ECLI:CZ:NSS:2022:7.AS.311.2021:24
sp. zn. 7 As 311/2021 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: D. D., proti žalovanému:
Úřad pro ochranu osobních údajů, se sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2021,
č. j. 31 A 30/2021 - 187,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce podal žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále též „krajský soud“), kterou
se domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 1. 2021, č. j. UOOU-00113/21-2,
ve věci jeho žádosti o informace. Informace mu nebyly poskytnuty z důvodu, že se podstata
požadovaných informací týkala neexistující informace („vysvětlení“ rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu), přičemž neexistující informace nelze poskytnout. Uvedená žaloba byla
u Krajského soudu v Brně zapsána pod sp. zn. 31 A 30/2021. Žalobce v řízení před krajským
soudem požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce.
[2] Krajský soud usnesením ze dne 27. 9. 2021, č. j. 31 A 30/2021 - 187, zamítl žalobcovu
žádost o osvobození od soudních poplatků i jeho návrh na ustanovení zástupce. V odůvodnění
usnesení zdůraznil účel procesního institutu individuálního osvobození od soudních poplatků,
kterým je ochrana účastníka řízení tak, aby byl zachován jeho přístup k soudu, nikoli
však „odbřemenění“ nemajetných účastníků řízení ve všech soudních sporech. Akcentoval
regulační funkci soudních poplatků ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu. Poukázal
na to, že žalobce vede značné množství obdobných sporů, pročež je nutné zvažovat jeho právo
na informace a zájem na kontrole veřejné moci na straně jedné, na druhou stranu je však nutné
přihlédnout ke smysluplnosti jednotlivých sporů a k neúměrným počtům žádostí žalobce
o informace, které jsou schopny zahltit povinné subjekty dle zákona č. 106/1999 Sb.,
o svobodném přístupu k informacím. Krajský soud shledal, že v posuzovaném případě převáží
to, že se žádost žalobce o informace netýká podstatných okolností jeho životní sféry, a že vede
neúměrný počet takovýchto sporů vyvolaných jeho neobvyklým zájmem o veřejné záležitosti.
Jelikož žalobce dle krajského soudu nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních
poplatků, nebylo možno vyhovět ani jeho návrhu na ustanovení zástupce.
II.
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl usnesení krajského soudu kasační stížností. V ní
vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě jsou před krajským soudem dány důvody pro jeho
osvobození od soudního poplatku a ustanovení zástupce. Odmítl hodnocení krajského soudu,
že je jeho žaloba šikanózní, svévolná a neuvážená a nedotýká se podstatných okolností
stěžovatelova života. Zdůraznil, že na požadovaných informacích závisí jeho možnost podat
efektivní kárné a trestní podněty, stížnosti, atp. Poukázal na to, že v jiných věcech vedených
u Městského soudu v Praze a u Krajského soudu v Brně byl od soudních poplatků osvobozen
a byl mu ustanoven zástupce. Stěžovatel rovněž namítl nedostatečné poučení o kasačním řízení
ze strany krajského soudu, který v něm neuvedl, že pro nynější procesní řízení stěžovatel nemusí
být zastoupen advokátem. Závěrem stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud přikázal žalobu
k projednání jinému senátu Krajského soudu v Brně.
III.
[4] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[5] V posuzované věci brojí stěžovatel proti zamítnutí žádosti o osvobození od soudních
poplatků a návrhu na ustanovení zástupce z řad advokátů.
[6] Nejvyšší správní soud úvodem předesílá, že z usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu
ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19, č. 3271/2015 Sb. NSS, plyne, že podáním kasační
stížnosti proti procesnímu rozhodnutí (s výjimkou rozhodnutí, kterým se řízení o žalobě končí)
nevzniká stěžovateli poplatková povinnost. Usnesení krajského soudu o neustanovení advokáta
a neosvobození od soudních poplatků nepochybně je takovým procesním rozhodnutím.
Stěžovatele tedy netíží poplatková povinnost a kasační soud jej ani k zaplacení soudního poplatku
nevyzýval. S ohledem na závěry citovaného usnesení rozšířeného senátu též stěžovatel nemá
povinnost být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem.
[7] Kasační soud dodává, že nepřehlédl, že krajský soud stěžovatele v napadeném usnesení
poučil o povinnosti být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem, nespecifikoval však již,
že se tato povinnost dle výše citované judikatury na konkrétní situaci stěžovatele nevztahuje.
V posuzované věci však tato skutečnost žádným způsobem nevedla ke zkrácení stěžovatelových
práv. Nejvyšší správní soud připustil kasační stížnost k věcnému projednání i přesto, že stěžovatel
není zastoupen advokátem (viz výše).
[8] Nejvyšší správní soud neshledal na podkladě stížní argumentace důvod ke zrušení
napadeného usnesení krajského soudu. Krajský soud postupoval v mezích právní úpravy
a judikatury.
[9] Individuální osvobození od soudních poplatků je procesní institut, jehož účelem
je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým
dopadem zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Tento druh osvobození od soudních
poplatků je upraven v §36 odst. 3 s. ř. s., v němž je uvedeno, že [ú]častník, který doloží, že nemá
dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních
poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť
závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže
být úspěšný, takovou žádost zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou
účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození
neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly. Přiznané osvobození se vztahuje i na řízení o kasační stížnosti.
[10] Z citovaného ustanovení vyplývá, že pro přiznání částečného osvobození od soudních
poplatků musí být splněny následující podmínky: účastník řízení požádal o osvobození, jeho
návrh není zjevně neúspěšný a doložil nedostatek příjmů. Přiznat účastníkovi osvobození
od soudních poplatků zcela přitom lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody
(srov. i usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2014, č. j. 7 As 68/2014 - 50).
[11] Smyslem a účelem osvobození od soudních poplatků je ochrana nemajetného účastníka
řízení před odepřením přístupu k soudu. Účelem osvobození od soudních poplatků naopak není
„odbřemenit“ nemajetné účastníky řízení ve všech soudních sporech, tedy ani v těch, které tito
účastníci opakovaně a soustavně vyvolávají a které nemají zjevný dopad do jejich životní sféry.
Jak totiž zdůraznil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66,
publ. pod č. 2601/2012 Sb. NSS, na který odkázal i krajský soud, charakter vedeného sporu je
nutno důkladně zvažovat s ohledem na zabránění zneužití institutu osvobození od soudních
poplatků. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „[i] když účastník je nemajetný, takže by zásadně
bylo namístě přiznat mu osvobození od soudních poplatků (§odst. 3 s. ř. s.), může mu soud výjimečně toto
dobrodiní odepřít, a to zejména pro povahu sporu či sporů, které účastník vede.“. (…) Judikatura Nejvyššího
správního soudu setrvale vychází z toho, že široce pojatý svobodný přístup k informacím ve veřejné sféře je jednou
z nejefektivnějších cest k transparenci veřejné moci, k její všestranné, účinné a kontinuální veřejné kontrole
a jedním z nástrojů snižujících možnosti jejího zneužívání. Na druhé straně však nelze přehlédnout,
že kverulační, zjevně šikanózní, či dokonce pracovní kapacitu orgánů veřejné moci z různých důvodů cíleně
paralyzující výkon tohoto práva může mít významné negativní důsledky, které za určitých okolností mohou popřít
dokonce i smysl a účel práva na svobodný přístup k informacím. Jedním z nástrojů, jak zabránit zneužívání
tohoto práva, a tím i jeho diskreditaci v očích veřejnosti i orgánů veřejné moci, proto musí být i citlivá regulace
nadužívání tohoto práva v případech výše uvedených. Taková regulace může se za určitých okolností dít i cestou
výjimečného odepření práva na osvobození od soudních poplatků.“
[12] Regulační funkce soudních poplatků byla zdůrazněna i v rozsudcích Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 8. 2011, č. j. 6 Ads 76/2011 - 22, a ze dne 14. 11. 2012,
č. j. 6 Ans 14/2012 - 11. Např. v posledně uvedeném rozsudku Nejvyšší správní soud
konstatoval, že „[n]epřiznáním osvobození od soudních poplatků není proto stěžovateli upíráno právo
na přístup k soudu v případě sporů ohledně jeho práva na informace, rovněž tím není zpochybňována jeho aktivní
legitimace (neboť ta by byla řešena v usnesení o odmítnutí návrhu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c/ s. ř. s.),
ale je pouze vysloveno, že pokud stěžovatel hodlá užívat svého práva na přístup k soudu takovým způsobem,
že brojí všemi možnými prostředky proti jakémukoli úkonu správního orgánu bez ohledu na to, aby zvážil
smysluplnost a důvodnost svého počínání, je na místě trvat na tom, aby se podílel na úhradě nákladů spojených
s vedením takového sporu, které musí být státem vynaloženy, prostřednictvím hrazení soudních poplatků.“
[13] Z uvedených východisek vychází i judikatura Ústavního soudu. I ta zastává názor,
že i když by bylo namístě účastníkovi osvobození od soudních poplatků přiznat, může mu
obecný soud výjimečně toto dobrodiní odepřít, a to zejména pro povahu sporů, které účastník
vede (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1837/17, ze dne
16. 9. 2015, sp. zn. IV. ÚS 978/15, ze dne 2. 5. 201, sp. zn. II. ÚS 3928/16, ze dne 26. 1. 2016,
sp. zn. II. ÚS 3378/15 atp.). Z výše uvedené judikatury přitom souhrnně vyplývá povinnost
zkoumat žádost o osvobození od soudních poplatků v kontextu všech zjištěných skutečností,
resp. s přihlédnutím ke všem souvislostem věci.
[14] V dané věci stěžovatel po Nejvyšším soudu jako povinném subjektu dle zákona
o svobodném přístupu k informacím požadoval informace týkající se výkladu rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu. Jak přitom vyplývá z úřední evidence Nejvyššího správního soudu, nejedná
se o ojedinělý případ, kdy se stěžovatel domáhá bezplatné soudní ochrany ve věcech poskytování
informací. Jen před Nejvyšším správním soudem je vedeno více než 50 soudních řízení, přičemž
v značné části z nich stěžovatel brojí proti postupu povinných subjektů při poskytování
informací. Na množství soudních sporů vedených stěžovatelem přitom poukazoval i krajský
soud. Akcentoval, že stěžovatel vede značné množství obdobných sporů, pročež je nutné
zvažovat jeho právo na informace a zájem na kontrole veřejné moci na straně jedné, na druhou
stranu je však nutné přihlédnout ke smysluplnosti jednotlivých sporů a k neúměrným počtům
žádostí žalobce o informace, které jsou schopny zahltit povinné subjekty
dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. S uvedeným závěrem, jakož
i s dalšími nosnými závěry krajského soudu Nejvyšší správní soud souhlasí, přičemž k jejich
přehodnocení neshledává důvod ani na základě stížní argumentace. Kasační soud si je přitom
vědom tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho sféry, resp. důsledků jím tvrzených. V tomto ohledu
však nemohl přehlédnout obecnost tvrzení v tomto směru, jakož ani samotnou povahu
požadovaných informací. Dotazy položené v žádosti o informace jsou formulovány poměrně
obecně, a to jako požadavky na právní názor, resp. výklad právní praxe, přičemž požadované
informace chce stěžovatel dle svého vyjádření v kasační stížnosti použít jako argumentaci
v dalších potenciálních podáních či řízeních. Tvrzení o vyvolání možných (potenciálních) řízení
však v daném specifickém případě (a to i s ohledem na celkový kontext věci) nepostačuje
pro jednoznačné prokázání zásahu do právní sféry ve smyslu výše uvedené judikatury. Daný
přístup by vedl k nutnosti osvobodit stěžovatele v každém řízení, neboť by nebylo lze vyloučit,
že získané informace potenciálně využije v budoucnu. V tomto ohledu nemohl soud přehlédnout
ani celkovou obecnost stížní argumentace, která se místy míjí s důvody, na kterých krajský soud
vystavěl nemožnost osvobození stěžovatele od soudních poplatků. Řízení o kasační stížnosti je
přitom ovládáno zásadou dispoziční. Obsah, rozsah a kvalita kasační stížnosti předurčují obsah,
rozsah a kvalitu následného soudního rozhodnutí. Je-li tedy kasační stížnost kuse zdůvodněna, je
tak předurčen nejen rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah rozsudku soudu. Soud není
povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele. Takovým postupem by přestal být
nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta (srov. rozsudek rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78 a rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne 22. 4. 2014,
č. j. 2 Ads 21/2014 - 20, ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009 - 99, ze dne 18. 6. 2008,
č. j. 7 Afs 39/2007 - 46, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008 - 60, či usnesení Ústavního soudu
ze dne 6. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 875/20). Nejvyšší správní soud při svých úvahách nepřehlédl
ani poukazy stěžovatele na jiná soudní řízení před správními soudy. Z toho, že stěžovateli bylo
přiznání osvobození od soudních poplatků v jiných řízeních vedených před krajským soudem,
však nelze automaticky dovozovat, že by se tak mělo stát i v nynějším řízení. Odchýlit
se od dřívějších rozhodnutí je možné nejen kvůli následné změně podstatných skutkových
okolností na straně žadatele, ale též s ohledem na snahu každého jednotlivého soudce o nalezení
správného výkladu práva; v takovém případě musí samozřejmě snést dostatečné a přesvědčivé
argumenty pro správnost svého odlišného právního názoru, aby byla vyloučena svévole
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2009, č. j. 1 As 39/2009 - 88,
č. 1962/2010 Sb. NSS). Zdejší soud shledal, že krajský soud v nyní posuzovaném případě řádně
odůvodnil, z jakých důvodů k osvobození od soudních poplatků nepřistoupil.
[15] Ani na základě žádné další stížní argumentace Nejvyšší správní soud neshledal
nezákonnost závěru, že je namístě stěžovateli výjimečně odepřít osvobození od soudních
poplatků. Argumentace krajského soudu odpovídá smyslu a účelu právní úpravy, resp.
konkrétním skutkovým okolnostem (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011,
č. j. 7 As 101/2011 - 66, ze dne 31. 8. 2011, č. j. 6 Ads 76/2011 - 22, ze dne 24. 3. 2010,
č. j. 8 As 22/2010 - 91, ze dne 14. 11. 2021, č. j. 6 Ans 14/02012 - 11, ze dne 17. 5. 2021,
č. j. 3 As 109/2021 - 15, ze dne 30. 5. 2019, č. j. 7 As 119/2019 - 15 atp.). Krajský soud při svých
závěrech postupoval v limitech právní úpravy a judikatury. V tomto ohledu soud připomíná i to,
že podle explicitní dikce zákona, může soud plné osvobození od soudních poplatků přiznat pouze
výjimečně, existují-li proto zvlášť závažné důvody (srov. i usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 5. 2014, č. j. 7 As 68/2014 - 50, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 9. 2015,
č. j. 3 As 234/2014 - 12, nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 3543/12, či usnesení
ve věci sp. zn. II. ÚS 2786/21, sp. zn. III. ÚS 2784/2021 atp.). Nejvyšší správní soud neshledal
ani existenci žádných zásadních vad, pro které by bylo třeba usnesení krajského soudu zrušit ex
offo (srov. např. §109 s. ř. s.).
[16] Nejvyšší správní soud dodává, že výše uvedené závěry neomezují stěžovatele, ani pokud
jde o možnost vedení podobných sporů v budoucnu. Správní soudy se totiž musí nadále zabývat
každou případnou žádostí stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a posuzovat konkrétní
okolnosti jednotlivých případů. Stěžovatel jistě může podávat žádosti o informace podle zákona
o svobodném přístupu k informacím a následně vést v těchto věcech soudní spory způsobem,
jakým doposud činí, nemělo by se tak ovšem dít zcela neomezeně na útraty státního rozpočtu
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91, ze dne
3. 9. 2015, č. j. 3 As 234/2014 - 12 atp.).
[17] Závěr krajského soudu ohledně neustanovení zástupce stěžovateli shledal Nejvyšší
správní soud rovněž zákonným, neboť stěžovatel nesplnil předpoklady pro osvobození
od soudních poplatků jakožto nezbytnou podmínku pro ustanovení zástupce soudem (srov. výše
uvedené a §35 odst. 10 s. ř. s.).
[18] Pokud se jedná o závěrečný návrh na přikázání věci jinému senátu krajského soudu,
stěžovatel jej relevantně neodůvodnil, a není tedy zřejmé, na základě jakých skutečností se ho
domáhá. Soud poznamenává, že soudní řád správní takový postup nezná, neboť umožňuje toliko
přikázat věc jinému soudu (viz §9 s. ř. s.), nikoliv však jinému senátu. Proto se soud uvedeným
požadavkem blíže nezabýval (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
10. 8. 2021, č. j. 1 As 233/2021 - 12). V souladu s §8 s. ř. s. a rozsudkem ze dne 21. 9. 2021,
č. j. 5 As 231/2021 - 13, lze v obecné rovině dodat pouze to, že důvodem pro vyloučení soudce
nemůže být „postup soudu podle §36 odst. 3 s. ř. s., který vede k zamítnutí žádosti o osvobození od soudních
poplatků s ohledem na povahu vedeného sporu.“
[19] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[20] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
[21] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že ačkoli stěžovatel, který ovšem veškeré
úkony vůči soudu činil sám, v řízení před krajským soudem předložil plnou moc udělenou
pro zapsaný spolek Cannabis is The Cure, z. s., Nejvyšší správní soud s tímto zástupcem nejednal
a jednotlivé písemnosti doručoval přímo stěžovateli, neboť v řízení o žalobě proti rozhodnutí
ve věci žádosti o poskytnutí informací není zastoupení takovým spolkem možné (srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2021, č. j. Nao 119/2021 - 182 vydané rovněž přímo
ve věci stěžovatele).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. března 2022
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu