ECLI:CZ:NSS:2022:1.AFS.134.2021:37
sp. zn. 1 Afs 134/2021 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ivo Pospíšila, soudce
JUDr. Josefa Baxy a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: MK – Revize
s.r.o., se sídlem Na Hrázi 195/13a, Děčín, zastoupena Mgr. Martinou Knickou, advokátkou
se sídlem Tyršova 1434/4, Děčín, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 7. 2017,
č. j. 29959/17/5100-41453-711866, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 3. 2021, č. j. 15 Af 105/2017 - 89,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Finanční úřad pro Ústecký kraj, Územní pracoviště v Děčíně (dále jen „správce daně“)
vydal dne 9. 5. 2017 zajišťovací příkaz č. j. 1104257/17/2503-80050-505061, kterým žalobkyni
uložil, aby do tří pracovních dnů od oznámení zajišťovacího příkazu zajistila úhradu daně
z přidané hodnoty za zdaňovací období od 1. 4. do 30. 6. 2013, která nebyla dosud stanovena,
složením jistoty na depozitní účet správce daně v celkové výši 677.788 Kč. Žalovaný odvolání
proti tomuto zajišťovacímu příkazu napadeným rozhodnutím zamítl a potvrdil jej.
[2] Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu u Krajského soudu v Ústí nad Labem,
který ji zamítl. Krajský soud totiž dospěl k závěru, že byly splněny předpoklady pro vydání
zajišťovacího příkazu, a to přiměřená pravděpodobnost budoucího stanovení daně a obava
z budoucí nedobytnosti či obtížné vymahatelnosti této daně.
[3] K prvnímu z těchto předpokladů soud shrnul, že správní orgány na základě svých
poznatků dovodily, že u žalobkyně je pravděpodobné, že jí bude stanovena DPH za zdaňovací
období 2. kvartálu roku 2013 v souhrnné výši 677.788 Kč, jelikož žalobkyni budou s největší
pravděpodobností sníženy nároky na odpočty DPH a doměřena daň v této výši. Pochybnosti
ohledně uplatněných nároků na odpočet DPH měl správce daně mimo jiné ohledně uplatněného
nároku na odpočet DPH ze základu daně 3.081.717 Kč a daně ve výši 647.160,67 Kč za nákup
pálicího stroje FOREST 2000 CNC (dále jen „pálicí stroj“). Podle správce daně žalobkyně
neprokázala, že toto přijaté zdanitelné plnění bylo v plné výši použito v souvislosti s její
ekonomickou činností v souladu s §72 odst. 1 písm. a) až e) zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“), neboť podle jeho zjištění stroj dosud nebyl uveden
do provozu, a to ani zkušebního, na stroji nebylo nikdy nic vyráběno a v současné době je natolik
poškozen, že není zřejmé, zda vůbec bude uveden do technického stavu umožňujícího jeho
zprovoznění.
[4] Podle soudu mají tyto pochybnosti dostatečný podklad zejména v protokolu o ústním
jednání mezi správcem daně a žalobkyní dne 26. 3. 2015, při němž žalobkyně uvedla, že výroba
na tomto stroji dosud nebyla zahájena, a dále uvedla důvody, proč k tomu v rozporu s plánem
nedošlo. Dne 3. 4. 2016 pak žalobkyně správci daně sdělila, že stroj byl poškozen pádem
při zajišťování instalace dne 19. 1. 2016. Na obě výzvy k prokázání skutečností žalobkyně
odpověděla, že požadované informace, dokumenty a vyjádření má připraveny, avšak vzhledem
k tomu, že probíhající daňovou kontrolu považuje za nezákonnou, požadované předloží, pokud
bude pravomocně soudem rozhodnuto, že daňová kontrola není nezákonným zásahem do jejích
práv.
[5] Právní názor správce daně ohledně uplatněného nároku na odpočet DPH ve výši
647.160,67 Kč za nákup pálicího stroje, tedy za stěžejní část daně, kterou správce daně zamýšlel
doměřit a která je mezi stranami sporná, měl dle soudu oporu v právním názoru Nejvyššího
správního soudu vyjádřeném např. v rozsudcích ze dne 23. 10. 2014, č. j. 9 Afs 86/2013 - 34,
a ze dne 9. 6. 2011, č. j. 9 Afs 23/2010 - 60. Z nich vyplývá, že pokud plátce daně nárok
na odpočet daně uplatnil, avšak přijatá zdanitelná plnění následně nepoužil v rámci svých
ekonomických činností tak, jak předvídá §72 odst. 1 zákona o DPH, nárok na odpočet daně
mu nevznikl. Plátcem daně již uplatněný nárok se z tohoto důvodu stal neoprávněným ex tunc
k datu uplatnění odpočtu v daňovém přiznání.
[6] Námitky žalobkyně týkající se opakované daňové kontroly patří do řízení vyměřovacího,
nikoli do řízení zajišťovacího (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2015,
č. j. 6 Afs 108/2015 - 35). Při vydání zajišťovacího příkazu se správce daně zabývá výlučně
splněním podmínek pro jeho vydání. Nezabývá se tím, zda byly dodrženy procesní podmínky
pro dodatečné stanovení daně z přidané hodnoty za kontrolované zdaňovací období. Nad rámec
však soud odkázal na svůj rozsudek ze dne 27. 6. 2019, č. j. 15 A 49/2017 - 92, kterým zamítl
zásahovou žalobu žalobkyně na určení, že daňová kontrola na DPH za zdaňovací období
2. čtvrtletí roku 2013 zahájená správcem daně vůči žalobkyni dne 29. 8. 2016 byla nezákonným
zásahem.
[7] K druhé zákonné podmínce vydání zajišťovacího příkazu soud uvedl, že existenci obavy,
že dosud nestanovená daň bude v době její splatnosti a vymahatelnosti nedobytná nebo že její
vybrání bude spojeno se značnými obtížemi, spatřoval správce daně ve snižování ekonomické
výkonnosti žalobkyně ve spojení s tím, že žalobkyně po celý rok 2016 a na začátku roku 2017,
a to převážně po zahájení daňové kontroly, převáděla svůj majetek na další osoby, přičemž
ty s ní byly často personálně provázány a měly zapsán totožný předmět podnikání. Dvě
z nich přitom vznikly v nedávné době, kdy už se správce daně u žalobkyně opakovaně dotazoval
na uvedení pálicího stroje do provozu, resp. po zahájení daňové kontroly. Přihlédl
též ke zhoršené platební morálce žalobkyně. Tyto úvahy vycházejí dle soudu ze správního spisu,
logicky na sebe navazují a žalobkyně nevznesla žádné námitky, kterými by je vyvracela.
[8] Krajský soud se zabýval také námitkou žalobkyně, že nešlo o účelové převody jejích pěti
z celkových šesti automobilů, neboť automobily převedla za tržní cenu, což nemůže nijak ovlivnit
možnou úhradu budoucí daně, a správní orgány měly zohlednit stáří vozidel, prodejní cenu,
to, že některá z nich byla zajištěna zajišťovacím převodem práva či že došlo zároveň k převzetí
úvěru. Dle soudu se správce daně těmito skutečnostmi neměl povinnost zabývat, neboť
zajišťovací příkaz má z povahy věci sloužit k zajištění splnění budoucí daňové povinnosti a jako
takový zcela logicky nemůže být výsledkem jakkoli rozsáhlého dokazování, neboť tím by ztratil
svůj předstižný charakter a smysl. Správci daně ve svých rozhodnutích neuvedli, že vozidla nebyla
prodána za tržní cenu. Z listin založených ve správním spise, tedy ani „z přílohy účetní závěrky“,
na kterou bez bližší konkretizace odkazovala žalobkyně, nevyplývá, že by převedená vozidla byla
zajištěna zajišťovacím převodem práva nebo že by jejich kupní cena byla hrazena prostřednictvím
úvěru. Zajišťovací převod práva navíc není právem, které by nepřipouštělo případný výkon
daňové exekuce. Krajský soud nadto opětovně zdůraznil, že žalobkyně automobily s ohledem
na předmět její činnosti nepochybně potřebovala pro výkon podnikání a že vozidla často
převáděla na personálně propojené společnosti (v jednom případě jde o stejného a jediného
jednatele žalobkyně, ve dvou případech je jedinou jednatelkou a společnicí manželka jednatele)
s týmž předmětem činnosti a sídlem, ve dvou případech dokonce nově založené.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[9] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“), a navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[10] Stěžovatelka předně namítá, že krajský soud chybně aplikoval §72 odst. 1 zákona o DPH.
Pominul totiž skutečnost, že pálicí stroj, kterého se týkal odpočet DPH, byl zničen. Postup
ohledně DPH v případě zničení věci nelze zaměňovat se situací, kdy nárok na odpočet nevznikl.
[11] Stěžovatelka v žalobě argumentovala tím, že transakce, která je ekvivalentní
(ať již spočívající v protiplnění v platbě, snížení závazků či kombinaci obojího) není
ze své podstaty závadnou transakcí, ale naopak transakcí zcela běžnou. S ohledem na naprostou
mimořádnost institutu zajišťovacího příkazu není možné považovat běžnou transakci za takovou
transakci, která snižuje nebo činí obtížnější vybrání případně v budoucnosti doměřené daně.
Závěry krajského soudu jsou v tomto směru nedostatečné. Soud rovněž nesprávně právně
hodnotil to, že sama existence personálně propojeného subjektu představuje hrozbu pro budoucí
výběr případně doměřené daně (a to i v kontextu vzájemných transakcí).
[12] Nelze akceptovat, aby krajský soud odůvodnění skutkového stavu ve vztahu
k nedobytnosti daně v době vymahatelnosti či vybrání daně se značnými obtížemi doplňoval
ze správního spisu. Důvody pro vydání zajišťovacího příkazu by měly být plně obsaženy v něm
samotném. V opačném případě je proti takto mimořádnému institutu značně ztížena obrana,
protože daňový subjekt by tak musel z důvodu opatrnosti argumentovat celým obsahem
daňového spisu. Soud však v odst. 56 odůvodnění konstatoval: „Soud zjistil, že správcem posuzované
skutečnosti vyplývají z listin založených ve spisu.“ Již však neřešil problematiku konzistence odůvodnění
přímo v samotném zajišťovacím příkazu a v rámci svého právního hodnocení považoval
přítomnost určitých listin v daňovém spisu za dostatečnou pro vydání zajišťovacího příkazu.
[13] Napadený rozsudek je nadto nepřezkoumatelný, neboť soud nerozlišil, kdy existence
personálně propojených společností je závadnou skutečností a kdy se běžné transakce
mezi takovými společnostmi stávají závadnými.
[14] Nepřezkoumatelnost stěžovatelka spatřuje také v tom, že se krajský soud nijak
nevypořádal s žalobním tvrzením týkajícím se rozdílu mezi daňovou kontrolou a místním
šetřením a jejím tvrzením, že jednání označené jako místní šetření zahrnovalo úkony odpovídající
daňové kontrole.
[15] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s krajským soudem v jeho závěru,
že byly splněny obě podmínky pro vydání zajišťovacího příkazu. K první kasační námitce
žalovaný uvedl, že zničení pálicího stroje, resp. zde jeho nefunkčnost, znamená,
že jej stěžovatelka nepoužívá pro svou ekonomickou činnost, zvláště za situace, kdy neproběhl
zkušební provoz. Použití stroje pro ekonomickou činnost stěžovatelky je přitom podmínkou
pro to, aby plnění podléhalo odpočtu DPH. Stěžovatelka si odpočet na pálicí stroj uplatnila,
ale až následná daňová kontrola objasnila, že nebyly splněny podmínky pro jeho přiznání.
[16] K druhé kasační námitce žalovaný uvedl, že prodej většiny majetku po zahájení daňové
kontroly je sám o sobě indikátorem, nicméně v daném případě byla převedena prakticky všechna
vozidla, a to na personálně propojené osoby. Majetek stěžovatelky byl tvořen prakticky jen velmi
likvidními a ze své povahy snadno v krátkém čase převoditelnými finančními prostředky.
Stěžovatelka má sice pravdu, že samotná personální propojenost není hrozbou, nicméně v daném
případě se nejednalo o pouze o tuto propojenost, ale její kombinaci s převodem prakticky
veškerého majetku na takto propojené osoby. Personální propojenost je skutečností, která může
sloužit k naplnění první i druhé podmínky pro vydání zajišťovacího příkazu.
[17] Co se týče třetí kasační námitky, je zcela obecná, a žalovaný se k ní proto nemůže blíže
vyjádřit. Pouze obecně uvádí, že odůvodnění zajišťovacího příkazu musí mít podklad
ve spisovém materiálu. Pakliže si daňový subjekt chce některé skutečnosti ověřit či je činit
spornými, je na něm, aby využil svého práva nahlížet do spisu.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[18] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná, má požadované náležitosti, byla podána včas
a oprávněnou osobou. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Po takto provedeném řízení
dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[19] Podle §167 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, platí, že je-li odůvodněná obava,
že daň, u které dosud neuplynul den splatnosti, nebo daň, která nebyla dosud stanovena, bude v době její
vymahatelnosti nedobytná, nebo že v této době bude vybrání daně spojeno se značnými obtížemi, může správce daně
vydat zajišťovací příkaz.
[20] Nejvyšší správní soud pak v rozsudku ze dne 7. 1. 2016,
č. j. 4 Afs 22/2015 - 104, č. 3368/2016 Sb. NSS, upřesnil, že „správce daně může vydat zajišťovací
příkaz na daň dosud nestanovenou pouze tehdy, existují-li objektivní skutečnosti, které zakládají odůvodněnou
obavu (tj. přiměřenou pravděpodobnost), že (i) daň bude v budoucnu v určité výši stanovena a zároveň
že (ii) v době její vymahatelnosti bude tato daň nedobytná nebo bude její vybrání spojeno se značnými obtížemi.
Tyto skutečnosti musí být uvedeny v odůvodnění rozhodnutí správních orgánů. (…) [O]důvodněnou obavu
(tj. přiměřenou pravděpodobnost) lze vyhodnocovat jak jednotlivě ve vztahu k oběma výše uvedeným prvkům
(stanovení daně a její budoucí dobytnost), tak i celkově. Pokud bude možno odůvodněnou obavu ve vztahu
k jednomu či druhému prvku s jistotou vyloučit, pak zpravidla nebude možné zajišťovací příkaz vydat. Pokud
ovšem bude dána určitá míra obavy ve vztahu k oběma prvkům, je možné např. nižší pravděpodobnost (slabší
důvody) ve vztahu k budoucímu stanovení daně kompenzovat jasnými okolnostmi (silnými důvody) svědčícími
o tom, že daňový subjekt se zbavuje majetku, který by mohl sloužit k uspokojení daňového nedoplatku,
a naopak.“
[21] Proti soudnímu přezkumu naplnění první z podmínek pro vydání zajišťovacího příkazu
(přiměřená pravděpodobnost, že daň bude v budoucnu v určité výši stanovena) směřuje kasační
námitka stran nesprávné aplikace §72 odst. 1 zákona o DPH při uplatnění odpočtu DPH
za pálicí stroj.
[22] Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o DPH je plátce oprávněn k odpočtu daně na vstupu
u přijatého zdanitelného plnění, které v rámci svých ekonomických činností použije pro účely
uskutečňování zdanitelných plnění dodání zboží nebo poskytnutí služby s místem plnění v tuzemsku (zvýraznění
doplněno NSS).
[23] Jak vyplývá ze zajišťovacího příkazu, správcem daně bylo zjištěno, že pálicí stroj nebyl
dosud uveden do provozu, a to ani zkušebního, na stroji nikdy nebylo nic vyráběno a v té době
byl natolik poškozen, že nebylo zřejmé, zda vůbec bude uveden do technického stavu
umožňujícího jeho zprovoznění. Ve vztahu k těmto zjištěním pak dle správce daně daňový
subjekt neunesl důkazní břemeno a neodstranil pochybnosti správce daně specifikované ve výzvě
k prokázání skutečností ani v opakované výzvě. Z takto zjištěného skutkového stavu
je tedy zřejmé, že stěžovatelka plnění, tedy dodání pálicího stroje, v rámci své ekonomické
činnosti použít nemohla – stroj neuvedla do provozu, neprošel dokonce ani zkušebním
provozem, a následně došlo k jeho poškození, které využití v rámci její ekonomické činnosti
znemožnilo.
[24] Krajský soud správně odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 10. 2014, č. j. 9 Afs 86/2013 - 34, který vykládá §92 a §93 zákona o DPH ve vztahu k situaci,
kdy po uplatnění nároku na odpočet daně daňovým subjektem v daňovém přiznání nastaly
skutečnosti, které mění náhled na oprávněnost nároku na odpočet daně. Pro vypořádání této
námitky je relevantní tato část uvedeného rozsudku: „Na dříve uplatněný nárok na odpočet daně
je potřeba v důsledku událostí, které se uskutečnily v budoucnu a které nárok na odpočet daně vylučují, nahlížet
jako na neoprávněný nárok na odpočet daně, a to samozřejmě od samého počátku, neboť v okamžiku jeho
uplatnění nebylo možné zhodnotit naplnění věcné podmínky pro uplatnění nároku a ta je nepochybně obligatorním
znakem oprávněnosti nároku na odpočet daně. (…) Zákon o DPH zřetelně stanoví, kdy je dán nárok
na odpočet daně (za hmotněprávní podmínky v §72 odst. 1) (…) Plátce daně buď má nebo nemá nárok
na odpočet daně a takové situace jsou zpravidla plátcům daně při výkonu své běžné podnikatelské činnosti známy.
Nelze jistě vyloučit, že obdobně jako u stěžovatele mohou nastat situace, kdy plátce daně z důvodu nějakých
okolností nemůže jím přijatá plnění použít a splnit tak věcnou podmínku pro nárok na odpočet daně.“
Lze tedy uzavřít, že správce daně měl dostatek indicií k tomu, že v budoucnu dojde ke stanovení
daně z přidané hodnoty.
[25] Ve vztahu k druhé podmínce pro vydání zajišťovacího příkazu (přiměřená
pravděpodobnost, že v době vymahatelnosti daně bude tato daň nedobytná nebo bude její
vybrání spojeno se značnými obtížemi) pak stěžovatelka vznáší dvě kasační námitky – stran
závadnosti převodu jejího majetku (zde namítá i nepřezkoumatelnost rozsudku) a stran
nedostatků odůvodnění zajišťovacího příkazu.
[26] Již krajský soud v napadeném rozsudku citoval judikaturu kasačního soudu (konkrétně
rozsudek ze dne 30. 9. 2020, č. j. 3 Afs 136/2018 - 99), dle které jsou odůvodněné obavy
o budoucí dobytnost daně dány zejména tehdy, hrozí-li daňovému subjektu insolvence, zbavuje-li
se majetku, nebo činí účelově kroky, které by podstatně ztížily nebo zmařily budoucí výběr daně.
Dle citovaného rozsudku lze přihlédnout „k chování daňového subjektu v minulosti (například opakované
neplnění daňových povinností v zákonem stanovených lhůtách), skutečnosti, že daňový subjekt obchoduje
za nestandardních podmínek a vykazuje vysoký obrat, avšak oproti tomu minimální zisk, na svých účtech
generuje mnohamilionové částky, které obratem v hotovosti vybírá nebo převádí ve prospěch personálně propojených
subjektů, vlastní majetek buď velmi nízké hodnoty anebo vyznačující se vysokou likviditou (zpravidla
jde o finanční prostředky na bankovním účtu), nebo činí kroky směřující k ukončení či výraznému omezení
ekonomické činnosti“.
[27] V projednávané věci správní orgány shledaly přítomnost více těchto ukazatelů
o přiměřené pravděpodobnosti budoucí nedobytnosti daně. Úvahy správce daně (následně
potvrzené žalovaným a krajským soudem) nevycházejí pouze z toho, že stěžovatelka převážně
po zahájení daňové kontroly převáděla svůj majetek (konkrétně čtyři vozidla) na další společnosti
(A.K.R. group s.r.o., První revizní s.r.o. a REVIMA group s.r.o.), které jsou s ní personálně
propojeny (jediný jednatel, manželka jednatele), ale rovněž v tom, že tyto společnosti mají
totožný předmět podnikání, sídlí na stejné adrese a dvě z nich vznikly až po zahájení daňové
kontroly. Jejich závěry vychází také z výrazně zhoršené ekonomické situace stěžovatelky (např.
nízké zůstatky na účtech, vysoká míra zadluženosti), neplnění daňových povinností v zákonem
stanovených lhůtách (poslední dva roky byla stěžovatelka čtrnáctkrát upozorněna na svůj dluh
vůči správci daně, své platební povinnosti hradila často opožděně a až po upozornění na možnost
vymáhání nedoplatku), ale i ve vlastnictví majetku nízké hodnoty, který se vyznačuje vysokou
likviditou (zmíněné nízké zůstatky na účtech, absence vlastnictví nemovitých věcí, vlastnictví
jediného automobilu).
[28] Stěžovatelka však nenamítá, že souhrn těchto indicií je nedostatečný pro závěr
o přiměřené pravděpodobnosti budoucí nedobytnosti daně. Brojí pouze proti zohlednění jedné
z těchto indicií. Stěžovatelce pak nelze přisvědčit, že zmíněný převod majetku ani personální
propojenost se společnostmi, na které byl majetek převeden, nelze zohlednit s ohledem
na standardnost těchto transakcí. Správní orgány i krajský soud naopak dostatečně vysvětlily,
že s ohledem na skutkové okolnosti převodu majetku i další indicie lze dané převody majetku
zohlednit.
[29] Stěžovatelka se domnívá, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť soud
nereagoval na námitku rozporující závěry o „závadnosti“ existence personálně propojených
společností a běžných transakcí mezi takovými společnostmi. Má-li být soudní rozhodnutí
přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodný, jakým
způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností a z jakých důvodů považuje
argumentaci účastníků řízení za nedůvodnou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS
741/06, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne
1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75).
[30] Krajský soud na tuto námitku stěžovatelky reagoval tak, jak je uvedeno výše v rámci
hodnocení věcného přezkumu této otázky. Citoval totiž judikaturu kasačního soudu, dle které
jsou odůvodněné obavy o budoucí dobytnost daně dány zejména tehdy, pokud se daňový subjekt
zbavuje majetku, a akcentoval i konkrétní skutkové okolnosti převodu automobilů i další indicie,
z nichž správní orgány usuzovaly, že je přiměřeně pravděpodobné, že daň bude v době její
vymahatelnosti nedobytná (viz hlavně bod 61 napadeného rozsudku). Napadený rozsudek proto
z tohoto důvodu nelze shledat nepřezkoumatelným.
[31] Důvodná není ani námitka stěžovatelky, dle které nejsou důvody pro naplnění druhé
podmínky pro vydání zajišťovacího příkazu obsaženy v jeho odůvodnění, ale pouze ve správním
spisu. Předně stěžovatelka nenamítá, které konkrétní okolnosti v odůvodnění zajišťovacího
příkazu chybí. Nejvyšší správní soud v souladu se závěry krajského soudu nicméně konstatuje,
že zajišťovací příkaz je ve vztahu k naplnění druhé podmínky dostatečně odůvodněn (obsahuje
všechny informace uvedené v bodu 25 tohoto rozsudku i jejich upřesnění) a toto odůvodnění
je v souladu s obsahem správního spisu.
[32] Konečně stěžovatelka v části kasační stížnosti, ve které namítá nepřezkoumatelnost
rozsudku, pokud jde o nezákonnost daňové kontroly, brojí proti jinému než napadenému
rozsudku. Konkrétně cituje z již zmiňovaného rozsudku č. j. 15 A 49/2017 - 92, kterým krajský
soud rozhodl ve věci žaloby na ochranu před nezákonným zásahem tak, že ji zamítl. Stěžovatelka
se jí domáhala, aby krajský soud určil, že daňová kontrola DPH za zdaňovací období 2. čtvrtletí
roku 2013 zahájená správcem daně dne 29. 8. 2016 byla nezákonným zásahem. Takovými
námitkami se kasační soud z logiky věci nemůže zabývat, neboť nejsou předmětem tohoto řízení,
jímž je přezkum rozsudku krajského soudu ve věci zajišťovacího příkazu. Ostatně Nejvyšší
správní soud se již problematikou zákonnosti oné daňové kontroly zabýval v rozsudku ze dne
10. 5. 2021, č. j. 5 Afs 301/2019 - 30. Tímto rozsudkem soud zrušil citovaný rozsudek krajského
soudu č. j. 15 A 49/2017 - 92. Krajský soud proto následně rozsudkem ze dne 31. 8. 2021,
č. j. 15 A 49/2017 - 121, žalobě vyhověl a shledal, že zásah spočívající v dané daňové kontrole
byl nezákonný. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal kasační stížnost žalovaný a nebylo
o ní dosud rozhodnuto (sp. zn. 5 Afs 287/2021).
[33] Pokud tedy stěžovatelka namítá, že krajský soud vypořádal žalobní námitky týkající
se daňové kontroly označené správcem daně jako místní šetření nepřezkoumatelně, mýlí
se. Krajský soud naopak tyto žalobní námitky dostatečně přezkoumal (obecně
k přezkoumatelnosti rozhodnutí viz výše). Reagoval na ně v bodu 45 napadeného rozsudku.
Proti obsahu těchto závěrů stěžovatelka nevznáší žádné věcné námitky. Kasační soud tedy není
oprávněn zabývat se zákonností (věcnou správností) úvah krajského soudu ve vztahu k této
otázce.
[34] Nejvyšší správní soud proto shrnuje, že napadený rozsudek je přezkoumatelný a že obě
podmínky pro vydání zajišťovacího příkazu byly v rozsahu, v němž proti jejich naplnění brojí
stěžovatelka, splněny.
IV. Závěr a náklady řízení
[35] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky v souladu
s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[36] O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly,
a soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2022
JUDr. Ivo Pospíšil
předseda senátu