ECLI:CZ:NSS:2022:8.AO.1.2022:62
sp. zn. 8 Ao 1/2022-62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců
Milana Podhrázkého a Jitky Zavřelové v právní věci navrhovatelky: Mgr. V. Z.,
zast. Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno,
proti odpůrci: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2,
o návrhu na zrušení opatření obecné povahy odpůrce ze dne 29. 12. 2021, čj. MZDR
14601/2021-34/MIN/KAN, v rozsahu čl. I bodu 2 písm. b) a c), bodu 3 písm. b) a bodu 15,
takto:
I. Návrh týkající se čl. I bodu 3 písm. b) opatření obecné povahy odpůrce ze dne
29. 12. 2021, čj. MZDR 14601/2021-34/MIN/KAN, se od m ít á .
II. Návrh se ve zbývající části zamí t á .
III. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Navrhovatelka se návrhem na zrušení opatření obecné povahy podaným u Nejvyššího
správního soudu dne 3. 1. 2022 domáhala zrušení čl. I bodu 2 písm. b) a c), bodu 3 písm. b) a c)
a bodu 15 mimořádného opatření odpůrce ze dne 29. 12. 2021, čj. MZDR
14601/2021-34/MIN/KAN. Toto mimořádné opatření bylo vydáno k ochraně obyvatelstva
před dalším rozšířením onemocnění covid-19 na základě §69 odst. 1 písm. i) a odst. 2 zákona
č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění
účinném od 1. 5. 2020 (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“), a §2 odst. 2 písm. b) až e)
a písm. i) zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění
COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 14. 1. 2022
(dále „pandemický zákon“).
[2] Mimořádné opatření stanovilo s účinností od 3. 1. 2022 podmínky pro vstup osob
do některých vnitřních a venkovních prostor nebo pro účast na hromadných akcích
nebo na jiných činnostech. Pro možnost využití některých služeb, vstup do provozoven či účast
na akcích bylo jednotlivými ustanoveními mj. vyžadováno naplnění podmínek dle čl. I bodu 15
mimořádného opatření. Těmito podmínkami jsou a) absolvování RT-PCR vyšetření
na přítomnost viru SARS-CoV-2 s negativním výsledkem nejdéle před 72 hodinami, jde-li
o i) osobu do dovršení 18 let věku, ii) osobu, která se nemůže podrobit očkování
proti onemocnění covid-19 pro kontraindikaci, nebo iii) osobu tzv. rozočkovanou; b) uplynutí
nejméně 14 dní od dokončeného očkovacího schématu, a to schváleným léčivým přípravkem;
nebo c) prodělání laboratorně potvrzeného onemocnění covid-19, jestliže uplynula doba izolace
a od prvního pozitivního testu neuplynulo více než 180 dní.
[3] Podle čl. I bodu 2 písm. b) mimořádného opatření platilo pro využívání a provoz
holičství, kadeřnictví, pedikúry, manikúry, solárií, kosmetických, masérských a obdobných
regeneračních nebo rekondičních služeb a živnosti, při níž je porušována integrita kůže (dále také
jen „kadeřnické služby“), že se zakazuje zákazníkovi využít uvedené služby, pokud vykazuje klinické
příznaky onemocnění covid-19 anebo, s výjimkou dětí do dovršení 12 let věku, nesplňuje podmínky stanovené
v bodu I/15. Podle písm. c) téhož bodu dále platilo, že se nařizuje provozovateli u zákazníka, který musí
splňovat podmínky podle bodu I/15, před zahájením poskytování služby splnění těchto podmínek kontrolovat
prostřednictvím mobilní aplikace Ministerstva zdravotnictví „čTečka“ a zákazníkovi se nařizuje mu splnění
podmínek podle bodu I/15 prokázat; v případě, že zákazník splnění podmínek podle bodu I/15 neprokáže,
zakazuje se provozovateli takovému zákazníkovi službu poskytnout.
[4] Napadené mimořádné opatření bylo s účinností od 17. 1. 2022 změněno mimořádným
opatřením odpůrce ze dne 14. 1. 2022 čj. MZDR 1518/2022-1/MIN/KAN, a to v rozsahu
čl. I bodu 10 a bodu 14. Dne 26. 1. 2022 odpůrce vydal mimořádné opatření čj. MZDR
2873/2022-1/MIN/KAN, kterým s účinností od 15. 2. 2022 změnil napadené mimořádné
opatření ve znění mimořádného opatření ze dne 14. 1. 2022, a to tak, že v čl. I bodu 15 písm. b)
mimořádného opatření doplnil slova „uplynulo nejméně 14 dní od dokončeného očkovacího schématu;“
nahrazují slovy „od dokončení očkovacího schématu uplynulo nejméně 14 dní a v případě osoby, která dovršila 18
let věku, zároveň nejvýše 270 dní nebo byla očkována posilovací dávkou;“. Nejvyšší správní soud
rozsudkem ze dne 2. 2. 2022, čj. 8 Ao 2/2022-53, tzv. bezinfekčnost u stravovacích a ubytovacích služeb,
který nabyl právní moci dne 2. 2. 2022, zrušil k 10. 2. 2022 napadené mimořádné opatření v části
čl. I bodu 3 písm. b) v rozsudku uvedených slovech a bodu 6 písm. b) odrážky i) ve slově „nebo“
a odrážky ii) a písm. d). K témuž datu odpůrce následně mimořádným opatřením ze dne
9. 2. 2022, čj. MZDR 1518/2022-2/MIN/KAN, zrušil celé napadené mimořádné opatření.
II. Obsah návrhu na zrušení mimořádného opatření
[5] Navrhovatelka ke své aktivní procesní legitimaci uvedla, že je přímo dotčena napadeným
opatřením. Nebyla dosud nakažena nemocí covid-19 a není očkována z důvodu své víry. Nemá
proto možnost účastnit se celé řady běžných lidských činností. Již dva roky nebyla u kadeřníka.
Jeho služby však již skutečně potřebuje. Pokud se nenaočkuje, nemá možnost jak jeho služby
využít. Stejně tak nemůže chodit do restaurací s přáteli a do kavárny s manželem. Stát
navrhovatelku nutí k tomu, aby se naočkovala a mohla žít bez diskriminace. Navrhovatelka
je buddhistka. Trvá proto na tom, že před ní musí být očkováni všichni ostatní, jež se očkovat
nechat chtějí, kteří mají přednost před ní samotnou. Není také možné ověřit si informace
o očkování a na základě toho se zodpovědně rozhodnout. Nemůže se proto z důvodu svého
náboženského přesvědčení nechat očkovat. Je diskriminována z důvodu své víry a náboženského
přesvědčení tím, že pouze očkované osoby mohou služby využívat. Mimořádné opatření je proto
nezákonné, nepřiměřené a diskriminační, neboť nestavuje výjimku pro osoby, kterým v očkování
brání víra. Odkázala v tomto směru na rozsudek NSS ze dne 10. 12. 2020, čj. 9 As 62/2020-33.
[6] Zakázat věřícím, kteří se nemohou očkovat, dokud nebude naočkována poslední lidská
bytost, využívání základních služeb, je diskriminací z důvodu náboženského vyznání.
To je v přímém rozporu s Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a se zákonem
č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací
a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon). Buddhistická moudrost a základní příkaz
Buddhy brání navrhovatelce v tom, aby se podrobila očkování v situaci, kdy není možné si ověřit
informace o očkovacích látkách. Odpůrce vydává opatření s údajným cílem omezit šíření viru.
To je však jen zástěrka. Naopak jde o klamavé vynucování očkování. Naočkované osoby mohou
šířit vir dál. Přesto pro ně existuje výjimka v čl. I bodu 15 mimořádného opatření. Očkované
osoby mají stejnou virovou nálož jako neočkovaní.
[7] Navrhovatelka k rozsudku NSS ze dne 16. 12. 2021, čj. 9 Ao 28/2021-41, a k rozsudku
ze dne 16. 12. 2021, čj. 9 Ao 22/2021-75, uvedla, že je rozhořčena tím, jak soudci zpochybňují
učení Buddhy. Je základním nepochopením buddhistické víry, že buddhista může odmítat
očkování jen proto, že je snad očkovací látka testována na zvířatech nebo že snad jehla samotná
způsobuje utrpení. Navrhovatelka odkazuje na čtyři základní myšlenky buddhismu. Nelze proto
hloubku její víry zpochybňovat. Svoji víru si nevymýšlí, jak se snaží soud tvrdit. Pokud někdo
přijde s tím, že je buddhista jen z leknutí a nechce se nechat naočkovat, je na soudu,
aby takovému jednání ochranu neposkytl. Nemůže však kvůli tomu odmítat ochranu skutečně
hlubokému náboženskému přesvědčení.
III. Vyjádření odpůrce
[8] Odpůrce k návrhu na zrušení opatření obecné povahy uvedl, že navrhovatelka omezuje
svoji argumentaci stran aktivní procesní legitimace pouze na obecná tvrzení. Konkrétně neuvedla,
zda a kdy jí byly kadeřnické a stravovací služby odepřeny. Přestože navrhovatelka napadá
čl. I bod 2 písm. b) a c) a bod 3 písm. b) mimořádného opatření, z návrhu vyplývá, že brojí pouze
proti tomu, jakým způsobem jsou stanoveny podmínky v čl. I bodu 15 mimořádného opatření.
Není proto aktivně procesně legitimována k napadení čl. I bodu 2 písm. b) a c) a bodu 3 písm. b)
mimořádného opatření. Nadto navrhovatelka požaduje zrušení čl. I bodu 3 písm. c)
mimořádného opatření. Tento bod má však pouze písmena a) a b). Odpůrce v této souvislosti
odkázal na rozsudek sp. zn. 9 Ao 22/2021. Přestože navrhovatelka tvrdí, že jí víra přikazuje
myslet na druhé a soucítit s nimi, požaduje, aby byli přednostně očkováni ostatní lidé očkovací
látkou, které ona nevěří a obává se její bezpečnosti. Tvrzení navrhovatelky je účelové.
[9] Výjimka pro osoby, které se nechtějí nechat očkovat z důvodu své víry, by popírala smysl
a účel mimořádného opatření. Pakliže by odpůrce tuto výjimku stanovil, byla by zneužita. Navíc
by bylo její splnění nekontrolovatelné. Rozdílný přístup k neočkovaným osobám má svůj
rozumný základ. Očkování vytváří v organismu očkované osoby nepříznivé podmínky
pro replikaci viru. V případě, že se tato osoba nakazí, je nižší pravděpodobnost vzniku mutací,
které jsou přenositelné na další osoby. Pokud se očkovaná osoba setká s nakaženým člověkem,
je riziko nákazy několikanásobně nižší než u neočkovaných osob, které onemocnění neprodělaly.
Současně je nižší pravděpodobnost závažného průběhu onemocnění a úmrtí. Dojde-li k nákaze
očkované osoby, je tato osoba pravděpodobně méně infekční a je u ní zkrácena doba vylučování
viru. Odpůrce odkázal na rozsudek NSS ze dne 20. 10. 2021, čj. 2 Ao 7/2021-157, a na rozsudek
sp. zn. 9 Ao 22/2021. Jejich závěry jsou přiléhavé i na nyní projednávanou věc. Závěrem odpůrce
navrhl, aby Nejvyšší správní soud návrh odmítl pro nedostatek aktivní procesní legitimace,
nebo aby jej případně jako nedůvodný zamítl.
IV. Posouzení Nejvyšším správním soudem
IV.1 Odpadnutí části předmětu řízení
[10] Jak již soud uvedl v bodě [4] tohoto rozsudku, Nejvyšší správní soud rozsudkem
tzv. bezinfekčnost u stravovacích a ubytovacích služeb zrušil napadené mimořádné opatření mj. v části
čl. I bodu 3 písm. b) ve slovech „nebo, s výjimkou dítěte do dovršení 12 let věku, nesplňuje podmínky
stanovené v bodu I/15; provozovatelům uvedených provozoven se nařizuje u osoby, která musí splňovat podmínky
podle bodu I/15, splnění těchto podmínek kontrolovat prostřednictvím mobilní aplikace Ministerstva zdravotnictví
„čTečka“ při vstupu do prostor nebo v případě, že kontrolu při vstupu neumožňují provozní podmínky
provozovatele, nejpozději před poskytnutím služby; osobě se nařizuje provozovateli splnění podmínek podle bodu
I/15 prokázat; v případě, že osoba splnění podmínek podle bodu I/15 při vstupu neprokáže, zakazuje
se provozovateli takovou osobu vpustit do prostor provozovny; pokud ke kontrole dochází před poskytnutím
služby, provozovateli se zakazuje poskytnout takové osobě službu; tyto podmínky se nevztahují na provozovny
stravovacích služeb, které neslouží pro veřejnost, a na prodej jídla s sebou s tím, že osobě se zakazuje takto
zakoupené jídlo konzumovat ve vnitřních i vnějších prostorech provozovny“.
[11] Nejvyšší správní soud podle §103 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s. kdykoliv za řízení
přihlíží z úřední povinnosti k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout
ve věci samé (podmínky řízení). Navrhovatelka mj. navrhla zrušení čl. I bodu 3 písm. b)
mimořádného opatření. Jak však vyplývá z předchozího bodu, ten byl zrušen s výjimkou věty
„zakazuje zákazníkovi vstoupit do vnitřních a vnějších prostor provozovny, pokud vykazuje klinické příznaky
onemocnění covid-19“. Soud se proto dále zabýval tím, zda jsou ve věci splněny podmínky řízení,
na základě kterých by mohl v řízení o této části návrhu dále pokračovat.
[12] Jednou z podmínek řízení je mj. existence předmětu řízení. Odpadnutí předmětu řízení
je neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení, pro který soud návrh usnesením odmítne
podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Pokud je vedeno řízení o zrušení opatření obecné povahy,
pak k odpadnutí předmětu řízení může dojít tím, že správní soud v jiném řízení zruší návrhem
napadené opatření obecné povahy nebo jeho část (§101d odst. 2 s. ř. s.). Zrušení opatření obecné
povahy nebo jeho části soudem má totiž účinky erga omnes (vůči všem). Ačkoliv se totiž jedná
o správní akt konkrétní co do předmětu, okruh jeho adresátů je vymezen obecně (rozsudek NSS
ze dne 15. 12. 2010, čj. 7 Ao 6/2010-44, č. 2464/2012, Správa národního parku Šumava). Chybějící
předmět řízení v důsledku zrušení návrhem napadeného mimořádného opatření nebo jeho části
soudem proto představuje neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, který vede k odmítnutí
návrhu dle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (usnesení NSS ze dne 27. 4. 2021, čj. 6 Ao 10/2021-35,
č. 4198/2021 Sb. NSS).
[13] Soud proto návrh v souladu s §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl, a to v části týkající
se čl. I bodu 3 písm. b) ve slovech „nebo, s výjimkou dítěte do dovršení 12 let věku, nesplňuje podmínky
stanovené v bodu I/15; provozovatelům uvedených provozoven se nařizuje u osoby, která musí splňovat podmínky
podle bodu I/15, splnění těchto podmínek kontrolovat prostřednictvím mobilní aplikace Ministerstva zdravotnictví
„čTečka“ při vstupu do prostor nebo v případě, že kontrolu při vstupu neumožňují provozní podmínky
provozovatele, nejpozději před poskytnutím služby; osobě se nařizuje provozovateli splnění podmínek podle bodu
I/15 prokázat; v případě, že osoba splnění podmínek podle bodu I/15 při vstupu neprokáže, zakazuje
se provozovateli takovou osobu vpustit do prostor provozovny; pokud ke kontrole dochází před poskytnutím
služby, provozovateli se zakazuje poskytnout takové osobě službu; tyto podmínky se nevztahují na provozovny
stravovacích služeb, které neslouží pro veřejnost, a na prodej jídla s sebou s tím, že osobě se zakazuje takto
zakoupené jídlo konzumovat ve vnitřních i vnějších prostorech provozovny“ mimořádného opatření. Tato
část mimořádného opatření totiž již byla zrušena rozsudkem tzv. bezinfekčnost u stravovacích
a ubytovacích služeb.
IV.2 Aktivní procesní legitimace navrhovatelky
[14] Soud se dále zabýval tím, zda je navrhovatelka aktivně procesně legitimována k podání
návrhu na zrušení napadených částí mimořádného opatření.
[15] Podle §101a odst. 1 věty první s. ř. s. platí, že návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho
částí je oprávněn podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech opatřením obecné povahy, vydaným správním
orgánem, zkrácen.
[16] Aktivní procesní legitimace představuje podmínku řízení, kterou musí obecně navrhovatel
splňovat, aby byl oprávněn podat k soudu návrh na zrušení opatření obecné povahy. K jejímu
splnění je zapotřebí, aby návrh obsahoval myslitelná a logicky konsekventní tvrzení o tom,
že právní sféra navrhovatele (tj. jemu náležející subjektivní práva) byla napadeným opatřením
obecné povahy dotčena. To, zda je dotčení podle povahy věci vůbec myslitelné, závisí na povaze
a předmětu, obsahu a způsobu regulace prováděné konkrétním opatřením obecné povahy,
napadeným návrhem na jeho zrušení (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 7. 2009,
čj. 1 Ao 1/2009-120, č. 1910/2009 Sb. NSS, územní plán Vysoká nad Labem, bod 34; ve vztahu
k mimořádným opatřením viz rozsudek NSS ze dne 14. 4. 2021, čj. 8 Ao 1/2021-133,
č. 4187/2021 Sb. NSS, povinnosti pozitivně testovaných, bod 34). Zároveň je nutné, aby měla
napadená regulace přímý a nezprostředkovaný vztah k právům navrhovatele. Soudy ve správním
soudnictví jsou povolány k ochraně veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
(§2 s. ř. s.), přezkum tzv. actio popularis zákon nepřipouští. Proto nestačí, tvrdí-li navrhovatel,
že je opatření obecné povahy nezákonné, aniž by současně tvrdil, že se tato nezákonnost dotýká
jeho subjektivních práv (viz citované usnesení územní plán Vysoká nad Labem, především body 31,
36 a 41). Ve vztahu k mimořádným opatřením to především znamená, že nelze umožnit
napadnout omezení adresovaná provozovatelům či organizátorům každému potenciálnímu
účastníkovi (divákovi) nebo zákazníkovi. Mezi regulací činnosti organizátora (provozovatele)
a právní sférou zákazníků nebo účastníků akcí či aktivit totiž přímý a nezprostředkovaný vztah
bez dalšího neexistuje (viz např. rozsudek NSS ze dne 21. 5. 2021, čj. 8 Ao 7/2021-44, bod 25).
Není-li podmínka aktivní procesní legitimace splněna, soud návrh usnesením odmítne podle §46
odst. 1 písm. c) s. ř. s.
[17] Navrhovatelka není aktivně procesně legitimována k napadení čl. I bodu 3 písm. b)
mimořádného opatření ve slovech „zakazuje zákazníkovi vstoupit do vnitřních a vnějších prostor
provozovny, pokud vykazuje klinické příznaky onemocnění covid-19“. Netvrdí totiž, jak se dotýká její
právní sféry to, že je zakázáno vstoupit do vnitřních a vnějších prostor provozovny stravovacích
služeb zákazníkovi, který vykazuje klinické příznaky onemocnění covid-19.
[18] Pokud jde o čl. I bod 2 písm. b) a c) mimořádného opatření, z návrhu vyplývá,
že navrhovatelka dovozuje svou aktivní procesní legitimaci zejména z toho, že jí jako neočkované
osobě proti onemocnění covid-19, která toto onemocnění neprodělala, bylo zakázáno využívat
kadeřnické služby. U kadeřníka nebyla již 2 roky a jeho služby nutně potřebuje. Z uvedeného
tak vyplývá, že pravidla zakotvená v čl. I bodu 2 písm. b) a c) mimořádného opatření ve spojení
s čl. I bodem 15 mimořádného opatření zakazovala navrhovatelce využít kadeřnické služby,
které využít zamýšlela. Navrhovatelka tak ve vztahu k této části mimořádného opatření tvrdí
konkrétní dotčení na svých subjektivních právech. Právní sféra navrhovatelky mohla být dotčena,
neboť nemohla tyto služby využívat. Vzhledem k tomu, že se jedná o služby běžně využívané
nejširší veřejností, neshledal soud žádný důvod, aby těmto tvrzením nevěřil. Navrhovatelka
nemusela tvrdit, zda a kdy jí bylo poskytnutí těchto služeb konkrétně odepřeno, jak namítá
odpůrce. Rozhodné totiž je, že tyto běžně využívané služby využít zamýšlela a mimořádné
opatření ji to neumožňovalo (srov. bod 24 rozsudku tzv. bezinfekčnost u stravovacích a ubytovacích
služeb). Odkaz odpůrce na bod 19 rozsudku sp. zn. 9 Ao 22/2021 není na nyní projednávanou
věc přiléhavý. Navrhovatelka totiž nezahrnula čl. I bod 2 písm. b) a c) mimořádného opatření
do svého návrhu pouze formálně, nýbrž vůči němu uplatnila konkrétní argumentaci. Tím
se nynější návrh odlišuje od návrhu ve věci vedené pod sp. zn. 9 Ao 22/2021, ve kterém
navrhovatelka navrhla zrušení celého mimořádného opatření, aniž by k těm částem opatření,
které ji omezovaly jako spotřebitelku, uplatnila konkrétní argumentaci. Soud však přisvědčuje
odpůrci, že navrhovatelka nemůže návrhem napadnout čl. I bod 3 písm. c) mimořádného
opatření. Toto ustanovení totiž mimořádné opatření neobsahovalo. Z návrhových bodů současně
nevyplývá, že by se tímto návrhem navrhovatelka domáhala přezkumu jiné části mimořádného
opatření. Protože tak jde o zjevnou chybu v psaní, soud k návrhu v této části nepřihlížel.
[19] Soud nicméně podotýká, že čl. I bod 2 písm. c) mimořádného opatření obsahoval také
úpravu, která ukládala povinnosti provozovatelům kadeřnických služeb. Zákazník
však bez dalšího nemůže napadnout povinnosti uložené provozovateli služeb, a to z důvodu
neexistence přímého a bezprostředního vztahu mezi jeho právní sférou a těmito povinnostmi (viz
bod [16] tohoto rozsudku).
[20] Ustanovení čl. I bodu 2 písm. c) mimořádného opatření upravovalo následující povinnosti
ve vztahu ke kadeřnickým službám. Provozovatel byl splnění podmínek podle čl. I bodu 15
mimořádného opatření povinen kontrolovat u zákazníků, kteří museli podmínky splňovat,
a zákazník byl povinen splnění podmínek provozovateli prokázat. Neprokázal-li je, bylo
provozovateli zakázáno této osobě službu poskytnout. Z uvedeného tak vyplývá, že jednotlivá
pravidla obsažená v čl. I bodu 2 písm. c) mimořádného opatření tvořila ve svém souhrnu ucelené
pravidlo [kontrolovat – prokázat – (případně) službu neposkytnout]. Povinnosti provozovatele
pak tvořily část tohoto pravidla [kontrolovat – (případně) službu neposkytnout]. Pakliže by soud
přezkoumal pouze pravidla týkající se zákazníků (prokázat), pak by osamocené povinnosti
provozovatele postrádaly v dané části mimořádného opatření smysl (srov. rozsudek NSS ze dne
25. 10. 2021, čj. 9 Ao 20/2021-59, bod 23, a rozsudek tzv. bezinfekčnost u stravovacích a ubytovacích
služeb, bod 27). A to jak z hlediska gramatického (po vypuštění by nebylo zřejmé, koho měl
provozovatel kontrolovat), tak i z hlediska systematiky daného ustanovení. Povinnosti
provozovatele totiž byly zjevně navázány na primární povinnosti zákazníka. Za této situace proto
soud přezkoumal čl. I bod 2 písm. c) mimořádného opatření jako celek. K tomu nicméně
podotýká, že důvodné mohou být jen ty námitky, které se týkají práv navrhovatelky.
[21] Pokud jde o čl. I bod 15 mimořádného opatření, navrhovatelka namítá, že byla
diskriminována z důvodu své buddhistické víry a náboženského přesvědčení tím, že v této části
mimořádného opatření nebyla stanovena žádná výjimka z podmínky podstoupení očkování
pro přístup ke službám. Protože navrhovatelka tvrdí, že patřila do skupiny osob, která měla být
opatřením diskriminována, je k podání návrhu na zrušení tohoto bodu rovněž legitimována
(srov. bod 25 rozsudku tzv. bezinfekčnost u stravovacích a ubytovacích služeb, rozsudek NSS ze dne
30. 6. 2021, čj. 6 Ao 21/2021-23, uznávání protilátek I, bod 9, nebo ze dne 2. 9. 2021,
čj. 9 Ao 13/2021-36, uznávání protilátek II, bod 9).
[22] Z výše uvedeného tak plyne, že navrhovatelka má aktivní procesní legitimaci k napadení
čl. I bodu 2 písm. b) a c) a bodu 15 mimořádného opatření. V části týkající se čl. I bodu 3
písm. b) ve slovech „zakazuje zákazníkovi vstoupit do vnitřních a vnějších prostor provozovny, pokud
vykazuje klinické příznaky onemocnění covid-19“ mimořádného opatření je namístě návrh odmítnout
jako podaný osobou zjevně neoprávněnou v souladu s §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
[23] Nejvyšší správní soud následně posoudil návrh v rozsahu, ve kterém je navrhovatelka
aktivně procesně legitimována, a dospěl k závěru, že není důvodný.
IV.3 K namítané diskriminaci
[24] Podle §101d odst. 1 s. ř. s., ve znění od 1. 1. 2012, platí, že při rozhodování (o návrhu
na zrušení opatření obecné povahy – pozn. NSS) je soud vázán rozsahem a důvody návrhu.
Vedle námitek uplatněných v návrhu se soud musí z úřední povinnosti zabývat případným
nedostatkem pravomoci odpůrce vydat opatření obecné povahy nebo překročením
jeho působnosti (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 16. 11. 2010,
čj. 1 Ao 2/2010-116, č. 2215/2011 Sb. NSS, územní plán Moravany, bod 28). Soud neshledal,
že by napadené mimořádné opatření takovými vadami nad rámec návrhových bodů trpělo. Soud
ho proto přezkoumal pouze z důvodů uvedených v návrhových bodech (viz níže).
[25] Navrhovatelka namítá, že ji napadené mimořádné opatření diskriminuje jako buddhistku
tím, že nemůže využívat kadeřnické služby. Naočkovat se proti onemocnění covid-19 nemůže
pro své náboženského přesvědčení.
[26] Podle čl. 3 odst. 1 Listiny se základní práva a svobody zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy,
barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu,
příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.
[27] Podle čl. 16 odst. 1 Listiny každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám
nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony
nebo zachováváním obřadu.
[28] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda nebyla navrhovatelka jako osoba
buddhistické víry napadeným mimořádným opatřením přímo diskriminována ve smyslu čl. 3
odst. 1 Listiny. Tak by tomu bylo v případě, pakliže by v důsledku mimořádného opatření
nemohla uplatňovat právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru podle čl. 16 odst. 1
Listiny, a to ve vztahu k otázce, zda podstoupit očkování proti onemocnění covid-19 či nikoliv.
Navrhovatelka v této souvislosti totiž namítá, že ji stát mimořádným opatřením nutí k tomu,
aby se naočkovat nechala, pokud chce služby regulované mimořádným opatřením využívat.
[29] V této souvislosti soud však podotýká, že napadeným mimořádným opatřením nebyla
uložena povinnost k očkování proti onemocnění covid-19, nýbrž jím bylo stanoveno, za jakých
podmínek lze využívat služby a provádět činnosti regulované mimořádným opatřením. V době
jeho vydání byla očkovací povinnost stanovena pouze určitým skupinám osob vyhláškou
č. 466/2021 Sb., kterou se mění vyhláška č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem,
ve znění pozdějších předpisů. Tato vyhláška však není předmětem přezkumu v nyní
projednávané věci a ani s ní jinak nesouvisí. Z odůvodnění mimořádného opatření současně
nevyplývá, že by jeho cílem mělo být nepřímé donucení neočkovaných osob k očkování
stanovením určitých zákazů a omezení (srov. bod 84 rozsudku tzv. bezinfekčnost u stravovacích
a ubytovacích služeb). V době vydání napadeného mimořádného opatření bylo proto na volbě
navrhovatelky, zda se nechá očkovat či nikoliv. Pakliže měla za to, že by bylo v rozporu
s její buddhistickou vírou, jestliže by se nechala proti onemocnění covid-19 naočkovat, bylo zcela
na její svobodné úvaze, že se naočkovat nenechala. V takovém případě však nebylo napadeným
mimořádným opatřením přímo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva svobodně
projevovat své náboženství nebo víru zakotveného v čl. 16 odst. 1 Listiny. Naopak výkon tohoto
práva jí byl v době vydání napadeného mimořádného opatření ve vztahu k otázce, zda podstoupit
očkování, umožněn.
[30] Z mimořádného opatření rovněž nevyplývá, že by jím byly osoby buddhistické víry
jakkoliv omezovány v právu svobodně projevovat svoji víru nebo náboženské přesvědčení,
nebo že by jim v důsledku uplatňování této víry byla upřena jiná základní práva a svobody.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k dílčímu závěru, že navrhovatelka není mimořádným
opatřením přímo diskriminována v důsledku její buddhistické víry ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny.
[31] Pokud jde o nepřímou diskriminaci (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017,
sp. zn. Pl. ÚS 9/15, bod 69), navrhovatelka netvrdí, že by skutečným cílem čl. I bodu 15
mimořádného opatření bylo znevýhodnění osob buddhistické víry. Bez konkrétních a doložených
tvrzení navrhovatelky stran nepřímé diskriminace se však soud nemůže blíže zabývat tím,
zda čl. I bod 15 mimořádného opatření dopadal silněji na osoby buddhistické víry než na jiné
osoby, které rovněž nemohly kadeřnické služby využívat (srov. bod 70 nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 9/15).
[32] Jelikož soud neshledal čl. I bod 15 mimořádného opatření za rozporný s čl. 3 odst. 1
Listiny pro přímou nebo nepřímou diskriminaci navrhovatelky, zabýval se dále tím, zda toto
ustanovení není v rozporu s čl. 1 větou první Listiny, podle které lidé jsou svobodní a rovní
v důstojnosti i v právech. Navrhovatelka totiž namítá, že je nezákonné, neboť neobsahuje výjimku
z povinnosti prokázat tzv. bezinfekčnost pro osoby, které se nechtějí nechat naočkovat z důvodu
své víry nebo náboženského přesvědčení. Nezákonnost čl. I bodu 15 mimořádného opatření
tedy spatřuje v tom, že určitou oblast neupravuje.
[33] V podobné situaci Nejvyšší správní soud v rozsudku uznávání protilátek I, bod 16, dovodil,
že „[t]o, že odpůrce opomněl do čl. I bodu 18 mimořádného opatření zahrnout nějakou podmínku pro vstup
do některých vnitřních prostor a pro účast na hromadných akcích nebo naopak nějakou výjimku z takové
podmínky, tedy může zakládat nezákonnost této části mimořádného opatření“. Dospěje-li proto soud
k závěru, že určitá úprava v mimořádném opatření chybí, což je důvodem jeho rozporu
se zákonem, tuto část mimořádného opatření pro nezákonnost zruší. Tento závěr Nejvyšší
správní soud nicméně nespojil s nepřítomností jakékoli myslitelné úpravy v mimořádném
opatření. Učinil jej v návaznosti na požadavky plynoucí z čl. 1 věty první Listiny. Jedná
se o princip rovnosti, jejímž pohledem rovnost v právech neznamená, že by každému muselo být
přiznáno jakékoli právo, avšak právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být
projevem libovůle (bod 18 rozsudku uznávání protilátek I a bod 26 rozsudku
sp. zn. 9 Ao 28/2021).
[34] Při posouzení, zda čl. I bodu 15 mimořádného opatření nezakládá v rozporu s čl. 1
Listiny nerovné podmínky pro osoby, které nemohou prokázat svoji tzv. bezinfekčnost z důvodu,
že jim v očkování proti onemocnění covid-19 brání jejich víra nebo náboženské přesvědčení,
je třeba zkoumat „(1) zda jde o různé subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, (2)
zda je s nimi zacházeno rozdílným způsobem, (3) zda je odlišné zacházení dotčenému jednotlivci nebo skupině
k tíži a (4) zda takové zacházení není projevem libovůle, tedy zda má legitimní cíl a napadená zákonná
ustanovení jsou s to jej dosáhnout“ (nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 32/17).
Pro posouzení dané otázky je dále významné, že „uvažovat v kategorii rovnosti lze pouze v relaci
mezi nejméně dvěma subjekty ve stejném, resp. srovnatelném postavení (…). Zatímco zpravidla není těžké
stanovit, zda právní úprava zachází se dvěma situacemi rozdílně nebo stejně, zcela klíčovým krokem pro aplikaci
všeobecné zásady rovnosti je stanovit, zda dvě situace, s nimiž právo zachází odlišně, jsou vskutku srovnatelné,
tedy zda jsou relevantně podobné“ (nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/03,
či ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 50/06). Uvedené posouzení se musí podle citované
judikatury Ústavního soudu dále opírat o kritérium relevance, přičemž to v sobě zahrnuje
hodnotový úsudek, který předpokládá pochopení smyslu a účelu přezkoumávané úpravy. Jinak
řečeno, pro účely nyní projednávané věci jde v návaznosti na výše uvedené o posouzení toho,
zda se z hlediska regulace napadeného mimořádného opatření jedná v případě níže vymezených
skupin osob o postavení srovnatelné, či nikoliv. Pokud by se totiž jednalo o nestejné zacházení
s nestejnými skupinami osob, nemohla by být námitka diskriminace důvodná.
[35] Navrhovatelka v této souvislosti namítá, že očkovaní mohou vir šířit a že mají stejnou
virovou nálož jako neočkovaní. Není proto podle ní zřejmé, proč nebylo umožněno navštěvovat
kadeřnické služby osobám, které se nenechaly naočkovat z důvodu svého náboženského
přesvědčení, přestože očkované osoby, které nejsou bezinfekční, tyto služby využívat mohly.
Navrhovatelka tak zjevně považuje postavení neočkovaných osob buddhistické víry
za srovnatelné s osobami očkovanými.
[36] Nejvyšší správní soud již v rozsudku tzv. bezinfekčnost u stravovacích a ubytovacích služeb,
dospěl k závěru, že se neočkované osoby bez prodělaného onemocnění nenacházejí
ve srovnatelném postavení s očkovanými osobami. Konkrétně v bodě 78 zmíněného rozsudku
uvedl, že „[o]becně tedy bylo možné uvažovat o srovnatelném postavení osob, které by se prokázaly PCR testem.
Neočkované osoby bez prodělaného onemocnění se však i v případě podrobení se PCR testu ve srovnatelném
postavení nenachází. Je tomu tak z důvodu zvýšené pravděpodobnosti nákazy při styku s infekční osobou,
možného závažnějšího průběhu onemocnění a zvýšené nakažlivosti pro své okolí. Z těchto důvodů jim není
umožněno provádět činnosti a využívat služby, které jsou mimořádným opatřením regulovány. S ohledem na cíl
mimořádného opatření totiž představují pro boj s epidemií a jejími následky zvýšené riziko, a to zejména
pro zdravotní systém. Jestliže se neočkované osoby ve srovnatelném postavení nenachází, nejsou diskriminovány
tím, že jim čl. I bodu 15 mimořádného opatření neumožňuje prokázat tzv. bezinfekčnost prostřednictvím
negativního výsledku PCR testu, a tedy provádět činnosti a využívat služby regulované mimořádným opatřením.“
[37] Tyto závěry jsou plně přenositelné i na nyní projednávanou věc. Navrhovatelka totiž
netvrdí, že by se neočkované osoby buddhistické víry nacházely v jiném postavení, než osoby,
které se nenechaly naočkovat z jakéhokoliv jiného důvodu. Rovněž tyto osoby nemohly využívat
služby regulované mimořádným opatřením stejně jako navrhovatelka. Rozhodné proto je,
zda obecně neočkované osoby, které nemoc neprodělaly, nejsou čl. I bodu 15 mimořádného
opatření diskriminovány tím, že nemohly kadeřnické služby využívat.
[38] Navrhovatelka nevyvrátila odborné důvody, pro které odpůrce stanovil pravidla
prokázání bezinfekčnosti podle čl. I bodu 15 mimořádného opatření. Toliko uvedla, že také
očkované osoby nemoc šíří a že mají stejnou virovou nálož jako neočkovaní. Z odůvodnění
mimořádného opatření však vyplývá, že očkované osoby byly favorizovány ve vztahu k možnosti
prokázat tzv. bezinfekčnost podle čl. I bodu 15 mimořádného opatření z důvodu, že se méně
pravděpodobně nakazí při styku s infekční osobou a že jim v případě nákazy nehrozí závažný
průběh onemocnění a případné úmrtí. Nepředstavují proto z hlediska dosažení cíle sledovaného
mimořádným opatřením, kterým je zejména ochrana systému zdravotní péče před přetížením
(viz bod 84 a 85 rozsudku tzv. bezinfekčnost u stravovacích a ubytovacích služeb), takové riziko jako
neočkované osoby. V této souvislosti soud nepřihlédl k navrhovatelkou doloženému dříve
vyslovenému přání podle §36 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách
jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), podle kterého si nepřeje být hospitalizována
v souvislosti s onemocněním covid-19. Zejména svou zmínku nijak výslovně nespojovala se svou
návrhovou argumentací, ale pouze s poukazem na to, že se jako buddhistka nebojí smrti. Soud
tedy tento argument primárně považoval za jeden z důkazů hloubky jejího náboženského
přesvědčení. I pokud by uvedené navrhovatelka chtěla doložit k tomu, že ona zátěží
pro zdravotní systém nebude, ani pak by dříve vyslovené přání nebylo relevantní. Dříve
vyslovené přání by totiž navrhovatelka mohla, pokud toho bude schopna, kdykoliv odvolat,
pakliže by změnila na tuto otázku názor (viz zejména §36 odst. 2 větu první in fine zákona
o zdravotních službách
1
a analogicky §34 odst. 4 téhož zákona). Není proto vyloučeno,
že by v případě závažného průběhu onemocnění byla hospitalizovaná. Navíc nutně nemusí
zdravotní systém zatížit pouze hospitalizací, ale i jinou časově či finančně nákladnou péčí,
například v souvislosti s dlouhodobými následky prodělání onemocnění covid-19. Dříve
vyslovené přání navrhovatelky tak nemá vliv na to, že by jako neočkovaná osoba mohla v případě
nákazy přispět k přetížení zdravotního systému.
[39] Nadto odpůrce v odůvodnění mimořádného opatření nevyšel z předpokladu,
že by očkování bránilo úplnému přenosu infekce na jinou osobu, jak by mohlo vyplývat z tvrzení
navrhovatelky. Naopak uvedl, že očkování může mít vliv na další šíření onemocnění (viz strana
22 odůvodnění mimořádného opatření). Rozhodné v souvislosti s tvrzeními navrhovatelky
a k nim se pojícími důkazy je, že navrhovatelka nijak nevyvrátila stěžejní odborné předpoklady
odpůrce, pro které se neočkované osoby nenacházejí ve srovnatelném postavení s osobami
očkovanými. Tj. zvýšená pravděpodobnost nákazy při styku s infekční osobou a riziko
závažnějšího průběhu onemocnění. I kdyby proto navrhovatelka prokázala, že očkované osoby
šíří onemocnění covid-19 obdobně jako osoby neočkované, tak by i nadále mimořádné opatření
obstálo. Zacházelo totiž odlišně s různými skupinami osob, které se nenacházely ve srovnatelném
postavení z hlediska cíle sledovaného mimořádným opatřením (viz bod [38] tohoto rozsudku).
Soud proto pro nadbytečnost neprovedl k důkazu navrhovatelkou doložené články
z informačních webů, které se týkaly šíření onemocnění covid-19 očkovanými osobami. K tomu
lze poznamenat, že je sporné, zda by navrhované články, které měly formu článků
pro neodbornou veřejnost, byly vůbec způsobilé zvrátit odborné studie, ze kterých vycházel
odpůrce.
[40] Z výše uvedeného tak vyplývá, že neočkovaným osobám, které nemoc neprodělaly,
nebylo umožněno využívat kadeřnické služby z odborných, medicínských důvodů. Ty se týkají
všech neočkovaných osob bez ohledu na jejich víru, náboženské přesvědčení nebo světonázor
Tyto stěžejní odborné předpoklady, z nichž odpůrce vyšel v odůvodnění mimořádného opatření,
navrhovatelka relevantně nezpochybnila. Platí proto i nadále závěr rozsudku tzv. bezinfekčnost
u stravovacích a ubytovacích služeb, dle kterého nejsou neočkované osoby, které onemocnění covid-19
neprodělaly, ve srovnatelném postavení s osobami očkovanými.
[41] Nenachází-li se tak neočkované osoby buddhistické víry ve srovnatelném postavení
s osobami očkovanými, nejsou diskriminovány ve smyslu čl. 1 věty první Listiny tím, že nemohou
kadeřnické služby využívat. Soud se proto nezabýval dalšími kroky testu diskriminace (viz bod
[34] tohoto rozsudku). Mimořádné opatření tak nebylo nezákonné tím, že neobsahovalo výjimku
z povinnosti prokázat tzv. bezinfekčnost podle čl. I bodu 15 mimořádného opatření pro osoby,
kterým v podstoupení očkování bránila jejich víra nebo náboženské přesvědčení (viz bod [33]
tohoto rozsudku).
[42] V této souvislosti nelze ztrácet ze zřetele, že předmětem přezkumu v nyní projednávané
věci je opatření obecné povahy jako správní akt smíšené povahy, tj. akt konkrétní
co do předmětu, avšak s obecně vymezeným okruhem jeho adresátů (viz bod [12] tohoto
rozsudku). Judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu stran výhrady víry
či svědomí k povinnému očkování se však týkala správních rozhodnutí o přestupku
za nepodstoupení očkování (např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2011,
sp. zn. III. ÚS 449/06, nebo ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 1253/14) nebo o nepřijetí dítěte
k předškolnímu vzdělávání v mateřské škole (např. usnesení Ústavního soudu ze dne
1
Poskytovatel bude brát zřetel na dříve vyslovené přání pacienta, má-li ho k dispozici, a to za podmínky, že v době poskytování
zdravotních služeb nastala předvídatelná situace, k níž se dříve vyslovené přání vztahuje, a pacient je v takovém zdravotním
stavu, kdy není schopen vyslovit nový souhlas nebo nesouhlas .
19. 12. 2017, sp. zn. II. ÚS 3257/17, nebo navrhovatelkou citovaný rozsudek NSS
sp. zn. 9 As 62/2020). Ve správním řízení má správní orgán prostor k námitce účastníka řízení
zohlednit výhradu víry či svědomí konkrétní osoby a poměřit ji se zájmem státu na ochraně
veřejného zdraví, neboť výsledkem řízení je správní rozhodnutí jako individuální správní akt
týkající se konkrétního adresáta. Výhradu víry nebo svědomí správní orgán posuzuje vždy
individuálně, neboť se jedná o výjimku z jinak obecně platného pravidla. Jak uvedl Nejvyšší
správní soud v rozsudku sp. zn. 9 As 62/2020, bod 29, „tvrzení zakládající takovou ústavně
garantovanou výjimku založenou na sekulární či náboženské výhradě svědomí musí být mimořádně závažná,
vztahující se k danému jedinci, dostatečně určitá a prokázaná. Jinými slovy musí se jednat o natolik silné
argumenty, na základě nichž by aplikace §50 zákona o ochraně veřejného zdraví byla v daném případě zjevně
protiústavní. Příliš široký výklad a aplikace práva projevovat své náboženské vyznání nebo uplatňovat sekulární
výhradu svědomí, by mohly vést k rozkladu systému povinného očkování a v důsledku toho být hrozbou pro zdraví
zejména těch dětí a dospělých, kteří se ze zdravotních důvodů nemohou prostřednictvím vakcinace proti daným
onemocněním bránit (srov. bod 98 a 99 plenárního nálezu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 16/14).“
[43] Byť by teoreticky případné porušení čl. 1 věty první Listiny (viz bod [33] tohoto
rozsudku) pro chybějící výjimku z povinnosti prokázat tzv. bezinfekčnost mohlo vést ke zrušení
mimořádného opatření nebo k deklarování jeho nezákonnosti soudem, nemohl by soud
individuální výhradu víry nebo svědomí zohlednit. Účinky rozhodnutí soudu totiž nastávají
erga omnes, tj. vůči všem adresátům mimořádného opatření (rozsudek Správa národního parku
Šumava nebo usnesení NSS ze dne 11. 6. 2021, čj. 8 Ao 9/2021-43, č. 4220/2021 Sb. NSS).
Důvodem zrušení nebo deklarace nezákonnosti by tak nebyla tvrzená výhrada svědomí,
nýbrž chybějící výjimka v mimořádném opatření. Soud by totiž nemohl zavázat odpůrce k tomu,
aby zohlednil při vydání nového mimořádného opatření výhradu víry nebo svědomí konkrétního
navrhovatele. Individuální výhrada víry nebo svědomí by proto mohla být zohledněna pouze
v rámci správního řízení o přestupku za nedodržení mimořádného opatření podle §11
pandemického zákona.
[44] Soud se pro nadbytečnost nezabýval výtkami, které navrhovatelka vznáší k odůvodnění
rozsudků sp. zn. 9 Ao 22/2021 a sp. zn. 9 Ao 28/2022. Nyní napadené mimořádné opatření totiž
na rozdíl od mimořádného opatření přezkoumávaného v těchto rozsudcích neumožňovalo
neočkovaným osobám, které onemocnění covid-19 neprodělaly, prokázat svoji tzv. bezinfekčnost
negativním výsledkem PCR nebo antigenního testu (viz bod [2] tohoto rozsudku). Neočkované
osoby starší 18 let, které neměly kontraindikaci proti očkování a které onemocnění neprodělaly
v poslední době, proto fakticky nemohly kadeřnické služby využít. Závěry těchto rozsudků stran
namítané diskriminace tak bez dalšího nelze na nyní projednávanou věc použít.
IV.4 Přiměřenost čl. I bodu 15 mimořádného opatření
[45] Navrhovatelka dále namítá, že je napadené mimořádné opatření nepřiměřené tím,
že neobsahuje výjimku z povinnosti prokázat tzv. bezinfekčnost pro osoby, které se nechtějí
nechat naočkovat proti onemocnění covid-19 z důvodu své víry nebo náboženského přesvědčení.
[46] Soud se otázkou přiměřenosti napadeného mimořádného opatření podrobně zabýval již
v části IV. 5 rozsudku tzv. bezinfekčnost u stravovacích a ubytovacích služeb, na kterou v podrobnostech
odkazuje. V tomto rozsudku shrnul, že cílem mimořádného opatření bylo „aby došlo ke zmenšení
rizika přenosu onemocnění mezi jedinci a ke snížení rizika dalšího zhoršení epidemické situace v celé populaci
tak, aby se předešlo zahlcení a zhroucení zdravotního systému. Cílem mimořádného opatření současně byla snaha
reagovat na nastupující vlnu varianty omikron ve spojení s probíhajícím přenosem varianty delta. Jelikož
dosavadní důkazy podle odpůrce naznačují sníženou účinnost očkování proti nákaze variantou omikron, bylo
přistoupeno k podávání tzv. posilujících dávek. […] Odpůrce v této souvislosti vzal v úvahu skutečnost, že osoby
neočkované bez imunity získané prodělanou nemocí mohou být onemocněním covid-19 více postiženy na zdraví,
a představují tak pro zdravotní systém větší hrozbu. Omikron zároveň představuje hrozbu, že dojde k nakažení
velkého množství osob, a tedy i velké části neočkovaných. Odpůrcem tvrzeným cílem napadeného mimořádného
opatření proto je jak ochrana nejvíce zranitelných osob, tak ale zejména zdravotního systému jako celku.“ Tento
cíl shledal soud za legitimní (viz bod 85 rozsudku tzv. bezinfekčnost u stravovacích a ubytovacích služeb).
[47] Navrhovatelka relevantně nezpochybnila tvrzení odpůrce, že se neočkované osoby snáze
nakazí při styku s infekční osobou a že mohou mít závažnější průběh onemocnění. Platí proto
i nadále závěry rozsudku tzv. bezinfekčnost u stravovacích a ubytovacích služeb, ve kterém soud v bodě
86 uvedl, že „[z]amezení kontaktu těchto osob na místech a v situacích, kde je objektivně vyšší míra rizika
přenosu viru, proto přispívá jednak k tomu, aby se zmenšilo riziko přenosu onemocnění v populaci, jednak
k tomu, aby se tyto osoby nenakazily. Tím je zprostředkovaně chráněn zdravotní systém, který bude v případě
úspěšného omezení šíření viru v rizikové populaci zatížen menším množstvím případů závažného průběhu
onemocnění. Omezení této skupiny osob tím, že nemohou podle čl. I bodu 15 mimořádného opatření žádným
způsobem prokázat svoji tzv. bezinfekčnost, je proto nástrojem způsobilým k dosažení cíle sledovaného
mimořádným opatřením.“ Na tomto závěru nemění nic skutečnost, že i osoby očkované mohou
onemocnění šířit dál. Rozhodné totiž je, že jsou tyto osoby v případě nákazy chráněny
před závažným průběhem onemocnění. Představují proto pro zdravotní systém z hlediska
zahlcení daleko menší nebezpečí než osoby neočkované.
[48] Pokud jde o otázku, zda neexistují jiné nástroje, které do práv neočkovaných osob
zasahují méně intenzivně a legitimního cíle dosahují se srovnatelným účinkem, soud v rozsudku
tzv. bezinfekčnost u stravovacích a ubytovacích služeb, bod 88, dospěl k závěru, že tímto nástrojem není
prokazování se negativním výsledkem PCR testu. V nyní projednávané věci navrhovatelka
nezmiňuje žádný jiný srovnatelný nástroj. Soud se proto nad rámec návrhu jinými možnými
nástroji nezabýval (§101d odst. 1 s. ř. s.). Pro účely dosažení sledovaného cíle se tak i nadále jeví
omezení neočkovaných osob z určitých oblastí života jako potřebné, respektive navrhovatelka
tuto potřebnost relevantním způsobem nevyvrátila.
[49] Navrhovatelka nijak nezpochybnila, že očkování představuje účinný nástroj z hlediska
ochrany před závažným průběhem onemocnění a případným úmrtím. Tím očkování přispívá
sekundárně k ochraně zdravotního systému před přetížením. Platí proto i nadále závěry rozsudku
tzv. bezinfekčnost u stravovacích a ubytovacích služeb, ve kterém soud v bodě 89 uvedl, že „[j]e proto
logické, že odpůrce při zvažování toho, zda uzavřít provozovny nebo úplně znemožnit poskytování služeb,
nebo zda omezit z jejich využívání pouze rizikové osoby, přistoupil na variantu, která má nižší ekonomické
a společenské dopady a která je současně schopná ochránit systém zdravotní péče. Zvolil tedy omezení pouze těch
osob, které pro chybějící očkování nebo imunitu z prodělané nemoci představují největší riziko, včetně toho,
že vypustil nejméně ohroženou skupinu dětí do 12 let. Tento postup se soudu jeví v rovině obecnosti námitek
navrhovatelky jako přiměřený za situace masivního šíření viru v populaci a souběhu dvou jeho variant. Již v době
přijímání mimořádného opatření byly denní počty nakažených značně vysoké. K datu 19. 12. 2021 byl
sedmidenní klouzavý průměr okolo 9 000 případů (viz strana 12 odůvodnění mimořádného opatření). Současně
odpůrce předpokládal, že kvůli variantě omikron, která se stane dominantní v ledu 2022, nové případy nákazy
rapidně porostou, přičemž nebyly jednoznačné informace o závažnosti této varianty. Předpoklad masivních nárůstů
se ostatně potvrdil. Zároveň odpůrce ponechal u méně zranitelné skupiny dětí mezi 12 a 18 rokem možnost
prokázání tzv. bezinfekčnosti i testem. Soud proto považuje s ohledem na tyto okolnosti za ještě přiměřené,
že došlo oproti dřívějšímu stavu ke zpřísnění podmínek, za kterých je možné využívat některé služby a účastnit
se některých akcí. Jestliže totiž existuje podle odpůrce relativně účinná ochrana proti těžkému průběhu onemocnění
(byť není vyloučeno, že se jím člověk i přes očkování nakazí), není důvod k úplnému zavření provozoven a služeb,
tak jak tomu bylo např. na jaře 2021. Naopak je namístě regulaci směřovat vůči těm osobám, které mohou být
tímto onemocněním nejvíce ohroženy a mohou tak následně ohrozit zdravotní systém. Jednak tím dochází
k minimalizaci zásahu do práv a právem chráněných zájmů provozovatelů podniků a služeb, jednak je tím
dosaženo ochrany zdraví neočkovaných osob a fungování zdravotního systému jako celku.“
[50] V této souvislosti soud podotýká, že i kdyby navrhovatelce v podstoupení dobrovolného
očkování opravdu bránila její buddhistická víra, byla napadeným mimořádným opatřením
omezena toliko ve využívání zbytných služeb (srov. bod 90 rozsudku tzv. bezinfekčnost u stravovacích
a ubytovacích služeb). Vyloučení z využívání kadeřnických a stravovacích služeb sice může
pro navrhovatelku představovat citelnou újmu, nepředstavuje však natolik intenzivní zásah,
jako kdyby nemohla využívat služby nezbytné pro fungování na základní životní úrovni
(např. nákup potravin). Jak již soud uvedl v bodě 90 rozsudku tzv. bezinfekčnost u stravovacích
a ubytovacích služeb, „[t]yto služby jsou navíc rizikové z pohledu epidemie, neboť při jejich využívání zpravidla
nelze používat ochranné prostředky k zamezení šíření nákazy (např. respirátor), a současně jsou spojeny
se setkáváním různých skupin osob (viz strana 17 odůvodnění mimořádného opatření). Méně epidemicky závažné
činnosti nejsou podmínkami čl. I bodu 15 mimořádného opatření podmíněny [např. skupinové prohlídky galerií
do 20 osob podle čl. 1 bodu 11 písm. b) mimořádného opatření, u kterých lze po celou dobu mít nasazený
respirátor].“ Mimořádné opatření je proto přiměřené rovněž z tohoto úhlu pohledu,
přestože neobsahuje výjimku pro osoby, které se nechtějí nechat naočkovat z důvodu své víry
nebo náboženského přesvědčení. Reguluje totiž přístup těchto osob ke službám v rozsahu
nezbytném pro dosažení sledovaného cíle. Zásah do práv a právem chráněných zájmů
navrhovatelky je proto přiměřený.
[51] Tvrdí-li navrhovatelka, že v souladu se svou budhistickou vírou myslí v první řadě vždy
na druhé a že vždy jedná tak, aby z jejího jednání měl prospěch co největší počet bytostí,
pak s ohledem na její buddhistickou víru je omezení ve využívání zbytných služeb nepodstatné
ve vztahu k prospěchu osob, kterým by v důsledku neregulovaného šíření epidemie onemocnění
covid-19 hrozila vážná újma na zdraví. Jsou-li proto tvrzení navrhovatelky o její víře pravdivé,
pak v zájmu prospěchu druhých jistě po dobu platnosti mimořádného opatření nemohla vnímat
mírné nepohodlí spočívající v tom, že nějaký čas nebyla u kadeřníka, jako výrazně omezující.
Ačkoliv si je soud vědom, že navrhovatelka mohla nemožnost profesionální úpravy svého účesu
pociťovat jako závažný zásah do svých práv, je přesvědčen, že pokud se díky své víře nebojí
ani smrti, byla schopna se i s tímto zásahem vyrovnat.
[52] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že ani na základě nyní projednávaného návrhu
neshledal nezákonnost čl. I bodu 15 mimořádného opatření. Citované ustanovení osoby
neočkované bez prodělané nemoci nediskriminuje (bez ohledu na to, z jakého důvodu
se nenechaly naočkovat), neboť navrhovatelka relevantně nezpochybnila stěžejní východiska
odpůrce, podle nichž se nenacházejí ve srovnatelném postavení jako osoby očkované. Zároveň
bylo ve vztahu k těmto osobám přiměřené s ohledem na aktuální epidemickou situaci a míru
zásahu do jejich práv.
V. Závěr a náklady řízení
[53] Nejvyšší správní soud odmítl návrh v části týkající se čl. I bodu 3 písm. b) ve slovech
„nebo, s výjimkou dítěte do dovršení 12 let věku, nesplňuje podmínky stanovené v bodu I/15; provozovatelům
uvedených provozoven se nařizuje u osoby, která musí splňovat podmínky podle bodu I/15, splnění těchto
podmínek kontrolovat prostřednictvím mobilní aplikace Ministerstva zdravotnictví „čTečka“ při vstupu do prostor
nebo v případě, že kontrolu při vstupu neumožňují provozní podmínky provozovatele, nejpozději před poskytnutím
služby; osobě se nařizuje provozovateli splnění podmínek podle bodu I/15 prokázat; v případě, že osoba splnění
podmínek podle bodu I/15 při vstupu neprokáže, zakazuje se provozovateli takovou osobu vpustit do prostor
provozovny; pokud ke kontrole dochází před poskytnutím služby, provozovateli se zakazuje poskytnout takové
osobě službu; tyto podmínky se nevztahují na provozovny stravovacích služeb, které neslouží pro veřejnost,
a na prodej jídla s sebou s tím, že osobě se zakazuje takto zakoupené jídlo konzumovat ve vnitřních i vnějších
prostorech provozovny“ mimořádného opatření pro odpadnutí předmětu řízení. V části týkající
se čl. I bodu 3 písm. b) ve slovech „zakazuje zákazníkovi vstoupit do vnitřních a vnějších prostor
provozovny, pokud vykazuje klinické příznaky onemocnění covid-19“ mimořádného opatření pak soud
návrh podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. odmítl, neboť byl podán osobou k tomu zjevně
neoprávněnou. Ve zbývající části návrh zamítl (§101d odst. 2 věta druhá s. ř. s.), neboť
jej neshledal s ohledem na výše uvedené důvodným.
[54] O věci samé rozhodl soud bez jednání postupem podle §51 odst. 1 věty první s. ř. s.,
neboť navrhovatelka i odpůrce s tímto postupem souhlasili, resp. navrhovatelka ve stanovené
lhůtě nevyjádřila nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Jednání nebylo třeba
nařizovat ani za účelem provádění dokazování, neboť při přezkumu mimořádného opatření soud
vycházel pouze ze správního spisu, který sestává z napadeného opatření.
[55] Podle §60 odst. 3 s. ř. s. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení
zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
[56] Podle §60 odst. 1 s. ř. s. má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů
řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
[57] Ve vztahu k části, v níž byl návrh odmítnut, proto nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení. Ve zbývající části rozhodl Nejvyšší správní soud o náhradě nákladů
řízení podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. Odpůrce měl ve věci plný úspěch, neboť ten
se posuzuje podle osudu napadeného opatření obecné povahy (jeho části). Navrhovatelka nebyla
ve věci úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odpůrci, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení svědčilo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení
žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly (ani žádné nepožadoval).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 1. dubna 2022
Petr Mikeš
předseda senátu