ECLI:CZ:NSS:2021:KONF.11.2017:83
sp. zn. Konf 11/2017 - 83
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování
některých kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců
JUDr. Romana Fialy, JUDr. Pavla Simona, Mgr. Víta Bičáka, JUDr. Tomáše Rychlého
a Mgr. Ing. Radovana Havelce, rozhodl o návrhu Z. R., zastoupeného Mgr. Václavem
Strouhalem, advokátem se sídlem třída Přátelství 1960, Písek, na rozhodnutí kompetenčního
sporu mezi Obvodním soudem pro Prahu 7, Městským soudem v Praze a Krajským
ředitelstvím policie Jihočeského kraje, a dalších účastníků sporu vedeného u Obvodního
soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 337/2015, o náhradě nemajetkové újmy ve výši 369 992 Kč s
příslušenstvím: žalobce Z. R., zastoupeného Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem se sídlem
třída Přátelství 1960, Písek, a žalovaná Česká republika – Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7,
takto:
I. P ř ís l u š n ý vydat rozhodnutí o nároku žalobce na náhradu škody a nemajetkové újmy
je soud.
II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 1. 2017, čj. 10 C 337/2015-33,
a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2017, čj. 51 Co 103/2017-62,
se z r uš uj í .
Odůvodnění:
[1] Podáním doručeným dne 1. 2. 2017 zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zákon o některých
kompetenčních sporech“), a doplněným dne 15. 8. 2017, Z. R. (dále jen „navrhovatel“) navrhl
tomuto senátu rozhodnout spor o pravomoc podle §1 odst. 1 písm. a) téhož zákona, který vznikl
mezi Obvodním soudem pro Prahu 7 a Krajským ředitelstvím policie Jihočeského kraje (dále jen
„KŘ PČR“), ve věci náhrady škody a nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.,
o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným
úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád) [dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“].
[2] Z návrhu na zahájení kompetenčního sporu, jeho příloh, předložených spisů a dalších
podkladů vyžádaných zvláštním senátem vyplynuly následující skutečnosti:
[3] Žádostmi ze dne 27. 12. 2010 a ze dne 27. 6. 2013 podanými KŘ PČR se navrhovatel
domáhal doplacení služebního příjmu za službu přesčas, která mu byla v rozporu se zákonem
nařizována do 150 hodin za kalendářní roky 2007 až 2010. Zamítavá rozhodnutí KŘ PČR byla
přezkoumána Krajským soudem v Českých Budějovicích (rozsudky tohoto soudu ze dne
25. 1. 2013, čj. 10 A 14/2012-65, ze dne 15. 4. 2014, čj. 10 A 145/2013-55, a ze dne 11. 6. 2015,
čj. 10 A 142/2014-41), který vždy rozhodnutí KŘ PČR zrušil a věc vrátil KŘ PČR k dalšímu
projednání. Až na základě citovaných rozsudků Krajského soudu v Českých Budějovicích
KŘ PČR revidovalo svá předchozí rozhodnutí a přiznalo navrhovateli jím požadovaný služební
příjem za práci přesčas (s výjimkou příslušenství, což je opět předmětem přezkumu
Krajského soudu v Českých Budějovicích v řízení vedeném tímto soudem pod
sp. zn. 10 A 142/2014). Rozhodnutím ředitele pro řízení lidských zdrojů KŘ PČR ze dne
1. 6. 2010 bylo navrhovateli přiznáno odchodné ve výši 247 872 Kč, do něhož nebyla zahrnuta
náhrada za odslouženou přesčasovou službu do rozsahu 150 hodin. Navrhovatel proto podal
návrh na obnovu řízení, která však byla zamítnuta pro opožděnost. Z důvodu průtahů v řízení,
týkajícího se doplacení příjmu za práci přesčas, tak nemohl být navrhovateli doplacen rozdíl
na odchodném, které mu náleží ve výši 264 864 Kč. Částku ve výši 16 992 Kč, představující
nedoplatek na odchodném, tak považuje navrhovatel za újmu, která mu byla způsobena.
[4] Navrhovatel dne 8. 2. 2015 uplatnil u Ministerstva vnitra nárok na náhradu škody ve výši
16 992 Kč (nedoplatek na odchodném) a nemajetkové újmy (350 000 Kč), která mu měla být
způsobena vydáním nezákonného rozhodnutí. Celkově tedy vyčíslil navrhovatel svůj nárok
ve výši 369 992 Kč (pozn. zvláštního senátu - správně má být 366 992 Kč). Ministerstvo vnitra
se jeho návrhem odmítlo zabývat s odůvodněním, že o návrhu by měl rozhodnout příslušný
služební funkcionář, kterým je ředitel KŘ PČR, v řízení podle zákona č. 361/2003 Sb.,
o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon č. 361/2003 Sb.“), a proto návrh tomuto služebnímu funkcionáři Ministerstvo vnitra
postoupilo. Ředitel KŘ PČR však s postoupením návrhu nesouhlasil a návrh vrátil k vyřízení
Ministerstvu vnitra, které jej opětovně vrátilo řediteli KŘ PČR, přičemž tento věc znovu
postoupil Ministerstvu vnitra.
[5] Po předběžném uplatnění nároku navrhovatel podal dne 10. 8. 2015 žalobu
k Obvodnímu soudu pro Prahu 7, věcně a místně příslušnému soudu žalované České republiky –
Ministerstva vnitra. Žalobou se navrhovatel, stejně jako při předběžném projednání nároku,
domáhal přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., která
mu měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí. Újma navrhovateli měla vzniknout
zejména v souvislosti s nezákonným a nesprávným úředním postupem KŘ PČR souvisejícím
s řízením o jeho žádosti o doplacení práce přesčas, resp. o doplacení odchodného, protože
je nutné také zohlednit dlouhodobost nezákonného jednání KŘ PČR (arogantní postup vůči
navrhovateli, nerespektování závazného právního názoru soudů, délka řízení apod.)
a Ministerstva vnitra. Navrhovatel se též domáhá náhrady škody a jím vynaložených nákladů
na právní zastoupení.
[6] Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 4. 1. 2017, čj. 10 C 337/2015-33, řízení
zastavil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok
II.) s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena KŘ PČR (výrok III).
V odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001,
sp. zn. 21 Cdo 1010/2000, a ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2470/2012, a uvedl, že o výkon
státní (veřejné) moci nejde tam, kde stát nevystupuje v tzv. vrchnostenské pozici, nýbrž kde
vstupuje do právních vztahů jako jejich účastník rovný s účastníky ostatními. U nároků, kde stát
vystupuje jako zaměstnavatel, je dána jeho pracovněprávní odpovědnost. Tomu se blíží
i specifické vztahy služební, tedy vztahy svou podstatou zaměstnanecké s určitými modifikacemi,
které zdánlivě mohou evokovat jisté rysy výkonu veřejné moci. Příslušné služební zákony však
obsahují konkrétní právní úpravu odpovědnosti státu za škodu v těchto vztazích. Požadavek
žalobce (navrhovatele) na náhradu újmy se odvíjí od porušení právních povinností zaměstnanci
žalované (České republiky) jednajícími jejím jménem, nejedná se tedy o odpovědnostní vztah
veřejnoprávní povahy, vyplývající z rozhodnutí žalované při výkonu svrchované veřejné moci,
na který by bylo možné vztáhnout působnost zákona č. 82/1998 Sb. Obvodní soud pro Prahu 7
na základě uvedeného dospěl k závěru, že pravomoc k projednání a rozhodnutí dané věci, která
souvisí se služebním poměrem, není svěřena soudu v rámci občanského soudního řízení, a proto
řízení pro nedostatek pravomoci zastavil a věc postoupil k dalšímu řízení, podle svého názoru
příslušnému orgánu, a to KŘ PČR s tím, že by mělo proběhnout řízení ve věcech služebního
poměru, v němž příslušný služební funkcionář rozhodne o náhradě škody a nemajetkové újmy
žalobce (navrhovatele).
[7] Navrhovatel s uvedeným závěrem Obvodního soudu pro Prahu 7 nesouhlasil a podal
proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 1. 2017, čj. 10 C 337/2015-33, odvolání
a následně i předmětný návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu. V návrhu na zahájení
řízení o kompetenčním sporu poukázal na závěr uvedený v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 10. 2003, čj. 6 As 29/2003-97, že služební poměr je institut veřejného práva
a odlišuje se od pracovního poměru, který je naopak typickým poměrem soukromoprávním.
To se projevuje v právní úpravě kázně, možnosti ukládat kázeňské odměny a tresty, omezené
možnosti propouštění, úpravě služebního volna, nárocích na dovolenou, zvláštními nároky při
skončení služebního poměru a také zvláštními ustanoveními o řízení před služebními funkcionáři.
Z toho podle navrhovatele vyplývá, že rozhodnutí v jeho věci byla vydána ve smyslu §2 odst. 1
zákona č. 361/2003 Sb. ve správním řízení a jménem státu. Podle navrhovatele je zákon
o služebním poměru zvláštním zákonem upravujícím správní řízení ve věcech služebního
poměru, v němž se rozhoduje o právech nebo povinnostech účastníků. Služební funkcionář
v tomto řízení vystupuje v pozici správního orgánu, byť odpovědnost za výkon takového
rozhodnutí nese příslušný bezpečnostní sbor (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 11. 2013, čj. 3 Ads 133/2012-19), a je tedy zřejmé, že ředitel KŘ PČR vystupoval jako správní
orgán. Tvrzená újma pak podle navrhovatele nesouvisí se služebním poměrem, ale s vydáním
nezákonných rozhodnutí a nesprávným úředním postupem správního orgánu – ředitele
KŘ PČR,. Při posouzení uplatněného nároku na náhradu škody je proto nutné postupovat podle
zákona č. 82/1998 Sb. Obdobnou právní argumentaci uplatnil navrhovatel i v již zmíněném
odvolání projednávaném Městským soudem v Praze, který usnesením ze dne 7. 6. 2017,
čj. 51 Co 103/2017-62, napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 1. 2017,
čj. 10 C 337/2015-33, potvrdil (výrok I.), neboť se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně,
že v přezkoumávané věci není založena pravomoc civilního soudu. Dovolání navrhovatele
Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. l o. s. ř., neboť trpělo vadami, pro něž nelze v dovolacím
řízení pokračovat, a tyto vady nebyly v zákonné lhůtě odstraněny (čj. 30 Cdo 2900/2018-102).
[8] Navrhovatel tak ve svém návrhu na zahájení řízení o kompetenčním sporu usuzuje
na vznik negativního kompetenčního sporu, jestliže jeho nárok odmítá projednat jak Obvodní
soud pro Prahu 7, tak i Ministerstvo vnitra a KŘ PČR. Navrhovatel je přesvědčen, že v jeho věci
jde o postup podle zákona č. 82/1998 Sb. a zvláštnímu senátu proto navrhl, aby zrušil usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 1. 2017, čj. 10 C 337/2015-33, a usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 7. 6. 2017, čj. 51 Co 103/2017-62, neboť se domnívá, že k projednání
a rozhodnutí této věci je dána pravomoc Obvodního soudu pro Prahu 7 jako obecného soudu
žalované.
[9] Zvláštní senát návrh navrhovatele usnesením ze dne 24. 4. 2018, čj. Konf 11/2017-31,
odmítl, přičemž zdůraznil, že k popření pravomoci rozhodnout v určité věci musí dojít
formálním a zákonem předpokládaným způsobem a že „bylo na příslušném funkcionáři KŘ PČR
(řediteli), aby kvalifikovaným způsobem popřel svoji pravomoc ve věci rozhodnout. Jediným způsobem, jakým tak
může učinit, je podání návrhu na zahájení kompetenčního sporu ke zvláštnímu senátu. Do doby, než tak učiní,
nelze uvažovat o tom, že by v této věci vznikl kvalifikovaný kompetenční spor, jak jeho existenci předpokládá §1
odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb.“
[10] Uvedené usnesení zvláštního senátu ze dne 24. 4. 2018, čj. Konf 11/2017-31, však
Ústavní soud nálezem pléna ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 33/18, zrušil a věc vrátil
zvláštnímu senátu k dalšímu řízení.
[11] V odůvodnění svého zrušovacího nálezu pak Ústavní soud uvedl, že postup zvláštního
senátu je nepřiměřený a přepjatě formalistický, a že se mu „jeví jako nadbytečné, aby zvláštní senát
vyžadoval k popření pravomoci rozhodnout v určité věci vydání kvalifikovaného, formálního, procesního rozhodnutí
strany sporu, které by navíc mělo být následováno návrhem tohoto orgánu na řešení kompetenčního sporu
ke zvláštnímu senátu“. KŘ PČR v dané věci opakovaně a jednoznačně formulovalo svoje negativní
stanovisko, jestliže v přípisech adresovaných navrhovateli konstatovalo, že není věcně příslušné
k vydání rozhodnutí ve věci navrhovatele. Těmito přípisy tak podle Ústavního soudu došlo
k relevantnímu popření pravomoci KŘ PČR rozhodnout ve věci navrhovatele. Ústavní soud tak
uzavřel, že „za stavu, kdy KŘ PČR je v dané věci nečinné a návrh na zahájení kompetenčního sporu nepodalo,
představuje odmítnutí návrhu samotného účastníka řízení na zahájení řízení o kompetenčním sporu odepření
spravedlnosti (denegatio iustitiae) zvláštním senátem“, a že k popření pravomoci postačuje i běžný,
neformální přípis, ze kterého srozumitelně a určitě vyplývá, že ten, kdo k tomu byl oprávněn,
popřel svoji pravomoc v individuálně určené věci rozhodovat.
[12] Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním orgánem a soudem se proto
zvláštní senát při novém rozhodnutí o kompetenčním sporu řídil následující úvahou v intencích
závazného právního názoru Ústavního soudu:
[13] Zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního stavu
ke dni svého rozhodnutí (srov. č. 485/2005 Sb. NSS).
[14] Podle §3 odst. 2 zákona o některých kompetenčních sporech návrh na zahájení řízení
o kompetenčním sporu je oprávněna podat některá z jeho stran nebo účastník řízení ve věci,
v níž se otázka pravomoci vydat rozhodnutí stala spornou.
[15] V posuzované věci je zřejmé, že navrhovatel uplatnil u Ministerstva vnitra svůj nárok
na náhradu újmy způsobené mu nezákonným rozhodnutím podáním ze dne 8. 2. 2015. Zvláštní
senát s ohledem na obsah tohoto podání nemá pochybnost o tom, že šlo o předběžné uplatnění
nároku podle §14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Tomu ostatně odpovídá i následný postup
navrhovatele, který se poté, co nebyl jeho nárok Ministerstvem vnitra uspokojen, obrátil
se shodným nárokem na civilní soud.
[16] Zvláštní senát se ztotožňuje s judikaturou Nejvyššího soudu ohledně toho, že předběžné
projednání nároku podle uvedeného ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. představuje kvalifikovaný
pokus o smírné vyřešení věci a není návrhem na zahájení správního řízení (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 258/2015, uveřejněný pod číslem 89/2017
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[17] Formální řízení ohledně nároku žalobce bylo poprvé zahájeno až podáním žaloby
k Obvodnímu soudu pro Prahu 7. Obvodní soud usnesením ze dne ze dne 4. 1. 2017,
čj. 10 C 337/2015-33, popřel svoji pravomoc ve věci rozhodnout a postoupil ji k dalšímu řízení
KŘ PČR. Správnost tohoto závěru soudu prvního stupně potvrdil i (jemu nadřízený) soud
odvolací. Tím bylo procesně umožněno příslušnému funkcionáři KŘ PČR (řediteli), aby
v případě svého nesouhlasu se závěrem o pravomoci rozhodnout o návrhu žalobce zahájil
kompetenční spor před zvláštním senátem. To však ředitel KŘ PČR neudělal a zůstal ve věci
nečinný.
[18] V usnesení ze dne 14. 8. 2006, čj. Konf 64/2005-33, zvláštní senát přijal a odůvodnil
závěr, podle kterého: „Jestliže soud pro nedostatek své pravomoci zastavil řízení a věc postoupil správnímu
orgánu, nemá tento správní orgán, domnívá-li se, že věc naopak do pravomoci soudu patří, jinou možnost než
podat návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu (§3 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování
některých kompetenčních sporů).“
[19] Zvláštní senát se v citovaném rozhodnutí rovněž vyjádřil k oprávnění účastníka
původního řízení zahájit řízení o kompetenčním sporu ve smyslu §3 odst. 2 zákona o některých
kompetenčních sporech. Uvedl, že ačkoli nestačí jakékoli neurčité vyjádření nevůle orgánů
rozhodovat, trvat důsledně na formální stránce soudního nebo správního aktu by také nevedlo
k potřebnému cíli. Ve svém důsledku by to především působilo v neprospěch účastníka řízení,
a proto spíše, než k formě je nutné přihlédnout k obsahu a hodnotit, nakolik srozumitelně
a určitě byla pravomoc ve věci rozhodovat popřena a zda tak učinil ten, kdo k tomu byl
oprávněn. Oprávnění podle §3 odst. 2 zákona o některých kompetenčních sporech pak
představuje možnost „poslední záchrany“, která je k dispozici účastníku původního řízení typicky
v situaci, kdy on je tím jediným, komu je existence kompetenčního sporu známa.
[20] Pokud tedy příslušný funkcionář KŘ PČR (ředitel) ve věci nijak nekoná,
je na navrhovateli, aby se proti nečinnosti funkcionáře (ředitele) KŘ PČR bránil prostředky, které
mu dává právo k dispozici.
[21] Jak soudy v občanském soudním řízení, tak správní orgány odpírají ve věci samé
rozhodnout. Zvláštní senát má důvodně za to, že je tu negativní kompetenční konflikt ve smyslu
§1 odst. 2 věty druhé zákona o některých kompetenčních sporech, a proto jej předsevzal
k řešení.
[22] V posuzované věci se navrhovatel (žalobce) domáhá náhrady škody (jako nedoplatku
na odchodném) a nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného
rozhodnutí v souvislosti s nezákonným a nesprávným úředním postupem KŘ PČR souvisejícím
s řízením o jeho žádosti o doplacení práce přesčas, resp. o doplacení odchodného.
[23] Podle §7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy
spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona
neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
[24] Podle §1 odst. 4 zákona č. 361/2003 Sb. se výkonem služby pro účely tohoto zákona
mimo jiné rozumí úkony a činnosti realizující oprávnění a povinnosti stanovené právními
předpisy upravujícími působnost bezpečnostních sborů.
[25] Podle §93 odst. 1 zákona o služebním poměru je bezpečnostní sbor povinen zajišťovat
příslušníkům podmínky k výkonu služby, při nichž by nedocházelo ke vzniku škod; zjistí-li
závady, je povinen učinit opatření k jejich odstranění. Dále je povinen kontrolovat, zda příslušníci
plní své služební úkoly tak, aby nedocházelo ke škodám.
[26] Podle §98 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. bezpečnostní sbor odpovídá za škodu
způsobenou příslušníkovi porušením právní povinnosti při výkonu služby, v přímé souvislosti
s ním nebo pro výkon služby.
[27] Určujícím znakem pro stanovení, zda se jedná o odpovědnost podle zákona
č. 361/2003 Sb., je skutečnost, že činnost příslušníka sboru, kterou vyvíjel při vzniku škody, byla
konána při výkonu služby nebo v přímé souvislosti s ním. Zákon č. 361/2003 Sb. však
nedefinuje, co je výkonem služby. Při aplikaci tohoto pojmu je proto potřeba vycházet z názoru,
že za výkon služby se považuje výkon povinností, které vyplývají pro příslušníka sboru
ze služebního poměru, výkonu zastávaného služebního místa a rozkazu nebo pokynu vedoucího
příslušníka sboru (srov. nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/19, bod 35).
[28] Oproti tomu rozhodování ve věcech služebního poměru je podle názoru Ústavního
soudu výkonem veřejné moci. Služební funkcionář podle něj při rozhodování ve věcech
služebního poměru vystupuje ve vrchnostenském postavení a rozhoduje o právech
a povinnostech příslušníků bezpečnostního sboru; jedná se proto o zvláštní druh správního
řízení. Poškozený má proto ústavně zaručené právo obrátit se na soud a tvrdit, že mu byla
způsobena újma nezákonným výkonem veřejné moci, tedy právo na zákonné úrovni garantované
v intencích čl. 36 odst. 3 Listiny zákonem o odpovědnosti státu (srov. nález pléna Ústavního
soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/19, bod 36 a 37).
[29] Vzhledem k závěrům nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020,
sp. zn. Pl. ÚS 1/19 (zejména v bodech 35 až 37 cit. nálezu), je zvláštní senát nucen odchýlit
se od své předchozí rozhodovací praxe (zejm. usnesení ze dne 15. 1. 2019, čj. Konf 11/2018-16,
ze dne 19. 6. 2019, čj. Konf 13/2018-19, a ze dne 13. 11. 2019, čj. Konf 17/2019-14), podle níž
v případech škody způsobené příslušníku ozbrojeného sboru vydáním nezákonného rozhodnutí
je k projednání a rozhodnutí příslušný služební funkcionář, a přiklonit se k závěru Ústavního
soudu, že v uvedené věci je příslušný rozhodnout soud v občanském soudním řízení podle
zákona č. 82/1998 Sb.
[30] Zvláštní senát podle §5 odst. 3 zákona o řešení některých kompetenčních sporů zruší
rozhodnutí, kterým strana kompetenčního sporu popřela svou pravomoc o věci rozhodovat,
ačkoliv podle rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu
na zahájení řízení v její pravomoci. Zvláštní senát proto výrokem zrušil usnesení Obvodního
soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 1. 2017, čj. 10 C 337/2015-33, a usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 7. 6. 2017, čj. 51 Co 103/2017-62.
[31] Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona o řešení některých
kompetenčních sporů závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor
vznikl, pro správní orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Obvodní soud pro Prahu 7 bude
tedy dále pokračovat v řízení náhrady škody a nemajetkové újmy, které měly žalobci vzniknout
v důsledku nezákonného rozhodnutí Krajského ředitelstvím policie Jihočeského kraje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 20. dubna 2021
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu