozovatele poštovních služeb
na notifikovanou adresu jejího pobytu. Z údajů vyznačených na doručence vyplývá,
že stěžovatelka nebyla při doručování zastižena. Proto jí bylo zanecháno oznámení o neúspěšném
doručení zásilky a poučení o právních důsledcích doručení fikcí (na doručence je zaškrtnuta
příslušná možnost a z obálky je odtržena příslušná chlopeň s poučením). Zásilka byla téhož dne
uložena u provozovatele poštovních služeb, avšak stěžovatelka si ji ve lhůtě nevyzvedla. Městský
soud dále poukázal na to, že dle zjištění policie při pobytové kontrole dne 31. 1. 2019 nebyly
poštovní schránka ani domovní zvonek označeny jménem stěžovatelky či jejího manžela.
Provozovatel poštovních služeb pak ve vyjádření k reklamaci doručení uvedené zásilky uvedl,
že dne 16. 10. 2019 bylo při fyzické kontrole na doručující adrese zjištěno označení domovní
schránky stěžovatelky a jejího manžela zcela novým štítkem. Městský soud připomněl, že platí
vyvratitelná domněnka správnosti údajů uvedených na doručence. Stěžovatelka se však omezila
pouze na tvrzení, že jí písemnost a ani výzva s poučením nebyly vhozeny do poštovní schránky.
K tomu přiložila fotografii označené poštovní schránky. Své tvrzení, že tato byla řádně označena
již v únoru 2019, nijak neprokázala. Tuto verzi nadto nepodporují výsledky pobytové kontroly
a vyjádření provozovatele poštovních služeb. Stěžovatelkou uvedené skutečnosti tak nebyly
způsobilé založit dostatečnou pochybnost o tom, že doručování proběhlo standardně.
Stěžovatelka tudíž neprokázala, že nemohla vyzvednout uloženou písemnost ve stanovené lhůtě
z vážného důvodu bez svého zavinění. Ani další tvrzení stěžovatelky nemohla zpochybnit splnění
předpokladů pro doručení fikcí. Městský soud se vypořádal i s námitkou poukazují na nemožnost
prokázat negativní skutečnost. Mj. uvedl, že „v souladu s ustálenými judikatorními závěry k doručování
fikcí ve správním řízení bylo na žalobkyni, aby předložila taková skutková tvrzení, která by byla skutečně
způsobilá doručení a údaje na doručence zpochybnit tím, že by vytvářela věrohodnou verzi reality, že předmětná
zásilka doručena nebyla. Tomuto požadavku žalobkyně, jež se fakticky omezila na předložení fotografie, která
ze shora vyložených důvodů nebyla bez dalšího důkazně způsobilá podpořit její obecné tvrzení o označení schránky
v době doručování Předvolání, nedostála. Stejně tak na shora vyslovených závěrech nemůže ničeho změnit námitka
žalobkyně poukazující na to, že již podáním vlastní Žádosti prokázala, že je připravena poskytnout veškerou
nezbytnou součinnost k prokázání splnění podmínek pro vyhovění, přičemž i intenzita její obrany prokazuje
faktickou připravenost doložit splnění podmínek, s tím, že by se k výslechu dostavila, pokud by se o něm
dozvěděla, potažmo námitka, že správní orgány toliko usilují o formální ukončení řízení na základě volné úvahy.
Jak bylo uvedeno výše, dle přesvědčení soudu byly ze shora popsaných důvodů splněny předpoklady pro uložení
doručované písemnosti a následné doručení písemnosti fikcí (§24 odst. 1 správního řádu). Předmětná doručenka
prokazuje (a to i s přihlédnutím k výsledkům pobytové kontroly a vyjádření poštovního doručovatele) splnění
zákonem stanovených podmínek pro řádné doručení zásilky, mezi něž patří i zanechání výzvy adresátovi
k vyzvednutí uložené písemnosti (§23 odst. 4 správního řádu) a písemného poučení ve smyslu §23 odst. 5
správního řádu. Správním orgánům tedy nelze v daném ohledu ničeho vytknout.“ Městský soud v rozsudku
vypořádal i námitky vytýkající správním orgánům závěr o účelovém uzavření manželství,
o tvrzených vazbách mezi Ministerstvem vnitra a Českou poštou s. p., o tvrzené součinnosti
stěžovatelky, jakož i o tvrzeném nedostatečném posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí
do jejího soukromého a rodinného života.
[17] Rekapitulovaný rozsudek městského soudu (ve věci sp. zn. 10 A 21/2020) přitom obstál
i v řízení o kasační stížnosti stěžovatelky (viz řízení vedené Nejvyššího správního soudu ve věci
sp. zn. 7 Azs 387/2020). Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku zkoumal i správnost
závěrů městského soudu stran zákonnosti doručení předmětného předvolání stěžovatelce.
Aproboval plně závěry žalovaného a městského soudu. Mj. uvedl, že „žalovaná se ve svém rozhodnutí
doručováním předmětné zásilky obsahující předvolání obsáhle zabývala na str. 8 až 11. Dospěla k závěru,
že výzva byla stěžovatelce doručena fikcí podle §24 odst. 1 správního řádu, přičemž se opřela především o obsah
správního spisu a relevantní judikaturu. Námitky stěžovatelky shledala jako nedůvodné a nepodložené. Rovněž
městský soud se problematikou doručování předvolání obsáhle zabýval, a to na str. 8 až 12 rozsudku. Vycházel
především z obsahu správního spisu a přisvědčil závěru žalované, že stěžovatelce bylo předvolání doručeno fikcí
dle §24 odst. 1 správního řádu. Stěžovatelka přitom nevznesla taková skutková tvrzení, která by byla způsobilá
doručení a údaje na doručence zpochybnit tím, že by vytvářela věrohodnou verzi reality, v níž předmětná zásilka
doručena nebyla. Stěžovatelčina argumentace byla zcela obecná; nepředložila žádná tvrzení, tím méně důkazy,
které by osvědčovaly, že údaje na doručence neodpovídají skutečnosti, když de facto pouze tvrdila, že jí oznámení
o neúspěšném doručení zásilky s výzvou a poučením nebylo vhozeno do poštovní schránky. Vzhledem
k argumentaci předestřené v kasační stížnosti Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá než souhlasit se závěry
městského soudu a v podrobnostech na ně odkázat. Postup správních orgánů i městského soudu odpovídá obsahu
správního spisu i bohaté relevantní judikatuře Nejvyššího správního soudu, z níž plyne, že doručenka zakládá
vyvratitelnou domněnku správnosti údajů na ní uvedených. Ten, kdo hodlá úspěšně zpochybnit doručení
písemnosti, musí nejprve unést břemeno tvrzení a předložit taková skutková tvrzení, která jsou skutečně způsobilá
doručení a údaje uvedené na doručence zpochybnit tím, že vytvářejí věrohodnou verzi prokazující, že zásilka
doručena nebyla (…). Takovou verzi reality však stěžovatelka nepředkládala. Její pouhé ničím nepodložené
tvrzení, že jí nebylo oznámení o neúspěšném doručení zásilky s výzvou a poučením vhozeno do schránky, není
způsobilé narušit celistvou, logickou a správním spisem podloženou argumentaci městského soudu. Městský soud
se rovněž řádně a přesvědčivě vypořádal s důkazní hodnotou blíže neoznačené fotografie schránky doložené
stěžovatelkou ve správním řízení. Stěžovatelka ostatně ani nic relevantního vůči jeho právnímu posouzení věci
nenamítá. Vymezila se pouze vůči skutkovým okolnostem případu, nadto velmi obecně. Na základě výše
uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že městský soud posoudil projednávanou věc správně.
Kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).“
[18] V nyní projednávané věci (kasační stížnost proti usnesení městského soudu) přitom nelze
uvedené závěry jakkoliv přezkoumávat. Jak již bylo výše uvedeno, v tomto řízení může soud
zkoumat výlučně to, zda byly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 12. 2013, č. j. 9 As 124/2013 - 39). Nejvyšší správní soud dodává,
že žaloby ve věcech sp. zn. 10 A 20/2020 a 10 A 21/2020 byly téměř identické a stěžovatelka
tedy usilovala o duplicitní posouzení identických právních otázek, což odporuje systému
poskytování ochrany subjektivním veřejným právům upravenému soudním řádem správním
(podpůrně viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2018, č. j. 2 As 141/2017 - 19).
[19] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[20] Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl na základě oprávnění stanoveného v §109
odst. 2 s. ř. s. bez jednání.
[21] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalované,
které by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu
nákladů řízení nepřiznal, protože jí v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec
běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. června 2021
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu