ECLI:CZ:NSS:2022:6.AS.65.2021:30
sp. zn. 6 As 65/2021 – 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudce Tomáše
Langáška a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: Ing. A. B., zastoupeného
Mgr. Václavem Knotkem, advokátem, sídlem Babická 2, Praha 11, proti žalovanému: Nejvyšší
státní zastupitelství, sídlem Jezuitská 4, Brno, týkající se žaloby na ochranu před nezákonným
zásahem, eventuálně na ochranu před nečinností žalovaného, o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2021, č. j. 30 A 171/2020 - 43,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2021, č. j. 30 A 171/2020 - 43,
se r uší .
II. Žaloba podaná u Krajského soudu v Brně dne 3. 11. 2020 se od m ít á .
III. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Dne 3. 11. 2020 podal žalobce ke Krajskému soudu v Brně žalobu proti nezákonnému
zásahu, který spatřoval v odepření možnosti nahlédnout do spisů Nejvyššího státního
zastupitelství vedených ve vztahu k podnětům k podání správní žaloby proti rozhodnutí
Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 26. 9. 2019, č. j. 117665/2019/KUSK.
[2] Krajský soud usnesením ze dne 13. 11. 2020 žalobce vyzval k úpravě žaloby,
neboť dospěl k předběžnému závěru, že žaloba na ochranu před nezákonným zásahem není
v daném případě přípustná, připadala by však v úvahu žaloba na ochranu proti nečinnosti.
Usnesení obsahovalo poučení o náležitostech a podmínkách nečinnostní žaloby, zejména že musí
žalobce podle §79 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“) doložit,
že bezvýsledně vyčerpal prostředky, které příslušný procesní předpis stanoví k ochraně
před nečinností.
[3] Podáním ze dne 16. 12. 2020 změnil žalobce svůj návrh tak, že se eventuálně domáhá
ochrany před nečinností. K němu přiložil, jako doklad o splnění podmínky dle §79 odst. 1 s. ř. s.,
žádost ze dne 30. 11. 2020 adresovanou Ministerstvu spravedlnosti, o uplatnění opatření
proti nečinnosti žalovaného podle §80 odst. 3 věta druhá zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.
Uvedl, že ani tento prostředek k nápravě nevedl.
[4] Ve vztahu k primárnímu petitu směřujícímu k ochraně před nezákonným zásahem krajský
soud shledal žalobu podle §85 s. ř. s. nepřípustnou, neboť ochrany nebo nápravy bylo možné
se domáhat jinými prostředky. Za takový prostředek lze považovat i žalobu jiného typu a v tomto
případě bylo dle krajského soudu možné domáhat se ochrany žalobou na ochranu
před nečinností správního orgánu ve smyslu §79 a násl. s. ř. s. Žalovaný totiž o žalobcově žádosti
o nahlížení do spisu nerozhodl, jak vyžaduje §38 odst. 5 správního řádu.
[5] Ve vztahu k eventuálnímu petitu směřujícímu k ochraně před nečinností krajský soud
shledal nedostatek podmínky dle §79 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce bezvýsledně nevyčerpal
prostředky, které příslušný procesní předpis stanoví k jeho ochraně před nečinností. Podanou
stížnost podle §175 správního řádu za takový prostředek považovat nelze, neboť je adresována
samotnému žalovanému a správní řád upravuje pro tento účel prostředek jiný, a to žádost
nadřízenému orgánu podle §80 správního řádu. Takovou žádost podal žalobce až v průběhu
řízení před soudem v reakci na vyrozumění soudu o možnosti upravit žalobu. S odkazem
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 5 As 9/2015-59,
č. 3409/2016 Sb. NSS, však krajský soud vyhodnotil, že ke splnění uvedené podmínky
až v průběhu soudního řízení soud nepřihlíží.
[6] Krajský soud proto žalobu odmítl jako nepřípustnou podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
ve spojení s §79 odst. 1 s. ř. s.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[7] Proti usnesení krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[8] V kasační stížnosti stěžovatel v prvé řadě namítal, že krajský soud nedostatečně odůvodnil
závěr, že se stěžovatel nemohl bránit žalobou proti zásahu správního orgánu.
[9] Dále stěžovatel namítá, že pokud by akceptoval závěr krajského soudu, že postup
žalovaného měl povahu nečinnosti, není správný a odůvodněný závěr o nesplnění podmínky
bezvýsledného vyčerpání prostředků, které procesní předpis stanovuje k ochraně před nečinností.
[10] Stěžovatel z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud usnesení krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[11] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznil, že postup Nejvyššího státního
zastupitelství při výkonu působnosti podle §66 odst. 2 s. ř. s., který stěžovatel napadl správní
žalobou, nepodléhá přezkumu ve správním soudnictví, neboť tvrzený zásah či nečinnost nejsou
přičitatelné správnímu orgánu. K tomu žalovaný odkázal např. na rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 4. 2019, č. j. 7 As 415/2018 - 47, a ze dne 27. 10. 2005, č. j. 6 As 58/2004 - 45.
[12] S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2011,
č. j. 2 As 93/2011 - 79, žalovaný uvedl, že může být povinným subjektem podle zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Nemá-li však státní zastupitelství
postavení povinného subjektu podle zákona o svobodném přístupu k informacím, nejedná
se o činnost správního orgánu, jejíž přezkum spadá do pravomoci soudů ve správním soudnictví.
[13] Stěžovatel se však nedomáhá ochrany v souvislosti s postupem státního zastupitelství
v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím. Nahlížení do spisu nepatří mezi způsoby
poskytnutí informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím.
[14] Dále žalovaný doplnil, že spis státního zastupitelství o účasti v soudním řízení nemá
charakter spisové dokumentace administrativněprávní, do níž by bylo možné nahlížet dle §38
správního řádu. Spisové materiály obsahují pouze interní podklady pro případnou žalobu
nejvyššího státního zástupce podle §66 odst. 2 s. ř. s. a jsou pouze pracovní pomůckou.
[15] V replice stěžovatel zdůraznil, že judikatura Nejvyššího správního soudu výslovně
potvrzuje, že alespoň část výkonu působnosti žalovaného má povahu veřejné správy.
[16] Stěžovatel potvrdil, že se nedomáhal informací podle zákona o svobodném přístupu
k informacím, nicméně rozhodování žalovaného o žádosti o nahlédnutí do spisu dle stěžovatele
svou povahou odpovídá výkonu veřejné správy. Žalovaný totiž rozhodoval jako orgán moci
výkonné o právech a povinnostech stěžovatele v oblasti, která nemá nic společného s jeho
specifickou rolí v trestním řízení. Postupem žalovaného bylo dotčeno veřejné subjektivní právo
stěžovatele na nahlédnutí do spisu, jehož obsah se ho bezprostředně týká.
[17] Na tom dle stěžovatele nic nemění skutečnost, že uplatnění oprávnění nejvyššího státního
zástupce podat žalobu dle §66 odst. 2 s. ř. s. ve správním soudnictví přezkoumatelné není.
To však dle stěžovatele neznamená, že dílčí postupy žalovaného související s působností dle §66
odst. 2 s. ř. s. nemohou být výkonem veřejné správy.
[18] Ani garance nezávislosti žalovaného neznamená, že by žalovaný mohl postupovat
svévolně.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[19] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že má požadované náležitosti, byla podána včas
a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[20] Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů, přičemž přihlédl též
k okolnostem, jimiž je povinen se zabývat z moci úřední i nad rámec důvodů kasační stížnosti
(§109 odst. 4 s. ř. s.).
[21] Stěžovatel ve své kasační stížnosti správně podřadil důvod jejího podání, neboť jestliže
napadá rozhodnutí o odmítnutí žaloby, přichází v úvahu pouze kasační důvod podle §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí žaloby, protože
z povahy věci nelze namítat žádné jiné důvody [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007,
sp. zn. III. ÚS 93/06, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2006,
č. j. 2 As 45/2005 - 65]. U kasačního důvodu dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Nejvyšší správní
soud přezkoumává, zda krajský soud postupoval v souladu se zákonem, když odmítl žalobu
meritorně projednat.
[22] Krajský soud žalobu odmítl jako nepřípustnou podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení
s §79 odst. 1 s. ř. s., neboť shledal, že nebyla splněna podmínka předchozího bezvýsledného
vyčerpání procesních prostředků ochrany před nečinností.
[23] Nejvyšší správní soud se však nejprve zabýval otázkou podmínek řízení, včetně
pravomoci soudů ve správním soudnictví.
[24] Správní soudnictví se vyznačuje obsahovým vztahem k veřejné správě. Kontrola
vykonávaná správními soudy se tedy pohybuje jen v hranicích veřejné správy a napadnutelnými
jsou pouze takové akty (či nečinnost), které jsou výkonem působnosti v oblasti veřejné správy.
Podle soudního řádu správního je správním orgánem orgán moci výkonné, orgán územního
samosprávného celku, jakož i fyzická nebo právnická osoba nebo jiný orgán, pokud jim bylo svěřeno rozhodování
o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy (§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.).
Vzhledem k tomu, že jde o definici vztahující se k žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, je
v tomto ustanovení legální definice zúžena pouze na rozhodování ve veřejné správě. Vymezení
správního orgánu dle §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. má však ve správním soudnictví obecnější
využití a uplatňuje se i tam, kde jde o výkon jiné pravomoci než pravomoci vydat rozhodnutí
(srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 2 Aps 2/2004 - 69,
ze dne 18. 5. 2005, č. j. 2 Aps 1/2004 - 55, ze dne 5. 6. 2008, č. j. 9 Aps 3/2008 - 125, ze dne
12. 3. 2009, č. j. 6 Aps 2/2007 - 134). Žalovatelný ve správním soudnictví je tedy bez ohledu
na žalobní typ správní orgán ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., resp. žalobu ve správním
soudnictví lze podat pouze za předpokladu, že napaden je akt nebo nečinnost správního orgánu.
[25] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2008, č. j. 4 Ans 9/2007 - 197,
zdůrazňuje tři prvky vyplývající z uvedené zákonné definice správního orgánu: „Za prvé, jedná
se o orgán moci výkonné či jiný z typu orgánů v definici uvedených. Za druhé, tento orgán rozhoduje o právech
a povinnostech fyzických a právnických osob. Za třetí, toto rozhodování se děje v oblasti veřejné správy.“
[26] Pro možnost přezkumu činnosti správního orgánu musí vedle těchto tří znaků
dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2010, č. j. 2 As 52/2010 - 59, přistoupit
ještě znak čtvrtý, výslovně uvedený v §2 s. ř. s., tedy v daném případě musí být činností
správního orgánu dotčena veřejná subjektivní práva jednotlivce.
[27] Pro možnost přezkoumání aktu správního orgánu či poskytnutí ochrany proti nečinnosti
správního orgánu soudem ve správním soudnictví je nezbytné, aby napadený akt či nečinnost
naplnily kumulativně všechny čtyři výše uvedené znaky.
[28] Podle čl. 80 odst. 1 Ústavy ČR státní zastupitelství zastupuje veřejnou žalobu v trestním řízení;
vykonává i další úkoly, stanoví-li tak zákon.
[29] Na ústavní úpravu navazuje §1 odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství,
podle nějž je zřízeno státní zastupitelství jako soustava úřadů státu, určených k zastupování státu při ochraně
veřejného zájmu ve věcech svěřených zákonem do působnosti státního zastupitelství.
[30] Působnost státních zastupitelství pak vymezují §4 a §5 zákona o státním zastupitelství.
Podle §4 zákona o státním zastupitelství, (1) Státní zastupitelství v rozsahu, za podmínek a způsobem
stanoveným zákonem a) je orgánem veřejné žaloby v trestním řízení a plní další úkoly vyplývající z trestního řádu,
nestanoví-li jinak nařízení o zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce, b) vykonává dozor nad dodržováním
právních předpisů v místech, kde se vykonává vazba, trest odnětí svobody, ochranné léčení, zabezpečovací detence,
ochranná nebo ústavní výchova, a v jiných místech, kde je podle zákonného oprávnění omezována osobní svoboda,
c) působí v jiném než trestním řízení, d) vykonává další úkoly, stanoví-li tak zvláštní zákon. (2) Státní
zastupitelství se v souladu se svou zákonem stanovenou působností podílí na prevenci kriminality a poskytování
pomoci obětem trestných činů. Podle §5 zákona o státním zastupitelství (1) Státní zastupitelství je
oprávněno podat návrh na zahájení občanského soudního řízení anebo vstoupit do již zahájeného občanského
soudního řízení jen v případech, které stanoví zákon. (2) Procesní postavení, oprávnění a povinnosti státního
zastupitelství, které podalo návrh na zahájení řízení nebo vstoupilo do řízení, stanoví občanský soudní řád
nebo zákon o zvláštních řízeních soudních.
[31] Podle §66 odst. 2 s. ř. s. žalobu je oprávněn podat nejvyšší státní zástupce, jestliže k jejímu podání
shledá závažný veřejný zájem.
[32] Judikatura Nejvyššího správního soudu potvrzuje, že orgány státního zastupitelství
obvykle nevykonávají působnost v oblasti veřejné správy (srov. např. rozsudek ze dne
18. 5. 2005, č. j. 2 Aps 1/2004 - 55, ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Ans 6/2008 - 48, ze dne 10. 9. 2009,
č. j. 9 As 9/2009 - 43, ze dne 4. 10. 2011, č. j. 8 Ans 2/2009 - 38, ze dne 6. 12. 2012,
č. j. 1 As 165/2012 - 29, či ze dne 30. 8. 2018, č. j. 6 As 183/2017 - 25, ze dne 4. 4. 2019,
č. j. 7 As 415/2018 - 47), a tedy obvykle nemohou ani být správním orgánem pro účely žaloby
ve správním soudnictví.
[33] Z hlediska dělby státní moci spadá státní zastupitelství do moci výkonné, což se odráží
v jeho postavení a působnosti vymezené zákonem o státním zastupitelství. Státní zastupitelství je
zřízeno jako soustava státních orgánů zařazených do moci výkonné. Ústavně předvídaným
účelem zřízení státního zastupitelství jsou úkoly v rámci trestního řízení, s ohledem na praktické
(společenské, ekonomické či právní) však zákonodárce státnímu zastupitelství svěřuje i plnění
dalších úkolů (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 946/16,
nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2011, č. j. 2 As 93/2011 - 79).
[34] Z ústavního zakotvení státního zastupitelství vyplývá, že státní zastupitelství není
správním úřadem (čl. 79 Ústavy ČR), a tedy není zřízeno primárně za účelem výkonu státní
správy, nýbrž je orgánem moci výkonné se specifickou působností (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 23. 3. 2004, I. ÚS 573/02, N 41/32 SbNU 397, a zejména nález ze dne 28. 6. 2011,
Pl. ÚS 17/10, č. 232/2011 Sb.).
[35] Orgány státního zastupitelství budou naplňovat pojem správního orgánu ve smyslu
soudního řádu správního pouze výjimečně, ve specifických situacích. Jako příklad takové
výjimečné specifické situace, kdy státní zastupitelství vykonává působnost v oblasti veřejné
správy, je judikaturou uváděn režim zákona o svobodném přístupu k informacím (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2011, č. j. 2 As 93/2011 - 79). V nyní projednávaném
případě však není sporu o tom, že stěžovatel nepožádal o informace podle zákona o svobodném
přístupu k informacím, a tedy jednoznačně nejde o výkon působnosti dle zákona o svobodném
přístupu k informacím.
[36] V rozsudku ze dne 4. 4. 2019, č. j. 7 As 415/2018 - 47, Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že využití oprávnění státního zastupitelství vstoupit do insolvenčního řízení dle §5
odst. 1 zákona o státním zastupitelství a související postup (zde konkrétně zveřejnění podání
krajského státního zastupitelství v insolvenčním rejstříku), není výkonem působnosti v oblasti
veřejné správy, a tedy tento postup nepodléhá přezkumu ve správním soudnictví.
[37] Obdobně je třeba nahlížet i na oprávnění nejvyššího státního zástupce zahájit podáním
žaloby proti rozhodnutí správního orgánu dle §66 odst. 2 s. ř. s. řízení před soudem ve správním
soudnictví, shledá-li k tomu nejvyšší státní zástupce závažný veřejný zájem. Toto oprávnění je
projevem kontrolních funkcí státního zastupitelství vůči veřejné správě, nikoli výkonem veřejné
správy. Podstatným hlediskem pro výkon tohoto oprávnění je ochrana veřejného zájmu,
a tedy ochrana objektivního práva.
[38] Oprávnění nejvyššího státního zástupce podat žalobu ve veřejném zájmu dle §66 odst. 2
s. ř. s. je tedy zvláštním dohledovým oprávněním vůči veřejné správě, které doplňuje individuálně
pojímanou žalobní legitimaci. Bez zvláštní legitimace k ochraně veřejného zájmu podle §66
s. ř. s. by například nemohlo být soudně přezkoumáno nezákonné rozhodnutí, kterým je dotčen
jen ten, komu nezákonný stav vyhovuje (srov. Kühn, Z., Koucourek, T. a kol. Soudní řád
správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 532). Obdobně na účel zvláštní žalobní
legitimace nejvyššího státního zástupce nahlíží i Ústavní soud ČR (nález ze dne 30. 5. 2018,
sp. zn. I. ÚS 946/16). Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu charakterizuje oprávnění
nejvyššího státního zástupce dle §66 odst. 2 s. ř. s. jako „procesní vstupenku“ do řízení o žalobě
za situace, kdy jiné osoby nechtějí, nemohou nebo už nemohou takové řízení vyvolat (usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2015, č. j. 2 As 103/2015 - 128).
[39] Nadto je třeba zdůraznit, že realizací oprávnění dle §66 odst. 2 s. ř. s. Nejvyšší státní
zástupce ani nezasahuje do žádného (hmotného) veřejného subjektivního práva osob. Nejvyšší
státní zástupce na základě oprávnění dle §66 odst. 2 s. ř. s. pouze iniciuje řízení před správním
soudem a teprve případné následné soudní rozhodnutí může zasáhnout do veřejných
subjektivních práv fyzických či právnických osob (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 8. 2015, č. j. 2 As 103/2015 - 171). Pro existenci pravomoci soudů
ve správním soudnictví tedy není naplněn ani předpoklad dle §2 s. ř. s.
[40] Ostatně i stěžovatel sám výslovně připouští, že realizace oprávnění nejvyššího státního
zástupce podat žalobu dle §66 odst. 2 s. ř. s. ve správním soudnictví přezkoumatelná není.
Stěžovatel nicméně namítá, že dílčí postupy související s realizací oprávnění dle §66 odst. 2 s. ř. s.
výkonem veřejné správy být mohou. Na tuto argumentaci však Nejvyšší správní soud
nepřistoupil. Jestliže výkonem působnosti v oblasti veřejné správy není samotné podání žaloby
ve veřejném zájmu dle §66 odst. 2 s. ř. s., pak ani shromažďování a vedení podkladového
materiálu sloužícího k rozhodnutí nejvyššího státního zástupce o tom, zda oprávnění využije
či nikoli, nemůže být výkonem působnosti v oblasti veřejné správy. Posouzení právního režimu
úkonu či postupu bezprostředně souvisejícího s realizací oprávnění podat žalobu ve veřejném
zájmu dle §66 odst. 2 s. ř. s. se musí řídit stejnými hledisky jako posouzení právního režimu
samotného podání žaloby dle §66 odst. 2 s. ř. s. Tento výklad potvrzuje i výše uvedený rozsudek
Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 415/2018 - 47, v němž šlo o postup státního zastupitelství
v souvislosti se vstupem státního zastupitelství do insolvenčního řízení.
[41] Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že shromažďování „spisového materiálu“
za účelem posouzení, zda bude nejvyšším státním zástupcem proti rozhodnutí správního orgánu
podána žaloba ve veřejném zájmu dle §66 odst. 2 s. ř. s., a odepření nahlížení do tohoto
materiálu nejvyšším státním zastupitelstvím, v němž stěžovatel spatřuje nezákonný zásah a který
krajský soud posoudil jako případnou nečinnost, sice byl proveden orgánem moci výkonné (čl. 80
Ústavy ČR), nejde však o výkon působnosti v oblasti veřejné správy a není naplněn
ani předpoklad zásahu do veřejného subjektivního práva jednotlivce.
[42] Pro úplnost Nejvyšší správní soud doplňuje, že se nezabýval otázkou, zda stěžovatel
správně označil žalovaného („Nejvyšší státní zastupitelství“), neboť na závěru, že při realizaci
oprávnění dle §66 odst. 2 s. ř. s. a úkonech či postupech s tímto oprávněním bezprostředně
souvisejícími, nejde o výkon veřejné správy, ani není zasaženo žádné veřejné subjektivní právo
jednotlivce, by nic nezměnilo, pokud by jako žalovaný byl označen nejvyšší státní zástupce.
IV. Závěr a náklady řízení
[43] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žaloba nemohla být
věcně projednána, a to pro nedostatek podmínky řízení spočívající v nedostatku pravomoci
soudů ve správním soudnictví [§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Důvodem odmítnutí žaloby krajským
soudem však byla její nepřípustnost [§46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] plynoucí podle krajského soudu
z nenaplnění podmínky subsidiarity žaloby dle §85, resp. §79 odst. 1 věta první s. ř. s.
[44] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal zcela odlišný důvod pro odmítnutí
žaloby než krajský soud, usnesení krajského soudu výrokem I tohoto rozsudku zrušil (§110
odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s.). Protože však již v řízení před krajským soudem byly
dány důvody pro odmítnutí žaloby podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., výrokem II takto sám
rozhodl (§110 odst. 1 věta první za středníkem s. ř. s.).
[45] V případě, že Nejvyšší správní soud zruší rozhodnutí krajského soudu a současně
rozhodne o odmítnutí žaloby, je povinen rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti
také o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu (§110 odst. 3
věta druhá s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační stížnosti tvoří v takovém
případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodne o jejich náhradě jediným výrokem
vycházejícím z §60 s. ř. s. (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2008,
č. j. 1 As 61/2008 - 98). Proto soud výrokem III o náhradě nákladů soudního řízení rozhodl,
a to dle §60 odst. 3 s. ř. s. (ve spojení s §120 s. ř. s.), podle kterého nemá žádný z účastníků
právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta. Zaplacený soudní poplatek za žalobu
ani za kasační stížnost Nejvyšší správní soud v takovém případě nevrací (usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2021, č. j. 4 Azs 187/2020 - 49,
č. 4263/2021 Sb. NSS).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. června 2022
JUDr. Filip Dienstbier, Ph.D.
předseda senátu