ECLI:CZ:NSS:2022:2.AS.328.2019:50
sp. zn. 2 As 328/2019 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Evy Šonkové a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: Obec Hutisko-Solanec,
se sídlem Hutisko-Solanec 512, zastoupená Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou
se sídlem Olomoucká 261/36, Mohelnice, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje,
se sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Ing. L. Z., , II) B.
Z., III) L.Z., všichni zastoupeni Mgr. Martinem Začalem, advokátem se sídlem třída Svobody
43/39, Olomouc, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 11. 2018, č. j. KUZL 64599/2018, v
řízení o kasačních stížnostech osob zúčastněných na řízení proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 26. 9. 2019, č. j. 64 A 43/2018 – 38,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2019, č. j. 64 A 43/2018 – 38,
se zru š u je a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 11. 2018, č. j. KUZL 64599/2018 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Rožnov
pod Radhoštěm ze dne 10. 7. 2018, č. j. MěÚ-RpR/25703/2018 (dále jen „stavební úřad“
a „prvostupňové rozhodnutí“), kterým bylo v obnoveném řízení rozhodnuto o odstranění stavby
„stavební úpravy komunikace, Hutisko – Solanec, Solanec pod Soláněm“, umístěné
na pozemcích p. č. X1, X2, X3, X4, X5 a X6, vše v k. ú. Solanec pod Soláněm (dále jen
„předmětná stavba“).
[2] Pro věc jsou podstatné následující skutečnosti. Dne 26. 11. 2004 se osoby zúčastněné
na řízení I) a II) obrátily na stavební úřad se stížností na realizaci terénních úprav při rekonstrukci
mostu v prostoru u Kamenného mostu v k. ú. Hutisko-Solanec. Dne 20. 7. 2005 zahájil stavební
úřad řízení o odstranění předmětné stavby dle §88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „starý stavební zákon“).
Jelikož přes opakované prodlužování lhůty k podání žádosti o dodatečné povolení stavby
stavebník – žalobkyně – takovou žádost nepodal, nařídil stavební úřad dne 24. 6. 2008 odstranění
této stavby; rozhodnutí nabylo právní moci dne 25. 7. 2008. Usnesením stavebního úřadu ze dne
31. 8. 2009 byla žalobkyni stanovena prodloužená náhradní lhůta k odstranění stavby
do 31. 10. 2009. Dne 7. 10. 2009 sdělila žalobkyně stavebnímu úřadu, že nepovolený stav byl
upraven v souladu s rozhodnutím o nařízení odstranění stavby tak, že byl obnoven stav
před povodněmi v roce 1997. Dne 7. 12. 2009 se na stavební úřad obrátily osoby zúčastněné
na řízení I) a II) s žádostí o obnovu řízení, kterou odůvodnily obsahem usnesení Okresního
soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 10. 6. 2009, podle kterého je předmětné
rozhodnutí o odstranění stavby absolutně materiálně nevykonatelné. Poté, co bylo stavebním
úřadem opakovaně rozhodnuto o zamítnutí obnovy řízení pro neexistenci zákonných důvodů,
bylo po opakovaném zrušujícím rozhodnutí žalovaného na základě jeho závazného názoru
rozhodnuto stavebním úřadem dne 1. 8. 2011 o obnově řízení ve věci odstranění předmětné
stavby a toto rozhodnutí bylo potvrzeno žalovaným dne 15. 11. 2011. V návaznosti na uvedené
podala žalobkyně dne 21. 2. 2012 žádost o dodatečné povolení předmětné stavby; ta byla poté
ve výsledku dodatečně povolena rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 31. 10. 2014, které bylo
po odvolání osob zúčastněných na řízení potvrzeno rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 3. 2015.
[3] Proti posledně jmenovanému rozhodnutí žalovaného brojily osoby zúčastněné na řízení
žalobou u Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), který svým rozsudkem ze dne
12. 4. 2017, č. j. 22 A 49/2015-44, uvedené rozhodnutí žalovaného, jakož i předcházející
rozhodnutí stavebního úřadu zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V tomto rozsudku
zavázal krajský soud správní orgány právním názorem, že obnova řízení, která byla povolena
stavebním úřadem dne 1. 8. 2011 ve spojení s rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 11. 2011, byla
povolena nezákonně, bez naplnění zákonných důvodů ve smyslu §100 odst. 1 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“). Za situace, kdy byla, byť nezákonně,
povolena obnova řízení, bylo povinností správního orgánu vycházet ze společných ustanovení
pro obnovené řízení, zejména pak §102 odst. 7 správního řádu, tedy šetřit práva nabytá v dobré
víře. Mělo tedy být správními orgány zohledněno, že důvodem obnovy řízení bylo pochybení
správního orgánu ve formulaci výroku původního rozhodnutí o odstranění stavby, a to měl být
také nedostatek, který měl být v obnoveném řízení napraven. Žalobci [nyní osoby zúčastněné
na řízení I) a II)] byli podle krajského soudu v dobré víře, že původní rozhodnutí o odstranění
stavby je v souladu s právem a nikdy netvrdili opak. Nebyly dány žádné skutkové okolnosti,
pro které by mělo být řízení doplňováno, a proto mělo být zaměřeno pouze na změnu formulace
výroku o odstranění stavby tak, aby se stal vykonatelným. Obnovením řízení o odstranění stavby
tak podle soudu nebyla automaticky otevřena možnost provést „řízení v řízení“, tj. dát
stavebníkovi znovu možnost podat žádost o dodatečné povolení stavby.
[4] Po vrácení věci krajským soudem k dalšímu řízení stavební úřad rozhodnutím ze dne
10. 7. 2018 zamítl žádost žalobkyně o dodatečné stavební povolení předmětné stavby, přičemž
toto rozhodnutí bylo k odvolání žalobkyně potvrzeno rozhodnutím žalovaného. Tato rozhodnutí
posléze zrušil krajský soud svým rozsudkem ze dne 26. 9. 2019, č. j. 64 A 42/2018-42,
který je nyní předmětem přezkumu v řízení vedeném Nejvyšším správním soudem
pod sp. zn. 2 As 327/2019.
[5] Stavební úřad zároveň prvostupňovým rozhodnutím rozhodl o odstranění předmětné
stavby, a rovněž toto rozhodnutí žalovaný k odvolání žalobkyně potvrdil napadeným
rozhodnutím. Správní orgány obou stupňů ve svých rozhodnutích vycházely z právního názoru
krajského soudu, kterým byly ve smyslu §78 odst. 5 zákona č. 150/2002, soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“) vázány.
II. Řízení před krajským soudem
[6] Proti napadenému rozhodnutí podala žalobkyně žalobu u krajského soudu,
který jí rozsudkem ze dne 26. 9. 2019, č. j. 64 A 42/2018 – 42 (dále jen „napadený rozsudek“),
vyhověl a zrušil napadené rozhodnutí i prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení.
[7] Krajský soud uvedl, že správní orgány postupovaly dle závazného právního názoru
vysloveného zrušujícím rozsudkem č. j. 22 A 49/2015-44, nicméně krajský soud nyní posoudil
optikou žalobních bodů celou věc v odlišném složení senátu odchylně od závěrů vyslovených
v předcházejícím rozsudku, tudíž je třeba závěry dopadající na projednávanou věc korigovat.
Předchozí rozhodnutí krajského soudu nevedlo ve výsledku ke spravedlivému vyřešení
projednávané věci; jakkoli totiž lze v obecné rovině souhlasit se závěrem o nezákonnosti obnovy
řízení o odstranění předmětné stavby, nebyl krajský soud podle nynějšího názoru oprávněn vůbec
zkoumat otázku zákonnosti rozhodnutí o obnově řízení o odstranění stavby, a tedy ani její vliv
na tehdy napadené rozhodnutí, neboť rozhodnutí o obnově řízení nebylo soudnímu přezkumu
vůbec otevřeno. Přezkumu totiž v řízení pod sp. zn. 22 A 49/2015 podléhalo pouze rozhodnutí
žalovaného ze dne 27. 3. 2015, kterým bylo zamítnuto odvolání osob zúčastněných na řízení proti
rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 31. 10. 2014. Bylo totiž nutné ctít zásadu presumpce
správnosti správních aktů, která je základním atributem demokratického právního státu stejně
jako princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá
práva konstituovaná akty veřejné moci. Pravomocné rozhodnutí o povolení obnovy řízení
o odstranění stavby nebylo nikým napadeno, přitom se jedná o rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s.,
které není vyloučeno ze soudního přezkumu. Tedy, bez ohledu na to, z jakých důvodů
a na základě jakých skutečností bylo správními orgány rozhodnuto o obnově řízení o odstranění
stavby a bez ohledu na to, jak se uvedené rozhodnutí může s odstupem času jevit účastníkům
řízení, správním orgánům a v neposlední řadě i soudům, je třeba zásadně ctít zásadu presumpce
správnosti správních aktů, tedy v projednávané věci pravomocného rozhodnutí o obnově řízení,
které nikdy nebylo příslušným orgánem v předepsaném řízení nijak odklizeno, tudíž toto
rozhodnutí nutně vyvolává právní účinky, jak trefně označila žalobkyně „se vším všudy“.
[8] Krajský soud se neztotožnil ani s poukazem na §102 odst. 7 správního řádu, podle
kterého v obnoveném řízení je nutné šetřit práva nabytá v dobré víře. Osoby zúčastněné
na řízení, které vystupovaly v přechozím soudním řízení jako žalobci, totiž jako účastníci řízení
o odstranění stavby nemohly nabýt žádná veřejná subjektivní práva z tohoto rozhodnutí,
neboť řízení o odstranění stavby není řízením zahajovaným na žádost, ale z úřední povinnosti.
Krajský soud uzavřel, že veškeré uvedené skutečnosti tedy nutně musí vést k tomu, že ačkoli
správní orgány postupovaly při svém rozhodování zcela v intencích zrušujícího rozsudku
krajského soudu, je jejich rozhodnutí pro nerespektování základních zásad správního řízení
stiženo nezákonností.
III. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[9] Osoby zúčastněné na řízení I) až III) (dále jen „stěžovatelé“) v kasační stížnosti proti
napadenému rozsudku uplatnili důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[10] Stěžovatelé považují napadený rozsudek za nepřezkoumatelný, jelikož žádným způsobem
nedává odpověď na otázku, jakým způsobem by mělo být obnovené řízení vedeno, a nebere
v potaz konkrétní okolnosti případu. Krajský soud neuvedl žádnou úvahu,
která by se vypořádávala s argumenty, že obnovené řízení lze vést pouze za účelem
a při respektování důvodu obnovy, tj. odstranit závadný stav za podmínek šetření práv nabytých
v dobré víře, tj. neměnit diametrálně původní rozhodnutí o odstranění stavby a opravit výrok tak,
aby byl vykonatelný. Jelikož řízení bylo obnoveno platně (presumpce správnosti správního aktu,
i když opakovaně zmiňuje nezákonnost), je třeba podle krajského soudu zachovat všem
účastníkům všechna práva jako na počátku řízení. Krajský soud nicméně nijak nevysvětluje,
proč by tomu tak mělo být. Podle stěžovatelů krajský soud zásadu presumpce správnosti
správního aktu nevyužil za účelem ochrany veřejných subjektivních práv účastníků, která by vedla
ke spravedlivému řešení celé věci. Tuto zásadu použil pouze ve prospěch žalobkyně v souvislosti
s rozhodnutím o obnovení řízení, aniž by vzal v potaz předcházející řízení vedené od roku 2005,
již vydané rozhodnutí o odstranění stavby, právní jistotu a práva stěžovatelů, která v dobré víře
nabyli. Dle stěžovatelů krajský soud popřel smysl §2 s. ř. s, neboť neposkytl ochranu
jejich veřejným subjektivním právům, jelikož důsledně při uplatnění zásady presumpce správnosti
správního aktu nezohlednil jejich práva nabytá v dobré víře.
[11] Podle stěžovatelů měl krajský soud žalobu zamítnout, aby se nadále neřetězila
nezákonnost a nesprávný úřední postup. Krajský soud si ve svých úvahách protiřečí, resp. v jedné
části argumentace akcentuje presumpci správnosti správních aktů (nerozporuje správnost obnovy
řízení) a v jiné části popírá správnost předcházejícího rozsudku krajského soudu.
[12] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku stěžovatelé spatřují i v tom, že ve svém
odstavci 1 vymezuje jako předmět řízení jinou věc, než o které rozhodl ve výroku.
[13] Nezákonnost napadeného rozsudku stěžovatelé spatřují v tom, že materiálně i formálně
popírá již vydaný pravomocný rozsudek krajského soudu č. j. 22 A 49/2015 – 44 i vydané
a pravomocné rozhodnutí o odstranění stavby. Stěžovatelé dále nesouhlasí s navazující úvahou
krajského soudu, že v předcházejícím soudním řízení nebyl oprávněn zkoumat otázku zákonnosti
rozhodnutí o obnově řízení. Podle stěžovatelů žádný předpis krajskému soudu nezakazuje,
aby si utvořil právní názor ohledně platnosti obnovy a z tohoto názoru vyvodil další závěry.
Za předpokladu, že bylo vydáno pravomocné rozhodnutí o odstranění stavby (v roce 2008)
a návrh na výkon tohoto rozhodnutí Okresní soud ve Vsetíně zamítl, by podle stěžovatelů mělo
být spravedlivým řešením právě rozhodnutí, které by již splňovalo taková kritéria, aby bylo
vykonatelné. Stěžovatelé tak namítají, že jejich práva nabytá v dobré víře v tomto konkrétním
případě převažují nad presumpcí správnosti správního aktu, na základě kterého soud dovozuje
(ve skutečnosti odůvodnění chybí), že v obnoveném správním řízení lze uplatňovat opětovně
veškerá práva a námitky jako na počátku řízení.
[14] Napadený rozsudek rovněž v rozporu s §78 odst. 5 s. ř. s. neposkytuje správním
orgánům dostatečně přehledný a odůvodněný právní názor, jak správně obnovené řízení vést.
Stěžovatelé nesouhlasí jako s nesprávnými se závěry krajského soudu v bodě 15 napadeného
rozsudku, ve kterých přisvědčuje žalobkyni, že by přijetím rozhodnutí o odstranění stavby
docházelo k řetězení vytvořené nezákonnosti. K tomuto by naopak došlo, pokud
by po rozhodnutí, které již v roce 2008 pravomocně nařídilo odstranění stavby (byť s vadami
ohledně vykonatelnosti), správní orgán nevydal rozhodnutí správné a vykonatelné nebo dokonce
vydal rozhodnutí opačné, tj. o dodatečném povolení stavby. Takovým postupem, který krajský
soud umožnil, by naopak byly porušeny zásady legitimního očekávání, právní jistoty a presumpce
správnosti správních aktů, na které se mimo jiné i krajský soud odkazuje. Důvodem obnovy
a dosavadního řízení v průběhu let 2009 – 2019 totiž nebylo nic jiného, než formální oprava
výroku, který správní orgán nesprávně formuloval.
[15] Stěžovatelé dále popsali, jak dle jejich názoru mělo být obnovené řízení vedeno.
[16] V závěru kasační stížnosti stěžovatelé uvedli, že žalobkyně jakožto stavebník nebyla
v původním řízení nijak krácena na svých právech (např. v právu podat žádost o dodatečné
povolení stavby) a po celou dobu původního správního řízení byla laxní, nečinná a výzvy
stavebního úřadu k podání žádosti o dodatečné povolení stavby zcela ignorovala. Žalobkyně
rovněž nikdy nezpochybnila právní názor správního orgánu, nikdy žádným způsobem
nerozporovala postup stavebního úřadu ani v řízení a ani po vydání rozhodnutí o odstranění
stavby, a proti nařízení odstranění stavby nepodala žádné odvolání, takže byla zcela jasně
a zřetelně srozuměna se situací, že černou stavbu bude muset odstranit. Rovněž žalobkyně,
ač byla vyzvána, nevystupovala v předcházejícím soudním řízení jako osoba zúčastněná,
a nevyužila tak plně možnosti ochrany svých práv, včetně podání kasační stížnosti. Krajský soud
tyto skutečnosti v posuzování nijak nevzal v potaz. Ačkoliv byla žalobkyně opakovaně procesně
pasivní, dostala možnost znovu žádat o stavební povolení. Prakticky tak těžila z vlastního
porušení povinnosti, což je v rozporu s obecnou právní zásadou, podle níž to není možné.
[17] Žalovaný ve vyjádření uvedl, že je v rozporu s dobrými mravy, aby s nezákonně
obnoveným řízením byly spojeny tytéž důsledky jako s obnovou řízení, která by byla provedena
po právu. V této souvislosti nelze odhlédnout ani od důvodu obnovy řízení. I za situace,
kdy bude žalovaný, resp. prvoinstanční správní orgán vycházet z presumpce
správnosti povolení obnovy řízení, je nepopiratelné, že obnova řízení byla povolena
dle §100 odst. 1 písm. a) správního řádu, přičemž tou dříve neznámou skutečností,
kterou účastník řízení nemohl dříve uplatnit, mělo být usnesení Okresního soudu ve Vsetíně
ze dne 10. 6. 2009, z něhož jednoznačně vyplývá, že rozhodnuti ze dne 24. 6. 2008
č. j. MěŮNýst/1581/2005/2008/Ně-330/4, kterým se nařizuje obci Hutisko - Solanec odstranění
stavby „Stavební úpravy komunikace“ na pozemku parc. č. X6 v katastrálním území Solanec pod
Soláněm, provedené bez stavebního povolení, je absolutně právně nevykonatelné,
neboť ve výroku rozhodnutí není přesně určena a jasně specifikována povinnost, která má být
na základě tohoto rozhodnutí splněna. Právě s přihlédnutím k tomuto důvodu (který by jinak
nemohl obstát jako důvod obnovy, ale s ohledem na presumpci platnosti povolení obnovy řízení
jej již nelze zvrátit), žalovaný má za to, že bylo dostačující, když prvoinstanční správní orgán
vycházel při svém rozhodování z doposud shromážděných podkladů a de facto „jen“
přeformuloval výrok dříve vydaného rozhodnutí o odstranění stavby tak, aby byl vykonatelný,
čímž bezezbytku naplnil důvod obnovy řízení.
[18] S argumentací, že obnovené řízení se, bez ohledu na důvod, který obnovu řízení vyvolal,
vždy vede od počátku, se žalovaný neztotožňuje. Takový postup samozřejmě není vyloučen,
dle žalovaného je však pro nové řízení, které je ve vztahu k původnímu řízení nepochybně
relativně samostatným řízením, relevantní důvod, pro který byl učiněn zásah do již pravomocně
rozhodnuté věci. Ostatně i z §102 odst. 6 správního řádu vyplývá, že v novém řízení může
správní orgán využít podkladů původního rozhodnutí včetně podkladů rozhodnutí o odvolání,
nevylučuje-li to důvod nového řízení. Je přitom třeba mít na mysli, že v daném případě důvodem
obnovy nebyla existence nových skutkových a právních okolností, které by vyvolaly potřebu
dalšího dokazování, a tedy i nutnost provést řízení o odstranění stavby fakticky znovu,
ale zajištění vykonatelnosti původního rozhodnutí o odstranění předmětné stavby,
které v důsledku pochybení prvoinstančního správního orgánu bylo sice pravomocné,
ale nevynutitelné, když nebylo schopné vyvolat důsledky, které jsou v něm předvídané.
S názorem, že jiný senát krajského soudu v dřívějším rozhodnutí přezkoumával zákonnost
povolení obnovy řízení o odstranění stavby, což mu nepříslušelo, neboť toto rozhodnutí
nebylo otevřeno soudnímu přezkumu, žalovaný nesouhlasí. Z rozsudku ze dne 12. 4. 2017,
č. j. 22 A 49/2015-44, sice skutečně plyne, že se tímto povolením zabýval (to ostatně učinil i senát
krajského soudu, jehož rozsudek je toho času napaden kasační stížností), dle žalovaného jej však
tento soud nepodrobil soudnímu přezkumu, ale pomocí tohoto rozhodnutí se pokusil určit meze
toho, v jakém rozsahu se má, resp. mělo řízení o obnově provést. Zatímco u rozhodnutí
o povolení obnovy řízení se soud dovolává presumpce správnosti, tj. že je pro všechny účastníky
řízení a správní orgány závazné, stejný princip u předchozího rozsudku ve shora uvedené věci
nebere vůbec v potaz. Přitom také tento pravomocný rozsudek nebyl otevřen dalšímu soudnímu
přezkumu (nebyl napaden kasační stížností), nebyl tedy nijak „odklizen“ a měl vyvolávat právní
účinky.
[19] Jestliže nový senát krajského soudu vytýká předchozímu senátu, že nepřispěl
ke spravedlivému řešení projednávané věci, dle žalovaného tak neučinil ani o sám, a už vůbec
ne přezkoumatelným způsobem. Dle názoru žalovaného lze jen stěží zajistit spravedlivé
projednání shora uvedené věci, když zásah do již pravomocně rozhodnutého případu byl
proveden v rozporu s právními předpisy. Za takové situace dle žalovaného nezbývá než poměřit
míru zásahu do práv jednotlivých účastníků řízení, a rozhodnout tak, aby negativní dopady
na ně byly minimalizovány. Nepochybně důvěra jednotlivce v rozhodovací činnosti orgánů státu
je jedním ze základních atributů právního státu. V daném případě po řízení o odstranění stavby,
které probíhalo tři roky, bylo o odstranění této stavby rozhodnuto pravomocně už v roce 2008,
což mohlo ve stěžovatelích, kteří toto řízení iniciovali, vyvolat dobrou víru ve správnost
a zákonnost tohoto správního aktu. V podstatě až do vydání usnesení Okresního soudu
ve Vsetíně, jímž byl v roce 2009 zamítnut jejich návrh na exekuci výše uvedeného rozhodnutí, jim
svědčila presumpce dobré víry ve správnost a zákonnost tohoto rozhodnutí. Nikdo z účastníků
řízení, včetně stěžovatelů i stavebníka, tehdy nepředpokládal, že původní rozhodnutí o odstranění
stavby, o jehož zákonnosti tehdy nikdo nepochyboval, má vadu, která neumožňuje výkon
rozhodnutí. Právě nemožnost výkonu předmětného rozhodnutí za situace, kdy sám stavebník
nepovolenou stavbu dobrovolně neodstranil, vedla stěžovatele k tomu, že požádali správní orgán
o povolení obnovy řízení. Jestliže správní orgán jejich návrhu vyhověl (i na základě právního
názoru žalovaného), stěžovatelé nemohli předpokládat, že výsledek obnoveného řízení by měl být
jiný než odstranění předmětné stavby, když důvodem obnoveného řízení měla být úprava výroku
rozhodnutí o odstranění stavby tak, aby toto rozhodnutí bylo vykonatelné. Byla-li obnova řízení
povolena nezákonně, což se ukázalo později, nemůže být toto pochybení správních orgánů
přičítáno k tíži stěžovatelům. Na druhou stranu z obnovy řízení, která neměla být vůbec
povolena, by neměl těžit ani stavebník, obzvláště když v původním řízení měl dostatečně
dlouhou dobu na podání žádosti o dodatečné povolení a předložení všech relevantních podkladů
(nestandardně až v řádu několika let). Namísto toho přes několikeré výzvy správního orgánu
zůstal procesně pasivní, takže logickým výsledkem řízení o odstranění stavby bylo rozhodnutí
o odstranění stavby, které stavebník sice akceptoval (nijak proti němu nebrojil, ani jej nepodrobil
soudnímu přezkumu), ale povinnost v něm uloženou nesplnil.
[20] Žalobkyně se ztotožňuje se závěry napadeného rozsudku. Krajský soud napravil špatné
rozhodnutí správních orgánů, jelikož v obnoveném řízení se má postupovat v souladu
se zákonem. Nebyla dotčena žádná veřejná subjektivní práva stěžovatelů. Žalobkyně zdůraznila,
že nelze šetřit práva jen jednoho účastníka a k druhému nepřihlížet. Napadený rozsudek napravil
řetězec nezákonností. V reakci na vyjádření žalovaného žalobkyně uvedla, že obnovené řízení
se vždy vede od počátku, opakuje se, přičemž správní orgán se znovu musí vypořádat s důkazy
i obsahem spisu, přestože část přebírá jako danou. Krajský soud v napadeném rozsudku řešil
mimořádnou kumulaci nezákonnosti a nesprávných postupů, které zastavil. Stěžovatelé nemohou
těžit z nezákonně povolené obnovy a žalobkyni nemůže být v jejím důsledku způsobena újma.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[21] Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelé jsou osobami oprávněnými k podání
kasační stížnosti, neboť byli osobami zúčastněnými na řízení v řízení vedeném krajským soudem,
z něhož napadený rozsudek vzešel, kasační stížnost byla podána včas a stěžovatelé jsou řádně
zastoupeni.
[22] Nejvyšší správní soud zkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů.
[23] Kasační stížnost je důvodná.
[24] Jelikož stěžovatelé napadají rozsudek krajského soudu také pro jeho nepřezkoumatelnost,
zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve touto kasační námitkou. Vlastní přezkum rozhodnutí
totiž možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí je srozumitelné a vychází z
relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku
rozhodnutí.
[25] Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, má-li
být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud
za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností,
proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje
argumentaci účastníků řízení za nedůvodnou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 1. 6. 2005,
č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75). Zrušení rozhodnutí
pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci
důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012 - 45, či ze dne
29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016 - 64). Nepřezkoumatelnost je objektivní překážkou,
která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí (srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016 - 24, ze dne 27. 9. 2017,
č. j. 4 As 146/2017 - 35). Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být
vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí
pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 76,
publikované pod č. 1566/2008 Sb. NSS).
[26] Napadený rozsudek je podle Nejvyššího správního soudu řádně odůvodněn a vadami
pro nedostatek důvodů, tak jak jsou vymezeny výše citovanou judikaturou, netrpí.
[27] Nejvyšší správní soud se dále podrobně zabýval stěžovateli namítaným rozporem
spočívajícím v tom, jak krajský soud ve výroku a prvním odstavci odůvodnění vymezil předmět
řízení. V tom stěžovatelé spatřují nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
pro nesrozumitelnost.
[28] Nesrozumitelnost soudního rozhodnutí je dána u rozhodnutí, jehož „výrok je vnitřně
rozporný, kdy nelze zjistit, zda soud žalobu zamítl nebo o ní odmítl rozhodnout, případy, kdy nelze seznat
co je výrok a co odůvodnění, dále rozhodnutí, z něhož není patrné, které osoby jsou jeho adresátem, rozhodnutí
s nevhodnou formulací výroku, která má za následek, že rozhodnutí nikoho nezavazuje apod.“
(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Ads 58/2003-75). Příkladem takto
nesrozumitelného rozsudku je i vnitřní rozpornost odůvodnění. „[K]e kasaci rozhodnutí krajského
soudu by měl však v souladu s judikaturou Nejvyšší správní soud přistoupit teprve tehdy, nelze-li jeho
nesrozumitelnost jinak než kasací odstranit, tzn., nelze-li nesrozumitelnost rozsudku odstranit výkladem,
s přihlédnutím k obsahu spisu, k úkonům soudu a účastníků řízení" (rozsudek Nejvyššího správního
soudu č. j. 6 Ads 17/2013-25). Rozhodnutí proto není nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost
tehdy, „je-li rozpor v něm odstranitelný výkladem, tj. nebudou-li po interpretaci napadeného rozhodnutí jako
celku - s přihlédnutím k obsahu spisu a k úkonům správních orgánů a účastníků - pochyby o jeho významu.
To platí tím spíše, pokud rozpor, v němž má údajně spočívat nesrozumitelnost rozhodnutí, spočívá pouze
v písařské chybě“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 38/2006-72).
[29] V záhlaví napadeného rozsudku krajský soud uvedl, že rozhoduje „o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného č.j. KUZL 64599/2018 ze dne 7. 11. 2018“. Ve výroku I. pak krajský soud uvedl,
že zrušuje rozhodnutí žalovaného označené jako „č. j. KUZL 64599/2018 ze dne 7. 11. 2018“
a rozhodnutí stavebního úřadu označené jako „č. j. MěÚ-RpR/25703/2018 ze dne 10. 7. 2018“.
Tato označení se shodují s označením rozhodnutí, která žalobkyně uvedla ve své žalobě
a která se týkají odstranění předmětné stavby.
[30] V prvním odstavci napadeného rozsudku krajský soud vskutku popsal, že žalobkyně
se žalobou domáhá zrušení „rozhodnutí žalovaného č. j. KUZL 77900/2018 ze dne 6. 11. 2018 (dále jen
„napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu
Rožnov pod Radhoštěm č. j. MěÚ-RpR/25473/2018 ze dne 10. 7. 2018 (dále také jen „stavební úřad“),
kterým byla v obnoveném řízení o odstranění stavby zamítnuta žádost žalobce o dodatečné povolení
stavby“(zdůraznění dodáno). V odstavci 9 však dále hovoří o rozhodnutí ze dne 10. 7. 2018
o odstranění předmětné stavby. V odstavci 19 na závěr krajský soud uvádí, že „[v] dalším řízení
projedná stavební úřad nejprve opětovně žádost žalobce o dodatečné povolení předmětné stavby […] Teprve
v návaznosti na výsledek uvedeného řízení bude možno rozhodnout ve věci odstranění předmětné stavby.“
[31] Ačkoliv se označení rozhodnutí ve výroku I. a označení předmětu řízení v záhlaví
napadeného rozsudku neshodují s vymezením předmětu řízení v prvním odstavci odůvodnění,
je ze zbytku odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé, že krajský soud si byl vědom, že vedle
přezkumu rozhodnutí ve věci odstranění stavby běží i řízení zabývající se rozhodnutím ve věci
zamítnutí dodatečného povolení. Rozdíl v těchto dvou řízeních výslovně zohlednil i v instrukci,
jak mají správní orgány v dalším řízení postupovat (viz odstavec 19 napadeného rozsudku).
Ze zbytku odůvodnění napadeného rozsudku ve spojení s výrokem a označením předmětu řízení
v záhlaví i s ohledem na obsah správního spisu je podle Nejvyššího správního soudu
bez pochyby zřejmé, že předmětem řízení v případě napadeného rozsudku bylo rozhodnutí
žalovaného ve věci odstranění stavby, nikoliv rozhodnutí o zamítnutí žádosti o její dodatečné
povolení.
[32] Nejvyšší správní soud proto neshledal důvodnou námitku poukazující
na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku z důvodu jeho nesrozumitelnosti. Lze tedy uzavřít,
že rozsudek krajského soudu není zatížen vadami ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[33] Stěžovatelé dále namítají nezákonnost napadeného rozsudku spočívající v popření
závazného právního názoru vysloveného v rozsudku krajského soudu ze dne 12. 4. 2017,
č. j. 22 A 49/2015-44.
[34] Stěžejní otázkou tedy je, zda je krajský soud vázán právním názorem vysloveným jedním
senátem v rozsudku, kterým bylo zrušeno rozhodnutí správního orgánu, i pokud sám v jinak
složeném senátu při rozhodování o následném rozhodnutí správního orgánu dospěje k závěru,
že prvně vyslovený právní názor byl nesprávný, nebo zda může toto nové správní rozhodnutí
znovu zrušit a zavázat správní orgán jiným právním názorem.
[35] Nejvyšší správní soud při posouzení vycházel z recentního usnesení rozšířeného senátu
ze dne 23. 2. 2022, č. j. 1 Azs 16/2021 – 50, v němž je uvedeno:
„[36] V případě přezkumu rozhodnutí správních orgánů (§65 s. ř. s.) je správní soudnictví vybudováno
na kasačním principu spojeném se závazností právního názoru vysloveného soudy. Tato kasační závaznost
se uplatňuje v rozsahu rozhodování konkrétní věci (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 22. 11. 2019,
č. j. 4 As 3/2018 - 50, č. 4015/2020 Sb. NSS, bod 32). Kasační závaznost vysloveného právního názoru
je odrazem zájmu na efektivním fungování správního soudnictví, v němž nedochází k opakovanému
přehodnocování již zodpovězených otázek. Jak totiž v této souvislosti judikuje i Ústavní soud, ‚v jednotlivých
případech je konečnost sporu nepostradatelným znakem spravedlivého procesu‘ [nález ze dne 13. 11. 2007,
sp. zn. IV. ÚS 301/05 (N 190/47 SbNU 465), bod 58].
[37] Zákonodárce upravil některé aspekty kasační závaznosti výslovně. Zruší-li Nejvyšší správní soud
rozhodnutí krajského soudu a vrátí mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud podle §110 odst. 4 s. ř. s.
vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu. Stejně tak je správní orgán při vydávání
nového rozhodnutí, vázán právním názorem vysloveným krajským soudem ve zrušujícím rozsudku podle §78
odst. 5 s. ř. s. Od novely soudního řádu správního provedené zákonem č. 303/2011 Sb. platí, že Nejvyšší
správní soud může spolu se zrušením rozhodnutí krajského soudu přistoupit přímo ke zrušení žalobou
napadeného rozhodnutí správního orgánu; v takovém případě je správní orgán při vydávání nového rozhodnutí
rovněž vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, a to podle §78 odst. 5 ve spojení s
§110 odst. 2 písm. a) části věty za středníkem s. ř. s.
[38] Judikaturně pak byly s ohledem na systematiku a účel úpravy správního soudnictví dovozeny i další rysy
kasační závaznosti. Judikatura Nejvyššího správního soudu vychází z principu, že právní názor
je v konkrétní věci kasačně závazný nejen pro ten orgán, jehož rozhodnutí bylo zrušeno, ale rovněž pro orgán,
který zrušující rozhodnutí vydal. Právní názor Nejvyššího správního soudu vyslovený při zrušení rozhodnutí
krajského soudu tak zavazuje nejen krajský soud, ale i Nejvyšší správní soud samotný; o překonání kasačně
závazného právního názoru přitom nelze usilovat ani předložením věci rozšířenému senátu (usnesení
rozšířeného senátu ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007-56, č. 1723/2008 Sb. NSS.). To platí dokonce
i tehdy, pokud lze daný názor pokládat za judikaturní exces (usnesení rozšířeného senátu ze dne
22. 11. 2019, č. j. 4 As 3/2018 - 50, č. 4015/2020 Sb. NSS, bod 33). (zvýraznění dodáno)
[39] Rovněž ve vztahu ke kasační závaznosti právního názoru krajského soudu lze vysledovat obdobné
principy. Nerespektování závazného právního názoru krajského soudu má totiž podle ustálené judikatury
za následek zrušení nového rozhodnutí správního orgánu bez dalšího (rozsudek ze dne 18. 9. 2003,
č. j. 1 A 629/2002 - 25, č. 73/2004 Sb. NSS; z poslední doby např. rozsudek ze dne 18. 6. 2020,
č. j. 2 Afs 282/2018 - 41, bod 31; rozsudek ze dne 25. 2. 2021, č. j. 9 Afs 177/2020 - 48, bod 35).
V řízení o žalobě proti novému rozhodnutí správního orgánu se u těch otázek, které byly krajským soudem
zodpovězeny při zrušení původního rozhodnutí, přezkoumává pouze to, zda správní orgán postupoval
v souladu se závazným právním názorem krajského soudu; ohledně takto vyřešených otázek totiž již ‚není
prostor pro polemiku‘ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 12. 2020,
č. j. 1 As 312/2020 - 39, bod 32; obdobně např. rozsudek ze dne 1. 9. 2010, č. j. 3 As 9/2010 - 73).
Ostatně ani Nejvyšší správní soud nemůže přehodnocovat závazný právní názor vyslovený v prvním zrušujícím
rozsudku krajského soudu, pokud proti němu správní orgán nepodal kasační stížnost, ač mohl, a proti jeho
závěrům brojí až v kasační stížnosti podané proti dalšímu rozsudku krajského soudu (rozsudky ze dne
10. 3. 2016, č. j. 7 Afs 333/2015 - 47; ze dne 25. 8. 2016, č. j. 9 As 201/2015 - 34, body 22–24;
z poslední doby např. rozsudek ze dne 18. 6. 2020, č. j. 2 Afs 282/2018 - 41, bod 33). Tím není dotčena
možnost žalobce brojit proti závaznému právnímu názoru vyslovenému ve zrušujícím rozsudku krajského
soudu při soudním přezkumu nového rozhodnutí správního orgánu. V takových případech není vyloučena
možnost v kasačním řízení přezkoumat právní názor krajského soudu (usnesení rozšířeného senátu ze dne
1. 7. 2015, č. j. 5 Afs 91/2012 - 41, bod 47). (zvýraznění dodáno)
[40] Kasační závaznost není spojena jen se zrušujícími rozhodnutími. Jak vyložil rozšířený senát v usnesení
ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, č. 1865/2009 Sb. NSS, v bodech 71-77, obstojí-li
v převážné míře důvody, pro které krajský soud zrušil rozhodnutí správního orgánu, může Nejvyšší správní
soud kasační stížnost zamítnout a nesprávné důvody nahradit svými. Pro správní orgán je v takovém případě
závazný právní názor krajského soudu korigovaný právním názorem Nejvyššího správního soudu. V obecnější
rovině pak platí, že ‚v případech, kdy o věci rozhoduje nejen krajský soud, ale posléze i Nejvyšší
správní soud, je rovněž nutno vyslovené právní názory v obou rozhodnutích vnímat jako
komplex. Závazný právní názor soudu je tedy spojením závěrů vyslovených krajským soudem
spolu s reakcí na argumenty kasační stížnosti, případně závěry činěné z moci úřední,
které uvede ve svém rozhodnutí Nejvyšší správní soud, bez ohledu na to, zda jde o výrok
kasační, zamítavý či odmítavý‘ (usnesení NSS č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, bod 75).
[41] Platí, že ani kasační závaznost právního názoru Nejvyššího správního soudu nemá absolutní povahu.
Lze ji prolomit v případě změny skutkových či právních poměrů a dále při podstatné změně judikatury,
a to na úrovni, kterou by byl krajský soud i každý senát Nejvyššího správního soudu povinen akceptovat
v novém rozhodnutí. Tak by tomu bylo v případě, že jinak o rozhodné právní otázce uvážil Ústavní soud,
Evropský soud pro lidská práva, Soudní dvůr EU, ale i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v řízení
podle §17 s. ř. s., případně že by bylo k rozhodné otázce přijato stanovisko pléna či kolegia podle §19 s. ř. s.
To vše za situace, že by se tak stalo v mezidobí mezi opakovaným rozhodováním Nejvyššího správního soudu
v téže věci (usnesení rozšířeného senátu č. j. 9 Afs 59/2007 - 56; shodně usnesení rozšířeného senátu
č. j. 4 As 3/2018 - 50, body 30).
[42] Ačkoliv by se mohlo zdát, že kasační závaznost právního názoru se uplatňuje pouze v soudním řízení,
v němž došlo k jeho vyslovení, vylučuje takovou možnost přímo právní úprava. Skončí-li řízení před správními
soudy zrušením rozhodnutí správního orgánu, jemuž je věc vrácena k dalšímu řízení, spolu s koncem soudního
řízení nemůže zanikat i kasační závaznost právního názoru Nejvyššího správního soudu či krajského soudu.
V takovém případě by totiž správní orgán nebyl v dalším řízení tímto názorem vázán, což by ovšem bylo
v rozporu s již citovanými ustanoveními §110 odst. 2 písm. a) části věty za středníkem ve spojení s §78
odst. 5 s. ř. s., v nichž zákonodárce naopak výslovně stanoví, že právní názor příslušného soudu je pro správní
orgán v dalším řízení závazný. Kasační závaznost právního názoru se tak zjevně musí uplatňovat i nad rámec
soudního řízení, z něhož právní názor vzešel. (zvýraznění dodáno)
[43] Je-li správní orgán při vydávání nového rozhodnutí kasačně vázán právním názorem správních soudů
vyslovených při zrušení původního rozhodnutí, musí se kasační závaznost uplatnit i ve vztahu ke správním
soudům při přezkumu nového rozhodnutí. Kdyby totiž právní úprava na jednu stranu vyžadovala,
aby se správní orgán řídil v novém rozhodnutí právním názorem správních soudů, avšak současně soudům
umožňovala jejich právní názor při přezkumu nového rozhodnutí správního orgánu libovolně měnit, byla
by tím narušena právní jistota účastníků řízení i efektivita správního soudnictví. Možný by totiž
byl potenciálně nekonečný „ping-pong“ mezi správním orgánem a správními soudy, založený na neustáleném
přehodnocování již jednou posouzených otázek. Takový stav by však byl krajně nežádoucí. K možnosti změny
závazného právního názoru ke kasační stížnosti účastníka, který proti předchozímu rozhodnutí krajského
soudu nemohl brojit kasační stížností; viz závěr bodu [39] výše. (zvýraznění dodáno)
[44] Výklad, který kasační závaznost vztahuje i na následné řízení o žalobě proti novému rozhodnutí
správního orgánu, odpovídá dosavadní judikatuře Nejvyššího správního soudu, podle níž jsou krajské soudy
vázány svým názorem vysloveným v předchozím zrušujícím rozsudku (bod [39] výše). (zvýraznění dodáno)
[…]
[46] Jestliže v téže věci již Nejvyšší správní soud rozhodoval vícekrát, je nezbytné přijmout takový výklad
druhého či každého dalšího rozhodnutí, který v něm vyslovený právní názor co nejvíce přiblíží závaznému
právnímu názoru vyslovenému v prvním rozhodnutí, a tím rozpory mezi nimi minimalizuje. Pokud by nebylo
možno rozdíly v právních názorech takto odstranit, je třeba následovat závazný právní názor vyslovený
v prvním rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Jeho závaznost totiž, jak bylo vyloženo, i nadále trvá,
a pokračování v jejím nerespektování by pouze prohlubovalo pochybení, ke kterému došlo. Opačný přístup,
který by preferoval odchylný právní názor vyjádřený v druhém rozhodnutí, by erodoval kasační závaznost
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Její dodržování ze strany Nejvyššího správního soudu by se totiž
v konečném důsledku zakládalo na dobrovolnosti, neboť s porušením by nebyl spojen žádný negativní procesní
důsledek, ale naopak prosazení nového právního názoru.
[47] Lze tedy shrnout, že právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem představuje definitivní řešení
dotčených otázek v konkrétní věci, které již zásadně není možné v rámci správního soudnictví revidovat, není-li
naplněna některá z výjimek z kasační závaznosti. Kasační závaznost právního názoru vysloveného
v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se uplatní i při přezkumu nového rozhodnutí správního orgánu
vydaného poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo správními soudy zrušeno.
[36] Závěry z citovaného usnesení je třeba vztáhnout i na nyní posuzovanou věc.
[37] Krajský soud v rozsudku č. j. 22 A 49/2015-44 rozhodl, aby žalovaný v obnoveném
řízení vydal rozhodnutí v rozsahu společných ustanovení pro obnovené řízení. Zejména tak,
aby v souladu s §102 odst. 7 správního řádu šetřil práva nabytá v dobré víře. Žalovaný měl podle
rozsudku č. j. 22 A 49/2015-44 zohlednit, že důvodem obnovy řízení bylo pochybení správního
orgánu ve formulaci výroku původního rozhodnutí o odstranění stavby. To měl být také
nedostatek, který měl být v obnoveném řízení napraven. Žalovaný i stavební úřad pak měli
v intencích tohoto právního názoru v souladu s §78 odst. 5 s. ř. s. znovu rozhodnout. Tímto
právním názorem byli vázáni nejen žalovaný a stavební úřad, ale v souladu se shora
citovaným usnesením rozšířeného senátu (zejména bod 39) i krajský soud při přezkumu nově
vydaného (nyní napadeného) rozhodnutí ve věci.
[38] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že krajský soud vybočil z principu kasační
vázanosti, jestliže v napadeném rozsudku zavázal žalovaného právním názorem odlišným
od právního názoru vysloveného ve svém prvém rozsudku č. j. 22 A 49/2015-44. Krajský soud
zatížil napadený rozsudek nezákonností, pro kterou je nutno jej zrušit. V dalším řízení se bude
zabývat otázkou, zda žalovaný postupoval ve vztahu k rozsudku č. j. 22 A 49/2015-44 v souladu
s §78 odst. 5 s. ř. s., či nikoliv.
[39] Nejvyšší správní soud závěrem podotýká, že proti názoru krajského soudu vyslovenému
v rozsudku č. j. 22 A 49/2015-44 nepodali žalovaný ani žalobkyně (v původním řízení osoba
zúčastněná na řízení) kasační stížnost, ačkoliv tak učinit mohli. Žalobkyně tedy nevyužila svých
zákonem stanovených možností zvrátit pro ni nepříznivé právní posouzení, jímž byl
v napadeném rozsudku krajský soud vázán. Ani Nejvyššímu správnímu soudu již v této fázi řízení
nepřísluší posuzovat otázku zákonnosti právního názoru vysloveného v rozsudku
č. j. 22 A 49/2015-44, proti němuž ani stěžovatelé nic nenamítají. Stejně tak Nejvyššímu
správnímu soudu nyní nepřísluší zabývat se otázkou zákonnosti rozhodnutí ve věci povolení
obnovy řízení, proti němuž se lze v soudním řízení správním bránit žalobou (podle usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2007, čj. 5 As 13/2006-46).
IV. Závěr a náklady řízení
[40] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, a proto podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil rozsudek krajského soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu (§110 odst. 4. s. ř. s.).
[41] Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2022
Mgr. Eva Šonková
předsedkyně senátu