ECLI:CZ:NSS:2022:7.AS.96.2020:28
sp. zn. 7 As 96/2020 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: L. S., zastoupen
Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Pod kaštany 245/10, Praha, proti žalovanému:
Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2020,
č. j. 18 A 7/2019 - 46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Magistrát města Ostrava (dále též „správní orgán I. stupně“) uznal žalobce rozhodnutím
ze dne 9. 8. 2018, č. j. SMO/430556/18/DSČ/JeřK, vinným ze spáchání přestupku podle §125c
odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o silničním
provozu“). Toho se měl žalobce dopustit z nedbalosti tím, že dne 3. 5. 2018 v 11:56 hodin řídil
osobní motorové vozidlo Škoda Superb, RZ X, po ul. Opavské v Ostravě - Porubě, ve směru
jízdy od ul. Sokolovské k ul. 17. listopadu, přičemž v blízkosti domu č. 62 jel v obci rychlostí
vyšší, než je nejvyšší dovolená rychlost pro jízdu vozidel v obci. Silničním radarovým
rychloměrem RAMER 10C mu byla změřena okamžitá rychlost 80 km/h, po odečtení možné
odchylky přístroje byla jeho rychlost jízdy nejméně 77 km/h. Tento přestupek spáchal v období
dvanácti po sobě jdoucích kalendářních měsíců dvakrát, naposledy dne 2. 11. 2017. Tímto svým
jednáním žalobce dle správního orgánu I. stupně porušil §18 odst. 4 zákona o silničním provozu,
a dopustil se tak dotčeného přestupku tím, že opakovaně překročil nejvyšší dovolenou rychlost
v obci o 20 km/h. Za to mu správní orgán I. stupně uložil pokutu 3 500 Kč a zákaz činnosti
spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 4 měsíců. Současně mu uložil
povinnost zaplatit náklady řízení v paušální částce 1 000 Kč.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 17. 12. 2018, č. j. MSK 123535/2018, změnil rozhodnutí
správního orgánu I. stupně tak, že snížil pokutu na 2 500 Kč a zkrátil trest zákazu činnosti
na dobu 3 a půl měsíce. Dále upravil text výroku v části týkající se splatnosti pokuty a nákladů
řízení. Ve zbytku žalovaný rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.
II.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Ostravě (dále též
„krajský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Krajský soud dospěl k závěru,
že skutkový stav byl provedeným dokazováním zjištěn v dostatečném rozsahu tak, aby mohl být
žalobce bez důvodných pochybností uznán vinným ze spáchání předmětného přestupku. Bylo-li
měření realizováno, jeho metoda musela být v souladu s manuálem k obsluze. Správnost měření
lze tedy považovat za prokázanou. Za této situace bylo provádění dokazování návodem k obsluze
rychloměru RAMER 10C (dále též „návod k obsluze“) a výslechem policejní hlídky nadbytečné.
Z kontextu celého odůvodnění rozhodnutí o odvolání vyplývá, že žalovaný tyto důkazní návrhy
považoval za nadbytečné. Krajský soud dále uvedl, že podle fotografického snímku bylo zcela
zřejmě měřeno projíždějící vozidlo žalobce. Co se týče námitky ohledně polohy policejního
vozidla, ztotožnil se krajský soud se závěry žalovaného. Za zcela nedůvodnou označil námitku,
že byl přestupek spáchán jiného dne, neboť údaj o datu spáchání přestupku je jednoznačně
podložen podklady rozhodnutí. Obsah vyjádření Českého metrologického institutu (dále též
„vyjádření ČMI“) nevyvrací závěry o správnosti měření rychlosti. To totiž proběhlo ověřeným
měřidlem, které bylo obsluhováno proškoleným policistou, a ze správního spisu neplynou žádné
pochybnosti ohledně měření rychlosti. K námitce podjatosti krajský soud uvedl, že tato nebyla
uplatněna bezodkladně, ale po více než 20 dnech od okamžiku, kdy se žalobce dozvěděl,
kdo předmětnou věc vyřizuje. S ohledem na její obsah se nadto dle krajského soudu jedná
o účelovou námitku podjatosti, kterou žalobce ničím nepodložil. Žalovaný pak podrobně
odůvodnil uložený zákaz činnosti. Závěrem krajský soud uvedl, že se nezabýval nesouhlasem
žalobce a jeho právního zástupce se zveřejňováním osobních údajů na webu Nejvyššího
správního soudu.
III.
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost. Nelze podle něj přijmout argument, že měření muselo proběhnout v souladu
s návodem k obsluze, pakliže bylo realizováno. Krajský soud pominul předložené vyjádření ČMI,
které uvedený závěr popírá. Žalovaný ani krajský soud tak řádně nevypořádali námitku týkající
se reflexe. Její vznik stěžovatel dovozoval z toho, že mu tachometr ve vozidle ukazoval jinou
rychlost, než která byla naměřena, přičemž za vozidlem byla v dosahu rychloměru svodidla,
od nichž podle návodu k obsluze dochází k reflexi. Žalovaný a krajský soud tuto námitku
vypořádali irelevantními argumenty a nepřezkoumatelnými úvahami. Stěžovatel setrval na názoru,
že správní orgán musel provést k důkazu návod k obsluze, jelikož konstatoval, že bylo měřeno
v souladu s ním. V opačném případě není tento jeho závěr přezkoumatelný. Takový důkaz nelze
označit za nadbytečný. Sám stěžovatel navrhoval provést důkaz návodem k obsluze za účelem
prokázání, že měření bylo provedeno v rozporu s ním. Jedná se tedy o opomenutý důkaz. Krajský
soud měl z tohoto důvodu zrušit rozhodnutí žalovaného, nikoliv nahrazovat jeho úvahu o důvod,
pro který nebyl důkaz proveden. Stěžovatel zdůraznil, že nelze hovořit o nadbytečnosti
předmětného důkazu. Nad rámec kasační stížnosti, tedy mimo kasační námitky, vyjádřil
stěžovatel, respektive jeho zástupce, nesouhlas s vyvěšováním jejich osobních údajů na internet
Nejvyšším správním soudem.
IV.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl, aby tato byla zamítnuta.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů, dále též „s. ř. s.“).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného
rozsudku. Tu stěžovatel spatřuje především v tom, že se krajský soud dostatečně nezabýval
námitkou týkající se vzniku reflexe a neprovedení důkazu návodem k obsluze, a že pominul
vyjádření ČMI.
[9] Těmto výtkám Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Co se týče námitky ohledně vzniku
reflexe, přisvědčil krajský soud zcela jasně názoru žalovaného, že stěžovatel předložil ve vztahu
ke zpochybnění výsledku měření toliko účelová a spekulativní tvrzení, kterými nemohl dosáhnout
zpochybnění skutkového stavu zjištěného správními orgány. Ve vztahu k námitce neprovedení
důkazu návodem k obsluze sám stěžovatel připustil, že ji krajský soud vypořádal konstatováním,
že z kontextu odůvodnění rozhodnutí žalovaného vyplývá úvaha o nadbytečnosti tohoto důkazu.
Krajský soud se rovněž zabýval vyjádřením ČMI. Uvedl, že toto vyjádření samo o sobě nevyvrací
závěry o správnosti měření rychlosti. S těmito závěry krajského soudu mohl stěžovatel
polemizovat, ostatně tak v kasační stížnosti i učinil. Lze uzavřít, že rozsudek krajského soudu
dostál požadavkům ustálené judikatury kladeným na odůvodnění soudních rozhodnutí
(srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS,
a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997 Sb. ÚS, rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52 a ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75,
či usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008,
č. j. 7 Afs 212/2006 - 76). Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud
vycházel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil.
Rozsudek je řádně odůvodněn a je plně srozumitelný. Jednoznačně z něj vyplývají důvody, které
krajský soud vedly k zamítnutí žaloby.
[10] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval argumentací stěžovatele, kterou zpochybňoval
správnost provedeného měření. Stěžovatel poukazoval především na možný vznik reflexe, jenž
dovozoval z toho, že mu tachometr ve vozidle ukazoval jinou rychlost, než která byla naměřena
rychloměrem, přičemž za vozidlem byla v dosahu rychloměru svodidla, od nichž dochází
k reflexi. Dále se v této souvislosti vymezil proti závěru, že správnost měření lze považovat
za prokázanou, bylo-li provedeno.
[11] Na tomto místě nutno předeslat, že platí-li teze, dle níž je možné považovat správnost
měření za prokázanou v případě, že je realizováno, je nadbytečné zabývat se možným vznikem
reflexe. Ve vztahu k měřícímu zařízení RAMER 10C, jenž byl použit i v projednávané věci,
přitom Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 16. 5. 2017, č. j. 1 As 53/2017 - 42,
uvedl: „Pokud není dodržen návod k obsluze, rychlost vozidla měřicím zařízením zaznamenaná vůbec není (viz
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2013, č. j. 3 As 82/2012 - 27). Současně však Nejvyšší
správní soud konstatuje, že totéž platí i pro radarové měřící zařízení Ramer 10 C: ‘Pokud by nebyl dodržen
návod k obsluze, tak by neproběhly správně interní testy a verifikace měření a snímek by byl anulován, tedy vůbec
by nedošlo k jeho zobrazení na displeji měřícího zařízení, ani k jeho uložení. Pokud je vytvořen radarem záznam,
tak měřící jednotka vyhodnotila proces měření jako správný‘ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 8. 2016, č. j. 7 As 309/2015 - 51). Správní spis v nyní posuzované věci obsahuje fotografický snímek
s vyznačením rychlosti; je tedy zřejmé, že interní testy a verifikace měření proběhla úspěšně a snímek je
hodnověrný.“ Obdobně na spolehlivost provedeného měření v případě stejného měřícího zařízení
nahlížel Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 3. 5. 2017, č. j. 6 As 40/2017 - 32, ze dne
26. 2. 2021, č. j. 4 As 283/2020 - 21, či ze dne 10. 12. 2021, č. j. 3 As 366/2019 - 41. Vzhledem
k uvedenému Nejvyšší správní soud uzavírá, že je v projednávaném případě nadbytečné
podrobněji se zabývat otázkou vzniku reflexe. Krajský soud zcela v souladu s prejudikaturou
zhodnotil, že správnost měření je možné s ohledem na vytvořený výstup (fotografický snímek
s vozidlem stěžovatele a vyznačením rychlosti) považovat za prokázanou. Nutno dodat,
že stěžovatel ani žádným relevantním způsobem správnost měření nezpochybnil. Poukázal pouze
na to, že mu tachometr ve vozidle ukazoval rychlost 50 km/h (respektive na tuto rychlost měl
nastavený tempomat), a že na radarovém záznamu jsou za jeho autem svodidla (ve skutečnosti
se jedná o zábradlí). Za situace, kdy bylo měření provedeno, a měření prováděla proškolená
osoba ověřeným zařízením, jsou tato tvrzení pro vznik důvodných pochybností o správnosti
provedeného měření zcela nedostatečná.
[12] Vzhledem k okolnostem případu považuje kasační soud za nezbytné zmínit rovněž
rozsudek ze dne 28. 7. 2018, č. j. 4 As 159/2018 - 37, v němž Nejvyšší správní soud poukázal
na skutečnost, že pachatelé přestupků spočívajících v překročení maximálně dovolené rychlosti
používají „typizované námitky (nedodržení návodu k obsluze radaru, nekonkrétní tvrzení ohledně absence
či naopak existence zvláštního dopravního značení v místě měření rychlosti apod.)“, které lze obecně
považovat za nevěrohodné. K tomu dodal, že „[z]a této situace Nejvyšší správní soud stejně jako krajský
soud považuje stěžovatelem požadované provedení důkazu návodem, resp. výpovědí policistů či znaleckým
posudkem za nepotřebné a rozporné se zásadou procesní ekonomie. Ověřovací list rychloměru ve správním spise
dokládá, že rychloměr byl řádně certifikován, tj. byl technicky plně způsobilý k měření. Záznam o měření je
jednoznačný a nevyvolává žádné pochybnosti. Námitky stěžovatele proti způsobu měření, vzhledem k jejich obecné
a standardizované podobě (srov. výše) nejsou způsobilé výsledek měření rychlosti relevantním způsobem zpochybnit
tak, aby bylo nutné přistoupit k jejich dalšímu ověřování, např. provedením stěžovatelem navržených důkazů.“
Stěžovateli sice lze v obecné rovině přisvědčit, že shromážděné podklady nepředstavují
nezpochybnitelný důkaz o skutkovém stavu. Pokud však chtěl účinně brojit proti zjištěnému
skutkovému stavu, bylo nezbytné, aby skutečně účinně zpochybnil relevantní okolnosti (viz např.
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2019, č. j. 10 As 36/2019 - 33, či ze dne
20. 2. 2020, č. j. 6 As 182/2019 - 38). To se však stěžovateli v posuzované věci nepodařilo.
[13] V další části kasační stížnosti stěžovatel namítl, že správní orgány neprovedly navržený
důkazní prostředek (návod k obsluze a vyjádření ČMI) a nevypořádaly se s nimi. Krajskému
soudu v návaznosti na to vytkl, že pochybení správních orgánů aproboval a nahradil jejich úvahu
stran neprovedení navržených důkazních prostředků ve správním řízní vlastní úvahou o jejich
nadbytečnosti.
[14] Nejvyšší správní soud nesouhlasí s tím, že by se správní orgány (a v návaznosti na ně
krajský soud) nevypořádaly s vyjádřením ČMI. Tento důkazní prostředek poskytl ve správním
řízení sám stěžovatel. Znal tedy jeho obsah. Zároveň platí, že vyjádření ČMI bylo založeno
ve správním spisu, účastník řízení se s ním tedy mohl seznámit a vyjádřit se k němu před vydáním
rozhodnutí (viz obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2019,
č. j. 2 As 258/2017 - 48). Stěžejní pak je, že žalovaný ve svém rozhodnutí obsah této listiny
shrnul, a rovněž se k ní vyjádřil (vypořádal ji). Uvedl, že se ztotožňuje s obsahem daného
vyjádření, avšak na rozdíl od stěžovatele má za to, že podporuje závěry, k nimž dospěl. Jak již
bylo uvedeno výše, tímto důkazem se zabýval rovněž krajský soud. Uvedená námitka stran
vyjádření ČMI je tak zjevně nedůvodná a nejedná se o opomenutý důkaz, ale o důkaz, který byl
řádně vypořádán.
[15] Co se týče vypořádání návodu k obsluze jako navrhovaného důkazního prostředku, lze
v obecné rovině přisvědčit stěžovateli, že není v pravomoci soudů nahrazovat správní uvážení
příslušných správních orgánů uvážením soudcovským. To však ani krajský soud v projednávaném
případě neučinil. Žalovaný sice výslovně do svého rozhodnutí nepromítl závěr o tom, že návod
k obsluze považuje za nadbytečný důkaz. Pokud však tato skutečnost opravdu z jeho rozhodnutí
vyplývala, pak krajský soud nepochybil tím, že ji toliko konstatoval. Tímto nijak nenahradil
uvážení správních orgánů o relevanci daného důkazního prostředku, ale přezkoumal, zda v tomto
ohledu rozhodnutí správních orgánů dostála z materiálního hlediska stanoveným požadavkům
na odůvodnění. Stěžejní je totiž materiální pojetí správního rozhodnutí, nikoliv čistě jeho
formální obsah. Nejvyšší správní soud po seznámení se s obsahem rozhodnutí žalovaného
nemohl, než dát krajskému soudu za pravdu. Již v části II. rozhodnutí, nazvané „věcná
správnost“, žalovaný jednoznačně uvedl, že byl v řízení zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti. V části IV. rozhodnutí žalovaného, nazvané „Námitky“, se tento závěr opakuje.
Žalovaný například uvedl, že „[z]e spisu ani z podání obviněného nevyplývají žádné indicie, které by zjištěný
skutkový stav zpochybňovaly“ či „[a]rgumenty, které by mohl odvolací správní orgán uznat jako důvodné
pochyby, nebyly ze strany obviněného uplatněny“ a „nemá odvolací správní orgán důvod k pochybnostem, když
nesprávnosti měření obecně nic nenasvědčuje a odvolatel ke svému tvrzení nesdělil věrohodné a konkrétní
argumenty.“ Žalovaný tedy zjevně skutečně považoval skutkový stav za dostatečně zjištěný.
Návodem k obsluze přitom mělo být prokazováno, zda policejní hlídka postupovala při měření
rychlosti v souladu s tímto návodem. Měl být tedy dokazován skutkový stav. Pokud vezmeme
v potaz, že žalovaný opakovaně uvedl, že skutkový stav je dostatečně zjištěn a argumentace
či podání stěžovatele na tomto závěru nic nemění, a zároveň že návodem k obsluze měl být
prokazován skutkový stav, pak tyto skutečnosti implikují, že návod k obsluze žalovaný skutečně
považoval za nadbytečný důkaz. Na místě by zcela jistě bylo, aby žalovaný tuto skutečnost
explicitně uvedl ve svém rozhodnutí, jako to učinil u návrhu na provedení důkazu výslechem
policejní hlídky. Vzhledem k tomu, že je však na jeho rozhodnutí nezbytné nahlížet především
materiálně, nikoliv striktně formálně, ztotožňuje se Nejvyšší správní soud s výše uvedeným
závěrem krajského soudu.
[16] Nelze souhlasit ani s argumentací stěžovatele, dle níž měl být návod k obsluze proveden
jako důkaz, neboť z něj žalovaný při svém rozhodování vycházel. Tento závěr stěžovatel
dovozuje především z toho, že žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl následující větu: „Argument
odvolatele nezakládá důvodnou pochybnost o tom, že by policisté, kteří provedli měření, měli postupovat v rozporu
s návodem k obsluze.“ Podle zdejšího soudu však není nezbytná znalost konkrétního návodu
k obsluze, aby mohlo být posouzeno, zda stěžovatel vzbudil důvodnou pochybnost o souladu
postupu zasahujícího policisty s návodem k obsluze. Zvláště pak za situace, kdy, jak již bylo
uvedeno výše, je argumentace stěžovatele vedena toliko typizovanými a spekulativními
námitkami. Žalovaný tedy nepochybil, když uvedl, že stěžovatel nezaložil důvodné pochybnosti
o tom, že by policisté provádějící měření postupovali v rozporu s návodem k obsluze. Tento
závěr je opřen především o charakter námitek vznesených stěžovatelem a jejich bezprostřední
vazbu na nutnost konkrétní znalosti návodu k obsluze. Pořád navíc platí teze, dle níž v případě,
že je měření realizováno, pak je možné považovat jeho správnost za prokázanou. Muselo
by tak dojít ke skutečně účinnému zpochybnění správnosti provedeného měření. Nejvyšší správní
soud uzavírá, že nebylo nezbytné, aby byl návod k obsluze proveden k důkazu, jelikož nebyl
a ani nemusel být podkladem rozhodnutí žalovaného. Nad rámec uvedeného pak zdejší soud
doplňuje, že ze znění kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel má návod k obsluze k dispozici,
a mohl tak jednoznačně vést svou argumentaci do konkrétna.
[17] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[18] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterých nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v řízení nevznikly žádné náklady nad rámec
běžné úřední činnosti.
[19] K nesouhlasu stěžovatele a jeho advokáta s vyvěšením jejich osobních údajů na internet
vyjádřeném v kasační stížnosti Nejvyšší správní soud uvádí, že se k němu již opakovaně
vyjadřoval – a to například přípisem Předsedy Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2019,
č. j. S 139/2019 - 7, či ve věcech vedených pod sp. zn. 2 As 383/2017, či 9 As 413/2018.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. února 2022
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu