ECLI:CZ:NSS:2022:4.ADS.349.2021:53
sp. zn. 4 Ads 349/2021 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: PERHAL s.r.o.,
IČO: 055 39 200, se sídlem Halenkovice 369, okr. Zlín, zast. Mgr. Danielem Jankaničem,
advokátem, se sídlem Lazarská 11/6, Praha 2, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce,
se sídlem Kolářská 451/13, Opava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 7. 2019,
č. j. 8951/1.30/18-3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 7. 10. 2021, č. j. 62 Ad 17/2019 - 116,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Oblastní inspektorát práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj (dále též „oblastní
inspektorát“) rozhodnutím ze dne 18. 10. 2018, č. j. 23723/9.30/18-12, uznal výrokem I. bod 1.
žalobce vinným ze spáchání přestupku podle §140 odst. 1 písm. g) zákona č. 435/2004 Sb.,
o zaměstnanosti, kterého se dopustil tím, že zastřeně zprostředkovával zaměstnání podle §5
písm. g) zákona o zaměstnanosti, když pronajal pracovní sílu společnosti Avex Steel
products s.r.o. (dále též „Avex“) tak, že zaměstnal při výkonu kvalifikovaných a pomocných
dělnických prací v kovovýrobě 35 fyzických osob za účelem výkonu jejich práce pro Avex,
ačkoliv nedodržel podmínky pro takové zprostředkování zaměstnání, neboť neměl povolení
k takové formě zprostředkování zaměstnání vydané generálním ředitelstvím Úřadu práce České
republiky. Tím žalobce porušil §14 odst. 3 písm. b) ve spojení s §60 odst. 1 zákona
o zaměstnanosti.
[2] Bodem 2. téhož výroku oblastní inspektorát uznal žalobce vinným z přestupku
podle §140 odst. 1 písm. d) zákona o zaměstnanosti, jehož se dopustil tím, že neinformoval
nejpozději v den nástupu k výkonu práce příslušnou krajskou pobočku Úřadu práce České
republiky o nástupu do zaměstnání dvou občanů Slovenské republiky. Tím žalobce porušil §87
odst. 1 zákona o zaměstnanosti.
[3] Výrokem II. oblastní inspektorát zastavil jednání o jiném skutku, neboť nebylo žalobci
prokázáno.
[4] Za uvedená jednání oblastní inspektorát uložil žalobci dalším výrokem správní trest
pokuty ve výši 750.000 Kč a povinnost nahradit náklady přestupkového řízení určené paušální
částkou ve výši 1.000 Kč.
[5] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím toto rozhodnutí oblastního inspektorátu
změnil tak, že upravil číslování výroků. Dále výrok I. bod 1) rozhodnutí oblastního inspektorát
v části týkající se 3 fyzických osob zrušil a projednávaný přestupek pro uvedenou část skutku
zastavil. Dále v tomto výroku nahradil u dílčího útoku J. M. slova „od 30. 10. 2018 do 6. 2. 2018“
slovy „od 30. 10. 2017 do 6. 2. 2018“. Výši uložené pokuty snížil na 720.000 Kč. Ve zbytku
rozhodnutí oblastního inspektorátu potvrdil.
[6] Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí žalovaného žalobu. Namítal, že výrok I. bod 1
rozhodnutí oblastního inspektorátu neobsahuje specifikaci času spáchání přestupku. Dále
nesouhlasil se závěrem správních orgánů, že spolupráce mezi ním a Avex měla mít charakter
agenturního zaměstnávání a že se dopustil přestupku. Ve sledovaném období prováděl jednotlivé
činnosti pro Avex coby zhotovitel na základě smluv o dílo. Nedošlo k žádné duplicitě smluvních
vztahů, když původní smlouvy byly ukončeny na základě dohody stran. Správní orgány neučinily
dostatečná skutková zjištění pro to, aby bylo možno hodnotit komplexnost činnosti žalobce
a rozhodnout, zda se jednalo o agenturní zaměstnávání či plnění smlouvy o dílo.
[7] Vzhledem k tomu, že žalobce splnil svou informační povinnost dle §87 odst. 1 zákona
o zaměstnanosti, nemohl se dopustit přestupku podle §140 odst. 1 písm. d) téhož zákona.
Žalovaný pomíjí absenci společenské nebezpečnosti jednání žalobce. Případné pochybení žalobce
je čistě administrativního charakteru a nezasáhlo žádným způsobem do práv zaměstnanců
žalobce ani třetích osob.
[8] Výše pokuty je nepřiměřená okolnostem tvrzených přestupků a je likvidační. Správní
orgány při stanovení výše pokuty zohledňují tytéž faktory jako při posouzení naplnění materiální
stránky správního deliktu.
[9] Krajský soud v Brně nadepsaným rozsudkem žalobu zamítl. Shledal, že výrok I.
oblastního inspektorátu dostatečně časově vymezil spáchání uvedeného přestupku.
Pro posouzení toho, zda se v daném případě jednalo o provádění díla či o zastřené agenturní
zaměstnávání, je podstatný zjištěný skutkový stav a nikoli jeho smluvní vymezení.
I pokud jednotlivé časově se překrývající smlouvy byly ukončeny ústní dohodou, nemá to vliv
na faktický průběh činnosti zaměstnanců žalobce pro Avex. Okolnosti výkonu práce vzbuzují
pochybnosti o vážnosti vůle uzavřít smlouvu o nájmu a podnájmu. Faktickou činnost
zaměstnanců žalobce vyhodnotil krajský soud po zhodnocení zjištěných skutečností
tak, že materiálně se o provádění díla nejednalo.
[10] Žalovaný správně posoudil, že se v daném případě fakticky nejednalo o provádění díla.
Správní orgány obou stupňů se činností žalobce zabývaly, aspekt komplexnosti zajišťovaných
činností zdůraznily i s odkazem na závěry rozsudku NSS ze dne 30. 6. 2015,
č. j. 2 Ads 173/2014 - 28. Rozhodnutí žalovaného tudíž není nepřezkoumatelné. Skutkový stav
byl dostatečně zjištěn. Správní orgány dostatečně podložily své závěry, že žalobce i v období,
kdy již oprávnění ke zprostředkování zaměstnání pozbyl, vystupoval nadále jako agentura práce.
Ani formální odpovědnost žalobce dle uzavřených smluv a předávání „díla“ na základě dodacích
listů, které žalobce akcentuje, nic nevypovídá o tom, že by žalobce reálně mohl odpovídat
za výsledek činnosti svých zaměstnanců.
[11] Správní orgány se zabývaly vyjádřeními jednatele žalobce Juraje Peržeľa, jednotlivých
pracovníků a výpověďmi svědků (zejména D. M.). Z ničeho nevyplynulo, že by díky činnosti
Ing. I. K. na pracovišti Avex byly výstupy žalobcovy činnosti (jeho zaměstnanců) odlišitelné
od výsledků práce zaměstnanců jiných subjektů, že mohly být předávány a že žalobce mohl
odpovídat za jejich vady. Není tedy ani relevantní, zda kontrolu zaměstnanců žalobce prováděli
mistři z Avex. Pokud J. Č. uvedl, že pracuje pro Avex, ale má dohodu o provedení práce
se žalobcem, svědčí to spíše o tom, že se fakticky jednalo o zprostředkování zaměstnání.
V postupu žalovaného při hodnocení výpovědí neshledal krajský soud žádné vady. Školení
bezpečnosti a ochrany zdraví při práci společností Avex na základě dohody se žalobcem nebylo
samo o sobě důvodem pro závěr o zastřeném zprostředkování zaměstnání žalobcem, ovšem
v kontextu ostatních zjištění svědčí závěru správních orgánů o skutečném vztahu žalobce s Avex,
v němž se nejednalo o plnění díla.
[12] Ohledně přestupku podle §140 odst. 1 písm. d) zákona o zaměstnanosti krajský soud
nesouhlasil se žalobcem, že by bylo postižitelné toliko nesplnění oznamovací povinnosti dle §87
odst. 1 zákona o zaměstnanosti samotné, a nikoli případ, kdy zaměstnavatel tuto povinnost splní
po zákonné lhůtě. Je totiž sankcionováno nesplnění povinnosti informovat o uvedených
skutečnostech krajskou pobočku úřadu práce v dané lhůtě. V úvaze oblastního inspektorátu
ohledně společenské nebezpečnosti (škodlivosti) žalobci vytýkaného jednání neshledal krajský
soud žádnou účelovost. Nelze žalobci přisvědčit, že se jednalo o pochybení čistě
administrativního rázu a nemohlo mít vliv na právem chráněný zájem. Okolnosti zmiňované
žalobcem správní orgány zohlednily při určení druhu a výměry trestu.
[13] Správní orgány při stanovení výše pokuty nezohledňovaly tytéž skutečnosti
jako při posouzení naplnění materiální stránky přestupku. Žalobce nespecifikuje, které
skutečnosti měly být přičítány dvakrát. K namítané likvidační výši uložené pokuty krajský soud
uvedl, že správní orgány své závěry ohledně uložené pokuty dostatečným způsobem zdůvodnily
a při úvahách o výši sankce nehodnotily izolovaně pouze zisk nebo ztrátu, ale vzaly do úvahy
i další skutečnosti.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[14] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku kasační stížnost. Namítal,
že se krajský soud dostatečně nevypořádal s námitkou, že výrok I. bod 1) rozhodnutí oblastního
inspektorátu neobsahuje označení času spáchání přestupku. Stěžovatel se nedopustil vytýkaného
přestupku a spolupráce mezi ním a Avex neměla charakter agenturního zaměstnávání. Stěžovatel
prováděl jednotlivé činnosti pro Avex coby zhotovitel na základě příslušných smluv o dílo.
[15] Původní smlouvy (smlouva o nájmu a podnájmu ze dne 22. 12. 2016, resp. rámcová
smlouva o dílo ze dne 22. 2. 2017) nebyly vypovězeny, byly ukončeny na základě dohody
smluvních stran. Podle občanského zákoníku bylo možné dané písemné smlouvy dohodou zrušit
i v jiné než písemné formě (ústně, či konkludentně). Ke zrušení původních smluv dohodou
skutečně došlo, což implicitně vyplývá právě z toho, že stěžovatel dne 25. 10. 2017 uzavřel
s Avex nové smlouvy o nájmu a rámcovou smlouvu o dílo. Smluvní strany tím deklarovaly,
že původní smlouvy již byly předtím ukončeny, neboť vzhledem k jejich obsahu by vedle těchto
nových smluv neobstály. Skutečnost, že rámcová smlouva o dílo ze dne 25. 10. 2017 uvádí
jako dobu svého trvání 1. 1. 2017 až 31. 12. 2018 a kryje se jak s původní rámcovou smlouvou
o dílo, tak i s obdobím, kdy stěžovatel zprostředkovával Avex své zaměstnance na základě
platného povolení, nepředstavuje důkaz o zastřeném agenturním zaměstnávání. Tato smlouva
mohla vyvolávat účinky pouze do budoucna, ustanovení o době trvání od 1. 1. 2017
do 24. 10. 2017 je tak v tomto ohledu irelevantní. K žádné duplicitě smluvních vztahů v průběhu
stejného časového období tak nemohlo dojít ani z tohoto důvodu. Neobstojí proto argument
žalovaného, že duplicita trvání různých smluvních vztahů ve stejném časovém období prokazuje
zastřené agenturní zaměstnávání ze strany stěžovatele.
[16] Pokud při provádění díla jsou na stejném místě vykonávány i některé činnosti, které
provádí jiný subjekt než stěžovatel nebo které si Avex zajišťuje v jistém rozsahu i vlastními
kapacitami, není to rozhodné pro konstatování existence „dodávky lidí“ ze strany stěžovatele.
Závěr oblastního inspektorátu aprobovaný žalovaným a krajským soudem, že pokud
je výsledkem činnosti polotovar, nemůže se jednat o předmět díla dle smlouvy o dílo,
je nesmyslný. Nelze akceptovat argument, že se nemůže jednat o provádění díla, pokud více
subjektů provádí v rámci jednoho prostoru stejnou činnost. Není zřejmé, z čeho krajský soud
a správní orgány dovozují to, že objednatel (Avex) nemůže kontrolovat (zjistit), který zhotovitel
zhotovil konkrétní výrobek. Pracovníci Avex totiž kvalitu výrobků konkrétního zhotovitele
kontrolují a nečiní jim problém určit, který zhotovitel zhotovil který výrobek/produkt. Ohledně
jednotlivých výrobků se ostatně sepisovaly předávací protokoly. Krajský soud se těmto
argumentům vůbec nevěnoval. Ve vztahu k odpovědnosti stěžovatele za výrobek je podstatný
čl. 8. 2 rámcové smlouvy o dílo ze dne 25. 10. 2017, podle které poskytuje Avexu záruku
na jakost produktu v délce 25 měsíců. Stěžovatel by nemohl takovou záruku poskytovat, pokud
by neměl výrobu produktu pod kontrolou.
[17] Oblastní inspektorát neučinil kroky k tomu, aby zjistil, jakým způsobem dochází
k rozlišování výrobků vyrobených zaměstnanci stěžovatele od jiných výrobků vyrobených jinými
subjekty, jakým způsobem probíhá jejich předávání a sepisování předávacích protokolů. Oblastní
inspektorát dospěl k ničím nepodloženému závěru, že vzhledem k fungování zaměstnanců
stěžovatele na pracovišti Avex nelze rozlišit, kdo vyrobil konkrétní výrobek. Žalovaný a krajský
soud tento závěr oblastního inspektorátu nekriticky převzali.
[18] Při kontrole dne 6. 2. 2018 si oblastní inspektorát vyžádal vysvětlení ohledně povahy
jejich práce pouze u zaměstnanců stěžovatele, kteří vykonávali pouze podpůrné činnosti, nikoli
ale již u svářečů, kteří jako kvalifikovaní odborníci prováděli rozhodující práce při výrobě
pro Avex. Oblastní inspektorát tak rezignoval na potřebu zjistit veškeré skutečnosti nezbytné
pro posouzení povahy činností zaměstnanců stěžovatele pro Avex. Ze spisové dokumentace
nevyplývá, že by se blíže zabýval konkrétním postupem prací ze strany zaměstnanců stěžovatele
až do procesu předávání výrobků společnosti Avex. Skutkový stav tedy nebyl zjištěn dostatečně
a žalovaný a krajský soud tyto nedostatky svými rozhodnutími aprobovali, přestože stěžovatel
upozornil na to, že výrobky vyprodukované jeho zaměstnanci jsou od jiných výrobků vyráběných
zaměstnanci Avex odlišitelné. Stěžovatel poukázal na závěry uvedené v rozsudku Krajského
soudu v Brně č. j. 29 Ad 2/2017 - 92. Ze skutečnosti, že stěžovatel v minulosti poskytoval
společnosti Avex zaměstnance z titulu agenturního zaměstnávání a nyní tak činí na základě smluv
o dílo, nelze dovozovat, že spolupráce stěžovatele a Avex má charakter agenturního
zaměstnávání. Stěžovatel nyní dle smluv odpovídá Avex za řádné provedení díla a provádí
jej na vlastní náklad a nebezpečí, což je kvalitativně a z pohledu odpovědnosti stěžovatele úplně
jiný právní vztah, než v případě zprostředkovávání zaměstnání. Provádění díla kontrolují
zaměstnanci stěžovatele, což potvrdil jednatel i dotazovaní zaměstnanci. To však žalovaný
i krajský soud ignorovali.
[19] Skutečnost, že výslednou kontrolu kompletního výrobku před fakturací provádí Avex,
nemůže být důkazem toho, že se stěžovatel dopouští zastřeného agenturního zaměstnávání.
Výkon činnosti zaměstnanců stěžovatele na pracovišti Avex a zpracovávání materiálu
dodaného od Avex nevylučuje, že by se v daném případě nemohlo jednat o vztah ze smlouvy
o dílo, když i občanský zákoník umožňuje takové nastavení vztahů. Bez významu
není ani to, že stěžovatel si některé přístroje od Avex pronajímá.
[20] Výpovědi zaměstnanců vykonávajících pomocné práce, z nichž správní orgány dovozují
své závěry o existenci zastřeného agenturního zaměstnávání, vytrhávají správní orgány
z kontextu, resp. je záměrně interpretují neúplně či nepřesně. Krajský soud na tento argument
stěžovatele vůbec nereagoval. J. Č. nikdy neuvedl, že by byl podřízen pokynům či instrukcím
Avex. Zmínil-li, že při výkonu jeho práce jej kontroluje kontrolor Avex, pak to svědčí jen o tom,
že Avex vykonává svá práva kontroly provádění díla ve smyslu §2953 občanského zákoníku. Pan
Č. vykonával v den provedení kontroly na místě činnost pro stěžovatele druhý den, z čehož lze
sotva učinit závěr o tom, že byl přidělen jako pracovní síla společnosti Avex. Rovněž je nutno
zohlednit, že pro dotazované osoby na obdobných pozicích může být někdy problém právně
přesně a správně uchopit dotaz inspektora a na tento přesně odpovědět. Pan Č. uvedl, že pracuje
pro Avex, má ale dohodu o provedení práce se žalobcem, což lze interpretovat i tak, že práce
pro Avex znamená, že pan Č. vykonává činnosti, jejichž konečným příjemce je Avex, byť jeho
zaměstnavatelem je stěžovatel. Obdobné platí i o odpovědích S. H., který na pracovišti rovněž
pracoval jen druhý den.
[21] Žalovaný vytrhuje výpovědi D. M. a pana Petržeľa z kontextu a krajský soud
se vůči takovému postupu žalovaného neohradil. Pan M. potvrdil, že u stěžovatele pracuje
od 1. 1. 2017. Z protokolu již ale nevyplývá, že by od 1. 1. 2017 působil také u Avex. Závěr
žalovaného, že na daném pracovišti vykonává stále stejný druh práce a pod stejným vedením
(tj. jako v době, kdy stěžovatel „pronajímal zaměstnance“ jako agentura práce v souladu s tehdy
platným povolením), tak nemá oporu ve správním spise. Výpověď pana M. zpochybňuje
argumenty žalovaného směrem ke konstatování zastřeného agenturního zaměstnávání,
když pan M. k jinému dotazu žalovaného ohledně toho, kdo mu zadává práci, uvedl, že pan I. K.,
tedy mistr určený stěžovatelem, jakož i to, že na svém pracovišti pracuje s kolegou, který je
rovněž zaměstnancem stěžovatele. Pokud pak pan Peržeľ ve své výpovědi uvedl, že v důsledku
změny formy a obsahu spolupráce mezi stěžovatelem a Avex žádnou změnu nepocítili, myslel
tím pouze to, že jejich práce se co do povahy nezměnila.
[22] Pouhou spekulací je závěr žalovaného, že odchylky svědecké výpovědi pana M.
od vyjádření jiných osob při kontrole mohly být vyvolány ovlivněním výpovědi pana M.
stěžovatelem. Tento svědek byl řádně poučen o tom, že má vypovídat pravdivě
a nic nezamlčovat. Argumentace správních orgánů aprobovaná krajským soudem ignoruje
běžnou praxi podnikatelů, pokud se jedná o outsourcing. Neobstojí proto závěr žalovaného,
že spolupráce stěžovatele a Avex nemůže být charakterizována jako outsourcing.
[23] Závěr žalovaného, že úkoly zaměstnancům stěžovatele zadával přímo Avex,
je rovněž nesprávný. Z provedeného dokazování vyplývá opak. Pan Peržeľ, K., Č., V., S. i M.
se v průběhu kontroly, resp. správního řízení, shodně vyjádřili v tom smyslu, že práci
zaměstnancům stěžovatele zadávají nadřízení pracovníci stěžovatele. Pouze pan H., který však byl
v den kontroly v prostorách Avex druhý den, uvedl, že mu práci zadával mistr společnosti Avex.
Skutečnost, že pověřený pracovník zhotovitele (stěžovatele) se účastní porad s vedoucími
pracovníky Avex, neznamená, že objednatel řídí a zadává práci jednotlivým řadovým
zaměstnancům zhotovitele. Žalovaný nezjišťoval, co konkrétně bylo obsahem daných porad.
Stěžovatel upozornil na §2592 občanského zákoníku a konstatoval, že při poradě s pověřenými
zástupci zhotovitele může objednatel zadávat zhotoviteli pokyny/příkazy ohledně způsobu
provádění prací. Žalovaný se při svých úvahách dopustil nepřípustné generalizace skutkového
stavu. Školení BOZP provedl Avex na základě dohody se stěžovatelem, a vystupoval tak jako
subdodavatel stěžovatele. Není pravdou, že některé ze zjištěných osob se o stěžovateli rovněž
vyjádřily jako o agentuře práce. To uvedl pouze pan Č., který ani neuvedl, že by byl stěžovatel
agenturou práce, pouze, že je agenturou.
[24] Stěžovatel se nedopustil ani přestupku uvedeného v §140 odst. 1 písm. d) zákona
o zaměstnanosti. Jak totiž konstatovaly i správní orgány, oznamovací povinnost ve vztahu
k zaměstnancům M. V. a J. Č. splnil, byť opožděně. Ke splnění dané povinnosti tak došlo,
přičemž ji stěžovatel splnil sám od sebe. Žalovaný pominul, že jednání stěžovatele ve vztahu
k přestupku podle §140 odst. 1 písm. d) zákona o zaměstnanosti postrádá společenskou
nebezpečnost (škodlivost). Případné pochybení je pouze administrativního rázu a nemohlo mít
vliv na právem chráněný zájem. Prodlení s oznámením u pana Č. činilo pouze jeden den a u pana
V. jen 2 měsíce. Krajský soud stejně jako oblastní inspektorát nezohlednil specifika daného
případu a konkrétní okolnosti jednotlivých porušení, především pak skutečnost, že tvrzená
porušení právních předpisů nezasáhla žádným způsobem do práv jeho zaměstnanců ani třetích
osob.
[25] Výše pokuty byla i navzdory nepatrnému snížení žalovaným zcela nepřiměřená
okolnostem tvrzených přestupků. Krajský soud akceptoval protiprávní postup správních orgánů,
které při stanovení výše pokuty zohledňují tytéž faktory jako při posouzení naplnění materiální
stránky správního deliktu, což je v zásadě nepřípustné dvojí přičítání téže skutečnosti. Pokuta
nereflektuje majetkové poměry stěžovatele, a je tak pro něj likvidační, což by rozhodně nemělo
být cílem správního trestání. V této souvislosti stěžovatel poukázal na usnesení rozšířeného
senátu NSS ze de 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 - 133. Pokud by stěžovateli měla být uložena
pokuta, pak v podstatně nižší míře, maximálně do výše 200.000 Kč.
[26] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že v řízení bylo postupováno v souladu
se správním řádem a skutkový stav věci byl zjištěn tak, že o něm nejsou důvodné pochybnosti.
Stěžovatelem zmíněným rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ad 2/2017 - 92 byl zrušen
rozsudkem NSS ze dne 26. 10. 2021, č. j. 7 Ads 244/2019 - 37.
III. Posouzení kasační stížnosti
[27] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s.
zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
dle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom
vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[28] Kasační stížnost není důvodná.
[29] Podle §5 písm. g) zákona o zaměstnanosti ve znění účinném ke dni rozhodnutí
oblastního inspektorátu, je zastřeným zprostředkováním zaměstnání činnost právnické osoby
nebo fyzické osoby, spočívající v pronájmu pracovní síly jiné právnické osobě nebo fyzické
osobě, aniž by byly dodrženy podmínky pro zprostředkování zaměstnání podle §14 odst. 1
písm. b).
[30] Zprostředkováním zaměstnání podle §14 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti
se rozumí zaměstnávání fyzických osob za účelem výkonu jejich práce pro uživatele, kterým
je jiná právnická nebo fyzická osoba, která práci přiděluje a dohlíží na její provedení.
[31] Podle §14 odst. 3 písm. b) téhož zákona, zaměstnání zprostředkovávají za podmínek
stanovených tímto zákonem právnické nebo fyzické osoby, pokud mají povolení k příslušné
formě zprostředkování zaměstnání (dále jen „agentury práce“).
[32] Podle §140 odst. 1 písm. d) zákona o zaměstnanosti právnická osoba nebo podnikající fyzická
osoba se přestupku dopustí tím, že nesplní oznamovací povinnost podle tohoto zákona nebo nevede evidenci v tomto
zákoně stanovenou. Podle písm g) téhož ustanovení se právnická osoba nebo podnikající fyzická
osoba dopustí přestupku tím, že zastřeně zprostředkovává zaměstnání podle §5 písm. g).
[33] Podle §87 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, nastoupí-li do zaměstnání občan Evropské unie (…)
jsou zaměstnavatel (…) povinni o této skutečnosti písemně informovat příslušnou krajskou pobočku Úřadu práce,
a to nejpozději v den nástupu těchto osob k výkonu práce.
[34] Stěžovatel v kasační stížnosti v prvé řadě namítal, že krajský soud správně nevypořádal
námitku, že výrok I. bod 1) rozhodnutí oblastního inspektorátu neobsahuje označení času
spáchání vytýkaného přestupku. Krajský soud k této námitce uvedl, že oblastní inspektorát
vymezil, u kterých konkrétních osob (zaměstnanců) a ve kterém konkrétním období (vymezeném
dny výkonu práce na pracovišti) se žalobce dopustil přestupku dle §140 odst. 1 písm. g) zákona
o zaměstnanosti, a konstatoval, že se jedná o dostatečné časové vymezení spáchání uvedeného
přestupku. Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem krajského soudu plně ztotožňuje a námitce
stěžovatele proto nepřisvědčil.
[35] K argumentaci stěžovatele, v níž poukazuje na obsah uzavřených smluv s Avex, postačuje
uvést, že formální vymezení a obsah smluvních vztahů není pro posouzení věci rozhodující,
pokud se liší od faktického obsahu těchto vztahů (v posuzované věci se jedná především
o způsob výkonu pracovní činnosti zaměstnanců stěžovatele). Z obsahu správního spisu Nejvyšší
správní soud zjistil, že jednatel stěžovatele Juraj Peržeľ do protokolu dne 6. 4. 2018 vypověděl,
že hlavní činností stěžovatele je příprava a svařování palet a jiných výrobků. Dále jeho
zaměstnanci vykonávají svářečské práce, montážní práce a pomocné práce. Při agenturním
systému práci přiděloval a kontroloval Avex. Nyní se jedná o jiný systém spolupráce s Avex, práci
ale dělají zaměstnanci stejnou, svařují výrobky. Změnu zaměstnanci nepocítili. Mají touž náplň
práce. Zodpovědnost si hlídá stěžovatel, když pracuje na dílo. Když práce probíhala agenturním
způsobem, tak výstupy hlídali mistři Avex, teď má stěžovatel svoje mistry. Pouze výslednou
kontrolu kompletního výrobku před fakturací provádí Avex. Jednatel stěžovatele dále uvedl,
že spolupráce se společností Avex probíhala nejprve na smlouvu o dílo, následně stěžovatel získal
povolení jako agentura práce a poté, co mu bylo odebráno povolení jako agentuře, tak zase přešli
na smlouvu o dílo z důvodu nezaplacení poplatku 500.000 Kč. Od společnosti Avex
má stěžovatel pronajaté prostory, vozíky, svářečky. Zařízení, stroje a pracovní prostředky,
se kterými zaměstnanci stěžovatele vykonávají práci, patří společnosti Avex. Stěžovatel této
společnosti platí nájem, energii a vodu. Rovněž zpracovávaný materiál patří Avex. V době,
kdy stěžovatel podnikal jako agentura práce, byli zaměstnanci stěžovatele organizováni mistry
ze společnosti Avex, nyní, když spolupráce stěžovatele s Avex funguje na základě smlouvy o dílo,
má stěžovatel dva mistry, kteří na práci zaměstnanců stěžovatele dohlíží, organizují ji a vedou
evidenci pracovní doby. Za případné vady a škody zodpovídají pracovníci stěžovatele. Případné
škody jsou odstraňovány buď na náklady stěžovatele, nebo náklady zaměstnance. Pokud
zaměstnanec stěžovatele nemůže vykonávat práci, musí stěžovatel najít náhradu. Zaměstnancům
stěžovatele poskytuje osobní ochranné pracovní pomůcky stěžovatel. Činil tak i v době,
kdy byl agenturou práce. Školení zaměstnanců v oblasti BOZP na pracovišti provádí Avex.
[36] Z obsahu kontrolního protokolu ze dne 26. 4. 2018, č. j. 34414/9.72/17-29, Nejvyšší
správní soud dále zjistil, že zaměstnanci stěžovatele byli přítomni v obou halách, přičemž někteří
vykonávali práci společně se zaměstnanci jiných subjektů. Zaměstnanec stěžovatele J. Č.
mimo jiné uvedl, že pracuje pro Avex druhý den a má uzavřenu dohodou o provedení práce
se stěžovatelem jako agenturou. Dále zmínil, že obsluhuje svařovacího robota společně s kolegou
M. K. z Avexu, který jej zaučuje a kontroluje jej kontrolor z Avexu. Zaměstnanec S. H., který
pracoval u svařovacího robota společně s I. K. (zaměstnancem agentury práce Amikov s.r.o.),
uvedl, že pracuje pro stěžovatele od předchozího dne, podřízen je mistru Avexu, J. G., který mu
přiděluje úkoly a zadává pokyny k práci, při práci jej i kontroluje. Dále zmínil, že I. K. jej u robota
zaučuje, neví, pro koho I. K. pracuje, ale při práci je podřízen stejnému mistrovi, který jim také
zadává práci a úkoly. Veškeré zařízení i materiál patří firmě Avex.
[37] Z objednávek a dodacích listů Nejvyšší správní soud dále zjistil, že stěžovatel společnosti
Avex dodával např. rámy, základny, branky, bočnice, palety, příčky, nohy, jakly, vzpěry, podélníky
v množství stovek až tisíců kusů.
[38] Ke specifikům agenturního zaměstnávání se Nejvyšší správní soud vyjádřil
již např. v rozsudku ze dne 30. 6. 2015, č. j. 2 Ads 173/2014 - 28, v němž uvedl, že „základním
rozlišovacím znakem mezi pronájem pracovní síly a poskytnutím služby je komplexnost zajišťovaných činností.
V případě poskytování služby se jedná o činnost prováděnou poskytovatelem pod vlastním jménem a na vlastní
odpovědnost. Oproti tomu v případě pronájmu pracovní síly nemá pronajímatel pracovní síly (agentura práce)
odpovědnost za výsledek práce a své pronajaté zaměstnance při výkonu práce neřídí.“
[39] V rozsudku ze dne 20. 10. 2016, č. j. 2 Afs 177/2016 - 14, pak zdejší soud mimo jiné
konstatoval, že podstata institutu agenturního zaměstnávání podle §307a zákoníku práce
tkví v tom, že agentura práce přiděluje svého zaměstnance k výkonu práce k jinému
zaměstnavateli na základě ujednání v pracovní smlouvě nebo dohodě o pracovní činnosti,
kterým se agentura práce zaváže zajistit svému zaměstnanci dočasný výkon práce podle pracovní
smlouvy nebo dohody o pracovní činnosti u uživatele a zaměstnanec se zaváže tuto práci konat
podle pokynů uživatele a na základě dohody o dočasném přidělení zaměstnance agentury práce
uzavřené mezi agenturou práce a uživatelem. Po dobu přidělení je uživatel oprávněn přidělenému
zaměstnanci ukládat pracovní úkoly, řídit a kontrolovat jeho práci, dávat mu k tomu pokyny,
vytvářet příznivé pracovní podmínky a zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci. Jedná
se o specifický druh výkonu závislé práce, který se odlišuje od klasického pracovního poměru,
neboť do vztahu zaměstnance a zaměstnavatele vstupuje další subjekt. Po právní stránce
je pracovník zaměstnancem agentury práce, ale fakticky sjednanou práci vykonává u uživatele.
Je tedy zřejmé, že agentura práce nese veškerá právní a z toho plynoucí ekonomická rizika
zajištění práce pro zaměstnance. Pravidelný model agenturního zaměstnávání bude obvykle
nastaven tak, že agentura práce inkasuje v podobě provize za zprostředkování odměnu zejména
za administraci agenturních zaměstnanců a za riziko spojené s jejich pracovněprávními nároky.
Obvykle tedy agentura práce spolupracuje s jedním či více uživateli její pracovní síly a pomáhá
mu vykrývat v čase se měnící potřebu pracovní síly. V obecné rovině bude u agenturního
zaměstnávání platit, že pracovní smlouvu uzavřel zaměstnanec s agenturou práce.
Smyslem institutu agenturního zaměstnávání je umožnit uživatelům najímání pracovníků,
aniž by s nimi museli uzavírat pracovní smlouvy.
[40] Nejvyšší správní soud má na základě výše uvedených skutečností za to, že v posuzované
věci stěžovatel vystupoval materiálně jako agentura práce, neboť fakticky přiděloval
své zaměstnance k výkonu práce u Avex. K tomuto závěru Nejvyšší správní soud dospěl
po zhodnocení způsobu výkonu práce zaměstnanců stěžovatele, kteří pracovali ve směnném
provozu na zařízeních a strojích nikoli stěžovatele, ale společnosti Avex a zpracovávali materiál
ve vlastnictví této společnosti. Nejvyšší správní soud dále přihlédl ke skutečnosti, že na pracovišti
společnosti Avex stejným způsobem pracovali i zaměstnanci jiných společností a také společnosti
Avex, někteří zaměstnanci stěžovatele pracovali společně se zaměstnanci jiných společností
a byli podřízeni společnosti Avex, přičemž způsob výkonu práce zaměstnanců stěžovatele
byl stále stejný, jako v období, kdy stěžovatel působil jako pracovní agentura. Avex
zaměstnancům stěžovatele poskytoval rovněž školení BOZP.
[41] Stěžovatelem zmíněná skutečnost, že na práci zaměstnanců stěžovatele dohlíželi mistři
k tomu pověření stěžovatelem, kteří zároveň kontrolovali kvalitu výrobků, na výše uvedené
podstatě jednání stěžovatele (způsobu výkonu práce jeho zaměstnanců) nic nemění, neboť
se jednalo pouze o organizační opatření při vedení zaměstnanců stěžovatele, přičemž finální
kontrolu výrobků prováděl Avex. Výše zmínění zaměstnanci stěžovatele navíc vypověděli,
že jejich práci kontroluje Avex. Jednatelem stěžovatele popsaný způsob výkonu práce
jeho zaměstnanců se tak prakticky ve všech aspektech jeví jako přidělení těchto zaměstnanců
společnosti Avex, nikoli jako samostatné zhotovení díla stěžovatelem prostřednictvím jeho
zaměstnanců, neboť typickým rysem smlouvy o dílo je, že zhotovitel si obstará veškeré zdroje
k provedení díla (tj. nejen pracovníky), ale také materiál, stroje a veškeré potřebné vybavení.
Náklady na obstarání potřebných zdrojů jsou tedy rizikem zhotovitele. V posuzované věci
však stěžovatel toto riziko nenesl, a nebylo tudíž na jeho činnost po zohlednění veškerých
relevantních okolností v souhrnu nahlížet jako na plnění smlouvy o dílo. Nejvyšší správní soud
v této souvislosti konstatuje, že smluvně lze mezi zhotovitelem díla a objednatelem upravit
způsob obstarání díla, který se tak může lišit od běžného průběhu vytvoření díla, při kterém
zhotovitel obstará veškeré potřebné zdroje. Ustanovení občanského zákoníku tak např. v §2597
umožňuje objednateli předat zhotoviteli věc k provedení díla. V posuzované věci však ze souhrnu
zjištěných skutečností vyplývá, že podstata činnosti stěžovatele spočívala nikoli v plnění smlouvy
o dílo, ale v dlouhodobém a soustavném poskytování pracovníků společnosti Avex za účelem
výroby jednoduchých výrobků (dílčích polotovarů).
[42] Nejvyšší správní soud se s přihlédnutím k výše uvedenému ztotožňuje se závěrem
žalovaného, že smluvní vztah mezi stěžovatelem a Avex nelze považovat za tzv. outsourcing,
neboť jedním z předmětů podnikání Avex je zámečnictví, nástrojářství, obráběčství.
Zhotovování a dodávání zboží ze skupiny kovových palet, beden, kontejnerů a regálů, jejich dílů
a částí, včetně jejich svařování, tak je jednou ze základních činností společnosti Avex,
tudíž se nejednalo o podpůrné či vedlejší činnosti této společnosti, navíc když stejnou činnost
vykonávali rovněž zaměstnanci Avex, jakož i jiných subjektů nacházejících se na kontrolovaném
pracovišti. Závěr správních orgánů i krajského soudu, že se ze strany stěžovatele jednalo
o zastřené agenturní zaměstnání, tudíž obstojí.
[43] Stěžovatel sice označil za nesmyslný závěr oblastního inspektorátu aprobovaný
žalovaným a krajským soudem, že pokud je výsledkem činnosti polotovar, nemůže se jednat
o předmět díla dle smlouvy o dílo. Nejvyšší správní soud má ovšem stejně jako krajský soud
za to, že správní orgány dostatečně na základě několika souvisejících skutečností zdůvodnily,
proč se fakticky o provádění díla pro Avex nejednalo. Ve vztahu ke stěžovatelem produkovaným
výrobkům mj. poukázaly na skutečnost, že na zhotovené výrobky bezprostředně navazovaly další
činnosti, a výrobky tudíž ztrácely svoji jedinečnost další úpravou, stejný výrobek na stejném
pracovišti za stejných podmínek zhotovovalo více pracovníků více společností, včetně Avex,
a nebylo tak možné určit, který z pracovníků který výrobek zhotovil. Krajský soud se na základě
těchto skutečností ztotožnil se závěry správních orgánů, a nelze proto stěžovateli přisvědčit,
že se s touto námitkou vůbec věcně nevypořádal.
[44] K tvrzení stěžovatele, že se může jednat o provádění díla, i pokud více subjektů provádí
v rámci jednoho prostoru stejnou činnost, Nejvyšší správní soud uvádí, že obecně vzato
je možné, aby v rámci jediného prostoru více subjektů provádělo (zhotovovalo) odlišná díla,
např. k tomu určené velké dílně. V posuzované věci je však ze souhrnu výše uvedených okolností
(zejména dlouhodobost činnosti zaměstnanců stěžovatele, z nichž někteří pracovali společně
s jinými zaměstnanci, obstarávání veškerého potřebného materiálu společností Avex,
nikoli stěžovatelem, kontrola výrobků společností Avex a vlastnictví potřebných strojů a zařízení
společností Avex) zřejmé, že činnost zaměstnanců stěžovatele nepředstavovala vytváření díla
pro stěžovatele, ale výkon práce pro Avex.
[45] Oblastní inspektorát odůvodnil svůj závěr, že vzhledem k fungování zaměstnanců
stěžovatele na pracovišti Avex nelze rozlišit, kdo vyrobil konkrétní výrobek/produkt,
tím, že stejný výrobek zhotovovalo na stejném pracovišti a za stejných podmínek více pracovníků
více společností. Nejvyšší správní soud tento závěr oblastního inspektorátu považuje za logický.
K argumentaci stěžovatele, v níž oblastnímu inspektorátu vytýká, že neučinil kroky k tomu,
aby si jednoznačně ujasnil, jakým způsobem dochází k rozlišování výrobků vyrobených
zaměstnanci stěžovatele od jiných výrobků vyrobených jinými subjektů, jakým způsobem probíhá
jejich předávání a proces sepisování předávacích protokolů, zdejší soud uvádí, že v posuzované
věci nebylo nutné se těmito skutečnostmi dopodrobna zabývat, neboť i kdyby bylo možné určit,
který pracovník vyrobil pro konkrétního zhotovitele určitý výrobek, nic by to nezměnilo
na tom, že zjištěné skutečnosti ve svém souhrnu svědčí o tom, že povaha činnosti zaměstnanců
stěžovatele fakticky nepředstavovala vytváření díla pro stěžovatele. Stejně tomu je v případě
poukazu stěžovatele na to, že dle rámcové smlouvy poskytoval společnosti Avex záruku na jakost
produktu. Krajský soud se sice ke stěžovatelem zmíněné záruce výslovně nevyjádřil,
to však neznamená, že se tomuto argumentu stěžovatele nevěnoval, jak tvrdí stěžovatel v kasační
stížnosti, neboť krajský po zhodnocení způsobu výkonu práce zaměstnanců v bodu 47
napadeného rozsudku konstatoval, že z ničeho nevyplynulo, že žalobce mohl reálně odpovídat
za výstupy své činnosti. Z uvedeného tak je zřejmé, že krajský soud tvrzení stěžovatele o záruce
nepřisvědčil.
[46] Nejvyšší správní soud nepovažuje za opodstatněnou ani výtku stěžovatele, že při kontrole
dne 6. 2. 2018 si oblastní inspektorát vyžádal vysvětlení ohledně povahy jejich práce pouze
u zaměstnanců stěžovatele, kteří vykonávali pouze podpůrné činnosti, nikoli ale již u svářečů,
kteří jako kvalifikovaní odborníci prováděli rozhodující práce při výrobě výrobků pro Avex
podle příslušné smlouvy o dílo. Ze správního spisu totiž vyplývá, že oblastní inspektorát vyslechl
mimo jiné rovněž J. S., který vypověděl, že svařuje palety.
[47] Důvodná není ani námitka, že oblastní inspektorát rezignoval na potřebu zjistit veškeré
skutečnosti nezbytné pro posouzení povahy činností zaměstnanců stěžovatele pro Avex,
neboť oblastní inspektorát zjistil veškeré výše uvedené skutečnosti rozhodné pro posouzení věci,
z nichž posléze vycházel také žalovaný a krajský soud. Nelze proto stěžovateli přisvědčit,
že nezjistil skutkový stav v dostatečném rozsahu. Žalovaný a krajský soud proto nepochybili,
když z takto zjištěných skutečností při posouzení věci vycházeli. Oblastní inspektorát
se rovněž náležitě zabýval konkrétním postupem prací ze strany zaměstnanců stěžovatele
až do procesu předávání výrobků společnosti Avex.
[48] Stěžovatelem zmíněný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2019,
č. j. 29 Ad 2/2017 - 92, byl zrušen rozsudkem NSS ze dne 26. 10. 2021, č. j. 7 Ads 244/2019 - 37,
a nelze z něj proto vycházet. Krajský soud se v tomto rozsudku sice zabýval agenturním
zaměstnáváním, nevyslovil však žádné obecně platné závěry, nýbrž zrušil rozhodnutí žalovaného
pro nepřezkoumatelnost.
[49] Stěžovateli lze přisvědčit potud, že dřívější poskytování zaměstnanců z titulu agenturního
zaměstnávání společnosti Avex, účast jím pověřeného pracovníka na poradách s vedoucími
pracovníky Avex a provedení školení BOZP společností Avex samy o sobě neznamenají,
že i nynější spolupráce stěžovatele a Avex má charakter agenturního zaměstnávání. V posuzované
věci však další zjištěné skutečnosti tvoří ucelený řetězec svědčící o tom, že se jednalo o zastřené
agenturní zaměstnávání a dřívější agenturní zaměstnávání představuje jednu z těchto skutečností.
Jak již bylo vyloženo, žalovaný i krajský soud se okolnostmi činnosti zaměstnanců stěžovatele
zabývali, přičemž v souvislostech zohlednili zjištěné skutečnosti a vypořádali se s argumentací
stěžovatele. Nelze proto stěžovateli přisvědčit, že ignorovali jeho tvrzení a že rozhodnutí
žalovaného trpí nepřezkoumatelností.
[50] Krajský soud se rovněž detailně zabýval námitkami stěžovatele vztahujícími
se k výpovědím jednotlivých zaměstnanců. K tomu mimo jiné konstatoval, že nelze přisvědčit
stěžovatelově argumentaci ohledně zjednodušených odpovědí či tomu, že dotazované osoby
nemusely problém správně po právní stránce uchopit, a není pravdou, že by žalovaný vycházel
pouze ze sdělení dvou osob (J. Č. a S. H.), když správní orgány naopak zhodnotily všechny
zjištěné skutečnosti a sdělení všech osob. Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem krajského
ztotožňuje a nepovažuje proto za nutné se touto argumentací znovu podrobně zabývat, neboť
nevyvrací výše již zmíněný závěr, že v posuzované věci se nejednalo o zhotovování díla
zaměstnanci stěžovatele, ale o zastřené agenturní zaměstnávání, resp. přidělení zaměstnanců
stěžovatele společnosti Avex. Sám jednatel stěžovatele ostatně popsal, že činnost jeho
zaměstnanců byla stejná, jako když vystupoval v postavení agentury práce. Odlišnost v tom,
že oproti dřívější činnosti na jeho zaměstnance dohlíželi dva mistři a smluvní vztah se společností
Avex byl formálně jiný, na podstatě věci nic nemění.
[51] Přestupku uvedeného v §140 odst. 1 písm. d) zákona o zaměstnanosti se stěžovatel
dopustil, neboť nesplnil svou povinnost podle §87 odst. 1 téhož zákona informovat o nástupu
zaměstnanců příslušnou pobočku úřadu práce nejpozději v den jejich nástupu do práce
(z rozhodnutí žalovaného vyplývá, že M. V. nastoupil k výkonu práce dne 1. 2. 2017, stěžovatel
o tom informoval příslušnou pobočku úřadu práce dne 12. 4. 2017, J. Č. nastoupil k výkonu
práce dne 5. 2. 2018, stěžovatel příslušnou pobočku úřadu práce informoval dne 6. 2. 2018).
Stěžovatelem zmíněná skutečnost, že oznamovací povinnost splnil sám od sebe později, nic
nemění na tom, že se stěžovatel dopustil výše uvedeného přestupku, neboť skutková podstata
uvedeného přestupku spočívá v nesplnění oznamovací povinnosti nejpozději v den nástupu
zaměstnance do práce.
[52] Stěžovatel uváděl, že žalovaný ve vztahu k přestupku podle §140 odst. 1 písm. d) zákona
o zaměstnanosti pominul, že jednání stěžovatele postrádá společenskou nebezpečnost
(škodlivost). Nejvyšší správní soud tomu nepřisvědčil, neboť žalovaný ohledně povahy
a závažnosti přestupku, významu zákonem chráněného zájmu, způsobu spáchání přestupku
a jeho následků odkázal na závěry oblastního inspektorátu. Ten k chráněnému zájmu
porušenému tímto přestupkem vysvětlil, že je sice ve srovnání s jinými přestupky dle zákona
o zaměstnanosti méně závažný, ovšem zanedbání či opomenutí informační povinnosti dle zákona
o zaměstnanosti má za následek snižování účinnosti a funkčnosti opatření, která ve svém souhrnu
poskytují ochranu jak zaměstnancům, tak i zaměstnavatelům před asociálními, nekalými
a predátorskými praktikami na trhu práce.
[53] Žalovaný nepochybil, pokud se s uvedenými závěry oblastního inspektorátu ztotožnil
a doplnil, že informační povinnost je důležitým nástrojem směřujícím k monitorování
zaměstnávání zahraničních zaměstnanců na trhu práce a k získávání informací o zaměstnávání
zahraničních zaměstnanců k případné možnosti ovlivnění trhu práce v příslušném regionu.
Nejvyšší správní soud uvedené závěry správních orgánů považuje za správné a výstižné.
Nepřisvědčil proto stěžovateli, že se jednalo o pochybení čistě administrativního rázu, které
nemohlo mít vliv na právem chráněný zájem.
[54] Stěžovatel také poukazoval na to, že prodlení s oznámením u pana Č. činilo pouze jeden
den a u pana V. jen 2 měsíce. To však nevyvrací, že se stěžovatel předmětného přestupku
dopustil, nicméně je to možné hodnotit jako polehčující okolnost. Oblastní inspektorát tak učinil,
když zohlednil relativně krátkou dobu prodlení stěžovatele při splnění povinnosti dle §87 odst. 1
zákona o zaměstnanosti ve prospěch stěžovatele.
[55] Krajský soud se sice výslovně nevyjádřil ke tvrzení stěžovatele, že tvrzená porušení
právních předpisů nezasáhla žádným způsobem do práv jeho zaměstnanců ani třetích osob,
ani to však nemá vliv na zákonnost kasační stížností napadeného rozsudku. Soudy nemají
povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat
se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014,
č. j. 7 As 126/2013 - 19). Podstatné je, aby se soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi
stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání
některých dílčích a souvisejících námitek (rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2014,
č. j. 7 Afs 85/2013 - 33). Nejvyšší správní soud dále již v rozsudku ze dne 23. 11. 2017,
č. j. 1 As 299/2016 - 59, vyslovil, že „rozsah reakce soudu na konkrétní námitky by měl být co do šíře
odůvodnění přiměřený. Soudy proto nemusejí odpovědět na každou jednotlivou dílčí argumentaci, zpravidla
postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 13).“ Ústavní soud v bodě 68 nálezu ze dne
12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, pak výstižně uvádí, že „[n]ení porušením práva na spravedlivý
proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených
námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak,
že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ Z odůvodnění kasační stížností
napadeného rozsudku je přitom patrné, že krajský soud se okolnostmi spáchání jednotlivých
přestupků podrobně zabýval, vypořádal se s námitkami stěžovatele a dospěl k závěru,
že se žalobce dopustil přestupků uvedených v §140 odst. 1 písm. d) a g) zákona o zaměstnanosti.
Nejvyšší správní soud proto neshledal opodstatněnou výtku stěžovatele, že krajský soud
nezohlednil specifika daného případu a konkrétní okolnosti jednotlivých porušení.
[56] Stěžovatelem také namítl porušení zásady zákazu dvojího přičítání. K tomu však nedošlo,
neboť oblastní inspektorát při stanovení druhu a výměry správního trestu přihlédl k významu
chráněných zájmů, které byly přestupky stěžovatele porušeny, následkům porušení těchto zájmů
a zohlednil také dobu, po kterou trvalo protiprávní jednání, tedy ke skutečnostem, které nejsou
znaky skutkové podstaty předmětných přestupků. Žalovaný se následně ve svých úvahách o výši
pokuty s hodnocením oblastního inspektorátu ztotožnil a odkázal na ně. Krajský soud
tudíž nepochybil, když konstatoval, že k porušení zákazu dvojího přičítání nedošlo.
[57] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani závěrečné námitce stěžovatele týkající
se nepřiměřené a likvidační výše pokuty. Zdejší soud má stejně jako krajský soud za to, že správní
orgány při stanovení výše pokuty náležitě zohlednily relevantní skutečnosti, tj. maximální výši
pokuty (až do výše 10.000.000 Kč), výsledek hospodaření, čistý obrat, postavení a význam
stěžovatele, jeho majetkové poměry a povahu jeho činnosti. Ve shodě s krajským soudem dále
zdejší soud konstatuje, že proti těmto úvahám stěžovatel ničeho konkrétního nenamítal,
ani nekonkretizoval důvody, pro které považuje pokutu za likvidační. Za přiléhavý považuje
Nejvyšší správní soud také poukaz krajského soudu na rozsudek NSS ze dne 31. 1. 2017,
č. j. 4 Ads 244/2016 - 36, dle kterého pokuta musí být citelným zásahem do majetkové sféry
pachatele, který odpovídá intenzitě skutkových okolností, s jakou došlo k porušení právem
chráněných hodnot a zájmů v konkrétním případě, a navazující závěr krajského soudu,
že při úvahách o výši sankce a hodnocení možného likvidačního charakteru sankce není možné
izolované hodnotit např. pouze zisk nebo ztrátu, nýbrž je třeba vzít do úvahy i další skutečnosti
(obrat, obchodní aktivitu apod.), které pomáhají vytvořit si bližší představu o ekonomické síle
trestaného subjektu.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[58] Uplatněné důvody kasační stížnosti tak nebyly zjištěny a Nejvyšší správní soud
proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[59] Současně v souladu s §120 a §60 odst. 1 věty první s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel v něm neměl úspěch
a žalovanému v něm žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. března 2022
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu