ECLI:CZ:NSS:2022:2.AZS.341.2021:26
sp. zn. 2 Azs 341/2021 - 26
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Evy Šonkové a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: G. O. A., zastoupený: Mgr.
Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 6, 702 00 Ostrava, proti žalované: Policie
České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, se sídlem Nádražní 2437/2,
Plzeň, proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 2. 2021, č. j. KRPP-131197-32/ČJ-2020-030022,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 11. 2021, č. j.
17 A 40/2021-63,
takto:
I. Kasační stížnost se o d m ít á pro nepřijatelnost.
II. Žalobce n emá p r áv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ři zn áv á.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ladislavu Bártovi, advokátovi, se p ři zn áv á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 3 400 Kč, která bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní moci tohoto
usnesení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce je Kurd pocházející z Iráku, který byl zadržen spolu s dalšími osobami při cestě
v upraveném nákladovém prostoru kamionu z Rumunska do Německa jako cílové země.
Dokladů totožnosti se předtím v Turecku zbavil a do země původu se vrátit nechce. Byl zajištěn
a rovněž bylo pravomocně rozhodnuto o jeho vyhoštění.
[2] V záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaná
prodloužila dobu zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění podle §124 odst. 3 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále
jen jako „zákon o pobytu cizinců“), o 90 dnů, tj. na celkových 180 dnů od okamžiku omezení
svobody. Důvodem byly protahující se obtíže při ověřování totožnosti žalobce a vydání
náhradního cestovního dokladu tvořící překážku realizace správního vyhoštění.
[3] Žalobu proti napadenému rozhodnutí Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“)
v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl. Shledal, že vyhoštění nebylo vyloučené, naopak
probíhal časově náročný proces opatřování náhradních cestovních dokladů, jejž žalobce ztížil
svým vyjádřením při konzulárním pohovoru, že se do své vlasti nechce dobrovolně vrátit. Délku
doby, o kterou bylo zajištění prodlouženo, shledal odůvodněnou s přihlédnutím k obdobným
případům ověřování totožnosti iráckých občanů. Opatření potřebných dokladů se protahovalo
výhradně kvůli nutné spolupráci se správními orgány v zemi původu a prodlení nelze přičítat
žalované.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu (dále „napadený rozsudek“)
kasační stížnost, v níž uvádí, že soud se nedostatečně vypořádal s jeho žalobními námitkami
ohledně absence řádného odůvodnění napadeného rozhodnutí. Odůvodnění doby prodloužení
zajištění neobstojí, v podstatě jen přebírá důvody původního rozhodnutí o zajištění. Situace
stěžovatele se od zajištění nezměnila, takže žalovaná už na počátku věděla, co bude muset vyřídit.
Jelikož nevyvstala potřeba provedení dalších úkonů, mělo být v napadeném rozhodnutí
vysvětleno, jaká prodlení či jiné problémy bránily ověření totožnosti a vydání náhradního
cestovního dokladu v původně předpokládané době. Prodloužení doby zajištění mělo být
odůvodněno jinými skutečnostmi než rozhodnutí o zajištění (např. pomalá nebo nesnadná
spolupráce s orgány země původu, nedostatek součinnosti stěžovatele apod.), tak, aby odpovídaly
aktuální situaci v době rozhodování. Zajištění je krajní řešení a z rozhodnutí musí plynout, jaké
konkrétní kroky k realizaci vyhoštění žalovaná činila. Podle rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 93/2011 – 79, má být v rozhodnutí o zajištění uvedeno, jaké
všechny úkony bude v individuálním případě třeba k přípravě realizace vyhoštění provést, a kolik
času to odhadem zabere. Stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku i napadeného
rozhodnutí.
[5] Žalovaná se k obsahu kasační stížnosti nevyjádřila, odkázala na své vyjádření v řízení
před krajským soudem a sdělila, že stěžovatel byl ze zajištění propuštěn.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[6] Kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a jedná se o kasační stížnost, která
je ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. „jestliže kasační stížnost ve věcech,
v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.“ V posuzovaném případě
o věci rozhodoval specializovaný samosoudce (viz §31 odst. 2 s. ř. s.), proto se Nejvyšší správní
soud dále zabýval otázkou, zda je kasační stížnost přijatelná. Výkladem kritérií přijatelnosti
se již tento soud v minulosti podrobně zabýval, a to v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. V něm interpretoval neurčitý právní
pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle citovaného
rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká
právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního
soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud
by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít
dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[7] V nynější věci stěžovatel žádné důvody přijatelnosti neuvedl a ani Nejvyšší správní soud
přesah jeho vlastních zájmů neshledal.
[8] Otázkami, které stěžovatel učinil předmětem své kasační stížnosti, se Nejvyšší správní
soud (dále též jen „NSS“) v rámci své rozhodovací činnosti opakovaně zaobíral. Problematikou
prodloužení zajištění cizince za účelem jeho správního vyhoštění, konkrétně předpoklady,
podmínkami a mantinely pro vydání takového rozhodnutí, se NSS zabýval mnohokrát (obecné
principy ohledně institutu zajištění, které platí i pro rozhodnutí o jeho prodloužení, vyslovil
např. v rozsudcích ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 12/2009 - 61, č. 1850/2009 Sb. NSS, a ze dne
2. 11. 2011, č. j. 1 As 119/2011 – 39). Zdůraznit lze, že odůvodnění rozhodnutí o prodloužení
zajištění musí obsahovat především úvahu, jaké kroky směřující k vyhoštění správní orgán dosud
učinil a z jakého důvodu nebylo dosud možné vyhoštění realizovat. Předpokladem prodloužení
zajištění je skutečnost, že vyhoštění bude alespoň potenciálně možné. Proto musí správní orgán
uvážit zejména o skutečnostech, které vyšly v průběhu jeho činnosti směřující k vyhoštění cizince
najevo a které by mohly zakládat důvodnou obavu, že účelu zajištění nebude možné
dosáhnout (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 – 150,
č. 2524/2012 Sb. NSS).
[9] V rozsudku ze dne 16. 3. 2016, č. j. 3 Azs 283/2015 - 62, NSS shledal prodloužení
zajištění z důvodu průtahů při obstarávání náhradních cestovních dokladů zákonným,
neboť „žalovaná nebyla při realizaci stěžovatelova správního vyhoštění pasivní a (…) zdržení při jeho realizaci
bylo způsobeno výlučně pasivitou orgánů jeho země původu v kombinaci s tím, že sám stěžovatel cestoval bez
cestovních dokladů. Tyto dvě skutečnosti ovšem nelze klást k tíži žalované a v dané situaci nezakládaly
nezákonnost jejího rozhodnutí o prodloužení doby zajištění.“ V rozsudku ze dne 27. 4. 2016,
č. j. 10 Azs 275/2015 - 40, pak NSS uvedl, že „lhůty pro zajištění stanoví směrnice 2008/115
v čl. 15 jako maximální a samozřejmě je žádoucí, aby byly co nejkratší, zároveň však musí být vzhledem
ke svému účelu i reálné. To ovšem neznamená, že by nemohlo dojít k jejich úplnému vyčerpání. Zákonnost
takového vyčerpání bude dána tehdy, jak uvedl Soudní dvůr ve věci Kadzoev, pokud budou ‚s náležitou pečlivostí
činěny úkony směřující k vyhoštění a dokud je to nezbytné pro zajištění úspěšného vyhoštění‘ (bod 64).“
Konečně v rozsudku ze dne 13. 2. 2019, č. j. 6 Azs 353/2018 - 20, bylo prodloužení doby
zajištění v souladu se zákonem i s ohledem na pasivitu zastupitelského úřadu při zajišťování
náhradních cestovních dokladů, neboť „pouze ze skutečnosti, že zastupitelský úřad (…) nesdělil žádné
informace o totožnosti stěžovatele, nebylo možné dovozovat, že k ověření totožnosti nedojde a nebude možné
realizovat účel zajištění. I nyní bylo zdržení při realizaci správního vyhoštění způsobeno pasivitou orgánů země
původu stěžovatele v kombinaci s tím, že stěžovatel na území České republiky dlouhodobě pobýval bez cestovního
dokladu, navíc v minulosti vystupoval pod jinou identitou.“
[10] Nejvyšší správní soud tak konstatuje, že praktická aplikace výše odkazovaných
judikaturních závěrů v případě stěžovatele nepřesahuje jeho vlastní zájmy, neboť se týká toliko
jednotlivé věci; problematika prodloužení doby zajištění přitom již byla komplexně judikována
a v projednávané věci nevyvstala žádná nová právní otázka.
[11] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že krajský soud (resp. předtím žalovaná)
nedostatečně a nesprávně posoudil zákonnost prodloužení doby jeho zajištění, a odkazoval
na obecné požadavky na obsah odůvodnění takového typu rozhodnutí. Námitka nedostatečného
odůvodnění doby prodloužení zajištění, tj. počtu dnů, o něž se zajištění prodlužuje, nebyla
uplatněna v žalobě, a proto je nepřípustná (§104 odst. 4 s. ř. s.). Judikáty, o které stěžovatel opírá
svou argumentaci, nejsou v jeho případě aplikovatelné (rozsudky NSS ze dne 19. 10. 2011,
č. j. 1 As 93/2011 – 79, a ze dne 24. 2. 2020, č. j. 4 Azs 340/2018 – 28, řešily otázku
nedostatečného odůvodnění doby, o kterou bylo zajištění prodlouženo (příp. na kterou byl
cizinec primárně zajištěn), již NSS ve stěžovatelově případě nemůže zodpovědět,
neboť se jí nezabýval ani krajský soud.
[12] Z odůvodnění napadeného rozsudku je patrné, že krajský soud vycházel z relevantní
judikatury a jeho závěry jsou s ní zcela v souladu. Současně kasační soud neshledal (a ostatně
ani stěžovatel nic takového netvrdil), že by se soud dopustil zásadního pochybení, které by mohlo
mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
IV. Závěr a náklady řízení
[13] Nejvyšší správní soud tedy neshledal existenci důvodů přijatelnosti kasační stížnosti,
pročež nepřikročil k podrobnému věcnému přezkumu kasačních námitek stěžovatele a kasační
stížnost odmítl jako nepřijatelnou (§104a odst. 1 s. ř. s).
[14] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s §60 odst. 1
větou první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Soud o nákladech nerozhodoval podle §60 odst. 3
s. ř. s., přestože kasační stížnost odmítl, a to s ohledem na závěry usnesení rozšířeného senátu
ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS (srov. obdobně usnesení ze dne
16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021-28). Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů řízení, žádné
náklady nad rámec její úřední činnosti nevznikly. Soud jí proto náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznal.
[15] Stěžovateli byl v řízení před krajským soudem ustanoven zástupce z řad advokátů,
a to Mgr. Ladislav Bárta, který jej i nadále zastupuje v řízení o kasační stížnosti
(§35 odst. 10 s. ř. s. in fine). Ustanovenému zástupci náleží za úkon právní služby spočívající
v sepsání kasační stížnosti odměna ve výši 3.100 Kč [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif)], a dále 300 Kč jako paušální náhrada hotových výdajů (§13 odst. 4 advokátního
tarifu). Celková výše odměny tedy činí 3.400 Kč. Jelikož ustanovený zástupce nedoložil, že by byl
plátcem daně z přidané hodnoty, je tato částka konečná.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2022
Mgr. Eva Šonková
předsedkyně senátu