ECLI:CZ:NSS:2022:8.AZS.86.2021:54
sp. zn. 8 Azs 86/2021-54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Petra
Mikeše a Milana Podhrázkého v právní věci žalobce: M. N., zastoupený Mgr. Petrem Mertou,
advokátem se sídlem Jičínská 1346/6, Praha 3, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 5. 2020, čj.
OAM-381/ZA-ZA04-ZA04-R2-2015, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 9. 2. 2021, čj. 1 Az 30/2020-56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce podal 17. 4. 2015 žádost o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný v záhlaví
označeným rozhodnutím rozhodl o žádosti tak, že žalobci mezinárodní ochranu podle §12, §13,
§14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, neudělil. Žalovaný rozhodoval poté, co jeho
první rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu z 25. 4. 2019,
čj. 5 Azs 207/2017-36.
[2] Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal žalobu k Městskému soudu v Praze, v níž
zároveň požádal o ustanovení zástupce.
[3] Městský soud žalobci zaslal formulář Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech,
který žalobce vrátil soudu vyplněný (uvedl, že je nezaměstnaný a z důvodu pracovního úrazu
nemůže pracovat, nemá majetek větší hodnoty, jeho manželka pobírá čistý měsíční příjem ve výši
22 000 Kč a platí nájemné ve výši 15 000 Kč). Městský soud následně žalobce vyzval, aby mj.
sdělil, v jaké výši hradí nájemné a ostatní náklady spojené s užíváním bytu a jaký je zdroj jeho
příjmů, z nichž hradí své náklady na stravování, ošacení a jízdné. Žalobce soudu odpověděl,
že jeho manželka je zaměstnaná a hradí nájemné a další platby. Dále uvedl, že občas pracuje jako
brigádník ve stavebnictví a za vydělané peníze si kupuje jídlo a oblečení. Městský soud usnesením
z 29. 7. 2020, čj. 1 Az 30/2020-28, návrh na ustanovení zástupce zamítl z důvodu, že údaje
uvedené žalobcem nejsou úplným doložením jeho majetkových poměrů (žalobce nesdělil, v jaké
výši platí nájemné a poplatky spojené s užíváním bytu ani jaké jsou jeho příjmy z brigád).
Proti tomuto usnesení podal žalobce kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud usnesením
z 26. 11. 2020, čj. 1 As 307/2020-26, odmítl, neboť neobsahovala důvody, pro které žalobce
usnesení městského soudu napadal, a žalobce tuto vadu neodstranil.
[4] Městský soud usnesením z 28. 1. 2021, čj. 1 Az 30/2020-45, žalobce vyzval, aby doplnil
svou žalobu o důvody, pro které považuje napadené výroky rozhodnutí žalovaného za nezákonné
nebo nicotné. Žalobce na tuto výzvu reagoval ve stanovené lhůtě podáním z 2. 2. 2021, v němž
soudu sdělil, že „skutečnosti, které uvedl ve své žádosti o mezinárodní ochranu a ve své výpovědi, naopak
obsahují dostatek skutečností prokazujících pronásledování, jemuž [byl] vystaven, a [jeho] tvrzení nebyla
ze strany správního orgánu vyvrácena“.
[5] Městský soud v záhlaví označeným usnesením žalobu odmítl podle §37 odst. 5 s. ř. s.
z důvodu, že ani podání žalobce z 2. 2. 2021 neobsahovaly žádný žalobní bod. Žalobce v něm
totiž pouze zopakoval, že žalobu podává v rozsahu výroku o neudělení mezinárodní ochrany,
dále obecně namítl porušení §3 správního řádu a vyjádřil přesvědčení, že v žádosti o mezinárodní
ochranu uvedl dostatek skutečností, které prokazují pronásledování, jemuž byl vystaven, a jeho
tvrzení nebyla správním orgánem vyvrácena. Dále jeho podání obsahovalo žádost o nařízení
ústního jednání a formulaci žalobního petitu, konkrétně návrh na zrušení napadeného rozhodnutí
žalovaného. Přestože soud žalobce poučil, aby doplnil konkrétní žalobní body, žalobce
tak neučinil. Odkaz na porušení §3 správního řádu žalobce nijak konkrétně neodůvodnil, a proto
se jím soud nemohl podrobněji zabývat.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Proti usnesení městského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost, v níž
současně požádal o ustanovení zástupce. Nejvyšší správní soud usnesením z 22. 4. 2021, čj.
8 Azs 86/2021-21, návrh na ustanovení zástupce zamítl z důvodu, že stěžovatel neosvědčil
nedostatek prostředků k zajištění zástupce. Stěžovatel následně svou kasační stížnost doplnil
v zastoupení jím zvoleným advokátem.
[7] Podle stěžovatele je kasační stížnost přijatelná ve smyslu §104a s. ř. s., neboť se týká
právní otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, jakož i z důvodu zásadních
pochybení městského soudu, která měla dopad do jeho hmotněprávního postavení. V dalším
odkázal na vlastní důvody kasační stížnosti.
[8] Stěžovatel namítá, že postupem městského soudu, který vedl k vydání kasační stížností
napadeného usnesení, jakož i samotným tímto usnesením došlo k hrubému zásahu do jeho práva
na spravedlivý proces a na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy. Stěžovatel
z důvodu nedobré znalosti češtiny žádal o možnost vyjádřit se ke své žalobě, případně ji vysvětlit
či doplnit na ústním jednání s účastí tlumočníka. To mu však nebylo umožněno, přestože si soud
musel být vědom toho, že stěžovatel neovládá český jazyk srovnatelně dobře jako svoji
mateřštinu, jakož i toho, že není zastoupen advokátem a nemá právnické vzdělání. Odmítnutí
žaloby soudem bez možnosti stěžovatele se k věci kvalifikovaně vyjádřit bylo ryze formalistické
a soud stěžovateli neumožnil hájit jeho práva. Stěžovatel byl zkrácen také na právu na projednání
věci před soudem, na právu být osobně přítomen projednání své věci, jakož i na právu vyjádřit
se k věci, které nemohlo být realizováno zejména s ohledem na porušení práva na právní pomoc
a na tlumočníka.
[9] Pokud jde zaprvé o porušení práva na právní pomoc, důvodem pro odmítnutí žaloby byla
skutečnost, že stěžovateli nebyla poskytnuta právní pomoc, což je v rozporu s čl. 37 odst. 2
Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a se zásadami pro vedení soudních řízení
při přezkumu správních rozhodnutí. I podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva je
třeba se vždy ptát, zda vzhledem k okolnostem věci vedl nedostatek právní pomoci k tomu,
že řízení bylo nespravedlivé. V případě stěžovatele nedostatek právní pomoci spolu s dalšími
okolnostmi vedl k nespravedlnosti řízení, neboť stěžovatel nebyl schopen jakkoli reagovat
na výzvy městského soudu. Podle Ústavního soudu nemá odmítnutí práva na právní pomoc
vycházet z čistě pozitivistického nazírání na právo, neboť to neodpovídá zásadám právního státu.
Městskému soudu muselo být zřejmé, že pouze s kvalifikovanou právní pomocí bude stěžovatel
plně chápat význam a důsledky soudního řízení včetně jednotlivých písemností (vyhotovených
v jazyce, kterému žalobce hůře rozumí, přičemž nerozumí právním pojmům). Jestliže městský
soud dospěl k závěru, že stěžovatel nemá nárok na ustanovení zástupce, měl stěžovatele poučit
o jeho dalších možnostech. Přinejmenším jej měl odkázat na možnost určení advokáta Českou
advokátní komorou podle §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Takové poučení mělo
být dáno s ohledem na poučovací povinnost soudu ve správním soudnictví podle §36 odst. 1
s. ř. s., jejíž rozsah je dán újmou, která by mohla účastníka řízení postihnout. To, že kasační
stížnost stěžovatele proti usnesení městského soudu čj. 1 Az 30/2020-28 o neustanovení
zástupce byla Nejvyšším správním soudem odmítnuta z důvodu, že ji stěžovatel nedoplnil,
potvrzuje, že stěžovatel nebyl schopen sám hájit svá práva, soudním písemnostem nerozuměl
a nebyl schopen posoudit důsledky jednotlivých podání.
[10] Co se týče zadruhé porušení práva na tlumočníka podle čl. 37 odst. 4 Listiny, to se uplatní
ve všech oblastech soudní ochrany práv ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Zde všude musí veřejná
moc zajistit, pokud o to jednotlivec požádá, aby jednání rozuměl. Stěžovateli měl být ustanoven
tlumočník podle §18 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s., neboť výslovně uplatnil právo
na tlumočníka a z jeho podání a obsahu spisu plyne, že adekvátně neovládá český jazyk (rozsudek
NSS z 21. 4. 2005, čj. 2 Azs 52/2005-47, nález ÚS z 8. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 186/05, odlišné
stanovisko soudců Stanislava Balíka, Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ke stanovisku pléna
ÚS z 25. 10. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 20/05). Je téměř absurdní, jestliže je žalobci umožněno
tlumočníka využít v řízení před správními orgány a před správními soudy už nikoli. Stanovisko
pléna Ústavního soudu z 25. 10. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 20/05, neumožňuje formalisticky využívat
výzvu k odstranění vad žaloby pod sankcí jejího odmítnutí, je-li soudu zřejmé, že účastník
neovládá český jazyk.
[11] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti zcela ztotožnil s postupem městského
soudu. Žaloba nebyla projednatelná, neboť neobsahovala žádný žalobní bod. Žalobní námitky
byly pouze obecného rázu a z valné většiny zcela odtržené od konkrétního případu stěžovatele.
Stěžovatel přes výzvu městského soudu žalobu nedoplnil, i když byl o následcích nedoplnění
poučen.
[12] Stěžovatel v replice poukázal na to, že žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti nijak
nereagoval na kasační námitky směřující vůči porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
Stěžovatel nepopírá existenci §37 odst. 5 s. ř. s., ale má za to, že odmítnutí žaloby předcházelo
porušení stěžovatelových procesních práv, která v souhrnu tvoří právo na řádný a spravedlivý
proces a právo na přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy. Přestože okolnosti případu
stěžovatele hovořily pro to, že zastoupení bylo nezbytné k ochraně jeho práv, nebyla
mu poskytnuta právní pomoc, a to ani případným poučením o jeho dalších procesních
možnostech. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neměl k dispozici právní pomoc a neporozuměl
výzvám soudu, nebyl schopen reagovat v soudním řízení na napadené rozhodnutí žalovaného,
čímž došlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení podle §36 odst. 1 s. ř. s., čl. 37 odst. 3
Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[13] Vzhledem k tomu, že projednávaná věc je věcí mezinárodní ochrany, Nejvyšší správní
soud se v souladu s §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, odmítl by ji jako nepřijatelnou.
Pro vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního soud odkazuje
na své usnesení z 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž neurčitý právní
pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“ vyložil. O přijatelnou kasační stížnost
se dle uvedeného usnesení může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost je přijatelná pro potřebu učinit judikaturní
odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu je shledáno zásadní pochybení, které
mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[14] Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil dva okruhy kasačních námitek: namítl zaprvé
porušení práva na právní pomoc mimo jiné tím, že městský soud stěžovatele nepoučil o možnosti
požádat Českou advokátní komoru o určení advokáta, a zadruhé porušení práva na tlumočníka.
Vzhledem k tomu, že se kasační argumentace uplatněná v rámci prvního okruhu námitek dotýká
právní otázky, která dosud nebyla plně řešena judikaturou Nejvyššího správního soudu, je kasační
stížnost přijatelná.
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Vzhledem k tomu, že první okruh kasačních námitek (porušení práva na právní pomoc)
je do značné míry založen na premise, že městský soud nevzal dostatečně v potaz, že stěžovatel
je cizinec a čeština není jeho mateřským jazykem, považoval Nejvyšší správní soud za vhodné
zabývat se nejprve druhým okruhem kasačních námitek (porušení práva na tlumočníka).
Pro úplnost lze uvést, že stěžovatel nezpochybňuje samotný závěr městského soudu, podle něhož
jeho žaloba ani její doplnění neobsahovaly žádný projednatelný žalobní bod.
[17] Pokud jde o namítané porušení práva na tlumočníka, Nejvyšší správní soud úvodem
připomíná, že podle stanoviska pléna Ústavního soudu z 25. 10. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 20/05,
„[z]ákladní právo účastníka řízení na pomoc tlumočníka ve smyslu čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv
a svobod nelze rozšiřovat pomocí interpretace, resp. konkretizace čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
jako obecného ustanovení o spravedlivém řízení. Základní právo garantované čl. 37 odst. 4 Listiny základních
práv a svobod nedopadá na písemný styk soudu s účastníky řízení a naopak. To nevylučuje, aby zákonná úprava
poskytla vyšší standard“. Nejvyšší správní soud tento výklad plně převzal do své judikatury (srov.
např. rozsudek z 21. 6. 2006, čj. 3 Azs 156/2005-47, nebo z 2. 3. 2016, čj. 6 As 250/2015-26, bod
23). V souladu s touto ustálenou judikaturou je tedy třeba považovat za nedůvodnou kasační
argumentaci v rozsahu, v němž namítá porušení čl. 37 odst. 4 Listiny, neboť projednávaná věc
se týká výlučně písemné komunikace městského soudu se stěžovatelem.
[18] Nejvyšší správní soud se následně zabýval otázkou, zda městský soud neporušil §18
odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s. Podle §18 odst. 2 o. s. ř. soud účastníku, jehož mateřštinou
je jiný jazyk než český, ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde najevo. Nejvyšší správní soud
tedy konkrétně posuzoval, zda v řízení před městským soudem potřeba ustanovit tlumočníka
vyšla najevo. Podle judikatury musí být potřeba tlumočníka zcela zjevná a musí sama vyjít v řízení
najevo, a to nejčastěji tak, že žalobce žalobu či její část sepíše v jiném než českém jazyce, v reakci
na výzvu soudu k odstranění vad žaloby uvede, že výzvě nerozumí, a požádá o ustanovení
tlumočníka (srov. rozsudky NSS z 31. 8. 2004, čj. 4 Azs 261/2004-57, z 16. 6. 2004,
čj. 4 Azs 112/2004-50, č. 342/2004 Sb. NSS, či z 12. 1. 2005, čj. 7 Azs 270/2004-35). Povinnost
ustanovit tlumočníka vzniká soudu pouze tehdy, pokud by účastník řízení pro jazykovou bariéru
nemohl účinně obhajovat svá práva v řízení před soudem. Reaguje-li cizinec v řízení před soudem
na úkony soudu činěné v českém jazyce svými podáními činěnými rovněž v českém jazyce, nejsou
dány důvody stanovené v §18 odst. 2 o. s. ř. pro ustanovení tlumočníka, neboť toho není
potřeba (srov. rozsudek NSS z 15. 10. 2003, čj. 6 Azs 10/2003-37, č. 120/2004 Sb. NSS).
[19] Při posuzování, zda v řízení před městským soudem zjevně vyšla najevo potřeba
tlumočníka, Nejvyšší správní soud vzal v potaz následující okolnosti, jejichž relevance byla
opakovaně potvrzena judikaturou. Stěžovatel sepsal žalobu a zejména také ostatní podání celá
v češtině (srov. rozsudek NSS z 16. 7. 2014, čj. 2 As 68/2014-36, a a contrario rozsudky NSS
z 9. 3. 2005, čj. 3 Azs 212/2004-60, nebo z 8. 3. 2005, čj. 1 Azs 166/2004-57, v nichž šlo
o podání sepsaná částečně v cizím jazyce). Přestože žaloba místy obsahuje gramatické
a pravopisné chyby, je ve všech částech zcela srozumitelná. Stěžovatel ve stanovené lhůtě zaslal
městskému soudu srozumitelně česky vyplněný formulář o osobních, majetkových a výdělkových
poměrech (srov. rozsudek NSS z 12. 4. 2006, čj. 1 Azs 129/2005-78, nebo a contrario rozsudek
NSS z 3. 6. 2021, čj. 3 As 92/2021-21, bod 15, vydaný ve věci, v níž ze způsobu vyplnění
formuláře jednoznačně vyplynulo, že stěžovatelka formuláři dostatečně neporozuměla). Stejně
tak stěžovatel ve lhůtě reagoval na následnou výzvu k doplnění prohlášení o majetkových
poměrech, jakož i na výzvu k doplnění žaloby, přičemž ve svých reakcích sepsaných v češtině
mimo jiné správně parafrázoval podstatu obou výzev. Ve vyplněném formuláři, v odpovědi
na výzvu k doplnění prohlášení o majetkových poměrech ani v odpovědi na výzvu k doplnění
žaloby stěžovatel neupozornil městský soud na to, že by písemnostem neporozuměl
nebo že by měl z důvodu špatné znalosti češtiny problém na ně adekvátně reagovat.
[20] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že stěžovatel v žalobě požádal o ustanovení advokáta
a tlumočníka a uvedl, že česky mluví špatně a nezná české právo. Přestože je jistě třeba vzít tuto
původní žádost v potaz při posouzení, zda v řízení před městským soudem vyšla najevo potřeba
ustanovit tlumočníka, je nezbytné danou žádost hodnotit v kontextu následné procesní aktivity
stěžovatele. S městským soudem totiž komunikoval v češtině, a to bez zjevných problémů
s porozuměním. Nejvyšší správní soud má za to, že bylo rozumné na stěžovatelovi požadovat,
aby na případné (nyní tvrzené) obtíže s porozuměním soudních písemností městský soud
upozornil v některém ze svých podání, jímž na tyto písemnosti reagoval. Taková reakce by jistě
byla namístě, pokud by stěžovatel (vědom si své spoluodpovědnosti za výsledek řízení, které
svým návrhem vyvolal) výzvám skutečně neporozuměl a měl zájem být v řízení aktivní (srov.
usnesení NSS ze 7. 8. 2008, čj. 1 Azs 64/2008-38; srov. také a contrario rozsudek NSS
z 21. 2. 2007, čj. 1 Azs 61/2006-49, v němž bylo rozhodující, že žalobce v dané věci požádal
o tlumočníka v odpovědi na výzvu k doplnění žaloby, nebo rozsudek NSS z 21. 2. 2007,
čj. 1 Azs 24/2006-68, v němž žalobkyně na potřebu tlumočníka upozorňovala v reakci na výzvy
soudu opakovaně). Vzhledem k tomu, že tak stěžovatel neučinil, podílel se nikoli nevýznamnou
měrou na procesním vyústění, jehož zákonnost svou kasační stížností zpochybňuje. Kromě toho
lze dodat, že žádost stěžovatele o ustanovení tlumočníka učiněná v žalobě byla vázána na žádost
o nařízení ústního jednání. To je potvrzeno stěžovatelovou rekapitulací předcházejícího řízení
v doplnění kasační stížnosti ze 4. 6. 2021, podle níž „žalobce zároveň žádal Městský soud v Praze
o nařízení ústního jednání, účast tlumočníka na tomto jednání a o ustanovení zástupce pro řízení“. I tato
skutečnost zpochybňuje váhu, kterou je třeba této původní žádosti dát v rámci posouzení,
zda v řízení před městským soudem vyšla najevo potřeba ustanovit tlumočníka.
[21] Stejně tak ani skutečnost, že měl stěžovatel tlumočníka ve správním řízení
před žalovaným, sama o sobě nesvědčí o tom, že jsou splněny podmínky pro ustanovení
tlumočníka v řízení soudním. Nejvyšší správní soud již judikoval, že podmínky pro přibrání
tlumočníka pro správní řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany podle zákona o azylu
nelze stavět na roveň výše posuzované podmínce pro ustanovení tlumočníka soudem v soudním
řízení správním. Jestliže byla k pohovoru ke stěžovatelově žádosti o udělení mezinárodní ochrany
přibrána tlumočnice ruského jazyka, jednalo se o uplatnění stěžovatelova práva podle §22 odst. 1
zákona o azylu, podle něhož má účastník řízení ve věci mezinárodní ochrany právo jednat
v mateřském jazyce nebo v jazyce, ve kterém je schopen se dorozumět. Naproti tomu §18 odst. 2
o. s. ř. automaticky nepředpokládá, že by účastník soudního řízení, jehož mateřštinou je jiný
než český jazyk, měl právo na ustanovení tlumočníka pro toto řízení, neboť pro ustanovení
tlumočníka stanoví shora posuzované podmínky (srov. rozsudek NSS z 12. 4. 2006,
čj. 1 Azs 129/2005-78, nebo usnesení NSS z 30. 3. 2016, čj. 2 Azs 11/2016-35).
[22] S ohledem na vše výše uvedené má Nejvyšší správní soud za to, že městský soud nejednal
v rozporu s §18 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s., se zásadou rovnosti účastníků v soudním řízení
ani se zákazem přepjatého formalismu, jestliže stěžovateli neustanovil tlumočníka, neboť v řízení
před ním potřeba tlumočníka ustanovit nevyšla najevo.
[23] Pokud jde dále o kasační argumentaci ohledně porušení práva na právní pomoc, Nejvyšší
správní soud úvodem poukazuje na to, že právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny
je v soudním řízení správním promítnuto v institutu ustanovení zástupce podle §35 odst. 10
s. ř. s. I když v řízení o žalobách před správními soudy není zákonem vyžadováno povinné
zastoupení advokátem či jiným zástupcem, citované ustanovení počítá s možností ustanovit
žalobci zástupce, je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv. Stěžovatel o této možnosti věděl,
neboť o ustanovení zástupce v žalobě požádal. Věděl i to, že proti zamítnutí této žádosti může
brojit kasační stížností, jelikož přesně to učinil.
[24] V nyní souzené věci Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší, aby (znovu) přezkoumával
usnesení městského soudu, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na ustanovení zástupce.
Nicméně vzhledem k tomu, že stěžovatel spatřuje porušení práva na právní pomoc v celkovém
formalistickém přístupu městského soudu, který měl pro stěžovatele znamenat, že nebyl schopen
kvalifikovaně reagovat na jednotlivé soudní písemnosti a řádně doplnit žádné ze svých podání,
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné uvést následující. Využití práva na právní pomoc
v podobě ustanovení zástupce podle §35 odst. 10 s. ř. s. je podmíněno určitou procesní aktivitou
žalobce (navrhovatele), který musí mimo jiné dostatečně tvrdit a doložit, že jsou u něj
předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků (tj. že nemá dostatečné prostředky). Tato
procesní aktivita se vyžaduje nezávisle na tom, jestli je žalobce český občan či cizinec nebo jestli
je čeština jeho mateřským jazykem či nikoli (za předpokladu, že v řízení zároveň nevyjde najevo
potřeba ustanovit žalobci tlumočníka, což však není případ stěžovatele: srov. body [18]–[22]
výše). Jestliže soud z nedostatečné procesní aktivity žalobce vyvodí zákonem předvídané důsledky
(např. zamítne jeho návrh na ustanovení zástupce), o nichž předtím žalobce řádně poučí, nejedná
přepjatě formalisticky, nýbrž respektuje zákonné meze práva na právní pomoc, jak jsou
v soudním řízení správním určeny v §35 odst. 10 s. ř. s. K tomu lze dodat, jak již ostatně bylo
uvedeno výše, že stěžovatel nedal městskému soudu nijak najevo, že není schopen (z důvodu
jazykové bariéry či nepochopení výzev soudu) dostát výše popsané povinnosti být procesně
aktivní.
[25] Námitka, podle níž měl městský soud v usnesení, jímž zamítl návrh na ustanovení
zástupce, stěžovatele poučit o možnosti nechat si určit advokáta Českou advokátní komoru
podle §18 odst. 2 zákona o advokacii, není důvodná.
[26] Povinnost soudu po zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce poučit navrhovatele
o možnosti nechat si určit advokáta podle §18 odst. 2 zákona o advokacii nevyplývá z žádného
zákonného ustanovení, neplyne ani z §36 odst. 1 s. ř. s., které stanoví povinnost soudu poučovat
účastníky o procesních právech v soudním řízení správním, a nelze ji jako takovou dovodit
ani přímo z čl. 37 odst. 2 Listiny, který zakotvuje právo na právní pomoc. Soudní řád správní
totiž (z ústavního pohledu zcela adekvátně a úplně) provádí základní právo na právní pomoc
prostřednictvím zvláštního institutu ustanovení zástupce podle §35 odst. 10 s. ř. s. (vůči němuž
má postup podle §18 odst. 2 zákona o advokacii subsidiární povahu). Poučovací povinnost
soudu v oblasti práva na právní pomoc proto zahrnuje právě jen tento zvláštní institut, a to pouze
v rozsahu nezbytném pro to, aby účastníci v řízení neutrpěli újmu. Poučovací povinnost
o procesních právech podle §36 odst. 1 s. ř. s. totiž nespočívá v paušálním poučování
jakéhokoliv podatele o souhrnu všech jeho případných procesních práv, ale potřeba konkrétního
poučení o procesním právu musí vyjít najevo (srov. rozsudek NSS z 27. 7. 2005,
čj. 1 Azs 289/2004-77). V dané věci taková potřeba nevznikla. Stěžovatel totiž o možnosti
požádat o ustanovení zástupce věděl, a této možnosti využil (viz bod [23] tohoto rozsudku).
[27] Poučovací povinnost o procesních právech v soudním řízení správním podle §36 odst. 1
s. ř. s. nelze extenzivně rozšiřovat v tom směru, že by snad měla zahrnovat bez dalšího i poučení
o veškerých v úvahu přicházejících možnostech, jakými si lze za určitých okolností a podmínek
obstarat právní pomoc za jiných podmínek (jako je např. právě možnost určení advokáta
podle §18 odst. 2 zákona o advokacii, možnost nechat se podle §35 odst. 6 s. ř. s. ve věcech
pobytu cizinců zastoupit právnickou osobou, k jejímž činnostem uvedeným ve stanovách patří
ochrana práv cizinců, možnost být zastoupen obecným zmocněncem apod.).
IV. Závěr a náklady řízení
[28] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil, a proto kasační stížnost
podle §110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
[29] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto dle uvedených ustanovení nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení,
nevznikly v řízení žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 28. února 2022
Jitka Zavřelová
předsedkyně senátu