ECLI:CZ:NSS:2022:7.AS.217.2021:43
sp. zn. 7 As 217/2021 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: PDH corporation
s. r. o., se sídlem Valdecká 1247/29, Hořovice, zastoupena Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem
se sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje,
se sídlem Zborovská 11, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 25. 6. 2021, č. j. 55 A 13/2020 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 1. 2020, č. j. 009545/2020/KUSK, bylo zamítnuto
odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Hořovice (dále též „správní orgán I. stupně“)
ze dne 12. 11. 2019, č. j. MUHO/24647/2019 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž bylo
na žádost společnosti Cymedica Engineering, s.r.o., IČO 29413206 (dále též „žadatelka“)
rozhodnuto o dělení pozemků p. č. XA a p. č. XB v katastrálním území H. (stejně jako všechny
další pozemky uvedené v tomto rozsudku - pozn. soudu).
II.
[2] Žalobkyně (která je vlastníkem pozemků p. č. XC a p. č. XD) napadla rozhodnutí
žalovaného správní žalobou. Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Praze žalobu zamítl.
Ztotožnil se s právním posouzením provedeným správními orgány. I podle jeho názoru byly
splněny zákonné podmínky pro dělení předmětných pozemků, přičemž v řízení nedošlo
k žádným podstatným vadám. Opačná argumentace žalobkyně je nepřípadná. Požadavek zajištění
dopravního napojení na veřejně přístupnou pozemní komunikaci dle §20 odst. 3 vyhlášky
č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území (dále též „vyhláška
č. 501/2006 Sb.“), se týká pozemků nově vytvořených dělením, a nikoliv nedělených pozemků
(tedy pozemků žalobkyně). Byť je dělení pozemků navrženo za účelem budoucího umístění
a realizace stavebního záměru (v tomto případě chodníku), samotný stavební záměr není
předmětem řízení o dělení pozemků a případné námitky směřující proti stavebnímu záměru náleží
až do případných řízení, jejichž předmětem bude jeho umístění či povolení, kde budou
posouzeny na základě podkladů, které je v takovém řízení žadatel povinen předložit. V daném
řízení (dělení pozemků) nelze posuzovat žalobkyní akcentované dotčení možnými budoucími
záměry na dělených pozemcích. Soud se neztotožnil ani s námitkou nepřezkoumatelnosti
prvostupňového a napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů, která měla být dle žalobkyně
způsobena nevypořádáním jejích námitek. Z rozhodnutí správních orgánů je zcela zřejmé, proč
správní orgány shledaly námitky žalobkyně nedůvodnými. Rozhodnutí správních orgánů netrpí
ani žádnými vadami majícími za následek nutnost jejich zrušení. Prvostupňové rozhodnutí nelze
považovat ani za nicotné. Stejně tak krajský soud neshledal důvodné ani další námitky, a žalobu
proto jako nedůvodnou zamítl. Rozsudek krajského soudu (stejně jako všechna dále citovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je v plném znění dostupný na www.nssoud.cz a soud
na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační
stížnost z důvodů obsahově podřaditelných pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“
nebo „soudní řád správní“). Z hlediska věcného vypořádání kasační stížnosti identifikoval
Nejvyšší správní soud následující okruhy stížních námitek, které pro přehlednost uspořádal takto.
V prvním okruhu námitek stěžovatelka poukazovala na vady rozhodnutí správních orgánů
a rozsudku krajského soudu. Zejména poukazovala na nepřezkoumatelnost označených
rozhodnutí. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně považovala i za nicotné. Vytýkala krajskému
soudu, že pro uvedené vady nezrušil rozhodnutí správních orgánů. Dále namítla, že v daném
řízení nebyl dostatečně zjištěn skutečný stav věci. V dalším okruhu námitek nesouhlasila
s právním posouzením věci. Zejména uvedla, že nebyly splněny podmínky uvedené v §20
vyhlášky č. 501/2006 Sb. Podle stěžovatelky z uvedeného ustanovení a navazující judikatury
vyplývá, že dopravní napojení je třeba vyžadovat i pro pozemky zasažené dělením a zamýšleným
stavebním záměrem, tedy i pro pozemky v jejím vlastnictví (p. č. XC a p. č. XD). Dále
poukazovala na možné dotčení svých práv v důsledku budoucí výstavby na dělených pozemcích
(v tomto ohledu poukazovala zejména na imise z budoucích staveb, na dopravní zatížení,
na změnu odtokových poměrů, resp. na znehodnocení svých pozemků). S ohledem na tyto
následky nebylo lze vydat rozhodnutí o dělení pozemků. Obsáhle polemizovala s dílčími částmi
odůvodněním správních rozhodnutí a rozsudku krajského soudu. Z uvedených důvodů
stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
IV.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se plně ztotožňuje s rozsudkem
krajského soudu, který veškeré žalobní námitky podrobně vypořádal, a na základě skutkových
zjištění z nich vyvodil odpovídající právní závěry.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Nejvyšší správní soud předesílá, že kasační stížnost je opravný prostředek
proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu (§102 s. ř. s.). Nejvyššímu správnímu soudu
nepřísluší v kasačním řízení přezkoumávat opětovně rozhodnutí žalovaného v rozsahu přezkumu
provedeného krajským soudem. Předmětem přezkumu může být proto toliko to, zda rozhodnutí
krajského soudu k námitkám uvedeným v kasační stížnosti obstojí. Nejvyšší správní soud je
přitom povolán pouze k přezkumu v rozsahu vymezeném stěžovatelem. Řízení o kasační
stížnosti je totiž ovládáno zásadou dispoziční. Obsah, rozsah a kvalita kasační stížnosti předurčují
obsah, rozsah a kvalitu následného soudního rozhodnutí. Je-li tedy kasační stížnost kuse
zdůvodněna, je tak předurčen nejen rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah rozsudku
soudu. Soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele. Takovým postupem
by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta (srov. rozsudek
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78,
a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne
22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014 - 20, ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009 - 99, ze dne
18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007 - 46, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008 - 60, či usnesení
Ústavního soudu ze dne 6. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 875/20, ze dne 14. 9. 2021,
sp. zn. I. ÚS 776/21).
[8] Stěžovatelka v kasační stížnosti z valné většiny opakuje argumentaci uvedenou již
ve správní žalobě, kterou se důkladně zabýval krajský soud. Nejvyšší správní soud se s jeho
posouzením ztotožnil, v důsledku čehož nemohl shledat případnou stěžovatelčinu (nadto
poměrně obecnou) polemiku se závěry krajského soudu. Nad rámec jeho argumentace k stížním
námitkám dodává soud následující.
[9] Nejvyšší správní soud předně nesouhlasí s tím, že by rozhodnutí správních orgánů
a rozsudek krajského soudu byly stiženy vadami, pro které by bylo třeba přistoupit k jejich
zrušení. Jak rozhodnutí správních orgánů, tak i rozsudek krajského soudu odpovídají
požadavkům přezkoumatelného správního a soudního rozhodnutí formulovaným v rozsáhlé
judikatuře Nejvyššího správního soudu k pojmu nepřezkoumatelnosti (viz rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS,
ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 16. 12. 2008, č. j. 1 Ao 3/2008 - 136, publ. pod č. 1795/2009 Sb.
NSS). Ostatně z kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatelka obsahu správních rozhodnutí
i rozsudku krajského soudu dostatečným způsobem porozuměla. Podle Nejvyššího správního
soudu se krajský soud vypořádal se všemi nosnými žalobními námitkami, jednotlivě je posoudil
a v dostatečném rozsahu zdůvodnil své závěry. Nesouhlas stěžovatelky s odůvodněním a závěry
napadeného rozsudku přitom nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost. To stejné platí
i pro rozhodnutí správních orgánů (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30, ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163).
[10] Nejvyšší správní soud nesouhlasí se stěžovatelkou ani v tom, že by rozhodnutí správních
orgánů byla nicotná.
[11] Podle §77 správního řádu je nicotné rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán
vůbec věcně příslušný; to neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému
správnímu orgánu. Nicotné je dále rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně
rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze
vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu. Nicotnost [někdy též označována jako nulita,
paakt, absolutní zmatečnost, non negotium, zdánlivý akt, pa-akt, právní nullum, neexistence,
naprostá (absolutní) neplatnost] představuje specifickou kategorii vad správních rozhodnutí. Tyto
vady jsou však vzhledem ke své povaze vadami nejzávažnějšími, nejtěžšími a rovněž
i nezhojitelnými. Nicotné rozhodnutí není „běžným“ rozhodnutím nezákonným, nýbrž
„rozhodnutím“, které pro jeho vady vůbec nelze za veřejněmocenské rozhodnutí správního
orgánu považovat, a které není s to vyvolat veřejnoprávní účinky (srov. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 2. 2008, č. j. 7 Afs 68/2007 - 82, ze dne 27. 10. 2004,
č. j. 3 Azs 277/2004 - 70, ze dne 28. 4. 2004, č. j. 1 Azs 10/2004 - 49, ze dne 28. 4. 2004,
č. j. 1 Azs 12/2003 - 48, popř. odbornou literaturu, např. PRŮCHA, P. Správní právo. Obecná část.
7., doplněné a aktualizované vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2007, s. 369; STAŠA, J. in
Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 212 a násl.).
[12] Žádnými takovými vadami však rozhodnutí správních orgánů netrpí. Jak správně uvedl
krajský soud, neuvedení katastrálního území ve výroku (v části určení nových hranic pozemků)
nevyvolává nicotnost ani nepřezkoumatelnost rozhodnutí, neboť z napadeného rozhodnutí je
seznatelné, jaké pozemky a ve kterém katastrálním území se dělí, resp. jaké pozemky mají dělením
vzniknout a kde se nachází. Ačkoli katastrální území H. nebylo v prvostupňovém rozhodnutí
výslovně uvedeno v části týkající se určení nových hranic pozemků, bylo jednoznačně označeno
při vymezení pozemků, jichž se dělení týká. Určení nových hranic nadto odkazuje na geometrický
plán, který je součástí správního spisu, v němž je uvedeno rovněž předmětné katastrální území
(H.). Lze dodat, že v případě dělení pozemků umístěných v jednom katastrálním území vyplývá
z logiky věci, že nové hranice pozemků se budou nacházet v témže katastrálním území. Odkaz
na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2013,
č. j. 7 As 100/2010 - 65, považuje soud za nepřípadný, neboť v uvedeném usnesení nebyla řešena
identická skutková a právní situace. Nejvyšší správní soud dodává, že rozsudek krajského soudu
ani rozhodnutí správních orgánů netrpí ani žádnými jinými vadami, pro které by bylo nutno
přistoupit k jejich zrušení. Rozhodnutí obsahují všechny zákonné náležitosti, mají oporu
ve správním spisu i právní úpravě. Skutkový stav byl v daném řízení zjištěn dostatečně v souladu
se zásadou materiální pravdy. Podklady založené ve správním spisu poskytují dostatečnou oporu
pro závěry správních orgánů i krajského soudu, přičemž při zjišťování skutečného stavu věci
nedošlo k žádným vadám (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2007,
č. j. 4 Azs 44/2007 - 124, ze dne 27. 2. 2008, č. j. 6 Ads 35/2007 - 92, ze dne 27. 12. 2011,
č. j. 7 As 82/2011 - 81, ze dne 24. 6. 2013, č. j. 5 As 160/2012 - 44).
[13] Nejvyšší správní soud neshledal případné ani námitky, ve kterých stěžovatelka
poukazovala na nesprávné právní posouzení.
[14] Mezi stranami není sporné, že žadatelka (nikoliv stěžovatelka) podala žádost o dělení
pozemků p. č. XA o výměře 554 m
2
, ostatní plocha, manipulační plocha, a p. č. XB o výměře
2 022 m
2
, ostatní plocha, manipulační plocha, za účelem majetkoprávních převodů a výstavby
chodníku dle přiloženého geometrického plánu pro rozdělení pozemku č. 2074-135/2018. Nově
měly vzniknout pozemky p. č. XA o výměře 270 m
2
, p. č. XE o výměře 29 m
2
a p. č. XF
o výměře 254 m
2
(z pozemku p. č. XA), a dále pozemky p. č. XB o výměře 1 767 m
2
a p. č. XG
o výměře 255 m
2
(z pozemku p. č. XB). K žádosti bylo přiloženo závazné stanovisko orgánu
územního plánování, dle kterého je uvedený záměr dělení pozemku přípustný.
[15] Podle §82 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu
(stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též „stavební zákon“), rozhodnutí o dělení
nebo scelování pozemků stanoví podmínky pro nové rozdělení nebo scelení pozemků.
[16] Podle §82 odst. 2 stavebního zákona rozhodnutí o dělení nebo scelování pozemků je
možno vydat pouze na žádost podanou všemi vlastníky všech dotčených pozemků, které jsou
předmětem rozhodnutí, nebo oprávněnou osobou za účelem uplatňování předkupního práva
pro veřejně prospěšné stavby (§101).
[17] Podle §20 odst. 1 až 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb. je v souladu s cíli a úkoly územního
plánování a s ohledem na souvislosti a charakter území obecným požadavkem takové
vymezování pozemků, stanovování podmínek jejich využívání a umisťování staveb na nich, které
nezhoršuje kvalitu prostředí a hodnotu území. V zastavěném území obce, která nemá územní
plán, územní plán obce, regulační plán nebo územně plánovací dokumentaci sídelního útvaru
nebo zóny, lze vymezovat pozemky a umisťovat stavby pro bydlení, pro rodinnou rekreaci,
pro stavby občanského vybavení souvisejícího a slučitelného s bydlením a rekreací, a pro stavby
dopravní a technické infrastruktury a pozemky veřejných prostranství; vymezování jiných
pozemků a umisťování dalších staveb na nich je možné, jen pokud tyto stavby nesnižují kvalitu
životního prostředí nad limitní hodnoty stanovené jinými právními předpisy. Pozemek se vždy
vymezuje tak, aby svými vlastnostmi, zejména velikostí, polohou, plošným a prostorovým
uspořádáním, umožňoval využití pro navrhovaný účel a byl dopravně napojen na veřejně
přístupnou pozemní komunikaci.
[18] Podle §12 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního
rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též
„vyhláška č. 503/2006 Sb.“), rozhodnutí o dělení nebo scelování pozemků obsahuje určení
nových hranic pozemků s vyznačením přístupu z veřejně přístupné pozemní komunikace
ke každému pozemku. Podle §12 odst. 3 téže vyhlášky grafická příloha rozhodnutí o dělení
nebo scelování pozemků, ověřená stavebním úřadem, obsahuje celkovou situaci v měřítku
katastrální mapy s vyznačením nových hranic pozemků a přístupu z veřejně přístupné pozemní
komunikace na každý nově vytvořený pozemek.
[19] Ze shora citované právní úpravy vyplývá, že rozhodnutí o dělení pozemků stanoví
podmínky pro dělení pozemků (a nikoliv podmínky pro realizaci budoucího stavebního záměru
na děleném pozemku). Takové rozhodnutí může být vydáno na základě žádosti, kterou podávají
všichni vlastníci dotčených pozemků, které jsou předmětem rozhodnutí. Jedná se přitom
o vlastníky pozemků, které mají být děleny, nikoliv o vlastníky pozemků jiných (srov. i rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2011, č. j. 2 As 102/2010 - 100, ze dne 27. 9. 2017,
č. j. 1 As 166/2016 - 38, a odbornou literaturu - např. PRŮCHA, P., GREGOROVÁ J. aj.
Stavební zákon. Praktický komentář. Nakladatelství Leges. Praha, 2017, komentář k §88 stavebního
zákona).
[20] S ohledem na uvedené lze souhlasit s krajským soudem v tom, že právní úprava ukládá
povinnost zajistit dopravní napojení na veřejně přístupnou pozemní komunikaci pouze
pro dělením vzniklé pozemky (nikoliv i pro pozemky nedělené), resp. zajistit trvalé napojení
pozemků, které jsou předmětem rozhodnutí o dělení pozemků. Jiný výklad nevyplývá
ani ze stěžovatelkou akcentované judikatury vč. rozsudku Městského soudu v Praze
č. j. 9 A 42/2013 - 45. I tento rozsudek dovozuje, že požadavek dopravního napojení dle §20
odst. 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb. je třeba splnit pouze ve vztahu k nově vytvořeným pozemkům
(pozemkům, které vzniknou dělením). Uvedený požadavek tedy nelze vztáhnout i k dalším
(dělením) nedotčeným pozemkům (k pozemkům stěžovatelky). Správní orgány se přitom řádně
zabývaly přístupem na dělené pozemky a shledaly, že všechny jsou napojeny na veřejně
přístupnou pozemní komunikaci (viz str. 4 prvostupňového rozhodnutí a rozhodnutí o odvolání).
Ani v řízení o kasační stížnosti přitom stěžovatelka nepředložila žádný podklad, ze kterého
by vyplývala nesprávnost tam uvedených závěrů. Lze dodat, že stěžovatelka v kasační stížnosti
relevantně netvrdila a nedoložila, že by k jejím pozemkům byl zajištěn přístup z veřejně přístupné
komunikace a v důsledku dělení předmětných pozemků bylo do takové přístupu zasaženo, resp.
tento byl znemožněn. Stěžovatelka relevantně nezpochybnila ani navazující závěr správních
orgánů, že pro jí vlastněné pozemky není zapsáno žádné oprávnění pro vstup či vjezd přes
pozemky, které jsou předmětem daného územního řízení. Nelze proto dovozovat ani nepřípustný
zásah do jejich práv, resp. do pokojného stavu v daném území (jak výslovně uváděla). V tomto
ohledu nelze přehlédnout, že již krajský soud v rozsudku vytkl stěžovatelce, že netvrdila
a nedoložila, jak přesně a na základě jakého právního důvodu a v jakém rozsahu je přístup k jejím
pozemkům přes pozemek žadatelky zajištěn a jak bude přímo dotčena rozdělením pozemků
a neoznačila žádné důkazy k prokázání svých tvrzení. Nespecifikovala ani z čeho dovozuje
existenci veřejně přístupné komunikace ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb.,
o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů a neoznačila k tomu žádné důkazy.
Nikterak nezpochybnila ani argumentaci krajského soudu, že existence případné veřejně
přístupné účelové komunikace není odvislá od průběhu hranic pozemků v katastru nemovitostí.
Jak již přitom bylo výše uvedeno, řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční.
Obsah, rozsah a kvalita kasační stížnosti předurčují obsah, rozsah a kvalitu následného soudního
rozhodnutí. Kasační soud přezkoumává rozsudek pouze v rozsahu kasačních námitek.
[21] Stěžovatelka nemožnost rozdělení předmětných pozemků v podstatě staví na možné
budoucí realizaci staveb na nově vzniklých pozemcích a z toho plynoucích konsekvencí ke svým
pozemkům (imise z budoucích staveb, změny v dopravě, v odtoku vody atp.). Stěžovatelka
však opomíjí, že tyto důsledky nejsou přímo spojeny s rozdělením pozemků. K těmto důsledkům
nedojde z důvodu vydání předmětného rozhodnutí o rozdělení pozemků (jímž se určují nové
hranice pozemků s vyznačením přístupu z veřejně přístupné pozemní komunikace ke každému
pozemku). Ostatně i proto právní úprava explicitně neukládá správním orgánům takové důsledky
zkoumat. Ty bude namístě zkoumat až v řízení stran umístění a povolení případných staveb, které
mají zcela odlišný účel a smysl. Jak tedy správně dovodily správní orgány, rozhodnutí o dělení
pozemků není rozhodnutím o umístění ani o povolení stavby. Tímto rozhodnutím se stavba
neumísťuje ani nepovoluje, a není tedy možné jako námitku uvádět hrozbu imisí ze stavby, když
se věcně jedná o zcela jiný proces, konkrétně o proces rozhodnutí o dělení pozemků. Samotné
dělení představuje proces úpravy souboru geodetických informací uvedených v katastru
nemovitostí, tedy změnu průběhu hranic v grafické podobě (nepředstavuje však změnu imisních
poměrů, dopravních poměrů, odtokových poměrů atp.). Nutno dodat, že pouhým dělením
pozemků nedochází ani k zásahu do krajinného, urbanistického či architektonického rozměru
daného území, jak rovněž tvrdila stěžovatelka. K takovým zásahům může dojít
až případnou budoucí výstavbou. Z uvedených důvodů nelze souhlasit ani s tím, že součástí
návrhu na dělení pozemků by mělo být i řešení vodních či hydrogeologických poměrů, popř.
dalších důsledků budoucích staveb. S krajským soudem lze souhlasit i v tom, že stěžovatelce
nepřísluší postavení univerzálního garanta zákonnosti postupu a rozhodnutí správních orgánů.
Soudní řád správní poskytuje ochranu tomu, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo
nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž
se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti (srov. §65 s. ř. s.).
[22] Není přitom pravdou, že by v daném řízení nebyly reflektovány cíle a úkoly územního
plánování, resp. soulad s územním plánem. K žádosti o dělení pozemků bylo přiloženo závazné
stanovisko příslušného orgánu územního plánování, které shledalo přípustnost daného záměru
(dělení předmětných pozemků). Z uvedeného závazného stanoviska pak vycházely oba správní
orgány při posuzování žádosti. Správní orgány se zabývaly i splněním dalších zákonných
podmínek pro vyhovění žádosti, vč. těch obsažených v §20 odst. 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb.,
přičemž krajský soud jejich závěry následně (v mezích žaloby) náležitě přezkoumal.
[23] Pokud pak stěžovatelka poukazovala na svá dřívější podání a v nich obsažené námitky,
konstatuje soud, že důvody kasační stížnosti musí směřovat proti rozhodnutí krajského soudu,
neboť podstatou řízení o kasační stížnosti je přezkum rozhodnutí krajského soudu (§102 s. ř. s.).
Obecný odkaz na argumentaci v předchozích podáních nesplňuje zákonné požadavky na kasační
stížnost. Je na stěžovateli, aby upřesnil každý důvod, o který svou kasační stížnost opírá, a to
po stránce právní i skutkové. Povinností soudu není za stěžovatele dovozovat či dohledávat
tvrzení, která uváděl v dřívějších řízeních či podáních. Tímto postupem by totiž porušil zásadu
rovnosti stran a do jisté míry nahrazoval činnost stěžovatele při formulaci námitek. Taková úloha
mu však nepřísluší (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. II. ÚS 493/05, jakož
i např. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, a dále rozsudky téhož soudu ze dne 16. 2. 2012, č. j. 9 As 65/2011 - 104,
ze dne 20. 10. 2010, č. j. 8 As 4/2010 - 94, ze dne 21. 11. 2003, č. j. 7 Azs 20/2003 - 44, ze dne
17. 3. 2005, č. j. 7 Azs 211/2004 - 86, ze dne 7. 4. 2011, č. j. 5 As 7/2011 - 48, ze dne 20. 2. 2014,
č. j. 6 As 119/2013 - 70).
[24] Nejvyšší správní soud neshledal ani žádnou jinou vadu či nezákonnost, pro kterou
by bylo nutno rozsudek krajského soudu zrušit. Krajský soud postupoval v souladu s právní
úpravou a nedopustil se v řízení o žalobě ani žádných vad majících za následek nutnost
bezpodmínečné kasace jeho rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, ze dne
20. 4. 2017, č. j. 2 Azs 343/2016 - 44, ze dne 21. 12. 2005, č. j. 1 As 39/2004 - 75, ze dne
15. 11. 2018, č. j. 7 As 245/2018 - 28 atp.).
[25] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
[26] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci úspěch neměla, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud
náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady
nad rámec běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. března 2022
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu